Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Sach_mat.jpg

Život je boj

Za okny se rychle šeřilo. V tomto ročním období trval den jen nějakých osm nebo devět hodin. Daň za život uprostřed nádherné přírody na Aljašce.

Doktor Bérard v rychlosti dokončil několik poznámek do spisu svého předchozího klienta a pak už se mi s profesionálním úsměvem začal věnovat.

„Dala by sis čaj nebo kávu, Bello?“

„Ne, díky, Christiane,“ odpověděla jsem mu stejným tónem. Tyhle tanečky jsme spolu prováděli už dvanáct let. Když jsem byla malá, místo kávy mi nabízel karamelky.

Pokýval hlavou a udělal si pohodlí. Nebylo proč se znepokojovat. Znal mě a tušil, že všechno bude probíhat podle obvyklého scénáře.

„Jak ses měla? Jestli se nemýlím, je z tebe teď moje kolegyně. Hmm... Doktorka psychologie...“

Chris byl vlastně prima. Na to, že byl cvokař. A člověk nemůže nemít rád někoho, s kým strávil téměř tolik času, jako s vlastním otcem...

Tuhle myšlenku jsem rychle zahnala. Patřila mezi ty zakázané. Stejně už je to dávno...

Na chvíli jsem sklopila oči a odstraňovala neviditelné smítko z rukávu. Dvě vteřiny úplně stačí, aby ze mě byla zase skvělá herečka.

Usmála jsem se.

„Ano. Mám to za sebou. Dobrý pocit...“ To je přece to hlavní, co Christiana zajímá. Moje pocity.

„Co teď budeš dělat? Uděláš si prázdniny? Nebo už sis našla místo?“ Založil si ruce za hlavou. Atmosféra mezi námi byla uvolněná. Nezávislý pozorovatel by mohl říct, že jsme staří přátelé.

„Zůstanu v Anchorage. Nastupuju ke kriminálce jako asistentka kriminálního psychologa.“

Uznale pokýval hlavou. „Dcera svého otce...“

Takhle to na mě zkoušel pořád. Z čista jasna vyslovil větu, která obsahovala slova jako otec, vlak, nehoda...

„Jasně,“ dokázala jsem se uvolněně usmát. „Jablko nepadlo daleko od stromu.“

Trochu zvážněl, opřel si lokty o stůl a naklonil se blíž ke mně. Navozuje prostředí důvěry, problesklo mi hlavou automaticky.

„A jak spíš, Bello? Ještě tě trápí zlé sny?“

Mé sny... Svět viděný z výšky asi sto dvaceti centimetrů. Jasný podzimní den a pravidelné nadskakování vlaku. Na klíně držím svůj narozeninový dárek. Dnes je mi deset. Táta sedí proti mně a vysvětluje mi, jak správně táhnout jezdcem...

„Málokdy,“ odpovídám a ve tváři nemám ani náznak rozrušení. Už jsem v tom dobrá. Mám praxi.

„Kdy naposledy?“

Předstírám zamyšlení. „Je to asi čtrnáct dní. Myslím, že jsem koukala na nějaký špatný film. Spadlo tam letadlo...“ Včera v noci, i předevčírem... Zdá se mi to každou noc, Chrisi...

„To jsem moc rád,“ usmál se. Pak se na mě chvíli zamyšleně díval. „Takže jsme vlastně hotovi...“

Přikývla jsem. Úsměv číslo tři.

Povzdychl si. „Bello, budu k tobě upřímný. Mám pocit, že všechno není tak, jak mi říkáš. Znám tě už dlouho a vím, že máš skvělé sebeovládání... Jsem si jistý, že jsi udělala obrovský pokrok a jsi v podstatě v pořádku...“ Uchichtl se. „Tam venku v ulicích jsou mraky lidí v mnohem menší psychické kondici než jsi ty.“ Pak zvážněl. „Jenže, ty nejsi šťastná. Naučila ses žít. Fungovat. Ale řekl bych, že tě to stojí všechno...“

Teď mě trochu zaskočil. Nejtěžší bylo naučit se nečervenat. Ale už to umím. Takže jsem nasadila jen shovívavý úsměv.

„Mám prostě melancholickou a uzavřenou povahu, Chrisi. A vážně nejsem nešťastná. Mám přátele, skvěle jsem vystudovala, budu dělat práci, která mě baví. A mám May.“

Opřel si bradu a sledoval mě přimhouřenýma očima. Teď vypadal spíš jako starší bratr nebo mladý strýc, než jako cvokař.

„A co vztahy, Bello? Kdy jsi byla naposledy randit?“

Scénář číslo 7: Bella Swanová a muži. Verze pro Chrise...

„Vlastně...“ sklopila jsem oči a vědomě trochu zčervenala, „s někým jsem se seznámila. Bydlí přes ulici. Pozval mě na kafe.“ Rozzářeně jsem se podívala na Christiana, abych viděla, jak to zabralo. „Jmenuje se Tom,“ dodala jsem a střelila očima šikmo vpravo a nasadila zasněný výraz. Tom byla moje třetí vymyšlená láska. Všichni by přeci považovali za nenormální – obzvlášť Chris – kdyby věděli, že jsem se ještě nikdy nezamilovala. A ze schůzek mám úzkost. Muži vždycky očekávají, že jim o sobě něco řeknu...

„Takže Tom,“ reagoval můj psychiatr potěšeně. „To jsem moc rád.“

Uvolnila jsem se. Zase mi to spolknul.

„A co Edward? Myslíš na něj ještě?“

To není fér, Chrisi! Zase podpásovka!

„Edward?“ pronesla jsem líně, abych získala čas a našla na moment rozbitou vnitřní rovnováhu. Během vteřiny mi hlavou proběhla vzpomínka na jeho tvář a vůni. Můj zachránce. Nemůžete zapomenout na někoho, o kom se vám zdá každou noc. Jediná světlá stránka mých nočních můr. Na konci se vždycky objeví Edward. Jenom on. Na ty ostatní už si moc nevzpomínám, byla jsem v šoku...

„Jistě. Občas si na něj vzpomenu.“ Zabodla jsem do něj oči a rozhodla se to na chvíli přehodit na jeho stranu hřiště. „Víš, že taková situace se do člověka otiskne už navždycky. Zachránil mě z trosek vlaku. Když jsem byla malá, považovala jsem ho za pohádkového prince. To je ale běžné. Ve škole jsme se vztahům mezi zachráncem a obětí věnovali skoro půl roku.“

Zklamaně pokýval hlavou. Věděla jsem, že tohle je jediné téma, kde ho nedokážu úplně obelhávat. Nedokázala jsem Edwarda zapírat. Jen já jsem věděla, že vzpomínka na něj mi vlastně brání navazovat normální vztahy s muži. Pochopila jsem to během přednášek z psychologie. Každého jsem s ním srovnávala. A nikdo nebyl jako on. Strávila jsem s ním asi půl hodiny, když jsem byla ještě malá holka. Za ty roky, co od té doby uplynuly, jsem si o něm vybájila už stovky příběhů. Měl téměř andělská křídla. Věděla jsem to. Ale nechtěla jsem s tím bojovat. Edward byl můj hrdina. Každý večer jsem uléhala s tím, že znovu uvidím umírat Charlieho. Ale také jsem věděla, že potom se na scéně objeví on...

„Nechceš ještě jednou zkusit hypnózu, Bello? Mám s tím obrovské výsledky.“ Už z jeho tónu jsem poznala, že sám nevěří tomu, že bych souhlasila.

„Ne, díky, Chrisi. Ten den jsem ve snech prožila už stokrát. Nepotřebuju se do něj znovu vracet...“

Ne, nebyl překvapený. Jen mu to viditelně bylo líto. Vím, že mi hodně chtěl pomoct. Za ty roky se z nás stali přátelé.

„Takže jsme asi na konci, Bello. Už ti nemůžu nabídnout víc.“ Jeho hlas zněl smutně. I mně se na chvíli stáhlo hrdlo dojetím.

„Já vím, Christiane. A vážím si toho, cos pro mě udělal. Nebýt tebe, byla by ze mě troska.“ Natáhla jsem se přes stůl a chytila ho za ruku.

„Víš, že můžeš kdykoli přijít. Ani se nemusíš objednávat. Čeká tě náročné období, nová práce, noví lidé...“

„Díky, já vím. A určitě se tu někdy objevím. Ale přijdu za přítelem, ne za psychiatrem,“ usmála jsem se.

Teď se trochu začervenal on. Už dávno jsem zjistila, že tohle umím. A teď to bylo moje poděkování. Proč by se nemohl chvíli cítit jako přitažlivý muž?

Vstala jsem, on se mnou a doprovodil mě ke dveřím.

„Hodně štěstí, Bello. Ve všem. Budu na tebe myslet.“

Políbila jsem ho na tvář.

„Tobě taky, Chrisi. Třeba se potkáme na nějaké konferenci nebo přednášce...“ Moc jsem tomu nevěřila. Nejsem konferenční typ. Ale kdo ví... Třeba v rámci vzdělávání...

 

xxxxx

 

Odemkla jsem vchodové dveře a přivítala mě vůně čerstvě upečeného jablečného koláče.

„May! Stewe! Jsem doma!“ zavolala jsem do chodby a svlékla si trochu navlhlý kabát. Mé dlouhé vlasy se vlivem sychravého počasí hodně zkroutily. Zaběhla jsem do koupelny umýt si ruce a s povzdechem se snažila lokny rozčesat. Moc to nešlo. Asi bych se vážně měla ostříhat...

„Jdeš akorát, Bello,“ hlaholila  May. „Zrovna jsem dovařila kafe. Stewart si to vzal k sobě. Musí se ještě učit.“

Jasně, živě si to umím představit. Můj adoptivní bráška teď určitě sedí u počítače, jednu ruku na joysticku a druhou si do pusy cpe obrovské kusy horkého koláče. Nejspíš ani neví, co jí.

Vstoupila jsem do kuchyně a v srdci se mi rozhostil pokoj. Políbila jsem May na ebenovou tvář a na chvíli ji objala. Kdy se jí ve vlasech objevily ty stříbrné nitky? Nikdy jsem si jich nevšimla...

Poplácala mě buclatou rukou po tváři a pak mi podala hrnek horké bílé kávy a talíř s jablečným koláčem.

„Najez se, horký je nejlepší.“ Její černohnědé oči byly plné lásky. Vždycky byla nejspokojenější, když měla svoje kuřátka doma. Pořád nám tak říkala, i když už jsme byli všichni dospělí. Anne a Robert už měli vlastní rodiny a žili jinde. O to víc teď May rozmazlovala mě a Stewarta. Je zvláštní, že někdo s tak obrovským a laskavým srdcem nemůže mít vlastní děti...

Sedla jsem si ke stolu. Spokojeně jsem uždibovala koláč a srkala kávu.

„Jak se má Chris, zlatíčko. Byl na tebe hodný?“

„Vždycky je hodný, May. A myslím, že se má dobře. Jen vypadal trochu unaveně. Asi moc pracuje.“

May pokývala hlavou. „Vybrala sis náročné povolání. Na něm můžeš jasně vidět, jak to vypadá, když si člověk nehlídá hranici mezi soukromím a prací.“

„Já nebudu mít klienty, May,“ zahuhňala jsem s plnou pusou. Ten koláč byl vážně jak nebeská manna. „Budu dělat profily zločinců. No, ze začátku spíš jenom vyměňovat papír na detektoru lži.“ Ušklíbla jsem se. Nedělala jsem si moc velké iluze, že by mě brzy pustili k nějaké větší práci.

„Čau, Bello,“ ozvalo se za mnou a obrovská snědá ruka se prosmýkla kolem mě a sebrala mi zbytek koláče z talíře.

„Hej! Stewarte! Okamžitě mi to vrať!“ zapištěla jsem na něj a než stihl vydusat se svým úlovkem do patra, už ležel tváří k zemi s rukama zkroucenýma za zády.

„Au! Ségra! Zlomíš mi ruku!“ Zvedla jsem se z jeho zad a povolila stisk. Vítězoslavně jsem se zakousla do zachráněného koláče.

„Ty jsi vážně magor, Bello,“ řekl a láskyplně se zazubil, když se vydrápal na nohy. Převyšoval mě skoro o dvě hlavy „Kdyby tohle věděl ten tvůj cvokař, tak tě drží v kleci a May by tě chodila krmit skrz mříže.“

Vyplázla jsem na něj jazyk. Zasmál se a pak se zarazil.

„Moment,“ zvolal a vyběhl schody. Slyšela jsem dusot a skřípavé otvírání dveří do jeho pokoje. Za chvíli už seskakoval z polovičky schodiště. V rukou držel prapodivný střapatý balíček převázaný mašlí.

„Všechno nejlepší, ségra,“ řekl trochu rozpačitě a podával mi vlastnoručně zabalený dárek.

Hrklo ve mně a málem mi zaskočil koláč. Úplně jsem zapomněla. Dnes slavím narozeniny. Mám je vlastně až zítra, ale v ten den to neslavím... Nemůžu...

„Díky, Stew,“ pípla jsem a honem strčila do pusy zbytek koláče, abych měla volné ruce na rozbalování. Roztrhla jsem papír a dojatě zírala na krabičku značkové toaletní vody od Givenchiho. Fleur d´Interdit..

„Páni, Stewarte! To je přece strašně drahý!“

Culil se a frajersky se opřel o zábradlí.

„Já vím. Ale jednadvacet je ti jenom jednou. Ode dneška začínáš stárnout.“

Střihla jsem mu pohlavek.

„Tobě je dvacet. To není zas takový rozdíl,“ řekla jsem s předstíraným rozhořčením. Ale určitě na mně viděl, jak mi zvlhly oči.

„Jo, ale já jsem chlap. Já začnu stárnout až ve třiceti.“

„Tak díky, bráško,“ kuňkla jsem a objala ho. Milovala jsem ho. Ze všech Mayiných adoptivních dětí jsme si my dva byli nejblíž. Asi díky tomu, že jsme téměř stejně staří. Hlavním důvodem ale byla Stewartova povaha. Pořád se smál a nic moc neřešil. Když mě May před lety přivedla domů, chovala jsem se skoro jako autistka. Nikdo si se mnou nevěděl rady. Jen Stewart si vždycky přitáhl autodráhu do mého pokoje, hrál si tam a hodiny na mě mluvil. Za tři týdny ze mě dostal první slova. Za tři měsíce, už jsem si hrála s ním.

„Budeme slavit?“ zeptal se, když jsem ho konečně pustila. Už dlouho se mi nechtělo brečet, ale dnes ano. Pitomý narozeniny...

„Já nevím,“ povzdychla jsem si.

„Vidím to na koláč, kafe a nějakej dobrej krvák,“ zazubil se Stew a šel to zařídit.

Otevřela jsem krabičku a trošku parfému si stříkla na zápěstí. Ta vůně byla nádherná. Taková... tajemná.

Šla jsem si to odnést do pokoje. Zavřela jsem okno, které jsem ráno nechala dokořán. Všimla jsem si, že trochu namokl koberec. Vzala jsem si svetr a místo sukně si natáhla džíny. Tohle jsem byla já. Nošení kostýmků ke mně nějak nesedělo.

Už jsem chtěla odejít za Stewartem, když jsem si všimla něčeho růžového na svém polštáři. Byla to stuha. Zavázaná do tvaru extravagantní květiny zdobila malou bílou krabičku.

Že by May?

Opatrně jsem ji otevřela.

Zatajil se mi dech.

Na dně krabičky ležela osamělá šachová figurka.

Černý pěšec.

Bez dechu jsem se na ni dívala, než jsem ji dokázala vyndat. Studila mě na dlani. Figurka vybroušená z černého kouřového skla.

Musela jsem si sednout.

„Bello! Všechno ti to sním!“ ozvalo se z přízemí. Nebyla jsem schopná zavolat něco zpátky.

Položila jsem pěšce na polštář a sáhla do krabičky. Až teď jsem si všimla, že na dně leží složený kus papíru. Opatrně jsem ho rozbalila a uhladila na klíně. Byl popsaný jemným souměrným písmem, vypadalo to na skutečný inkoust. To už se moc nevidí...

 

Drahá Bello,

vím, že nerada slavíš narozeniny. Ale chci, abys věděla, že je tu někdo, kdo je moc vděčný za každý rok tvého života. Ztratila jsi hodně a nikdo, kdo nevidí do tvé mysli, nedokáže pochopit, jakým peklem sis prošla.

Ale, prosím, běž dál. Nech už minulost spát a vrhni se do života. Máš May a já doufám, že když dáš osudu šanci, může se objevit nějaký skutečný Tom...

Nezlob se, prosím, že tak pečlivě hlídám, jak se máš. Nemohl jsem jinak. Ta malá uplakaná holka si mě tenkrát jediným pohledem naprosto omotala kolem prstu.

I když se mu podstatou ani trochu nepodobám, považuj mě třeba za strážného anděla. Spi klidně, dnes v noci i každou z tisíců následujících, protože na tebe budu dávat pozor. Slibuju, že se ti už nikdy nestane nic zlého.

Edward


Naprosto bez dechu jsem poslouchala, jak dešťové kapky dopadají na mé okno. Běžný únikový manévr přetěžce zkoušené mysli.

Četla jsem to znovu a znovu. Lidská psychika je vybavena širokou škálou emocí a stavů, kterými reaguje ne podněty. Právě teď jsem jich prožívala asi tucet najednou.

Hlavně to byl úžas a naprosto nepopsatelný výbuch radosti, že mám po těch letech v rukou konečně nějaký hmatatelný důkaz o existenci muže, kterého jsem já sama začala považovat za pouhý výplod mé trochu vyšinuté mysli.

Ale on existuje! Ba co víc – jemu na mně záleží a nikdy se nepřestal zajímat o to, jak se mám.

Pak následovaly rozpaky. Jak moc zblízka mě sledoval? Co všechno o mně věděl? Jak se například dozvěděl podrobnosti o mém dnešním rozhovoru s Christianem? To byly otázky, které mi tak trochu způsobily mrazení v zádech. Ale ne strach. I když vím, že bych se měla bát. Byl určitě v mém pokoji, položil sem ten dárek. A nejspíš tu nebyl poprvé...

Jenže já neměla strach. Roky jsem o něm snila. Byl hrdinou všech fantazií, které jsem si kdy vybájila. A teď jsem zjistila, že byl často nablízku.

A poslední pocit, který přišel, aniž přehlušil ty předchozí, byl vztek.

Proč prostě nepřijde a nezaklepe na dveře? Proč se se mnou nesetká tváří v tvář? Proč se tajně plíží za mnou, ale nikdy mě neosloví? Proč...

Seběhla jsem schody a vyběhla před dům, do deště. Lepší než se oblečená postavit do sprchy. Vlastně – skoro stejné, vzhledem k tomu, jak lilo. Potřebovala jsem se probrat.

Stála jsem v provazech padající vody a z rozrušení rychle dýchala. Zimu jsem ještě nevnímala.

Začaly se mi vybavovat drobné příhody, které se za ty uplynulé roky přihodily, a pro které nebylo žádné vysvětlení. Když mi bylo deset, naprosto jsem akceptovala, že je za nimi princ Edward. Když jsem povyrostla, raději jsem to přestala zkoumat. Podvědomě už jsem si určila diagnózu.

Byly to desítky malých událostí. Někdy jsem třeba usnula na zemi, když jsem si četla, ale ráno jsem se vzbudila ve své posteli. A to i přes to, že May tu noc nebyla doma.

Jindy, to už jsem byla trochu starší, jsem sama zkoušela něco uvařit a dost jsem se řízla do prstu. Chtěla jsem si jít do koupelny pro obvaz, ale když jsem se otočila od kuchyňské linky, zjistila jsem, že obvaz i dezinfekce se už záhadně objevily na jídelním stole.

Objevování ztracených věcí, to byla moje specialita. Nechala jsem si třeba deštník v autobuse. Když jsem přišla domů, naprosto užaslá jsem ho objevila v koupelně rozevřený nad vanou. Ještě z něj kapala voda.

Uf!

Sedla jsem si na obrubník a odhrnula si z obličeje mokré vlasy.

Uvědomila jsem si, že se mi třesou ruce.

Rozhlédla jsem se prázdnou setmělou ulicí. Je tu někde? Je blízko? Tohle bylo k zbláznění.

„Bello?“ ozval se za mnou ustaraný Stewartův hlas.

Vstala jsem a vydala se k němu.

„Kdybych věděl, že tě to tak sebere, tak bych ti ty narozeniny nepřipomínal,“ řekl zachmuřeně.

„To je dobrý, bráško,“ řekla jsem a usmála se na něj. Na povrch teď zase probublávala radost.

„Taky bych ušetřil pěknej balík peněz,“ uculil se, když viděl, že nejsem zhroucená. Dostal za to ode mě přátelskou herdu do zad.

Nechala jsem ho vejít do dveří prvního a než jsem za námi zavřela, ještě naposledy jsem se rozhlédla. Nic zvláštního jsem ale neviděla.

 


Další část

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3 4   »

ambra

45)  ambra (29.04.2010 10:54)

Opravdu STRAŠNĚ se mi ulevilo, že naše domácnost není jediná, která pustne... Spím tak 5 hodin, pod touto hranicí už vůbec nefunguju, sprchuju se v divných časech a manželovi se snažím vysvětlit, že není dobré se dětem POŘÁD věnovat, páč pak jsou v životě nepoužitelné... A co se týká remcajícího manžela... Možná bych si v pravidelných intervalech mohla na mobilu nastavit i nějaké ty knoflíky lásky (teď cituju tuším naši milou SaruS:D)...Píp . Jo a náš odpad je naštěstí plast, bo máme vlastní víno ve vlastním sklepě a jsme prasata a natahujem to do petek

Karolka

44)  Karolka (29.04.2010 10:47)

Já mám takovou barvu přirozeně a vlasy mi v drdolu držej už i bez gumiček. Když mě uvidíš, nebudeš si úplně jistá, jestli se právě chystám spát, nebo zrovna vstávám. A víš co? Ani jedno z toho nebude pravda. Prakticky nespím...
A o skleněném odpadu, který produkuje naše domácnost, od té doby co píšu, se radši nebudu rozepisovat. Můj manžel ale vzdychá čím dál častěji a hlasitěji...

ambra

43)  ambra (29.04.2010 10:42)

Karolko, ty taky!!! Já jsem za ten týden o tři kila dole, místo večeře veltlín nebo vlašák (rozuměj ryzlink vlašský). Jsem tak mimo, že jsem se u kadeřnice (kde jsem byla objednaná 2 měsíce předem a bez mobilu by mi to uniklo) nechala obarvit na intelektuálnější tmavou barvu (léta budovaná image polointeligentní blondýnky je pryč). Při pohledu do zrcadla se mi zdálo, že vypadám trochu jako Bella (po dvaceti letech), Edward domácí mi ale oznámil, že mám vlasy jako jeho matka a moje Jodie (13), že vypadám jako Božena Němcová...

ambra

42)  ambra (29.04.2010 10:36)

Bye, zlato, já můžu něco Karolce psát o sypání z rukávu, ale nejsem takovej mimoň abych netušila, že čím lehčeji text plyne, tím víc je za tím té krve a těch slz. O Tvojí imaginaci a dokonale vystavěné logice příběhu se nebudeme bavit, jen malinko víc krve a slz při tom finálním "učesání" a není co řešit. Kurňa já su dneska chytrá...:D. Tak, zpět do reality, z původně složitého receptu budou zas jen řízky. Chudák Karolka, dělám jí tu nevyžádaný kurz (po)tvůrčího psaní

Karolka

41)  Karolka (29.04.2010 10:32)

Prosím tě, nevěš se! Kvantita není podstatná. Odrazila se jen na mém vzhledu a rodinné situaci. Den ode dne jsem podobnější Wirginii Wolfové... :/ A svlíkat všechno se bojím jen z jednoho důvodu. Bude pod tou textilií vůbec něco? Třeba celá vysublimuju do písmenek a zůstanou po mně jen špinavý hadry, desítky nedopitých studených čajů a stovky prázdných flašek od vína...B)

ambra

40)  ambra (29.04.2010 10:22)

Karolko, obávám se, že když ses na tu vojnu dala (mimichodem OPRAVDU mi chceš tvrdit, že ten seznam povídek je dílem tří měsíců??? V tom případě beru laso a jdu hledat dostatečně tlustou větev...:()a bereš to dost vážně (což doufám bereš), tak na té spoďárové hraně můžeš balancovat jen po omezenou dobu... Ale až do toho skočíš, je tu jeden ochotný agent, který si zřejmě potřebuje léčit svůj pisálkovský mindrák:D

Bye

39)  Bye (29.04.2010 10:15)

ambro, já věděla, že to tu rozčísneš .
Doufám, že teď chápeš, že moje větička, že tu publikuju s mnohem lepšími autorkami, než jsem já, teď vyznívá přesně tak, jak jsem to myslela. Ttotiž jinak, než falešná skromnost!

Karolka

38)  Karolka (29.04.2010 10:13)

Ambra: Tak teď jsi mě totálně dostala. Napůl se mi chce smát a napůl to vypadá na slzičku. Ráda bych ti vyfotila svou krví a slzama zapatlanou klávesnici. Jestli někde jsem, tak v tom, co píšu. Vlastně... ech... existuju vůbec v reálném světě? Každopádně, píšu teprve tři měsíce a striptýz - obzvlášť pokud se jedná o duši - musí probíhat pěkně pozvolna a dráždivě, aby si obecenstvo přišlo na své. A těžko říct, jestli, až zazní fanfáry, budu schopná svlíknout i spoďáry. Posílám pusu.

ambra

37)  ambra (29.04.2010 09:57)

No, Karolko... Teprve se tu začínám rozkoukávat a hned kápnu na někoho, kdo mě okamžitě vyvede z omylu a zkazí mi můj celoživotní přístup "jednooký je mezi slepýma králem". Na těchto stránkách mi to očividně neprojde - a to - jak znovu zdůrazňuju - jsem teprve začala se čtením. Možná bychom mohly udělat tajnou dohodu: Ty přetrpíš čtyři díly té mojí přeslazené slátaninky, já od pátého zkusím zabrat. Já pročtu všechny tvé další dostupné věci, a teď přijde to, proč jsem všeobecně oblíbená: Ty se vybičuješ, přestaneš si tu jen tak trousit svoje dokonale vysoustužené věty, ve kterých beze zbytku a bez možnosti jediné výčitky ze strany čtenáře využíváš svou neuvěřitelnou čtenářskou zkušenost, a zkusíš do těch perel vtisknout něco o malinko víc ze sebe. Já se chci prostě trochu víc dozvědět o Karolce spisovatelce, osobnosti, člověku - a když nikdo, tak ty máš na to to tam dostat. Takže už ne jen mávnutí rukávem kouzelnického pláště, ze kterého ti to tak krásně a bezbolestně lítá, ale popritom (já tu slovenštinu miluju) začneš jako bokovku něco, u čeho si užiješ i porodní bolesti. Jo, Karolko, je to jen návrh... Asi neslušný

36)  Leli (28.04.2010 21:19)

Páááni! Já nevím co napsat. Karolko já tě zbožňuju, tohle je úúžasně napsaný díl! Chudák Bella, takový noční můry bych asi nesnesla. Jsem zvědavá, co se bude dít dál ;)

Rosalie7

35)  Rosalie7 (28.04.2010 18:03)

já tě miluju! to je tak krásný, jak to děláš, proboha?! Naprosto mi vyrazila dech s tím, že je psycholožka u psychologa a ten jejich rozhovor byl naprosto bezvadný!!! A Edík je koloušek, je tak hodnej a stará se o ní... ale sere mě, že se neukáže! Jako jo, chápu, že by jí bylo divný, že se nezměnil, dokonce je mladší než ona(esi jsi mu nezměnila stáří při proměně....), ale stejně je to na pytel... Ted začínám mít napraprosto regulérní záchvat těšení a absták dohromady a nesmírně lituju, že jsem si to nepřečetla včer... dneska brzo po ránu:D:D:D

jeanine

34)  jeanine (28.04.2010 12:50)

No začalo to teda parádně. Nemůžu se dočkat pokračování. Zajímavej nápad. Moc se mi líbí, jsem zvědavá, co mu řekne až se setkají. Zase jsi mě dostala svou povídkou... Děkuji

AliceBrandon

33)  AliceBrandon (28.04.2010 11:37)

Fjůva, to je tak překrásně napsané.
Rozhovor s psychiatrem ve mně vzbudil řadu emocí. Chudinka, trápí ji zlé sny každou noc a ona to zapírá, musí to být peklo.
Druhá část ve mně vyvolala nadšení. Edward jí sledoval celé ty roky a opečovával jí, no páni.
Těším se, až se setkají.
Bravo!

32)  viki (28.04.2010 10:47)

Nemám slov... naprosto úžasné, skvělé ! Netrpělivě budu čekat na pokračování !

31)  Jana (28.04.2010 10:33)

nechci se opakovat jako u Dvou zrcadel, ale je to opět nádherný příběh, pohádkově napsaný... nenacházím slova, kterými to popsat!! Jsi úžasná, Tvé psaní příběhů je úchvatné, dokonalé, skvostné, dechberoucí, srdceryvné...a...a...no vidíš, už nemám slov, jen popadám dech, jako u všech Tvých povídek :)

30)  Leni (28.04.2010 00:42)

Nádherný příběh. Doufám, že ji Edward nebude dlouho trápit a ukáže se.

Karolka

29)  Karolka (27.04.2010 22:52)

Bye: Ty jsi mě úplně rozbila... :-D Nekecej o slizu a prosím, piš... Vždyť já na to čekám jak na smilování...
A moc děkuju všem za komentáře... Jsem tady úplně u vytržení... Pokusím se, aby další díl byl ve středu.

Bye

28)  Bye (27.04.2010 22:45)

Karolko, já bych teď strašně chtěla napsat něco chytrýho a výstžnýho, ale právě jsi mi dokázala, že moje písemná vyjadřovací schopnost se s tou Tvojí dá srovnávat asi jako vyjadřovací schopnost šneka a člověka.
Takže nedá.
Vlastně dá - já tady jen pouštím sliz kdežto ty mluvíš!

27)   (27.04.2010 21:41)

Tak toto mi vyrazilo dych... doslova...
Ja... nemám slov... je to nádherne napísané... krásne to začína...
je mi teraz ľúto Belly... Mala by som tiež zvláštny pocit, keby viem,ž e za toľké roky sa stalo toto všetko...
Tá psychoanalýza u Chrisa bola úplne super. Mám veľmi rada keď v poviedkach, alebo aj vo filmoch ide replika herca/postavy a pritom si tá osoba myslí čosi iné, úplne protichodné. Výborné. Teším sa na pokračovanie :)

Dennniii

26)  Dennniii (27.04.2010 20:59)

prostě nádhera, jsem normálně přestala dejchat, když našla dopis od Edwarda, bože doufám, že někde objeví :)

«   1 2 3 4   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still