Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/sexy%20boty.jpg

Chlapi to všechno podělají a holky aby to pak zachraňovaly ;).

Carlisle

 

Stačily dvě minuty a potvrdilo se mi to, co jsem zatím jenom tušil. Edwardův nejlepší kamarád je skutečný blázen. Možná ještě trochu větší, než má asistentka.

Na Joanu, která se právě natahovala pro zbraň, se téměř nepodíval. Zíral na mě, jako bych ho právě nachytal při krádeži bonbónů. Zrudl a očividně se snažil vymáčknout ze sebe nějaké vysvětlení faktu, že má klíče od mého bytu a že je – možná ne poprvé – použil. Došel až k posteli a Joanu tak nechal za sebou. Než stihl cokoliv souvislého říct, ozval se její hlas. Doslova přetékal potlačovaným vztekem.

„Klekni si, ty smrade, a ruce dej za hlavu.“ Zmateně se po ní ohlédl. Rozpřáhl ruce v jednom z těch svých rádoby žoviálních gest. Uvědomil jsem si, že absolutně nechápe, co se tu děje.

„Jaspere, poslechni Joanu a hlavně mlč.“ Můj hlas zněl nepatřičně – vyrovnaně a skoro konejšivě. Jako bych uklidňoval pacienta před zákrokem. Znovu se obrátil ke mně. Něco v mém výrazu asi zafungovalo. Pomalu složil ruce za hlavu, ale pořád zůstával stát. Periferně jsem zahlédl Alici. Zastavila se pár kroků ode dveří. Možná díky její drobounké postavě a taky díky tomu, že se vůbec nehýbala – zdálo se, že snad ani nedýchá – jí Joana zatím nevěnovala pozornost. Naše oči se na okamžik setkaly. Ty její byly obrovské, plné nefalšované hrůzy. Přesto - jako by se skrze mě dívala někam mimo tuto místnost. Mimo tento čas.

„No tak už si klekni!“ Joana ztrácela nervy. Příchod těch dvou ji zaskočil rozhodně víc než mě. Já byl ale paradoxně v  jednodušší situaci. Nepochyboval jsem, že tu dneska zemřu. Nelíbilo se mi, že kvůli Jasperově pitomosti hrozí totéž i jemu a Alici. Ale nemohl jsem s tím nic moc dělat. Zato Joana teď řešila opravdové dilema. Nemohla je nechat odejít. Ale tahle dvojnásobná komplikace jí brala šanci narafičit to se mnou na nehodu nebo na sebevraždu.

Poodstoupila, aby na mě přes Jaspera viděla. Její oči těkaly mezi ním a mnou. Mohl jsem v přímém přenosu sledovat, jak jí to všechno běží hlavou. Napjatě jsem sledoval, k jakému rozhodnutí dospěje.

Když se usmála, roztřásl jsem se.

„Takže náš drahý doktor Cullen přišel nedávno o svou nejmilejší couru. Ale naštěstí se objevila ucházející náhrada.“ Pořád s tím širokým úsměvem se na okamžik obrátila k Alici. „Jenže ouha! Její chlapec se jí nedokáže vzdát. A tak se rozhodne vyřešit to jednou provždy.“

Nemusela pokračovat. Její plán byl jednoduchý a… dokonalý. Nebude těžké ověřit, že jsem se rozešel s Bellou. Že jsem znal Alici. Že mezi ní a Jasperem něco bylo, ale rozhodně ne idylka. A Joana se jistě postará o to, aby v téhle posteli zůstalo dost důkazů Aliciny přítomnosti…

Jasper vypadal pořád stejně nechápavě. Doufal jsem, že to všechno proběhne co nejrychleji, ale to jsem Joanu podcenil. Napřáhla se a vší silou uhodila Jazze do zátylku. Zaúpěl a instinktivně se po ní ohnal, ale ona mezitím stihla odskočit. Pohled do ústí revolveru ho rychle zchladil.

„Tak už si kurva klekni,“ zasyčela Joana. Tentokrát ji poslechl. Pomalu se k němu vrátila. Opřela mu zbraň o spánek, pak se prudce napřáhla a kopla ho do břicha. Po čtvrtém kopanci se svezl na podlahu a zkroutil se do klubíčka. Měla to s ním snadné. Mířila mu do obličeje, takže si instinktivně zakrýval hlavu a jeho břicho a slabiny zůstávaly nechráněné. Najednou připomínala stroj. Její obličej byl prázdný, jak systematicky zpracovávala tělo před sebou. Uvědomil jsem si, že úplně stejně vypadala pokaždé, když se ponořila do práce. Jako by všechno kolem ní zmizelo. Joana teď prostě plnila další úkol. Jen se u něj víc zadýchala.

„Joano, prosím,“ zkusil jsem to opatrně. „Tohle snad jako důkaz toho, že jsme se porvali, stačí, ne?“ Zarazila se. Zvedla ke mně naštvaný pohled. Vyrušil jsem ji.

Ten pohyb za ní byl téměř nepostřehnutelný. Jako by se jen pohnuly dveře v průvanu.

Ozvala se rána.

V prvním okamžiku jsem ten zvuk nedokázal k ničemu přiřadit. Rozhodně jsem nic podobného nikdy neslyšel. Téměř vzápětí jsem ale rozeznal změnu v Joaniných očích. Najednou se ztratila.

Když se sesunula k zemi, konečně jsem spatřil Alici. Předtím jsem neměl šanci, za Joanou ji nešlo vidět, ani když měla obě ruce zdvižené vysoko nad hlavou. Křečovitě v nich svírala láhev. Právě z ní vytékal zbytek šampaňského. Alice na ni zírala, jako by nemohla uvěřit, že se nerozbila.

„Když jsem takhle kdysi vyřídila fotra flaškou od vodky, byl z toho asi milion střepů,“ řekla tím svým dětským hlasem. Pomalu spustila ruce dolů a váhavě se zadívala na Jaspera.

„Jestli umře, bude to moje vina. Nechtěla jsem chodit k němu do bytu…“ Drobná ramena se jí roztřásla.

Teď nebyl čas na pláč.

„Alice, Alice! Podívej se na mě!“ Neochotně mě poslechla. „Jsem doktor, vzpomínáš? Uděláš, co ti řeknu, a všechno bude v pořádku.“ Pořád byla mimo, ale pomalu kývla. „Nejdřív najdi tu zbraň, ano? A vezmi ji velmi, velmi opatrně.“ Po pár vteřinách nesystematického pátrání se pro ni sklonila.

„Co s tím?“ Držela ji s překvapivou lhostejností.

„Schovej ji sem,“ kývnul jsem k zásuvce nočního stolku. Budu ji mít blízko a nebude na očích.

„A teď tohle,“ zarachotil jsem pouty o kovový rám postele. Alice se neochotně vrátila k nehybné Joaně.

„Myslím, že klíčky nechala ležet na baru.“ S mnohem větším nadšením odběhla určeným směrem. O dvě minuty později jsem byl volný. Vzal jsem pouta a dřív, než jsem začal s ošetřováním Jaspera a kontrolou Joaniných životních funkcí, jsem se postaral o to, aby už její spolehlivé a pracovité ruce nemohly pracovat vůbec na ničem. Aspoň ne teď a v tomhle bytě.

 

 

Bella

 

Připadala jsem si jako na horské dráze. Máma s tátou na tom byli nejspíš podobně, možná hůř, protože jim, na rozdíl ode mě, zatím nikdo neposkytl ani částečné vysvětlení. Jejich nemožná dcera je několik let prakticky ignoruje, a pak se jim bez varování vrhá kolem krku a nadšeně jim představuje svého přítele. I když se, chudáčci, strašně snažili, máma po prvních minutách plných dojetí rychle pookřála a skoro nadskakovala zvědavostí. Já byla taky zvědavá – nikdy mezi námi nebyla taková ta holčičí spřízněnost, nikdy jsem se jí s ničím nesvěřovala. Budu to umět? Naučím se to? Chtěla jsem. Toužila jsem po tom. Edward mi ukázal, jak je úžasné přijímat něčí lásku. Rychle mi došlo, že kromě něj bych jí obrovské množství mohla dostat od svých rodičů. Doslova se na to třásli. A dokonce by ani nečekali nic na oplátku… Je to takové vždycky? Mít děti?

Táta se zatím držel zpátky, polohlasem si s Edwardem vyměňovali informace o tom, co se stalo v posledních dnech. Poznala jsem, když se dostali k té záležitosti s Buddym a Coxem. Táta se nahrbil, sevřel ruce do pěstí a celý se napjal. Jako by se chystal na někoho skočit. Zhluboka se nadechl a konečně se na mě podíval. Uvědomila jsem si, že to znovu prožívám, že ze mě příliš rychle sklouzla ta ochranná pláštěnka apatie. Spodní ret jsem si skousla tak pevně, až jsem na jazyku ucítila chuť krve.

Seděli všichni na zadním sedadle, táta uprostřed, Edward po jeho levé ruce. Chtěli si cestou promluvit. Máma se dopředu k Owenovi zrovna nehrnula, takže jsem teď nepohodlně kroutila, jen abych na ně dozadu viděla.

„Nemusím ti vykládat, že jsi vyřídila dva totální gaunery,“ zamračil se táta přísně, zřejmě v reakci na můj aktuální výraz.

„Nemusíš,“ zakroutila jsem hlavou.

„A nemusím ti vysvětlovat, že kdyby ses z toho oklepala za pár dnů, tak bys byla divná.“ Edward vedle něj překvapeně zamrkal.  Asi mu to nepřipadalo jako zrovna obvyklá útěcha. Překvapení se rychle změnilo v nesouhlas.

„Nemusíš,“ usmála jsem se. Zraněný ret mě zabolel. Edward se mýlil. To, co táta říkal, fungovalo. Když jsem si to opravdu uvědomila – že mám právo být nějakou dobu špatná z toho, co se mi stalo – najednou jako by zmizela část z té tíhy, která mě skoro dusila. Staly se mi hrozné věci, udělala jsem hrozné věci, takže mi prostě může být pár dnů nebo týdnů úplně hrozně. Je to normální reakce.

Táta spokojeně přikývnul, jako by viděl, jak mi to postupně dochází.

„Jedli jste něco?“ ozvala se máma. „Jsi hrozně hubená, holčičko.“ Natáhla se a chytila mě za předloktí. „Jako sirky,“ zamručela nespokojeně.

„Postarám se, aby pořádně jedla,“ vyklonil se Edward přes tátu, aby mohl ten slib říct mámě z očí do očí. Najednou se mi chtělo smát. Seděli jsme v policejním autě, které řídil detektiv, mluvili jsme o zabíjení a právu na odpuštění a já měla přesto pocit, jako bychom se ocitli ve Forks, v mrňavé jídelně, kterou se máma marně snažila zvětšit světlým ubrusem a žlutě natřenými stěnami, a jen tak planě plkali, než nám trochu vychladnou brambory na talíři.

V tu chvíli mě napadlo, že bych to snad přeci jenom mohla zvládnout.

 

 

Edward

O týden později

Charlie a Renée odjeli domů, Carlisle se vrátil do nemocnice, Jaspera z ní propustili. Alice mezitím vymalovala a pravděpodobně i vydesinfikovala jeho ateliér. Když se ukázalo, kam až je můj šílený kamarád schopný zajít, jen aby s ní mohl být sám, rozhodla se smířit s faktem, že v tom nemožném kutlochu nebude první. Ale rozhodně mohla být první, kdo se bude dotýkat čistých stěn, spát na nové matraci a v novém damaškovém povlečení. Na celou tu akci si pozvala Angelu a Jessicu, i když Jess vyhrožovala, že se při noční službě v nemocnici nenápadně postará o to, aby už Jasper nikdy nikoho nenaštval.

Když se Jessica s Bellou - před Belliným odjezdem do Chicaga - naposledy setkaly v nemocniční hale, dostala Jess kromě slibu, že se Bella za měsíc vrátí, i malou obálku s klíči od Carlisleova bytu. Bella mu je chtěla vrátit sama, ale zapomněla na to. Ze stolku v Jessičině podnájmu, kam Jasper s Alicí pravidelně chodili na kávu, pak ještě ten večer záhadně zmizely. Krátce potom, co se Jess zmínila, k jakým dveřím ty klíče patří… Ten pitomec si prostě řekl, že když mu půjčuje byt syn, může i otec. Zvlášť pokud se zmíněný otec stěhuje do Chicaga…

Byli jsme si všichni jistí, že kdyby Joana ublížila Jasperovi jen o trochu méně, Jessica by to srovnala.

Cesta z mého do Jazzova bytu se za poslední týden stala prvním zkušebním úsekem pro Belliny první samostatné výpravy. Alice, Angela a Jessica malovaly, natíraly a uklízely, ona jim vařila kávu a mazala sendviče.

Bylo to jen pár bloků, ale Belliny strachy byly pořád s ní. Občas jsem ji potají sledoval. Stačilo, aby kolem ní rychleji projelo auto, a uskakovala do vchodu nejbližšího domu. Ještě hůř reagovala, když někdo na ulici hlasitěji promluvil nebo nedej bože vykřikl. Objala se pažemi kolem hrudi, jako by hrozilo, že se celá rozsype a dala se do běhu. Nezastavila se, dokud za ní nezapadly těžké vchodové dveře.

Po pár dnech se mi zdálo, že její reakce už nejsou tak nepřiměřené, přesto jsem ten pohled nedokázal snést. Několikrát jsem se jí opatrně zeptal, jestli se cítí líp, ale v mé přítomnosti, za zdmi bytu, se vždycky jen spokojeně usmála, objala mě a velmi často mi velmi názorně předvedla, jak dobře jí se mnou je. Předstíral jsem, že mě přesvědčila, ale celou dobu jsem přemýšlel, jak jí doopravdy pomoct.

V týdnu po Joanině zatčení absolvovala další dva výslechy. Děsil jsem se, že to její křehkou psychickou rovnováhu může ohrozit, ale čekal jsem na ni, a když vyšla ven, vypadala sice unaveně, ale klidně.

„Je to stejné, jako když si necháš vytrhnout bolavý zub,“ vysvětlovala mi. „Ta hodina u zubaře je děsná, ale pak přijde úleva. Zbavíš se něčeho, co tě trápilo.“ Nevěřil jsem, že by to mohlo být tak snadné.

Blížil se soud a já byl pevně odhodlaný odložit poslední plánovanou operaci, abych mohl být při tom. S Bellou. Připravený podepřít ji a obejmout, když to bude potřeba. Protože pokud běžný výslech přirovnávala k trhání bolavého zubu, soud s Joanou a se Sharon pro ni bude jako trhání zdravých zubů bez umrtvení.

 

 

„Nechci, abys tu operaci odkládal.“ Byla hluboká noc, probudilo mě šumění deště a prázdné místo na Bellině straně postele. Seděla u okna a pozorovala proudy vody stékající po skle. Nějak poznala, že jsem vzhůru.

„Už jsme to probrali, Bello, i profesor potvrdil, že s tím není spojené žádné riziko. Nenechám tě v tom, slíbil jsem ti, že na to nebudeš sama.“

Snažil jsem se rozeznat, jak se tváří, ale viděl jsem jen její profil ozářený deštěm zmatněnými pouličními světly. Vypadala jako z mramoru. Bledá a nehybná. I když promluvila, pohnuly se sotva její rty.

„Já tě tam nechci, Edwarde,“ řekla tiše, ale jasně. „Ne všechno, co se mi stalo, můžu svést na někoho jiného. Carlisleův právník mi říkal, že se musím obrnit, Joanini i Sharonini právníci ze mě budou chtít udělat…“ Zalapala po dechu. „Postaví obhajobu na mé nevěrohodnosti. Na mé výmluvné minulosti.“

Chtěl jsem jít k ní a v dalším konejšivém objetí utišit ta palčivá slova. Sotva jsem se pohnul, Bella zvedla ruku v jasném gestu.

„Nechoď teď ke mně, Edwarde,“ zaprosila naléhavě. „Neměla bych pak sílu trvat na svém.“ Dál zírala do deště, ale konečně se trochu pohnula. Naklonila hlavu k rameni, jako by se zaposlouchala. Zůstal jsem v posteli. Narovnala se a oddychla si.

„Pořád čekám, že jednou řeknu něco, přes co se nepřeneseš,“ zašeptala. Ty slzy jsem neměl šanci vidět, ale rozeznal jsem je v jejím hlase. Teď už jsem se nenechal zastavit. Sotva jsem se jí dotknul, doslova mi vletěla do připravených paží. Zvedl jsem ji a odnesl do postele. Pořád byla příliš lehká. Vzpomněl jsem si na slib, který jsem dal její mámě. Přitáhl jsem jí prostěradlo až k bradě a lehl si k ní.

„Nechám tě tam jít samotnou, ale připravím ti sebou pořádné jídlo. Spoustu sendvičů s rostbífem a taky čokoládu. Ta je dobrá na nervy. Taky colu a pěkně silný kafe do toho velkýho termohrnku, co tu nechala Esme,“ broukal jsem jí do ucha. Napětí v jejím těle pomalu odeznívalo. Sundala si ruce z obličeje a položila mi je na tváře. Ještě jsem na nich cítil její slzy.

„Miluju tě, Edwarde Masene. Myslím, že dneska v noci jsem ti to ještě nestihla říct,“ zašeptala.

Ještě pořád se mi vracívala ta protivná myšlenka, že o ní vlastně nic nevím. Že ji neznám. Ale už jsem věděl, co znamená, když použije tenhle tón. Abych náhodou nepochyboval, objala mě zároveň kolem krku i kolem boků.

Bál jsem se o ni. Byla strašně křehká. Ale ještě víc jsem se bál o sebe. Jak bych bez ní mohl žít?

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

Tammy

13)  Tammy (18.04.2012 19:15)

Tahle kapitola byla zvláštní.
Všechno se tak nějak změnilo - totální psychopat Joana se svojí dcerou jsou v lochu - doufám, že napořád!
Belliny rodiče, Alice s Jasperem a bytem, který bude snad nejčisčím bytem v Americe
A hlavně ty dva - Bella se trochu hroutí a Edward se hroutí z toho, že ona se zhroutí a co teprv soud - na který se těším a zároveň se strachy klepu jak to dopadne - víme co ty dvě umí a to mají určitě esa v rukávu.
Bellina minulost je asi ta nejhlavnější - jejich právník musí slintat blahem nad Bellinou prací, kterou dělala dobrovolně...
Páááni - už jsem se zase rozkecala a při tom jsem nedošla k tomu k čemu jsem chtěla, takže:
Bylo to fantastický!
Narvat tolik okamžiků a děje do jedný kapitoly bez toho, aniž by byla přeplácaná a všechno se motalo je umění!
Ty si to znovu dokázala!
Naposledy - tahle kapitola mě odrovnala jedinečným spůsobem

12)  Petris (18.04.2012 18:53)

Jsi šikulka, stejně jako tvé postavy.:)
Krásně si to zaonačila a ta rychlost s další kapitolkou byla také supr.
Taky se o ně krásně bojím a držím jim palce, protože Tě znám, nic není jen tak růžové.:)

semiska

11)  semiska (18.04.2012 17:57)

Uff, nakonec to dobře dopadlo, Alice díky svému vzrůstu zabránila úmrtí. Šikulka. Snad Bella u soudu obstojí a bude moci tohle všechno už hodit nachvíli k ledu, povzpamatuje se ze všechn stresů a strašáků a bude díky Edwardovi relativně normálně žít.

Marcelle

10)  Marcelle (18.04.2012 17:49)

Alice byla skvělá, já bych umřela strachem. Slzím u Belly, je mi jí líto, u soudu to všechno bude muset prožít znovu a ten její strach, že jí Edward opustí :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( Miluju tě, Ambro

Lenka326

9)  Lenka326 (18.04.2012 17:49)

No, tak to teda bylo nečekané. Už jsem se bála masakru a jedna malá Alice to v podstatě vyřešila. Skvělá baba, moc toho tu o ní nepíšeš, ale tahle akcička stála za to. Myslím, že Carlisle měl z pekla štěstí.
V posledních dílkách jsem si libovala, jak Edward hladce zvládl Bellin předchozí způsob života i celou tu hrůzu v Chicagu, ale ono ještě není všemu konec, že? Ten soud, to bude tvrdý a hodně žluklý oříšek. Nemyslím si, že to bube bez problémů, ale víc se bojím toho, co udělá Bella. Už teď ji dusí stres, doufám, že neudělá nějakou blbost.
Úžasný dílek, zase tolik silných emocí. Jen by mě zajímalo, jak zareagoval Edward na všechno to, co Joana za ty roky provedla, jak Esmé vmanipulovala do vztahu s Volturim, který vyústil do rozvodu jeho rodičů a to všechno ostatní. Budeš se k tomu vracet? Předpokládám, že týden po Carlisleově únosu už o tom ví. I když chápu, že jeho první a hlavní starost je teď o Bellu.

8)  lumik (18.04.2012 17:46)

Alice je prostě anděl Doufám, že si to uvědomil i Jasper ;) . Chudák Bella, jak se pořád musí bát, ale já věřím, že to překoná. S Edwardem to určitě zvládnou. Trochu mě mrzí, že Edward nebude u soudu, určitě by bylo zajímavý, co se mu běží hlavou. Nj jsem tyran Těším se na další dechberoucí kapitolu.

Silvaren

7)  Silvaren (18.04.2012 17:30)

Uf uf uf, moc jsem si oddechla, že to v Carlislově bytě dopadlo takhle. A holčičí úklid Jasperova kutlochu mě vážně pobavil:D :D :D
A ti dva - je jasné, že to Bella nebude mít jednoduché, ale přeju jí, aby po tom všem dokázala chodit s hlavou vzhůru. Edward dospěl a je tu pro ni, kdykoliv mu to ona dovolí. Ale po poslední větě mi došlo, že tohle musí vždycky platit oboustranně.

KatkaB

6)  KatkaB (18.04.2012 17:11)

Dobře to dopadlo, vyváznul z toho Jasper i Carlisle a překvapivě Alice byla tou, kdo jim zachránil krk. Joana to má spočítané. Vypočítavá, chladnokrevná. To je úleva, když už jsou z nejhoršího venku ;)

Slib vyslovený z očí do očí upoutal moji pozornost. Kdyby to Edward jen tak pronesl, nemělo by to takovou váhu, jako když jsi ho nechala naklonit, aby na Reneé líp viděl

Bella má strach, Charlie ji utvrdil v tom, že nemusí být hrdinka a že je v pořádku, když toho na ní bude moc. A s blížícím se datem soudu sílí i její strach, že to Edward nezvládne, že neunese tíhu všeho, co se stalo a že ji na konec opustí. Asi by tam opravdu neměl být. Charlie může bezpečnou milující náruč nabídnout za něj a Bella nebude tak nervózní. Počkám si, jakou možnost pro svůj příběh zvolíš Ty, ambro

A taky by mě zajímalo, jak moc se současný příběh liší od verze, kterou jsi měla v šuplíku ;)

"Bál jsem se o ni. Byla strašně křehká. Ale ještě víc jsem se bál o sebe. Jak bych bez ní mohl žít?" Člověk je v podstatě sobec. A to je v pořádku

Děkuju za tuhle kapitolu

THe

5)  THe (18.04.2012 16:36)

Jasper sice udělal blbost, ale ukázala se užitečná, takže si může gratulovat. I když to musela zachránit Alice.
Zato ten soud bude špatnej, chudák Bella, jak se tam zase bude všechno omílat znova a znova... Stejně věřím, že to zvládne. :)

4)   (18.04.2012 16:23)

Alice se vždy zjeví v pravou chvíli ,jako elf,který přináší spásu :)
Jasper a ty jeho pitomé nápady ,ale Carlisle by byl bez šance
čeká nás soudný den a já se jen děsím právníků a Belliny psychické rovnováhy,je mi jasné,že dokáží udělat peklo
pocit,že je milována by jí mohl pomoci
děkuji

Hanetka

3)  Hanetka (18.04.2012 15:56)

A zítra zase, zítra, zítra zas,
jak voda z kohoutku nám odkapává čas,
a dny kolem nás letí jako mámení,
jen moje láska k tobě, ta se nemění.

Jen to, že vždy tě můžu držet za ruku
mi dá na věčné časy pevnou záruku,
že kolem ať si bouře třeba zničí vše
nám dvěma spolu ublížit nic nemůže...

Sky

2)  Sky (18.04.2012 15:53)

Ambři, tak teraz si ma doslova rozsekala. Na maličké kúsky, ktoré sa nedokážu dať dokopy.
Carlisle mal nuveriteľné šťastie, že Jazz je taký magor. Tiež že Alice toho toľko prežila a bola schopná reagovať.
A s Bellou je to ako veľmi zlé? Mala som ten dojem, že je celkom v pohode, no bez Edwarda je rozsypaná ako domček z kariet. Menší závan a je v keli... Snáď ten súd nedopadne horšie ako dúfam a zúčastníme sa aspoň okrajovo Edwardovej operácie. Pokojne budem doktorovi asistovať, len nech viem, že je v poriadku.
Ambři, ďakujem!

dorianna

1)  dorianna (18.04.2012 15:52)

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse poster - Wolf Pack