Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/sexy%20boty.jpg

Tuhle kapitolu odkládalo mé zbabělé podvědomí. Ale je to za mnou. Držte se.

Děkuju za trpělivost ♥

 

 

Carlisle

 

Sharon dostala od soudkyně povolení setkat se se mnou. Pomohlo, když jako důvod uvedla omluvu.

Vždycky nesnášela, když jí někdo pomáhal, teď se ale pokorně nechala dovézt jedním ze svých právníků. Ruce měla bezvládně složené v klíně, jako by i nad nimi ztratila vládu. Nebyla nalíčená a vlasy měla stažené v jednoduchém culíku. Brada a lícní kosti ostřeji vystupovaly z pohublého obličeje. Přesto vypadala neuvěřitelně mladě a nevinně.

Seděl jsem za úzkým stolem, jenž nás měl oddělovat, ale automaticky jsem vstal, udělal dva kroky k ní a objal ji. Dozorkyně u dveří si odkašlala. Podíval jsem se na ni; zavrtěla nesouhlasně hlavou. Poslušně jsem se vrátil na své místo.

„Totálně jsem to podělala,“ řekla Sharon místo pozdravu. Očima těkala těsně kolem mého obličeje.

„Nesnažil jsem se dost. Ale i tak… Měla jsi něco říct. Nemuselo to zajít tak daleko.“ Pevně stiskla rty. Zbělely tak, až splynuly se zbytkem bledého obličeje. Její pohled se zastavil někde na mém rameni. Dvakrát za sebou hlasitě polkla. Poznal jsem, že se snaží neplakat. Nikdy přede mnou neplakala.

„Sharon?“ Podívala se na mě, jako bych ji vytrhl ze snu. „Odpustil bych ti cokoliv a ty to víš. Ale pokud jsi věděla o tom, co Joana provádí těm dívkám, co provádí Belle…“ Dozorkyně si znovu odkašlala, tentokrát důrazněji.

„Nechci to poslouchat,“ zavrtěla Sharon prudce hlavou. Nepodařilo se jí uhlídat slzy, ale okamžitě si začala téměř zuřivě otírat tváře. Pevná bavlna vazebního overalu zanechala na její jemné pleti ošklivé červené čáry. Znovu složila ruce do klína, v obličeji obvyklý kamenný výraz.

„Věřila jsem jí, věřila jsem jí, že mě musela dát pryč. Říkala, že mě nikdy nepřestala milovat. Že se o mě postará. Že mi všechno vynahradí.“ Mluvila tiše, ale s umanutostí paličatého dítěte. Dozorkyně už jen nespokojeně zafuněla. „Měla jsem tě opravdu ráda, Carlisle, víš?“ zvedla prudce hlavu. „Nikdo na mě nikdy nebyl tak hodný jako ty. Myslím, že bych tě dokonce mohla milovat. Ona mi to ale zakázala. Řekla, že bych všechno zkazila. Že o mě doopravdy nestojíš. Že se chceš jen pomstít své ženě.“ Dívala se mi upřeně do očí. Byl jsem si jistý, že i teď toužila slyšet, že to není pravda. Že aspoň já jsem jí nelhal.

Mlčel jsem.

Znovu sklopila pohled k desce stolu.

„Víš, doopravdy nelituju toho, co jsem ti udělala. Lituju, že strávím zbytek života v díře. Lituju, že jsem neměla normální matku. Lituju… lituju…“ Znovu se rozplakala. Tentokrát to nebyly tiché nechtěné slzy. Byl to příval vzlyků a stenů a brzy se svíjela v křesle, jako při skutečném záchvatu. Několikrát udeřila hlavou o stůl. Nevšiml jsem si, komu a jak dala dozorkyně vědět, ale do půl minuty se v místnosti objevil lékař s připravenou injekcí. Pomohl jsem mu přidržet Sharoninu paži. Když její tělo ochablo, zvedl ke mně pohled.

„Děkuji, kolego,“ usmál se. „Tohle nám předvádí několikrát denně. Raději jsme se připravili. Teď ji odvezeme.“

„Ještě okamžik,“ požádal jsem ho. Sklonil jsem se k Sharonině uchu. Oči měla napůl pootevřené, viděl jsem, že její zorničky reagují a doufal jsem, že mě uslyší.

lituju, že jsem tě potkal, Sharon. Neměla jsi to jednoduché, ale udělal bych pro tebe cokoliv. Tu šanci jsi zahodila. Pokusím se zařídit, abys mohla na tu operaci. Bylas moje žena, o tohle se postarám.“ Podržel jsem její ochablou tvář a políbil ji na čelo. Doufal jsem, že bude brzy po všem a já na ni dokážu nemyslet.

 

Bella

Sharonina obhajoba požadovala pro ni a pro Joanu oddělené procesy a soudce to bez velkých průtahů schválil. Během tří dnů jsem se tak ocitla dvakrát na místě pro svědky obžaloby a musela se aktivně účastnit toho, jak mě nejdřív Sharonin a pak Joanin obhájce veřejně označují za prostitutku. Byla jsem na to připravená, jak jen člověk na něco takového může být připravený; žalobci se snažili zdůraznit podstatné aspekty případu, přesto jsem se cítila strašlivě.

Vše bylo znásobeno i tím, že teprve se začátkem procesů propuklo kolem toho všeho skutečné mediální šílenství. Carlisle byl příliš známá osobnost, mluvilo se o něm jako o příštím senátorovi za Washington. Já byla jen bývalá bezvýznamná celebrita, která sešla z cesty, ale když se to dalo dohromady…

Po dvou dnech novináři s definitivní platností dořešili charaktery všech zúčastněných.

Carlisle Cullen, jednoznačně kladný hrdina a oběť spiknutí.

Edward Masen, jeho nebohý zraněný syn, další oběť spiknutí.

Joana a Sharon – prohnané bezcitné zrůdy, hlavní strůjkyně všeho zla.

Jen se mnou si tak nějak nevěděli rady. Názory se pohybovaly od ubohé nevědomé šlapky, která byla ve spiknutí pouze využita, až po vypočítavou zkrachovalou spisovatelku, která si účast na tom všem vlastně užívala.

Ve všech variantách jsem ale byla někým, od koho byste se měli držet co nejdál. Nejlépe navždy.

Edward mi nepomáhal. Ne tak, jak chtěl. Ne tak, jak jsem potřebovala. Ne že bych uměla popsat a vysvětlit, jakou pomoc vlastně potřebuju. Snažil se, to ano, ale právě vědomí, jak moc se musí snažit, aby se na mě alespoň jednou za den dokázal usmát, mě deptalo víc než to, co se dělo tam venku.

A tak jsem se změnila v sobce. Kdykoliv jsem se vrátila domů, shodila jsem ze sebe oblečení – zdálo se mi, že po tom všem, co zaznělo u soudu, musí páchnout – rychle a důkladně jsem se osprchovala, a pak jsem si bez ptaní, vlastně bez jakéhokoliv mluvení, zabrala Edwardovu náruč.

Brala jsem si z něj sílu, o níž pravděpodobně ani nevěděl, že ji má. Vdechovala jsem jeho vůni, lapala jeho dech, vstřebávala jeho teplo. Vyhovovalo mi, že mu nevidím do tváře, stačilo, že mě hladil po zádech a dýchal mi do vlasů.

Cítila jsem, že to v sobě potřebuju nějak uzavřít. Celé ty čtyři roky. Stály mě příliš mnoho, ale taky mě dovedly k Edwardovi. Díky tomu jsem cítila slabou naději, že by se mi to opravdu mohlo podařit. Že bych se mohla smířit sama se sebou. Naivně jsem doufala, že vynesení rozsudků bude tím zlomovým okamžikem, ve kterém si dokážu říct dost, dělám tlustou čáru, a i když nemůžu začít znovu, můžu pokračovat jinak. Správně. Opravdově.

A tak jsem tam to páteční odpoledne šla, i když už jsem nemusela. Edward vypadal překvapeně, ale nenutil mě, abych mu něco vysvětlovala.

Soudce dočetl a já sledovala nejdřív Joaninu a o dvě hodiny později Sharoninu tvář a čekala na ten zlom. Ale nic se nestalo. Vůbec nic. Všichni kostlivci zůstali v mé duševní skříni, a byli stejně čilí, jako minulou i předminulou noc. Posadila jsem se zpátky na lavici, i když se mě Carlisle a Esme pokoušeli přesvědčit, že je čas jít. Chtěla jsem ještě počkat. Aspoň pár minut…

Zůstala jsem, dokud mě soudní zřízenci zdvořile nevyhodili. Před budovou postávaly poslední hloučky novinářů. Vrhli se ke mně, ve tvářích nadšené výrazy. Nemohli uvěřit svému štěstí. Já nemohla uvěřit, že se nic nezměnilo. Že budu muset dál den za dnem, trpělivě a zoufale pomalu obrušovat ostré hrany kamene, který mě tlačil do žeber až příliš blízko u srdce. I teď jsem se bála, že stačí, abych se prudčeji nadechla, a utrpím zranění, které už nepůjde vyléčit.

Novináře jsem nechala za sebou a vydala se směrem k domovu. K Edwardovi. A jak jsem přecházela další a další ulice mezi bloky, zrychlovala jsem. Tentokrát mě ale nehnala panika vyvolaná ruchem na ulici. Čím blíž jsem mu byla, tím jasněji jsem si uvědomovala, že je to tak, jak mi jen před pár týdny napovědělo moje napůl zdrogované podvědomí.

Se vším, co mě tíží, mi může pomoci jen Edward. I když strach, že o něj přijdu, mi až doteď bránil, abych si mu o pomoc doopravdy řekla. Abych mu všechno řekla.

Jasněji než kdykoliv předtím jsem cítila, že to musím udělat. Úplně se mu odevzdat. Odhalit svá zraněná a stále tolik zranitelná místa.

Mávla jsem na taxík a doufala, že bude dost rychlý. Nechtěla a nemohla jsem riskovat, že mé odhodlání zeslábne.

 

Musel vyrazit ke dveřím, sotva jsem strčila klíč do zámku. Nedal mi šanci cokoliv říct a pevně mě objal. Nechala jsem se líbat, jeho láska mi dodávala odvahu. Z naléhavosti jeho doteků jsem usoudila, že možná od ukončení procesů očekával to co já.

„Vezmi si něco hezkého a zajdeme na pořádnou večeři,“ zašeptal mi někam pod ucho.

„Na večeři je trochu brzo, ne?“ pokoušela jsem se zůstat u svého původního plánu.

Omluvně se zašklebil a trochu nervózně si prohrábl vlasy. „No, popravdě… Teď si ještě můžu dát poslední normální jídlo. Večer nastupuju do nemocnice a zítra…“ Nedořekl, jen s předstíranou námahou zvedl zraněnou ruku.

Takže už zítra. Proto celou dobu mlžil, když jsem se z něj snažila dostat konkrétní termín. Nechtěl, abych se stresovala kvůli blížící se operaci.

Rychle jsem spolkla zklamání. Rozhovor nebude. Ne dnes. Budu stejně ohleduplná jako on a nebudu mu přidělávat další starosti. Navíc starosti s něčím, co už stejně nejde změnit.

„Fajn, tajnůstkáři,“ usmála jsem se. „Dej mi půl hodiny. Tenhle kostým už nikdy nechci vidět,“ začala jsem ze sebe rovnou v předsíni stahovat elegantní sáčko a úzkou sukni. Esme se mnou zajela do mého bytu a pomohla mi vybrat pár vhodných věcí, které na mně úplně nevisely. Policie po sobě sice jakž takž uklidila, přesto jsem si tam připadala jako na území nikoho. Napadlo mě, že můj byt pro mě ztratil atmosféru domova. Nechtěla jsem si připustit, že ji vlastně nikdy neměl.

Skutečný domov jsem měla až teď.

 

 

Jídlo bylo skvělé. Poslušně jsem snědla všechno, co přede mě Edward nechal nanosit. Užívala jsem si radost a naději v jeho očích.

A počítala jsem.

Když půjde všechno dobře, bude za týden doma. Na to, co mu potřebuji říct, mi bude stačit jeden večer. Ano, takže sedm, nejvíc osm dní. Možná za pouhých osm dní budeme znovu sedět u večeře, ale už jako skutečný pár. Skuteční partneři.

Anebo budu sedět sama ve svém bytě a proklínat minutu, kdy jsem dostala ten šílený nápad se vším se mu svěřit.

V restauraci jsme se nezdržovali. Zbývaly nám dvě hodiny. Na jejich využití jsme se shodli beze slov.

 

 

 

Edward

Myslel jsem, že dva dny po operaci z nemocnice prostě uteču. Co bych tam dělal týden? Zákrok ale trval spoustu hodin a po dlouhé narkóze jsem nakonec přestal protestovat a smířil se s tím, že budu pár dnů polehávat.

V neděli se u mě vystřídali všichni. Carlisle s Esme. Byli vážně nenápadní, jak dorazili jen deset minut po sobě. Emmett, který nic nepředstíral a Alicinu sestru Rosalii nekompromisně objímal kolem pasu, i když ona z toho byla trochu vedle. Jessica, Alice, Jasper a Bella to procesí uzavírali. Posedali si kolem postele – Bella dost blízko na to, abych se jí mohl dotýkat zdravou rukou – a nudné odpoledne v nemocnici rychle změnili v rozchechtaný piknik. Alice přinesla plnou tašku dobrot a teď je jako profesionální kouzelník tahala v přesně stanoveném pořadí.

Ve chvíli, kdy se Jasper dostával k pointě jednoho ze svých oblíbených vtipů, se ozvalo opatrné zaklepání.

„Ano!“ přerušil jsem Jazze. Mezi dveřmi se objevila nejdřív záplava zlatých vlasů, jak Tanya opatrně nakoukla, ale skoro vzápětí vstoupila do pokoje. Tohle uměla. Vejít tak, aby se všem zatajil dech. Mužům i ženám. Oblečená nevtíravě, ale sexy, s dokonalým nenápadným make-upem a drahou kabelkou, na kterou by jako státní zaměstnanec neměla mít.

„Ahoj, Edwarde.“ Děkoval jsem bohu, že si nikdy nepotrpěla na žádné zdrobněliny. Všichni na ni zaraženě zírali. Dokonce ani Jasper, který ji znal docela dobře, nevypadal, že by měl chuť ji pozdravit.

„Pár týdnů tě marně sháním,“ pokračovala trochu netrpělivě. „Potřebuju si s tebou promluvit. Soukromě,“ dodala, i když to z jejího tónu všichni pochopili.

„Zajděte si pro kafe,“ usmál jsem se na ně a omluvně stisknul Belliny prsty, které až příliš rychle vyklouzly z mé dlaně. Za pár vteřin jsme zůstali sami.

„To je nová kamarádka?“ zeptala se měkce a posadila se na Bellinu židli. Měl jsem co dělat, abych ji z ní neodstrčil. „Pokud je pro tebe vaše přátelství důležité, měl bys nás seznámit.“ Podařilo se jí potlačit ve svém hlase veškerou ironii. Zněla prostě jen mile. Přesto jsem si jasně uvědomoval, jak těžkne ten balvan v mém břiše – přesně ten, který se ozval pokaždé, když se mi na telefonu objevila zpráva nebo nepřijatý hovor od Tanyi.

Zvedla ruku a upravila mi vlasy na čele. Ucuknul jsem, ale ne dost razantně.

„Podařilo se nám to, Edwarde, jsem těhotná,“ řekla pak. Usmívala se. A zase to bylo jen milé. Jako by se zmínila, že se dala na pěstování letniček.

Zíral jsem na ni a čekal, kdy tu informaci nějak upřesní. Kdy mě ujistí, že něco v jejím životě se radikálně mění, ale se mnou to nemá nic společného.

Ve všem, co dělala, byla Tanya vážně dobrá. Teď se rozhodla mlčet, a tak mlčela.

„Jak dlouho?“ dostal jsem ze sebe. Možná víc proto, že mi to celé připomnělo nějakou filmovou scénu a tohle byla správná replika, než proto, že by mě to opravdu zajímalo.

„Dvanáct týdnů.“ Další úsměv.

Na tohle už můj mozek zareagoval.

„Dvanáct týdnů? Musela jsi to vědět, už když jsme se viděli naposledy!“ Příliš brzy jsem začal křičet. Ve spáncích mi bušilo a v pruzích odpoledního slunce, které sem dopadalo přes napůl zatažené žaluzie, začala tancovat fialová kola. Točila se rychle, čím dál rychleji…

„Chtěla jsem si být opravdu jistá. Že budu v pořádku a že mě nebudeš nutit, abych šla na potrat.“ Tenhle hlas už jsem poznával. Vyrovnaná, pragmatická Tanya.

„Nevěděl jsem, že chceš dítě. Ve snu by mě nenapadlo, že nic nebereš. Že nemáš ani pitomej pesar.“ Silou vůle jsem se snažil ovládnout.

„Já to vlastně taky nevěděla,“ pokrčila rameny. „Ale třicet už mi bylo, takže se dalo čekat, že i u mě to přijde.“ Uhladila si sukni a mimoděk si přejela přes dokonale ploché břicho.

„Máš nějaký papír od doktora?“ Její dobrá nálada okamžitě zmizela.
„Nevěříš mi? Nejsem taková ubožačka, abych na tebe něco hrála, Edwarde. Chodili jsme spolu a já jsem těhotná. Copak je to tak neuvěřitelné?“

K fialovým kolům se přidala oranžová. Promnul jsem si oči.

„Jen jsme spolu spali, Tanyo. Myslel jsem, že v tom máme oba jasno. Podrazila jsi mě. Byl jsem idiot.“

Naklonila se ke mně. Obklopila mě ovocná vůně jejího parfému. Léta používala stejný. I v době, kdy jsme spolu doopravdy chodili. Kdy jsem si myslel, že už žádnou ženu nebudu milovat tak jako ji.

„Pořád tě miluju, Edwarde,“ zabroukala. Víc něžně než svůdně. „Vím, že by ses mě s penězi svého otce mohl zbavit, ale je to i tvoje dítě, Edwarde. Chci ho vychovávat s tebou. Chci žít s tebou.“

Její slova mě paralyzovala.

Pomalu se zvedla ze židle, opřela se o okraj postele a políbila mě. Nejdřív se zdálo, že jen položí své rty na mé, ale pak mi špičkou jazyka přejela přes spodní ret.

„Chutnáš po ní, Edwarde,“ zašeptala. „Slibuju, že na ni dokážeš zapomenout. A slibuju, že toho nikdy, nikdy nebudeš litovat.“

Odtáhl jsem se, ale bylo to chabé gesto, protože už si stejně znovu sedala. Odvrátil jsem od ní pohled.

Za skleněnou tabulí vedle dveří stála Bella. Ruka, ve které držela kelímek s kávou, se jí třásla. Druhou se opírala o sklo, jako by se aspoň něčeho musela držet. Němě jsem vyslovil její jméno.

Pak zmizela.

 

 

povídky od ambry

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

Bosorka

1)  Bosorka (26.04.2012 15:25)

Co si to na ně zase vymyslela?

«   1 2 3

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella