Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/sexy%20boty.jpg

Poslední kapitola.

Je vaše.

 

 

 

 

Bella


Vím že mi jednou dojde dech

a než ti zmizím

tam

na druhý břeh

než zchladnu jako první kámen

přiviň mě k sobě lásko

Amen

 

Nenech mě spálit bílým žárem

do hlíny vlhké novým

jarem

kolébku černou žádný plamen

vykopej pro mě lásko

Amen

 

Možná mě stihne přikrýt mech

a ty tak smutný

tam

v těch prázdných zdech

tu něžnou tíhu pevných ramen

polož zas na mě lásko

Amen

 

Trisha zavřela svůj sešit v ohmataných růžových deskách, skousla si ret a zvědavě zatěkala pohledem po dětech, volně rozesazených po celém prostoru obývacího pokoje. Desítky tenkých různobarevných copánků se jí nervozitou jemně třásly kolem obličeje; pohyb rtů zase naznačoval, že piercingem ve špičce jazyka ťuká do zubů.

Ostatní v sobě nechávali doznít její verše, všechny ruce zatím zůstávaly dole. Když to trvalo příliš dlouho, obrátila se na mě. Vypadala nešťastně. Zřejmě si neuvědomovala, proč nikomu z přítomných není do řeči.

I přes zaujetí v těch najednou nezvykle vážných čtrnácti a patnáctiletých tvářích jsem si ale byla jistá, že nejvíc rozhodila mě. Přesto jsem se na ni dokázala povzbudivě usmát a souhlasně přikývnout.

„Podle mě jsi zadání zvládla víc než dobře. Tak dobře, že snad i Marcovi došla řeč.“ Sametově hnědá tvář jmenovaného se pohnula v mírně uraženém úšklebku. Než stihl zaprotestovat a vyrušit ostatní z přemýšlení, obrátila jsem se k nim a tiše je poslala ven. Dělali jsme to tak vždycky. Když bylo potřeba přemýšlet o něčem důkladněji, čerstvý vzduch a ticho okraje lesa pomáhaly.

Sama jsem vyběhla do patra a vešla do své ložnice. Kliknutím jsem probrala laptop a otevřela jediný soubor v pravém horním rohu plochy.

Fotografie nebyla moc kvalitní. Jen zvětšený výřez z fotky v novinách. Pravděpodobně bych mohla získat lepší, ale takhle mi to vyhovovalo. Rozostřený záběr umožňoval představit si, že úsměv se z jeho rtů dostal až do očí, což nebyla pravda.

Nehledala jsem zprávy o něm a o jeho rodině úmyslně. Čas od času se prostě objevili buď na nějakém internetovém zpravodajském portálu, nebo v jednom ze společenských časopisů, na něž narazíte v čekárně u zubaře. Žili velmi nenápadně, i když se Carlisle před rokem opravdu stal senátorem, a pro novináře nebyli příliš lákavým soustem. Už ne. Snad pro oživení článků se občas objevila zmínka o „skandálním procesu se senátorovou druhou ženou“, ale za to jsem se nemohla zlobit. Obvykle se totiž dávala do souvislosti se senátorovým bojem proti obchodu se ženami. Na zmínku o Edwardovi a jeho rodině jsem za tři roky od svého odjezdu do Forks narazila možná třikrát nebo čtyřikrát. Zásadně se objevovali jen na akcích, jež měly za cíl podpořit Carlisleovo snažení.

Pořád jsem ho milovala. Vlastně jsem si byla jistá, že se na tom nic nezmění, ať už budu na světě jakkoliv dlouho. Abych nějak přežila první měsíce po našem rozchodu, přinutila jsem se nahradit pocit děsivé ztráty obyčejným stýskáním. Zakázala jsem si myslet na něj jako na někoho, koho už nikdy neuvidím. Když se vám po někom jen stýská, místo abyste ho zoufale postrádali, obsahuje to stopu naděje. Stýská se nám po někom, koho jednou uvidíme. S kým jednou budeme. Byla to poslední pošetilost, kterou jsem své zraněné duši dopřála, a ona se mi odvděčila tím, že mi umožnila znovu se zhluboka nadechnout a těšit se z takových věcí, jako je občasné slunečné ráno nebo vrstvička čerstvého čistého sněhu na louce před domem.

Stýskání má ještě jednu výhodu. Nemusíte se urputně vyhýbat vzpomínkám a fotografiím – i když jsou to jen nekvalitní fotky z novin. A tak jsem si občas otevřela ten velmi cenný soubor a dívala se do vzdálené tváře mé lásky.

Po prvních těžkých týdnech ve Forks jsem začala přemýšlet, co by mohlo dát mému životu řád. Potřebovala jsem nějakou činnost, potřebovala jsem pracovat. Pomohla mi náhoda. Syn tátova dávného přítele, Jacob Black, se právě vzpamatovával z dalšího neúspěšného pokusu dostat se na některou z lepších univerzit. Toužil studovat žurnalistiku, ale v porovnání s dětmi z velkých měst, které za sebou měly spoustu zkušeností s prací v různých redakcích, neměl šanci. Pomohla jsem mu rozjet vlastní internetový magazín se zaměřením na forkský region a nešetřila ho při nepravidelných autorských lekcích, které ode mě dostával jako nevyžádaný bonus. Magazín si brzy získal obrovskou popularitu, Jacobovi se začali hlásit inzerenti, a než se nadál, měl v kapse nejlepší možné doporučení ke studiu.

To on mě přivedl na myšlenku, že bych mohla vést něco jako kurzy tvůrčího psaní.

Začátky byly rozpačité, ale když jsem se do toho pustila doopravdy, promyslela si koncepci a všechny své nápady sepsala, podařilo se mi získat grant od jedné ze soukromých nadací, jež podporovaly aktivity dětí ze sociálně slabých rodin. A tak se můj krásný, ale zbytečně velký dům změnil v místo, kam si dvacetičlenné skupiny dětí jezdily pro nové znalosti, nová přátelství a hlavně pro naději. Kurz trval vždycky tři týdny, týden jsem měla volno.

Jacob, který se po dokončení bakalářského studia vrátil do Forks, se stal mou pravou rukou, tou levou, od srdce, jak se smíchem říkávala, byla bezpochyby moje máma. Po letech, kdy jsem svým rodičům vyčítala dětství plné nejistoty a pubertu plnou alkoholu a zážitků, které nepřepijete žádným množstvím laciného piva, jsem k nim konečně našla cestu. Nekonal se žádný zlomový rozhovor, prostě jen plynuly dny, a oni mi v těch dnech byli nablízku a měli mě rádi bez ohledu na to, kým jsem bývala. Jednou nebo dvakrát se mě zkusili zeptat na Edwarda, ale i mé stýskání mělo své meze. Jeho jméno jsem nedokázala vyslovit nahlas.

Jen občas, v noci, v opuštěném tichu své ložnice, jsem to zkoušela.

Šeptala jsem jeho jméno; tak tiše, že i můj dech byl hlasitější; přesto jsem doufala, že se mé volání dostane až k jeho srdci. Přála jsem si to tak silně, že se mi občas zdálo, jako by se to opravdu stalo a v hrudi mě bolelo a pálilo nadějí, že na oplátku právě teď, v tu samou chvíli, někde on volá moje jméno…

 

Edward

Potom, co jsme si s Tanyou ujasnili pravidla našeho soužití, jsem se formálnímu sňatku nebránil. Vlastně jsem o něj dost stál; podvědomě jsem se totiž pořád děsil okamžiku, kdy se jen tak sbalí, vezme Johna a zmizí na opačný konec Států nebo světa.

Carlisle nám daroval krásný dům – Tanya obývala přízemí, já první patro. John zvládl obydlet neomezené množství místností, a tak nebylo nikdy úplně jasné, který z jeho dětských pokojů je ten hlavní.

První rok proběhl celkem dobře. Tanya nikdy nepřestala pracovat, takže jsem si Johna užil dosytnosti. Díky němu mělo smysl každý den vstát, umýt se, obléct se, najíst se a dýchat. Díky němu jsem nezapomněl mluvit a smát se. Díky němu jsem dál zvedal telefon, i když se mi dlouho zdálo, že už nikdy nechci a nepotřebuju s nikým nic probírat. Díky němu jsem byl ochotný uvěřit, že se s tím jednou nějak vyrovnám. Koneckonců – opravdu jsem ji znal jen pár měsíců a vídal jen pár týdnů. V porovnání s celým životem to nebylo skoro nic. Anebo všechno. To jsem si ale přiznal až na opravdu poslední operaci, po níž jsem definitivně ztratil odvahu za ní jet.

Jen jedné věci jsem se totiž bál víc, než jejího odmítnutí. Jejího soucitu. A tak jsem se nadechl a poprvé si skutečně připustil, že budu žít bez ní.

Pomohlo, že po poslední operaci mě definitivně dohnala dospělost. Mé možnosti byly příliš omezené a příliš jasné. Nabízelo se, že se budu naplno věnovat jen Johnovi, ale naštěstí jsem dost brzy pochopil, že bychom se z toho zbláznili oba. Zkusil jsem leccos, ale nakonec mi neplánovaně pomohl Carlisle. Ne, jeho pomocí už jsem dávno nepohrdal. Doba falešné hrdosti byla pryč. Pokud tu byla šance, že můžu dělat smysluplnou práci a ještě mi zůstane dost času na syna, nemohl jsem si přát víc. Vlastně mohl, ale být dospělý taky znamená, že chápete, že zdaleka ne všechna vaše přání se splní.

Věděl jsem, kde žije, a občas – dvakrát třikrát za rok – jsem zavolal Charlie Swanovi. Potřeboval jsem vědět, že je v pořádku. Naše hovory byly podivně krátké. Sotva pět vět. Nezbytné zdvořilosti a jeho ujištění, že všechno je tak, jak má být. Děsil jsem se toho, že by mi mohl říct víc. Že má přítele. Manžela. Rodinu. Proto jsem se tak překotně loučíval.

A tak jsem žil. Všichni mí blízcí po čase začali věřit tomu, že to není jen předstírání. Jejich důvěra se přenesla na mě.

Noci ale byly příliš dlouhé. Příliš prázdné. Plné číhající bolesti a soustředění, které mi umožňovalo dokola si přehrávat každičký okamžik, který jsem s ní prožil. Ano, v noci jsem si pokaždé musel přiznat, že jen ve spojení s jejím jménem má to slovo ten správný význam. Jen vedle ní jsem kdysi skutečně žil.

A tak jsem třeštil oči do tmy, opakoval její jméno a doufal, že mi dokázala odpustit i podruhé.

 

Bella

Jacob se protáhl, až mu zapraskalo v kloubech. „To víš, stárnu,“ mrkl na mě. Rychle jsem se odvrátila. Jacob rozhodně nestárnul. Nikdy nebyl v lepší kondici. Patřil do poměrně vzácné kategorie mužů  - inteligentní sportovec. Vůči jeho kouzlu jsem dávno nebyla imunní. Nepomáhalo ani to, že jeho zájmu jsem si byla vědomá odjakživa. Nikdy se o nic nepokusil, ta ledová stěna s ostrými okraji kolem mě byla příliš zřejmá, ale občas mě napadlo, jak by bylo hezké, kdyby zmizela.

Dnes byl jeden z těch večerů. Měli jsme za sebou deset hodin práce nad novou podrobnou žádostí o grant. Náš původní mecenáš už dávno nestíhal pokrýt všechny náklady – kurzů se teď účastnilo čtyřikrát víc dětí, než když jsme začínali. Moje konto sloužilo ke krytí nejnaléhavějších potřeb, ale ani zdaleka to nebylo dost. Už pár měsíců jsme bez velkého úspěchu zkoušeli oslovit další nadace. Před pár dny objevil Jacob novou šanci – na setkání nejvýznamnějších washingtonských nadací měli vybraní žadatelé dostat možnost představit svůj projekt a oslovit tak mecenáše přímo. Teď šlo jen o to, dostat se mezi šťastlivce, kteří se budou moci prezentovat.

„Pokud toho nenecháme, odradíme je už tím, že to budou muset všechno přečíst,“ povzdechla jsem unaveně. Jacob sice nekonečné kolonky a nezáživné odstavce doplnil o spoustu fotografií z našich nejpovedenějších kurzů, ale i tak začínal náš elaborát připomínat kratší román.

„Nezapomeň, že se tady bavíme o tvůrčím psaní,“ zašklebil se. „Měla bys předvést, že jsi osoba na svém místě.“

„Šašku,“ protočila jsem panenky a lehce ho plácla přes paži. Neuniklo mi jeho překvapené zamrkání. Když to bylo možné, vyhýbala jsem se dotekům. Někdy skoro hystericky. Příliš mi připomínaly, že ty, po nichž skutečně toužím, už nikdy nedostanu.

Váhavě zvedl ruku, a aniž by se dotkl mé kůže, zastrčil mi do gumičky v týle uvolněný pramen vlasů. Ani jsem se nehnula. Nepoložil ruku zpátky na stůl. Nechal ji mezi námi. Jako by čekal, jestli se odvrátím.

Najednou jsem zoufale zatoužila po objetí. Cítit něčí teplo, vnímat, že nějaká lidská bytost mě bere na vědomí jinak, než jako dceru, kamarádku nebo lektorku.

A tak, když ruku vrátil zpět do mého týla, naklonil se ke mně a zároveň si mě přitáhl blíž, nebránila jsem se.

Napadlo mě, že je zvláštní líbat někoho, kdo byl tak dlouho můj přítel. Pár minut jsem cítila jen jeho rty a pak první nesmělé doteky jazyka. Bylo to příjemné, ale nic víc. Teprve když zabořil prsty hlouběji do mých vlasů a druhou rukou si mě trochu hrubě přitáhl na klín, projel mnou skoro zapomenutý záchvěv touhy.

Nevím, jak dlouho to trvalo. Odmítala jsem přemýšlet o tom, kam bych ho nechala zajít, kdyby se pokusil o něco víc. Ale on to neudělal. A těch pár dnů, než přišla ze Seattlu odpověď s pozvánkou na onu důležitou slavnost, se mě už znovu nedotkl.

 

Edward

Camilla zvládala cokoliv. Takže mě nepřekvapilo, když se postarala i o dokonalý uzel na mé kravatě. Smířil jsem se s tím, že některé věci už nikdy nedokážu bez cizí pomoci.

S Johnem v náručí mi zamávali mezi dveřmi. Odjížděl jsem s pocitem, že můj syn má tu nejlepší možnou péči.

Velké kulaté stoly s bělostnými ubrusy až k zemi navozovaly dojem slavnostního večírku, ale spousta zapnutých laptopů dokazovala, že většina zúčastněných se tu dnes nehodlá opít a tančit. Nebo aspoň ne hned.

Pozdravil jsem své sousedy u stolu – některé jsem znal od vidění, jiné dokonce i jménem – a otevřel jsem počítač. Najel jsem si na seznam uchazečů a otevřel prezentaci prvního z nich. Nedostali jsme k nim žádné konkrétní údaje, jména ani místa, a pokud někdo z nich přiložil k žádosti fotografie, výběrová komise je odstranila. Měli jsme zůstat za každou cenu nestranní. O pět minut později vystoupila na nízké pódium první uchazečka. Sál okamžitě ztichnul.

Byl to dlouhý večer.

Na jeho konci jsem si byl jistý, že minimálně tři představené projekty byly závažnější a serióznější než ten, kterému jsem se rozhodl věnovat naši podporu. Ale nadšení, s nímž ten tmavooký chlapec vykládal o malé literární akademii uprostřed lesů, se mě dotklo někde uvnitř. Ten pocit byl tak nečekaný a vzácný, že jsem ho prostě nemohl ignorovat. Okamžitě po jeho vystoupení jsem se rozhodl, že největší část podpůrného grantu Nadace Carlislea Cullena poputuje právě tam. Na výuku dětí, které dostaly od boha talent, ale zároveň příliš malou šanci, že ho někdy uplatní.

Domů jsem se vrátil unavený, ale spokojený. Camilla mi tiše sdělila, že usínání tentokrát proběhlo bez boje a s únavou nahrbenými rameny vyšla do noci. Camilla používala Tanyin obývací pokoj v přízemí. Bála se, že by zapnutá televize v mém obýváku v patře mohla Johna rušit. Váhavě jsem vešel dovnitř, zkontroloval, že všechno zůstalo nedotčeno, zavřel jsem dveře a vydal se po schodech nahoru. Možná jednou přijde doba, kdy změním dispozici domu a začnu s Johnem obývat i přízemí. Zatím se mi do toho nechtělo. John si chodil hrát do spodního pokoje a pořád tomu říkal, že jde k mamince. Bál jsem se, že když změním uspořádání místností, setřu i těch několik křehkých vzpomínek, které mu na Tanyu zůstaly.

Vešel jsem do dětského pokoje. V pevně zažitém pořadí jsem Johnovi kontrolně sáhnul na čelo, políbil ho na tvář a přitáhl mu přikrývku, kterou nejpozději do minuty stejně znovu odkope. Díval jsem se na něj a přemýšlel, jestli mu dokážu dát všechno, co tak malé dítě potřebuje. Má dost lásky? Tanya zdaleka nebyla ideální matka, a když odjížděla na stáž do Paříže, podezříval jsem ji, že ve skutečnosti nepočítá s návrtem. Ta autonehoda způsobila, že se nikdy nedozvím, jaké byly její úmysly. Přesto – John ji bezvýhradně miloval. Dokáže mu moje neúplné a navždy pokulhávající srdce dát dost citu?

S povzdechem jsem zkontroloval chůvičku a zamířil do ložnice. S vědomím, že dělám, co můžu.

 

Bella

Čekala jsem na něj v kavárně vedle budovy, kde se akce konala. Byla jsem tak nervózní, že jsem tam odmítala vkročit.

Teď stál Jacob přede mnou a doslova zářil. Ten muž si od něj vzal kontakt. Byl nevrlý a odtažitý, jistě, ale vzal si kontakt! V náhlém popudu mě objal, zvedl pár centimetrů nad zem a zatočil se se mnou. Tentokrát mě políbil bez počáteční opatrnosti a moje probuzená touha se dostavila skoro vzápětí.

Rychle mávnul na taxík. Nenechal mě vydechnout a ani se nedržel zpátky. Jeho ruce na mé holé kůži mě nejdřív vyděsily, ale svými rty mi sebral přímo z úst můj pokus o protest.

Na recepci samozřejmým tónem požádal o jeden pokoj.

Výtah, chodba, krátké zápolení s kartou, postel. Nevnímala jsem, že z něj oblečení doslova trhám. On se k mému nechoval lépe. Už jsem se neděsila jeho rukou na svých prsou a na svých stehnech. Nemilovaná, opuštěná a zavržená část mé duše lapala jeho vzrušený dech jako živou vodu. Zalykala se jím a sténala štěstím. Pamatovala jsem si, jaké to je, cítit se milovaná. Pamatovala jsem si na ten celistvý pocit; vědomí, že jen s ním jsem úplná, jen s ním je to správné.

Jenže pak jsem otevřela oči a nade mnou se neskláněla Edwardova tvář. Jacobův zastřený pohled, měkká vzdychající ústa, tíha jeho těla na mém… Bylo to tak podobné, a přece to nemohlo být rozdílnější.

Má opuštěná duše ho tolik potřebovala. Ale pořád tu byla moje láska. Byla jsem jí plná, tryskala ze mě, dusila mě, rozpalovala mě a zároveň mě mrazila. A ta láska celá, beze zbytku a bez sebemenšího prostoru pro ústupek nebo výjimku, patřila Edwardovi. Pochopila jsem, že do sebe nikdy nemohu přijmout žádnou část jiného muže. Nebylo pro ni místo. Pokud bych to udělala, zranění, které bych si tím způsobila, by bylo nevyléčitelné.

Jacob postřehl, že jsem přestala reagovat. Zadržel dech a našel moje oči. Zvedla jsem ruku a pohladila ho po tváři. V tom gestu a v mém pohledu našel všechno potřebné. Omluvu i stanovení hranice, která pro nás bude už navždy nepřekročitelná. Přesto jsem to musela říct nahlas.

„Nikdy bych tě nemohla doopravdy milovat, Jacku. A to ti nemůžu udělat.“

Pomalu se posadil a otočil se ke mně zády.

„Pořád je to on,“ konstatoval chladně. „Ten, co jsi kvůli němu byla tolik měsíců úplně mimo. Vidím, jak se snažíš, Bello, udělala jsi velký pokroky, ale pokud je to jen trochu možný, měla by ses k němu vrátit. Jako bys nikdy nebyla kompletní.“ Pohladila jsem ho po zádech. Překvapilo mě, že toho o mně ví tolik. Skutečný přítel. A já tak hloupě riskovala, že o něj přijdu.

„Možná to někdy zkusím,“ řekla jsem tiše. Podíval se na mě se smutným úsměvem. Nikdy jsem nebyla dobrá lhářka.

 

Edward

Když si Camilla přišla pro Johna, našli jsme ho, jak spí stulený v bazénku s pěnovými míčky. To mu nebylo podobné. Stačilo dotknout se jeho čela a o dalším programu bylo rozhodnuto. Carlisle měl službu, nemohl se uvolnit z nemocnice, ale slíbil, že za patnáct minut bude připravený Johna prohlédnout.

Vysvětlil jsem své asistentce, že budu za hodinu zpět, a dal jí pár instrukcí ohledně té ženy, co se má přijít představit. Neznal jsem její jméno, Norah dávno věděla, že nemá cenu zatěžovat mě jmény lidí, se kterými jsem se zatím nesetkal.

Celou dobu jsem při tom držel Johna v náručí a cítil, jak mi jeho pot smáčí košili. Na chvíli jsem zaváhal. Možná bych to měl úplně zrušit. Pak mě ale něco napadlo. V autě jsem malého předal Camille a zmáčkl Esmeino číslo.

„Ahoj, mami. Objevil se nám tu požadavek na jednu nejlepší babičku se zdravotnickou kvalifikací. Nevěděla bys o nějaké?“

 

Bella

Jeho asistentka mě zavedla do rozlehlé kanceláře, usadila mě do jednoho z pohodlných křesel, posunula přede mě hromádku časopisů a slíbila mi kávu a vodu.

Nepotřebovala jsem nic z toho. Sotva za ní klaply dveře, vstala jsem a vydala se k úzké skříni, která nejvíc připomínala šatnu. Nespletla jsem se. Pár ramínek s čistými košilemi. A taky několik sak. Ta mě zajímala. Naklonila jsem se a zabořila do nich obličej. Vdechovala jsem zhluboka; své srdce jsem nehodlala šetřit.

„Edwarde, Edwarde, Edwarde.“ Víc než šepot to byl tentokrát nářek.

Od chvíle, kdy jsem se dozvěděla, kdo vede nadaci, jež nás zachrání, jsem se pohybovala na hranici reality. Mé stýskání se změnilo v neovladatelné těšení. Koupala jsem se v naději, opájela jsem se jí. Teď, těsně před cílem, s plícemi plnými jeho nezaměnitelné vůně, jsem pochopila, jak naivní jsem byla.

O jeho současném životě jsem nevěděla nic. A ani jsem se nic nepokoušela zjišťovat. Jako bych svou dokonalou sladkou naději do poslední chvíle chtěla zachovat úplnou. Nedotčenou.

Vyrušilo mě tiché zaklepaní. Prudce jsem uskočila a stihla tak tak dovřít skříň a otočit se, aby to vypadalo, že si užívám skvělý výhled na město.

Dívka položila na stolek malý tác s kávou, vodou a koláčky a s úsměvem odešla. Příliš rychle, zdálo se mi. Možná se mi mé šílenství odráží i ve tváři, napadlo mě.

Na chvíli jsem zavřela oči. Musím se uklidnit, než přijde.

Nečekaně jsem uslyšela tichou hudbu. Byla mi povědomá, jen jsem ji nedokázala zařadit. Vycházela z vedlejší místnosti. Až teď jsem si všimla, že jsou tu další dveře. Co víc jsem ještě mohla pokazit? Potichu jsem je pootevřela. A ocitla jsem se… ve školce. Dokonale vybavená herna s houpačkou, prolézačkou, bazénem s barevnými míčky a velkou televizí. Z obrazovky mi právě mávaly všechny postavičky ze Sezamové ulice. Konečně jsem tu písničku poznala.

O vteřinu později jsem pochopila, pro koho je tu zařízená tahle dokonalá místnost. Bodlo mě u srdce. Žárlivostí, závistí, pocitem ztráty. Než jsem stihla vycouvat zpátky, uviděla jsem další dveře. Připadala jsem si jako zakletá žebračka v tajemném zámku. Dojdu až do třinácté komnaty? Najdu tam princovo zakleté srdce? Zachráním ho a tím si ho zasloužím? Hořce jsem se uchechtla. Ne, jen tu šmíruju a kradu drobky ze stolu Edwardova očividně šťastného a spokojeného života.

A tak jsem otočila i tou další klikou, odhodlaná odnést si co nejvíc. Možná mi to bude muset stačit navždy. Pravděpodobně se postará, aby se mnou příště jednal někdo jiný…

Otevřela jsem dveře. Rozhlédla jsem se. A možná poprvé v životě jsem poznala, co je to skutečný strach.

 

Edward

Carlisle mě jako vždy trochu peskoval, že jsem hysterický za oba rodiče. Neobtěžoval se vysvětlovat mi, co mám dělat, a odbyl mě s tím, že Esme to zvládne. Čekala už před domem, vzala si Johna od Camilly a společně mě přesvědčily, že se můžu okamžitě vrátit do kanceláře.

Norah byla překvapená, když mě viděla tak brzy.

„Před chvílí jsem jí odnesla kávu,“ oznámila mi. „Vypadá trochu rozrušeně, buďte na ni hodný, Edwarde.“ Jako bych byl někdy nehodný.

Kancelář byla prázdná. Ale dveře do Johnovy herny byly dokořán. A i ty další. Ty, které vedly přímo do mého srdce.

Stála tam, strnulá tak, že jsem se o ni chvíli bál.

Opřel jsem se o veřeje.

„Bello,“ řekl jsem nepřirozeně pomalu. Úplně nesmyslně mě napadlo, že je úžasné říkat to konečně živému člověku. Ne jen přeludu, který se dlouhé tři roky každou noc marně snažím chytit.

Podívala se na mě a pak se rozplakala. Zdálo se mi, že ji nikdy nedokážu utišit.

Pak se ukázalo, že dokážu mnohem víc, než bych si kdy myslel.

 

 

 

 

Epilog

 

 

Bella

Stáli jsme na letišti a loučili se. Po kolikáté za poslední rok? Už to ale zdaleka nebolelo tak, jako když mě vyprovázel poprvé. Možná k tomu přispěl i fakt, že nové sídlo Literární akademie Belly Swanové se bude v Seattlu otevírat už příští týden. A že se v té nádherné moderní budově našlo trochu místa i pro Nadaci Carlislea Cullena.

Osobně jsem dohlédla na vyklízení původních kanceláří. Obraz dívky s výrazným růžovým pozadím a stále dobře patrnými skvrnami od kávy jsem balila vlastnoručně.

Objal mě a políbil se stejným nadšením, s jakým se k mým ústům dostal přes příval slz tehdy před rokem. Teď jsem ale nezasténala zděšením, když jsem ho vzala za ruce a zjistila, že místo teplé pravé dlaně se dotýkám přirozeně vypadajícího chladného plastu. Už jsem znala příběh o tom, že mu ta dávná rvačka s Carlislem pravděpodobně zachránila život. Pravá ruka ho bolívala dlouho před naším seznámením; vždycky to svedl na dlouhé hodiny se štětcem v ruce. Jeho kost ale při nárazu do Carlisleovy čelisti praskla příliš snadno. Oslabená nádorem, který objevili až při poslední operaci. Při té, po níž jsme se rozešli.

Ve skutečnosti nebyla poslední. Tou byla až ta, po níž mu z pravé ruky zůstal jen pahýl, končící těsně nad loktem.

Přišel o ruku, ale zůstal mu život. S úsměvem říkával, že tenhle handl pro něj nedopadl nejhůř.

Dlouhé týdny po našem shledání jsem potají oplakávala jeho ruku, ale ještě víc jeho obrazy. A pak mi to konečně došlo. Z Edwarda Masena Cullena nikdy nebude nový Monet. Je z něj ale zcela určitě ten nejlaskavější a nejněžnější a nejstarostlivější milenec a otec.

I já se snažím. Ne milovat ho a pečovat o něj. To mi jde tak nějak samo. Snažím se být matkou. Občas mám pocit, že to nikdy nezvládnu. Milovat Johna je stejně snadné, jako milovat jeho otce. Ale stále bojuju s pochybnostmi, jestli on miluje mě. A jestli si lásku toho nevinného malého člověka zasloužím. Ztěžuje mi to fakt, že jsem nikdy nepoznala lásku vlastního dítěte. A nikdy nepoznám. Má drogami poškozená játra mi neumožní, abych někdy Edwardovi dala naše dítě.

I to jsem oplakala, i s tím jsem se nakonec smířila. Je kolem mě dost dětí, pro které mohu žít.

Když v noci usínám v Edwardově náručí, myslívám na to, že jsme za své chyby oba zaplatili. Děsím se toho, jestli dost. Jestli je osud konečně spokojený. Jestli jsme si vykoupili pár šťastných let.

Vždycky nakonec dojdu k tomu, že nevím. Vlastně jsem stejná, jako před lety. Hloupá a zranitelná.

Je tu jen jedna věc, která mě dělá lepší.

Miluju.

A jsem milována.

A navždycky připravená platit za to, aby to tak zůstalo.

 

 

 

KONEC

 

 

Mám pocit, že už jsem tak dlouho nic nedopsala, že už tu děkovačku ani neumím:). Jsem totálně rozhozená, ale to už o mně (aspoň některé z vás) víte. Pořád mám plnou hlavu té "partičky" výše, zároveň myslím na vás, co si sem o nich chodíte číst. Představuju si vaše tváře, vaše životy a snažím se pochopit, čím jsem si zasloužila, že se mi podařilo vytrhnout vás dvacet osm odpolední nebo večerů z náruče manžela, přítele nebo prostě jen z vašeho obvyklého života. Je to úžasný pocit, věřte mi. Ten můj hrozný cynický chlap se mi směje, že po komentářích my autorky bažíme tolik, že nám dělá dobře ta chvála. Komu by nedělala? Ale je v tom mnohem víc. Když zveřejním ta svá divná písmenka, podávám vám ruku. A pokud se mi ozvete, jako byste ji přijali. Děkuju vám všem, kdo jsem tu mou tlapu nenechali máchat naprázdno pustým temným vesmírem - kvůli vám stálo za to přehlížet neutřený prach a hromadu nevyžehleného prádla.

Avizovala jsem, že Popel bude můj poslední větší Twilight projekt. O to víc mám teď pocit, že pro mě končí víc, než jedna povídka. Děkuju, že jste tu byli se mnou. Byl to senza mejdan ♥♥♥


Vaše ambra

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3 4   »

30)  lumik (29.04.2012 20:20)

Poprvé mě rozbrečel Edward jako starostlivý milující otec. No a pak to šlo ráz na ráz. Lituju Tanyu :'-( vážně. Chvílemi jsem se bála o Bellu. Vlastně ne o Bellu, ale o to aby to nepodělala Jsem sobec, který lační po HE. Doufám, že osud se vyřádil a teď je čeká jen nudný normální život. Jsi prostě bohyně Hm a co dalšího nám nabídneš?

29)  DyDy (29.04.2012 19:56)

Povídka byla úžastná. Chtěla bych se ti tu omluvit, že jsem nezanechala komentář za každou novou kapitolou. Často jsem na to na mobilu zapomínala. Růžový popel byl důvod, proč jsem každý den vyhledávala tenhle web. A s napětím vyhledávala další kapitoly. Píšeš uvěřitelně a to je tvoje ESO v rukávu:). Určitě si od tebe ještě něco přečtu, protože já tvoje psaní zbožňuju.
U předposlední kapitolky, jsem si nedovolila ani doufat, že by spolu mohli nakonec skončit a žít šťastně. Jsem za ně ale ráda, protože po tom všem, čím si prošli... si to od života zasloužili. Byla to úžastná povídka!

Anna43474

28)  Anna43474 (29.04.2012 18:37)

Otisk tlapky/palce/plovací blány tu bohužel nevedou :( tak snad jenom takhle:

leelee

27)  leelee (29.04.2012 17:12)

každý tvůj konec je HE, ikdyž se to nezdá všicni najdou své štěstí,
začínám tě podezřívat že jsi osud, nikomu nedáš nic zadarmo, ale na nikoho nezapomeneš všicni si užívají a trpí podle svého svědomí a součtu svých činů
dokážeš vytěžit to lepší i z takových věcí jako je rvačka, jak by jinak našli všichni svou cestu k blízkým
jako by Tanya dostala "odměnu" za svůj čin a zároveň mohla posloužit pro "vyšší dobro" jinde (ne jistě to nebylo pro všechny okolo snadné)
tvoje konce by mohli být opisem mnoha životů keré našli svůj cíl - novou cestu,
něco musí skončit, aby mohlo začít něco nového,
časový odstp, který je jako tvoje osobní značka je zárukou, že nikde neschováváš růžové brýle
proto Q jako vždycky a taky si sypu popel na hlavu protože komentuju až dnes

26)  Kika (29.04.2012 16:21)

Neviem či som ti zrovna túto poviedku niekedy komentovala. Ale Hriešnikov určite. Tak alebo onak, tvoja ruka, ktorú si podávala touto poviedkou neostala na sucho. Možno si o mne nevedela, ale ja o tebe rozhodne hej a je mi ľúto, že už nebudem môcť čítavať tvoje skvelé poviedky, hoci sem-tam na depku, ale neskutočne krásne a plné pocitov.:)
Chcem ti poďakovať, že si mi 28 krát umožnila vžiť sa do pocitov ľudí, ktorí to v živote nemali ľahké, no napriek tomu sa našli.
Dáva mi to neuveriteľnú nádej lepšieho zajtrajška. Ďakujem.
Táto poviedka bola neskutočná. Úžasná! Umelecký zážitok. Ešte raz a naposledy : ĎAKUJEM

25)  kia (29.04.2012 15:54)

si neuveritelna fantasticka uzastna.nedokazala som sa od toho odtrhnut ani na minutu. mas neuveritelny dar slova.mala som pocit akoby som citala pribeh od znamej spisovatelky ktora ma uz nieco odpisane a odzite citalo sa to krasen ,lahko.paci sa mi tvoj styl sposom akym sa hras so slovami tvoje metafory .proste vsetko. mohla by som napisat tisice slov ale aj tak by som nedokazala dostatocne vyjadrit ako ma ten pribeh ulne pohltil. pacil s ami fakt ze si sa odklonila od sterotipu a vytvorila uplne nove postavy realne a zo zivota

Fanny

24)  Fanny (29.04.2012 15:44)

Sakra! Když čtu ostatní komentáře, dochází mi, kolik jsem toho v tom mém zapomněla, jenže ani deset tisíc slov vy nestačilo... Ale ke dvěma věcem se prostě musím ještě vrátit...

Jak moc tenhle příběh ukazuje na to, že všechno špatné je pro něco dobré, i když se mi to vůbec nechce přiznat, asi to tak vážně je.

A to" Děkuju" . To jedno veliké Děkuju za všechno to, co se skrývá za Růžovým popelem (vlastně i v něm)

matysekmj

23)  matysekmj (29.04.2012 13:52)

Krása,krása,krása.....
Nejsem vůbec schopná napsat nějakou souvislou větu a už vůbec se mi nepodaří překonat komentíky podemnou
Edwarda je mi šíleně líto,že přišel o ruku a nikdy už nebude malovat.Nějak jsem doufala,že Bellin obraz dá dopořádku:'-( :'-( :'-( A Belly,že nikdy už nebude mít děti:'-( :'-( :'-( Že nebudou mít děti spolu:'-( :'-( :'-( Ale mají Johna sice díky Tanyji,ale tu jsi naštěstí připravila o život a za to jsem moc ráda,jinak to snad ani nešlo.Bylo to mé vroucné přání a těší mě,že mi to alespoň jednou vyšlo.Já vím,že bych to neměla říkat,ale je to tak
Jsem moc ráda,že už je jejich trápením konec a jsou spolu Osud se na nich hodně vyřádil a hodněkrát jsem měla pocit,že to nedají,ale ty jsi vždy všechno nějak vyřešila,i když jsem opravdu mívala pochybnosti jestli je to vůbec možné.Díky,že bylo.
Díky za tak krásný a až děsivě skutečný příběh.Miluju když ti dva jsou spolu a také tebe,že jsi nám umožnila tuto povídku číst,byla to nádhera.

GinaB

22)  GinaB (29.04.2012 12:22)

Omlouvám se, že jsem komentář nenapsala hned včera po přečtení, ale přes slzy jsem neviděla na klávesnici. :'-( :'-( :'-(
Jak jsem tu už jednou psala, ze začátku mě tahle povídka odrazovala názvem. Tak nějak mi připomínal lacinou červenou knihovnu. Ale člověk nemá dát jen na první dojem a musí se nechat vést i intuicí a zvědavostí. A já jsem ráda, že mě ta moje nudná cesta do Brna vyprovokovala zalistovat a začíst se. Připojila jsem se někdy kolem 15. kapitoly a od té chvíle jsem každý den nedočkavě šmejdila, až se z toho stala postupem času mírná závislost.
Ten příběh je neuvěřitelně silný a reálný. Dokázala jsi svým postavám vdechnout život se všemi emocemi, kterých jsou schopní skuteční lidé. Neodpustila jsi jim nic a spálila je na popel, ale zároveň jsi jim vždy dala naději, aby se jako Fénix z toho popela dokázaly zvednout. Oba dva udělali chyby, za které tvrdě zaplatili. Svou lásku i život si museli vybojovat. Tvůj Edward se stal z naivního kluka dospělým mužem, který už ví, že nic není zadarmo. Přišel o všechno, co miloval, ale našel sám sebe a nakonec i ztracenou lásku. Bella pochopila, že stačí jedno nezodpovědné rozhodnutí a celý život se zhroutí, jak domeček z karet. Z některých kolotočů se opravdu za jízdy vyskočit nedá. Zároveň ale prokázala neuvěřitelnou vnitřní sílu, protože přes to všechno ten kolotoč dokázala zastavit. Ale i ostatní postavy měly své opodstatnění – Jessika ukázala sílu přátelství, Alice odvahu a Jasper se jako deus ex machina objevil vždycky v pravou chvíli, i když jeho pohnutky byly víc než pochybné. I Carlisle nebyl jen oběť, ale měl své chyby a Esmé nebyla ta poslušná manželka a ten kostlivec ve skříni nebyl jen malá kostřička. Mockrát jsem si říkala, že tohle snad happy endem skončit nemůže, ale stejně jsem nepřestala doufat.
Děkuji ti za tento příběh. Je to jeden z nejkrásnějších, které jsem četla. A děkuji ti i za to, že jsi podněcovala mou fantazii, protože po každé přečtené kapitola se mi rozběhla na plné obrátky a vymýšlela, kam se bude příběh ubírat a vždycky mě hrozně potěšilo, když jsem se alespoň trošku trefila. I když u té poslední jsem byla absolutně mimo, ale bylo to možná tím, že jsem jim dopřála růžovější konec, než ty. Ale tak, jak jsi to napsala, je to naprosto dokonalé, protože život rozhodně není růžový, to snad jenom ta moje včerejší zmrzlina.
Ambro, jsi opravdu Paní Spisovatelka a já se před tebou skláním. A taky doufám, že si ještě přečtu hodně tvých písmenek, složených do slov a nádherných vět, ať už to bude na tomto webu nebo někde úplně jinde.

Ajjinka

21)  Ajjinka (29.04.2012 11:36)

ambři… přiznám se bez mučení, že Růžový popel byla vůbec první kapitolová povídka, kterou jsem od Tebe četla. Normálně bych tenhle nudnej začátek komentáře vynechala, ale chci vypíchnout, že jsem od Tebe měla zbaštěno jen pár jednorázovek, které mě vždycky zaručeně dostaly. Už jsem Ti psala, že jsem se do Hříšníků nepustila, protože na to asi vážně nemám (ale slibuju, že se jednou pochlapím, podrbu si koule a vrhnu se na ně!), takže i u Popílku jsem se zezačátku trochu bála, jestli mám vůbec kliknout a přečíst si první kapitolu
A já to udělala a řeknu Ti – upřímně – jsem hrozně ráda, že jsem nebyla blbá a prubla to.
Vždycky jsem věděla, že píšeš dobře. Viděla jsem komentáře, které Tě vychvalovaly, ale nikdy by mě nenapadlo, že budu chtít všechny komentáře smést pod stůl a napsat nějaký, který je všechny převrší Tak moc jsem byla překvapená (a to neber špatně, naopak fakt dobře! ).
Tvé psaní… Nejsou to jen po sobě jdoucí slova, každé Tebou napsané slovo má své opodstatnění, až někdy nestačím zírat, jak mi všechno postupně dochází. Máš to tak neuvěřitelně promyšlené, že nechápu, jak to děláš. Fascinuje mě to
Už dlouho se nestalo, abych u povídky brečela. Jo, občas mám takové ty chvilky, kdy by do mě někdo šťouchl prstem a já se nahlas rozeřvala (no dobře, teď trochu přeháním ), ale fakt je to už dlouho, co jsem doopravdy brečela. A víš co?! U Popela se mi to stalo rovnou několikrát. Teď taky, ale pšt!
Ani nevím, kde přesně začít. Jestli tam, kde jsi mě dostala poprvé – nejspíš ve chvíli, kdys mi předvedla, že i takové téma se dá psát vkusně a s citem – nebo přeskočit první pocity a rovnou se po hlavě vrhnout na to, jak strašně jsi se mnou mávala, když jsi těm dvěma miláčkům komplikovala život.
Zamilovala jsem si Tvého Edwarda, který byl tak… dokonalý svým dokonalým způsobem, že snad ani nešlo, abych ho nezbožňovala. Líbilo se mi, že jsi ho dokázala popsat jako běžného kluka, který je plný nejistot, dostala jsi ho na úroveň normálního (jo, u něj se mi to slovo skoro příčí!) kluka, co se prostě zamiloval do holky
A tím se dostávám k Belle. Už od začátku jsem ji kdoví proč obdivovala. Tvá Bella byla nejen silná osobnost, ale i jemná holka, co to pár rozhodnutími solidně zvorala. A tím jsi ji zase přiblížila mně. Nebudu lhát, že mě nemrazilo, když byla zavřená na tom nechutném místě. Nic jsi nepopisovala, ale ve mně se stejně všechno svíralo, jak jsem chtěla, aby se odtamtud konečně dostala a byla pryč. Nesnášela jsem pomyšlení na to, že jí ubližujou – další důkaz toho, jak strašně jsem si Tvé postavy oblíbila
Ale taky jsi dokázala, že snad jediná postava ságy - jo, Carlisle, mluvím o tobě -, která mi nikdy nevadila, mi najednou byla víc než odporná. Vím, pro Bellu a hlavně pro Edwarda toho udělal hodně, za což jsem ráda, ale stejně jsem se přes ty počáteční nesympatie těžko přenášela Věříš mi?
Jessica, Alice, Jasper… Dokonale vypíchnuté charaktery. V povídce se míhali jen chvílemi, ale stejně jsi je tak bravurně popsala, že jsem si připadala, jako bych je znala celý život. Dokonce i Esme jsi dokázala ukázat tak, jak jsem ji „neznala“. Každý jednotlivý příběh postav jsi spletla do úžasnýho celku, který zkrátka neměl chybu. Usmívala jsem se, byla ohromená, smutná a totálně vyflusnutá tím vodopádem, který mě smetl na začátku každé kapitoly a pak mě vyhodil až na jejím konci. Byla to nehorázná jízda, ve všech směrech.
Byly chvíle, kdy jsem si říkala, že v happy end snad nemá cenu doufat, takže jsem neskutečně šťastná, že to tu cenu mělo. Představa, že by to těm dvěma nevyšlo, by mi urvala srdce… Tak moc jsem jim fandila, že bych Tě donutila konec změnit, fakt! Použila bych buď šíleně drastické nebo šíleně podlejzácké metody!
A víš, že mě zezačátku nenapadlo, že by Samantha byla Sharon? Vážně jsem ani netušila, že by to mohlo být všechno až tak propojené. I když obě dvě jsem od začátku nesnášela v podstatě stejně – možná mi to mělo napovědět. A totální šok bylo, když se provalilo, jak do toho všeho zapadá Joana. Krkavčí máma, která fanaticky šla za něčím, co nikdy nemělo žádnou budoucnost… Kdyby nešla přes mrtvoly (což je skoro doslovné), bylo by mi jí možná i líto. Ale za to, co udělala Belle, bych jí udělala jen samý nepěkný věci
To samé Tanya. Škoda, že se nekonalo žádné růžové porsche a škvarek Přála bych jí taky jen to nejhorší! A nestydím se za to!
Což mě přivádí k tomu, jak dokonale jsi promyslela závěr. I když mi bylo některých věcí líto a řvala jsem jak želva. Edwardova ruka… Fakt mě to zasáhlo. V první chvíli jsem si říkala Jak je možný, že mu to mohla udělat?!, ale pak mi došlo, že kdyby se u něj něco nepokajdilo, nebylo by to ono… Je mi strašně líto, že už nikdy nebude malovat, ale teď už je snad konečně šťastný, stejně jako Bella, má svýho malýho kluka, kterýmu dává všechno ŇUUUUUUF!!!
Pořád si myslím, že i když napíšu cokoliv, nevystihne to to, co chci doopravdy říct. Vím, že občas máš o čtenářích pochybnosti, ale věř mi, že tohle má cenu. Kurevskou cenu. Naházej flintu do žita, prosím. Nenechávej nás bez možnosti si přečíst něco dalšího od Tebe. Prosím, prosím, prosím
Říkáš si, že už je to dlouhé? Já asi taky. Přitom to začalo nevinně, „jen“ jsem ti chtěla poděkovat…
Takže…
Děkuju za to, že ses do tohohle příběhu vůbec pustila. Děkuju za to, že jsi nás nemučila dlouhými pauzami mezi jednotlivými kapitolami. Děkuju za to, že jsi mě nechala nahlédnout do nového světa, kde se mi začalo víc než líbit. Děkuju za Růžový popel, který se dostal mezi moje nejoblíbenější povídky vůbec. Děkuju za to, že píšeš a nám dáváš tu možnost Tvé psaní číst. Děkuju…

Fanny

20)  Fanny (29.04.2012 11:20)

Oba tak nějak dospěli. Ovšem se začátkem jsem si byla jistá, že jim na konci popřeji šťastnou, správnou, ale odloučenou budoucnost. Pak se to náhle zlomila a jejich budoucnost byla nejasná. Oba odpustili a oba se smířili. A osud zasáhl ne zadarmo, jak jsme se dozvěděli později, ale hned dvakrát. Johnovi sebral matku, ale byla to opravdová máma? Nemá ji až teď? A hned podruhé když pomohl těm dvěma šťastlivcům, literárním bláznům. Udělali obrovský kus práce, pomohli nejednomu, ale někdy tohle prostě nestačí. Ovšem dostali i tu poslední šanci a Bella ještě život k tomu.

Snad je to překvapivé setkání ani tolik nepřekvapilo, jako by to oba tušili. Tak to prostě mělo být. Za tu šťastnou náhodu a za svůj život nemálo zaplatili. Edwardova ruka i Bellina situace nebyly jednoduchou ani jedinou překážkou, ale zvládli to!

A za to všechno mohl jediný večer, kdyby Bella tehdy neměla blbý den a nejela do toho baru, Edward nepotřeboval malovat... Tisíce drobných shod náhod...

Nenechala si je být ani teď naposledy, ale ten Konec stál za to...

A něco malého k té "děkovačce"... Je to trošku ironie, že Vy autorkyautoři po komentářích ( dovolím si půjčit slovo ) tak bažíte a my na Vás hledíme jakožto na někoho, koho tak nějak svým způsobem strašně obdivujeme a nechápeme, jak to dokážete. Kouzlit s písmenky, charaktery a vším tím okolo. Nemluvím o těch, kteří píší i čtou, ale o nás, co tu jen stydlivě občas něco okomentujeme... A zrovna Ty se ješte bojíš (?), že by cokoli z tvé dokonalé nemělo úspěch? Blbost... No, snad jsem nebyla příliš drzá, jen jsem k tomu něco chtěla napsat...

A na závěr... Byl to nádherný konec něčeho úžasného i těmi všemi krušnými chvilkami...

Hanetka

19)  Hanetka (29.04.2012 11:07)

No...

Tisíckrát oplakané,
kolikrát marně zvané,
když duše slzami jen stesk a smutek věstí,
naděje dávno vzdané,
už dávno nečekané
ti do náruče náhle tiše vklouzne štěstí.

Bez fanfár, jenom skromně,
pro tebe a jen pro mě
jen dotek motýlí a láska jako dech,
zahojí strach i rány,
už vždycky bude s námi,
já tvoje srdce mám a ty si moje nech.


Víc nemůžu. Díky a nech toho odcházení, protože Tvoje díla já potřebuji číst už až do smrti. A jestli nepřibudou další... tak tyhle dokola (ne že bych to tak jako tak neměla v plánu).

dorianna

18)  dorianna (29.04.2012 10:59)

Nemyslím si, že to bude tvůj poslední Twilight projekt, však ono ti to nedá a zas na nás po čase vysypeš pořádnou dávku emocí.
Tady mi nezbývá než zatleskat, tenhle příběh je tak syrový, tak téměř reálný, že k tomu nelze nic jiného dodat

17)  Bree (29.04.2012 10:42)

Ambro, přečetla jsem to nakonec celé najednou abych si to oživila, u posledních dvou kapitol mi zase tekly slzy. Děkuji Ti, že píšeš tak nechutně životem zkroušené milostné povídky. Je to prostě nádherné.

Božínku nádor v ruce? Jako nádor kosti?

piky

16)  piky (29.04.2012 10:17)

Tak jo, jdu na to
ambřičko, to je tak dojemné. Komentář píšu až teď, protože jsem většinu noci probulela.
Na začátku to vypadalo, že Bella už z Edwardem nebude, ale jsou spolu. Oni to zvládli - překonali všechny nástrahy osudu, a milují se, starají se o syna, i když vlastvní dítě mít nemůžou, ale hlavně bojují. Bojují za svoji lásku
Ta básnička na začátku byla krásná. Dojemná. Úžasná.
Chápu Edwardovo zavrhnutí možnosti kontaktovat Bellu po operaci. Ale hlavně obdivuju Bellinu odvahu vyhledat Edwarda po takové době. Ale dozvěděl se Edward, co se stalo v Chicagu? Dozvěděl se Edward, že tam Bella jela, aby ho chránila?
On měl v pracovně pověšený TEN obraz? Celou tu dobu? Nebo jsem to jenom špatně pochopila?
Ambři, ty máš nějakou slabost pro jméno Trisha?
Ale co Carlisle a Esme? Jak to s něma dopadlo? A co Alice a Jasper? Skončili všichni spolu?
Bella už nemůže mít dítě. To byl šok. Už jsem si myslela, že si jejich podíl smůly vybrala Edwardova ruka, ale to jsem se hodně mýlila. Můžeme si jen domýšlet, že malý John nakonec Bellu jako matku přijmě.
ambři, chci ti moct poděkovat za tuhle povídku, za všechny ostatní, i za každé tvoje písmenko - protože to všechno stálo za to. Protože tvoje povídky jsou tak realné, že se mohou stát v opodstatě každému z nás. Naučila jsi nás, že se na věci nemáme dívat jen z jednoho úhlu, protože nás mohou krutě zasáhnout. A i když tiše doufám, že se ještě vrátíš ke psaní ff, chápu, že když píšeš dva roky, potřebuješ změnu. Takže bych ti chtěla poděkovat za kařdou Tvou Bellu, za každého Tvého Edwarda.
A posílám ti velkou pusu, Paní Spisovatelko

THe

15)  THe (29.04.2012 10:15)

Na začátku jsem měla pocit, že se prostě všechno zhatilo. Bella byla jen napůl šťastná a strašně osamělá... Edwardovo manželství s Tanyou (i když jenom formální) způsobilo zoufalost v mých očích. Samozřejmě jsem měla obrovskou radost, že se Bella věnuje psaní, i když ne tak, jak jsem doufala. Jacob to zase schytal, ale to mi zase tolik nevadilo, protože se objevil až tady a tak jsem měla pocit, že ho ani neznám, i když to jméno mi bylo nějak povědomé.
Přiznám se, že jsem to původně nechtěla číst. Patnáct mi ještě ani nebylo (i když na věková omezení jsem vždycky kašlala) a v dobu, kdy ji vydala první díl, jsem byla ještě beznadějně zamilovaná do upírů, takže lidská povídka pro mně byla trochu silný kafe. Jenže pak se během jedinýho týdne všechno změnilo a já začala na FF chodit jen kvůli pár povídkám, mezi nimiž byl i tvůj Růžový popel. Do toho příběhu jsem se zamilovala, stejně jako před třemi lety do Stmívání. To mě ale opustilo a tak jsem si mohla naplno užívat tohle. A užívala!
Vytrhnout tě z mého obvyklého nudného života třináctileté holky se ti podařilo dokonale. V žádném případě ti to ale nemám za zlé, právě naopak, jsem za to neskutečně vděčná.
A samozřejmě - musím ti poděkovat. Byl (a stále je) to skvělý příběh a já jsem moc ráda, že jsem ho mohla číst. Děkuju, děkuju, děkuju!

Lenka326

14)  Lenka326 (29.04.2012 09:32)

Ach Ambro, rozbrečela mě už ta úvodní básnička a potvrzení toho, že Bellin útěk byl jejich definitivní rozchod. A ztvrdilo ho i Edwardovo formální manželství s Tanyou, kdy to prostě vzdal. Ano, byla jsem za Bellu moc ráda, že se z toho obrovského trauma časem dostala, našla svůj smysl života, ale byla tak strašlivě osamělá, rvalo mi to srdce. A Edwardova samota byla ještě provázená jeho nefunkční rukou a ztrátou životního snu o malování.
To, jak vstoupil do děje Jake ještě víc umocnilo to, že Bella není a možná nikdy nebude připravená na nový vztah, na plnohodnotný život. Bylo to čím dál víc beznadějné. Fascinuje mě, jak jen tak mezi řádky, popisuješ tak fatální události, jakože je Tanya mrtvá a Edward přišel o ruku. Takže to nebyla jen ztráta citu v prstech, jak jsem si naivně myslela při pasáži s kravatou. Panebože! Čím vším si museli projít! Opravdu jsou spálení na popel.
Setkání jsi vymyslela dokonale. Prostě je osud svedl dohromady. Silnější a uzdravené, reálné postavy, které se konečně dočkaly. I když to většinu kapitolky nevypadalo, našli se a začali si užívat svůj díl štěstí. Edward bez ruky, Bella neplodná, ale spolu s Johnym milující se rodina, která bude o své štěstí bojovat do posledního dechu.
Ambro, toto byl hodně zvláštní, neobvyklý příběh, ale vůbec ne nereálný. A to, spolu s tvým stylem, mě na něm opravdu uchvátilo.
Chtěla jsi ti napsat sáhodlouhý komentář k těm řádkům dole, ale neudělám to. Ze sobeckých důvodů je mi to strašně moc líto, ale když svoje zájmy odsunu bokem, tak tě chápu. A navíc věřím, že no-twilight svět je tak obrovský, že si v něm další příběh z tvé hlavy brzo najde cestu na svět. A já bych u toho chtěla být.
Děkuju.

wuzinka

13)  wuzinka (29.04.2012 09:13)

12)  Rossi (29.04.2012 08:44)

Klaním se hodně hluboko

11)  mayla (29.04.2012 08:18)

Prekrásne

«   1 2 3 4   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek