Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Sach_mat.jpg

Moje milé čtenářky. K dnešnímu dílu vřele doporučuji nějaký hodně studený nápoj a otevřené okno. Kardiaci a osoby mladší patnácti let ať čtou jen jedním okem.

Definitivně

Nikdo, kdo tohle sám nezažil, nepochopí. Snad jenom vězeň zavřený dvanáct let v zatuchlé temné kobce plné strašlivých přízraků.

Roky jsem tak žila. Ani jediná noc se neobešla bez nočních můr. Spala jsem průměrně pět hodin denně, ale spíš míň. Tělo si bralo to minimum odpočinku, které potřebovalo k přežití. Nutnost spát se stala mučícím nástrojem. Palečnicí, která nešla sundat.

A najednou bylo po všem.

Celou noc - i ve stavu slastného nevědomí - jsem celou bytostí prožívala extázi z nečekaně nabyté svobody. Mé sny byly plné úsměvů, dávno zapomenutých šťastných vzpomínek na Charlieho a hlavně nebeské vůně, která pronikala do všech těch barevných obrazů v mé hlavě. Jeden sen plynule střídal další, jakoby se moje mysl chystala dohnat všechny ztracené roky a chtěla mi ukázat, že umí vyrobit netušenou krásu. Nikdy předtím jsem ve spánku neměla záchvaty smíchu. Bylo to jako návštěva kouzelného kina, kde vám pustí cokoli, co toužíte vidět.

A Edward tam byl se mnou. Jako věčný průvodce a strážný anděl. Viděla jsem ho všude. I ve vzpomínkách, které s ním nemohly mít nic společného. Ale tím jsem si přece nemohla být jistá...

Netušila jsem, kdo vlastně je. Vnímala jsem ho jako nadpozemskou bytost a pojmenování anděl se mi zdálo víc než výstižné. Třeba je se mnou odjakživa. Třeba přišel z nebe, aby mě chránil...

Všechny sny se sbíhaly do jediného bodu, veškeré představy směřovaly jen k němu. Až zmizelo všechno ostatní a zůstal jen Edward a já ho vnímala všemi smysly. Jako by byl přírodním živlem, čirou energií, která může proniknout skrz neprostupnou hranici lidské kůže a stát se mou součástí. Pro mě měl svou specifickou vůni, chuť i barvu. Nic se ani vzdáleně nepodobalo pocitu, který jsem měla, když jsem se ho dotýkala. Žádný hlas nebyl jako jeho.

Člověk nemůže žít bez vzduchu, jídla, vody a spánku. Je na nich závislý. Ale já, i kdybych měla tohle všechno, stejně bych umírala, pokud by v mém životě nebyl on.

Když jsem se nakonec vzbudila – odpočatější a spokojenější než kdykoli předtím – zjistila jsem, že jsem spala jedenáct hodin.

Všechno bylo takové nové. Jako bych se znovu narodila a všechno zažívala úplně poprvé. Moje smysly, roky úmyslně otupované, najednou vnímaly zostřeně a rozmarně se zaobíraly každým detailem.

Jiné bylo i probouzení. Nevzbudil mě můj vlastní řev, ani nedostatek vzduchu v plicích, které hrůzou stažené svaly nenechaly přijmout kyslík. Netřásla jsem se, ani neplakala. Vědomí nového dne pronikalo do mé mysli postupně a byla v něm radost a naděje. Přicházelo s ním těšení. Věděla jsem, že dnes poprvé bude otevření očí stát za to. Dokonce jsem si mohla dovolit ten luxus nechat je zavřené o pár vteřin déle, aby se těšení a nedočkavost smísily ve správném poměru a dostatečně mi rozbušily srdce. A teprve tehdy, když už se to nedalo vydržet ani o chviličku déle, otevřela jsem je.

A svět byl konečně v pořádku. Všechno, na co jsem čekala a po čem jsem toužila bylo na dosah ruky.

Usmála jsem se na něj.

Edward ležel na boku, hlavu podepřenou a byl dost blízko na to, aby mi to vědomí způsobilo mravenčení po celém těle. A tvářil se...

Ach...

Srdce se mi rozbušilo ještě rychleji.

Jeho oči zářily. Byl v nich... úžas?

Vypadal jako někdo, kdo právě vystoupal na nejvyšší horu světa a vidí krajinu tak, jak ji ještě nikdo před ním neměl šanci vidět. Jako někdo, kdo právě objevil pradávné tajemství podstaty vesmíru. Tak se díval na mě...

Působil tak neskutečně, že mě na chvíli přepadla nejistota, jestli náhodou přeci jen ještě nespím. Prostě jsem si to musela ověřit.

Moje ruka se pomalu sunula po polštáři k němu. Když jsem se chystala konečky prstů dotknout jeho tváře, skoro jsem čekala, že sáhnu do prázdna.

Ale ucítila jsem chladnou a nepředstavitelně jemnou kůži.

Jak může něco tak studeného vyvolat vlnu horka?

Lehce se zachvěl a naklonil blíž, takže jsem k němu měla přitisknutou i dlaň.

Změnila jsem názor. Nepotřebuju vzduch, jídlo, vodu ani spánek. Tohle úplně stačí. Za nic na světě už se nepohnu a neodtáhnu se od něj.

Jeho ruka se stejně zvolna přiblížila k té mojí a kopírovala její povrch, dokud nedoputovala k mému krku. Tam se na několik vteřin zastavila, přesně na místě, kde jsem cítila bláznivě nadskakující krční tepnu. Anděl se teď tvářil velmi soustředěně a zároveň tak toužebně, až jsem se zajíkla.

Tiše si povzdechl a pokračoval ve své pouti až do mých vlasů.

Takže andělé dýchají...

Jemně promnul jeden pramen vlasů mezi prsty a přitom se přisunul kousek blíž.

Bylo to ještě málo. Nemohla jsem to snést.

Vztáhla jsem druhou ruku a dotkla se jeho ramene. Jemně jsem si ho přitahovala k sobě. Nebylo to těžké. Jako bychom mluvili beze slov. Vzápětí byl až u mě.

Fascinovaně jsem sledovala, jak jeho původně nepopsatelný světle hnědý odstín očí rychle tmavne, až byl naprosto černý. Jeho tvář odrážela mojí vlastní touhu. Vůně, která z něj vycházela, působila jako anestetikum a stimulant zároveň. Okolní svět se ztratil v mlze, ale všechno, co se týkalo jeho, jsem vnímala s maximální citlivostí.

Když se jeho rty dostaly na vzdálenost pouhých milimetrů od mé tváře, měla jsem pocit, že vybuchnu a rozpadnu se na mikrony. Jako by mi žilami protékala láva. Ale nestalo se to. Dokonce ani ve chvíli, kdy mě konečně políbil.

Nikdy v životě jsem nebrala drogy, když pominu několikerou zkušenost se sedativy. Ale tohle bylo jako opojení, jako závrať. Ochutnala jsem něco, o čem jsem ani netušila, že to existuje a okamžitě jsem věděla, že už se bez toho neobejdu. Litovala jsem, když mi došel dech a já se musela odtáhnout. Skoro to bolelo.

Jeho prsty všetečně putovaly po každém odhaleném centimetru kůže a zdálo se, že je jako magnet přitahuje to tepající místečko na mém krku. Stále se k němu vracely. Několika letmými polibky označil žhavou stezku od spánku přes bradu a krk až na hranici výstřihu od trička. Tam se jeho rty zastavily a on se proměnil v ledovou sochu. Zkameněla jsem s ním.

Pak už uvolněně pootočil hlavu a přitiskl tvář na to stejné místo. Poslouchal moje srdce.

Vteřiny se měnily v minuty a jeho to stále neomrzelo. Blaženě jsem ho vískala ve vlasech a hladila po tváři. Pro tenhle okamžik jsem se narodila.

Když se můj tep zklidnil a začal jen tak tiše a líně vrnět, Edward se zase trochu nadzvedl a podíval se na mě.

„Nikdy jsem neslyšel ani neviděl nic úžasnějšího.“

Až když promluvil, jsem si uvědomila, že přesně tohle chybělo k naprosté dokonalosti této chvíle. Zvuk jeho hlasu.

Žádné rozpaky. Možná jen trošičku. Někde na okraji mysli. Nemohla jsem se cítit nesvá nebo v rozpacích, když všechno, co se právě odehrávalo, vyvolávalo pocit dávno známého. Ačkoli to bylo poprvé. Úplně poprvé.

Věděla jsem, že přijde čas na otázky. Budu chtít porozumět tomu, kdo je. Budu chtít vědět úplně všechno, co se ho týká. Ale ne teď. Teď už byl totiž příliš dlouho dál než patnáct centimetrů ode mě.

Cítil to asi stejně, protože hned v tu chvíli, kdy jsem si to pomyslela, mě zase líbal. Tak pomalu a opatrně, jakoby to teprve zkoušel. Testoval, jak jeho a moje rty půjdou dohromady. Jakoby to i pro něj bylo poprvé. Moje krev se znovu změnila v lávu. Někde uvnitř jsem cítila novou touhu, kterou jsem ještě nikdy neprožila, ale přesně jsem věděla, co znamená a čím lze tenhle hlad utišit.

Všechno, co jsme pak udělali, tu potřebu jen prohlubovalo. Přestalo stačit, že je až těsně u mě. I to tričko, co měl na sobě bylo moc. A když jsem mu ho sundala, ukázalo se, že ani to není dost blízko. Užaslá nad těmi dosud nepoznanými pocity jsem ho hladila po zádech a horečnatě přemýšlela, jestli můžu unést víc. Vždyť jen rozvášněný výraz jeho tváře mě přiváděl na okraj propasti.

Jeho doteky byly naléhavější a odvážnější. Tála jsem jako led na prudkém slunci.

Ve chvíli, kdy jsem si byla naprosto jistá, že půjdu do čehokoli, co hodlá dělat, sevřel mě pevně v náručí a přitiskl si mě těsně k sobě. Už nepokračoval. Ozýval se jen náš rychlý dech.

Pozvolna se zklidňoval. Dotek Edwardovy studené kůže, který mě prve vzrušoval a dráždil, měl teď zklidňující účinek. Dokonce mi začala být zima. Ani za nic bych to nepřiznala, ale po pár minutách mi začaly drkotat zuby.

„Je ti zima...“ konstatoval trochu provinile a k mé veliké nespokojenosti si zase oblékl triko a mně podal svetr. A mně se tolik chtělo na něj dívat.

Vrátil se ke mně a najednou působil trochu rozpačitě. Přicházel čas na otázky.

Jenže dřív, než jsem si stihla rozmyslet, jak se ho vlastně mám zeptat, aniž by to působilo hloupě (otázka Jsi anděl? mi připadala hrozně pitomá), usmál se a oznámil, že May se právě rozhodla, že mě půjde zkontrolovat.

„Má o tebe starost.“ Pohladil mě po tváři a zmizel během jediného mrknutí oka. Vykulila jsem oči.

Za malou chvíli opravdu vešla May. Sedla si ke mně na postel a objala mě. Následoval dlouhý zkoumavý pohled. Zřejmě byla spokojená s tím, co viděla, protože se celá rozzářila.

„Vypadáš mnohem líp, kuřátko moje. Nejlíp za poslední roky. Nevzpomínám si, že bys někdy měla červené tváře a takovou jiskru v oku. Tak to máme za sebou...“ Poslední větu skoro zašeptala, protože se rozplakala.

Teď bylo na mně ji obejmout. Posledních dvanáct let jsem procházela peklem, ale May to absolvovala se mnou. Nikdy jí to nedokážu dostatečně oplatit.

Když se utišila a vysmrkala, zeptala se, co mám dnes v plánu. Nemusela jsem o tom dlouho přemýšlet. Byla jedna věc, kterou jsem musela udělat. A pak opravdu bude po všem.

 

xxxxx

 

Zaparkovali jsme asi kilometr od hranic parku a zbytek došli pěšky. Chtěla jsem to tak. Blížit se pomalu a moct si všechno prožít. Edward mě vedl, ruku kolem pasu, a tvářil se hodně starostlivě. Každých pár metrů kontroloval můj výraz.

Neměla jsem strach. Spíš jsem cítila příval adrenalinu, jako bych se chystala skočit z vysoké věže do vody. Netěšila jsem se. Ale Edward byl se mnou a já si byla jistá, že to zvládnu.

To údolí vypadalo mírumilovně. Koleje částečně zarostlé kvetoucí trávou, šumící stromy a vysoká skála, která teď vypadala úplně obyčejně. Vál mimořádně teplý vítr.

Došli jsme až k místu, kde se koleje stáčely a obíhaly skalní ostroh. Při pohledu zblízka jsem objevila zbytky barevného laku zadřeného do kamene. Místy se povalovaly kusy zrezivělého plechu. Za ty roky ale všechno téměř zarostlo.

Opřela jsem se zády o skálu a zavřela oči.

„Za jak dlouho?“ zeptala jsem se tiše.

„Za chviličku. Už ho slyším.“ Odpověděl a objal mě kolem ramen.

Přikývla jsem a soustředěně čekala, až ho taky uslyším. A opravdu to netrvalo dlouho.

Otevřela jsem oči a viděla jak se naším směrem blíží vlak. Byl skoro stejný jako tenkrát, jen měl jeden vagon navíc.

Rozechvěla se mi kolena. Uvědomila jsem si, že přestávám dýchat.

Soustředila jsem se na to a zhluboka nabrala vzduch do plic. Následoval stejně hluboký výdech.

A znovu.

A ještě jednou.

Edward mě zabalil do svého náručí a hladil mě po zádech. Bylo to lepší.

Věděla jsem co přijde. Učili jsme se to. Už abych to měla za sebou...

Když nás vlak s duněním míjel, tak se to stalo. Před očima mi proběhla celá moje noční můra.

Charlieho náhle zmražený úsměv, podivné zhoupnutí vlaku, padající zavazadla. Pak náraz a táta s řevem zmizel. Já - mrtvá strachy - zapadla pod sedadlo. Strašně jsem se praštila do hlavy.

Konec.

Prudce jsem zamrkala a hleděla na teď už prázdné koleje. Dunění vlaku utichalo v dálce. Po tvářích mi tekly slzy. A já cítila, jak se mi do srdce vkrádá hluboký pokoj. Tohle bylo naposledy, teď už je vážně po všem.

 


Další část

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

sakraprace

13)  sakraprace (30.04.2010 20:26)


Jsi neskutečné dobrá. Jsem dojatá až na půdu a řvu jak malej fakan. Díky

Quappa

12)  Quappa (30.04.2010 20:24)


Ja potrebujem ďalšie písmenkááááá!
Karoli, ty si Bohovská!

Rosalie7

11)  Rosalie7 (30.04.2010 19:53)

To bylo naprosto úžasný, nikdy jsem nečetla krásnější první romanticko scénu, tohle mě naprosto dostalo a já si znovu uvědomila, proč člověk prostě musí Edíka milovatjsi úžasná, ale to jsem ti už říkala a věř, že se to stane mou mantrou

10)   (30.04.2010 19:45)

nějak mě teď nenapadá žádnej extrasuperlativ, co by byl hoden tohoto dílu i celé povídky..prostě je to víc než boží!

Lipi4

9)  Lipi4 (30.04.2010 19:22)

Tohle je naprosto dokonalé.....lepší popsání prvního přiblížení a polibku jsem nikdy nečetla .......jsi bohyně.........naprosto úžasná, dech beroucí, srdce rozpumpující kapitolka;)

8)  giselle (30.04.2010 18:50)

oh, dokonalost!
Tvoje povídka mě naprosto uchvátila.
to je TAK krásný, to probuzení, úplně jsem to prožívala s bellou...

7)  Jesska (30.04.2010 18:45)

:'-(:'-(:'-(Nééééé ještě nekonči!:(
....Nádhera.... i když to zdaleka nevystihuje tuhle situaci:)
Takhle bych se taky někdy chtěla probudit
Páááni...
Tak jo, těším se na další díl, no, těším... spíš hrozí, že každou chvilku vybouchnu nedočkavostí:)

Dennniii

6)  Dennniii (30.04.2010 18:34)

ahhhh, to byla nádhera, ostatně jako vždy, jo jo jo Edi zůstal, a je docela odvážnej, že by si už tak zvyknul na její vůni, že mu líbaní nebude vadit??? opravdu, klaním se tvému psaní, je dokonalé a brzo další, prosím prosím, jsem totiž totálně závislá

5)  klara (30.04.2010 18:11)

Jůůů, on s ní zůstal. Tak to je příjemná změna:) Bála jsem se, že jí zase uteče.

dorianna

4)  dorianna (30.04.2010 18:10)

Uhh tak tohle bylo... nádherný , úžasný , sice jsem studený nápoj ani zdaleka nepotřebovala ale celek je krásný

Silvaren

3)  Silvaren (30.04.2010 18:07)

Já se roztékám ... Tedy, to bylo ale nádherné probuzení.

Ree

2)  Ree (30.04.2010 18:04)

:'-(:'-(:'-( Tak nějak takhle teď vypadám :) Bylo to krásné :)

Nebraska

1)  Nebraska (30.04.2010 17:47)

Fůůů...
(Promiň, ale teď prostě musím: )
Moc pěkné probuzení. A Edward se vůbec nedrží stranou, vida ho, lišáka jednoho :-D
Jsem ráda, že se Bella vyspala a ještě radši jsem za May - vymyslela jsi úžasnou ženskou
A výlet k místu nehody... To bylo vážně drsný. Naštěstí už na to není sama... Karolko, jestli to teď nějak šíleně zašmodrcháš, tak si mě nepřej!

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek