Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/sexy%20boty.jpg

A máme tu druhé kulatiny. Obrňte se, vypadá to ještě tak na pět kapitol. A dneska si užijte klid před bouří ;).

Moc děkuju za vaši trvalou přízeň a svému nakopávacímu týmu obzvlášť :D

 

Bella


Carlisle a Esme se vrátili příliš brzy. Vypadali trochu rozpačitě, ale spokojeně. Než jsem mohla začít opravdu přemýšlet o důvodech jejich dobré nálady, Carlisle to uvedl na pravou míru:

„Volali z laboratoře. Budeš potřebovat další antibiotika a ani jaterní testy nevypadají zrovna skvěle, ale nic z toho, čeho jsme se báli nejvíc, tam není.“ Dřív než vlastní úlevu jsem zaregistrovala Edwardovu reakci – když se předtím ozval klíč v zámku, rychle se zvedl z postele a posadil se zpátky na židli. Teď se na ní prudce narovnal a nahlas vydechl. Byl ode mě sotva metr, ale i to mi připadalo nesnesitelně daleko. Nejraději bych ho stáhla zpátky k sobě a tiše mu opakovala, že jsem mu přeci říkala, že teď už musí být všechno v pořádku. Jenže to dost dobře nešlo. Ne v téhle sestavě.

Tak jako se mi ve chvíli, kdy jsem se úplně probrala, zdálo Edwardovo objetí najednou nepatřičné, tak jsem teď vnímala i Carlisleovy doteky – přistoupil ke mně, automaticky mi sáhnul na čelo a vzal mě za ruku, aby mi zkontroloval tep. Jistě to během posledních hodin udělal nesčetněkrát, ale jako by to teď už nebylo správné. Skoro vzápětí jsem pochopila, že to tak nevnímám jen já. Edward na mně visel pohledem, a když jsem pootočila hlavu, Esme, do té doby tichá a téměř neviditelná, stála uprostřed pokoje a napjatě nás sledovala. Jakmile se naše oči setkaly, rychle sklonila hlavu a vyrazila ke stolku, kde začala trochu zbrkle uklízet zbytky jídla a hrnky od kávy.

Atmosféra v bytě se definitivně změnila.

„Myslíš, že už můžu dnes v noci zůstat bez dozoru?“ zeptala jsem se Carlislea tak tiše, jak to jenom šlo, ale Edward to stejně zaslechl a už už se chystal protestovat. „Myslím bez odborného dozoru,“ upřesnila jsem rychle a volnou ruku natáhla k Edwardovi.

Carlisle se pousmál.

„Pokud mi Edward slíbí, že tě bude po dvou hodinách kontrolovat, hlavně tlak a teplotu, a že mi okamžitě zavolá, pokud se cokoliv změní, tak si myslím, že ano.“

„Můžu tady zůstat já,“ ozvala se ode dveří Esme. Znělo to rozumně a její přítomnost by nevyvolávala takové napětí, ale toužila jsem být s Edwardem sama. Jenže jsem nevěděla, jak ji odmítnout a zároveň nevypadat nevděčně.

„Měla by sis odpočinout,“ obrátil se k ní Carlisle. „A taky jsem tě chtěl vzít na večeři. Nevím jak ty, ale sendviče už nemůžu ani vidět,“ otřásl se trochu přehnaně. Rychle jsem se podívala na Edwarda. Mračil se a skoro to vypadalo, že do toho nějak zasáhne. Ze všech sil jsem mu stiskla ruku. Otočil se ke mně. Nepatrně jsem zavrtěla hlavou.

„Tak dobře,“ souhlasila nakonec Esme. „Jen něco rychlého, opravdu se potřebuju dospat.“ Všem v místnosti se ulevilo. A každý se to snažil co nejlíp zamaskovat.

 

 

Edward

Ležela v čistě povlečené posteli a vypadala jako anděl. Napadlo mě to okamžitě, dřív, než jsem si stihl říct, že na tahle velkolepá přirovnání mě neužije. Esme jí před odchodem konečně pomohla se sprchou, a tak jediné, co narušovalo jednolitost bílé barvy – bílá prostěradla, bílé tričko, bílá pleť – byly její oči a její vlasy – ty se díky vodě zdály tmavší než obvykle.

Vzpomněl jsem si, jak jsem ji vnímal po našem prvním setkání. Tehdy se mi s ní spojovaly úplně jiné barvy. Zářivé, jasné, šťastné. Teď bych si vystačil s černou a bílou…

Najednou jsem strašně zatoužil znovu natáhnout plátno, namíchat potřebný odstín a sevřít v prstech štětec. Od doby, kdy Bella zmizela, ta touha nebyla silnější. Ve stejném okamžiku mi bolestivě zatepalo v zápěstí. Mimoděk jsem sbalil dlaň do pěstí a odezva byla okamžitá. Nedokázal jsem ovládnout zasyknutí.

Bella ze mě celou dobu nespouštěla oči, a tak jí to nemohlo uniknout. Celá se napjala.

„Pořád to tak bolí?“ Oči měla rozšířené strachem.

„Jen když si nedám pozor,“ pokusil jsem se o bezstarostný tón. Seděl jsem pořád na té pitomé židli a sbíral odvahu k návratu do postele. Ale kouzlo toho prvotního okamžiku někam zmizelo. Byl jsem nervózní a nejistý. Posunula se směrem ke mně, otočila se na bok a opatrně se dotkla mých ochablých prstů.

„Nepřežiju to, jestli nebudeš moct malovat.“ V jejím hlase bylo čiré zoufalství, přesto mě zaskočilo, když jsem na její tváři znovu uviděl slzy. Zvedl jsem tu svou nanicovatou přítěž a opatrně jí otřel pár slaných cestiček.

„S tebou si dokážu představit, že by můj život mohl mít smysl i bez malování,“ zachraptěl jsem. „Možná už nikdy nebude dost dobrá, aby zvládla rovnou čáru, ale snad zůstane dost citlivá na tohle,“ přesunul jsem se k jejím rtům a pomalu přejel ukazováčkem přes ten spodní. Zavřela oči a poslepu mě objala kolem krku. Přitáhla si mě k sobě. Cítil jsem, jak se od okraje postele posunuje do středu, tam, kde ležela před chvílí. Dělala mi místo.

Když jsme se ocitli tam, odkud nás před pár hodinami vyhnal Esmein a Carlisleův příchod, okamžitě se vrátil ten pocit, že takhle je všechno přesně tak, jak má být. Jasně že jsem zůstával při smyslech a věděl, že je to jen dočasná iluze. Že nás ještě čeká spousta ošklivých dnů – hned ten další měl začínat Belliným výslechem. Přesto jsem chtěl věřit, že tady, v mojí posteli, bychom spolu všechno to děsivé mohli každý večer zahnat a zničit jen tím, že se dost pevně obejmeme.

„Jsem strašně unavená,“ slyšel jsem její tichý hlas. „Zůstaneš u mě, než se trochu prospím?“ Věděla, že ji za dvě hodiny vzbudím na kontrolu tlaku a na sklenici vody. Stále byla dehydratovaná a Carlisle jí vyndal infuzi jen pod podmínkou, že dohlídnu i na dostatečný přísun tekutin.

Místo odpovědi jsem ji objal pevněji a zabořil nos do jejích pořád trochu vlhkých vlasů. Díky sprše jsem teď už jasně rozeznával její starou vůni. Stále byla něčím narušená, i bez diplomu z medicíny jsem chápal, že jedy z těla budou odcházet nějakou dobu, ale už teď jsem si uměl představit, že fyzicky bude brzy v pořádku.

Už v polospánku se ke mně otočila zády, stejně jako předtím si mou ruku přitáhla na prsa a spokojeně vydechla. Opatrně, abych ji nevzbudil, jsem vylovil z kapsy kalhot mobil a nastavil budík. Už jsem si nevěřil. Navzdory chaosu v hlavě jsem se vedle ní cítil tak v bezpečí, že jsem mohl snadno znovu usnout.
A asi se to opravdu stalo. Neprobudilo mě ale vrnění telefonu. Bella sebou prudce trhla a než jsem se vzpamatoval, seděla na opačném konci postele, co nejdál ode mě. Byl jsem si jistý, že ještě před vteřinou jsem ji objímal, těsně, co nejtěsněji…

Vtom mi to došlo. Bdělý jsem dokázal potlačit myšlenky na všechno sexuální. Ale ve spánku moje tělo reagovalo přirozeně. A ona byla příliš blízko… Necítil jsem se jen trapně. Byl jsem vyděšený z jejího zděšení. Přes napůl zakryté okno sem zvenku dopadalo dost světla, aby nahmátla malou lampu u postele. Rozsvítila a já viděl, jak se jí křečovitě zvedají ramena. Snažila se dýchat zhluboka a pravidelně, ale nedařilo se jí to. Neohlédla se na mě; sklonila se a zašátrala vedle nočního stolku. Ozval se zip. Zvedla se a vrávoravě došla ke křeslu. Posadila se zády ke mně a roztřesenou rukou si vložila do úst cigaretu.

Snažil jsem se dát do pořádku fyzicky a mezitím přemýšlel, co jí říct.

„Promiň, prosím tě, usnul jsem a tohle ve spánku neovlivním, je to…“ začal jsem nakonec chrlit to, co mi zmatená hlava servírovala. Rychle zvedla ruce, přitiskla si je na uši a sklonila hlavu ke kolenům.

Je jí ze mě špatně? Hnusím se jí? Bojí se mě?

Moje panika narostla do obludných rozměrů. V posteli jsem zůstával v podstatě proto, že její fyzické odmítnutí bych už asi nezvládl. I když – co jiného byl ten její úprk na opačný konec pokoje?

Na chvíli se narovnala a sundala ruce z uší, ale jen proto, aby si mohla rychle potáhnout z cigarety. Pak se znovu chytila a předklonila. Opakovala to, dokud nedokouřila. Nakonec si položila hlavu na kolena a ruce si složila dozadu do týla, jako by se chtěla chránit. V tu dobu už jsem seděl na kraji postele, připravený vyrazit k ní při sebemenším náznaku její ochoty snést mě u sebe.
Nakonec zůstala tak, jak byla, a beze slova ke mně jen natáhla ruku. Možná za půl vteřiny už jsem klečel u ní a objímal ji.

„Omlouvám se,“ zanaříkala. Odhrnul jsem jí vlasy vzadu na krku a políbil ji na napjatou kůži.

„Miláčku, já jen tuším, co jsi v těch posledních týdnech prožila, ale jsem si skoro jistý, že máš právo na jakékoliv reakce. Rozhodně se mi neomlouvej, ne, pokud nehledáš nejlepší způsob, jak mě týrat.“ Tentokrát jsem každé slovo říkal tak opatrně, jako by kterékoliv z nich mohlo narušit čerstvou a příliš křehkou rovnováhu. Cítil jsem, jak mi několikrát ztuhla pod rukama, ale zdálo se, že útěk už nehrozí.

Po nějaké době, když už se zdála úplně klidná, jsem jí změřil tlak a přinesl jí vodu. Poslušně ji vypila. Už jsem si k ní neklekl, zůstal jsem stát a natáhl k ní ruku. Poslušně ji chytila a nechala se odvést do postele. Lehla si a automaticky mě objala. Dovolil jsem jí, aby se ke mně přitiskla, ale od pasu dolů jsem mezi nás smuchlal jedno z prostěradel. Nijak to nekomentovala.

 

 

 

Bella

Zdálo se, že ho opravdu nic nerozhodí. Věděla jsem, že moje reakce byla přehnaná a nečekaná; jen před pár hodinami bych byla ochotná tvrdit, že nic z tamtoho mě do budoucna neovlivní, že mi bude stačit pár týdnů na to, abych se dala do pořádku fyzicky a že budu schopná normálně fungovat. I v posteli. Zvlášť s někým, kdo je očividně ochotný dát mi dost lásky a něhy.

Ale když jsem v polospánku ucítila na bedrech jeho vzrušení, něco ve mně spustilo alarm. Vůbec jsem to nedokázala kontrolovat nebo ovládat. Jako by mě od něj odstřelila napjatá pružina. Jako bych se až teď doopravdy probrala.

A panebože, on se zase omlouval! Jeho chování po mém návratu mi připomínalo nějakou rafinovanou hru. Jako by si sbíral do zásoby body k dobru a až přijde vhodná chvíle, vypálí na mě najednou všechny nashromážděné tvrdé míče. Jistěže jsem věděla, že tak to není. Že s Edwardem jsem poprvé v životě opravdu porazila svou úchylnou potřebu získávat do sbírky všechny průšvihy, které se kolem mě jen mihly. On byl, kromě mých rodičů a Jessicy, to nejlepší, co mě v životě potkalo. A reálně hrozilo, že stejně jako u našich a u své kamarádky na to i u něj přijdu příliš pozdě.

Ráno jsem se probudila dřív než on a hlavně dřív, než jeho zodpovědný mobil. Po půlnoci začalo pršet, a tak se i v ateliéru konečně trochu ochladilo. Slunce zůstávalo schované, ale bylo dost světlo na to, abych si mohla Edwarda prohlížet stejně jako předešlý den.
Vypadal ještě unavenější a ještě bezbrannější. Okamžitě mě znovu zaplavily výčitky, jak jsem takového kluka mohla zatáhnout do všech sraček, které tak dokonale naplňovaly můj život. Myslela jsem na všechno, co mi po mém návratu řekl. Na to, že kdyby potkal nějakou normální holku, mohl jí říkat úplně jiné, krásné a normální věci.

Trochu se zamračil. Jak pohnul obočím, stekla mu po spánku drobná kapka potu. Ano, v ateliéru se ochladilo, ale pořád tam bylo jako v peci. Neovládla jsem se a tu slanou krůpěj setřela špičkou prstu. Téměř jsem se ho nedotkla, ale jeho mozek asi zůstal nastavený na případné další průšvihy, takže prudce otevřel oči. Usmála jsem se na něj, abych mu dala najevo, že je všechno v pořádku. Nereagoval hned, pořád napůl spal.

Nepřestávala jsem se mu dívat do očí, ani když jsem odhrnovala prostěradlo, které mezi nás v noci nacpal. Pořád mlčel, ale trochu překvapeně zamrkal. Nepřisunula jsem se k němu blíž, potřebovala jsem ten volný prostor. Položila jsem mu ruku na bok a vyhrnula mu tričko. Jen trochu, tolik, abych se dostala na jeho břicho.

„Tohle je moje nejmilejší vzpomínka,“ usmála jsem se znovu. „Vždycky když stojíš u plátna a přemýšlíš, vyhrneš si trochu tričko a škrábeš se na břiše.“ Konečně se probral a opatrně mi vrátil úsměv. To byl ale jediný pohyb, který udělal. Jako by úplně nechal na mně, co bude dál. Nepřemýšlela jsem o tom, neplánovala dál, než pouhých pár vteřin dopředu. Noční záblesk hrůzy byl pryč. Teď tu bylo ráno, Edward, jeho bezelstné oči a jeho horká kůže…

Nemilovali jsme se. Ne v obvyklém smyslu toho slova. Ale o hodinu později jsem si byla jistá, že až se mě příště dotkne, tak neuteču.

 

Edward

Litoval jsem, že jsem ty policajty nedomluvil až na další ráno. Při představě, že bychom pro sebe měli ještě celý další den, bez toho, že by se Bella musela zabývat tím, co se jí stalo, jsem toho nedokázal nelitovat.

Nakonec jsme museli vstát, aby se připravila. Osprchovala se a natáhla na sebe něco z toho, co jí přinesla Esme. Poznal jsem máminy džíny a triko. Na chvíli mě iracionálně zamrzelo, že už na sobě nemá některé z mých.

Usadil jsem ji na gauč, udělal jí kafe a donutil ji něco sníst. Mezitím jsem ustlal a snažil se trochu uklízet, ale vlastně jen proto, abych nějak potlačil nervozitu.

„Nechci, abys to slyšel,“ řekla Bella konečně to, co mezi námi od rána viselo. „Jednou ano, jistě, ale ne dneska. Nezvládla bych to, Edwarde, promiň, je to takový hnus, takový hnus, že už dneska mám problém uvěřit tomu, že jsem se odtamtud dostala živá.“

Seděla na gauči, zírala před sebe a zdálo se, že ani nedýchá. Pohybovaly se jen její rty. Zase se propadala do té děsivé strnulosti. Vyděšeně jsem čekal, kdy si znovu zakryje uši a schová obličej v klíně.

„Bells?“ Tentokrát jsem ji neobjal. Potřeboval jsem, aby se aspoň trochu vzpamatovala a podívala na mě. Její pohled zatápal mým směrem.

„Samozřejmě budeš mít soukromí. A pokud se na to nebudeš cítit, nemusíš mi to vyprávět nikdy. Budu šťastný, když se ti na to podaří zapomenout, ano?“ Poslušně kývla.

Přišli dva. Ulevilo se mi, že jeden z nich byla žena. Pak mi došlo, že u těchto zločinů je to asi obvyklý postup. Domluvil jsem se s nimi, že kdyby to Bella přestala zvládat, okamžitě mě zavolají. Pak jsem vyšel před dům a prožil možná nejtěžší dvě hodiny ve svém životě.

Neodcházeli příliš spokojení. Rychle se se mnou rozloučili. Vyběhl jsem nahoru.

Bella ležela na gauči, schoulená do klubíčka.

„Holčičko, jsi v pořádku?“ Automaticky jsem jí sáhl na čelo. Byla bledá jako smrt, ale zdálo se, že jí bezprostředně nic nehrozí.

Zvedla ke mně oči.

„Dneska ráno zatkli tvého otce. Počítač, ze kterého mi psala Samantha, patří jemu.“

 

 

povídky od ambry

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

kajka

35)  kajka (04.09.2016 11:42)

Ambři, zas jedna z tvých mistrovských kapitolek.
Určitě musel přijít nějaký zlom, vždyť po tom všem, co Bella zažila, by ani nebylo normální, aby se jen tak oklepala a vplula zpátky do života. Bude to bolet a nebude to hezký, ale jsou spolu a překonají to. Celá tahle kapitola je prodchnutá takovou něhou, chlacholivá, laskavá, i přes ty zvraty.
A ten závěr!
To ta zmije na vozíku, že? Nenávidí Carlislea, protože jí zmrzačil a prokouknul a nikdy nemiloval. Jo, to asi nepotěší.
Držím palce a tichounce doufám, že láska zvítězí nad nenávistí.

Kate

34)  Kate (06.12.2013 02:05)

Děláš si ze mě srandu, viď, Ambři, Ambři...? Carlislea a Esme miluju, ale co teď ? Co se děje? Carlisle je nevinný, já to vím. Bella a Edward jsou úžasní, děkuju za ně. :)

Twilly

33)  Twilly (03.05.2012 21:39)

A do prdele!

SarkaS

32)  SarkaS (02.05.2012 14:56)

he?

Sky

31)  Sky (17.04.2012 20:24)

Ambři! Ambři! Čo sa to, ksakru, deje?! Hej, hej, hej, to nie je normálne. Veď, veď...

milica

30)  milica (15.04.2012 11:43)

Bella, chudinka malá jsem zvědavá jak dlouho jí bude trvat než to vše překoná
Ale ten konec, byl infarktový. Carlisle?? Ten určitě ne, no jdu na další. Díky Ambro

Bye

29)  Bye (09.04.2012 16:49)

Carlisle a Esme, potažmo Ty, mi dělají velikou radost. Poučeni z předchozích nezdarů... zkrátka to jejich nové, byť v podstatě jenom naznačované, oťukávání se mi moc líbí
Bella - no, tak tohle muselo nastat - strach z mužů, z intimních situací... Naštěstí jediný správný mužský, se kterým má šanci to zvládnout, je hnedle po ruce. :)
A naprosto šokézní konec! Teď bych měla bingo okamžik!!! (Kdyby mi to ovšem někdo nevykecal předem, žejo )

Silvaren

28)  Silvaren (06.04.2012 12:40)

Jasně že to lízání ran bude bolet a zůstanou po něm jizvy, ale je to tak krásně očisťující. Edward je naprostý miláček a Bella se opravdu snaží nekoukat zpět, ale jen dopředu. Jsem na kousky a zároveň rozněžnělá, díky.
A co ten konec? Carlislovi? Jasně, že to nebyl Carlisle. Takže kdo?

ambra

27)  ambra (05.04.2012 20:05)

Ach vy moje . Jasně že to tušíte správně a popravdě jsem už dřív docela dost naznačovalaB) . Někdy je fajn, když čtenáři vědí, ale hrdinové ani netuší. Aspoň já miluju ten pocit, kdy se mi kroutí žaludek a nadávám postavám, ať si dají majzla .
Ani nedovedu říct, jak jsem vám vděčná, že mě ještě pořád podporujete. Nějak mi to všechno poslední dobou přerůstá přes hlavu a jen díky vám jsem s tím ještě nesekla .

leelee

26)  leelee (05.04.2012 10:23)

než jsem otervřela kapitolu, projekt zahrady vypadal celkem ,teď z toho mám omalovánky, sakra, jak ty to děláš
něco mi řiká že počítač byl sice jeho ale ne uplně
vyděšený útěk z postele byl jako ujištění že to co se dělo dva měsíce vůbec nebylo hezký a za den se na to zapomenout nedá ale naděje na zapomenutí/smíření je
Esme asi bude ještě zajímavá kapitola sama pro sebe, ale obvykle umí odpouštět, třeba odpustí neni úplně jistý co přesně a komu nejspíš neponese koláč s pilníkem do vězení/vazby ale kdo ví
jinak Q

piky

25)  piky (05.04.2012 09:22)

ambři, To neudělal Carlisle. Takže otázka zní - Kdo to udělal?
Edward a Bella to ještě budou mít setsakra složité :/ :/ :/
Ale Sharon? Že by to byla ona? To mi nějak nesedí No, i když možná...
Těším se na příští kapitolu

miamam

24)  miamam (05.04.2012 09:06)

Sharon... Ta bestie. Zatraceně! Při poslední větě jsem zvedla hrnek k puse, abych se napila, ale pak zaduněl o stůl (fakt bych nečekala, že tohle gesto může existovat mimo knižní svět, ale stalo se.). Pane......bože....
Určitě je Sharon a Samantha jedna a tatáž žena. Že jo?... To je tak... Otřesný!!!
Ufff. Edward a Bella + Esme a Carlisle mě velmi uklidňujou. Konečně jsou schopní dát si druhou šanci. I přes tu poslední větu jsem moc ráda, jak se to vyvíjí

Yasmini

23)  Yasmini (05.04.2012 08:46)

Má mantra je: dobře to dopadne, dobře to dopadne.... A jestli ne, vím kde bydlíš!!! :D:D:D:D:D

julie

22)  julie (05.04.2012 00:44)

ano,to bohužel dává smysl

GinaB

21)  GinaB (04.04.2012 23:35)

Sharon.. Napadlo mě to někde v půli povídky. Na tohle je potřeba notná dávka nenávisti a tu ona určitě má. Carlisle je v tom nevinně...??! Teď mu asi začíná to pravé trápení: Zajímalo by mě, jak se k tomu postaví Edward, jestli ho bude ještě víc nenávidět, nebo naopak.
Bella svoje psychická traumata zvládla, i když asi to ještě není úplně ono, ale duše se hojí pomalu, ale s Edwardem to určitě ustojí. Je krásné to jejich postupné sbližování.

Nosska

20)  Nosska (04.04.2012 21:49)

Po dočtení mi znělo v hlavě jen jedno - A kurva...

matysekmj

19)  matysekmj (04.04.2012 20:58)

Určitě v tom má prsty ta jeho Sharon
Klid před bouří? Já myslela,že už to skončilo. Ale ty ses rozhodla,že nás ještě budeš trápit
Edward a Bella jsou úžasní,sice jim to ještě potrvá,ale spolu to dokážou
Krásnej dílek

Fanny

18)  Fanny (04.04.2012 20:49)

Ne. Ne! Carlisle určitě ne... Ale co ta jeho Sharon? I když představa Samanthy jakkoli daleko, natož takhle blízko, je děsivá. Sharon by byla příliš snadná volba, příliš snadné řešení.
Aspoň, že Bella s Edwardem jsou... dobří

Ree

17)  Ree (04.04.2012 20:02)

Carlisle a Samantha? Hm, to se mi nezdá. Ne podle jeho pohledů. Možná je schizofrenik, ale jestli ne a vážně to byl on, tak si nalhává sám sobě, že Samantha není. Někdo to na něj navlekl. Možná ta jeho (hm, nepamatuju si jméno). Jestli ona, tak by eventuelně mohl skončit s Esme, hm?

Sabienna

16)  Sabienna (04.04.2012 19:24)

Klid před bouří? To neee, jako bychom si toho už nezažily dost! Ty se s náma vůbec nepářeš... Bojim se, bojim, a hodně... Ale když si vzpomenu na tuhle kapitolu, tak mě to zas rychle přejde...

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still