Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Sach_mat.jpg

Vidlička

Tohle jsem dobře znal a dělal to už tisíckrát. Bez nadsázky. Vlastně to bylo čtyři tisíce tři sta pětašedesátkrát. Mohl bych napsat studii o spánku, která by s přehledem překonala všechny doposud publikované a to i přes to, že já sám spát nemůžu.

Byl jsem schopen podle tepu srdce a frekvence dechu rozpoznat jednotlivé fáze. A také jsem uměl pár vteřin dopředu odhadnout, kdy přichází trýznivá noční můra. Narozdíl od těch Belliných jsem Corliny sny i viděl. Svět scvrklý do místnosti o velikosti necelých dvaceti metrů čtverečných a vlastní mikrosvět v drátěné kleci, kde se nedalo ani postavit. Zápach, tma a pláč přicházející z okolních klecí. A ochromující hrůza, která nastala vždy s otočením vypínače.

Kolébal jsem ji v náručí a zpíval písničky o pokojném světě plném lásky, kde nic nehrozí. Během té noci to bylo třeba asi osmkrát. I když jsem o to nestál, nad ránem už jsem věděl naproste přesně, jak Corly přišla ke každé jednotlivé jizvě. Kdybych se mohl vrátit zpátky v čase a znovu čekal na Ivana v jeho domě, tentokrát by mě Carlisle nedokázal zastavit. Mohl jsem jen doufat, že i pro malého motýlka s pochroumanými křídly jako je tahle princezna, existuje lék. Modlit se, abychom měli tu moc vymilovat ji ze vší hrůzy, kterou prožila.

Myslel jsem na Bellu, jaká byla tenkrát, když jsem ji poprvé uviděl. Taky na všechny ty dny a noci, které následovaly. Na May s obrovským srdcem a Stewarta s bezbřehou trpělivostí a optimismem. A na zázračné účinky mé vlastní přítomnosti, když křičela ze spaní. Bella prožila 26 vteřin hrůzy a byla svědkem smrti milovaného otce, který byl její jedinou rodinou. Corly měla za sebou čtyři měsíce mučení, které se dělo přímo jí nebo se musela dívat, jak se děje jiným. Rukou jejího vlastního táty. Je lidský život dostatečně dlouhý, aby jednoho dne vstala z popela a stala se z ní naprosto zdravá sebevědomá žena?

Musel jsem spoléhat na Bellin talent a zkušenost a doufal jsem, že moje schopnost číst v Corlině mysli nám pomůže.

Teď spala klidně a hluboce. Její srdce i dech fungovaly v naprosto přirozeném a pokojném rytmu. Přešel jsem k oknu a pozoroval blednoucí oblohu. Za pár hodin už budeme zase všichni spolu.

Nikdy jsem si nebyl víc jist tím, co je správné a důležité. Když hoří dům, nezachraňujete televizi, ale svou rodinu. Když umíráte hlady, nejdete si upéct krocana, ale zhltnete krajíc chleba. Věděl jsem, že jsem vykročili na tenký led. Já porušil nejzákladnější zákon upířího světa a ohrozil tím všechny, které miluji. Ať už ty, kterým srdce dávno utichlo, tak i ty, kterým v žilách proudí krev... Jenže - bylo tu něco důležitějšího. Upíří srdce je kamenné, ale pokud je něco tak silné, že to do něj dokáže udělat otisk, zůstane to tam už navěky. Moje láska k Belle a teď i ke Corly nebude menší ani méně intenzivní ani za tisíc let. Stal jsem se jejich rukojmím. Pro ně bych byl schopen všeho. Kdyby jedinou možností, jak je ochránit, bylo zlikvidovat královskou rodinu ve Volteře, která střežila dodržování zákonů – zejména ten o udržení tajemství existence našeho druhu - pokusil bych se o to.

Po této úvaze mě nemohlo překvapit, že se můj mobil rozvibroval.

„Musime si promluvit.“

Přikývl jsem a učinil jasné vnitřní rozhodnutí odjet s Bellou do Denali. Bylo to stejně spolehlivé, jako poslat Alici textovku.

 

xxxxx

 

Vstávala jsem za svítání a snídani hltala vestoje. Čekala mě ještě cesta do práce a já se nemohla dočkat, až se vrátím k Edwardovi. May nesouhlasně brblala, že základem úspěšného dne je kvalitní snídaně, která tělu dodá dostatek síly. Bez problému ji uchlácholilo pevné objetí a pusa na tvář.

Včera v noci jsme spolu ještě mluvily. Byla jsem toho plná a chtěla jsem, aby věděla, k čemu se s Edwardem chystáme. Navíc měla s osvojováním dětí několikanásobnou zkušenost. Vždycky budu tesknit po svojí skutečné mamince, ale pochybuju, že by mohla být lepší než May.

„Bello, v pokoji ti zvoní mobil!“ volal trochu nerudně rozcuchaný a rozespalý Stewart z vrcholku schodiště. Asi ho to probudilo.

Vyběhla jsem nahoru a se smíchem ho častovala Mayiným oblíbeným: „Ranní ptáče dál doskáče!“ Musela jsem pak rychle uhnout, protože jsem si to málem odskákala já. Těsně po probuzení bývá bráška trošku popudlivý.

Pak už jsem nedočkavě přikládala k uchu telefon. Volal Edward.

„Dobré ráno, lásko. Měla jsi klidnou noc?“ zeptal se a já cítila, jak mi jeho hlas zase způsobuje rozlévání tepla do celého těla.

„Klidnou. Ale příliš dlouhou,“ řekla jsem a strašně toužila být už konečně zase s ním. Moje mysl mi nabídla vzpomínku na jeho vůni.

„Ta naše byla taky dlouhá.“ Slyšela jsem, jak smutně to znělo a okamžitě jsem pochopila.

„Bylo to zlé?“

„Osmkrát. A všechno jsem to viděl...“

Ztěžka jsem polkla a moc je teď chtěla mít u sebe, abych je mohla obejmout.

„Je mi to moc líto.“ Nějak jsem si neuvědomila, že Edward bude tohle všechno muset absolvovat s Corly. Moje sny nikdy neviděl...

„Zvládneme to. Jsme na to tři,“ řekl pevně a s takovou porcí něhy, až se mi rozbušilo srdce.

„Můžeš mi, prosím, dát k telefonu May? Potom ti to vysvětlím.“

Trochu jsem se divila, ale bez řečí jsem seběhla schody a předala překvapené a vzápětí zčervenalé May svůj mobil.

„Dobré ráno... Jistě, o co jde?“ Chvíli poslouchala, pak se zamyšleně podívala na kuchyňské hodiny. „To není problém, stihnu to... Určitě ne, ráda pomůžu... Budu tam.“ Nevím, co řekl, ale zase jí ztmavly tváře. Na rtech se jí objevil okouzlený úsměv. V tu chvíli vypadala jako středoškolačka.

„Ale ne... To by přece udělal každý...“ Uchichtla se?! „Tak nashledanou, Edwarde.“ Celá zmámená mi vrátila telefon.

„Miláčku, až to v práci vyřídíš, vyzvednu tě. May dnes zůstane s Corly. Alice mi psala, že máme přijet k nim. Řekl bych, že je to důležité.“

Zamyšleně jsem se zamračila. Stihla jsem se toho dozvědět tak málo. Tušila jsem, že před námi není jednoduchá cesta. Snad budu brzy vědět víc.

„Alice měla...“ zaváhala jsem, jaké slovo použít. „...vidění?“

„Nevím, ale předpokládám, že ano. Netrap se. Za všech okolností budou na naší straně.“

Proti komu?!

„Už jen pár hodin, Bello. Brzy budeme spolu. Počkám na tebe.“

„Miluju tě,“ řekla jsem a uvědomila si, jak zázračně dokáže zahánět obavy.

„Já tebe taky.“

 

Cestou do práce jsem nakoupila dvě velké krabice hot dogů. S plnou pusou se jim budou hůř klást otázky. V Rotgarově kanceláři jsem pobyla jen nějakých pět minut. Zdálo se, že mého odchodu opravdu lituje, ale nijak zvlášť mě nepřemlouval, měl Dicka. Dokonce mi nabídl whisku na rozloučenou.

Když jsem odevzdala odznak a služební zbraň, nesměle jsem zaklepala na pootevřené dveře své – teď už bývalé – kanceláře.

„Můžu?“ zeptala jsem se.

Seděl ve svém křesle, ruce za hlavou a trochu rošťácky se usmíval.

„Už jsem si myslel, že jsi na mě zapomněla.“

Usmála jsem se a opřela se o stůl proti němu.

„To nejde. Pořád o tobě doma slyším.“

Zamrkal a sklopil oči. Potěšený výraz se mu zamaskovat nepodařilo.

„V sobotu přijdeš?“ zeptala jsem se a jeho rozpaky mě moc bavily.

„Určitě. Myslíš, že bych jí měl...“ Najednou jsem před sebou měla mladíčka, kterému sotva začaly růst fousy. „...něco přinést? Třeba kytku nebo bonbóny?“

„Gerbery. A bonbóny nenos, musí si hlídat cukr.“

Vděčně přikývl.

„A co ty? Co plánuješ dál?“

Teď jsem byla v rozpacích zase já.

Řekla jsem jen: „Corly.“

Trvalo asi dvě vteřiny, než Dickovi došlo, co tím myslím. Napjatě jsem čekala, co mi na to řekne. Chvíli mě zkoumavě pozoroval a pak se pousmál.

„Jo, myslím, že jsi na to ta pravá.“

Způsobila jsem mu nový nával krve do tváře, když jsem se sklonila, abych ho objala kolem krku a políbila ho na čelo.

„Takže v sobotu,“ řekla jsem místo pozdravu, když už jsem stála u dveří. Bylo dobré vědět, že odchodem z práce neztratím kamaráda.

„Gerbery?“ ujišťoval se ještě jednou.

Zazubila jsem se a přikývla.

Pak už jsem celá nedočkavá řekla sbohem kolegům a skoro poklusem vyrazila na místo setkání.

 

xxxxx

 

Cesta do Denali byla krásná i náročná zároveň. Krásná, protože jsem měla Edwarda. Mohla jsem se na něj dívat a dotknout se kdykoli jsem zatoužila. A vidět, jak se na mě dívá, to bylo neskutečně naplňující.

A náročná, protože mě zasvětil do dosud nevyřčených tajemství jejich světa, která se teď tak hrozivě týkala i nás. Tajemství upířích pravidel a způsobu jejich uplatňování a také města jménem Volterra. Než jsme dorazili na místo, pochopila jsem, že nikde na světě nebudeme v bezpečí.

Přijet do Denali, bylo jako ocitnout se mimo čas a prostor. Zase jsem měla pocit, že jsem obklopená anděly. Jejich přítomnost omamovala moje smysly. Ale ani to nedokázalo úplně zahnat ten černý mrak v mé hlavě.

Posadili jsme se do obýváku a Edwardova maminka mi přinesla můj oblíbený bylinkový čaj. Přes voňavou páru stoupající z hrnku jsem se rozhlédla po jejich tvářích. Být tady uprostřed nich – teď jsem se nemohla bát ničeho.

„Prozkoumávala jsem, všechny možné varianty, které mě napadly,“ začala Alice. „Je jen jedna naprosto bezpečná pro všechny.“

„Ne,“ odpověděl Edward tak rychle a s takovou razancí, až jsem se lekla. „Zůstaneme spolu.“

Přeběhl mi mráz po zádech. Jediná bezpečná varianta budoucnosti je ta, která nepočítá s existencí upíru v mém a Corlyině životě...

Alice přikývla. „Říkala jsem bezpečná, ne šťastná...“

Edward začal přecházet po místnosti. „Jaké jsou další možnosti?“

Jeho sestra se trochu rozpačitě podívala na mě. Ještě než stihla promluvit, zase jí do toho skočil.

„To nejde. Jak by pak mohla být s Corly? Ani jsme o tom ještě nemluvili...“ jeho hlas se zadrhnul, jako když někdo náhle zvedne snímací jehlu z puštěného gramofonu. Zadíval se na mě. Naprosto bez dechu jsem mu hleděla do očí, protože právě mluvili o něčem, na co jsem si zatím nedovolila ani pomyslet.

„Edwarde, mluvte, prosím, nahlas,“ řekl vyrovnaným hlasem Carlisle.

Stále jsme na sebe upíraly rozrušené pohledy.

„Alice navrhuje, abych Bellu proměnil. Zatajit existenci jednoho člověka v upíří rodině je jednodušší, než zatajit existenci dvou.“

Jak dlouho už jsem nemrkla?

„Edward má pravdu. Trvalo by měsíce, možná roky, než by se mohla přiblížit ke Corly,“ konstatovala Rose. Vůbec jsem nerozuměla. Chápala jsem jen roky se nepřiblížit ke Corly. A to, že existuje způsob, jak zařídit, abych byla jako oni.

Přišel až ke mně, klekl si a vzal moje ruce do svých. Sálalo z něj odhodlání a síla. Jeho pohled byl ale něžný a trochu... provinilý?

„Jak sis představoval naši budoucnost?“ zeptala jsem se skoro šeptem.

„Byl bych s tebou, tak jako doposud. A s Corly. Staral bych se o vás.“

Ano, takhle jsem to viděla i já. Jenže jsem si nikdy nedovolila myslet dál než pět nebo deset let dopředu. Doufala jsem, že za ty roky se smířím s nevyhnutelným. Že on se s tím smíří...

„Až do konce...“ dokončila jsem myšlenku, protože on by to takhle nikdy neřekl.

Přikývl.

„A potom?“ Do mého tónu se lehce vkrádal mráz. Věděla jsem, že je potřeba, aby to vyslovil. Aby to v tu chvíli prožil a měl možnost aspoň trochu nahlédnout do toho, o čem mluví. Slovo ožívá, až když je řečeno nahlas.

Jeho pohled poprvé uhnul. Ne dost rychle, stihla jsem zahlédnout tu bolest.

„Žil bych z toho, co bylo...“

Smrtelný člověk si nedokáže představit nekonečnost věčnosti. Možná ani upír, který má za sebou jedno dvě století existence. Ale teď jsem v duchu viděla Edwarda, který byl jistě stvořen k tomu, aby miloval, líbal a objímal, jak je na celém světě sám a jeho náruč už navždycky zůstane prázdná. První slza, která mi vyklouzla zpod víčka vyšlapala cestu pro ty následující. Položila jsem mu dlaně na tváře a on se na mě podíval.

„Mohla bych udělat všechno pro to, abych tady byla aspoň sto let. Jenže nikdy to nebude dost. A do posledního dechu se budu bát umřít, protože budu vědět, že tě tady nechám.“

Jeho rty se rozechvěly a několikrát rychle zamrkal.

„Řekl bys mi to někdy? Že je tu ještě jiná možnost?“ Nemluvila jsem vyčítavě. Nezlobila jsem se. Znala jsem jeho srdce a přesně rozuměla tomu, jak uvažuje. Zbývalo jen pomoci mu, aby rozuměl tomu, jak uvažuji já.

„Nevím,“ odpověděl a přidržel mou ruku svou dlaní. Zavřel oči. „Asi ano, časem. Jednou bych možná nedokázal odolat touze připoutat tě k sobě navždycky...“ Položil mi hlavu do klína. Moje prsty se bez váhání rozeběhly po neviditelných pěšinách v jeho vlasech. Všichni kolem nás mlčeli.

Zvedla jsem pohled k Rose. Potřebovala jsem vědět ještě jednu věc. Zamrkala jsem a vyhnala z očí slzy a ty se rozutekly po tvářích.

„Proč bych se nemohla přiblížit ke Corly?“

Rose se na chvíli zarazila a rozhlédla se po ostatních, jakoby u nich hledala pomoc.

„Nově... narozený upír je silně ovládaný svým základním pudem. A to je... touha po krvi. Lidské krvi.“ Mluvila opatrně, jako když někdo našlapuje na špičky. „Prvních pár měsíců není schopen se k lidem ani přiblížit. Neovládl by se, ani kdyby chtěl...“

Přikývla jsem na znamení, že rozumím. Edward objal moje kolena. S úžasem jsem si uvědomila, jak vyrovnaně teď tluče moje srdce a jak analyticky uvažuje moje mysl. I přes všechny ty emoce.

„Dobře,“ vydechla jsem nakonec a podívala se na Alici. „Co navrhuješ?“

„Nebude to bezbolestné, Bello. Nepodařilo se mi najít žádnou možnost...“

„Chápu,“ přerušila jsem ji. „Pokračuj.“

„Bude třeba opustit May a odstěhovat se. Corly se nebude moct stýkat s jinými dětmi, aby nás neprozradila. Budeme se často stěhovat, abychom předešli odhalení. Nikdo z nás se nesmí setkat s Arem, aby se nedozvěděl pravdu. To vše po dobu asi patnácti nebo dvaceti let, dokud Corly nevyroste a vy ji nebudete moci opustit nebo proměnit...“

V tu chvíli přestala mluvit, protože zaznamenala, že nedýchám a z obličeje mi vyprchala veškerá barva. Najednou mi hučelo v uších a všechno jsem viděla jako v mlze. Tyhle věci, řečené takhle pěkně za sebou a vědomí toho, že v tom vše jde taky o malou Corly... Já nemůžu něco takového rozhodnout... Nikdo nemůže...

Najednou jsem si vzpomněla na tátu a jeho šachy a vybavilo se mi slovo, které by se přesně hodilo na mojí situaci.

Vidlička...

Jedna šachová figura – a může to být klidně jen obyčejný pěšec – napadne jedním tahem dvě soupeřovy. Ať už se protihráč rozhodne jakkoli, jednu ztratí...

„Pojďme se projít,“ řekl Edward tiše.

Přikývla jsem a nechala se zvednout z křesla, odvést do přízemí a obléknout do bundy. Držel mě kolem pasu a vedl spadaným listím. Dlouho jsme mlčeli. Les byl zase nepřirozeně tichý. Dnes už jsem věděla proč. Zvěř v širokém okolí instinktivně věděla, kdo jde vedle mě. Ale to ticho bylo jako balzám. Na pár minut jsem mohla vypnout mysl a odložit všechno na později. I tohle jsem se naučila v uplynulých letech. Nechala jsem své pocity pomalu odeznít a nasávala konejšivou přítomnost mého anděla.

Došli jsem k rozložité vysoké jedli. Sahala tak vysoko, že se její špička skoro ztrácela z dohledu. Edward se posadil na zem u paty stromu a stáhl mě k sobě na klín. Jeho tvář vypadala vyrovnaně, až na oči...

Položila jsem si hlavu na jeho rameno a vychutnávala si posledních pár vteřin mlčení.

„Neexistuje možnost, abychom mohli být spolu všichni tři.“ Můj hlas mě znovu překvapil svou věcností. Jen kdyby mi u toho nepukalo srdce...

Ucítila jsem jeho ústa i nos na temeni.

„Ať se rozhodneš jakkoli, vezmu to.“

Tohle jsem ale slyšet nechtěla. Přestože bych od něj jinou odpověď ani nečekala.

A další vzpomínka, tentokrát na knížku. Sofiina volba. Nenáviděla jsem ten příběh...

„Corly tě potřebuje,“ pokračoval a já si ze všeho nejvíc chtěla zacpat uši jako malé dítě. Věděla jsem, že se mi to snaží usnadnit, ale kdyby tady teď klečel a prosil mě, abych si vybrala jeho, bylo by to lehčí. Nikdy bych mu nic neodmítla.

„Já nemůžu...“ hlesla jsem.

Znovu jsem cítila jeho rty a přitiskla se k němu blíž.

„Nebudeš beze mě... Všechno bude jako dřív... Každou noc budu s tebou...“

To neznělo tak hrozně. Až na jednu drobnost. Edward už se před Corly nesmí objevit... Podívala jsem se na něj. Nikdy, už nikdy v životě, bych ho nechtěla vidět takhle.

„Zvládl jsem to s tebou, zvládnu to i s ní,“ odpovídal na moje myšlenky, jakoby je uměl číst. „Neztratím ji. Budu s ní v noci, když bude spát, budu moct pomáhat...“

Začaly mě dusit vlastní slzy. A kde se ve mně vzal ten vztek?

„Ty a já budeme spolu a ona bude spokojená. Bude mít báječnou rodinu. Tebe, May, Stewarta a Dicka...“ Ale ona tě už nikdy neobejme... doplnila jsem v duchu...

Soustředila jsem se na dýchání a jako vždycky to pomohlo. Ale jak se to stalo, že ten okradený teď bude Edward? Myslela jsem, že to ponesu já...

Natočila jsem se k němu a začala ho líbat na krk a tváře a potom i na rty.

„Všechno ti vynahradím... Všechno,“ šeptala jsem mezi jednotlivými polibky. „Budu tě milovat za nás za obě.“

 


Další část

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

37)   (04.04.2012 14:56)

držela jsem se celou dobu,protože komentáře ostatních byly i mými
ale :'-( nenávidím Sophiinu volbu,nenávidím protože strašně bolela a nakonec nikomu nepomohla
sakra .doufám,že tady to nebude stejné , to bych asi nezvládla
už docela přesně chápu,proč tvá kniha je na pultech

36)  Anna43474 (13.07.2011 15:59)

Kdyby to tak šlo všechno skloubit do jednoho... Je to stejné, jako si člověk občas přeje mít hned vedle sebe svoje nejmilovanější místa, věci, osoby... :'-(
TKSATVO

ScRiBbLe

35)  ScRiBbLe (27.11.2010 16:21)

Snažím se usilovně zahnat ty zpropadené slzy zpátky, ale nejde to.:'-( :'-( Jsou silnější! Na mé posmrkávání padl už další balíček kapesníků!:'-( Já věděla, že to nebude tak jednoduché! Všechny možnosti se mi teď zdají hrozné a drásavé.:( Opustit May a Stewarta, žít bez Edwarda nebo bez Corly. Na víc se už nezmůžu. Jen doufám, že příští kapitolka už nebude tak smutná.

34)  Lejla (22.10.2010 14:53)

Ja to tusila, ze prijde zmena. S bolesti v srdci musim priznat, ze k takovemu zaveru dojit v podstate s chladnou hlavou neni jiste jednoduche. Opusti cloveka, ktereho milujeme a vzdat se vseho co pro nas znamenalo stred vesmiru je jako vyrvat sve srdce z tela. Bella se nechce vzdat ani Edwarda a ani Corly, nabidnout nekomu zazemi,pocit jistoty a pritom nemit pri sobe osobu pro kterou dycha nase telo je velka obet a doufam, ze Bella si to poradne promyslela, protoze to co prijde nebude jednoduche.

Leli

33)  Leli (02.06.2010 16:49)

Páni, po dlouhé době jsem si mohla v klidu sednout za počítač a příst si něco, co mě vtáhne do jiného světa. Karolko, je to super! Hned půjdu číst další dílky. Myslím, že dneska v klidu stihnu přečíst zbyvající kapitoly. :)

ambra

32)  ambra (12.05.2010 13:48)

Kolik těch stránek měla Steph na to, aby vysvětlila, proč Bella touží po proměně? A jak to, že se jí tam nevešlo a nedostalo to, co Tobě do jediného odstavce? Bez štěkání na Edwarda, jen pár vět a to tiché porozumění... Příběh se musí vyvíjet logicky, to chápu. Nad logickými úkoly v matice jsem ale nikdy nebrečela...:'-(

blotik

31)  blotik (08.05.2010 16:21)

Krása. Jdu na další.

30)  peckoun (08.05.2010 13:00)

já se asi rozpláču, to je děsně dojemný, ale krásný
nevím, jak to děláš, že z Tvých povídek vždycky čiší tolik emocí a zároveň tomu nechybí napětí...

29)   (08.05.2010 12:46)

Nádherné, ale aj smutné. Posledné diely som prečítala naraz a bola som zaskočená. Veľmi krásne. Aj s tými psychologickými vecami. Proste úchvatné. Som zvedavá ako sa to vyvinie ďalej. Teším sa na pokračovanie

28)  ertiss (08.05.2010 12:45)

:'-(

Quappa

27)  Quappa (08.05.2010 09:26)

Toto sa mi ešte nikdy nestalo...Cez slzy neviem napísať komentár...

Silvaren

26)  Silvaren (08.05.2010 08:19)

:'-(:'-(:'-( Mně je jich tak líto, to není fér!
Blbí, blbí blbí Volturiovi!!!

Každá další kapitolka je lepší a lepší, myslím, že u příští už dosáhnu nirvány

25)  Leni (08.05.2010 01:40)

Nevím co napsat. Trhá mi to srdce s nimi. Nechtěla bych to zažít na vlastní kůži. Držím jim všechny palečky co mám.:'-(

Michangela

24)  Michangela (08.05.2010 00:16)

:'-(:'-(:'-(

dorianna

23)  dorianna (07.05.2010 23:57)

Karolka

22)  Karolka (07.05.2010 23:41)

Moc vám všem děkuju za krásné komentáře. Dnešní díl se mi psal vážně těžko - na konci jsem regulérně řvala. Šachy jsou zatím nejnáročnější věc, kterou jsem dělala a moc mi pomáhá, že to čtete.

athia

21)  athia (07.05.2010 23:37)

Tak, toto bola bezkonkurenčne najlepšia kapitola poviedky. Zatiaľ.

20)  lettix (07.05.2010 23:14)

no mě nepřijde ani k zahození ta možnost stěhování se
akorát by museli opustit may...
ale stejně - když to zůstane takhle, tak jim eda přes den nebude na očích - a may bella řekne, že se sním rozešla, nebo jak ji vysvětlí, že s nim už neni
no já pořád doufám, že to půjde nějak šťastně vyřešit - šťastně pro všechny:)
prosím!

moc se těším na desátou kapitolku!

Rosalie7

19)  Rosalie7 (07.05.2010 22:59)

Věříš, že ted mi nestačí ani rychle mrkat? Jenomže moje slzy se rozhodně nedají popsat tak krásně, jako to děláš ty s těmi Bellinými - vážně mě tenhle dílek dostal! Nemyslím jen ty krásné větičky, které jsou složeny z nejkrásnějších slov jako vymilovat a jiných, a dohromady dávají přenádherný text. Také jeho smutná nápln mě naprosto zasáhla a zabodla mi ledový šíp do srdce. Nechci být hnusná, ale shod Bellls ze schodů nebo ji nějak jinak ohrož na životě, aby mohla být proměněná. Pak jí obdaruj silnou vůlí a pomocí lepidla složeného ze stoprocentní lásky s příměsí umění milovat vytvoř přeštastnou rodinku. To je všechno, co si jedna ubohá milující čtenářka přeje...

zuzka88

18)  zuzka88 (07.05.2010 21:42)

:'-(:'-(:'-(To je tak smutný. Co to děláš? Doufám, že to nějak zařídíš. Takhle to přeci nejde.:(

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek