26.04.2010 [13:45], Karolka, ze série Šach - Mat, komentováno 44×, zobrazeno 8212×

Zdálo se, že malá Bella Swanová v ten den ztratila úplně všechno. Ale ve stejný den do jejího života vstoupil tajemný cizinec, který se rozhodl změnit její těžký osud. A to ještě netušil, jak moc změní ona ten jeho...

Letěli jsme jako střely. Celý les ztichl, protože každý tvor instinktivně věděl, že náš pach znamená smrt. Sedm běžících stínů. Já a moje rodina. Tentokrát jsme ale nebyli na lovu.

Ještě před deseti minutami jsme prožívali úplně obyčejný den. Byl stejný jako tisíce předešlých. A vypadalo to, že tisíce následujících se nebudou lišit. Ale jen do chvíle, než se hodinové ručičky doplazily na 15:38…

Hrál jsem na klavír, úplně ponořený do harmonií ve své hlavě. Alice stála u knihovny a rukou pomalu přejížděla hřbety knih. Její způsob čtení. Věděla, co se v nich dočte. A já četl zároveň s ní.

Esmé a Carlisle seděli v objetí kousek za mnou a poslouchali mě. Někde na okraji své mysli jsem zachytil Rose a Emmetta v jejich ložnici a Jaspera, který relaxoval u televize. Obyčejný den…

Pak bylo 15:38.

Tu vizi jsem sledoval ve stejný okamžik jako Alice. Když vykřikla, už jsem vybíhal z domu. Ostatní se zpozdili jen o dvě a půl vteřiny. Dalších pět trvalo, než jsme si stihli říct, co bylo třeba.

„Přijdeme pozdě,“ hlesla Esmé.

„Pro jednu z nich ne,“ reagovala Alice rozhodně.

„Nevím, jestli to dokážu…“ To byl Jasper.

„Zadrž dech,“ poradil jsem mu.

„Je to ironie. Proč zrovna my?“ povzdychla si Rose.

„Nikdo jiný poblíž není,“ odpověděl Carlisle přísně.

Zbýval ještě asi kilometr, když jsme to uslyšeli. Pravidelné klapání pražců pod koly vlaku. Pak se ozval ostrý skřípavý zvuk, který vyhodil klapání z rytmu. Následoval 26 vteřin trvající výbuch hluku plný bouchání a kvílení, jak plech a železo násilně měnily svůj tvar. Na místo jsme doběhli ve chvíli, kdy gravitace přemohla setrvačnost. Vykolejený vlak, teď podobný rozmačkané plechovce od piva, zastavil namačkaný na skálu. Ve stejný okamžik utichl i křik lidí uvnitř.

Nastalo absolutní ticho.

Viděli jsme, jak si zvířený prach sedá a pokrývá celou hrůznou scenérii šedohnědou barvou.

Ozýval se jen jediný zvuk.

Jedno jediné srdce…

Tvrdohlavě a bez zaváhání tichounce ťukalo někde v té hromadě šrotu.

Stáli jsme na vrcholu srázu a vše viděli jako na dlani. Vzduch byl plný pachu nafty a krve. Všem kromě Carlisla zčernaly oči. Cítil jsem jak se mě zmocňuje závrať. Ústa jsem měl náhle plná jedu a perspektiva mého okolí se zúžila jako vjezd do tunelu. Všechno získalo načervenalý nádech.

Přesto jsme ale ve vteřině sbíhali dolů. Jasper byl o trochu pomalejší než obvykle.

„Tudy,“ zavelela Alice a plavně přeskočila první ze dvou pomačkaných vagónů. Tam nebylo koho zachraňovat… Osamělý tlukot se ozýval z toho druhého.

Krev byla cítit všude kolem a místy – tam kde náraz prorval povrch vlaku – byla i vidět. Musel jsem sám k sobě začít mluvit a soustředit se na řeč jako takovou, abych nezapomněl proč jsem tady, že jsem býval člověk a ani teď nejsem zvíře…

Společně jsme odtrhli střechu vagónu. Bylo to jako otevřít box s masem koupený v řeznictví. Na chvíli jsem musel zavřít oči. Jasper se otočil a zmizel v lese. Emmett temně vrčel a rukama drtil kus ocelového plechu.

Carlisle už stál po pás v tom všem a odhazoval stranou zdeformovaná sedadla a kusy zvlněné podlahy. S vypětím všech sil jsem skočil za ním a snažil se soustředit výhradně na zvuk srdce. Nemohlo být dál něž tři metry. Jako v mlze jsem slyšel hlas Esmé, která přivolávala leteckou záchranku z Fairbanks. Věděl jsem, že i její všeobjímající láska prochází zatěžkávací zkouškou. Krev voněla všude kolem nás.

Odstraňoval jsem jednu překážku za druhou. Čím blíž jsem byl ke zdroji pravidelného tepavého zvuku, tím větší panika se mě zmocňovala. Pach vzácné tekutiny vznášející se nad troskami začala přehlušovat jeden ještě mnohem silnější… sladší… Zachovat si zbytky lidskosti bylo čím dál tím těžší. Emmettovo neustávající vrčení mi narušovalo soustředění.

Pak jsem si uvědomil, že to vrčím já.

Carlisle mi položil ruku na rameno.

„Můžeš jít za Jasperem. Už to zvládnu.“

Pak se zatnutými zuby odstranil z cesty torzo lidského trupu. Nezbývalo moc času. Nemohl se zdržovat.

Slyšel jsem, co říká, ale nemohl jsem se pohnout. Ta vůně mě svázala a připoutala na místě.

Carlisle odtrhl kus vzpříčené podlahy a objevilo se drobné dětské tělíčko. Malá dívka v džínách a modrém svetru. Mohlo jí být tak osm nebo deset. Byla celá potlučená, ale krev jí tekla jen z jednoho místa – z rány na čele. Měla zavřené oči a dýchala velmi mělce. Oběma rukama si na hrudi přidržovala dřevěnou truhličku. Ten pohled mě na chvíli zaplavil silnou vlnou soucitu. Těch pár vteřin stačilo, abych získal ztracené sebeovládání. Zadržel jsem dech a přiklekl ke Carlislovi. Zkušeně prohmatával její tělo a zjišťoval, jak moc je zraněná. Pak jsme ji společně přesunuli na zázračně nepoškozené sedadlo, pod kterým ležela. Dívka stále třímala truhličku jako nejvzácnější poklad. Když jsem se jí ho pokoušel vzít, pohnula se a otevřela oči. Stiskla ho ještě pevněji.

„Ahoj,“ pozdravil jsem tiše a snažil se na ni usmát. Posadil jsem se přímo před ní, aby neviděla nic z toho, co je kolem.

Neodpovídala, ale vypadala, že mě vnímá. Pár vteřin se tvářila úplně bezvýrazně, ale pak jí najednou začaly téct slzy. Nevydala jediný zvuk.

„Myslím, že má poškozený mozek,“ řekl jsem a zaplavila mě lítost. „Neslyším její myšlenky.“

Její hnědé oči se vpíjely do mých a já se najednou nemohl pohnout. Nevypadala jako někdo, komu to nemyslí.

„Jak se jmenuješ, děvče?“ zeptal se Carlisle laskavě a pohladil ji po tváři.

Neodpovídala.

„Řekl bych, že nemá žádné vnitřní zranění,“ řekl Carlisle po chvíli. „Jen tu ránu na čele.“

Esmé seskočila za námi a podala mu lékařský kufřík. „Záchranka tu bude do dvaceti minut,“ řekla tiše. Snažila se nedýchat.

Carlisle dívce jemně pootevřel nejdříve jedno a potom i druhé oko a posvítil do nich.

„Zorničky reagují správně. Ošetřím jí to čelo a pak ji vyneseme nahoru. Edwarde, potřebuji tvou bundu.“

Svlékl jsem se. Opatrně jsem dívku uchopil za ruce a odtahoval je od dřevěné skříňky. Měla je úplně ztuhlé a otlačené, jak truhličku křečovitě držela. Zatvářila se poplašeně.

„Neboj se,“ řekl jsem tím nejmilejším hlasem, jaký jsem svedl. „Jen to na chvíli položím stranou, abych ti mohl obléknout bundu. Ano?“

Chvíli se na mě nedůvěřivě dívala, ale potom sotva viditelně přikývla. Položil jsem skříňku stranou a jako křehkou panenku děvčátko oblékal do své bundy.

„Tak, maličká, teď na chvíli zavři oči. Vezmu tě odsud.“ Na poslední větu jsem spotřeboval poslední zbytek vzduchu z plic.

„Jmenuju se Bella,“ řekla nesměle a pak poslušně zavřela oči. Vzal jsem ji do náručí. Důvěřivě ovinula ruce kolem mého krku. Odrazil jsem se a vyskočil nahoru, druhým skokem jsem se přenesl deset metrů od té spouště. Zase jsem se otočil tak, aby nic neviděla.

„Kde je Charlie?“ zeptala se tichounce.

„Kdo je to?“ Nadechl jsem se a zaplavila mě její vůně. Zůstal jsem stát nehybně jako socha. Zavřel jsem oči a snažil se vytěsnit z mysli představu, jak jí prokusuju krk. Zhluboka jsem se nadechl a pak ještě jednou.

„Tatínek.“

„Jel s tebou vlakem?“ Zdálo se, že to zvládnu. Ale ta bolest v hrdle byla neskutečná. Nikdy jsem nic podobného nezažil.

Jen přikývla. Zase se na mě podívala. Ty obrovské čokoládové oči způsobovaly, že se i můj upíří mozek přestával soustředit na věci kolem.

„Umřel…“ odpověděla po chvíli sama sobě a rozplakala se.

Objevila se Rose a podávala jí kapesník. Její tvář byla najednou jiná, než jak jsem ji doposud znal. Plná lásky a soucitu. Podívala se na mě prosebně.

Chci si ji nechat.

Zavrtěl jsem hlavou. „Ty víš, že to nejde, Rose.“

Přikývla a pohladila ten malý uplakaný uzlíček v mém náručí.

„Máš někoho? Nějakou rodinu?“ zeptala se jí.

Dívenka jen zavrtěla hlavou. „Jen Charlieho…“ Ještě těsněji mě objala a znovu se rozplakala.

Vidíš, nikoho nemá!

„Je to člověk, Rose,“ řekl jsem tak tiše, že to holčička nemohla slyšet. Uvědomil jsem si ale, že ani mně se představa opuštěného děvčete bez rodiny vůbec nelíbí. Začalo mi na ní záležet.

„Postarám se o ni,“ řekl jsem po chvíli. „Ale s námi zůstat nemůže. Vymyslím to nějak jinak.“

Za deset minut už se objevil vrtulník. Křečovitě se mě držela a prosila mě, abych letěl s ní. Nešlo to. Měla by zapomenout, že se s námi setkala. Jenže už v okamžiku, kdy se helikoptéra odlepila od země a ona vyplašeně přitiskla ruku na okénko, jakoby se chtěla dostat zpátky ke mně, jsem prožil, že se nějakým záhadným způsobem stala součástí mého života a já jí už nedokážu spustit z očí.

Sledoval jsem její odlet, dokud nezmizela z dohledu.

Vedle mě se objevila Alice. Zachytil jsem její myšlenku a překvapeně se na ni otočil. Tvářila se stejně překvapeně jako já. Usmála se a pokrčila rameny. Nechápavě jsem sledoval celou její vizi. Pak jsme si ještě několik vteřin hleděli do očí.

„Tohle nikdo nesmí vědět,“ řekl jsem tak potichu, aby to ostatní nezachytili.

Přikývla.

„Udělám všechno pro to, aby se to nestalo.“

Zase jen pokrčila rameny a na tváři se jí objevil její obvyklý vševědoucí úsměv.

Zavrtěl jsem hlavou.

Pak jsem si na něco vzpomněl. Rychle jako blesk jsem seběhl do trosek vlaku a sebral dřevěnou truhličku.

Zvědavě jsem ji otevřel.

Uvnitř, v sametovém potahu, ležely dvě šestnáctičlenné armády a černobílé kostkované pole.

Šachy.

Další část

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3   »

24)  eli771 (26.04.2010 21:38)

Jů krásný. Jsem ospalá, tak se na víc nezmůžu. Ale už teď je mi jasné, že se mi povídka bude strašitánsky líbit.*

23)  Bye (26.04.2010 21:31)

Tak, teď upřímně doufám, že nikoho neurazím.
Samozřejmě jsem už od rána sledovala nadšené komentáře, přibývající pod Tvoje miminko.
Ale protože se ráda těším (a správně jsem tušila, že se tentokrát těším na něco mimořádného), chtěla jsem se těšit co nejdéle.
Schovávala jsem si Tě, jako Francouz láhev archivního vína, abych si Tě mohla v klidu vychutnat.
Bylo to výtečné. Vezmu si všechny lahve, co máš.

21)  Evelyn (26.04.2010 18:54)

Karolko, začíná to velmi slibně. Chudák Bella, připadala mi jako opuštěné a bezbranné ptáčátko.
Musím Ti ještě pochválit Alicin způsob čtení - to se mi moc líbilo

17)  blotik (26.04.2010 17:30)

Já bych si taky koupila nějaký nápad. Nevíš, kde se kupují? Normálně jsem se do toho vžila. viděla jsem vlak, uplakanou Bellu... Tak krásně popisuješ.

16)  Karolka (26.04.2010 17:22)

Moc děkuju! Byla jsem hrozně nervózní, jak tohle novorozeňátko přijmete... Jestli bude tak akorát vlasaté, tak akorát uplakané a tak akorát usměvavé. A jestli radši dolíčky na bradě nebo na tvářích... Moc díky!

15)  Dennniii (26.04.2010 17:18)

nádhera, moc těším na tuhle krásnou povídku, prostě dokonalost sama

14)  dorianna (26.04.2010 17:10)

wow tedy tady už nemám slov ..prostě nádherný , úchvatný , exelentní ..uff došla mi superlativa , mozek ještě nestíhá

13)  Ajjinka (26.04.2010 16:45)

Wow, Karolko! Řekla bych x slov, ale... no... seš prostě neuvěřitelná! Přečetla jsem prvních pár odstavců a hned mi bylo jasné, že to bude skvělé, protože tvůj styl psaní... no, škoda povídat
Jsem zvědavá, jak se příběh rozvine, protože to vypadá vážně zajímavě. A eh, jak tiskla ruku na to okýnko, to byla síla.
Jsi úžasná a já se moc těšim na další díl, ve kterym mě jistojistě znovu oslníš!

11)  gucci (26.04.2010 16:19)

Myslela jsem , že Dvě zrcadla nebudou moct být překonány, ale tohle vypadá dost slibně....už aby byl první díl....a pak plno dalších...tleskám opět a znovu....

10)  Ree (26.04.2010 15:41)

Takže to vezmu od začátku...
Nepřestane mě udivovat, jak dokážeš vymyslet příběh tak rychle a přesto tak... nádherně? Já nevím, to slovo se mi zdá na tvou tvorbu strašně slabé.
Líbil se mi Alicin způsob čtení. Nikdy mě nenapadlo, že by to tak vlastně i mohlo být.
Líbilo se mi, že jsi tam vykreslila i to, že se sebou museli zápasit. Vrčící Emmett, Esmeina mateřská láska, které jsi dala zabrat.
Jak ji vzal pomalu do náručí a vyskočil s ní z vlaku, a jak se ho potom ptala, co je s Charliem a nakonec si sama odpověděla... Málem jsi mi vehnala slzy do očí.
A nakonec, jak připlácla tu ruku na sklo helikoptéry. Fňuk! Bylo to vážně skvělé.
Něco mi říká, že ty šachy budou hrát v příběhu velkou roli a že se Bella s Edwardem hned tak nesetká.
Sečteno, podtrženo, ten prolog byl strašně krásný a procítěný. Už teď tu povídku miluju

8)  zuzka88 (26.04.2010 15:31)

Opět skvělý nápad. Už se moc těším na další díl. Ty prostě píšeš skvěle a hotovo. K tomu se nedá nic víc říct

7)  Popoles (26.04.2010 15:29)

Karolko? Můžeš mi prosím pěkně říci, kde takové nápady rostou? Nebo se to dá někde koupit?
Já chci taky!

Chudinka malá, zůstaly jí jen ty šachy. To by mě zajímalo, co Alice viděla – že by Bells, jako dospělou a poněkud studenou, navrch v Edově náručí?
No, už přestanu kecat a budu se jen urputně těšit na další díl…

6)  mina (26.04.2010 15:28)

neviem ci ma niekedy prestane udivovat, ze tak uchvatne pises...na konci som ani nedychala, ze co uvidi v tej truhle...acho jo...noo proste krasa...tesim sa na novy pribeh!!!

«   1 2 3   »