01.05.2010 [18:00], Karolka, ze série Šach - Mat, komentováno 39×, zobrazeno 6340×

Tam, kde sídlí andělé

Pomalu jsme šli lesem, ruce vzájemně propletené. Kolem nás bylo neskutečné ticho. Bylo to hrozně zvláštní, ale zároveň krásné. Nemohlo nebýt. Moje duše se cítila tak lehce a svobodně, že ten blažený pocit nemohlo zaplašit vůbec nic.

Přemýšlela jsem, obracela tu myšlenku jako poslední cent a hledala způsob, jak se začít ptát.

„Jak jsi věděl, že přichází May?“ zeptala jsem se nakonec. Odpověď na tuhle otázku toho nejspíš moc neodhalí, ale odněkud jsem to otevřít musela.

Lehce se pousmál a na můj vkus poměrně dlouho hledal odpověď.

„Umím číst myšlenky,“ řekl nakonec a zkoumavě se přitom na mě podíval.

Soustředěně jsem překročila pařez a snažila se na sobě nedat nic znát. Tak nějak to odpovídalo tomu, co jsem si o něm myslela. A zapadalo to i do mé teorie, že je anděl. Ale páni! To je věc!

Pak jsem si uvědomila důsledky toho, co jsem se právě dozvěděla a zrudla jsem. Co všechno si za ty roky přečetl v mé hlavě?! Dovolila jsem si jeden kradmý pohled a uviděla jak se tiše směje.

„To není legrace!“ řekla jsem rozzlobeně, ale bylo znát, že to s tím hněvem nemyslím zas tak vážně. Spíš jsem se snažila zakrýt rozpaky. „Tobě by se taky nelíbilo, kdybys zjistil, že nemáš absolutně žádné soukromí. Kolik pitomostí jsi musel slyšet za ty roky... Nemám vůbec žádné tajemství.“

Zastavil se a políbil mě na čelo. Pořád se trochu smál.

„To není pravda. Takové štěstí nemám. Jsi jediná na světě, která si přede mnou svoje tajemství pečlivě střeží.“

Když jsem se zatvářila nechápavě, dodal: „Tvoje myšlenky číst neumím.“ V tu chvíli vypadal skoro smutně.

Nejdřív se mi hodně ulevilo. Pocit, že by mohl vědět o každém mém hnutí mysli, mi vážně nedělal dobře. Pak mě ale napadlo, že to je strašně zvláštní...

„Proč jsi asi dostal na starosti zrovna mě? Měl bys to mnohem snazší s někým, u koho víš dopředu, co se chystá udělat.“ Řekla jsem to spíš sama k sobě.

Zatvářil se trochu zmateně. „Dostal jsem tě na starost?“ Ujišťoval se, jestli mi správně rozuměl.

„No...“ Až to řeknu nahlas, budu si připadat jako pako. „Jsi přece anděl? Umíš zmizet, čteš myšlenky a za posledních dvanáct let si nezestárl ani o jediný den…“

Opatrně jsem mu položila ruku na hruď. „A všimla jsem si, že... ráno... neslyšela jsem tvoje srdce.“

Přikryl moji ruku svojí dlaní a mlčel. Tvářil se hrozně vážně.

„Co kdybychom to nechali tak, jak to je. Změní se tím něco, když budeš vědět, kdo jsem?“

Ale já tě chci víc poznat...

„Nezmění. Jenže ty o mně víš skoro všechno a já o tobě nic. Ani nevím, jestli čteš knihy... kam rád chodíš... co ti chutná...“

Lehce se mu zvedly koutky, ale zase spíš trochu smutně.

„Mám rád Shakespeara a jsem rád všude, kde jsi ty.“ Pohladil mě po tváři a přitáhl blíž k sobě. Rozbušilo se mi srdce. Na poslední otázku mi neodpověděl a mně to v tu chvíli nepřišlo nijak důležité.

„To je ale strašně málo. Chtěla bych o tobě vědět víc,“ řekla jsem skoro bez dechu, protože byl tak moc blízko.

Povzdychl si a na malou chvíli zavřel oči. Když je otevřel, viděla jsem, že mi nic říct nehodlá.

„Ty se něčeho bojíš,“ přemýšlela jsem nahlas. Na tohle bych ani nepotřebovala mít školu. „Ty si myslíš, že se mi to nebude líbit...“

To poznání mi zase o něco zrychlilo tep. Teď jsem ho doslova rentgenovala očima a čekala, co mi odpoví. Strašně dlouho nemrkal a ve tváři se mu nepohnul jediný sval. Mrazilo mě z toho v zádech. Pak konečně promluvil a jeho hlas zněl studeně jako led.

„Jsem si naprosto jistý, že by se ti to nelíbilo.“

Ztěžka jsem polkla a překvapeně si uvědomila, že cítím strach. Neuchopitelný a nepojmenovatelný. Skoro jsem čekala, že se teď Edward otočí a zmizí v lese. Moje ruce se instinktivně chytily jeho kabátu a křečovitě ho držely.

Jeho výraz se hned změnil. Roztál. Celý obličej mi ve chvilce pokryly letmé polibky.

„Neopustím tě. Nikdy.“ Zašeptal a objal mě tak těsně, že jsem se skoro nemohla nadechnout.

„Ale bojíš se... že opustím já tebe?“ Odtáhla jsem se jen tolik, abych se na něj mohla podívat. Vypadal utrápeně. Asi jsem to uhodla.

„Ty bys mě ale našel kdekoli,“ řekla jsem s úsměvem. Položila jsem dlaň na jeho chladnou tvář a znovu si uvědomila, jak neuvěřitelný je to pocit.

„Nemůže se mi nelíbit nic, co se tě týká.“ Chviličku jsem sbírala odvahu a pak se konečně zeptala. „Ty tedy nejsi anděl?“

Vypadal překvapeně a trochu pobaveně. Pak se mu ale do výrazu vkradl spíš nesouhlas.

„Ne, to nejsem. Ani nevíš, jak moc bych jím chtěl být.“

Bylo mi čím dál tím víc jasné, že není vyrovnaný sám se sebou. Něco z jeho minulosti nebo možná přímo podstaty, mu bránilo v přirozené a zdravé sebeúctě.

„Pro mě jsi byl,“ řekla jsem tiše a políbila ho na bradu. „A jsi...“

Nemohla jsem ale nepřemýšlet, kdo tedy je. Rozhodně nebyl člověk. A pokud to není ani anděl... Matně jsem si vzpomínala na základy křesťanské věrouky. Jsou i jiné bytosti, kromě andělů...

Usmál se. „A dělal jsem to moc rád. Nejlepší věc, jaká mě mohla potkat. Moje existence konečně získala nějaký smysl.“

Chtěla jsem namítnout, že jeho existence má smysl i beze mě. Byl to vážně učebnicový případ dlouhodobě neřešených pocitů viny. Jenže jsem si uvědomila, že já to cítím podobně. Až do včerejška jsem každý večer, než jsem šla spát, řešila, jestli má vůbec cenu, abych se vzbudila...

Zhluboka jsem se nadechla a sbírala odhodlání.

„Nenech mě si domýšlet, co jsi, nebo co nejsi. Na tom se vztah postavit nedá. Já tě potřebuju poznat se vším všudy. Zkus mi víc věřit!“ Řekla jsem to hodně naléhavě. Dala jsem do toho všechno. Bála jsem se, že mě odmítne.

Moje mysl hledala odpovědi… Co mohl udělat tak hrozného?

Chvíli mě zamyšleně pozoroval. Stáli jsme v obětí a les kolem nás mlčel.

„Dobře,“ řekl nakonec trochu váhavě a nepřesvědčeně.

Pustil mě a zvolna došel k nejbližšímu smrku. Položil na něj dlaně. Pak, aniž se přitom jeho výraz nějak změnil, zatlačil a dvacetimetrový velikán prasknul jako stéblo slámy. S mohutným rámusem se zřítil.

Leknutím jsem vykřikla. Tohle jsem vážně nečekala. Když jsem ale viděla, jak tragicky se Edward tváří, rychle jsem se ovládla. Roky přetvařování se mi teď hodily. Rychle jsem došla až k němu a objala ho. Přitom jsem usilovně kontrolovala rychlost svého dechu.

„To bylo… působivé,“ řekla jsem a usmála se na něj. „Co ještě umíš? Rozdrtíš teď v rukou kus skály? Ráda se na to podívám. Ale jestli se mě snažíš odradit, abych se neptala, tak je to zbytečné.“

Zatvářil se trochu provinile, ale usmál se. To bylo dobré.

„Promiň, to bylo… dětinský.“

„Trochu jo,“ zakřenila jsem se. „Ale je dobré, že o tobě vím zase o trošku víc.“

Pomalu se ke mně naklonil a znovu se přesvědčoval, jak krásně naše rty pasují k sobě. Bylo až strašidelné, jak rychle mi dokázal úplně vyprázdnit hlavu.

„Teď asi přibližně vím, jak se ostatní cítí, když jim čtu myšlenky,“ řekl trochu zastřeným hlasem, když mě po dlouhé době pustil a jeho oči zase pomalu světlaly. „Čteš ve mně dokonale.“

Potěšilo mě to.

Potom se narovnal a zahleděl se někam za mě. Otočila jsem se a podívala se stejným směrem, ale nic zvláštního jsem neviděla.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se udiveně.

Malinko se zamračil. Nebyl rozzlobený spíš nespokojený. Zavrtěl hlavou.

„Brzy zjistíš, že vážně nejsem anděl. Kdybych byl, nemohl bych mít tak svéhlavou a všetečnou sestru.“

Znovu jsem se ohlédla. Nejdřív jsem neviděla nic. Pak se asi deset metrů od nás objevila postava a o jedno mrknutí oka později další. Vzdychla jsem překvapením. Ty tváře jsem znala. Vysoký a krásný muž se světlými vlasy. Před dvanácti lety mi ošetřoval zranění na čele. A ta tmavovláska tam určitě byla také.

„Promiň, můj andělský bratře. Ale byli jsme poblíž a nemohli odolat.“ Vůbec se ale netvářila kajícně. Culila se a hned si to namířila ke mně. Byla krásná a jemná a energie zní úplně čišela. Vypadala mile.

„Jsem Alice, Bello. Už jsme se setkaly.“ Objala mě jako kamarádku.

Jen jsem přikývla a oplatila jí úsměv. Bylo to strašně zvláštní. Cítila jsem to už předtím z Edwarda, ale teď, když tu byli tři, ten pocit byl ještě intenzivnější. Šířili kolem sebe zvláštní atmosféru. A nebylo to jen tou překrásnou vůní. Jakoby mě k sobě vábili. Byla jsem jimi… okouzlená. Ten výraz to vystihoval úplně nejlépe.

Mezitím se přiblížil i druhý návštěvník a s laskavým úsměvem mi podával ruku.

„A já jsem Carlisle. Edwardův nevlastní otec.“ Stiskla jsem jeho ruku. Byla studená.

Edward se postavil ke mně a jednu ruku mi ovinul kolem pasu. Netvářil se nijak nepřátelsky. Bylo vidět, že všichni tři jsou si hodně blízcí. Jen se zdál být trochu nervózní.

„Děkuji vám,“ špitla jsem, protože jsem se vedle nich cítila zase jako malá, tak nějak moc… lidská. „Jsem strašně ráda, že mám příležitost vám to říct. Zachránili jste mi život…“

Bylo zvláštní, jak jinak jsem to teď prožívala. Ta vzpomínka bolela – vždycky bude – ale už mě to neničilo.

„Jsme rádi, že jsme mohli pomoct,“ odpověděl Carlisle a zase se tak nádherně usmál.

„Tak co máte za lubem?“ zeptal se můj anděl. Nemohla jsem si pomoct. Teď, když jsem je viděla takhle pohromadě a cítila se tak, jak jsem se cítila, připadali mi jako andělé ještě víc, než dřív.

„Trochu se v tom mácháš, bráško,“ odpověděla Alice. Neznělo to ani trochu výsměšně. Spíš věcně a prakticky. „Měl bys věřit své psycholožce. Tajemství by do budoucna nepřineslo vašemu vztahu nic dobrého.“ A mrkla na něj.

Zavrtěl hlavou, ale viděla jsem, že se začíná usmívat a pohled, který mi vzápětí věnoval, mě ujistil, že jestli si něco přeje, tak to, aby se to mezi námi nijak nekomplikovalo.

Ohromně se mi ulevilo. Takže se to dozvím… Začala jsem být trochu netrpělivá.

„Teď bychom mohli jít k nám,“ navrhla Alice. „Zbytek rodiny se s tebou taky touží znovu setkat, Bello. A není to daleko.“

Mou pamětí probleskl zamlžený obrázek nádherné blondýny s dlouhými vlasy. Podávala mi kapesník a ptala se, jestli mám nějakou rodinu…

„Chceš to? Moje rodina je trochu… zvláštní.“ Otočil si mě k sobě. Pořád se choval, jakoby mě chtěl chránit. I před nimi...

„Ty víš, že ano. Já to zvládnu.“

Pak se najednou rozzářil a rozesmál se.

„Uvidíme!“

Uchopil mě do náručí a vše kolem nás se dalo do pohybu. Naprosto konsternovaná jsem se ho držela kolem krku. Prudké závany rozráženého vzduchu mi vháněly slzy do očí, takže jsem je radši zavřela. Bylo to neskutečně! Dovolila jsem si krátký pohled na Edwardovo tvář. Byl tak spokojený! Zjevně si to moc užíval. Nechápala jsem, jak v té rychlosti zvládne do ničeho nenarazit, nezadýchat se.

Zase jsem zavřela oči a jen si užívala jeho blízkost.

Dům patřící Edwardově rodině patřil k nejkrásnějším stavbám, jaké jsem kdy viděla. Stál na vrcholku zalesněného kopce, obklopený vysokými smrky a modříny. Jen jeho nejvyšší patro vykukovalo nad špičkami jehličnanů. Tříposchoďová  vila dokonale ladila se svým okolím. Tvarem, použitými materiály i barvami se tam skvěle hodila.

Když mě Edward postavil na zem, uvědomila jsem si, že nás ostatní zřejmě čekali. Moje oči okamžitě našly krásnou blondýnu a poznala jsem i drobnou ženu s medovými vlasy a mohutného asi dvoumetrového mladíka, který právě teď s úsměvem objímal tu blondýnku. Jen posledního člena rodiny, světlovlasého muže s melancholickou tváří, jsem tenkrát neviděla.

A zase jsem to cítila. To zmámení, exotické nepopsatelné vůně a přitažlivost. Něco na nich bylo… Navíc všichni vypadali opravdu upřímně šťastně, že mě vidí. Skoro dojatě…

„Vítej, holčičko,“ řekla ta drobná hnědovláska a sevřela mě v náručí. Svou srdečností a laskavostí mi trochu připomínala May. I když její náruč nebyla tak měkká a hřejivá jako objetí mé adoptivní maminky, cítila jsem se v ní dobře.

Znovu jsem měla potřebu jim všem poděkovat.

„Jsem vám vděčná,“ kuňkla jsem a trochu se mi chtělo brečet. Tihle… lidé mě zachránili z pekla.

Všichni se tvářili, jakoby to ani nestálo za řeč. Jen ten světlovlasý mladík se držel trochu stranou a tvářil se… provinile? Rozhodně ale vypadal, že mě také rád vidí.

„Tak už pojďte dovnitř. Bella je hodně prochladlá,“ řekl můj anděl a všichni zmizeli jako lusknutím prstů. Zalapala jsem po dechu.

„Ještě můžeme odejít,“ zašeptal mi Edward do ucha. Jen jsem zavrtěla hlavou. Teď už mě nemohlo nic zastavit.

Návštěva probíhala tak nějak zvláštně. Ne snad, že by nebyla příjemná a dojemná. Všichni se ke mně chovali, jako bych k nim patřila. Jakoby mě kdysi dávno ztratili a já se teď vrátila domů. Dostala jsem horký čaj a můj oblíbený jablkový koláč.

Jenže oni nejedli. Jen seděli nebo postávali kolem a byli spokojení, že mi to chutná.

„Ty nebudeš?“ špitla jsem Edwardovi, který se ode mě nehnul ani na krok. Všimla jsem se, že se často zkoumavě dívá k tomu zasmušilému muži, o kterém už jsem věděla, že se jmenuje Jasper a je manželem Alice.

„Já to nejím,“ odpověděl s rozpačitým úsměvem. Ostatní si vyměnili vědoucí pohledy. Nerozuměla jsem…

Když jsem dojedla koláč a byl vážně jen o malinko horší než ten, který dělávala May, vzal mě Edward za ruku a vedl mě nahoru do patra.

„Edwarde?“ zvolala věčně usměvavá Alice. „Běžte nahoru do ateliéru. Přijdeme za vámi za půl hodiny.“ Protože uměl číst myšlenky, věděl, na rozdíl ode mě, o co jde. Zamyšleně přikývl.

Vystoupali jsme do nejvyššího patra. Už před domem jsem tušila, že z něj bude krásný výhled. Celé poschodí tvořila jedna obrovská prosklená místnost. Jeho dominantou bylo černé koncertní křídlo, ale kromě něj jsem viděla spoustu dalších hudebních nástrojů.

Posadili jsme se do křesla. První Edward a já na jeho klín. Napětím jsem skoro nedýchala. Konečně jsem se měla dozvědět pravdu.

Objal mě a já si opřela čelo o jeho vlasy. Pomalu jsem vdechovala jeho vůni a mlčela jsem. Chtěla jsem mu dát tolik času, kolik bude chtít. Na zádech mi dlaní maloval abstraktní obrázky.

„Původně pocházíme ze Států,“ začal konečně. Mluvil vyrovnaně, ale barva jeho hlasu byla najednou taková studená, neosobní. Vnitřně se snažil oddělit od toho, co se mi chystal říct. Jemně jsem mu prsty pročesávala vlasy.

Ať řekneš cokoli, na tom, co cítíme, se nic nezmění…

„Nejstarší je Carlisle. Nejsem si jistý jeho přesným věkem, ale narodil se přibližně před čtyřmi sty lety.“

Odmlčel se a nechával mě to vstřebat. Jestli mě něco překvapilo, tak to bylo slovo narodil. Pořád jsem se nemohla zbavit své představy věčných bytostí.

„Mně je 117 let. Člověkem jsem přestal být v sedmnácti. Jsem mladší než ty,“ pousmál se.

Už chápu, proč se mi v některých chvílích, obzvlášť, když byl šťastný a uvolněný, zdálo, že je hodně mladý. V jeho očích a chování byla ale zároveň patrná zkušenost a věkovitost.

„To nevadí,“ reagovala jsem rozverně. „Já zase vypadám mladší než jsem. Nikomu to neřekneme,“ dodala jsem spiklenecky. Pak jsem ale zase zmlkla a tiše jako pěna čekala, až bude pokračovat.

„Nejsme andělé, Bello. Náš… druh není určen k tomu, aby pomáhal lidem. Většina z nás…“ Najednou ztichl a pod svou dlaní, která mu zrovna přejížděla po tváři, jsem cítila, jak zaťal zuby. „Jsme upíři, drtivá většina z nás lidi zabíjí…“

Bylo to jako ve filmu. Jakoby se po místnosti rozlil temný stín a ochladilo se. Moje dlaň se zastavila a zůstávala na jeho tváři. Slyšela jsem své vlastní srdce.

Opatrně vzal mou ruku a líbal mě postupně na konečky všech prstů.

„Miluju tě! Já nevím, jak se to stalo. Tím, že jsme se setkali se všechno změnilo. Já jsem se změnil… Chci abys věděla, že ti nikdy neublížím. Nikdy…“ Jeho oči mě úpěnlivě prosily o důvěru.

Polkla jsem, ačkoli jsem měla v ústech úplně sucho…

Nic to neznamená… Nic to nemění…

„Já ti věřím. Nebojím se.“ Objala jsem ho a on se o mě opřel. Jeho rty zase ležely přímo na vyzývavé pulsující tepně.

Ne, nemám strach…

„Nemám strach,“ řekla jsem i nahlas. „Taky tě miluju. A potřebuju, abys tomu věřil…“

Jen jsme šeptali. Tohle nebylo třeba deklamovat nahlas. I tak všechna vyřčená slova měla sílu větší, než jakou spotřebovalo slunce, aby udrželo náš svět ve své blízkosti.

„Pro mě se nic nezměnilo. Jsi anděl…“

Vzdychl a schoulil se blíž, rty laskal to tepající místečko. A bylo to úplně v pořádku. Moje krev byla jeho. Dala bych mu jí všechnu, do poslední kapky, kdyby o to stál…

Cítila jsem ohromení. To, co jsem se dozvěděla, bylo příšerné, strašidelné… Ale strach se nedostavil. Tak jako světlo dokáže zahnat tmu, mě teď oslepila síla toho citu, který jsme měli jeden pro druhého.

Tiše se otevřely dveře a dovnitř nakoukla Alice. Usmála se a naznačila ostatním, aby ji následovali.

„Šlo to dobře,“ konstatovala spokojeně směrem ke svému manželovi.

„Naprosto,“ odpověděl Jasper a tvářil se překvapeně.

Alice přikývla a pak se otočila ke mně.

„Chceme ti něco ukázat, Bello. Bude se ti to líbit.“

Podívala jsem se na Edwarda a viděla, že je klidný. Tentokrát nevypadal, že by se svou sestrou nesouhlasil.

A pak se rozzářil…

Ne obrazně, ale doopravdy.

Všemi okenními tabulemi vniklo do ateliéru sluneční světlo a vytvořilo na jeho kůži dech beroucí záři. On sám vypadal jako zdroj světla. Paprsky se od něj odrážely a obtiskovaly se na okolní předměty i na mě. Se zatajeným dechem jsem pohlédla na ostatní. Taky zářili…

Jako andělé.

Další část

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

38)  ScRiBbLe (24.11.2010 16:59)

Co přidám ? Já, já... Došly mi slova, totálně, takže se tady pokusím něco sesmolit. Nádech, výdech, tak teď jsem už snad v pořádku. To, jak Bella rozebírala Edwardovy pocity, ááá. Setkání s Culleny, to bylo tak uvolněné. Jak se jí přiznal, čím je a ona, jež se snažila potlačit všechen strach, aby ho neztratila a pak... se jí ukázali ve světle slunečních paprsků . Jako andělé . A teď musím opustit tuto nádheru, chjo, ale za chvilku, doufám, budu zpátky, jsem závislák!

37)  Twilly (24.11.2010 16:35)

Som zvedavá, milášku, čo pridáš tentoraz (pre ScRi)

35)  ambra (12.05.2010 09:52)

Karolko, tak živé a skutečné dialogy o neživých a neskutečných věcech... Já si nemůžu pomoct, na mě zas celou dobu útočila ta příliš živá představa knížky, co voní novotou, čtu si tohle černé na bílém a ne obráceně, postavy se jmenují jinak (nač si dělat problém) a sága Stmívání pomalu upadá v zapomnění... Přitahuješ mě silou větší, než potřebuje Slunce na všechny planety Sluneční soustavy

33)  jeanine (07.05.2010 16:58)

úúúúúúúúžžžžžžaaaaaaaasssssssssssssssnnnnnnnééééé píšeš opravdu nádherně Karolko

31)  Abera (02.05.2010 21:57)

Jsi naprosto dokonalá. Nechápu jak to děláš,ale tvoje povídky mě vždycky dostanou. Vždycky když dočtu poslední řádek tak jsem strašně zklamaná, že už je konec a neuvěřitelně natěšená a nedočkavá na další. Tvoje povídky jsou pro mě jako droga. Úžasně všechno dokážeš vystihnout do nejmenších detailů, jen tak dál. Jsi nejlepší!!!

29)  Karolka (02.05.2010 21:07)

Díky všem ze překrásné komentáře. Další část se pokusím dodat zítra. (A díky lettix za upozornění. Už jsem to opravila... )

27)  zuzka88 (02.05.2010 20:03)

Dneska jsem se po vyčerpávajícím víkendu stráveném sezením ve škole vrátila domů. Strašně jsem se těšila, ale jen co jsem otevřela dveře mě jistí lidé totálně vytočili Pak jsem si pro uklidnění sedla k PC a co nevidím Huráá, nový díl Šach mat je tu. Přečetla jsem ho jedním dechem. A jaká je moje nálada teď? Naprosto skvělá a sluníčková. Dílek se ti opět moc a moc povedl a já tu teď jak závislák sedím a vyhlížím další

26)  eMuska (02.05.2010 17:21)

No tak ja nemám slov... toto je nádherná poviedka... Fakticky k tomu nemám čo dodať...

25)  AliceBrandon (02.05.2010 16:13)

To je krááása!
Mám zase pohled laňe, osvětlené reflektory rychle se přibližujícího auta. Jsem dokonale zmámená. Romantika, něha, láska, to všechno mě zavalilo jako lavina. Děkuju ti Karolko. Já jsem z tebe úplně hotová...

23)  Karolka (02.05.2010 09:11)

Uch, holky, (skaraprace, Hanetko,ivv a hlavně Rose moje milá) regulerně jste mě rozbrečely. Pro vás se vyplatí psát. Vy mi to všechno vždycky vrátíte i s úroky.
(A platí to i pro všechny věrné komentátorky níž. Jen jsem musela jmenovat ty poslední, protože mi právě teď - literárně řečeno - vyhrkly neliterární skutečné slzy.)

22)  sakraprace (02.05.2010 08:25)

Nádech, výdech, nádech, výdech. Jo, teď už to pújde. Nádhera, nevím jak to děláš, ale vždy se mi tají dech.

21)  Hanetka (02.05.2010 08:01)

Karolkoooo, ty umíš ze všeho udělat takovou nádheru!Ani jsem nedýchala. Ta atmosféra okouzlení a bezvýhradného odevzdání se, a co teprve ten jemný psychologický rozbor Edwardových pocitů viny! Uááá! Díky, ó velká!

1 2   »