Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/sexy%20boty.jpg

Muselo to přijít.

Ale vězte, že tohle ještě není nejhorší kapitola.

Držte se.

 

 

Nikdy jsem si nemyslela,
že bys mohl být jediným,
kdo bude držet mé srdce
Ale ty jsi odešel a srazil jsi mě k zemi hned na začátku

Obejmeš mě
a já věřím, že je pro tebe snazší nechat mě jít
Obejmeš mě a jsem doma

Kolikrát mě přiměješ se rozmyslet a otočit se?
Nemůžu se rozhodnout, jestli se nechám zachránit nebo utopit

Doufám, že vidíš skrz mé zdi
Doufám, že mě chytíš, protože už padám
Nikdy nenechám lásku dostat se tak blízko
Obejmeš mě a jsem doma

Svět se na mě hroutí a já nemohu najít důvod, proč být milována
Nikdy tě nechci opustit, ale nemůžu tě nechat krvácet, když jsem sama

Obejmeš mě
A já věřím, že je pro tebe snazší nechat mě jít


Snažila jsem se, jak jsem jen mohla, abys nikdy neviděl pravdu
A nikdy jsem se neotevřela
Nikdy jsem skutečně nemilovala, do té doby, než jsi mě objal
A já věřím, že je pro tebe snažší nechat mě jít

Doufám, že vidíš skrz mé zdi
Doufám, že mě chtíš, protože už padám
Nikdy nenechám lásku dostat se tak blízko
Obejmeš a jsem doma

Obejmeš mě a jsem doma

 

 

Edward



Bylo mi jedno, že mě pravděpodobně vyrazí ze školy. Bylo mi jedno, že se do smrti nedokážu usmířit se svým otcem.

Byl jsem šťastný.

Květen bojoval o další krásný den. Počasí dokonale ladilo s mým rozpoložením. Když jsme vyšli na ulici, automaticky jsem ji objal kolem ramen. Její ruka si našla místo kolem mého pasu tak přirozeně, jako bychom takhle vyráželi ven už celé týdny. Bella se usmívala. Trošku přihlouple, ale nepochyboval jsem, že já jsem na tom se svým výrazem mnohem hůř. Musel jsem se držet, abych nezačal poskakovat. Místo toho jsem si jenom tiše pobrukoval, každou chvíli si ji přitáhnul blíž a pokaždé, když jsme přecházeli ulici mezi bloky a na chvíli zastavili kvůli projíždějícím autům, jsem ji políbil. Na ústa. Dlouze. Vzal jsem její obličej do dlaní a prostě jí nedal na vybranou. Ale ona se nebránila. Naopak. K ruce, kterou už mě objímala, přidala i druhou a tiskla mě tak pevně, jako by to mělo být naposledy.

Měla Tanya na mysli tohle? Díky Belle se mi všechny ještě před pár dny důležité starosti zdály vzdálené a nedůležité. Poprvé ve svém životě jsem si připadal kompletní. Nezávislý na cizích rozhodnutích a přáních. Šťastný bez pocitu viny. Dokonce jsem na zlomek vteřiny skoro chápal Carlislea. Kdyby se se Sharon cítil jako já s Bellou… kdyby k ní cítil to, co jsem já bezpochyby cítil k té tmavovlasé dívce po svém boku… Jenže tak to nebylo. Znal jsem Sharon. A viděl jsem je spolu. Něco mezi nimi bylo, jistě. Ale nic tak silného. A rozhodně ne láska. Ale ani nenávist. Jako by i nevraživost vyprchala a zůstala jen zatuchlá lhostejnost.

„Na co myslíš?“ ozvalo se vedle mě nejistě. Stáli jsme před dalším přechodem a já se k ní hned nesklonil.

„Promiň, už jsem zpátky.“ Tentokrát to trvalo dlouho. Napodobil jsem její pevné objetí. Zkusila protestovat, ale vlastně se nestihla ani nadechnout. Zaplavila mě vlna euforie.

Cítil jsem, když se tomu poddala. Její tělo se napjalo, ale ramena jí zvláštně povolila. Nevím, jak dlouho jsme tam stáli. Probíral jsem se jen pomalu a neochotně. Zaregistroval jsem, že se za námi někdo zasmál. Kdosi si odkašlal. Padla vtipná poznámka o jaru.

Odtáhla se, ale jen tak, aby mi viděla do očí.

„Já už nikam nechci,“ zašeptala. „Stejně vůbec nic nevnímám.“ Znovu ten opilý úsměv.

„Půjdeme ke mně? Je to blíž.“ Přesně pochopila, jak to myslím. Popadl jsem ji za ruku a skoro se rozběhl k zastávce autobusu o dva bloky dál.

„Počkej,“ zadržela mě – udýchaná a rozesmátá a… vážně se červenala?

„Ehm,“ odkašlala si a uculila se do nejbližšího výkladu. Chvilku trvalo, než mi to došlo. Drogerie. Zaváhal jsem jen půl vteřiny a doufal, že to nepostřehla. Samozřejmě jsem měl doma zásobu. Ale najednou jsem si neuměl představit, jak před ní otvírám tu svou mrňavou zásuvku hříchu.

Vykročili jsme k proskleným dveřím.

„Tomu říkám romantika,“ zahihňala se.

„Slibuju, že o nic nepřijdeš,“ zopakoval jsem v podstatě to, co už jsem jí slíbil u ní v bytě. Teď to ale mělo jiný význam. Oba jsme věděli, že už nemám na mysli jen dnešní dopoledne. Že čas, o kterém mluvím, není ohraničený. Že bude záležet jen na ní, o jak velkou část mého života bude mít zájem.

„Takže večer můžeme třeba do kina?“ mrkla na mě.

„Pokud nebudeš moc unavená,“ přijal jsem její způsob odlehčení atmosféry.

„Pokud ty nebudeš unavený.“ Už se neusmívala. Skousla si ret a vzduch kolem nás znovu hrozně rychle ztěžknul.

„Jestli nebudeme do čtvrt hodiny u mě, neručím za sebe,“ zašeptal jsem jí těsně u ucha. Už nic neřekla, rozhlédla se a zamířila k malému regálu kousek od pokladny.

Před vchodem do domu jsme se ocitli před půl jednou a já doufal, že Jasper s Alicí už budou pryč. A že pokud tentokrát došlo na víc než na focení, vyměnil můj nevychovaný kamarád aspoň prostěradlo.




Bella

Vyběhli jsme do prvního patra. Celé to dopoledne bylo šílené. Jako by se můj sen z uplynulé noci přímo přetavil ve skutečnost. Nedokázala jsem tomu odolat. Napadalo mě sto důvodů, proč bych měla vycouvat, ale pokaždé, když jsem si uvědomila jeho teplou kůži pod tričkem, jeho dech na své tváři, jeho prsty ve svých vlasech, byla jsem ztracená. Teď, znovu udýchanou a už dávno rozhodnutou, mě zastavil a opřel o stěnu v mezipatře.

„Počkej chvilku.“ Sice mě objímal, ale cítila jsem, že se ještě pokouší bojovat s tím. „Pořád můžeme odejít. Nejlíp bruslit, tam bych se mohl trochu zchladit,“ zasmál se přiškrceným hlasem. „Nechci to uspěchat, Bello. Musíš vědět, jak jsi pro mě důležitá. Jak…“ Nenechala jsem ho domluvit. V tuhle dobu se zdálo, že je dům úplně prázdný. Vzdálené zvuky ulice nemohly přehlušit náš zrychlený dech. Když bylo jasné, že teď už nemá na vybranou, na chvíli jsem se od něj odtrhla.

„Taky jsi pro mě důležitý, Edwarde Masene. Mysli na to, ano? Ať se stane cokoliv. Nikdo před tebou se mnou neudělal tohle.“ Prožila jsem další vlnu toho nového štěstí, protože se nezeptal, co myslím tím tohle. Jen se usmál tak, jako že přesně ví, o čem mluvím.
Vzal mě za ruce a vláčnou a roztouženou mě odlepil od stěny. Měli jsme před sebou posledních pár schodů a rozhodně to nevypadalo, že někoho potkáme. Přesto jsme si oba jakžtakž upravili trička. Edward s potlačovaným úsměvem natáhl ruku a udělal něco jako pokus o úpravu mých vlasů. Sáhla jsem si do nich sama, povolila sponu a zatřásla hlavou. Vlasy se rozletěly do všech stran. Zalapal po dechu – zkusil je zachytit, ale vyplázla jsem na něj jazyk, vytrhla se mu a rozběhla se ke schodům.

„Kdo tam bude první!“ vykřikla jsem.

Byl to nejlepší den mého života. Nejkrásnější. A skončil o pár vteřin později.

 


Carlisle

Dorazil jsem krátce po dvanácté. Auto s řidičem jsem nechal o pár bloků dál. Dovedl jsem si představit, že kdyby ho Edward uviděl u vchodu, otočí se na patě a zmizí. Do kanceláře jsem to nakonec stihl jen na chvíli. Byl příliš hezký den a já příliš napjatý. Jako by se všechno očekávání, které jsem vůči Belle musel dočasně potlačit, přelilo do mého setkání s Edwardem.

Rozhodl jsem se, že tentokrát se nenechám vyprovokovat. Bez protestů si vyslechnu jeho obvyklou dávku jedovatých poznámek. Počkám, až mu dojde dech. Nemůžu ho ztratit. Nepřipustím to. Je na prahu skutečné dospělosti. Pokud tu bariéru neprolomím teď, tak už nikdy. Než jsem to stihl zastavit, bleskla mi hlavou představa, jak ho seznamuji s Bellou. Sharon nenáviděl, ale Bella, Bella je úplně jiná. Získá si ho. U ní dokáže pochopit, proč jsem s ní.

Znovu mi otevřel Jasper. Představil mi svou dívku, ale byl jsem příliš nervózní než abych si s nimi dokázal jen tak povídat. Dostal jsem další hrnek kávy podle Edwarda a netrpělivě přecházel po ateliéru. Jasper s Alicí se nakonec omluvili a nechali mě tam.

Když v zámku zarachotil klíč, zastavil jsem se a soustředil se na to, abych vypadal klidně a vstřícně.

Vešel a jeho výraz změnil mou naději v jistotu. V tomhle rozpoložení mi dá šanci.

Trvalo to asi půl vteřiny.

Pak z úzké tmavé chodby vyšla Isabella.

 

 

 

Bella


Šok.

Vztek.

Panika.

Šok. Kde se tady vzal?

Vztek. Samantha porušila vlastní pravidla.

Panika. Hranice zmizela. Můj život tam venku a můj život tady, s Edwardem, už nejsou oddělené.

„Isabello?“ Jeho ještě před chvílí vlídný obličej se změnil v masku, kterou jsem vídala tři roky. Bez výrazu, bez emocí. Dal mi jen jednu noc, jedinou noc, kdy se přede mnou skutečně obnažil. A teď za to chce příliš mnoho. Nebyla jsem ochotná zaplatit tak tvrdě.

„Vypadni! Tohle jsi přehnal! Měl jsi počkat!“ Třásla jsem se. Periferně jsem vnímala, že Edward s pootevřenými ústy hledí střídavě na něj, na mě a na naše pořád ještě spojené ruce. Možná se bál, že se o mě pokouší infarkt.

Carlisleovým obličejem se mihl výraz, který jsem nedokázala rozluštit. Najednou couvnul o dva kroky a ocitl se přímo před stojanem s přikrytým plátnem. Nestihla jsem ho zadržet. Popadl cíp látky, která plátno zakrývala, a prudce trhnul. Zavrávoral a o krok poodstoupil.

„Kdo tě vlastně najal, ty blbá couro,“ zasténal. Rozmáchnul se a z hrnku, který držel v ruce, chrstnul na téměř hotový obraz hnědou tekutinu. Zdálo se jí strašně moc na tak malý hrnek.

Zdrcující ticho, které nastalo vzápětí, přerušil zvuk tříštěného porcelánu. Hrnek dopadl na podlahu.
Uběhl jen zlomek vteřiny. Střepy se ještě nestihly rozlétnout na všechny strany.

Nikdy mě nenapadlo, jaká to může být rána, když do sebe narazí dvě mužská těla. Přikryla jsem si uši a toužila zmizet. Ne z té místnosti. Úplně. Prostě nebýt. Nikdy a nikde.

Rvali se tiše a urputně. Připadalo mi, že to trvá hodiny. Jejich síly, nebo možná síla jejich vzteku, byly úplně vyrovnané. Nakonec zůstali ležet jen kousek od sebe, zhroucení, lapající po dechu, v potrhaném oblečení a v krvi, která se mísila s rozšlapanými barvami. Ateliér vypadal jako po zemětřesení.

Carlisle klečel čelem opřený o podlahu a pažemi si objímal hrudník. Pokoušel se narovnat, ale se zasyknutím se vracel do původní pozice.

Edward ležel na boku, schoulený do klubíčka a držel si otékající pravé zápěstí. Měl zavřené oči a byl strašně bledý.

Neuvědomila jsem si, že brečím, dokud jsem neklečela nad ním a nezkusila vzít tu modrající, pořezanou a úplně ochablou ruku do dlaní. Nepodařilo se mu potlačit zasténání. Jak bude malovat? napadlo mě. Držela jsem ho a netušila, co dělat.

„Ty ho znáš, Bello?“ neotevřel oči a vyslovoval těžce a pomalu. Uvědomila jsem si, že má děsivě rozbitý obličej. Pravé oko už by pravděpodobně neotevřel, ani kdyby chtěl. Mizelo v obrovské podlitině.

„Strašně se omlouvám, Edwarde, netušila jsem, že mě tu najde a vůbec nechápu, jak se dostal dovnitř,“ vzlykala jsem a dusila se tím, jak jsem se snažila nenechat své hysterii úplně volný průchod.

Z místa, kde se Carlisle opatrně pohupoval ve své nejméně bolestivé pozici, se ozvalo uchechtnutí.
„Myslíš, že jsi tak důležitá? Že jsem si dal takovou práci, abych tě našel? Přišel jsem za ním.“

Nechápala jsem, o čem mluví. Sledovala jsem Edwardův obličej, jeho rty, a čekala, až se pohnou a dají mi nějaké uspokojivé a bezpečné vysvětlení. Vysvětlení, které znovu a rychle postaví pevnou hráz mezí tím, co jsem a tím, čím chci být.

Ale nic neříkal. Přesto ty rty… Byly mi povědomé. Ten výrazný tvar jsem znala. A nebyly to jen rty… I jeho úsměv s pravým koutkem, který byl vždycky výš než ten levý. A některá jeho gesta.

Edward se nadechl a vložil poslední zbytky sil do toho, aby pootevřel oči. Měla jsem pravdu, to pravé už byla jen škvíra.

Věděla jsem to dřív, než to vyslovil.

Všechno se rozpadlo.

Jako by se poslední týden nikdy nestal.




Carlisle

Skočil na mě dřív, než jsem mu to stihl vysvětlit. Že je to nějaká bouda. Že Isabellu, nebo jak se ta kurva vlastně jmenuje, někdo najal, aby nám definitivně zničila život.

Ještě než první hnědá stružka stekla z plátna na podlahu, mrzelo mě, že jsem to udělal. Že jsem ten obraz zničil. A v první chvíli jsem si myslel, že to je důvod, proč do mě Edward buší jako smyslů zbavený. Jenže skoro vzápětí jsem pochopil, že je to kvůli ní.

Nebránil obraz. Bránil ji.

Pokud to nebyla jen příšerná, děsivá náhoda, tak to ten někdo vymyslel dokonale. Protože jakmile mi došlo, že i on chce Isabellu, přestal jsem se jen bránit. Probudilo se ve mně stejné zvíře, které si ji tu poslední noc vzalo, označkovalo, přivlastnilo. Je moje! křičelo ve mně všechno a ten pud mě nutil dávat do svých úderů víc a víc síly; bránit a ubránit své vlastnictví. Svou drogu.

Už jsme nebyli otec a syn. Jen dva muži bojující o ženu.

Zdálky jsem ji slyšel, jak vzlyká. Jak na nás volá jmény. Místo aby mě to zadrželo, nutilo mě to útočit ještě zuřivěji. Protože když se zdálo, že získávám převahu, mé jméno znělo častěji.

„Prosím, Carlisle, prosím!“

Toužil jsem, aby volala jen jméno.

Pak už byla úplně ochraptělá a já vyčerpaný. Najednou jsem se kroutil na podlaze a nedokázal se zvednout.

Tolik jsem se zaměřil na to, abych do svých úderů dal veškerou sílu, že jsem se zapomněl krýt. Teď jsem si vybavoval všechny ty rány do břicha a do žeber. Pěstmi a občas i kolenem. Nikdy jsem se nepral a nedokázal jsem odhadnout, jestli je ta znehybňující bolest normální, nebo jestli znamená nějaké vážnější zranění.

To, že se nemůžu nadechnout, ale zřejmě nesouviselo s mými plícemi. Potřeba vypadnout z toho místa byla silnější než cokoliv jiného.

Ne, něco přeci jen upoutalo mou pozornost. Edward ležel zády ke mně a nehýbal se. Slyšel jsem jeho trhaný slabý dech.

Vztek se někam vypařil. Úplně. Beze stopy. Sevřela mě hrůza, že bych mu opravdu ublížil.

Pomalu, v nezměněné pozici, jsem se k němu došoural. Zasyčela, jako by mě chtěla odehnat.

„Vypadni už odsud, ty blbá děvko,“ zasténal jsem. Původně jsem chtěl zakřičet, ale nová vlna bolesti mi vzala vítr z palchet.

Zavzlykala. „Nikdo mě pro něj nenajal, je to jen posraná náhoda.“

I v téhle absurdní situaci mě překvapilo, že použila vulgární výraz. Vždycky byla kultivovaná a jemná. Občas bezprostředně veselá, ale myslel jsem, že to je jen součást její image neposlušné školačky.

Edward měl zavřené oči a nereagoval.

„Máš mobil?“ Raději jsem si nepředstavoval, jak dopadl ten můj. Rozhlédla se a po čtyřech vyrazila ke změti věcí u dveří. Vytáhla z nich kabelku a bleskově byla zpátky. Vylovila mobil a vyčkávavě se na mě podívala.

Začal jsem jí diktovat číslo na Joanu, ale ruce se jí třásly tak, že když začala s třetím přepisováním, vytrhl jsem jí přístroj a udělal to sám.

O tři minuty později stály před domem dvě sanitky.

 

 

Edward

Nechápal jsem úplně přesně, co se děje. Jen jsem si byl naprosto jistý, že mi znovu něco bere. Tak, jako mi vzal rodinu, jako mi vzal sebe.

Teď mi chtěl vzít Bellu.

Později jsem si vybavoval jen útržky. Bellina skutečná tvář mi splývala s tou na obraze. Obě se rozpíjely.

Bolest, křik, rány. Vědomí, že ho pravděpodobně zabiju. Hrůza z toho, že mě to těší. Hrůza z toho, co bude, až to skončí a já budu muset čelit tomu, co je mezi nimi.

Přesto, když jsem pak ležel na podlaze a ona byla u mě a dotýkala se mě a slyšel jsem její hlas, věřil jsem, že nakonec se to nějak vysvětlí. Že nakonec budeme spolu.

Ale moje potlučená hlava fungovala navzdory mému přání. A i záblesky a útržky informací stačily k tomu, abych až příliš brzy pochopil, že nebyla jeho milenka. Obyčejná milenka.

Najednou to všechno dávalo smysl. Její vyhýbavé odpovědi. Zjevná neochota říct o sobě cokoliv. Spousta volného času. Drahé šaty a luxusní kabelky. Její vždycky tichý telefon a podivně neosobní byt.

Narazil jsem na šlapku. A málem jsem se o ni dělil se svým otcem. Zvedl se mi žaludek.

„Podrž mu hlavu, bude zvracet,“ slyšel jsem cizí vzdálený hlas.

„Jasný otřes mozku,“ odpověděl mu někdo další.

Pak byla konečně tma.

 

 

Bella

Pochopila jsem, že jedou na Carlisleovu kliniku. Takhle to dokážou ututlat. Žádné hlášení na policii.

Naložili je na nosítka. Edward byl v bezvědomí. Carlisle plně soustředěný na Edwarda. Mě si nikdo nevšímal.

Odešli.

Zůstala jsem tam stát. Ta spoušť mě pohlcovala. Ta kolem mě i uvnitř mě.

Když se stíny na podlaze začaly prodlužovat, probrala jsem se. Aspoň fyzicky. Dopotácela jsem se do koupelny a našla kbelík a mop. Když jsem se vrátila, připadala jsem si směšně. Ale nutně jsem potřebovala dát aspoň něco do pořádku.

Skončila jsem dlouho po půlnoci. Ateliér pořád vypadal strašně. Hlavně proto, že kolem stěn chyběla spousta obrazů. Většina z nich byla úplně zničená. Stojan s růžovým plátnem se zřítil hned při Edwardově útoku. Nedokázala jsem ho znovu sestavit, a tak jsem jednotlivé části poskládala vedle gauče. Plátno jsem zakryla látkou a strčila pod postel. Pokud ho bude hledat, najde ho. Ale nebude to první věc, kterou uvidí, až se vrátí.

Nakonec jsem posbírala svoje věci, zavolala si taxi a jela domů. Ve sprše jsem se sesunula do dřepu.

Hodiny jsem na sebe nechala téct horkou vodu. Když už jsem neměla co plakat, vylezla jsem a dopotácela se do postele.

Po dvou hodinách neklidného spánku jsem vstala, oblékla se a vyrazila do nemocnice.

Ale ještě před tím jsem zapnula počítač, zadala heslo a otevřela poslední konverzaci se Samanthou.

Končím. Okamžitě. Isabella už není.

 

 

 

 

povídky od ambry

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3 4   »

leelee

46)  leelee (31.01.2012 21:04)

a teď mě zajímá jak se z toho vymotáš
uplně je mi z tebe zima a to sedim u krbu
a bojim

kytka

45)  kytka (31.01.2012 20:43)

Věřím Ti,že máš plán. I když si moc nedokážu představit, jaký. :p
Takový střet, bolest, zklamání, vztek. Všechny emoce, které si lze vybrat. :'-(
Děkuji za strhující čtení. Ty víš, jak rozložit na malinké, docela malinkaté částečky.

44)  veronika89 (31.01.2012 19:41)

ach, ambra...toto mi nerob!!! toto IM nerob...ale ja viem, že to musí byť ...len Ťa prosím, aby rýchlo pribudla nová kapča...inak budem hospitalizovaná :)

43)  Katka (31.01.2012 19:35)

Zaskočila jsi mě tím sdělením, že netušíme a kdybychom tušily, tak bychom Tě nejraději zprovodily ze světa. Co to teda může být, co netušíme a co je tak zásadní... jsem napnutá a nechám se překvapit. Bude to stát za to, to je mi jasné ;)

Bosorka

42)  Bosorka (31.01.2012 19:33)

Ambři - mysli též na to, že se 25. s náma uvidíš

ambra

41)  ambra (31.01.2012 19:30)

Katuško, čím jsem tě zaskočila? Že i v téhle mizérii slibuju HE? Ne, probírání za sna rozhodně nebude , to bych vám neudělala .

40)  Katka (31.01.2012 19:27)

Teď jsi mě, ambro, trochu zaskočila. Neprobudí se na konci a nebude to všechno jen sen, že ne?

ambra

39)  ambra (31.01.2012 19:23)

Děkuju, sluníčka, mám radost, že netušíte, páč kdybyste tušily, tak mi pošlete dopisní bombu .
Ale nebojte, já to nějak vyžehlím, mám plán!
A omlouvám se, Sharon jsem opravdu lehce povrtala jméno , takže zůstane Sharon a opravím to v předešlých kapitolách. Děkuju za upozornění:p ;) .

HMR

38)  HMR (31.01.2012 19:10)

Nemyslím, že chodit do nemocnice je dobrý nápad... pochybuju, že ji Carlisle k Edwardovi pustí a asi si nebude brát servítky... Ambři, zase jsem se neubránila a nakukla, jo, jo, jsou to krásná písmenka...

Bye

37)  Bye (31.01.2012 18:55)

Teda Ty umíš jednomu zmáčknout vnitřnosti a přepočítat žebra... :( :( :(
V jednu chvíli se člověk zalyká štěstím (Ano, i přes to varování. Teda, vlastně, nedalas mi na výběr, tohle mě prostě strhlo navzdory tušení nezvratného.) a v druhou...
Řecká tragédie. V pravé poledne... Prostě průser.
Všechno!!! v tomhle příběhu je špatně. A situace není jen zoufalá. Přijde mi tak nějak neřešitelná. Nepochybuju o tom, že po tomhle Edward s Bellou skončil. Carlisle taky a Bella s Isabellou též (to je asi jediné pozitivum). Edward nejspíš definitivně skončil s Carlislem. A mám obavy, že až se to domákne Esme, tak s výše jmenovaným rovněž definitivně skončí. O tom, že by někdy přijala Bellu si iluze taky nedělám.
Cítím z toho hroznou tíseň a beznaděj. No... budu doufat, že to máš nějak vymyšlený, aby z toho aspoň někdo vyšel bez trvalých následků :(

Marvi

36)  Marvi (31.01.2012 18:52)

Ambro!!!
Takové střetnutí jsem opravdu nečekala, největší škoda je toho obrazu a pokud bude mít Edward nějaké trvalé následky, které mu znemožní malovat, no bude to kruté...
Jestli se z toho Carlisle nějak vylže, nebo co udělá jsem zvědavá. A těším se až na něj naběhne Esme, pokud naběhne, mohla by bránit své dítě. Ale nechci ti nic vnucovat budu trpělivě čekat co bude dál!
A taky doufám, že Bella zbaběle neuteče...
Těším se na pokračování, je to úžasné

35)  hanka (31.01.2012 18:40)


musela jsem to jít rozžehlit,prádlu ta slaná průtrž nevadí
trýzním se každou tvou řádkou,zachycením vířících emocí,cítím jemné doteky rtů a každou utrženou ránu,ale nemohu přestat,stejně jako oni
kdo je na tom hůř?
Carlisle téměř zabil a zmrzačil syna
Edwardovi se hroutí něžný vztah a tvrdě ho zasáhla jiná realita
A Bella? té se sesypaly oba životy...
zbývá ještě něco,pro někoho ?
ta naděje je lehounká jako pel na křídlech motýlů,každý nádech ji rychle odfoukne a zbyde živoření
chci věřit,že název příběhu a Fénix jsou propojeni,
aspoň pro někoho z nich
snad ,prosím za ně i za sebe

Carlie

34)  Carlie (31.01.2012 18:30)

ambruško, tak krásně je na začátku líčíš , tak perfektně k sobě pasujou a o to děsivější je pak ten pád, ta smrtící daň za krátké štěstí.

Ale hezky od začátku, kdy je to tak nádherně hřejivé!
"Bella se usmívala. Trošku přihlouple,..." Drzoun!
„Tomu říkám romantika,“ zahihňala se.
Atd.
Moc to bolí vidět, že jsou pro sebe stvořeni, a pak :'-(

Předzvěst, ironie osudu...
"Taky jsi pro mě důležitý, Edwarde Masene. Mysli na to, ano? Ať se stane cokoliv." :'-(
"Kdo tam bude první!“ vykřikla jsem. :'-( :'-( :'-(

"Trvalo to asi půl vteřiny.
Pak z úzké tmavé chodby vyšla Isabella."
Cítím bolest jich všech, všech tří! :'-(

Ach jo, soundtrack k tomuhle bych asi neunesla!
"Vědomí, že ho pravděpodobně zabiju. Hrůza z toho, že mě to těší." :'-( :'-(
"Pokud ho bude hledat, najde ho. Ale nebude to první věc, kterou uvidí, až se vrátí." :'-(

"Končím. Okamžitě. Isabella už není." - Ale už je pozdě? :'-(

Džízes, ambřice, jenom ten Tvůj láskyplný, usměvavý kukuč mě teď drží při životě (rozumíš, že vím, že nejsi žádná masová vražedkyně ;-)), jinak jsem si společně s postavami sáhla na dno... a to jim to teprve začíná :'-(

Tleskám, klaním se! Dostalas mě!
A fakt nemám šajnu, co může být dál

33)  jenka (31.01.2012 18:22)

Nenapadá mě nic inteligentního, tohle mě vyčerpalo. Muselo to přijít, ale nedokázala jsem si to představit. To umíš jen ty. Není možné, že to není ta nehorší kapitola! Vlastně je, protože ta poslední věta je jako plamínek ve tmě. A ty dokážeš nemožné. Strašně se těším na další dávku slastného utrpení od tebe

Bera

32)  Bera (31.01.2012 18:21)

Myslim, že by se vcelku šiknul smajlík označující infarkt. Jak má člověk počítat směsové úlohy, když se otec a syn perou o jednu a tu samou holku?? Vážně nevim, co budu dělat až to bude ta zmíněná nejhorší kapitola Popravdě by se mi líbilo, kdyby se v nemocnici setaly Bella, Esme a Sharon (nejmenovala se na začátku nějak jinak?), ale předpokládám, že Sharon je k Carlisleovi tak lhostejná, že se nebude obtěžovat.
A jestli se můžu připojit k diskuzi o C a E, obávám se, že mu Esme stejně odpustí Jsem team Carlisle, ale zbít vlastního syna???
Jinak ambro poklona

31)  Katka (31.01.2012 18:18)

Milá ambro, máš obrovský talent na to vystihnout správá slova, kterými umíš zapůsobit hodně silně. Tohle jsem nečekala, překvapila mě razance Carlisleova útoku na obraz i na Edwarda. V té bitce bylo něco víc, rvali se o život, bylo to devastující a nedovedu si představit, že by spolu jako otec a syn po tomhle mohli někdy ještě v klidu promluvit. Zrovna o víkendu jsem kvůli své práci mluvila se svým moudrým taťkou o násilí v rodině, o fackách, které dávají synové svým matkám, protože jsou drzé, nebo strkanicích nebo dokonce pěstních soubojích otce a syna, při kterém byly překročeny všechny hranice, které se překročit dají. Jak tohle urovnáš? Jak to máš vymyšlené, aby byl příběh stále tak skvělý, tak skutečný?
Tvoje věta o zatuchlé lhostejnosti, uvědomění, ke kterému Edward došel, když byl na chvilku šťastný s Bellou po svém boku, nebo vnitřní monolog Belly, když chtěla vysublimovat z tohoto světa, pryč od všeho a kdy si uvědomila vážnost Edwardova zranění na ruce a jestli bude ještě někdy malovat... to bylo vnitřnosti svírající. Tuhle kapitolu jsem prožívala hodně fyzicky. A i emoce, které se Ti povedlo ve mě vykouzlit, byly pestré a silné.
Děkuju Ti za další kvalitní literární zážitek!
Těším se na pokračování a jsem opravdu zvědavá, co máš s hlavními hrdiny v úmyslu dál. Jsi fakt dobrá B)

30)  kaccag (31.01.2012 18:18)

No, ty vole!!! Poslouchám písničku, čtu poněkolikáté a snažím se sesbírat z podlahy. Věděla jsem, že to bude průser, ale jsi Mistr ... je ještě větší ... asi jsem už dost obouchaná životem, ale je mi jich líto všech ... i Carlisla .... klaním se ...

Twilly

29)  Twilly (31.01.2012 18:16)

To je jasné, si jenom porovnáváme sympatie , stejně mi v příští kapitola vyrazíš sny, zuby i dech, takže je to vlastně jedno, viď, ambři

ambra

28)  ambra (31.01.2012 18:15)

Bos, Twilly, ta debata je úplně předčasná. Víte, že já na černé nebo bílé hrdiny moc nehraju;) .

Anna43474

27)  Anna43474 (31.01.2012 18:14)

Je mi z toho těžko... :(

«   1 2 3 4   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek