Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Sach_mat.jpg

Život je boj

Za okny se rychle šeřilo. V tomto ročním období trval den jen nějakých osm nebo devět hodin. Daň za život uprostřed nádherné přírody na Aljašce.

Doktor Bérard v rychlosti dokončil několik poznámek do spisu svého předchozího klienta a pak už se mi s profesionálním úsměvem začal věnovat.

„Dala by sis čaj nebo kávu, Bello?“

„Ne, díky, Christiane,“ odpověděla jsem mu stejným tónem. Tyhle tanečky jsme spolu prováděli už dvanáct let. Když jsem byla malá, místo kávy mi nabízel karamelky.

Pokýval hlavou a udělal si pohodlí. Nebylo proč se znepokojovat. Znal mě a tušil, že všechno bude probíhat podle obvyklého scénáře.

„Jak ses měla? Jestli se nemýlím, je z tebe teď moje kolegyně. Hmm... Doktorka psychologie...“

Chris byl vlastně prima. Na to, že byl cvokař. A člověk nemůže nemít rád někoho, s kým strávil téměř tolik času, jako s vlastním otcem...

Tuhle myšlenku jsem rychle zahnala. Patřila mezi ty zakázané. Stejně už je to dávno...

Na chvíli jsem sklopila oči a odstraňovala neviditelné smítko z rukávu. Dvě vteřiny úplně stačí, aby ze mě byla zase skvělá herečka.

Usmála jsem se.

„Ano. Mám to za sebou. Dobrý pocit...“ To je přece to hlavní, co Christiana zajímá. Moje pocity.

„Co teď budeš dělat? Uděláš si prázdniny? Nebo už sis našla místo?“ Založil si ruce za hlavou. Atmosféra mezi námi byla uvolněná. Nezávislý pozorovatel by mohl říct, že jsme staří přátelé.

„Zůstanu v Anchorage. Nastupuju ke kriminálce jako asistentka kriminálního psychologa.“

Uznale pokýval hlavou. „Dcera svého otce...“

Takhle to na mě zkoušel pořád. Z čista jasna vyslovil větu, která obsahovala slova jako otec, vlak, nehoda...

„Jasně,“ dokázala jsem se uvolněně usmát. „Jablko nepadlo daleko od stromu.“

Trochu zvážněl, opřel si lokty o stůl a naklonil se blíž ke mně. Navozuje prostředí důvěry, problesklo mi hlavou automaticky.

„A jak spíš, Bello? Ještě tě trápí zlé sny?“

Mé sny... Svět viděný z výšky asi sto dvaceti centimetrů. Jasný podzimní den a pravidelné nadskakování vlaku. Na klíně držím svůj narozeninový dárek. Dnes je mi deset. Táta sedí proti mně a vysvětluje mi, jak správně táhnout jezdcem...

„Málokdy,“ odpovídám a ve tváři nemám ani náznak rozrušení. Už jsem v tom dobrá. Mám praxi.

„Kdy naposledy?“

Předstírám zamyšlení. „Je to asi čtrnáct dní. Myslím, že jsem koukala na nějaký špatný film. Spadlo tam letadlo...“ Včera v noci, i předevčírem... Zdá se mi to každou noc, Chrisi...

„To jsem moc rád,“ usmál se. Pak se na mě chvíli zamyšleně díval. „Takže jsme vlastně hotovi...“

Přikývla jsem. Úsměv číslo tři.

Povzdychl si. „Bello, budu k tobě upřímný. Mám pocit, že všechno není tak, jak mi říkáš. Znám tě už dlouho a vím, že máš skvělé sebeovládání... Jsem si jistý, že jsi udělala obrovský pokrok a jsi v podstatě v pořádku...“ Uchichtl se. „Tam venku v ulicích jsou mraky lidí v mnohem menší psychické kondici než jsi ty.“ Pak zvážněl. „Jenže, ty nejsi šťastná. Naučila ses žít. Fungovat. Ale řekl bych, že tě to stojí všechno...“

Teď mě trochu zaskočil. Nejtěžší bylo naučit se nečervenat. Ale už to umím. Takže jsem nasadila jen shovívavý úsměv.

„Mám prostě melancholickou a uzavřenou povahu, Chrisi. A vážně nejsem nešťastná. Mám přátele, skvěle jsem vystudovala, budu dělat práci, která mě baví. A mám May.“

Opřel si bradu a sledoval mě přimhouřenýma očima. Teď vypadal spíš jako starší bratr nebo mladý strýc, než jako cvokař.

„A co vztahy, Bello? Kdy jsi byla naposledy randit?“

Scénář číslo 7: Bella Swanová a muži. Verze pro Chrise...

„Vlastně...“ sklopila jsem oči a vědomě trochu zčervenala, „s někým jsem se seznámila. Bydlí přes ulici. Pozval mě na kafe.“ Rozzářeně jsem se podívala na Christiana, abych viděla, jak to zabralo. „Jmenuje se Tom,“ dodala jsem a střelila očima šikmo vpravo a nasadila zasněný výraz. Tom byla moje třetí vymyšlená láska. Všichni by přeci považovali za nenormální – obzvlášť Chris – kdyby věděli, že jsem se ještě nikdy nezamilovala. A ze schůzek mám úzkost. Muži vždycky očekávají, že jim o sobě něco řeknu...

„Takže Tom,“ reagoval můj psychiatr potěšeně. „To jsem moc rád.“

Uvolnila jsem se. Zase mi to spolknul.

„A co Edward? Myslíš na něj ještě?“

To není fér, Chrisi! Zase podpásovka!

„Edward?“ pronesla jsem líně, abych získala čas a našla na moment rozbitou vnitřní rovnováhu. Během vteřiny mi hlavou proběhla vzpomínka na jeho tvář a vůni. Můj zachránce. Nemůžete zapomenout na někoho, o kom se vám zdá každou noc. Jediná světlá stránka mých nočních můr. Na konci se vždycky objeví Edward. Jenom on. Na ty ostatní už si moc nevzpomínám, byla jsem v šoku...

„Jistě. Občas si na něj vzpomenu.“ Zabodla jsem do něj oči a rozhodla se to na chvíli přehodit na jeho stranu hřiště. „Víš, že taková situace se do člověka otiskne už navždycky. Zachránil mě z trosek vlaku. Když jsem byla malá, považovala jsem ho za pohádkového prince. To je ale běžné. Ve škole jsme se vztahům mezi zachráncem a obětí věnovali skoro půl roku.“

Zklamaně pokýval hlavou. Věděla jsem, že tohle je jediné téma, kde ho nedokážu úplně obelhávat. Nedokázala jsem Edwarda zapírat. Jen já jsem věděla, že vzpomínka na něj mi vlastně brání navazovat normální vztahy s muži. Pochopila jsem to během přednášek z psychologie. Každého jsem s ním srovnávala. A nikdo nebyl jako on. Strávila jsem s ním asi půl hodiny, když jsem byla ještě malá holka. Za ty roky, co od té doby uplynuly, jsem si o něm vybájila už stovky příběhů. Měl téměř andělská křídla. Věděla jsem to. Ale nechtěla jsem s tím bojovat. Edward byl můj hrdina. Každý večer jsem uléhala s tím, že znovu uvidím umírat Charlieho. Ale také jsem věděla, že potom se na scéně objeví on...

„Nechceš ještě jednou zkusit hypnózu, Bello? Mám s tím obrovské výsledky.“ Už z jeho tónu jsem poznala, že sám nevěří tomu, že bych souhlasila.

„Ne, díky, Chrisi. Ten den jsem ve snech prožila už stokrát. Nepotřebuju se do něj znovu vracet...“

Ne, nebyl překvapený. Jen mu to viditelně bylo líto. Vím, že mi hodně chtěl pomoct. Za ty roky se z nás stali přátelé.

„Takže jsme asi na konci, Bello. Už ti nemůžu nabídnout víc.“ Jeho hlas zněl smutně. I mně se na chvíli stáhlo hrdlo dojetím.

„Já vím, Christiane. A vážím si toho, cos pro mě udělal. Nebýt tebe, byla by ze mě troska.“ Natáhla jsem se přes stůl a chytila ho za ruku.

„Víš, že můžeš kdykoli přijít. Ani se nemusíš objednávat. Čeká tě náročné období, nová práce, noví lidé...“

„Díky, já vím. A určitě se tu někdy objevím. Ale přijdu za přítelem, ne za psychiatrem,“ usmála jsem se.

Teď se trochu začervenal on. Už dávno jsem zjistila, že tohle umím. A teď to bylo moje poděkování. Proč by se nemohl chvíli cítit jako přitažlivý muž?

Vstala jsem, on se mnou a doprovodil mě ke dveřím.

„Hodně štěstí, Bello. Ve všem. Budu na tebe myslet.“

Políbila jsem ho na tvář.

„Tobě taky, Chrisi. Třeba se potkáme na nějaké konferenci nebo přednášce...“ Moc jsem tomu nevěřila. Nejsem konferenční typ. Ale kdo ví... Třeba v rámci vzdělávání...

 

xxxxx

 

Odemkla jsem vchodové dveře a přivítala mě vůně čerstvě upečeného jablečného koláče.

„May! Stewe! Jsem doma!“ zavolala jsem do chodby a svlékla si trochu navlhlý kabát. Mé dlouhé vlasy se vlivem sychravého počasí hodně zkroutily. Zaběhla jsem do koupelny umýt si ruce a s povzdechem se snažila lokny rozčesat. Moc to nešlo. Asi bych se vážně měla ostříhat...

„Jdeš akorát, Bello,“ hlaholila  May. „Zrovna jsem dovařila kafe. Stewart si to vzal k sobě. Musí se ještě učit.“

Jasně, živě si to umím představit. Můj adoptivní bráška teď určitě sedí u počítače, jednu ruku na joysticku a druhou si do pusy cpe obrovské kusy horkého koláče. Nejspíš ani neví, co jí.

Vstoupila jsem do kuchyně a v srdci se mi rozhostil pokoj. Políbila jsem May na ebenovou tvář a na chvíli ji objala. Kdy se jí ve vlasech objevily ty stříbrné nitky? Nikdy jsem si jich nevšimla...

Poplácala mě buclatou rukou po tváři a pak mi podala hrnek horké bílé kávy a talíř s jablečným koláčem.

„Najez se, horký je nejlepší.“ Její černohnědé oči byly plné lásky. Vždycky byla nejspokojenější, když měla svoje kuřátka doma. Pořád nám tak říkala, i když už jsme byli všichni dospělí. Anne a Robert už měli vlastní rodiny a žili jinde. O to víc teď May rozmazlovala mě a Stewarta. Je zvláštní, že někdo s tak obrovským a laskavým srdcem nemůže mít vlastní děti...

Sedla jsem si ke stolu. Spokojeně jsem uždibovala koláč a srkala kávu.

„Jak se má Chris, zlatíčko. Byl na tebe hodný?“

„Vždycky je hodný, May. A myslím, že se má dobře. Jen vypadal trochu unaveně. Asi moc pracuje.“

May pokývala hlavou. „Vybrala sis náročné povolání. Na něm můžeš jasně vidět, jak to vypadá, když si člověk nehlídá hranici mezi soukromím a prací.“

„Já nebudu mít klienty, May,“ zahuhňala jsem s plnou pusou. Ten koláč byl vážně jak nebeská manna. „Budu dělat profily zločinců. No, ze začátku spíš jenom vyměňovat papír na detektoru lži.“ Ušklíbla jsem se. Nedělala jsem si moc velké iluze, že by mě brzy pustili k nějaké větší práci.

„Čau, Bello,“ ozvalo se za mnou a obrovská snědá ruka se prosmýkla kolem mě a sebrala mi zbytek koláče z talíře.

„Hej! Stewarte! Okamžitě mi to vrať!“ zapištěla jsem na něj a než stihl vydusat se svým úlovkem do patra, už ležel tváří k zemi s rukama zkroucenýma za zády.

„Au! Ségra! Zlomíš mi ruku!“ Zvedla jsem se z jeho zad a povolila stisk. Vítězoslavně jsem se zakousla do zachráněného koláče.

„Ty jsi vážně magor, Bello,“ řekl a láskyplně se zazubil, když se vydrápal na nohy. Převyšoval mě skoro o dvě hlavy „Kdyby tohle věděl ten tvůj cvokař, tak tě drží v kleci a May by tě chodila krmit skrz mříže.“

Vyplázla jsem na něj jazyk. Zasmál se a pak se zarazil.

„Moment,“ zvolal a vyběhl schody. Slyšela jsem dusot a skřípavé otvírání dveří do jeho pokoje. Za chvíli už seskakoval z polovičky schodiště. V rukou držel prapodivný střapatý balíček převázaný mašlí.

„Všechno nejlepší, ségra,“ řekl trochu rozpačitě a podával mi vlastnoručně zabalený dárek.

Hrklo ve mně a málem mi zaskočil koláč. Úplně jsem zapomněla. Dnes slavím narozeniny. Mám je vlastně až zítra, ale v ten den to neslavím... Nemůžu...

„Díky, Stew,“ pípla jsem a honem strčila do pusy zbytek koláče, abych měla volné ruce na rozbalování. Roztrhla jsem papír a dojatě zírala na krabičku značkové toaletní vody od Givenchiho. Fleur d´Interdit..

„Páni, Stewarte! To je přece strašně drahý!“

Culil se a frajersky se opřel o zábradlí.

„Já vím. Ale jednadvacet je ti jenom jednou. Ode dneška začínáš stárnout.“

Střihla jsem mu pohlavek.

„Tobě je dvacet. To není zas takový rozdíl,“ řekla jsem s předstíraným rozhořčením. Ale určitě na mně viděl, jak mi zvlhly oči.

„Jo, ale já jsem chlap. Já začnu stárnout až ve třiceti.“

„Tak díky, bráško,“ kuňkla jsem a objala ho. Milovala jsem ho. Ze všech Mayiných adoptivních dětí jsme si my dva byli nejblíž. Asi díky tomu, že jsme téměř stejně staří. Hlavním důvodem ale byla Stewartova povaha. Pořád se smál a nic moc neřešil. Když mě May před lety přivedla domů, chovala jsem se skoro jako autistka. Nikdo si se mnou nevěděl rady. Jen Stewart si vždycky přitáhl autodráhu do mého pokoje, hrál si tam a hodiny na mě mluvil. Za tři týdny ze mě dostal první slova. Za tři měsíce, už jsem si hrála s ním.

„Budeme slavit?“ zeptal se, když jsem ho konečně pustila. Už dlouho se mi nechtělo brečet, ale dnes ano. Pitomý narozeniny...

„Já nevím,“ povzdychla jsem si.

„Vidím to na koláč, kafe a nějakej dobrej krvák,“ zazubil se Stew a šel to zařídit.

Otevřela jsem krabičku a trošku parfému si stříkla na zápěstí. Ta vůně byla nádherná. Taková... tajemná.

Šla jsem si to odnést do pokoje. Zavřela jsem okno, které jsem ráno nechala dokořán. Všimla jsem si, že trochu namokl koberec. Vzala jsem si svetr a místo sukně si natáhla džíny. Tohle jsem byla já. Nošení kostýmků ke mně nějak nesedělo.

Už jsem chtěla odejít za Stewartem, když jsem si všimla něčeho růžového na svém polštáři. Byla to stuha. Zavázaná do tvaru extravagantní květiny zdobila malou bílou krabičku.

Že by May?

Opatrně jsem ji otevřela.

Zatajil se mi dech.

Na dně krabičky ležela osamělá šachová figurka.

Černý pěšec.

Bez dechu jsem se na ni dívala, než jsem ji dokázala vyndat. Studila mě na dlani. Figurka vybroušená z černého kouřového skla.

Musela jsem si sednout.

„Bello! Všechno ti to sním!“ ozvalo se z přízemí. Nebyla jsem schopná zavolat něco zpátky.

Položila jsem pěšce na polštář a sáhla do krabičky. Až teď jsem si všimla, že na dně leží složený kus papíru. Opatrně jsem ho rozbalila a uhladila na klíně. Byl popsaný jemným souměrným písmem, vypadalo to na skutečný inkoust. To už se moc nevidí...

 

Drahá Bello,

vím, že nerada slavíš narozeniny. Ale chci, abys věděla, že je tu někdo, kdo je moc vděčný za každý rok tvého života. Ztratila jsi hodně a nikdo, kdo nevidí do tvé mysli, nedokáže pochopit, jakým peklem sis prošla.

Ale, prosím, běž dál. Nech už minulost spát a vrhni se do života. Máš May a já doufám, že když dáš osudu šanci, může se objevit nějaký skutečný Tom...

Nezlob se, prosím, že tak pečlivě hlídám, jak se máš. Nemohl jsem jinak. Ta malá uplakaná holka si mě tenkrát jediným pohledem naprosto omotala kolem prstu.

I když se mu podstatou ani trochu nepodobám, považuj mě třeba za strážného anděla. Spi klidně, dnes v noci i každou z tisíců následujících, protože na tebe budu dávat pozor. Slibuju, že se ti už nikdy nestane nic zlého.

Edward


Naprosto bez dechu jsem poslouchala, jak dešťové kapky dopadají na mé okno. Běžný únikový manévr přetěžce zkoušené mysli.

Četla jsem to znovu a znovu. Lidská psychika je vybavena širokou škálou emocí a stavů, kterými reaguje ne podněty. Právě teď jsem jich prožívala asi tucet najednou.

Hlavně to byl úžas a naprosto nepopsatelný výbuch radosti, že mám po těch letech v rukou konečně nějaký hmatatelný důkaz o existenci muže, kterého jsem já sama začala považovat za pouhý výplod mé trochu vyšinuté mysli.

Ale on existuje! Ba co víc – jemu na mně záleží a nikdy se nepřestal zajímat o to, jak se mám.

Pak následovaly rozpaky. Jak moc zblízka mě sledoval? Co všechno o mně věděl? Jak se například dozvěděl podrobnosti o mém dnešním rozhovoru s Christianem? To byly otázky, které mi tak trochu způsobily mrazení v zádech. Ale ne strach. I když vím, že bych se měla bát. Byl určitě v mém pokoji, položil sem ten dárek. A nejspíš tu nebyl poprvé...

Jenže já neměla strach. Roky jsem o něm snila. Byl hrdinou všech fantazií, které jsem si kdy vybájila. A teď jsem zjistila, že byl často nablízku.

A poslední pocit, který přišel, aniž přehlušil ty předchozí, byl vztek.

Proč prostě nepřijde a nezaklepe na dveře? Proč se se mnou nesetká tváří v tvář? Proč se tajně plíží za mnou, ale nikdy mě neosloví? Proč...

Seběhla jsem schody a vyběhla před dům, do deště. Lepší než se oblečená postavit do sprchy. Vlastně – skoro stejné, vzhledem k tomu, jak lilo. Potřebovala jsem se probrat.

Stála jsem v provazech padající vody a z rozrušení rychle dýchala. Zimu jsem ještě nevnímala.

Začaly se mi vybavovat drobné příhody, které se za ty uplynulé roky přihodily, a pro které nebylo žádné vysvětlení. Když mi bylo deset, naprosto jsem akceptovala, že je za nimi princ Edward. Když jsem povyrostla, raději jsem to přestala zkoumat. Podvědomě už jsem si určila diagnózu.

Byly to desítky malých událostí. Někdy jsem třeba usnula na zemi, když jsem si četla, ale ráno jsem se vzbudila ve své posteli. A to i přes to, že May tu noc nebyla doma.

Jindy, to už jsem byla trochu starší, jsem sama zkoušela něco uvařit a dost jsem se řízla do prstu. Chtěla jsem si jít do koupelny pro obvaz, ale když jsem se otočila od kuchyňské linky, zjistila jsem, že obvaz i dezinfekce se už záhadně objevily na jídelním stole.

Objevování ztracených věcí, to byla moje specialita. Nechala jsem si třeba deštník v autobuse. Když jsem přišla domů, naprosto užaslá jsem ho objevila v koupelně rozevřený nad vanou. Ještě z něj kapala voda.

Uf!

Sedla jsem si na obrubník a odhrnula si z obličeje mokré vlasy.

Uvědomila jsem si, že se mi třesou ruce.

Rozhlédla jsem se prázdnou setmělou ulicí. Je tu někde? Je blízko? Tohle bylo k zbláznění.

„Bello?“ ozval se za mnou ustaraný Stewartův hlas.

Vstala jsem a vydala se k němu.

„Kdybych věděl, že tě to tak sebere, tak bych ti ty narozeniny nepřipomínal,“ řekl zachmuřeně.

„To je dobrý, bráško,“ řekla jsem a usmála se na něj. Na povrch teď zase probublávala radost.

„Taky bych ušetřil pěknej balík peněz,“ uculil se, když viděl, že nejsem zhroucená. Dostal za to ode mě přátelskou herdu do zad.

Nechala jsem ho vejít do dveří prvního a než jsem za námi zavřela, ještě naposledy jsem se rozhlédla. Nic zvláštního jsem ale neviděla.

 


Další část

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3 4

dorianna

5)  dorianna (27.04.2010 14:55)

ze mě nedostaneš v tuto chvíli víc než slůvko ÚŽASNÉ, a jdu dál blbě čumět do zdi )))

Eunta

4)  Eunta (27.04.2010 14:52)

Jéééééééé... tak teď jsi mě opravdu dostala tak, že nemám ani slov, protože tohle je jedna velká načasovaná bomba... Karolko, nejskvělejší a netrpělivě vyčkávám na další dávku tvé povídky... jen tak dál - jsi jednička...

3)  Macecha (27.04.2010 14:34)

Pěěěkný!!!!

Evelyn

2)  Evelyn (27.04.2010 14:31)

Karolko, to bylo skvělé! Edward jako anděl strážný :-) Jen být Bellou mám na něj pořádný vztek, že se neukáže osobně. A při objevení šachové figurky bych asi dostala infartkt...
Nádherná kapitola a já už se moc těším na tu následující. Tleskám a skláním se Tvému talentu

Nebraska

1)  Nebraska (27.04.2010 14:27)

Karolko!
Zase nemám slov! Tohle je prostě... Úplně, ale úplně opravdový! Dej mi minutku, jo? Musím si to přečíst ještě jednou a dělat si poznámky pro komentář, protože jsi mě fakt rozsekala... :-)

«   1 2 3 4

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella