Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/sexy%20boty.jpg

Počkali jsme si na to. My a hlavně ti dva. I když se mi některé scény nepíšou právě lehce, na tuhle kapitolu jsem se neuvěřitelně těšila.

Díky, dívky.

15+

 

 

 

 

Bella

„Já tomu pořád nerozumím, nejsem zatčená? Musím být zatčená, zabila jsem dva lidi,“ opakovala jsem snad po sté. Stála jsem u jednoho z psacích stolů, které beze zbytku zaplňovaly hlavní místnost seattleské policejní centrály, a odmítala uvěřit tomu, že prostě přijmu Edwardovu nastavenou dlaň a jen tak odsud odejdu.

Detektiv, který seděl za stolem a který vypadal, že už se těší, až vypadnu a on si bude moct hodit nohy nahoru a v klidu dopít chladnoucí kávu, protočil oči jen o trochu víc, než Edward.

„Slečno Swanová, před chvílí jsem mluvil s návladním. Nechtějte vědět, kam mě poslal, když jsem se zkoušel ujistit, že mezi náma nedojde ohledně vaší sebeobrany k rozporu. Dost nehezky se mě zeptal, jestli jsem ho vážně musel budit kvůli něčemu, co je jasné i jeho pětiletýmu synovi. Tolik k vaší vině. Co se týče těch zmetků – už víme, co byli zač. A taky víme, že zbraní, kterou jste je vyřídila“ – všimla jsem si, že se celý večer vyhýbá slovu zabila – „byly za poslední dva roky zabity minimálně čtyři dosud neidentifikované dívky ve státě Illinois. Nepochybuju, že kromě vašich otisků na ní najdeme i otisky toho chlapa. A jeho DNA docela jistě. Samozřejmě je oba máme v databázi. Podklady už jsme poslali kolegům v Chicagu, za chvíli vlítnou do toho… podniku. Snad tam najdou něco nebo někoho, co pomůže doktoru Cullenovi. Vy se teď jeďte někam vyspat, zařídím, aby byl váš byt zítra dopoledne v pořádku.“

Až k informaci o chystané razii v klubu opakoval detektiv jen to, co mi během poslední hodiny říkal už několikrát. Připadalo mi, že tuhle rekapitulaci dělá hlavně kvůli Edwardovi. Aby můj přítel věděl, co mi má říkat, až zase začnu normálně vnímat.

Byt bude dopoledne v pořádku? Před očima se mi znovu mihla vzpomínka na to, jak vypadala úzká chodba těsně po tom, co dozněl poslední výstřel. Otřásla jsem se. V tu samou chvíli jsem ucítila, jak Edwardova dosud vyčkávající ruka popadla tu mou, úplně ledovou, a trhla s ní. Už nehodlal čekat, až si to všechno nějak srovnám.

„Dobrou noc, detektive, a děkujeme. Telefon na mě máte, kdyby cokoliv…“ Kývli na sebe jako dva spiklenci.

Nechala jsem se obejmout kolem ramen a pořád napůl obalená tou zvláštní těžkou mlhou, která bránila realitě, aby na mě naplno dolehla, jsem mu dovolila, aby mě vyvedl před budovu. V taxíku jsem si položila hlavu na jeho rameno. Tiše zasyknul, rychle jsem se narovnala.

„To je dobrý, jen pár modřin,“ konejšil mě a zvedl ruku, aby mě vrátil na původní místo.

„Jsi si jistý?“ Další záblesk vzpomínky - Coxovy naleštěné boty na Edwardových zádech…

„Celou dobu, co tě vyslýchali, jsem strávil v nemocnici. Jsem si jistý, že bych líp snesl dva policajty, než pět doktorů,“ usmál se a naklonil se ke mně, aby mě mohl políbit na čelo. „Ještě pár nakládaček a začnu dělat nějaký bojový umění. Možná se to někdy bude hodit,“ pokračoval ve své snaze trochu mě rozptýlit. „Přičemž tohle moje plácání nijak nesnižuje fakt, že jsi mi zachránila život,“ dodal tiše a najednou úplně vážně. „Nevěděl jsem, že máš zbraň. A že to s ní takhle umíš.“ Na konci jeho poslední věty zůstal nevyřčený otazník. Povzdechla jsem si. Vysvětlování se nevyhnu. Ne pokud si nemá myslet, že posledních pár dnů spí v jedné posteli s totálním magorem.

„Tu zbraň jsem ukradla jednomu z těch chlapů, když jsem utíkala z Chicaga. A ta střelba… Ve Forks není moc možností, jak trávit volný čas, víš? Půlka lidí rybaří, ta druhá loví. Navíc táta je policajt. Bral mě na střelnici, ještě mi nebylo deset.“ Najednou se mi třásla brada. Kontrast mezi tátovou, skoro vždycky usměvavou tváří, když mě chválil za další skvělou ránu, a mezi výrazy Coxe a Buddyho, když jsem jim dnes předvedla, co umím, byl příliš propastný. Příliš děsivý.

„Řekla jsem jim, že jsem je nechtěla zabít. Ten detektiv mě uklidňoval, že lidi, co se učí střílet na terč, se automaticky snaží dát co nejlepší ránu i při skutečným ohrožení. Nejsou jako policajti trénovaní na to, aby to nejdřív zkusili třeba do ramene…“ Další slzy už jsem nedokázala zastavit. Schovala jsem obličej do dlaní a opřela se o kolena.

„Bells, holčičko, všechno je v naprostým pořádku.“ Jeho konejšivý hlas mi zněl těsně u ucha. Skláněl se ke mně, ale nedotíral. Dal mi možnost trochu se vybrečet. „Slyšela jsi to. Vyřídila jsi dva vrahy.“ Ano, vrahy. Vrahy a násilníky. Edward zatím netušil, jakou roli hráli Cox a Buddy při mém pobytu v Chicagu. Utřela jsem si oči a narovnala se. Kopíroval můj pohyb, ve tváři se mu mihla úleva. Předklon pro něj musel být nepohodlný. Tentokrát jsem se k jeho uchu naklonila já. Taxikář rozhodně neměl zachytit nic z toho, co řeknu.

„Lhala jsem jim, Edwarde.“ Trochu jsem se odtáhla, abych mohla vidět jeho reakci. Nemrkal a v tu chvíli snad ani nedýchal. „Chtěla jsem je zabít. Nebo něco ve mně… Děsí mě to, ale když jsem tě tam viděla ležet, tak... Líbil se mi ten pocit, že tě můžu ochránit. Nás ochránit. Že to dokážu…“

Zvedl obě ruce, přitáhl si mě k sobě a pevně mě objal. Už mi nedal na vybranou. Zůstali jsme tak, až dokud auto nezastavilo.

Ukázalo se, že přespíme v hotelu jen dvě ulice od ateliéru. Pokud detektiv dodrží svůj slib, můžeme následující den dojít domů pěšky.

Recepční, drobná zrzka s trochu tvrdě nalíčeným obličejem se už už nadechovala, aby nás pokud možno zdvořile vyhodila – Edwardovy viditelné, i když ošetřené rány a mé zakrvácené tričko a narychlo navlečené nepadnoucí džíny od Esme se do nablýskané hotelové haly ani trochu nehodily – ale Edward ji předběhl. Stačilo mu pár polohlasem, ale velmi naléhavě vyslovených vět a její nepřístupný výraz rychle tál. Nakonec nám ještě slíbila, že zařídí na další den nějaké čisté oblečení pro mě a že dostaneme snídani na pokoj.

Pohnuli jsme se k výtahu. Pořád mě objímal a já se o něj opírala, i když jen pro pocit blízkosti. Na únavu jsem čekala marně, navzdory tomu, že ještě před pár hodinami mi dělalo potíže udržet otevřené oči. Jenže to bylo předtím. Místo kýžené ospalosti jsem se v sametem vypolstrované kabině znovu roztřásla.

„Měl jsem sehnat něco na uklidnění,“ prohrábl si Edward nespokojeně vlasy. Zapomněl přitom na vlastní zranění; tentokrát ale jen stiskl zuby a opatrně, ale rychle spustil ruku zpátky na má ramena.

„Raději ne,“ zavrtěla jsem prudce hlavou. Zuby mi jektaly tak, že jsem téměř nedokázala srozumitelně artikulovat. „Nemám náladu být znovu mimo. Je to jen pár hodin, co jsem střízlivá.“ Přesto jsem si nedokázala představit, jak přežiju následující hodiny. V hlavě se mi teď v rychlém sledu míhaly obrazy krví postříkaných stěn a podlahy, dvou velkých bezvládných těl a Edwarda, který se zpod nich snaží dostat. Mozek mi přehrával dokonalou vzpomínku i na těch několik bublavých zachroptění, na která se zmohl Cox, než bylo konečně po něm. A moje ruce se automaticky znovu a znovu zatínaly, jak opakovaly pohyb, který rychle za sebou ukončil dva životy.

Než jsme vyjeli do našeho patra, už jsem Edwardovu oporu potřebovala. Chodbu pokrýval tlustý koberec, přesto mi každý náš krok duněl v hlavě jako další a další výstřel.

Jen za námi zapadly dveře, moje panika ještě narostla. Hysterie se dostavila opožděně, ale s o to větší intenzitou. Najednou se mi zdálo, že se těch pár drobných červených kapek na tričku – Coxova krev – děsivě rychle rozpíjí do vláken a původní bílá barva trička rychle mizí. Začala jsem ho ze sebe rvát tak překotně, že se skoro vzápětí ozval nepříjemný zvuk trhané látky. Ucítila jsem Edwardovy ruce. I v tom stavu mě jeho dotek dokázal aspoň trochu ukonejšit. Nebylo to, jako když jsem prožívala Ibogainový trip – v tu dobu mě jakýkoliv kontakt z vnějšího, reálného světa rušil. Teď jsem nutně potřebovala, aby mě do reality někdo vrátil. Ne někdo. Edward.

„Miláčku, holčičko, počkej přeci, ublížíš si,“ šeptal horečnatě. Pevně chytil spodní okraj trička a jediným plynulým tahem mi ho stáhnul přes hlavu. Vytrhla jsem mu ho a odhodila ho do kouta, co nejdál od nás. V pokoji jela klimatizace na plný výkon; kromě nervového třasu mě teď rozechvěl i chlad. Všiml si toho a rychle mě znovu objal.

„Co takhle horká sprcha, hm?“ Jen jsem kývla. V objetí jsme nemotorně vešli do koupelny. Tak jako v předsíni, i tady se světlo rozsvítilo automaticky. Edward mě opřel o stěnu, natáhl se do sprchy a pustil teplou vodu naplno. Stála jsem tam, do půl těla nahá, třesoucí se, a pravděpodobně s výrazem šílence. Zaváhal. Chystal se mi pomoct s džínami, ale jako vždycky, když šlo o jakýkoliv dotek navíc, nebyl si jistý, kam až může zajít. Vyhledal moje oči. Kývla jsem.

Trochu neobratně – ovázaná ruka a čerstvá zranění z něj nedělaly právě nejlepšího ošetřovatele – mi pomohl. Tolikrát mě viděl nahou, přesto jsme najednou zrozpačitěli.

„Počkám vedle, zvládneš to?“ zeptal se tiše.

Další kývnutí. Ještě váhal, ale nakonec přeci jen odešel. Všimla jsem si, že nechal trochu pootevřené dveře.

Horká voda nesmyla nic z toho, co smýt nemohla. Žádnou vzpomínku, žádný příliš čerstvý a jasný obraz v mé hlavě. Dopřála mi jen pocit, že Coxova krev je definitivně pryč, že fyzicky jsem se od toho, co se mi dělo v posledních dvou měsících, definitivně odstřihla. Těch pár osamocených minut v koupelně ale způsobilo ještě něco – uvědomila jsem si, že i tak krátká doba bez Edwardovy blízkosti je pro mě nesnesitelná. Ze sprchy jsem skoro vypadla. Natáhla jsem se pro jeden z připravených županů a zabalila se do něj. Než jsem ale stihla sáhnout pro pásek, stála jsem v pokoji vedle postele.

Edward ležel a pravidelně oddechoval. Nespal, díval se na mě doširoka otevřenýma očima. Až teď jsem si všimla o další odstín tmavších kruhů pod jeho očima a rozpraskaných rtů.

To on potřeboval péči, ne já.

„Lež prosím, podám ti něco k pití,“ obrátila jsem se a zapátrala po ledničce. Vytáhla jsem nám dvě láhve coly. Možná chtěl protestovat, nadzvedl se na lokti, ale se syknutím se zase položil. Došla jsem k němu, postavila pití na noční stolek a přešla k jeho nohám, abych mu stáhla boty.

Tentokrát se ozval. „To vážně nemusíš, Bello!“ Beze slova jsem se na něj zamračila a znovu se sklonila k jeho nohám.

„Ty si nedáš sprchu?“ zeptala jsem se pak trochu bezradně. Nenapadlo mě, co dalšího bych pro něj mohla udělat. Nakrčil obočí a ukázal si na břicho.

„Teď by to byl trochu problém.“ Posadila jsem se vedle něj a se strachem mu vyhrnula tričko. On se – na rozdíl ode mě – před odchodem z bytu musel umýt a převléknout. Krev těch dvou měl doslova všude. Tam, kde jsem se obávala pohledu na podlitiny, byl ale jen kus obvazu. Vytáhla jsem mu tričko výš – obinadla měl od podpaží, přes hruď a břicho až k okraji kalhot.

„Pár modřin?“ zamračila jsem se znovu.

„Dvě zlomený žebra,“ usmál se omluvně. „Moje oblíbené zranění. Ale minule to bylo za pár dnů dobrý. Nevidím důvod, proč by to teď mělo dělat potíže. Hlavně že se nedostali k ruce. Díky tobě,“ zvedl pravačku a pohladil mě vykukujícími konečky prstů. „Pojď si lehnout,“ zachraptěl. „Musíš si aspoň trochu odpočinout.“

Poslušně jsem obešla postel, odhrnula tenkou letní deku i prostěradlo a sedla si. Lůžko bylo obrovské; než jsem si doopravdy lehla, přisunula jsem se co nejblíž k Edwardovi. Opatrně se otočil na bok, tváří ke mně. Dlouho jsme se na sebe dívali. Cítila jsem se líp. Jeho oči a láska v nich mi pomáhaly zahnat všechny ošklivé vzpomínky. Aspoň pro tu chvíli. Nakonec jsem to nevydržela, přisunula se k němu a políbila ho. Měl to být jen lehký dotek, varianta jedné z těch pus, co vás ubezpečí, že je u vás někdo blízký, někdo, komu na vás záleží.

Netušila jsem, jak a proč se stalo, že v tom jediném letmém doteku nakonec nečekaně kulminovalo napětí a stres uplynulých hodin. Najednou jsme se objímali tak pevně, že jeho zmlácené tělo by za normálních okolností určitě protestovalo. Ale já si v tom okamžiku byla jistá, že teď žádnou bolest necítí. Všechen ten adrenalin se ve vteřině přetavil v krystalicky čistou touhu. Pro nic jiného nezbylo místo.

Drželi jsme se navzájem, naše ruce si braly horkost z těla toho druhého; naším jazykům rychle přestala stačit ústa a ta se nebránila – potřebovala volnost na přerývaný dech a šepot a výkřiky. Na zlomek vteřiny mě ovládl strach – co bude, až zavřu oči? Nevrátí se zpět ta zkroucená těla a zvětšující se kaluže krve? Bála jsem se zbytečně. Za mými víčky bylo čisto. Na popelavě růžové obloze plul jen neostrý obrys, ve kterém jsem po nějaké době poznala tvar Edwardovy tváře.

Jenom jedinkrát se pokusil nějak zvládnout to, co se dělo. Sevřel můj obličej pevněji a přinutil mě otevřít oči.

„Jsi si jistá, Bello? Můžeme počkat, můžu čekat věky, pokud…“ Nemohl mě držet věčně. Vytrhla jsem se mu a znovu si vzala jeho ústa. Jeho krásné, nezaměnitelné, jedinečné rty i všechnu tu omamující sladkost za nimi. To byla má odpověď na jeho otázku. To a moje ruce, které ho v tu chvíli hladily způsobem, jenž ho připravil o další slova i o sílu skládat je do smysluplných vět.

Když se chtěl dostat nade mě, nedovolila jsem mu to. Strach o něj se přeci jen nedal úplně umlčet. Podvolil se překvapivě ochotně.
Nakonec ale i pro mě bylo lepší, že jsem nás mohla vést. Další záchvěv strachu obsáhl i mě. Mé pohlaví bylo příliš dlouho zdrojem bolesti a strachu. Dovolila jsem Edwardovi, aby mě lehounce, spíš útěšně než dobyvačně hladil, ale nakonec jsem jeho ruku odstrčila a pomalu, zoufale pomalu se pokusila nás spojit.

Když se to podařilo, zasténala jsem úlevou a štěstím. Palčivé vzrušení prvních minut jako by na okamžik ustoupilo. Jenže jen o vteřinu později zasténal i Edward. Projel mnou pocit, o kterém jsem až doteď nevěděla, že existuje. Že je možný. Naše fyzická blízkost najednou znamenala mnohem víc. Znamenala všechno.

Jedno tělo, jedna duše, vybavilo se mi. „Jeho duše,“ zašeptala jsem mimoděk při pohledu na Edwardovu tvář. Můj čistý, nezkažený chlapec. Moje naděje, moje láska…

Naklonila jsem se a položila ruku na jeho srdce. Jak se zrychloval jeho tep, zrychlovala jsem své pohyby.

Vybuchli jsme současně.

Jeho srdce a já, najednou tak malá a v jeho náruči znovu čistá.

O pár minut později jsme oba usnuli. Hlubokým spánkem beze snů.

 

 

povídky od ambry

 

Našla jsem úžasné video, ale bohužel nejde vkládat. Přesto stojí za vidění ;)

http://www.youtube.com/watch?v=LQHyBLiNvXA&feature=fvwrel

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Kate

32)  Kate (06.12.2013 02:38)

Co víc napsat? Hlavně, že Bellu nezatkli. Díky.

Twilly

31)  Twilly (04.05.2012 07:53)

Ambři, to je v pořádku, já jen... ty milovací/orgasmový tandemy mi lezou vším, jestli víš, co tím myslím... je to tak sakra nereálná záležitost a cpe se to všude, že jsem prostě na to vysazená, jen to vidím. Absolutně nic proti tvým písmenkům. Za prvé, nedovolila bych si to a za druhé... není jim (těm písmenkům) co vytknout.

ambra

30)  ambra (04.05.2012 07:35)

Echm, Twilly, ono to pokračuje. Nejedná se o popis společného orgasmu;) . Sexuální scény píšu spíš metaforicky, než konkrétně.B)

Twilly

29)  Twilly (04.05.2012 00:32)

Takhle krásně zdrogovaná ženská mě ještě nestopovala kajko, teď jsi mě zbourala dočista DOČISTA

kajka

28)  kajka (04.05.2012 00:27)

Ambři, tohohle si vůbec nevšímej! Jsem zdrogovaná brufenem, paralenem, kapkama na kašel, pilulema na alergii a spoustou dalších látek a ještě ke všemu stopuju Twillušku.
Twilly, je to stejně reálný jako existence dvou totožných sněhových vloček.

Twilly

27)  Twilly (04.05.2012 00:07)

I ty šotku, ty to se mnou umíš Akorát, ambři, přiznám se, že na jednu věc začínám být alergická - to jako není o tobě, všimla jsem si, že tuhle repliku používá mnoho autorek - je tak nehorázně nereálná, že mi rve chlupy... víš kde a je to tahle - Vybuchli jsme současně. (SAKRA, TAK TO BYCH NĚKDY CHTĚLA VIDĚT/ZAŽÍT *nehodící se škrtněte )

SarkaS

26)  SarkaS (02.05.2012 15:07)

blaho. To se jinak nedá popsat, prostě blaho.

miamam

25)  miamam (26.04.2012 09:42)

Ufff... Doháním resty - a celý tenhle Růžový restík je mimochodem velmi příjemný - takže asi takhle: ... Bože, já tak nemám ráda toho slintajícího smajlíka, přesto si jako on trochu připadám. Bylo to všechno přesně tak akorát. Jen doufám, že Bella nebude mít flashbacky z toho střílení do škodné... Miluju tohohle Edwarda! Miluju tuhle Bellu!! Miluju Marušku!!! Achich. Ještě mě čekají další tři kapitoly - juchů! ...

ambra

24)  ambra (17.04.2012 21:15)

Sky, já se asi rozteču blahem...

Sky

23)  Sky (17.04.2012 21:11)


Miláčik môj... Si proste dokonalá, vieš to vôbec? Viem, že vieš, no pripomenúť ti to niekedy nie je na škodu, pretože toto dokonalé bolo a dokonalosť môže napísať iba niekto dokonalý...

milica

22)  milica (15.04.2012 20:45)

Tak jo, to se mi ulevilo. Už jsem si představovala jak jí zavřou a tak a ono naštěstí ne.
No a to další, co k tomu dodat Jen snad.... Já chci taky
Krásné, díky

Sabienna

21)  Sabienna (13.04.2012 14:02)

piky

20)  piky (12.04.2012 18:17)

Konečně jsou spolu
Bellin údiv na začátku je dost pochopitelný - Nemohla pochopit že to bylo v sebeobraně, protože ona je prostě chtěla zabít
A Edward je prostě úžasný - je tak chápavý, vyjadřuje ji lásku tolika způsoby, že je to prostě úžasné
Ale oba budou chudáčci, až Bella bude muset říct Edwardovi, co se doopravdy stalo :/
Proboha ten konec
Ambři, všichni milujeme tvoje povídky - bude vážně škoda, jestli přestaneš psát :/

gucci

19)  gucci (12.04.2012 11:18)

...jsem z nich unešená...nebylo to v růžové bavlnce a o to, to bylo sladší!..nádhera!

Bye

18)  Bye (11.04.2012 13:56)

Uf, takže jsou dočista mrtví... No, jako čtenář mám výborný pocit zadostiučinění, i když tihle dva byli jenom nástroj v rukou jiného hnusa, ale žít s tím, že jsem jako civil někoho zabila - no, to je síla!

"Vyřídila jsi dva vrahy.“ Ano, vrahy. Vrahy a násilníky. Edward zatím netušil, jakou roli hráli Cox a Buddy při mém pobytu v Chicagu...

Jinak stačí zmínka o těch dvou a Chicagu a stahuje se mi žaludek. Dobře, že Edward chápe Bellu už teď, až se dozví všechno, bude ji chápat dvojnásob!

Konečně spolu, sami....

A co carlisle?

GinaB

17)  GinaB (11.04.2012 00:01)

Nádherná kapitola, Ambro, jako vždy. Jak chtějí chránit jeden druhého, tolik emocí, lásky a něhy.“ Moje naděje, moje láska…“ A Bella to nakonec zvládla, i když měla strach ze všech těch démonů.

Yasmini

16)  Yasmini (10.04.2012 23:06)

Chtěla je zabít, a kdo by nechtěl, soudy jsou n nic v Americe jako u nás. Jen já bych tak zatvrzela nechtěla být zatčená. Možná tím promítala svojí vnitřní vinu, protože ona to udělala schválně... (zase nějaký chytrák je tu, co? :):):) )
Bella a Edward spolu, teda jako že úplně a všude a jako jedna duše a tak, prostě
Krásná kapitola.
Y.

Lenka326

15)  Lenka326 (10.04.2012 21:22)

Tohle byl moc krásný díl. "Musím být zatčená!" nenapadlo mě, že ona sama bude chtít být potrestaná. A pak ten šok, všechny její děsy, co vypluly na povrch, moc krásně popsané. A Edward je jí oporou. A pak se pro změnu stará ona o něj. Dokonalé. A ten závěr "Můj čistý, nezkažený chlapec. Moje naděje, moje láska… ". Moc jsem si to užila, tolik jim přeju, aby našli společně klid a naději, tak snad...
Díky

semiska

14)  semiska (10.04.2012 21:12)

Zlato, můžeš mi říct, jak tomuhle strhujícímu emocemi nabitému příběhu můžeš říct S....a? To vážně nechápu. Celé jsme si to přečetla, naprosto mě to dostalo. Úplně mě to odrovnalo. Takhle skutečný příběh jsem snad nikdy ještě nečetla a jestli jo, tak jsou to jenom ty tvoje. ;) Jen tak dál, jsem opravdu moc zvědavá, jak tohle skončí...

13)  jenka (10.04.2012 21:06)

Tohle je takový úžasný balzám, po těch šocích, co čekaly v minulých kapitolách. Na jednu stranu tak nějak nepochybuji, že už těch kapitol moc nebude - a tak se těším na další "léčivé" kapitoly. Ale má to svou stinnou stránku - znamená to smutné loučení s dalším dokonalým příběhem. Ale vše krásné jednou končí... A já se nekutečně těším na další kapitolu!

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse promo - Riley