Sekce

Galerie

/gallery/Nashledanou.jpg

Rose konečně pochopila, že její proměna má i své stinné stránky. Nikdy ale nepatřila k těm, co by se s něčím smiřovali nebo zalezli do kouta... Když se chce tak musí jít všechno, ne? A ona chce stále více jen Emmetta...

Rose se také musela usmát. Měla pravdu, znala jej tak dobře, skoro jako samu sebe. Věděla, jak vždy toužil po ní, stejně jako ona po něm. Proto ji tak vyděsilo, když ji tu nechal jen tak ležet na posteli... když před ní utekl.

„Omluvíš mě?” zeptala se už klidnější.

„Samozřejmě,” zazubila se na ni Alice a v očích se jí zablýskalo. S vědoucím pohledem provázela Rose, která vyběhla z ložnice.


 

3. díl

Rose potřebovala za ním. Dříve jí to nějak nedocvaklo, ale teď to dávalo smysl. Proto se jí pořád tak stranil a byl nabručený. Tušila kde bude a běžela co jí nohy stačily. Bylo to však tak nesnesitelně pomalé.

Uběhla sotva dvě stě metrů, když jsem sebou poprvé flákla na zem. Nevěřícně zůstala ležet a pak se ohlédla na vyčnívající kořen. Byl původně zahrabaný v listí, ale teď už přehlédnout nešel. Dříve by jej ani nepostřehla, rozletěl by se na třísky a bylo by, ale teď už nebyla upír.

Na základní věci to však nic neměnilo, potřebovala za Emmettem. Utíkala lesem a cítila jak ji otravné větvičky šlehají po pažích. Spadla ještě asi dvakrát, ale to už ji tak nepřekvapilo. Už si tak nějak prostě musela zvyknout, že to teď k ní patřilo.

Když doběhla ke starému lomu, byla udýchaná a píchalo ji v boku. Všechno bylo ale zapomenuto, když ho tam uviděla sedět. Pohrával si s kamenem v ruce. Kus od něj byla před skalní stěnou už pěkná hromádka úlomků, jak s nimi naštvaně házel.

Musel o ní vědět, ale přesto se neotočil. Seděl tam zády k ní a tak jí nezbývalo, než se vydat k němu. Položila mu ruku na rameno a dřepla si před něj.

„Emmette,” hlesla.

Zahleděl se do její během zarudlé tváře a modrých očí. Cítil tep pod její kůží, jak měla dlaň stále položenou na jeho ruce. Zavrtěl hlavou.

„Rose, takhle to prostě nejde...” Bylo to snad poprvé co mu došla slova. To co však chtěl říct, se mu odráželo ve tváři: láska, zoufalství, strach...

„Ale vždyť jsem to pořád já,” snažila se ho uklidnit. „Vlastně jsem sama sebou víc, jak kdykoliv dříve.”

„Jenže teď jsi člověk, Rose, jen křehký člověk. Strašně se bojím, že ti ublížím.”

„Emmette,” usmála se na něj a vzala jeho tvář do dlaní. Musela počkat až se k ní obrátí. „Nevěřím že bys mi mohl ublížit, rozumíš?!”

Natáhla se k němu a políbila ho na rty. Ani se nepohl.

„Hmmm, tohle je taky možnost,” zapředla. Pokud se on odmítal hnout, tak dobře, ona však přestat nechtěla. Na to po něm příliš toužila. Klekla si před něj, aby mu bylo co nejblíže a dlaněmi mu přejela na krk.

Znala každý jeho kousíček zpaměti, přesto tohle bylo naprosto nové. Byl tak chladný a jeho pokožka na dotek připomínala hebký mramor. Líbilo se jí tohle zkoumání. Stále více. Netrvalo dlouho a na zádech ucítila chvějící se dotek jeho ruky. Přitáhl si ji opatrně blíže k sobě. Po rtech jí přelítl úsměv a z jeho rtů se ozvalo útrpné zavrčení.

Ani netušila, kdy se mu to povedlo, ale na zádech jí lechtal chladný vzduch. To co teď zažívali bylo naprosté šílenství, ale oběma to bylo jedno. Potřebovali se navzájem a všechno ostatní bylo vedlejší...

Rose se pomalu začala probouzet. Pod sebou cítila cosi tvrdého a chladného. Aniž by otevřela oči, přejela po tom rukou. Byl to její Emmett. Otevřela oči a podívala se na něj. Tvářil se hodně divně. Jako malé dítě, co právě vyvedlo něco, co nesmělo.

Rozkošnicky se chtěla protáhnout, ale sotva se pohnula, projela jí tělem tupá bolest. Vyděšeně zaúpěla. Pohledem se ohlédla na sebe a čelist jí spadla. Celé tělo měla samou modřinu.

„Co... co to sakra je?!” zakvičela, když jí konečně začal poslouchat hlas.

„Mrzí mě to Rose, já vážně nechtěl,” zaskuhral Emmett.

To už však Rose s heknutím vstala a začala se natáčet, aby viděla všechnu to hrůzu.

„Jak nechtěl. Podívej jak vypadám! S tímhle si nebudu moc nic oblíct! Vždyť vypadám jako dalmatýn!”

„Moc sexy dalmatýn,” uculil se při pohledu, jak se před ním kroutí.

„Ne, to ať tě ani nenapadá!” ukázala na něj prstem. Okamžitě sebrala za země jeho košili a vyrazila zpátky. Emmett jí byl hned v patách. Na tváři se mu opět usadil jeho uličnický výraz. Sledoval Rose jak si to naštvaně rázuje lesem. Netrvalo jí to dlouho a zahučela si to pěkně do listí. Emmett jen s vypětím všech svým sil udržel vážnou tvář, když tam tak ležela a vztekala se.

„Co takhle odvoz?” navrhl jí. Než se vzpamatovala, už ji držel v pažích. Zamračeně se na něj podívala.

„Ale běda se mnou do něčeho vrazit!” zavrčela, což jí oplatil zářivým úsměvem.

Za pár minut už ji pokládal na prahu domu. Bez jediného slova se otočila a vešla dovnitř.

„Proboha, co se ti stalo?!” zděsila se Esme jen ji zahlídla. Pak vrhla podezřívavý pohled na Emmetta, který se usmíval jako už pár dní ne.

Rose okolo ní prošla a vyběhla nahoru do koupelny. Potřebovala zhodnotit všechny následky a vykoumat, jak to schovat. Emmett se chtěl vydat za ní, ale zabránil mu v tom velmi známý zvuk.

Celým domem se rozlehl příšerný vyděšený řev. Když dozněl, zůstala Rose už jen s otevřenou pusou zírat do zrcadla. Možná si vyřvala hlasivky, ale to co na ni koukalo byla hotová noční můra. Vlasy rozčepýřené do všech stran, z nichž vyčuhovaly větvičky a vyselo listí. Přes tvář měla modřinu, která se už začínala barvit do fialova a také několik šmouh od hlíny. Po pažích měla desítky škrábanců a celá byla pokrytá oděrkami a modřinami, z nichž mnohé docela odpovídaly otisku velké ruky či prstům.

Alice raději zaklepala a pak vešla dovnitř. Věděla co ji čeká a tak už měla na tváři přimontovaný úsměv ve stylu všechno-bude-dobrý. Přesto jí živý obraz Rose v tomhle stavu málem přikoval na místě.

„To se nějak,” ztěžka polkla, „zamaskuje. Uvidíš.”

Rose se na ni pochybovačně ohlédla.

„Kdyby mi zlomil ruku, dobře beru„ zaprskala Rose. „Ale tohle?! Vždyť budu muset chodit přes týden jen v roláku a kalhotech!”

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Ewik

9)  Ewik (04.02.2011 12:56)

Skvělý díl! Rose je prostě Rose.

8)  mary (02.02.2011 17:51)

děsně vtipný přístu ke zranění žádné obavy, jestli není nějak vážněji zraněná, ale co na sebe :D

7)  Lucie (02.02.2011 16:51)

julie

6)  julie (02.02.2011 13:01)

Teda Rose fakt nezklamala !!!! "Kdyby mi zlomil ruku, dobře beru" ale modřiny...ani zanic!!!!

5)  bb (02.02.2011 10:14)

úžasné
nejdřív jsi mě dojala... "Potřebovali se navzájem" tahle slova vystihují vše
a pak... no samožřejmě mi bylo Rose líto, chudák holka je samá modřina, ale ty jsi celé situaci vdechla i humor, takže se tu blaženě usmívám „Jak nechtěl. Podívej jak vypadám!..." :D její úžasné rozhořčení, zahučení do listí a poslední věta neměla chybu, to je prostě celá Rose
a taky si nemůžu odpustit máme zaděláno?

Twilly

4)  Twilly (02.02.2011 09:29)

No jo no.. Rose, co k tomu dodat

Bosorka

3)  Bosorka (02.02.2011 08:47)

Užasný! Kam ty na ty nápady chodíš? To máš nějakého můzáka zavřeného ve skříni? :D

Janeba

2)  Janeba (02.02.2011 08:32)

Texie, už jsem se bála, že to Rose nezvládne! Ale je to jednička, miluje jako tornádo, řve jako tornádo! Vše naprosto naplno! A máme zaděláno!!
Děkuji!!

1)  alice (01.02.2011 09:35)

ta povídka je čím dál lepší!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek