27.03.2012 [21:15], ambra, ze série Růžový popel, komentováno 36×, zobrazeno 5327×

Čekali jsme na to tak dlouho, že jsem se snažila neuspěchat ani jeden pohyb, ani jedno slovo.

Probuzení.

Prozření.

Soulad.

...buď mým přítelem
drž mě, zahal mě
otevři mou duši
jsem malá
a potřebná
zahřej mě
a dýchej za mě...

Carlisle

Ode dveří Edwardova bytu zamířila rovnou ke schodům. Možná se chtěla jen protáhnout, ale mně okamžitě blesklo hlavou, že nesnese být se mnou v těsném prostoru výtahu.

Bez protestů jsem se vydal za ní.

„Nevadí, když se projdeme?“ otočila se ke mně před domem. „Je to pár minut, ale jestli se ti zdá moc horko…“

„V pořádku,“ uklidnil jsem ji. Po minutě tísnivého ticha mě napadlo, jak tuhle nepříjemnou situaci aspoň trochu zkrátit. Sáhl jsem pro telefon. Než se odvrátila, všiml jsem si, že trochu nespokojeně zvedla obočí. Připomnělo mi to mé pozdní návraty z práce, kdy na mě napůl spící čekávala, schoulená na gauči pod dekou. A já, místo abych jí věnoval aspoň pár minut, jsem ani tehdy neodkládal telefon. Pokaždé, když jsem se pro něj natáhl, pohnula obočím přesně jako teď.

„Musím zavolat Charliemu Swanovi, slíbili jsme mu to,“ řekl jsem omluvně. Roztržitě se usmála a se skloněnou hlavou dál šlapala po rozpáleném chodníku.

„Dobrý den, šerife. Tady Cullen, Carlisle Cullen. Ještě jsme spolu nemluvili, ale…“ Najednou se mi nechtělo vysvětlovat mu, že Edward je můj syn, protože to vždycky automaticky vyvolávalo otázku, proč nemá moje jméno. Víte, s jeho matkou jsme se rozešli a on mě nenávidí tak, že používá její dívčí příjmení… Ne, obzvlášť před Esme tohle nesmělo zaznít.

„V posledních hodinách jsem ošetřoval vaši dceru. Ano, je z nejhoršího venku, nebojte se. Ještě čekáme na výsledky z laboratoře, ale teď se cítí mnohem líp. Pár hodin si pospí, ale myslím, že zítra ráno by mohla být schopná výslechu. Jistě, dohlížíme na ni. Teď je s ní Edward, já se k ní vracím za půl hodiny. Ne, neděkujte, to je v pořádku.“ Nevadí mi starat se o vaši dceru, pár let jsme spolu totiž spali, víte?

„Myslíš, že se to její otec někdy dozví?“ zeptala se Esme tiše, jako by slyšela mou poslední myšlenku.

„Pevně věřím, že ne. Bella má tohle za sebou a já zcela určitě taky.“ V tom okamžiku jsem si docela dobře uměl představit doživotní celibát. Nebýt tehdy těch mailů, tak už teď jsem v tom mohl mít slušnou praxi. Po dlouhé době jsem si vybavil, jak to vlastně všechno začalo. Agenturu, pro kterou pracovala Isabella, jsem nevyhledal sám. Nabídky s fotkami dívek mi Samantha začala posílat někdy rok po Sharonině nehodě. Vždycky jsem tak nějak předpokládal, že kontakt získala od někoho z okruhu mých známých nebo podřízených. Prostě od někoho, kdo věděl, že Carlisle Cullen byl nucen vyřadit sex ze svého života. Pár měsíců jsem ty maily rovnou mazal. Ale pak… Ta noc byla příliš dlouhá. Seděl jsem v kanceláři, za sebou několikahodinové jednání a před sebou nic, co by mému směšnému pachtění dávalo smysl. A právě v tu chvíli se objevil další mail.

S Theressou, která tolik připomínala Sharon, jsem se viděl dvakrát a hned potom chtěl zrušit svou registraci. Samantha na mou žádost nereagovala; místo toho mi za několik týdnů poslala mail, který obsahoval jen fotku a jméno.

S Isabellou jsem se sešel ještě ten večer. Bylo to… dokonalé. Dokonalá iluze. Ještě teď mě bodlo v hrudi při vzpomínce na okamžik, kdy se beze slova zvedla z postele, zmizela ve sprše a o pár minut později i z bytu.

Nikdy jsem na ničem nebyl závislý. S Isabellou se mi potvrdilo to staré známé pravidlo – nikdy neříkej nikdy. Musel jsem ji znovu vidět. A ještě. A ještě. Spotřeboval jsem spoustu energie na to, abych mezi našimi setkáními udržel dohodnuté pauzy.

Vždycky jsem se ale považoval za racionálního člověka, takže jsem předpokládal, že jednou to skončí.

Ani ve snu by mě ale nenapadlo, jak k tomu nakonec dojde.

„Ty tu dívku miluješ?“ Už neměla skloněnou hlavu. Dívala se na mě a nedávala mi šanci lhát. Sobě, jí, komukoliv, koho se tahle klíčová otázka týkala.

V tu chvíli jsem ještě úplně přesně nechápal proč, ale při pohledu do těch tolik známých a tolik vzdálených očí, jsem odpověď našel překvapivě lehce.

„Ne. A i když jsem si to možná někdy myslel, nebylo to skutečné.“

Bella

Dokázala jsem úplně přesně rozlišit, kde končily mé bdělé sny, kde začaly ty skutečné, když jsem doopravdy usnula, a kde mě teď zastihla realita.

Edward ležel vedle mě a spal. Jeho pravidelné oddechování mě naplňovalo takovým pocitem štěstí, že se to nedalo zvládnout jinak, než toho aspoň trochu pustit přes okraj víček. Nebyl to skutečný pláč, jen poněkud ujetá forma duševní hygieny.

Postupně jsem se dokázala soustředit na všechny detaily. Kolem pasu mě příjemně tížila jeho ruka; přes tričko jsem cítila okraj bandáže. Tu druhou jsem si tiskla k hrudi, jako by na tom záviselo moje další přežití. Přes jeho rameno jsem na chvíli zaostřila na část okna, kterou nedokázal zakrýt paraván. I proti ostrému slunci jsem rozeznala třpytící se plošku klíče. Zůstal tam, zaháknutý za šňůrku, důležitá připomínka mé naivity. Otřásla jsem se při vzpomínce na to, jak jen pár minut potom, co jsem ho tam zahodila, jsem toužila držet ho v roztřesené ruce, odemknout si a vyběhnout kamkoliv pro trochu bílé úlevy.

Rychle jsem se vrátila pohledem k Edwardovi. Nemohl tu ležet dlouho, jeho vlhké vlasy a mátová vůně sprchového mýdla ho usvědčovaly, že mě na chvíli opustil. Trochu jsem se nadzvedla a ujistila se, že jsme v místnosti sami. Ticho mi napovídalo, že zřejmě i v celém bytě.

Nechali nás tady? Vážně jsem se tak rychle dala do pořádku?

Co mi to vlastně dali? Léčba závislosti přeci trvá týdny a ani potom se feťák myšlenek na fet nezbaví úplně. Já měla v hlavě jen čtyři věci: pocit hladu, příšernou žízeň, zoufalou touhu po sprše a tu nepříčetnou radost z Edwardovy blízkosti. Pořadí se měnilo, záleželo na tom, jak se moje stále trochu zmatené myšlenky zrovna vypořádávaly s tělesnými podněty.

Brzy se však přidala pátá utkvělá myšlenka. A děsivě rychle zatlačila ty ostatní do pozadí.

Až se Edward probudí, budu mu to muset říct. Vysvětlit mu, kde jsem se tady vzala. Proč v takovém stavu. A to nejhorší: zřejmě bude chtít vědět, co od něj vlastně čekám.

Teď, se zavřenýma očima, s trochu pootevřenou pusou a víčky, která se občas zachvěla pod náporem krátkého snu, vypadal jako chlapec, který o tom zlém ošklivém světě tam venku neví vůbec nic. Kterého ani nenapadne, že věci, které se mi staly v posledních měsících, by mohly být skutečné. Jenže i když byl Edward nezkažený, nebyl hloupý a už vůbec ne naivní. Možná na mě nebude tlačit, ale i když mě u sebe aspoň nějakou dobu nechá – a já zoufale věřila, že ano – všechno to nevyřčené bude pořád mezi námi.
Takže co? Budu mlčet a riskovat ten nepatrný zbytek důvěry, který si ke mně bůhvíjak dokázal uchovat? Nebo mu to všechno povím a odsoudím ho k tomu, že při každém pohledu na mě pokaždé uvidí všechny ty věci? Všechny ty cizí mužské ruce a těla? Všechny ty drogy, co mi protekly žilami?

Slzy, do té doby čiré jako voda, najednou ztěžkly a zaštípaly mě na tvářích.

Otevřel oči tak prudce, až jsem leknutím zatajila dech.

„Já usnul!“ vykřikl ochraptěle. Kdo by mu to mohl zazlívat? Ani teď nevypadal odpočatě. V prvním okamžiku se chtěl automaticky posadit, já ale podvědomě zesílila sevření kolem jeho ruky. Sklouzl k ní pohledem a usmál se.

„Jestli ještě trochu přitlačíš, čeká mě amputace,“ řekl tiše, teď už normálním hlasem. Místo abych sevření povolila, pustila jsem ho úplně. Teď jsme byli oba bdělí, důvěrné doteky už se nedaly svést na můj absťák nebo jeho spánek. Skoro ji vecpal nazpět.

„Já to risknu, pořád mi ještě jedna zbývá. I když je momentálně trochu z formy.“ Momentálně? Jak dlouho už to trvá?

„Za čtrnáct dnů poslední operace, pak už to bude jen lepší,“ deklamoval a já pochopila, že napodobuje svého doktora. „No konečně,“ dodal tiše a pohladil mě po tváři. Chvíli trvalo, než jsem pochopila, co tím myslel. Usmívala jsem se.

„Jak se máš, holčičko?“ zašeptal. V hlavě mi znovu zavířil pátý bod. Edward ale nečekal na odpověď. Vyprostil svou levačku, opatrně ji vsunul pod mou hlavu a přitáhl si mě k sobě. Tak pevně, že mi nezbylo nic jiného, než ho taky obejmout. Cítila jsem jeho dech ve svých vlasech a raději riskovala udušení na jeho hrudi, než bych se odtáhla o pitomý milimetr.

„Jednou se tě zeptám, jestli mi to odpustíš. Ale ne teď. Jsem moc velký srab a je mi jasný, že teď je na to brzo. Bude mi stačit, když mi tentokrát neutečeš. Myslíš, že tohle bys mi mohla slíbit?“ Neodtáhl se, aby mi dal prostor k pořádnému nádechu, natož k mluvení. Opatrně s námi pohupoval a mně se vybavily všechny ty živé sny z posledních hodin.

Měkká nahřátá osuška. Slunce. Měsíc. Čistá voda. Můj nedotčený obraz na hladině. Láska.

Pochopila jsem, čí lásku jsem celou tu dobu cítila.

Konečně jsem se rozbrečela naplno.



Edward

Choval jsem se jako cvok. Vůbec jsem ji nepustil ke slovu. Celou dobu jsem byl tak soustředěný na to, aby se z toho dostala fyzicky, že jsem doopravdy nedomýšlel, co bude potom, až se probere.

Teď se na mě dívala, očividně naprosto soudná, a já z jejích očí četl nedůvěru, strach a ještě jednou strach. Co si myslela? Že z ní začnu páčit nějaké podrobnosti? Nebo že si zopakuju svůj stupidní monolog z nemocnice? Mohlo ji to napadnout? Jistěže ano, znala mě zoufale málo…

Stejně jako já ji. Přesto jsem se při tom pomyšlení usmál. Bylo to absurdní, ale přísahal bych, že nikoho neznám tak dobře jako Bellu Swanovou, úspěšnou autorku dost příšerných románů.

A tak jsem si ji přitáhl blíž a šeptal jí do vlasů – na její oči už jsem neměl odvahu – všechny ty nesmysly, co se mi honily hlavou. Nevím, jak dlouho trvalo, než jsem poznal, že pláče. Už předtím měla na tvářích vlhké stopy, teď ale vzlykala. Kromě její žádosti o sprchu a série výkřiků během tripu to byl její první hlasitý projev za celou dobu.

Zpanikařil jsem. Divoké tepání pod ochranným obvazem pravé ruky mi připomnělo, že pokud já jsem v takovémhle stresu, ona musí být za hranicí toho, co se ještě dá snést.

„Promiň, Bells, nemusíš mi slibovat vůbec nic. Pro začátek stačí, když budeš dýchat, jíst, pít a spát. Pokud se občas zvládneš usmát, bude to skvělý bonus.“ Znovu hlasitě vzlykla. Kruci! Jo, tohle je jasný vzkaz: jsi k pláči, Edwarde Masene. Nemám pro tebe jediný pitomý slovo. Navíc jsem měl dobrou ruku nacpanou pod ní a tou pitomou pravačkou jsem se bál ji pohladit, abych ji na zádech nepodřel hranou dlahy. Něco jsem ale udělat musel. Naklonil jsem se k ní blíž a začal ji neobratně hladit tváří ve vlasech. Bylo to tak divné, že mi po pár pohybech zatlačila do hrudi a odtáhla se ode mě natolik, aby mi viděla do obličeje. Překvapené mrkání vyhánělo z jejích očí poslední slzy.

Usmála se. Dnes už podruhé, ale teď to vypadalo, že si to uvědomuje.

„Nevěděla jsem, jak se ti jednou omluvím. Vlastně jsem nevěděla, jestli k tomu budu mít ještě příležitost.“ Zdálo se, že znovu bojuje s pláčem. Chtěl jsem si ji znovu přitáhnout, ale nedovolila mi to. Několikrát polkla a pokračovala: „A ty mě tu teď celou dobu deptáš vlastními pokusy o omluvu. Jenže já vůbec nevím za co!“ Najednou ožila. Odsunula se ještě o kousek, ale mimoděk mi pevně stiskla rameno a omotala jednu nohu kolem mé. Jako by potřebovala prostor na mluvení, ale nechtěla ztratit kontakt.
Nepokoušel jsem se přerušit ji. I když mi to, co říkala, připadalo absurdní. Nechápe, proč se jí omlouvám? Potom, co se s ní v posledních týdnech dělo? A to si určitě představuju tak setinu skutečnosti…

„Tisíckrát jsem si to přehrávala,“ šeptala horečnatě. „Neměla jsem právo otravovat tě tím. Měla jsem ti vypadnout ze života a nechat tě být. Tím, že jsem ti tehdy řekla, že…“ Překvapivě rychle jí došel dech. Snad celou věčnost hledala správná slova. „Jako bych na tebe hodila kus zodpovědnosti za vlastní život. Neměla jsem za tebou chodit do tý nemocnice, nebo jsem aspoň měla mlčet.“ Prudce zavrtěla hlavou. Už se mi nedívala do očí. Sledovala svou křečovitě zaťatou ruku a jako by pohledem přemlouvala každý prst zvlášť – cítil jsem, jak její sevření postupně povoluje.

„Lituješ, toho, co jsi mi řekla? Lituješ, že jsi řekla miluju tě?“ Sundal jsem ruku z jejích zad a volnými konci prstů se dotkl její brady. Nebránila se, když jsem na ni zatlačil tak, aby se na mě znovu musela podívat.

„Opravdu toho lituješ, Bello? Opravdu si myslíš, že by pro mě bylo lepší, kdybych to nevěděl? Ne, tomu nevěřím. Jediný důvod, proč mi celou dobu bylo tak mizerně, je ten, že jsi na to nedostala správnou odpověď. Byl jsem příliš zaujatý vlastním postpubertálním egem, než abych se vykašlal na všechny nepodstatný sračky a řekl ti, že jsem na tom úplně stejně.“ Celou dobu jsem s úžasem sledoval, jak dlouho vydržela nemrkat. A právě v tuhle chvíli najednou zavřela oči.

„Nemusíš to říkat, Edwarde,“ zavrtěla hlavou. „Nic mi nedlužíš. Vůbec nic.“ Zpod zavřených víček jí vyklouzla jediná slza. Byla poslední? Až znovu otevře oči, uvidím ten tvrdý pohled, kterým si mě držela od těla během našich prvních společných dnů? Nebo to byla další slza a Bella se znovu rozpláče? Nechtěl jsem riskovat ani jednu variantu. A napadl mě jen jediný způsob, jak zařídit, aby její oči zůstaly ještě chvíli zavřené. Aby se ten rozhodující okamžik, kdy mě definitivně pošle do pekla, ještě trochu oddálil.

Tentokrát jsem si nevšímal její snahy udržet mezi námi volný prostor. Znovu jsem ji objal. Tisíckrát jsem si představoval, jaké to bude. Až – jestli – ji ještě někdy políbím. Bylo to pokaždé trochu jiné, ale v jednom bodě stejné. Na začátku jsem byl něžný. Něžný a opatrný. Zkoušel jsem tu neopakovatelnou, jemnou strukturu jejích rtů. To místo vlevo dole, kde si ret často skousla, a když si nedala pozor, zůstala tam malá ranka, která se dala snadno rozeznat.

Jenže teď jsem neměl čas. Možná to byla moje poslední příležitost. Vzal jsem si její ústa hned, nedovolil jsem jí váhat a přemýšlet, jestli je to takhle správně nebo ne. Uslyšel jsem ještě jedno vzlyknutí. Ale tohle mi projelo hrudníkem jako horký šíp a zapíchlo se přesně do toho místa, kde posední dva měsíce rostl těžký ledový balvan.

Tál tak rychle, tak rychle…

Asi za milion světelných let jsem ji musel pustit. Cítil jsem, že už nutně potřebuje kyslík. Já zbytky toho svého rád obětoval na tu nejdůležitější větu.

„Já tě miluju, Bells.“

povídky od ambry

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

16)  Fanny (28.03.2012 13:09)

Jak se oba snažili o něco, co druhý nechápal A Carlisle s Esme na procházce byl bonus luxusu téhle kapitoly

15)  Lucinka (28.03.2012 09:10)

slova jsou zbytečná

14)  Silvaren (28.03.2012 08:48)

Jsem totálně na dřeň, a to už jsme se dávno odrazili ode dna a stoupáme vzhůru.
Nedokážu odhadnout, jestli chystáš pro Carlisla s Esme HE, ale jsem vděčná, že si přiznali své chyby a vyčistil se mezi nimi vzduch. Snad mají ještě šanci.
Bellino probuzení a vysvětlení, i když to je určitě oba ještě čeká, jsi nemohla napsat líp, krásněji nebo dojemněji, a přesto to bylo skutečné.

13)  Marcelle (28.03.2012 08:25)

Přečetla jsem všechny komentáře, abych nenapsala zbytečně něco co už tu zaznělo, ale zjistila jsem, že to nejde. Tenhle příběh je tak syrový, láskyplný a zároveň současný, že se to nedá popsat. Ambři jsi fakt skvělá děkuju.

12)  milica (27.03.2012 23:25)

Carlisle konečně pochopil, že Bellu nemiloval. Byla pouhou náhražkou za Esme. Doufám, že to těm dvěma vyjde
Bellino probuzení bylo úžasné, jak pozorovala spícího Edwarda
Jsou tak sladcí jak se oba bojí, že mu ten druhý neodpustí a snaží se jeden druhému omlouvat.
Po dlouhé době zase jednou poklidný dílek bez nějakých zásadních zvratů.
Ambro děkuji jsi úžasná

11)  dorianna (27.03.2012 23:05)

10)  KatkaB (27.03.2012 22:18)

Pohled do krásných vzdálených očí mě dostal. Krásné vzdálené. Tak dokonalé! Taky by mě zajímalo, jestli příběh Popela bude mít šťastný konec i pro Carlislea a Esme.
Edwardova slova o tom, zda mu jednou Bella odpustí, mě dojala, až mě z toho v očích zaštípalo.
„Nebo mu to všechno povím a odsoudím ho k tomu, že při každém pohledu na mě pokaždé uvidí všechny ty věci? Všechny ty cizí mužské ruce a těla? Všechny ty drogy, co mi protekly žilami?“ Přesně jsi vyjádřila to, co se honilo hlavou při čtení tohoto nádherného příběhu mně samotné, ambro. Pochybnosti, jestli se ten druhý dokáže smířit s tím vším, co bylo. Nevěřila jsem tomu, že by to šlo, asi se až moc při čtení dívám na ten příběh, tolik reálný, mýma očima, ale síla Edwardovy lásky, kterou k Belle cítí a kterou jsi tady tak nádherně vylíčila, mě přesvědčuje o tom, že oni dva to spolu zvládnou. Překonají to, začnou znovu - nové tahy na čisté plátno, jak jsi zakončila kapitolu minule. A Bella určitě tuhle jedinečnou životní šanci nezahodí, chytne ji za pačesy a Edwarda nepustí. Chyb už nadělala dost a zažila toho tolik, že si zaslouží být šťastná. A Ty to jejich štěstí dokážeš vkouzlit přes své psaní až k nám, nadšeným čtenářkám.
Pozastavuju se sama nad sebou, že se vžívám do jednotlivých postav, které prožívají svůj imaginární život, jako by byl skutečný. A je to tím Tvým psaním, ambro, že děláš příběhy tolik živé. A Popel je hodně živý, hodně současný. Děkuju za tuhle kapitolu a znovu i za ty předchozí. Těším se, až si to dám znovu v kuse, po dokončení. Bude to smršť emocí, vychutnám si to.

9)  Ree (27.03.2012 22:18)

Ani technické služby nemají tak nádherný popel Tohle bylo úžasné! A stálo za to si na to počkat. Carlisle a Esme... není tam toho o nich skoro nic, ale ten příběh je tak smutný. Ráda bych je viděla spolu. Nebo aby spolu alespoň dovedli komunikovat. Bez žádného trapného ticha, žádných smutných nebo naštvaných pohledů. Prostě jen tak. Jako staří známí. Udělala bys mi tím hroznou radost, protože tohle je pár, který jsem vždycky viděla spolu. Ať jsem četla jakoukoliv povídku, oni byli vždycky spolu. A já je tak mám ráda
A Edward a Bella Úplně jsem cítila tu radost, která z Belly sršela, když zjistila, že on vedle ní spí. A pak, když se jí omlouval, přestože se chtěla omlouvat ona. Sypali si na hlavu popel oba (mimochodem, moc dobrý název povídky!) A ona brečela a brečela a líbala se s ním a on jí řekl, že ji miluje
Ty víš, že já zase miluju tvou tvorbu, a víš, jak jsem otravná, ale nemůžeš se mi divit. Tohle už má s TW společná jenom jména postav. Ne, nikdy jsem neměla Meyerovou za nějakou úžasnou spisovatelku, ale i tak se mi TW zdálo jako dobrá pohádka. Ale tohle! Tohle už není pohádka, vlastně tak napůl ještě jo. Hororová pohádka. Ale o co mi jde nejvíc - tohle je o tolik levelů výš! Já vím, že se opakuju, že jsem ti to říkala už tolikrát, ale evidentně to potřebuješ slyšet, protože když se zeptám na další díl, zase mi odpovíš, že mám číst něco kvalitního. Ale já čtu něco kvalitního. Čtu tebe! A ne, nikdo mi nevymluví, že jsi kvalitní pisatelka. Zatím jenom pisatelka. Ambři, moc dobře znáš mé úmysly s touhle tvojí povídkou. Myslím, že by byla škoda, kdyby zůstala v paměti jenom pár čtenářek tohohle webu. Tahle knížka by tak nádherně voněla. A v mojí knihovničce by měla vážně parádní společnost. Uvažuj nad tím, jo?

7)  Nosska (27.03.2012 22:03)

Já je miluju oba!

Konečně jsem se rozbrečela naplno. - Při téhle větě, jsem i já polykala slzy.
Nemůžu se dočkat pokračování

6)  leelee (27.03.2012 22:02)

všechno v pořádku, zdánlivě ano, jenže kde je pravda?(Esme to bude ještě nějakou dobu trvat, žejo? Edward a Bella tam to vypadá OK)
to probuzení je naprosto harmonický, nijak přehnaně sladký, prostě to působí realisticky tečka

Q

P.S.: trvám na tom, že kapitola, který proces vyklubání se na svět trvá dýl má lepší hodnotu, než ta která sprintuje za minulou

5)  Kim (27.03.2012 21:40)

Já nevím co říct... snad jen DĚKUJU, že jsi jim dopřála štěstí a lásku... konečně! A mně vlastně taky, jsem šťastná, že to je tak, jak to je a neskutečně ty dva a TEBE miluju!
Ambři

4)  Marvi (27.03.2012 21:35)

Jéééééééé konečně se blýská na lepší časy
Carlisle mě překvapil, na Esméinu otázku jsem čekala jinou odpověď, ale za to co vyslovil jsem ráda. Konečně si to vyřešil a řekl nahlas!!! A třeba na něj ještě štěstí někde čeká.
Bella a Edward jsou skvělí, teda hlavně Eda, nesmí už dopustit, aby Bella utekla, doufám, že to ona nemá v plánu.
Ambří opravdu nádherná kapitolka, děkuji

2)  Bosorka (27.03.2012 21:26)

Tak to bylo krááááásný ale moc bych chtěla "šmírovat" Carlisla a Esme
A začínám mít podezření ohledně Samanthy

1)  Ajjinka (27.03.2012 21:17)

Ááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá!!!
Já tě vážně miluju, ambřinečku! To byla taková dokonalá paráda, že se to ani nedá popsat. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by to takhle šlo!
Edward je ten nejúžasnější z nejúžasnějších, to mi nikdo nevezme! Bella je tak strašně statečná a odvážná A já jim strašně přeju, aby už byly všechny ty tíživý sračky za nima Nezaslouží si dál trpět, už prostě jen ňuf ňuf ňuf!

«   1 2