Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/sexy%20boty.jpg

Poněkud nám zhoustne atmosféra. Schyluje se k nevyhnutelnému.

Užijte si to ♥

Ještě jednou díky Astrid za úžasný trailer ♥

15+

 

 

 

 

Bella


Od Samanthy pořád žádná zpráva. Nemohla jsem uvěřit, že to Carlisle vzdal tak snadno.
A pak mi to došlo. Nechápala jsem, že až po třech dnech. On si mě nemohl znovu vyžádat. Ne tak krátce po naší poslední schůzce, i když se nakonec neuskutečnila. O tom ale  Samantha neměla tušení. Carlisle znal moje pravidla. Věděl, že mě může mít jednou za měsíc. Už žádostí o další schůzku tak krátce po té předešlé riskoval.

Nebyl by to první případ. Příznaky se neměnily. Fixace na jednu dívku. Snaha vídat se s ní co nejčastěji. Ochota zaplatit za schůzku s ní cokoliv.

Samantha takto postiženého klienta nemilosrdně vyřazovala z databáze. Nevedu svatební agenturu, napsala mi, když jsem se tomu jednou divila. Jistě, zdánlivě přišla o snadný zisk, ale o její služby byl takový zájem, že na uvolněné místo okamžitě nastoupil nový zákazník a krátkodobou finanční ztrátu rychle nahradil.

Je Carlisle dost inteligentní na to, aby pochopil, že přehnaným zájmem riskuje? Odpověď jsem znala vzápětí. Samozřejmě, že ano. Ať se mu to líbí nebo ne – pokud se ode mě nechce odříznout navždy, musí minimálně tři týdny počkat, než si mě znovu vyžádá.
Nedokázala jsem se rozhodnout, jestli mě to uklidňuje nebo rozčiluje. Touha znovu se ho dotýkat, slyšet, jak šeptá moje jméno, a zároveň strach z možných následků, pokud se ještě sejdeme. Pralo se to ve mně a já netušila, jak tenhle zápas dopadne. Tenhle zmatek se mi rozběhl v hlavě pokaždé, když jsem opustila bezpečí Edwardova ateliéru.

Dnes se zdálo, že to bude stejné. Ale do obvyklé rovnice – Carlisle ano – Carlisle ne – se nečekaně a neplánovaně připletla další neznámá. Ještě jsem na jazyku cítila Edwardovu chuť a zároveň se mi zrychlil tep vzpomínkou na Carlislea. Bála jsem se, že na konci týdne bude moje rozhodování vypadat jinak.

Carlisle, nebo Edward.

Můj starý život s jistým příjmem, nebo nejistá budoucnost s klukem, který má v hlavě jen svoje malování.  



Carlisle

Zbývaly dva dny. A pár záležitostí, které jsem před odjezdem musel vyřešit. Isabella pro mě byla na pár týdnů nedostupná. Samanthiny narážky byly více než výmluvné. Při představě, že mě odstřihne, že ztratím tuhle jedinou možnost dostat se k Isabelle, se mi chtělo řvát a tlouct pěstmi do zdi.

Ne, už jsem si nic nenalhával. Potřeboval jsem ji. Musel jsem ji vidět. Když se teď ovládnu a dokážu se pár týdnů držet zpátky, nebude mít důvod vyhýbat se mi. Uklidním ji i Samathu. A pak, až bude u mě, budu mít dost času přemluvit ji, aby mi dala svoje telefonní číslo. Nebo aspoň mailovou adresu. Cokoliv.

K Isabelle jsem nemohl. K Edwardovi jsem musel. Nedělal jsem si iluze. Pravděpodobně nezvládneme žádný velký pokrok, ale možná bychom spolu mohli aspoň mluvit. Ne bez hořkosti, ale snad bez nenávisti. Zkusím k němu být upřímný. Přiznám, jak vypadá můj život se Sharon. Dopřeju mu to zbytečné zadostiučinění. Mohlo by aspoň trochu oslabit ledový štít, kterým se proti mně obrnil.

Sharon se odstěhovala do bytu. Dům teď vypadal opuštěně a bezútěšně, i když zde zůstávalo veškeré zařízení. Ale všechny závěsy a koberce, všechny dekorace, fotografie a obrazy byly sundány, zabaleny, uklizeny. Personál se pohyboval tiše a rychle, jako by to i oni chtěli mít rychle za sebou. Nenapadlo mě, že bez Sharon bude ten dům ještě zoufalejší než s ní.
Edwardovu adresu jsem samozřejmě znal, i když jsem u něj nikdy nebyl. Nechal jsem to tam prověřit. Změnil si jméno, což z hlediska jeho bezpečnosti nebylo úplně špatné rozhodnutí, a ani ta čtvrť nakonec nepůsobila příliš odpudivě. Nemusel jsem se bát, že se někde pochlubí, kdo je jeho otec. Nemusel jsem se o něj bát. Přesto jsem při každé myšlence na něj cítil strach. Strach, že jsem ho definitivně ztratil. Strach, že ve svých patnácti měl víc rozumu než já a naprosto jasně viděl, jak velkou chybu dělám. To, že se mnou Esme dál dokázala mluvit, že mi ochotně popisovala Edwardovy plány a přání, to jen zhoršovalo moje výčitky.
S každým dalším dnem, měsícem a rokem jsem si byl jistější, že Esme byla moje jediná skutečná životní láska. A já se jí vzdal. Ne úplně lehce, takový idiot jsem nebyl. Ale neměl jsem se jí vzdát nikdy. Měl jsem každý den děkovat bohu za to, že zrovna já potkal tak úžasnou ženu.
Sharon byla jako ďáblem nastražená překážka. Žádná složitá past. Žádná jáma pečlivě překrytá větvemi. Nic takového. Na rovné a široké cestě jedna pitomá nastavená noha. A já, hlupák, který si sám zaváže oči a spolehlivě zakopne.

K Esme jsem si cestu definitivně uzavřel. Sharon jsem vnímal jen jako závaží, které mě stahuje stále hlouběji do bahna beznaděje. Isabella mi připadala jako zjevení.
Její vlasy, její oči, její smích – připomínala mi Esme tak, že mě to zpočátku děsilo. Pak jsem se ale rozhodl, že si jednou za měsíc můžu dopřát ten luxus – iluzi, že můj starý život je zpátky. Při naší poslední schůzce jsem se ale přestal ovládat. Vzal jsem si ji tak, jak jsem si ji chtěl vzít celou dobu. Bez zábran. Úplně. Představa, že bych ji dál mohl vídat jen jednou za měsíc, teď byla k nepřežití. Děsila mě skoro stejně jako nezvratný fakt, že než se znovu sejdeme, bude mít jiné muže. Bude s nimi dělat to, co dělala se mnou. Bylo to k zešílení.

Nutně jsem se musel sejít s Edwardem. Aspoň něco v mém podělaném životě se muselo vrátit do normálu.
Rozhodl jsem se, že za ním zajdu ve čtvrtek ráno. Dřív, než odejde do školy.

 



Bella


Ráno jsem se jako obvykle probudila těsně po páté. Cítila jsem se… skvěle. Mohl za to sen. Byl to jeden z těch mimořádných, kdy jsem si téměř dokonale pamatovala, co se mi zdálo. A nejen to – přetrvávala ve mně nálada, atmosféra, pocity. Spočítala bych na prstech jedné ruky, kolikrát za život se mi tohle stalo. Pokaždé to bylo tak intenzivní, že mi to snové rozpoložení vydrželo až do večera.
Mé podvědomí mělo – na rozdíl ode mě - jasno. Zdálo se mi o Edwardovi. Carlisle jako by nikdy neexistoval.
Nedělo se nic mimořádného. On a já. Nezajímavé prostředí. Žádné extrémní situace. Prostě jsme jen byli. To, co mě teď vyvádělo z míry, byla intenzita jeho citů. V tom snu mě měl Edward rád a já to věděla. Omamovalo mě to, smála jsem se jako opilá. Stačilo, že se na mě díval. Stačilo, že jsem existovala.
Ještě předešlý večer jsem si nebyla jistá, jestli za ním znovu půjdu do ateliéru. Ale nálada z toho snu mě natolik ovlivnila, že jsem si nedokázala představit opak.
Nakonec jsem vstala, dala si dlouhou horkou sprchu a sedla si k počítači. Když se ozval zvonek, s překvapením jsem zjistila, že je půl deváté a že jsem napsala skoro pět tisíc slov.
„Bobe?“
„Promiňte, slečno Swanová. Je tu poslíček. Z restaurace U Edwarda. Prý jste si objednala snídani.“ Bob dával jasně najevo, že poslíčkově historce nevěří.
Jindy bych váhala. A pravděpodobně bych řekla, že to je omyl a ať ho pošle pryč. Jenže byl tu ten sen. A já byla pořád úplně omámená láskou svého snového chlapce.
„Pošli ho dál, Bobe. To je v pořádku.“

 

 

Edward

Večer jsem ještě doufal. Ale ráno jsem se vzbudil a byl jsem si jistý, že Bella nedorazí. Ta chvilka na gauči byla dokonalá. Ale narušila rovnováhu. Pokud jsem si já neuměl představit, jak to teď bude v ateliéru dál probíhat, ona na tom nemohla být líp. Potřeboval jsem ještě aspoň den. Ještě deset hodin před růžovým sametem. Neměl jsem moc možností. Nakonec jsem si dal sprchu, oholil se a hodil na sebe aspoň trochu slušné oblečení. Na schodech jsem vrazil do Jaspera. Nad pomačkaným papírovým sáčkem ukusoval z croissantu; díky tomu jsem dostal nápad.
„Konečně do školy?“ zahuhlal a suverénně se hrnul ke dveřím, které jsem za sebou právě zabouchnul. Klíč už držel připravený.
„Tenhle týden to nedávám,“ odpověděl jsem bez přemýšlení. Teprve potom mi došlo, že jsem na něj naštvaný. „A ty hoď zpátečku. Tohle bývalo pro stav nouze. Ne jako základna v jakoukoli hodinu.“
Ztěžka polknul. „Lauren mi kempuje přede dveřma. Už patnáct hodin. A já mám za hodinu schůzku s Alicí,“ poplácal brašnu s foťákem. Vybavil jsem si Alici s tím jejím vyplašeným pohledem a šťastným úsměvem. A její dokonalé fotky, které ten idiot prodal ještě většímu idiotovi.
„V poledne ať jste pryč. Vrátím se sem s Bellou. Doufám.“ Naštěstí měl plnou hlavu vlastních starostí a nezbývala mu kapacita, aby se mě vyptával na detaily.
Zamířil jsem do nejlepšího pekařství v ulici. Koupil jsem snad všechny druhy koláčů. A vanilkové latté do termokelímku. O půl hodiny později jsem přešlapoval před jejími dveřmi.

***

Stála na prahu a vypadala zase úplně jinak a zase dokonale. Modrý nátělník, krátké šortky, vlasy ve volném uzlu. Žádné šminky. Dívala se na mě, jako bych měl přinést nějakou zásadní zprávu. Pátravě. Trochu podezřívavě. Nedočkavě.

„Ahoj,“ zachraptěl jsem konečně. „Vaše objednávka, slečno,“ usmál jsem se jako pitomec a zamával jí před nosem voňavou taškou. Skousla si ret, ale úsměv úplně nezakryla. Sklopila hlavu a pozorovala své bosé nohy. Pak, jako by jim to v duchu poručila, se nejdřív levá, potom pravá posunuly stranou. To pozvání nebylo zrovna jasné, ale využil jsem toho. Protáhl jsem se dovnitř a rychle za sebou zavřel. Zvedla hlavu, ale pořád mlčela. Po čase, který mi připadal jako věčnost, se konečně usmála. „Udělám kafe.“

Zatajil jsem latté a poslušně za ní odpochodoval do kuchyně. Cestou se natáhla ke křeslu a během půl vteřiny byla od hlavy až do půli lýtek pevně zabalená v bílém froté županu. Zatrnulo mi. Vzpomněl jsem si, s jakou nenuceností u mě froté odkládala.

Zapnula kávovar. Vzala si ode mě sáček a začala pečivo skládat na porcelánový talíř. Nenabídla mi, ať si sednu. Tak jsem si prostě kecnul na jednu z titěrných barových židliček a pozoroval ji, jak se pohybuje v malém prostoru před linkou.

„Měla jsem hrozně divný sen,“ zasmála se nervózně. „Jsem z toho pořád trochu mimo.“ Netušil jsem, jestli se mám ptát na podrobnosti. Strach z odmítnutí vyhrál. Mlčel jsem. Když bude chtít, dopoví to sama.

„Já… chci, abys ten obraz dodělal, Edwarde,“ vydechla tiše a konečně přestala s tím znervózňujícím pobíháním. „Po snídani můžeme vyrazit. Jen…“ Těkala pohledem po místnosti a očividně hledala slova.

„Už se tě nedotknu.“ Vyslovil jsem to, co jsem si celou dobu připravoval. Jen to bohužel neznělo tak odhodlaně, jak mělo. „Podělal jsem to, Bello. Já tohle vážně normálně nedělám. Prostě se mi to nějak pomotalo. Ta touha namalovat tě s tím… ostatním. Obyčejným. Nebudu tě otravovat. Nepřiblížím se k tobě. Dokážu se držet zpátky.“ Zíral jsem na hrnek, který přede mě uprostřed mé sebemrskačské litanie postavila. Neměl jsem odvahu zkontrolovat, jak se tváří.

Nepostřehl jsem, kdy se kolem baru prosmýkla na mou stranu kuchyně. Zatlačila mi na koleno, takže jsem se automaticky natočil k ní. Zase měla ten výraz plný očekávání. „Nemusíš se držet zpátky, Edwarde.“ Upřeně mě pozorovala. Nedýchal jsem. Pohladila mě po tváři. „Oholil ses,“ usmála se.
„Jo. Jedna z mála věcí, kterou jsem si byl dnes ráno jistý.“ Plácal jsem. Obvykle z holek nejsem nervózní. Ne tak moc. Její ruka mi z tváře přejela dozadu na krk. Přitáhla si mě pomalu a celou dobu mi nepřestávala hledět do očí. „Včera to bylo moc hezké,“ zašeptala. „A já klíče nikomu nedávám,“ usmála se těsně před tím, než mě políbila.

Jako by teprve tohle byl náš první polibek. Zprvu nejisté, něžné prozkoumávání neznámého území. Zpočátku zůstala pasivní – nechala mě zdržet se v koutku jejích úst a pak se přes spodní ret zvolna dostat k tomu hornímu. Na chvíli jsem zariskoval a její ústa opustil. Víčka, čelo, tváře, špička nosu, krk těsně pod ušními lalůčky. Ach bože, byla překrásná.

Možná jsem ji tím zoufale pomalým tempem trochu provokoval, protože nakonec si mě přitáhla oběma rukama a donutila mě pootevřít pusu. Ne že by jí to dalo moc práce. Přestal jsem hrát hru na hodného chlapce. Na to chutnala příliš dobře. To, co dělaly naše jazyky po pár vteřinách, mělo nebezpečně blízko ke skutečnému sexu.

Sklouzl jsem ze židličky a přitáhl si ji blíž. Cítil jsem, jak se vypíná na špičkách, aby se ke mně mohla přitisknout přesně tam, kde jsem jí šel naproti. Její ruce se přesunuly na můj krk; držel jsem ji tak pevně, že když chtěly níž, nešlo to. Kupodivu mi ještě pořád blikal v hlavě malý výstražný semafor. To místo na břiše, kde mě včera pohladila, pořád pálilo. Nemusel jsem nijak zvlášť přemýšlet nad tím, jak se tohle ráno vyvine, když se mě tam dotkne znovu. Tentokrát by zřejmě nezůstalo jen u lehkého pohlazení.

Nakonec se mi přece jen trochu vykroutila. Snažila se povolit uzel na tom pitomém županu. Připadalo mi, že to trvá snad věčnost. Nechtělo se mi čekat už ani sekundu. Konečně byl pryč. Uzel i župan. Stála tam jen v tílku a v šortkách. Prsa se jí zvedala, jak prudce oddechovala. Položil jsem jí ruku na krk a pak na nahou kůži ve výstřihu. Chtěl jsem ten pohyb cítit. Vnímat, jak je horká. Jak chce přesně to, co já. Využila toho, že má ke mně volný přístup. Zajela mi oběma rukama pod tričko a ano, našla to místo, našla všechno.

Semafor zmizel. Nezůstalo nic. Jen ona. Přes tenkou látku jsem pohladil její bradavky. Tolik hodin jsem se na ně díval. Teď, schované pod modrou bavlnou, mi připadaly jako ta nejerotičtější věc na světě. Bella tiše zasténala. Sklonila se ke mně a přejela mi jazykem přes napjatou kůži na břiše. Sunula se výš; tričko hrnula před sebou nahoru. Pomohl jsem jí a svlékl si ho. Její ústa zůstávala na mém těle. Sledoval jsem ji jako zhypnotizovaný. Na chvíli se zastavila a zespodu se mi podívala do očí. Třásl jsem se. Bylo to… příliš dokonalé. Nemožné. Neuvěřitelné. Jako by mi to chtěla potvrdit, pohnula se ještě o pár centimetrů a přejela mi špičkou jazyka přes bradavku. Její ruka se mezitím posunula níž. Pohladila mě přes džíny. Zasténali jsme současně.

Popadl jsem ji za ruce a chystal se ji odvést ke gauči. Pak mi to došlo.

„Máš kondom?“ zeptal jsem se tiše.

Zarazila se. Vypadala, že přemýšlí. Její rozpálené tváře bledly příliš rychle. Nechtělo se mi čekat. Nechtěl jsem to řešit. Chtěl jsem z ní strhnout ty dva směšné kousky látky, které nás ještě dělily. Nechtěl jsem řešit něco dalšího, co by mělo vytvořit bariéru mezi námi. Ale tohle ve mně bylo příliš zakořeněné. Vliv otce doktora a matky zdravotní sestry se nedal jen tak hodit za hlavu. Za svůj život jsem nikdy neriskoval. Nikdy. A vykašlat se na své zásady zrovna s Bellou mi připadalo jako svatokrádež.

Přemýšlela příliš dlouho. Když nakonec zavrtěla hlavou, byl jsem už na zklamání připravený.

„A ty?“ zeptala se jen pro jistotu.

Usmál jsem se a přitáhl si ji blíž. „Přinesl jsem jen snídani, vzpomínáš?“ Sklonil jsem se a políbil ji do vlasů. „Jo, pár skvělých sladkých rohlíků,“ vzdychla a znovu mě dole pohladila. Zasyknul jsem a trochu se odtáhl. Ale její ruku jsem nenechal ztratit se. Vzal jsem ji a políbil do dlaně. To gesto mi najednou připadalo mnohem důvěrnější než všechno to, co se odehrálo před chvílí.

„Nic nám neuteče, Bello. Uděláme si hezký den, co ty na to? Ateliér počká, vezmu tě do města.“

„Ale nejdřív udělám nové kafe a najíme se. Těch rohlíků by byla vážně škoda,“ mrkla na mě a vyklouzla mi z objetí. Napadlo mě, že takhle veselou jsem ji ještě neviděl. Takhle šťastnou. Cítil jsem se stejně. Naprostá euforie. I když moje tělo se pokoušelo vnutit mi pocit frustrace. No, mělo na to právo. Dva dny po sobě jsem si s ním pěkně zahrával.

 


 

Bella


Věděla jsem, že jenom podléhám nějaké pitomé snové iluzi. A přesto – když mě objal, když jsem ho slyšela sténat, věděla jsem, že je to správně. Že jsem naprosto bdělá a při smyslech a že ho strašně moc chci. Nejen ta moje špatná část, která si občasným úletem s nezkaženým klukem dokazovala, že může kdykoliv začít žít normální život. Já celá jsem ho chtěla. Obejmout, sevřít a už nikdy nepustit.

Když se zeptal na kondom, málem jsem zavyla. Nejen já, i moje šatna měla dvě části. Civilní a pracovní.

Okamžitě se mi vybavila ta druhá. Hromady prádla, různé pomůcky, desítky druhů antikoncepce a lubrikantů. Kondomy – různé velikosti, barvy, dokonce příchutě. Ale v tu chvíli mě objímal Edward. Zírala jsem do těch jeho vzrušením zmatněných očí a představila si, že ho pustím a otevřu šatnu a tu zásuvku a začnu se tím prohrabovat… Ne!
Jako bych tím ohrozila ty dveře ve své hlavě. Jako bych tím mohla smazat tu hranici.
Edward nikdy nesmí mít nic společného s pracovní částí mé šatny. Nikdy nesmí poznat Isabellu ani nic, co je pro Isabellu běžné.
K Edwardovi patří Bella. Normální holka, která si možná trochu víc potrpí na hezké šaty. Holka, která nemá doma zásobu kondomů, protože už dlouho s nikým nechodí a neprovozuje příležitostný sex.
Když jsem dlouho po jeho otázce zavrtěla hlavou, jako bych vyhrála zásadní bitvu ve válce, o jejíž existenci jsem do té doby neměla ani tušení.

 

 

 

Carlisle

Edwarda jsem nezastihl. Otevřel mi jeho kamarád. Jasper. Samozřejmě nevěděl, kdo jsem. A neměl ani tušení, že já o něm vím všechno. I on musel projít prověrkou. Edward mohl být příliš velkým lákadlem pro různé příživníky.
„Ahoj, jsem Carlisle Cullen. Edwardův otec. Můžu s ním mluvit?“ Se zájmem si mě prohlížel.
„Před chvílí odešel. Vrátí se po poledni. Já jsem Jasper, jeho nejlepší kamarád. Jenom kamarád,“ zamračil se na mě, aby svá slova zdůraznil. „Právě jsem udělal kafe, tak jestli chcete…“ Ustoupil ode dveří, abych mohl vejít. Bylo to příliš lákavé. Možná je to moje jediná šance vidět, jak žije můj syn. Jasperovi bylo očividně hloupé poslat mě rovnou pryč. Vešel jsem.
Mávnutím mě nasměroval k otevřeným dveřím na konci úzké tmavé chodby. „Tamhle. A na nic mu nesahejte, na svoje věci je háklivej,“ zazubil se a zmizel ve vedlejších dveřích. Došlo mi, že s tou kávou to asi myslel vážně.
Vešel jsem do ateliéru a jako bych vešel přímo do Edwardova srdce. Poznával jsem pár věcí, které měl ještě ve starém domě. Počítačový stolek v rohu. Gauč, teď už hodně odřený a umazaný od barev. Kytara na stěně. Ale to všechno byly jen podružné detaily. Edwardův svět tvořily barvy a plátna. Mnoho jich stálo opřených u zdi – v podstatě po celém obvodu místnosti. Jen některá visela na stěně. Mezi nimi jsem zahlédl dvě, která maloval ve svých začátcích. Téměř uprostřed stál stojan s velkým plátnem. Přišel jsem až k němu. Přes celou plochu byla přehozená tenká látka.
„Nemá rád, když mu někdo kouká pod prsty. Vlastně má problém ukázat i hotové věci,“ ozval se za mnou Jasper. S provinilým pocitem jsem stáhnul ruku, kterou jsem se chystal odhrnout krycí látku.
„Omlouvám se. Jen jsem byl zvědavý.“ Poodstoupil jsem a vzal si z Jasperovy natažené ruky malý hrnek.
„Zapomněl jsem se zeptat, takže tam máte mlíko i cukr,“ zabručel. „Tak ho pije Edward, doufal jsem, že máte stejný chutě.“ Ten rozcuchaný kluk v ušmudlaném tričku zřejmě netušil, jak moc mě tahle hloupá bezvýznamná poznámka potěšila. Když jsem je opouštěl – Edwarda a Esme – můj syn ještě nepil kávu. Teď ji pije a má stejné chutě jako já. První společná věc, na kterou jsem za posledních osm let přišel.
„Děkuju, takhle je to fajn,“ usrkl jsem horkou tekutinu.
Jasper mě nechal ještě chvíli bloumat po ateliéru. Prohodili jsme pár bezvýznamných vět. Nakonec jsem ho požádal, aby vyřídil Edwardovi, že se po poledni stavím.
„Možná nebude sám. Raději tu buďte hned po dvanáctý, jinak by vám třeba nemusel otevřít,“ zamrkal na mě významně.
„Jo, dobře, budu tu přesně ve dvanáct. Nechci mu narušit program.“ Edward je dospělý. Uvědomil jsem si, že mám pořád problém zvyknout si na to. Možná má pravdu, když mi to vyčítá. Možná bych měl vzdát všechny své pokusy zasahovat mu do života.
Rozloučil jsem se, poděkoval za kávu a vyrazil ven. Vypadalo to na krásný den. Zavolal jsem Joanně, že se hodinku zdržím. Napadlo mě, že se ještě naposledy projdu po Seattlu. A při té příležitosti bych mohl Isabelle koupit nějaký dárek.

Cokoliv, co může zvýšit mé šance.

Udělám cokoliv, abych ji získal.

 

 

 

 

povídky od ambry

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3   »

Janeba

32)  Janeba (25.01.2012 10:41)

Tak jo, dala jsem jen Bellu a Carlisla! Pak mi v hlavě naskočil vír všech šílených možností a já nevydržela a přejela to v rychlosti do konce!!! Jediné co se mi chce je křičet POMÓÓÓC, ale od tebe se asi záchrany nedočkám! Ty to budeš stejně protahovat jako minule první sblížení B+E!
Ježkovy zrakany, neříkala jsem snad už minule, že mě může klepnout?!!! ;)

Tak jo, už budu hodná, vyřádila jsem se a nyní se zase poslušně vrátím na začátek!!!

HMR

31)  HMR (23.01.2012 19:43)

jsem nakoukla

30)  Blanulak (23.01.2012 17:05)

Uaaa. Ambro, ty mi jednou zpusobis srdecni kooaps! Prisaham. ze u zakryteho platna jsem vypadla z rytmu!

Zaacinam mit takove tuseni. ze az to praskne. tak to nebude zadne prask a je to venku. ale v tvem podani to bude pomale mucive infarktove naleptavani! A ja se toho infarktu uz nemuzu dockat!

29)  Sabienna (23.01.2012 17:02)

Šíleně náročná kapitolovka! U žhavé scény B+E jsem skoro ani nedýchala a když měl Carlisle odtajit plátno, to byl vyloženě adrenalin! Pěkně se nám to zamotává a přitom tak krásně vyvíjí Carlisle nějak neví, co přesně chce, když pořád miluje Esme, ale touží po Belle... To mate i mě, natož potom samotného Carlislea, přitom to má v hlavě všechno dobře srovnaný, krom tohohle :D S Edwardem mu držím palce, přímo mu přeju, aby to alespoň urovnal s ním... Ale Edward, Bella a Carlisle, no, to už je sakra problém! I když je tak jasné a zřetelné, že Bella a Edward prostě patří k sobě Doufám, že to nebude trvat dlouho a Belle to dojde Uuuuf, nášup ty jo Tak strašně se těším na další díl, tohle je teda počteníčko

Silvaren

28)  Silvaren (23.01.2012 11:18)

V Carlislovi aby se čert vyznal. Uvědomuje si, že Esme je ženou jeho života, a ví, že ani ona k němu není lhostejná. Přitom miluje Bellu a i když ví, že jeho šance jsou mizivé, je ochoten udělat cokoliv, aby ji získal. Kdo mu řekl, že ty dveře k Esmé jsou zavřené?
Dostalo mě, že se Bella vzdala sexu s Edwardem, aby neviděla svůj pracovní šatník. Naprosto ji chápu. (Tedy, ne že bych taky nějaký měla.) Dokud na to nepomyslela, vůbec jsem si neuvědomila, že chce před Edwardem svou práci tajit. Prostě mi přišlo, že je jí tak okoulený a přesvědčený, že k sobě patří, že by mu to ani nevadilo.
Ambří, je to překrásně zamotané a složité. Užívám si všechny, jak jsi to nazvala, "psychologické kecy" a samozřejmě i všechno ostatní.

gucci

27)  gucci (23.01.2012 09:56)

ty ambřice...že oni se spolu původně ve 3.kapitole vyspali (myslím B+E) ...a teď musíš tu jejich vzájemnou vášeň krotit....

Naprosto rozumím Belliným myšlenkovým pochodům...není možný,aby se v tom neplácala....zralý, zajištěný, sexy muž vs. bezstarostný, bohémský, plný nezkrotného mládí a zatraceně sexy student ...dala bych si je oba..jen nevím, v jakém pořadí:D

Myslím, že to ještě bude emocionální ohňostroj!!! A já se nehorázně těším!

Lucinka

26)  Lucinka (23.01.2012 09:16)

ááááá při scénách s Bellou a Edwardem jsem ani nedýchala

miamam

25)  miamam (23.01.2012 08:21)

Pane. Bože. To bude strašnej průs.....Celá trojka na tom bude určitě hodně blbě, až se to provalí. A to to mezi Bellou a Edwardem tak nádherně jiskří..*fworks* *fworks* *fworks* hehe Carlisle vrať se k Esme, stejně ji u Belly hledáš... Achjóóó:p

kytka

24)  kytka (23.01.2012 00:23)

Opět jsem četla jedním dechem. Bolavá kapitola. Bella, která touží být normální holka, která v Edwardově společnosti nechce mít s Isabellou nic společného. Edward, pro kterého je to něco nového a čistého, že je ve svém hormonálně rozbouřeném věku ochotný počkat. Carlisle, který hledá, ani nevím přesně co. Určitě chce napravit vztah s Edwardem. Ale úplně přesně nevím, co očekává od Isabelly.

Díky za krásné čtení, při kterém je mi hezky smutno.

Lenka326

23)  Lenka326 (22.01.2012 23:29)

I já patřím k těm, kdo mají při čtení tvých povídek stažený žaludek. A stejně se jich nemůžu nabažit. Celý dílek jsem čekala, že už to praskne, když stál Carlisle u plátna, tak jsem skoro nedýchala. Ne, já vím, ještě je brzo, ještě chviličku to půjde, než to pak vybuchne, že jo? Dneska to bylo krásně bolavé, Bella se svou touhou být jako každá jiná normální holka, co se jí po dlouhé době líbí nějaký kluk a Edward, který je do ní totálně poblázněný a tak moc o ni stojí, že prostě chvíli počká. Nějak se nemůžu na Carlisle moc zlobit. Zažila jsem ve svém okolí tolik chlapů, kteří vyměnili starý model za nový, vykašlali se na své děti a šli za svým snem, protože prostě "oni mají právo na štěstí" , že je mi ho spíš líto. Podělal to, moc dobře to ví, není šťastný a bojí se, že už nikdy třeba ani nebude.
Díky Ambro

22)  jenka (22.01.2012 23:26)

Ambro, ty jsi neskutečná. Edwarda i Bellu neskutečně pokoušíš, házíš jim klacky pod nohy přesně tak, aby zakopli a jen tak tak našli rovnováhu.
U věty se zakrytým stojanem s plátnem se mi zastavilo srdce. A pak mi došlo, že to by na tebe bylo brzy. Nezklamalas :) Jak já miluju tvoje psaní!

Bye

21)  Bye (22.01.2012 23:05)

Nééé, jsem úplně rozbitá. Mám pocit, že minimálně jeden z toho trojlístku vyjde se zlomeným srdcem. A klidně si dokážu představit, že ho zlomíš všem třem. Šlo by to tak snadno...
Černý Petr v mých představách padá samozřejmě na Carlislea. Nedokážu ho nemilovat. Asi jsem jako Esme. A on si myslí, že její lásku definitivně ztratil. Hledá spásu u Isabelly, která mu ji připomíná, upnul se k ní a chce ji získat za každou cenu. Proč? Aby na ní odčinil, co způsobil Esme?! Carlisle, jsi inteligentní muž! Zbývá už jen krůček k pochopení, že se chystáš napravovat své chyby na nesprávném člověku! Jen mám obavy, že st Ti na to pochopení krátí čas...
A ten jeho vztah k Edwardovi...
"Vešel jsem do ateliéru a jako bych vešel přímo do Edwardova srdce."
A ten hřejivý pocit, když zjistil, že pijou stejný kafe.
Miluje ho tak, až mě ten jejich nenaplněmý vztah bolí. Zvlášť, když si uvědomím, jak krutě si s nima teď zahraje osud. Nejspíš už ve dvanáct!!!

Bella a Edward. Co dodat? Cítím z toho tak šílenou osudovost!!! DOKONALÝ!!!
Bella v tom má jasno díky svému snovému podvědomí. Edward to, jako správný chlap, vnímá přes fyzično. Ví, že když se ho Bella znovu dotkne na břiše, shoří na prach. A já s ním!
Cože? Kondom? Nikdo z těch dvou neměl kondom?!
Aspoň takhle jsem teda vypadala po přečtení Edwardova pohledu.
Jenže Tys mi pa naservírovala ten Bellin...
A mně spadla čelist! Protože tohle se mnou v téhle kapitole zamávalo úplně nejvíc:
"Edward nikdy nesmí mít nic společného s pracovní částí mé šatny. Nikdy nesmí poznat Isabellu ani nic, co je pro Isabellu běžné.
K Edwardovi patří Bella. Normální holka, která si možná trochu víc potrpí na hezké šaty. Holka, která nemá doma zásobu kondomů, protože už dlouho s nikým nechodí a neprovozuje příležitostný sex.
Když jsem dlouho po jeho otázce zavrtěla hlavou, jako bych vyhrála zásadní bitvu ve válce, o jejíž existenci jsem do té doby neměla ani tušení."

Ona je taky tak blizoučko tomu "správnému".
JENŽE ZA CHVÍLI JE POLEDNE!!!

leelee

20)  leelee (22.01.2012 23:02)

tvůj popis pravidel agentury, jako vždycky přesný a jednoduchý
Carlisle a jeho rozbor hmm ...všimnul si že neni dokonalej?
Bella a její rozhodnutí nevzadt se Edwarda , potom znovu začala psát...
Edward a jeho přesvědčení že Bella nedorazí tak dorazil sám skutečně jen se snídaní :D
zóny šatny, jejich specifika a nepropojitelnost se zdá jako dobrý rozhodnutí
Carlisle vchází do veří Edwardova bytu něco mi říká že obličej na plátně už je (vyděšenýho smajlíka nevidim)
ale nejdřív Jasper
a hele plánto je zakrytý

jo takhle to dopadne když píšu komentář průběžně ale jinak skvělej díl

19)  Kriss (22.01.2012 22:59)

Zatim nejlepší kapitola!!!! Ambro,Ambřičko,Ambřulinko prosííím další kapitolu. Já ty nervy nevydržim!!! Jak to bude dál? Jak? Jak? Jak????

julie

18)  julie (22.01.2012 22:26)

Uff..poprvé jsem přišla o dech, když řešili kondom...a podruhé, když Carlisle v ateliéru přišel k zakrytému obrazu... teda, Ambro, to je nádhera!!!!

17)  ClaireStew (22.01.2012 21:59)

Nosska

16)  Nosska (22.01.2012 21:45)

Ed s Bell supeeer.
Néé, už začínám pomalinku litovat Carlisea
Díky, díky, díky převedla jsi mě alespoň na chvilku na jiný myšlenky

Twilly

15)  Twilly (22.01.2012 21:40)

jeden atom, druhý atom, třetí atom... jůůů, tak tohle je Twilly po popelu. Hele, ambruš, já se tady vyžívám a taaaaaak moc... hltám každé slovo, každičkou interpunkci a sakra, seš dobrá!!!!

ambra

14)  ambra (22.01.2012 21:12)

Ahoj Popelky! Nerada vám do toho plkám, snad mi to odpustíte;) .
Nejprve: díky, že čtete
A teď pár malých poznámek. Katuško, ale oni šli teprve snídat, není jisté, že nakonec opravdu vypadnou;) . Na druhou stranu: Bella se tak úzkostlivě snaží být v Edwardově blízkosti aspoň trochu za normální holku, že kdyby po něm znovu vystartovala, asi by se jí na tom pracovalo dost blbě . No a Edward... Možná není ani tak svatý, jako ho spíš ničí, že to momentálně nedotáhnou do konce. Takže vidí čerstvý vzduch jako dobrou variantu;) (a taky ví, že za takové tři hoďky budou v ateliéru ).
Bos, čéče, fakt si myslíš, že napíšu nějakých 30 kapitol o tom, jak si půjdou všichni po krku a nakonec skončí každý sám? Takový saďour nejsem . Navíc: ona neví, že má tu čest s otcem a synem. Věř, že jim to osolím tak, že tohle bude podružnej detail;) B)
Hani, ty víš

Hanetka

13)  Hanetka (22.01.2012 20:57)

Tak nevím... mně je Carlislea líto. Udělal chybu a nedokáže ji napravit. Ale už si alespoň přiznal, že tu chybu udělal. Kolik chlapů není schopných ani tohohle?
A když už jsme u toho... Bella taky udělala chybu a já se moc bojím, že trest, který Carlisle už léta táhne na zádech jako kříž, ji teprve čeká. Až na to všecko Edward přijde... kruciš, mám regulérní třesavku!
Ale dneska... dneska mě dostal vážně C.

V ústech jen prach
v očích jen písek a sůl
a v srdci strach
z života navždy jen půl

A z očí, které na mě hledí zpovzdálí
vidím, jak slzy zmaru kvůli mně se kutálí

Zoufalý sen
že v dívce sotva známé
na jeden den
zas najdu štěstí zakázané

A pokaždé tak za svůj dávný hřích
uplácím svědomí za třicet stříbrných

Byl to jen klam
hledám, co sám jsem ztratil
a nečekám
že bych to zpátky vrátil

Uprostřed bohatství jsem nahý, slepý, sám
a jen chuť popela na mrtvých rtech už mám...

«   1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek