Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/sexy%20boty.jpg

Doufám, že jste nečekali, že se dneska něco vyřeší. Já doufám za vás - že si to užijete;).

Děkuju za krásné komentáře ♥

 

 

 

Bella

 

Edward

 


Carlisle

 

 

I z obyčejného nastupování do taxíku dokázala udělat malé představení. Dokonalá souhra elegantních pohybů. Minimálně tři z jejích gest jsem toužil dostat na papír. Opatrně jsem za ní přibouchnul dveře a obešel auto. Musel jsem se krotit, abych se nerozběhl. Připadalo mi, že má spoustu času rozmyslet si to a říct taxikářovi, aby vyrazil. Dosedl jsem vedle ní – rozklepaný a šťastný, že počkala. Usmál jsem se na ni, ale nezvedla oči od telefonu. Kousala si ret a nervózně přejížděla ukazovákem přes displej. Nakonec se zhluboka nadechla a telefon úplně vypnula. Řidič trpělivě čekal, až mu řekne adresu.

„Roh Blanchardovy a Osmé.“ Nepřekvapilo mě, kde bydlí. Znal jsem to tam. V Seattlu nebylo mnoho opravdu luxusních čtvrtí. Jen mě znovu zarazilo, co žena jako ona hledala na tomhle konci města.

Jako by na mě zapomněla. Zdálo se, že prostě jen pozoruje ruch na noční ulici, ale když jsem se naklonil víc dopředu, abych viděl aspoň její profil, měla zavřené oči a ústa sevřená do soustředěné linky.

Vycítila můj zkoumavý pohled. „Nespím, neboj se. Jen jsem dnes měla náročný den. Potřebuju si promyslet pár věcí.“

Za normálních okolností bych se jí zeptal, jestli by v tom případě nebylo lepší, abychom se sešli jindy. Ale na téhle situaci nebylo normální vůbec nic. I kdybych na sobě měl oblečení podle otcovy představy, tahle dívka byla naprosto mimo mou ligu. A nebylo to jen tím do očí bijícím luxusem. Jako by kolem sebe měla neviditelnou ledovou skořápku. Nepochyboval jsem, že pokud nevyužiju tuhle příležitost, další nedostanu.

„Jsem Edward. Edward Masen,“ zkusil jsem to s dalším úsměvem. Pořád se na mě nedívala, ale tentokrát ho mohla aspoň slyšet z mého hlasu.

„Ale já přeci vím, že jsi Edward. Na jména mám paměť. Profesionální deformace,“ dodala trochu trpce. Zarazilo mě to, ale víc jsem se zabýval svou vlastní naštvaností. Vypadalo to, jako by za žádnou cenu nechtěla říct své jméno. V klubu jsem to ještě chápal, přibližně jedna holka z tisíce na Jaspera nezabrala a u téhle se to dalo čekat, ale teď, když jsem s ní mířil do jejího bytu, to absurdnost naší aktuální situace jen znásobilo.

Možná jsem měl být drzý a prostě se zeptat, ale jako vždycky, když se mě někdo pokoušel k něčemu dotlačit – ať už přímo nebo nepřímo – jsem se zasekl. Nebudu se jí vnucovat. Odsedl jsem si ke svému okénku a s velkým sebezapřením jsem od ní odtrhl pohled.

 


xxx



Litovala jsem, že jsem ho vzala s sebou. Ale potřebovala jsem pojistku, že si to nerozmyslím. Že se nakonec nevrátím za Carlislem. Věděla jsem, že se mezi námi něco definitivně změnilo. Děsilo mě to, ale zároveň lákalo. Strach ovšem vedl na celé čáře. Na Samantinu zprávu jsem neodepsala. Vždycky můžu říct, že jsem byla po práci unavená a šla si lehnout dřív. Pro jistotu jsem vypnula telefon. Nedokázala jsem odhadnout, jak bych zareagovala na její případné hrozby. Carlisle na mě samozřejmě neměl číslo, ale jako bych přes Samantina slova viděla jeho vyčítavé oči. Představila jsem si, jak se vrátil zpět do bytu, jak mu pod nohou praskl první střep. Napadne ho, že ta rozbitá sklenička nebyla nehoda?

Za týden se stěhuje. Uvidím ho ještě? A proč se vlastně stěhuje? Věděla jsem o něm, že vlastní po celých Státech síť soukromých klinik, ale jeho rodina žila už čtvrtou generaci v Seattlu. Tady začali z ničeho budovat své neuvěřitelné bohatství. Pokud to stěhování není dočasné – možná jen potřebuje dohlédnout na rozjezd nové kliniky – musí mít pro svůj odchod hodně vážný důvod.

Edward se se mnou pokoušel dát do řeči, ale zatím mě pořád spíš rušil. Musí si myslet, že jsem cvok. Rozhodně. Všimla jsem si, že si odsedl. Už se na mě nedíval. I jeho ramena vypadala uraženě. Trochu se mi ulevilo. Možná se prostě sebere a beze slova odejde. Možná mu nebudu muset nic vysvětlovat. Možná bych mohla řidiči už teď zadat tu správnou adresu. Možná…

„Edwarde?“ přerušila jsem násilím své splašené myšlenky. Neochotně se ke mně obrátil. Opatrně jsem se usmála. Drobné ranky na rtech pořád bolely. Určitě víc, než před hodinou. Mlčel. Teď, když konečně měl něco říkat, mlčel.

V protisměru nás minulo auto. Jeho světla mu na chvíli ozářila obličej. Na okamžik se mi zdálo, že i ve tváři tohohle cizího kluka vidím Carlisleovy rysy. Vyděsilo mě to. Copak v tom vážně lítám? Nikdy dřív mě nenapadlo, že… Byl to jen skvělý sex. Naprosto skvělý, dobře, ale nic víc. Nespadnu do toho. Nenechám se pohltit něčím, co nemá žádnou budoucnost.

Edward se ke mně naklonil. Znovu si mě upřeně prohlížel. Stejně jako tu krátkou chvíli u baru. Byla jsem na to zvyklá, ale v jeho pohledu chyběl obvyklý sexuální podtext.

„Jsi gay?“ vypadlo ze mě dřív, než jsem si to stihla promyslet. Trochu vykulil oči a pak se rozesmál. Jeho uvolněný smích vytlačil nepříjemné dusno, které do té doby v autě vládlo.

„Ne, promiň, nic proti gayům, ale pokud se na tebe chlap nesápe jako Jasper, je divnej?“ Ramena se mu pořád třásla potlačovaným smíchem. „Jsem malíř,“ řekl o chvíli později a rychle zvážněl. Místo kluka vedle mě najednou seděl dospělý muž. „Ještě ne dost dobrý, ale budu. Je mi jedno, jak se jmenuješ. Nebudu tě otravovat jako Jasper. Nebo klidně budu, cokoliv chceš. Ale od prvního momentu, co ses tam ukázala… Tohle se nestane často. Někdy chceš napsat básničku a nic. A někdy jen zíráš do prázdna a ona se ti celá objeví v hlavě. Tohle je stejný. Můžu se snažit malovat tu holku, co nám ve škole už třetí měsíc sedí jako model, ale je to… Prázdné. Kdežto ty…“ Uvědomila jsem si, že se k němu s každým jeho slovem nakláním blíž a blíž. Teď jsme se téměř dotýkali nosy. Nějaká část mého mozku zaregistrovala, že hezky voní. A že se mi líbí pozorovat pohyb jeho rtů, když dávají tvar jednotlivým hláskám.

Pomalu zvedl ruku a lehce se dotkl mé tváře na spánku. Těsně u hranice vlasů. Postupoval níž. Jako by si zkoušel první linku. První náčrt. Naše obličeje se od sebe oddálily, aby měla jeho ruka dost prostoru. Skončil na druhém spánku. Než se tam dostal, zavřela jsem oči. Pak se jeho ukazovák dotkl mého čela. Přesně uprostřed. A znovu se vydal na cestu. Tentokrát zkoumal můj profil. Rtů se dotkl tak lehce, že jsem to téměř necítila. Zastavil se těsně pod bradou.

„Takže chceš malovat jen můj portrét?“ zasmála jsem se tiše a rychle jsem zachytila jeho ruku. Vracela se tam, kde skončila a já nehodlala riskovat, že si bude chtít označit všechno.

„Promiň. Nechal jsem se trochu unést.“ Opřel se zpátky do sedadla a povzdychl si. Nebylo v tom zklamání, jen obyčejná únava. Vzpomněla jsem si, že mě čeká několik dnů plných nervozity. Tušila jsem, že Carlislea moje malá stávka neodradí. Bude se se mnou chtít sejít ještě před odjezdem. A já pořád netuším, jestli ho ještě někdy chci vidět.

„Máš ateliér?“ zeptala jsem se už rozhodnutá. Zřejmě to z mé otázky poznal. Šokovaně se na mě podíval.

„Jo, jasně, že mám, je to hrozná díra, mám u toho i malý byt, vyjde to levněji,“ koktal a prohledával si kapsy. „Tady,“ vytáhl konečně pomačkanou vizitku. „Je tam i telefon. Ty mi svůj asi nedáš. Takže prostě budu doufat, že se ozveš,“ dodal tak tiše, jako by mi chtěl správné rozhodnutí vsugerovat.

 


xxx

 


I když se mnou mluvila, vypadala roztěkaně. S lehkou nechutí jsem si přiznal, že to zraňuje moje ego. Většinou jsem neměl problém někoho sbalit. Stačilo ukázat ruce od barev a mohl jsem si říct o cokoliv. Z nějakého neznámého důvodu se mi to ale protivilo. Možná za to mohl Jasper. Měl byt s ateliérem jen blok ode mě a až příliš často jsem za jeho dveřmi narazil na ubrečenou škemrající dívku.

Nejdéle jsem vydržel s Tanyou. Světlovlasá asistentka z katedry dějin umění. O šest let starší než já. Krásná a sebevědomá. Po deseti letech na fakultě už ji nemohlo omráčit, že v sobě někdo cítí monetovský potenciál. Zdálo se, že jsem ji zaujal opravdu jen já. Edward Masen. Ne Edward Masen, budoucí hvězda galerií moderního umění.

Rozešla se se mnou před pár měsíci.

Dokud si to nevyjasníš s otcem, nemáš šanci dospět. A já už nemám sílu připomínat ti, že bys už měl být dospělý.

Až do dnešního večera se mi zdálo, že jsem se z toho ještě nevzpamatoval. Teď mi Tanyina tvář připadala vzdálená a neskutečná. I když jsme se spolu ještě před dvěma týdny vyspali. Rychlovka po jednom z nesčetných školních večírků. Nezůstala do rána. Tím bylo řečeno poslední slovo.

Tahle bezejmenná tmavovláska jako by nechtěla říct ani to první.

Snažil jsem se připomínat si, co zmínila na začátku – to o náročném dni. Jenže já měl za sebou taky náročný den. Vlastně úplně mizerný den. Přesto jen při pouhém pohledu na ni se mi všechno vykouřilo z hlavy. Otcovy kecy o tom, že budoucnost firmy pořád spojuje se mnou. Že ještě pořád můžu jít na medicínu. Že vlastně ani nemusím jít na medicínu, že by mi stačilo manažerské vzdělání. A nakonec vybalil to nejlepší. Stěhování. Pro jeho ženu tu nejsou nejlepší lékaři. A on nemůže opomenout žádnou možnost, která jí zbývá.

Vyděsilo mě to. Kvůli mámě. Vždycky mi připadalo, že jí ke štěstí stačí dýchat stejný vzduch jako on. Teď jí budu muset říct, že bude definitivně pryč.

Konečně.

Taxík zpomalil a zajel k chodníku. Začal jsem se sbírat, ale dívka mi zatlačila na rameno. Naklonila se k taxikáři a podala mu peníze:

„Přítele prosím odvezte…“ Soustředěně se zamračila na vizitku a pak nadiktovala mou adresu. „Ty peníze by měly stačit,“ usmála se na mě a vyklouzla ven. Znovu s bezchybnou elegancí. Než zavřela dveře, na okamžik zaváhala. Naklonila se dovnitř.

„Jsem Bella, Edwarde. Měl bys vědět, jak se jmenuje tvá nejlepší modelka.“

Než zmizela, stihl jsem na její tváři zachytit překvapení. Nemohlo být větší než moje.

 


xxx



Ráno jsem se stavil vyzvednout Jaspera. Fungovali jsme takhle od našeho nástupu na školu. Nebyl schopný vstát bez mé asistence. Bez ohledu na to, jestli jsme flámovali nebo ne. Tentokrát otevřel po druhém zaklepání.

Překvapením jsem pootevřel pusu.

„Co tady mlátíš?“ zabručel kysele.

„No promiň, nějak jsem si nevšimnul, že v noci Země nabrala zpátečku,“ odpálil jsem ho, i když v tom nebyla ta správná dávka ironie. Nějak jsem předpokládal, že až se ráno probudím, uvidím ten noční výlet s jasnou hlavou a euforie bude pryč. Ale bylo to přesně naopak. Schody jsem bral po třech a v jednom kuse jsem se musel zevnitř kousat do tváří, abych nějak ovládnul připitomělý úsměv. Každou chvíli jsem kontroloval telefon, i když Bella teď s největší pravděpodobností ještě spala. Nevypadala jako někdo, kdo musí ráno do práce.

Bella.

Bella.

Opakoval jsem si její jméno, jako by to byla vítězná kombinace čísel do příštího losování loterie.

„Jdeš na kafe?“ Zdálo se, že Jasper má ještě pár překvapení v záloze. Vzpomněl jsem si na jeho kávovar. Stál už půl roku v jedné z kuchyňských skříněk. Spolu s naposledy použitým filtrem a jeho plesnivým obsahem. Jasper to vyřešil tak, že si kupoval kávu jen venku. A měl dobrou výmluvu, proč své noční úlovky vypakovat z bytu ještě před svítáním.

Nemám tu ani kafe, zlato.

Nečekal, jestli jeho pozvání přijmu, zmizel v tmavé chodbě a dveře nechal otevřené. Vešel jsem za ním a následoval nezaměnitelnou vůní čerstvého kafe a croissantů.

Jasperův ateliér fungoval zároveň jako hlavní obytná místnost. Kromě něj tu byla ještě mrňavá koupelna; za dalšími dveřmi se skrývala jen o trochu větší kuchyňka. Do ní Jasper nelogicky nacpal i postel, takže tam skoro nebylo k hnutí. Tvrdil, že nemůže spát ve stejné místnosti, ve které pracuje. Ve skutečnosti to byl jeho další vztahový zlepšovák. Takhle mohl s každou dívkou vyřídit všechno na jednom místě – v ateliéru – a nemusel ji pouštět do svého soukromí. Do své postele.

V ateliéru bylo vedro, jako by Jasper teprve před chvílí zhasnul velká světla před zadním plátnem. Na podlaze ležely jeho profláknuté rekvizity: péřové vějíře, umělé kytky, pár kousků rádoby sexy hadříků. Na malém stolku u odřené pohovky stála konvice s kávou, dva hrnky a roztržený sáček s pečivem.

A na pohovce, v Jasperově oblíbeném tričku Seattle Mariners, seděla ta mrňavá černovlasá holka z minulého večera. Bez šatů a bez líčidel vypadala sotva na patnáct. Trochu mi zatrnulo.

„Podáš ještě jeden hrnek?“ zahučel Jasper jejím směrem. Ani ho nenapadlo nás představit. Rozpačitě se na mě usmála a vystřelila směrem ke kuchyni.

„Zbláznil ses?“ zasyčel jsem na něj, sotva zmizela. „Ověřil sis, kolik jí je?“

„Je jí devatenáct. Jmenuje se Alice, spala v mojí posteli a k ničemu nedošlo. Mrkej na tohle,“ přitáhl mě za loket ke stolu s počítačem. V ateliéru měl samozřejmě veškeré vybavení pro klasickou fotku, zažil jsem časy, kdy jeho koupelna fungovala jako temná komora, ale už pár měsíců fotil jen s digitálem. Rozklikl jeden ze souborů a mně se zatajil dech.

Nebyl to ten případ, kdy si řeknete, že modelka je na fotce úplně jiná než ve skutečnosti. Nadpozemsky krásná a dokonalá. Tohle byla pořád Alice. Vlastně ne tak docela. Byla to její esence. Jasper pomalu překlikával na další snímky. Automaticky mě napadaly popisky.

Oči a Alice.

Rty a Alice.

Šíje a Alice.

„Jsi tak dobrý, nebo je tak dobrá ona?“ vydechl jsem.

„Když zapomenu na svou přirozenou skromnost, musím uznat, že je to v ní,“ ušklíbl se. Vzápětí se konečně přestal ovládat. Padl na kolena, sevřel ruce do pěstí a s očima obrácenýma vzhůru, zařval tak tiše, jak to jen šlo:
„Mám ročníkovku, kurva, já tu školu snad dodělám!“ V tu chvíli vešla Alice.

„Promiň,“ usmála se omluvně. „Nemohla jsem nic najít, takže jsem vzala skleničku z koupelny a vydrhla ji.“ Jasperova pozice ji nijak nezaskočila. Její úsměv se rozšířil, ale rychle se ovládla. Jako by na chvíli vcucla tváře. Došlo mi, že používá stejnou metodu jako já. Kousala se do nich zevnitř.

Znovu mi zatrnulo. Jasper má možná ročníkovou práci, ale taky malér. Tuhle holku tak lehce nevyprovodí.



xxx




Seděl trochu strnule na nepohodlné designové židli u baru a pozoroval, jak se venku rozednívá. Jen venku. V bytě a v něm zůstávala pořád ta noc. Rozházená postel, nedopité šampaňské, použitá osuška přehozená přes pelest.

Několik hodin se pokoušel přijít na to, proč je Isabella ta vhodná. Proč to nemohla být Theressa nebo některá jiná dívka ze Samantiny nabídky.

Uvědomil si, že celé tři roky, co se s ní vídal, se vedle ní ovládal. To, co ho drželo zpátky, byl pud sebezáchovy. Kdyby se vedle ní jen jednou uvolnil, nebylo by cesty zpět.

Setkání s Edwardem mu udělalo čáru přes rozpočet. Jen několikrát v životě byl tak rozrušený. Tak rozzlobený. Tak bezmocný. Když si někdy dovolil snít o tom, jak se vedle Isabelly uvolní, nikdy to nevypadalo takhle. Ani nevěděl, že v sobě má tyhle… sklony.

Vybavil si její zasténání. Její pootevřené rty. Její prsty zaťaté do jeho kůže.

Pak svoje doteky. Příliš hrubé. Svoje pohyby. Příliš bezohledné. Svoje výkřiky. Příliš zvířecí.

Při představě, že už ji nikdy neuvidí, se mu zatočila hlava. Žaludek mu sevřela ledová obruč.

Jeho život se dávno rozpadl. Teď měl pocit, že se rozpadá i on sám.

 

 

 

povídky od ambry

 

 

 

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

kytka

5)  kytka (07.01.2012 21:51)

Fotky jsou skvělým doplněním. Vybralas přesně odpovídající.

kytka

4)  kytka (07.01.2012 21:50)

Moje milá. Neskutečně skvělá, podrobná a odborná sonda do hlubin nemocných duší. Děkuju za čtení, které není ploché, nutí mě přemýšlet.
Jsem moc zvědavá na další osudy. Je tolik otázek.
Děkuju.

Bye

3)  Bye (07.01.2012 21:38)

Berunko, celý den poslouchám tuhle písničku a myslím u ní ty Tvoje ztracence. Doufám, že mi odpustíš, když Ti ji sem fouknu, protože i tahle kapitola ve mně přiživila dojem, že k tomuhle příběhu tak nějak sedí...
Krásně graduje, mimochodem!

http://www.youtube.com/watch?v=qTSGU8L8Vzo

Text si samozřejmě neodpustím, odpusť.

Už si nepamatuju tvou tvář
Ani necítím ten dotek, co zbožňuju
Už si nepamatuju tvou tvář
Je to jen místo, které hledám
Klidně bychom mohli být cizinci v jiném městě
Klidně bychom mohli žít každý v jiném světě
Mohli bychom...
Mohli bychom...
Mohli bychom...

Nedokážu poznat, na co dnes myslíš
Jsme cizinci v prázdném vesmíru
Nerozumím tvému srdci
Je jednoduší být každý zvlášť

Klidně bychom mohli být cizinci v jiném městě
Klidně bychom mohli žít každý v jiné době
Mohli bychom...
Mohli bychom...
Mohli bychom být cizinci
Cizinci...
S tím, co o tobě vím
S tím, co o tobě vím
S tím, co o tobě vím
S tím, co vím…

Jen jsem ještě nepřišla na to, ke komu mi ten song sedí víc. Jestli k Edwardovi (to jsem si myslela do chvíle, než jsem přečetla tuhle kapitolu), nebo ke Carlisleovi, kterého mi je teď strašně líto. Proč? Kurnik, co to s tím chlapem je?

To setkání Edwarda s Bellou dopadlo nakonec tak, jak mělo. Nečekaně ale úplně správně. Hrozně se mi líbí, jak se vzájemně vnímaj. Žádný BUM, ohňostroj a BIG LOVE. Ale to NĚCO tam je. Navíc...
"Na okamžik se mi zdálo, že i ve tváři tohohle cizího kluka vidím Carlisleovy rysy. Vyděsilo mě to."
Smála bych se tomu, kdyby to nebylo tak smutný...
To bude bolet, až to praskne...

Ale Jasper a Alicí, to je jiná Doufám, že ho nenecháš, aby ji vystrkal ze dveří! Nebo necháš, ale pak ho donutíš si kvůli tomu vyrvat všechny vlasy

Je to úžasný. Ty jsi úžasná.

leelee

2)  leelee (07.01.2012 21:36)

uf
vygumováno
nevim
jako vždycky

miamam

1)  miamam (07.01.2012 21:31)

Tak to byla skvělá kapitola na dobrou noc Moc se ti to povedlo

«   1 2 3

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek