Sekce

Galerie

/gallery/sdajshdkjashdkjashdjkh.jpg

Fňuk… Ehm, dobrý, jsem v pohodě… Chci hrozně moc poděkovat všem mým čtenářům. Těm, kteří u toho se mnou byli od začátku. Těm, kteří se postupně přidali a těm, kteří odpadli, jelikož dostat se třeba jen k druhé kapitole je vážně úctyhodný výkon. Díky, díky, díky, za Vaše úžasné komentáře, které mě vždycky rozesmály. Díky za všechno. NIKLUJU VÁS! Jen a jen Vaše - ta, s tím složitým nickem:D

Sedla jsem si vyčerpaně na mokrou zem… No dobře, nesedla, ale svalila se, protože jsem opět zakopla o své vlastní nohy. Ležela jsem na břichu, jelikož na zádech jsem stále měla tu rozběsněnou divokou kočku, která mi prskala do ucha. Už jsem se dostatečně smířila s tím, že se mě nikdy nepustí a já s ní budu muset žít do konce života, ale v tom okamžiku ze mě seskočila a ještě celá rozčepýřeně naježená, že vypadala jako dikobraz zkřížený s hromadou chlupů, se zdviženým ocasem a prskavými zvuky, zaběhla do toho keře.

Lehla jsem si na záda a přemýšlela, co má tohle všechno znamenat, proč všichni vypadají normálně. Proč už se Nike nemotá, proč Febice netečou sliny. Pochybuji, že podstoupili nějakou zázračnou operaci. Tohle všechno, co se teď dělo, bylo vážně divné. Nechápala jsem to, nic z toho.

Jak jsem ležela na té mokré zemi a dívala se na černé mraky, ze kterých padaly velké kapky a rovnou do mých očí, mě něco napadlo. Tedy přesněji - právě jsem si připadala, jako bych se probudila z nějakého snu. Rychle jsem si sedla a práskla se do hlavy.

„Jsem blbá!” zamumlala jsem si pro sebe, protože jsem už konečně přišla na to, co se to stalo. Konečně jsem rozluštila tu záhadu! Vždyť je to jasný jako facka! Že mě to nenapadlo už dřív!

Zadívala jsem se zpátky na oblohu a usmála se pro sebe.

„Já vám dám!” pohrozila jsem pěstí směrem vzhůru k těm, kteří za tím vším stáli - mimozemšťani. Jasně že oni! To ti malí zelení parchanti něco udělali s mými přáteli a rodinou, ale to jim nedaruju!

Postavila jsem se s úmyslem jít do školy, vzít své přátele a vymámit z nich, kde se ukrývají ty zpropadené zelené potvory, které jim vymyly mozky a udělaly z nich chodící mimoně.

Než jsem stačila udělat pár kroků, jsem za sebou uslyšela melodický hlas, který volal mé jiné jméno. S trhnutím jsem se zastavila a pomalu se otočila. To, co jsem spatřila, mi vyrazilo dech. Nedaleko ode mě stál Ekvádor v plné polní a zubil se na mě jako šílenec, až jsem ho podezřívala z toho, že ten úsměv je jen křečovitým potlačováním něčeho, co měl vepsáno v očích. Něčeho, co mě tak trochu děsilo, jelikož se na mě díval tak urputně, jako by se mě snažil tím pohledem propálil skrz na skrz. A nebo hůř, jako bych byla nějaký macatý brouk a on se na něho chystal každou chvílí vrhnout a slupnout ho jako slaďounkou malinu.

„Už jsi dneska poobědval?” vyhrkla jsem a trochu se mi zadrhl hlas, jelikož mě ty jeho černé oči naháněly hrůzu. Zatvářil se překvapeně a konečně se na mě přestal dívat jako na pavouka, který před ním nacvičuje striptýz.

„Poo-poobědval?“ zakoktal krapet vyděšeně a to jsem naprosto nechápala. Nevím, co je na tom tak divného, že i on se čas od času nají, aby se z něj nestala mumifikovaná chodící mrtvola. Sice mě jeho jídelníček dosti odpuzoval, ale lepší Ekvádor živící se brouky a tou odpornou havětí, než vysušený a naprosto k ničemu nepoužitelný Ekvádor.

„No, něco pořádně šťavnatého. Mohl sis klidně dát mého kamaráda, který sídlí v mém pokoji.” Trochu jsem se otřásla při vzpomínce na obrovitánského pavouka, který vesele dřepěl ve své odporné pavučině v rohu mého pokoje. Zadívala jsem se na Ekvádora a jestli se před okamžikem tvářil překvapeně, tak teď vypadal, jako by měl namístě dostat infarkt. Spodní víčko u jednoho oka mu tak nějak prapodivně poskakovalo, pusu měl rozevřenou do kořán, jako by do ní chtěl nachytat mouchy. Celým svým vzezřením by mohl z fleku hrát nějakého šílence. Režiséři by se o něj zajisté rvali.

„Někdo v tvém pokoji? Dá-dát si šťavnatého kam-kamaráda? Bello, já, vždyť já… ne, já přece nemůžu… neživím se…” koktal jako šílený. Mluvila jsem s ním sotva pět minut a už nezačínal pořádně štvát.

„Prosim tě, ty mi tvrď, že se jimi neživíš, kolikrát jsem tě viděla, jak jsi je s láskou vysával, usmíval ses u toho, mlaskal a brblal, jak výteční jsou a že jsi nikdy v životě neochutnal nic lepšího!” vyjela jsem na něj podrážděně. Vykulil oči, až jsem měla strach, že mu každou chvílí vytřelí z důlků a s rychlostí světla se mi rozplácnou na tváři.

„Uf, prostě mě ho už konečně zbav, jíst ho tedy nemusíš, když je ti to najednou proti srsti,” vzdychla jsem s potočením očí.

„Zbavit se ho?!” vyjekl, jako kdyby ho někdo píchl špendlíkem do té jeho krásně tvarované zadnice.

„Jo, zbavit. On pořád jen sedí a zírá na mě a docela mě to znervózňuje,” ošila jsem se.

„A kde, proboha, je? Jako v tvém pokoji? A co tam dělá?” Najednou zněl docela naštvaně, z jeho pohledu jsem poznala, že žárlí! Hrdě jsem vypnula hruď a zářivě se usmála.

„No, prostě se tam nejednou objevil, kecl si do rohu a od tý doby sedí. Venku je zima a u mě v pokoji se mu líbí, jelikož tam mám teploučko.” Lehce jsem pokrčila rameny a nevinně se usmála.

„Cože?” vykřikl napruženě, „tos ho jako nevyhodila? Vždyť to je můj roh! Tak jsem vždycky stál já,” dodal kapánek smutně, až mi ho bylo najednou líto.

„Tak já ho tedy vyhodím, no,” přisvědčila jsem, sice jsem nevěděla, jak to provedu, aby mi nedopatřením nesklouzl na ruku, ale zvládnu to. Kvůli Ekvádorovi ano.
Jak tam stál tak schlíple, jako kdyby na něj spadly už hektolitry studeného deště, jsem se rozhodla, že se k němu vydám. Udělala jsem pár kroků a když jsem se ocitla blízko u něj, tak jsem si toho všimla. Celou dobu jsem totiž viděla zamlženě díky kyselému dešti, který mi krapet rozleptal oči, ale teď, když jsem stála u něj, se to spravilo.

Ta šílená vlasová spirála, která mu sahala třicet centimetrů nad hlavu, se změnila v nedbalý rozcuch. Jeho, už tak pěkný obličej, byl ještě krásnější, až jsem si myslela, že není skutečný. Chtěla jsem se přesvědčit, že nespím, a tak jsem ho prstem šťouchla do oka. Trochu se zamračil a já hlasitě vykřikla nadšením. Byl skutečný a vůbec mi nevadilo, že ho ti mimozemšťani tak změnili, sice vypadal jinak, ale když otevřel pusu, tak mě utvrdil v tom, že je to skutečně ten starý dobrý Ekvádor. Po důkladném pozorování jeho těla jsem došla k významnému objevu - povadlé svalstvo, které na něm dřív jen směšně viselo, se stalo skutečným svalstvem a rýsovalo se mu pod uplým tričkem, takže jsem detailně viděla každý jednotlivý sval. Mé srdce se zběsile roztančilo v hrudi, nohy se změnily v rosol. Dřív, než jsem dopadla na zem, mě chytil. Nadechla jsem se a do nosu mě praštila úžasná vůně. Cítila jsem, jak se mi na ústa dere úsměv ala retardovaný orangutan. Byla jsem absolutně vláčná a omámená tou opojnou vůní. Připadalo mi, jako kdyby mě někdo plesknul klackem do hlavy.

„Vem si mě!” zařvala jsem, „jsem celá tvoje!” Chtěla jsem si ze sebe strhnout tričko, ale akorát jsem se do něj zamotala.

„Bello, víš, strašně rád bych si tě vzal, ale…” odmlčel se a rozpačitě se rozhlédl po liduprázdném okolí, „ale tady venku?” Nebyla to otázka. Naštvaně jsem se od něj odtáhla, trochu jsem zavrávorala, ale zůstala stát.

„Víš co?!” vyštěkla jsem. Zatvářil se nechápavě. „Ale nic!” mávla jsem vztekle rukou, tohle totiž vážně nemělo cenu.

„Raději mi řekni, kde je Carsis,” řekla jsem mírněji, i když to ve mně jen vřelo. Stále jsem totiž nepoznala, jaké je poprvé. Avšak v mém případě už po několikáté.

„Kdo?” zeptal se a tvářil se opravdu zmateně.

„Náš syn!” zasyčela jsem rozzuřeně. Už mě to přestávalo bavit. Pokaždé, když jsem se zmínila, že bych ráda viděla svého syna, tak na mě všichni zírali, jako bych se pomátla.

„Alice měla pravdu,” vzdychl potichu, ale já jsem mu moc dobře rozuměla. Před očima se mi zatmělo, měla jsem pocit, že exploduji.

„Alice? Alice?! Kdo - to - je?!” zařvala jsem nepříčetně.

„Bello, klid,” zvedl ruce v obraném gestu a ustoupil o krok zpět.

„Řekni mi, kdo to je a já ji vyřídím! Ty jeden proutníku! To ti to nestačilo s Rencismé?!” Ani tohle nebyla otázka.

„Rencismé?” odpověděl.

„Nechtěj mě nasrat, Ekvádore, všichni se tváříte, jako bych se zbláznila!”

„Miláčku,” zašeptal něžně a přistoupil ke mně, „Alice je má sestra a ty ses tak trošku, ehm…” Nedořekl, ale gesto, kterým si kreslil u hlavy vzdušná kolečka, mluvilo za vše. Už jsem se nadechovala, abych se na něj znovu rozeřvala, ale on mě umlčel.

„Lásko, teď ti povím, jak to všechno bylo, ano? Tak mě, prosím, nepřerušuj.” Se syčivým zvukem jsem vypustila z plic vzduch a s protočením očí si založila ruce v bok. A on začal vyprávět.

Na začátku příběhu jsem jen kroutila hlavou, když se dostával dál, tak jsem doširoka rozevírala oči a když se dostal až na samotný konec, tak se mi v hlavě rozsvítilo a já si na vše vzpomněla.

„Takže, takže, to byl sen?” vydechla jsem a stále tomu nemohla uvěřit, i když jsem si na vše vzpomínala. Přikývl a pohladil mě po vlasech. Zalapala jsem po dechu a v mysli mi vytanula vzpomínka na ten den.
Možná, že by mohlo být vše úplně jinak. Možná, by sled událostí byl jiný, kdybychom nenasedli do autobusu, který nás měl dovézt na školní výlet.
Nic z toho by se nestalo, kdyby Jessica zamilovaně nezírala na Jaspera. Možná, že kdyby nebyla Alice jasnovidka, tak by neviděla ve své vizi, jak si Jessica kreslí na list papíru obrovské srdce a do jeho středu Jess + Jazz. Pak by ji určitě nevyletěla ruka a nepleskla jí po hlavě, až se milá Jessica kousla do jazyku a z pusy se jí vyrojila vlna slin, která jí zaplavila bradu. Kdyby se Edward, při pohledu na ni, nezačal řehtat jako šílený a neotvíral u toho pusu dokořán, tak by mu do krku nevletěl obrovský brouk. Pak by se ho možná urputně nesnažil zachránit Emmett, který při mlácení svého bratra do zad upustil vodičku, jež vyvinul Carlisle. Bylo to zázračné sérum, po které okamžitě začaly růst vlasy. Možná by se celý její obsah nevylil na Angelu, která se během okamžiku změnila v chlupatou kouli. Ještě by to nebylo tak strašné, kdyby s námi nejel Jacob, jež se mě stále snažil dostat. A kdyby se nezačal dusit kusem chleba a přitom se nám, s třasem, který ho celého pohltil, nesnažil s plnou pusou sdělit, že s ním není něco v pořádku. Kdyby nezamumlal: „Něko nechní mermální!”, ale řekl to normálně, tak by najednou neexplodoval a nestal se z něho obrovský vlk. Pak by se ho možná nelekl Mike, který se v tom šoku bouchl do hlavy o okno. Pak by možná neměl otřes mozku a pošramocené centrum rovnováhy. Kdyby se nechtěl dostat od Jacoba pryč, tak by se nemožná nesvalil na řidiče. Kdyby si náš milý řidič neschovával pod kabátem už napůl vypitou flašku whisky a byl střízlivý, tak by možná nevjel na chodník, kde se právě procházela paní Norisová se svou fenkou Ketty. Možná bychom se nevybourali a já neupadla do kómatu, ve kterém se mi zdál ten příšerně dlouhý, ale tak skutečný sen.

Možná to mohlo být jinak, ale nebylo… Bohužel a nebo bohu dík?

Zadívala jsem se zpět na Ekvá… tedy Edwarda a setkala se s jeho napnutým pohledem. Asi čekal, že začnu jančit, že mi rupne v hlavě a já se už dočista pomátnu. Taky jsem na to čekala, ale nic se nestalo. Celkem dobře jsem vzala na vědomí, že jsem se chovala jako pomatenec a že všechno byl jen sen.

„Ehm, tak asi raději půjdeme domů, ne? Dneska se na školu moc necítím,” pípla jsem potichu a cítila, jak mi rudne obličej. Nepatrně se usmál, vzal mě kolem ramena a odvedl do jeho auta.

Domluvili jsme se, že na všechno zapomeneme a začneme od začátku s čistým štítem. Byla jsem za to ráda, i když jsem věděla, že on na mé bláznivé chování nikdy nezapomene.

Celý ten sen jsem si kolikrát přehrávala v hlavě a jestli se ptáte, jak je možné, že jsem viděla věci - tedy krapet pozměněné, ale sny jsou zrádné, že? - , které se teprve měly stát, tak otázka je velmi jednoduchá. Carlisle mi pustit žilou nějaký jeho zázračný lék, který vymyslel, a pokusil se mě jím probudit z kómatu, ale nepodařilo se mu to a já jsem chvíli viděla věci, které se ještě nestaly, ale opravdu jen do mého probuzení, pak jsem už nikdy do budoucnosti neviděla. Naštěstí…


Epilog


Seděla jsem na posteli a do svého deníku napsala poslední slovo - Naštěstí. Zaklapla jsem ho a s přivřenýma očima nemyslela na nic. Nechávala jsem se unášet vlnou ticha, která v našem domě byla opravdu nezvyklá a tolik vzácná, že jsem se jí nikdy nemohla dostatečně nabažit. Trvala vždycky jen několik málo minut, než se k nám nahrnula buď Alice se záplavou nového oblečení, které jsme už neměli kam dát. Naše skříně připomínaly časovanou bombu. Báli jsme se okolo nich jen projít, aby se sebemenším otřesem neexplodovaly. A nebo energický Emmett s jeho až přílišně hlasitým prožíváním fotbalového zápasu, jež jedině sledoval u nás. Jedině Rosaline a Jasper byli tiší, zdánlivě. Jasper se taky dokázal pořádně a hlasitě projevit a Rosaline taktéž. Třeba při kárání svého manžela, který jí vyprávěl přiblblé vtipy. Vždycky byly na její adresu, ale ona to, jak se zdálo, nikdy nepochopila. A pak tu byla naše roztomilá dcerka Renesmé.

Když jsem jí dala to jméno, tak mě ani náhodou nenapadla spojitost mezi ní a mnou snovou popelnicovou Rencismé, ale v momentě, kdy se do ní Jacob otiskl, jsem si na ni vzpomněla a modlila se, aby s ní neměla společnou i mluvu a nebo vzhled. Naštěstí se jí ani zdaleka nepodobala, ale o její řeči se to říct nedalo.

Když poprvé promluvila a řekla: „Mamchinko.”, jsem měla pocit, že omdlím, ale v mém stavu - upíra - to nebylo možné. Myslela jsem si, že se to čase zpraví, ale nespravilo, takže ona byla prvním poloupírem v historii, jenž neuměl pořádně mluvit.

Jacob si ze mě často dělal srandu a schválně mluvil stejně jako ona, třeba - ,,Nikluju tě, crože." a jim podobným, takže mi nebezpečně připomínal Jamuleta.
I když jsem byla ráda, že všechno, co se jeho a všech ostatních jako - Febiky, Nika, Charlose, Ileci a hlavně Ekvádora - týkalo byl jen sen, tak mi chyběli. Často jsem vzpomínala na ty šílené příhody, které se mi s nimi „přihodily”.
A zrovna, když jsem na ně opět vzpomínala, se do pokoje vřítil Edward, který se pokoušel ukrýt před Emmettem. Měl dodržet nějakou šílenou sázku, jež mezi sebou uzavřeli, ale Edwardovi se do toho nechtělo. Byl si totiž jistý, že vyhraje, ale tentokrát ne.
S povzdychem jsem otevřela oči - moje chvíle klidu právě skončila.

„Lásko,” přešel ke mně, „jsi nějaká smutná, co se děje?” Lehce se dotkl mé ruky. Nadechla jsem se, nechtěla jsem mu říct, že mi chybí ti blázni a hlavně Ekvádor. Bylo to šílené, že mi scházeli lidé, kteří existovali v mém snu a nikdy je nikdo nemohl vidět, ale stejně jsem otevřela ústa a po pravdě odpověděla: „Víš, docela mi chybí Ekvádor, i přes to, jaký to byl blázen!” Kdybych byla ještě člověk, určitě bych byla úplně rudá.

S potutelným úsměvem se sehnul blíž ke mně. Našpulila jsem rty v domnění, že se mě chystá políbit, jelikož jeho polibky, doteky a vůbec všechno, se mnou dělaly takové věci, že - i když jsem byla upírem - mi zrosolovatělo celé tělo podlomily se mi kolena, ale on se mým ústům vyhnul obloukem. Zklamaně jsem si povzdychla. Edward popadl polštář a napřímil se. Nechápala jsem, co s ním chce dělat. Najednou se zatvářil jako totální šílenec a já v něm na okamžik spatřila toho bláznivého Ekvádora.

S úsměvem od ucha k uchu zavřeštěl: „Polštářová bitka?“


KONEC

 

 



Ale nemyslíte, že to byla parádní jízda? Poblázněný Charlos s bezpáteřními slepicemi, slintající Febika, zarostlá Nigela, Imrich, Nike Nervol stále se motající a úplně mimo, ordinující (ne)doktor Sislok, Ileca a její tance, chudák Sosalin, oči valící Casper, podivínský Bebet, usmívající se Cismá, Jamulet mluvící nějakou prazvláštní a velmi pochybnou řečí, Machrus, Éro a Císus - staříci z Vokléry, Heidy s hlemýždi, Fínix, Jaroslava s pěticentimetrovým střapatým obočím, popelnicová Rencismé, ztracení Japonci a jejich věta: „My čme če statilí“. Malá holčička, kterou si Charlos splet s Billou, Bilky Blech, Billa na pokraji nervového zhroucení a (ne)normální Bella. A samozřejmě nakonec Ekvádor. Blázen s propíchnutým okem, který se živil výhradně brouky. Ten, který Billu strčil ze srázu do moře. Ten, kdo (ne)uměl i čínsky, ten, který všechno vždycky totálně zpackal, ale i přesto byl naprostá jednička (z nepochopitelných důvodů).

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

20)  LuLu (09.08.2018 12:14)

Tak toto bola najlepšia paródia akú som čítala doteraz!!! nemohla som sa prestať smiať cely čas som sa škerila ako debil a tie pomene mena...a ten koniec!!!strasne moc sa mi to páčilo zhltla som tu poviedku jak malinu toľko som sa nenasmiala už dlho...uplne úplne úžasne máš skvelý talent a raz ti snáď vydajú knihy ak neprestaneš písať!!! hneď si idem precitat ďalšie tvoje príspevky :)

Jalle

19)  Jalle (18.05.2013 12:55)

na túto poviedku spomínam v dobrom veľmi často, nikdy som sa pri čítaní nenasmiala ako pri tejto poviedke

Crazy

18)  Crazy (21.09.2011 16:40)

Ne nebudu brečet!!!!!!!!!!!!!!:p
Sice opožděně, ale jsem ráda, že jsem si mohla vychutnat tuhle bláznivou jízdu. Můžu se jen poklonit! Až k zemi...

Alison

17)  Alison (15.07.2011 13:18)

toto bola najlepšia parodia na svete :) 1. skvele napísané, toľko smiechu som už dlho nezažila

semiska

16)  semiska (16.06.2011 14:00)

Skvěle praštěná povídka!

Anna43474

15)  Anna43474 (11.05.2011 19:37)

Blázen s propíchnutým okem, který Billu strčil ze srázu do moře (Chtělas skočit? Tak na co čekáš!) Ten, kdo (ne)uměl i čínsky
Nevím, jestli je vražednější tohle, nebo Jaroslava s pěticentimetrovým střapatým obočím
Už mizím, neboj ;)
Dík za tuhle jízdu - opět - byla naprosto parádní
TKSATVO

ScRiBbLe

14)  ScRiBbLe (06.02.2011 20:28)

Kamísku, já jsem Tě tu úplně přehlédla, takže se omluvuju a se značným zpoždění posílám velké DÍKY!!!

13)  Kamisek (30.01.2011 19:31)

Konec?? :'-( :'-( to ne!:( Asi před hodinou jsem začala číst a už je konec! Ale děkuju za krásnou hodinu výbuchů smíchu!!!:'-( :'-( z tohohle udělej knížku holka!

ScRiBbLe

12)  ScRiBbLe (30.01.2011 00:05)

eMuska: Díky, že jsi to se mnou vydržela a snad se někdy opět pustím do takové ptákoviny.
Michal7: Neděkuj, to já děkuji, že ses přidal a s nadšením četl!
Yasmini: Děkuji a ještě jednou děkuji!!!

Yasmini

11)  Yasmini (27.01.2011 20:26)

Scri. Nádherné, dokonalé, skvělé.
"Prosťa te nikluju!!!" Nádherná parodie. Škoda, že už končí, ale život jde dál a ty vymyslíš něco ještě lepšího.

S Y.

10)   (25.01.2011 14:14)

Bože, konec ne!:'-( :'-(
I když konce nenávidím, tento stál za to! I v posledním díle jsi tam nacpala plno vtipných hlášek, takže to loučení nebylo tak hrozné. Děkuju za úžasné chvíle s tvojí vlastní rodinou Cullenů.
Děkuju, hrozně moc.

eMuska

9)  eMuska (24.01.2011 21:01)

Tak to bol teda záver, drahá! Úžasné! Myslím, že som s tvojou poviedkou strávila veľa príjemného času a dúfam, že sa takto budeme môcť stretávať aj naďalej. Bolo to skvelé!

ScRiBbLe

8)  ScRiBbLe (24.01.2011 15:05)

Silvaren: To já Ti děkuji, že jsi dočetla až do konce a jsem ráda, že jsem Tě dokázala pobavit a napnout.
Bye: Co říct? Jsem z toho nějak naměkko. Sakra, co to se mnou je?
Já už prostě nevím, jakými slovy bych Vám poděkovala za tak krásná slova chvály. Nechci se stále opakovat, ale mozek mi teď dočasně stávkuje, takže, Bye, díky! A máš pravdu, přestávám fňukat - Schnívání tu bude s námi!

Bye

7)  Bye (24.01.2011 10:21)

Scri, držela jsem se statečně, protože jsem si tak nějak říkala - poslední kapitola, zachovám dekórum a budu to číst s vážnou tváří, jak se sluší. Ale!!! Nedopadlo to, no. Cukání jsem měla od chvíle, co se objevil Ekvádor, ale u :

„Vem si mě!” zařvala jsem, „jsem celá tvoje!” Chtěla jsem si ze sebe strhnout tričko, ale akorát jsem se do něj zamotala.

jsem se regulérně zbourala!

Dostal mě i sled událostí vedoucích k Bellinu kómatu
A víš co, nejlepší byl ten konec epilogu. Ukázalo se, že v sobě Edward přeci jen má kousek Ekvádora. To zjištění, že není úplně pryč, že s Bellou zůstane, mě zahřálo u srdce.

Mamchinko!

Scri, myslím, že u žádný parodie na stmívko jsem se nenasmála tolik, jako u Schnívání. A jsem si úplně jistá, že u žádný jiný povídky nevzniklo tolik klasických hlášek, který mezi čtenáři doslova zlidověly.
Proto, žádný loučení, žádný truchlení, Schnívání je tu pořád s námi.
Nikluju tě, mermálně.

Silvaren

6)  Silvaren (24.01.2011 09:10)

Ze začátku vypadalo Schnívání jako totální bláznivina, ale bylo tak skvěle psané a tak jsem se při něm nařechtala, že jsem si nemohla pomoct a naprosto jsem se do něj zamilovala. Úplně nejvíc mě snad dostaly zkomoleniny jmen. Postupem času mi došlo, že je v povídce ukrytý ještě druhý plán, který postupně získával obrysy. A tak kromě toho, že jsem se nezřízeně bavila, byla jsem hrozně napnutá, jak to celé rozuzlíš. A vyplatilo se! S humorem sobě vlastním jsi rozuzlením celému příběhu nasadila krásnou korunu, která to celé zaštítila.
Mockrát děkuju za úžasnou povídku a za prodloužení mého života o celé týdny!

ScRiBbLe

5)  ScRiBbLe (23.01.2011 19:47)

plyshovymedvidek: Nejsi sama, taky mi chybí. Díky!
Karolka: Za poprskaný monitor a vlastně úplně všechno, co jsi si kdy kvůli Schnívání udělala, se Ti hluboce omlouvám. Víš, je pro mě čest, že se Ti to líbilo... A Ekvádor, uf, taky mi schází ten blázen bláznivá! Děkuji!
Abera: Díky, díky, díky!
Anna43474: Ano, opravdu "jen" maličko šílená. No, třeba bude další pakárna, kdo ví? Možná mi cvakne v hlavě a bude to.:D Díky, kočko!

Anna43474

4)  Anna43474 (23.01.2011 15:47)

„Nechtěj mě nasrat, Ekvádore, všichni se tváříte, jako bych se zbláznila!”
Tahle věta se zapíše do dějin
A mamchinka Bilboka je nadobro pryč ze scény :(
Byla to jízda, místy pekelně bláznivá, ale jinak opravdu "jen" naprosto šílená Snad bude i další taková
TKSATVO

Abera

3)  Abera (23.01.2011 14:57)

Karolka

2)  Karolka (23.01.2011 10:34)

Ty moje...! :D Že já se neposlechla. Posadila jsem se se snídaní k notebooku, klikla na Schnívání a mé podvědomí se mě zeptalo (a zeptalo se mě nahlas!) Opravdu chceš něco konzumovat u Schnívání???!!! Bláhově jsem pokrčila rameny, zakousla se do housky a srolovala níž, aby to sousta vzápětí vyletělo na monitor!
Hele, já ti mám strašně zvláštní pocit. Celou dobu se tu řehtám jak zjednaná a přitom jsem strašně dojatá! Ten červenej odstaveček mě totálně dorazil. Byla to úžasná jízda! Miluju Schnívání a je mi strašně líto, že končí. Na holej pupek můžu odpřísáhnout, že jsem se ještě nikdy u žádné povídky tak nenasmála.
A víš co? I když miluju Edwarda a nevyměnila bych ho za nikoho na světě, Ekvádor mi taky strašně chybí. Ekvádor a jeho gotická strašidelná něha.
A teď závěrečný aplaus, který si určitě zasloužíš:

plyshovymedvidek

1)  plyshovymedvidek (23.01.2011 09:12)

bude se mi po něch stýskat
celá povídka byla naprosto parádní

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse poster - Riley & Newborns