Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/sexy%20boty.jpg

Dovedu si představit, že Carlisleovu část jen tak proletíte a těšíte se na Edwarda a na Bellu. Slibuju, že dnes se ani u doktora nebudete nudit ;). A dojde i na E+B, nebojte :).

Po dlouhé době se mi strašně dobře psalo a jsem si prakticky jistá, že je to jen a jen vaše zásluha ♥

Carlisle

Odvezl jsem Esme domů. Dohodli jsme se, že ji vyzvednu kolem osmé. Nebylo to nic nezvyklého – než jsem se odstěhoval do Chicaga, zašli jsme občas na oběd nebo na večeři. Samozřejmě ne hned po rozvodu – trvalo nějakou dobu, než jsme dokázali potlačit nevyhnutelnou hořkost.

Celé ty roky jsem doufal, že přes ni najdu cestu zpět k Edwardovi. Když se mnou tvrdohlavě odmítal komunikovat, trvala na tom, že mu řekneme pravdu, že to ona zavinila rozpad našeho manželství. Jenže jak ubíhaly týdny a měsíce, viděl jsem čím dál jasněji, že ne Marcus Volturi, ale já, Carlisle Cullen, můžu za to, co se stalo. Přesvědčil jsem ji, ať to nechá, jak to je. Děsil jsem se možnosti, že by se Edward obrátil i proti ní. Vždycky byl ten typ – dokázal si vystačit sám, snadno by se uzavřel všemu a všem.

Dnes to bylo jiné. Už odpoledne v kavárně jsem cítil tu změnu. Edwarda a Bellu to k sobě táhlo jako dva magnety a já si najednou poprvé jasně uvědomil, že můj syn je dospělý. Že už tolik nezáleží na tom, jak spolu budeme vycházet. Možná jsem si to namlouval, ale Esmeinu nervozitu jsem přičítal stejnému důvodu. Edward už dost dobře nemohl fungovat jako pouto mezi námi.

Jako důvod vídat se, mluvit spolu, scházet se.

Zneklidněl jsem, protože mě napadlo, že budu potřebovat nějakou záminku, abych ji neztratil definitivně. A momentálně žádná vhodná záminka nebyla na obzoru. Esme vypadala naprosto spokojeně a vyrovnaně, ne jako někdo, kdo je závislý na mé přítomnosti. Netušil jsem, jestli někoho má. S Marcusem to skončila ještě před naším rozchodem, ale v tu dobu jsem se dal dohromady se Sharon a naši noví partneři se pro nás jako téma hovoru stali tabu.

„Vypadáš ustaraně,“ obrátila se ke mně těsně před odbočkou ke svému bytu. Zněla až příliš lhostejně na to, aby se tak skutečně cítila. Zřejmě pořád neměla úplně jasno v tom, jak to mám s Bellou a bála se, že bych mohl Edwardovi znovu ublížit. Musel jsem se usmát. Kdyby Esme věděla, že o Bellu jsem se teď rozhodně nestrachoval…

„Vzpomněl jsem si na tu Edwardovu poslední operaci. Doufám, že to nebude chtít kvůli Belle odložit.“

Esme se zamračila.

„To mě ani nenapadlo. Myslím, že ona sama bude trvat na tom, aby byl co nejrychleji v pořádku. Nechci být naivní, ale pokud není opravdu výborná herečka, tak s Edwardem to pro ni rozhodně není jen románek.“ Znovu ten pátravý pohled.

„Pokud Edward překousne její minulost, mohlo by jim to vyjít. Jenže…“ Ano, tohle byla druhá věc, která mi nešla z hlavy. „Jenže já vím nejlíp, že tohle není zrovna jeho silná stránka. Odpouštění,“ upřesnil jsem, jako by to bylo potřeba.

Esme se dotkla mého zápěstí v omluvném gestu. Už jsme stáli před jejím domem, ale já se stále držel volantu. Možná jsem se něčeho potřeboval držet.

„Mně odpustil překvapivě rychle,“ řekla tiše. „Myslím, že je to Bellina zásluha. Edward podvědomě cítí, že pokud ji nechce ztratit, musí skousnout horší věci než to, že jeho rodiče spolu nedokázali zůstat.“

Na okamžik jsem zavřel oči. Stačily tři vteřiny, abych si přehrál ten den. Den, kdy jsem plánoval Sharon říct o tom, že už s ní nechci žít. Že se chci pokusit získat zpět svou skutečnou manželku.

Teď jedu nakupovat, důležitý kecy si necháme na večer, zlato.

Kdybych nebyl zbabělec, kdybych podvědomě nebyl rád, že se ta nepříjemnost ještě o pár hodin odloží, nikdy by k té nehodě nedošlo. Když mi o půl hodiny později zavolali z nemocnice, mé plány se zbortily jako domeček z karet. O rozvodu se Sharon už nikdy nepadlo ani slovo. Stal jsem se vězněm vlastní pochybné cti…

Zoufale jsem zatoužil zůstat v Seattlu. Nevracet se do Chicaga, nevracet se k zahořklé připomínce své největší životní chyby.

„Jak se má Sharon?“ Esme promluvila tak tiše, že jsem si chvíli nebyl jistý, jestli jen nepokračuji ve svých myšlenkách.

„Hm?“ probral jsem se konečně. Dívala se na mě, ale otázku už nezopakovala. Poprvé po letech porušila naše zásadní nepsané pravidlo. Udělat to dvakrát za sebou bylo nepředstavitelné.

Konečně jsem se pustil volantu a promnul si obličej.

„Je tu velká šance, že by na tom po operaci mohla být podstatně líp. Nedošlo u ní k porušení míchy, jen příliš mnoho jiných těžkých zranění, ale… Odmítá tu operaci. Tvrdí, že nevěří prognóze, ale já si myslím, že mě chce jen ještě o něco víc potrápit. Potrestat.“

Zavrtěl jsem hlavou, abych konečně zahnal obraz Sharonina prázdného obličeje.

„Mrzí mě to.“ Znovu se dotkla mé ruky. „Ten večer platí?“ změnila téma. „Nechceš se raději vyspat? Vážně vypadáš unaveně.“

Smířlivě se usmála. Mohl jsem prostě jen souhlasit. Nenaštvala by se. Ona nehrála žádné hry. Vlastně jsem nikdy nedokázal úplně pochopit, jak mohla mít milence. Byla čitelná, otevřená, upřímná… Vždycky jsem se nakonec dostal k jedinému vysvětlení. Byl jsem tak zabraný do sebe sama, do vlastní práce, do vlastního života, že jsem neviděl to, co bylo úplně jasné.

Když to říkala, stála už v otevřených dveřích a nakláněla se dovnitř. Tentokrát jsem se její ruky dotkl já.

„Jsem hladový a unavený. V tomhle pořadí. Dám si sprchu, to mě trochu probere. A víš, že do postele musím jít naprosto vyřízený, jinak neusnu.“

Překvapeně zamrkala. Neplánoval jsem to, tahle zmínka o tom, jak dobře známe své zvyky, byla příliš důvěrná. A pravděpodobně dotěrná. Narovnala se, a aniž by se na mě podívala, rychle přikývla a zabouchla dveře.

Přistihl jsem se, že se mi nechce odjíždět.



Netoužil jsem vracet se do domu, kde bych musel každou židli vybalovat zpod bílé plachty. Automaticky jsem zamířil do bytu. Naposledy v něm pár dnů před naším odjezdem pobývala Sharon, ale po její přítomnosti nezůstala jako vždy ani stopa. Co nezvládla uklízečka, doladila Joana.

Zlatá Joana. Celá ta léta oddaný pomocník a možná jediný skutečný přítel. Věděla, že se v bytě scházím s Isabellou a dbala na to, aby mé tajemství zůstalo tajemstvím. Kdyby tuhle informaci prodala bulváru, mohla z ní být milionářka. Zvlášť poté, co vyšlo najevo, že moje Isabella je ještě nedávno oslavovaná Isabella Swanová.

Nahlédl jsem do ledničky. Obvyklé zásoby pro mou občasnou noční návštěvu. Na závěsech nad barem se leskly připravené skleničky na šampaňské. Oči mi sklouzly k vzorně vyrovnaným vysokým židlím. Přistihl jsem se, že si na nich nepředstavuji sebe a Isabellu. Konec konců – my toho spolu nikdy moc nenamluvili. Většinu společného času jsme trávili vleže. Dnes večer jsem si chtěl dát skleničku s někým jiným. S někým, s kým jsem si měl vždycky co říct. S někým, s kým jsme si kdysi dokonce skákali do řeči. S někým, kdo byl celé ty roky pořád se mnou. I když jen v mých myšlenkách…



Okamžitě jsem poznal, že se něco změnilo. Nervozita zmizela, vyzařoval z ní smutek a rezignace. Vydržel jsem to sotva tři bloky.

„Stalo se něco, Esme?“

Zavrtěla hlavou a dál upřeně hleděla z okna. Nenaléhal jsem, znal jsem ji, nemělo cenu se domáhat odpovědi, dokud mi ji ona sama nebude chtít dát.

Trvalo to nekonečných pět minut.

„Sprchovala jsem se déle než obvykle,“ začala tiše. „Oholila jsem si nohy,“ uchechtla se. „Strávila jsem půl hodiny líčením a výběrem šatů.“

„Moc ti to sluší, já…“ Přerušila mě prudkým pohybem ruky. Konečně se na mě podívala.

„Je to směšné, Carlisle. Tohle není žádné rande. Edward má dávno vlastní život a my jsme jak živořící troska s odumřelým mozkem, kterou se příbuzní bojí odpojit od přístrojů. Dávno není žádné my, ty máš svou ženu, máš k ní povinnost, a pokud nejsi šťastný, jen to zvětšuje můj díl viny na tom všem. Nemá cenu něco si nalhávat, oba jsme udělali své chyby, ale já byla ta, kdo opravdu porušil manželský slib. Odpusť mi to, prosím…“ Poslední slova už utopila v slzách a já jako šílenec marně hledal místo, kde by se dalo zastavit.

Když se mi to konečně podařilo, zuřivě prohledávala kabelku v marné snaze najít balíček kapesníků. Natáhl jsem se a podal jí ze zadního sedadla celou krabici. Vytrhla mi ji z ruky a rychlými pohyby si vytahala plnou hrst měkkých ubrousků. Sklopila si stínítko a zkoušela dát do pořádku zbytky makeupu. Nakonec se vysmrkala.

Čekal jsem a nevěděl na co. Okamžik, kdy jsem ji mohl obejmout, kdy by to dovolila, jsem propásl – strávil jsem ho kličkováním v nekonečné koloně aut.

„Nejsem šťastný, Esme,“ řekl jsem nakonec. „Ale to pro tebe není žádná novinka. Ta věc s Bellou ti toho o mně prozradila víc, než se mi líbí. Ale mluvit teď o vině a odpuštění je zbytečné. Ničemu a nikomu to nepomůže.“ Znovu jsem držel volant. Ale teď jsem měl pocit, že mi každou chvíli praskne v rukách. Cítil jsem, jak do nich dostávám křeč.

Zavřel jsem oči a zase jsem byl zpátky v tom dnu. Jako bych uvízl v nějaké časové smyčce, byl jsem odsouzený k tomu, abych to prožíval znovu a znovu.

„Netušíš, absolutně si nedokážeš představit, jak strašně si přeju vrátit to všechno zpátky. Protože utéct před tím nemůžu. Nikdy. Nikdy!“ Konečně jsem dokázal zvednout ruce. Prudce jsem s nimi praštil do volantu. Bolest mi pomohla vrátit se do reality.

„Promiň,“ obrátil jsem se k ní. „Můžeme jet? Čeká mě dobré jídlo a dvě hodiny s nejmilejší ženou, co znám. Nic lepšího už od života nedostanu, tak se nechci připravit ani o jedinou minutu.“

Usmála se a já hned po ní. Bylo tak snadné dělat to, co ona.



V restauraci jsme – snad díky známému prostředí – dokázali vklouznout do bezpečně vyjetých kolejí konverzace starých přátel.
Přesto jsem se na ni díval jinýma očima.

Slušelo jí to – jako ostatně vždycky. Přes jednoduché modré šaty na ramínka si přehodila krátký svetřík – klimatizace v tomhle vedru jela na plný výkon. Vlasy, stažené na temeni tenkou sametkou, postupně povolovaly; po hodině jí spadly do tváře první hnědé pramínky. Se zaujetím zrovna vyprávěla o tom, jak město kašle na sociálně slabé rodiny a že její nemocnice řeší to, o co by se měli starat sociální pracovníci. Kýval jsem, ale myslel jen na to, jak se natáhnu, ty neposlušné prameny promnu mezi prsty, a pak je teprve vrátím na původní místo…

Venku nás dusno skoro omráčilo. Esme si okamžitě začala stahovat svetřík, ale zachytil se jí za zip vzadu na šatech. Automaticky, v gestu léty sehraných partnerů se natočila zády ke mně a já udělal krok, abych na ni dosáhl. Chvilku jsem s tím zápolil, ale nakonec se povedlo. Chtěl jsem jí pomoci svetr sundat, ale přitom jsem se dotkl kůže na jejím krku. Zachvěla se.

Když jsem ji vzal za ramena a obrátil ji k sobě, manželská jistota byla pryč. Nemyslel jsem na nic, jen na to, že je konečně blízko. Opatrně jsem se dotkl jejích rtů.

Nakonec to byla ona, kdo nás jediným zasténáním dostal z bezpečné mělčiny na otevřené moře. Ve stejné chvíli, kdy pootevřela ústa a pustila mě dál, zvedla ruce a chytila mě za krk. Z něj se ale rychle dostala níž – rozepnula pár knoflíků, aby se mě mohla dotknout na hrudi. Na chvíli se přestala hýbat – její rty zamrzly, naproti tomu její dlaně se mi rychle propalovaly až k srdci.

O pár minut později jsem se od ní odtáhl. „Půjdeme k tobě?“ Navzdory své odpolední vizi jsem ji nechtěl brát do bytu, kterým prošla Isabella i Sharon. Kývla a znovu si mě přitáhla k polibku.

„Neradi rušíme. Doktor Cullen?“

Ještě jsem ji nechtěl pustit. Objal jsem ji tak pevně, jak to jenom šlo. Trvalo to sotva pár vteřin, ale potřeboval jsem je. Na to, abych uvěřil tomu, co se právě stalo. Na to, abych se smířil s tím, že sotva jsem ji měl, už zase mi ji někdo bere.

„Ano. Co pro vás můžu udělat.“ Nemusel jsem se bát odpovědět, okamžitě jsem poznal, že jsou od policie.

„Zjistili jsme, komu patří počítač, ze kterého dostávala slečna Swanová pokyny, které ji nakonec málem stály život.“ Ten chlap vypadal skoro lhostejně, ale byl jsem si téměř jistý, že tím jen něco maskuje. Když se mi poprvé zpříma podíval do očí, překvapeně jsem vydechl. Snažil se skrývat, jak moc mě nenávidí. Ale proč? Viděl mě poprvé v životě, a i kdyby se strašně snažil, nemohl na mě vyšťourat nic tak šokujícího. Ještě pořád jsem držel Esme, ale ve chvíli, kdy zachytila výraz toho chlapa, jsem ucítil, jak se ode mě odtahuje.

„To mě těší, ale nejsem si jistý, jestli já jsem ta správná osoba, které byste to měli oznamovat osobně,“ řekl jsem chladně a sevřel Esmeinu dlaň s novou jistotou.

„Jste ta nejlepší osoba. A teď už dost řečí, to další si rozhodně dopovíme až u nás,“ zvedl významně obočí a kývnul hlavou k o kus dál stojícímu autu.

„Omlouvám se,“ naklonil jsem se rychle k Esme a krátce ji políbil na tvář. „Tady jsou klíče od auta. Zavolám ti hned, jak to půjde.“

Dokonce jsem se zmohl na úsměv. Ona tolik odvahy neměla.

 

 

 

Bella

Dva dny po Carlisleově zatčení jsem prožila jako v mrákotách. Když jsem se trochu sebrala ze samotného výslechu, strávili jsme s Edwardem pár hodin vyjasňováním si toho, jestli je to možné. Jestli by Carlisle mohl něco takového dělat. Chtě nechtě jsem musela odpovídat na otázky, jestli jsem se někdy opravdu setkala s dalšími děvčaty ze Samanthiny nabídky. Jestli některý z mých klientů znal nebo mohl znát Carlislea Cullena. Jestli si myslím, že mé seznámení s Edwardem mohl být motiv, aby se mě Carlisle pokusil zbavit.

Znovu a znovu – ať už přímo nebo oklikou, jsme došli k závěru, že Carlisle s tím prostě nemůže mít nic společného. Nic kromě toho, že byl jedním z mých zákazníků. To nás nakonec přivedlo na myšlenku, že jeho komunikace se Samanthou bude ten klíč. Ani jeden z nás nerozuměl počítačům dost na to, abychom byť jen tušili, jak to Sam zařídila, ale jistě byla spousta lidí, kteří by to dokázali rozlousknout.

A tak přišel na řadu telefon – nespočet telefonátů s právníky, s Esme, s různými počítačovými firmami, s přáteli. Najednou jsem viděla Edwarda úplně jinýma očima. Zmizel ten chlapec, který ve spánku vypadal tak nedospěle a bezbranně. Kolem mě pobíhal dospělý muž, jehož každé slovo mělo svůj význam a svou váhu. A ten zaměstnaný muž se každou chvíli zastavil u mě, a aniž by přerušil hovor, objal mě kolem ramen nebo kolem pasu a buď se krátce otřel rty o můj krk, nebo si alespoň na chvíli položil svou tvář nebo bradu do mých vlasů.

Snažila jsem se ho podporovat, ale byla jsem pořád příliš slabá. Esme už neměla volno, a tak se u nás s kávou a jídlem střídaly Alice a Jessica. Hodilo se, že Alici doprovázeli Carlisleovi bodyguardi – hned první den doslova vykopali od vchodu pár novinářů a další už se neukázali. Jessica mě snad hodinu objímala; když jsem jí s Edwardovým svolením řekla o Ibogainu, začala se rozčilovat a držela mi dlouhou přednášku o nenažraných farmaceutických firmách, co kvůli strachu o zisky tuhle skvělou věc nikdy nezačnou vyrábět. Nakonec si ale vyhrnula rukávy, uklidila celý byt a uvařila skvělé jídlo ze surovin, které přivlekla ve dvou velkých taškách. To všechno už bez jediného slova, protože Edward s telefonem v ruce pokračoval ve svém boji za očištění otcova jména.

Další večer jsme konečně zůstali sami. Vyčerpaně jsme padli do postele. Jako vždycky jsem už už usínala pod konejšivou tíhou Edwardovy paže, když se ozvalo zaklepání na dveře. Žádné razantní bušení, prostě pár přátelských a trochu netrpělivých ťuknutí.
Zavrtěla jsem se. „Jessica asi něco zapomněla,“ zamumlala jsem. Edward se s povzdechem začal zvedat.

Je možné, že několik dalších vteřin jsem prospala, protože mě probral až jediný krátký výkřik. Edwardův výkřik.

„Bello!“

Všechno, co se stalo v posledních dnech – všechno to dobré, co se snažilo znovuobjevit to dobré ve mně – zmizelo ve zlomku vteřiny. Zase jsem byla jen tělo. Prázdná schránka, která reaguje jen na základní podněty. A má jen základní potřeby. Přežít byla rozhodně nejsilnější z nich.

Svou tašku jsem měla pořád u sebe. O peníze jsem přišla. Ale ta těžká kovová šedivá věc v boční kapse pořád ležela. Když jsem ji nahmátla, překvapilo mě, že je i v tom parnu tak chladná. Pomalu, s rozmyslem, jsem se postavila. Slyšela jsem z chodby tlumené rány a krátké zasténání, ale stroj v mé hlavě mi připomněl, že když se postavím příliš rychle, zatočí se mi hlava.

A já potřebovala být v pohodě. Mít pevnou ruku. Nerozostřený pohled.

Nevrazila jsem tam. Pomalu, abych stihla zamířit, jsem pootevřela dveře.

Edward ležel na boku, zkroucený do klubíčka. Cox ho systematicky, v nastaveném tempu, kopal do spodní části zad. Buddy se nad ním skláněl a pokoušel se mu něco vytrhnout z ruky. Ne, to byl jen první dojem. Na Edwardově pozici bylo něco špatně. Měl by si chránit hlavu. Oběma rukama. On ale zůstával úplně odkrytý, protože zraněnou pravačku měl přitisknutou na hrudi a druhou rukou se ji snažil chránit. Buddy vší silou tahal za jeho levačku. Chtěl se dostat k Edwardovu slabému místu.

Otevřela jsem dokořán. Buddy mě uviděl první. Nestihl nic říct, jen se narovnal a pootevřel ústa. Zvedla jsem ruku se zbraní a druhou si podepřela zápěstí. Rána rozvibrovala snad celý dům. Buddy měl pořád stejně překvapený výraz, když se začal sunout k zemi. Z tváře mu tekl tenký pramínek jasně červené krve.

Že jsem to podělala mi došlo, když jsem se podívala na Coxe. Už nekopal do Edwarda. Stál naproti mně a mířil mi na hlavu.

Předtím jsem si nevšimla, že drží zbraň.

Čekala jsem, že mě zaplaví panika. Ale nic. Pořád jsem byla stroj. Stroj, kterému se ulevilo, že Edward bude v pořádku. Pokud se i podruhé trefím.

Zamířila jsem. Stejně jako Cox.

V tu chvíli se ale nečekaně prudce pohnul. Jako by mu něco podrazilo nohy. Znovu se ozvala rána, ale já to nebyla a ani jsem necítila bolest. Zamračila jsem se. Takové zdržení. Upravila jsem pozici a zmáčkla spoušť. Přišla jsem blíž, abych zkontrolovala svou práci. Krev se tentokrát objevila na krku.

„Ty blbá kurvo,“ chroptěl Cox. V ústech se mu objevily červené bubliny. Dívala jsem se, jak jedna po druhé praskají a jak se vzápětí objevují nové.

Sklonila jsem se k němu a jedné se dotkla.

„Jsem hodná kurva, Coxi,“ řekla jsem. „Postarám se, aby tě funebráci pořádně umyli. Řeknu jim, že jsi byl čistotný chlapec.“

 

 

 

povídky od ambry

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Kate

34)  Kate (06.12.2013 02:24)

Musí ti být jasné, že teď rozhodně zmíním Carlislea a Esme. Jo, žeru je. So much. Edward, který očišťuje Carlisleovo jméno. Bella bojovnice. Ti dva dostali, co ši zasloužili!!! Jen aby Bella nešla za mříže. Skvělá kapitola.

Twilly

33)  Twilly (03.05.2012 22:19)

no ty voe ... čéče, vzrůšo jako kráva

SarkaS

32)  SarkaS (02.05.2012 15:02)

ty si z nás musíš dělat srandu... Carlisle, ti dva bouchači, střílení...

Sky

31)  Sky (17.04.2012 20:46)

Ambři, ty si z nás určite robíš iba srandu, však? Toto nie je normálne a keď sa to tak zoberie idem si vytrhať vlasy z hlavy. Ááááá, moje oči skoro vypadli, keď som pochopila, čo sa deje. Kurnik, ty tej jeho ruke nedáš pokoj, však? Sakra, sakra, sakra. To mi robíš naschvál?
A ja neviem, ale Bella je akási akčná, nie? Nie? Dobre, ja iba tak...

ambra

30)  ambra (10.04.2012 16:07)

Víte, že jo? ;)

29)  Kockohruska (10.04.2012 12:39)

Prosím, nic nestahovat a minimálně 5 slibovaných kapitol ještě naservírovat!;)
Co jen napsat, když pode mnou je vše tak výstižně vyjádřeno?
Carlisleovu část jsem rozhodně neurychlovala. Naopak.
Strašné a bolavé, jak volným pádem celou dobu padá.
A Bellina část?
Edward bojuje za otce, o život a Bella v režimu Přežít... Úžasná kapitola!

28)  Ezae (10.04.2012 10:56)

Opovaž se cokoli zkracovat, naopak, za tohle "vyhrožování" bysme měly dostat jednu krásnou kapitolu navíc . Celá povídka i takhle kapitola naprosto perfektní dílo. Když se tam objevili ti dva ničemové, už jsem se začala bát, že to začne na znovu s mnohem větší razancí, ale Bella je prostě úžasná. Nejenom že zachránila Edwarda, ale ještě riskovala, že jí za to zatknou a odsoudí (což doufám neplánuješ , protože by si to ani jeden nezasloužil ). Krásná práce Ambři .

Bye

27)  Bye (09.04.2012 17:07)

Tak Carlisleovu pasáž jsem si VYCHUTNALA!!!O žádném přeskakování nemůže být ani řeč ;) Krásně a přirozeně jsi je dovedla až do bodu, kdy... Kdy ho přišel zatknout Charlie?! Nebo někdo, kdo Charlieho zná... což vyjde nastejno :( Doufám, že ho z toho vysekáš!
Přerod Edwarda v dospělého muže, bránícího čest svého otce - to byla jízda!
Ovšem to, co následovalo, ambro, ještě teď mi buší srdce a ruce mám ledový tak, jako bych tu zbraň držela já! Bravurní drámo!
Chci další. A nic nezkracuj. To si pleteš s Postřižinama

EDIT: Tak koukám, že nás s Háňou napadlo to samý :D

Hanetka

26)  Hanetka (09.04.2012 11:12)

Víš, jak to dopadlo v Postřižinách, když paní správcovou popadlo zkracování? Tak bacha, mám šlahounek od pumpičky a nebojím se ho použít!

25)   (09.04.2012 10:30)

Ambruško , nekrať kapitoly
my si chceme užívat HODNĚ tvých růžových ( i zelených, a krvavých ,prostě VŠECH !) písmenek co nejvíc , nejdýl a pořád

ambra

24)  ambra (08.04.2012 22:23)

Ups! Zlatíčka, moc děkuju, buším další kapitolu, ale potvory čísla nekecaj, takže je zřejmý, že Popela už bylo dosti:p a já se pokusím těch "slibovaných" pět kapitol nějak stáhnout. Máte můj obdiv za tu výdrž;) .

23)  mary (07.04.2012 22:44)

Jaká je holka šikovná trefila se pěkně čistě a pokaždé úspěšně
Teď jen aby ji neodsoudili za dvojnásobnou vraždu k doživotnímu vězení to by docela naštvalo

Fanny

22)  Fanny (07.04.2012 21:56)

Bella reagovala... pohotově, i když to není tak úplně správné slovo. Snad to bude o problém míň než víc... a že to bude lepší lepší ne naopak. A ke Carlisleovi a Esme snad jen

Sabienna

21)  Sabienna (07.04.2012 20:30)

No, tohle?! U té akční scény jsem na chvíli zadoufala, že by to byl jen nějaký nepěkný sen, ale kdepak... Ty se jak s námi, tak především s nimi, vůbec nepářeš... Hlavně, aby to dopadlo dobře... A s těma parchantama za mříže! Jinak Carlisle s Esmé, oni prostě musí být spolu, musí! Krásný díl, až na ten dramatický konec... Ještě že víme, že to bude HE

Bosorka

20)  Bosorka (07.04.2012 20:07)

Přeskočit Carlisla a Esme? NIKDY, Ambři.

Marcelle

19)  Marcelle (07.04.2012 18:23)

No ty vole, ten konec, já se picnu. co ty na nás ještě nevymyslíš. Začátek si mi moooc líbil, Carlisle celou dobu věděl, že s odchodem od Esme udělal chybu, ale to je život. Teď už by to mohlo dopadnout podle jeho přání se k ní vrátit, pokud ho pustí protože u tebe se nedá moc předvídat. Děkuju za další úžasnou kapitolu, jsi skvělá

matysekmj

18)  matysekmj (07.04.2012 16:09)

Část s Carlislem a Esme byla fakt krása.Jde vidět,že pořád k sobě něco cítí.
Ale ta druhá část ta mě teda dostala.Už jsem myslala,že to bude fajn,ale ty jim prostě nedopřeješ ani chvilku klidu.
JInak to bylo moc krásné.

Silvaren

17)  Silvaren (07.04.2012 15:59)

Musím přiznat, že Carlisla s Esme si užívám o malinkatý kousíček víc než Edwarda a Bellu, takže jimi rozhodně neprolítávám. Kort dneska jsi mě rozmazlila.
Ten akční konec byl vážně hustej! Co jim to děláš? I když je pochopitelné, že si to ti dva grázli nenechali od Belly líbit.
Jsem na kousíčky a pořád doufám v HE na obou frontách.

16)  lumik (07.04.2012 14:51)

Caslisle a Esme, to mě hrozně vzalo. Ikdyž mám tendenci je litovat, pořád tam zůstává jejich vina. Píšeš tak procítěně. Přiznám se, že mě Edward překvapil s jakým nasazaním bojuje za Carlislovu nevinu a tím, že mu vážně věří. Píšeš tak chytlavě. A Bella, tahle část prostě nemá chybu. Jako stroj. Jen mě děsí věta: Znovu se ozvala rána, ale já to nebyla a ani jsem necítila bolest.

Hanetka

15)  Hanetka (07.04.2012 14:03)

Ty jim to vážně nedaruješ a nám taky ne, co? Nicméně... zvráceně si to užívám. Jen se mírně v koutku duše děsím, že bys jim přece jen nakonec sadisticky nedopřála náplast šťastného konce...

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek