Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/sexy%20boty.jpg

Bellina Ibogainová cesta k vlastnímu já.

A jedno obyčejné, ale velmi důležité objetí.

 

Tato kapitola odpoví na mnohé Edwardovy otázky. Ale on sám si na to ještě bude muset počkat;)

 

Pro vás ♥

 

...Jsi to Ty!, jsi to Ty!, všechno je pro Tebe,
vše co dělám,
říkám ti to stále,
s Tebou je nebe místo na zemi,
řekni mi vše co chceš dělat,
slyšela jsem že máš rád zkažené dívky
Miláčku, je to tak?
je to lepší něž jsem si kdy uvědomovala,
říkají že svět byl stvořen pro dva,
žítí má cenu jen když tě někdo miluje,
a teď mě miluješ ty.

 

 

Bella

Procházela jsem naším domem ve Forks. Místnost po místnosti, jako bych něco hledala. Věděla jsem, že je mi šest let a taky jsem všechno z perspektivy šestiletého dítěte viděla. Ostře jsem si uvědomovala každý detail: hrnky se zbytky kávy na stole v kuchyni; odštíplý okraj jednoho z nich mi připomněl drobné zranění, které mi způsobila stejně zmrzačená sklenice jen před pár dny. Olízla jsem si ret, jak jsem chtěla zkontrolovat, jestli už je ta drobná ranka zahojená.

„Nemá žízeň?“ Edwardův hlas jsem slyšela úplně jasně, ale rušil mě. Nepatřil sem. Ne teď.

V obýváku hrála televize. Potichu, máma nesnáší, když ji slyší po celém domě. V ložnici má svou vlastní, malou, a taky video a neuvěřitelnou zásobu kazet se svými oblíbenými seriály. Tráví hodiny jejich nahráváním a sledováním. Při myšlence na mámu najednou vím, proč jsem tady. Hledám ji. Potřebuju od ní slyšet něco důležitého.

Pomalu šlapu po schodech do patra. Rukou zvednutou do výšky se přidržuju zábradlí. Ne že bych to potřebovala, ale miluju ty drobné rýhy a nerovnosti ve starém dřevě. Jako vždycky počítám schody. U čtrnáctého se soustředím – čtrnáctku občas vynechám. Pak musím seběhnout dolů a začít od začátku.

Stojím přede dveřmi ložnice. Slyším tlumené hlasy. Přesto vím, že se hádají. Zase. Jako každý den. Stokrát za den. Vlastně spolu nedokážou promluvit normálně. A nedokážou ani mlčet.

Už chápu, že máma chtěla kdysi odejít. Neudělala to a můžu za to já. Já ji tady uvěznila.

„Dám to pryč, tentokrát se tě nebudu ptát!“

„Tehdy ses neptala, Renée, zajímalo tě jen, jestli si tě vezmu.“

„Jistě, a ty mi to budeš do smrti vyčítat a já toho budu do smrti litovat!“

„Prosím tě, přestaň, copak nemáš Bellu ráda?“

„Tohle ani nezkoušej, Charlie! Jsi mistr citového vydírání, ale tím tvoje mistrovství končí!“

„Renée, prosím…“

„Nesahej na mě! Udělal jsi to schválně, chtěl sis mě pojistit dalším děckem!“

Nechápala jsem, o čem se dohadují tentokrát, ale byla jsem si jistá, že je to vážnější než jindy. Dveře se v tu chvíli prudce rozletěly, máma vyběhla na chodbu. Nevidí mě, nebo prostě nejsem dost důležitá, aby se zastavila. Táta ji dohání nad schodištěm. Popadne ji za loket. I když vím, že by jí nikdy neublížil, vyděsí mě to. Takhle pevně ji nikdy nedržel.

Chtěla se mu vytrhnout, nic jiného v tom nebylo. Ztratila rovnováhu. Jasně jsem viděla hrůzu v jejích očích, když pochopila, že spadne. Nevěřila bych, že to drobné tělo nadělá takový rámus. Zakryla jsem si uši a zavřela oči. Přesto jsem slyšela tátův srdceryvný křik.




Nemocniční chodba mi připadala nekonečná. Strašidelně tichá a zlověstná. Máma ležela v mrňavém pokoji na šíleně vysoké posteli. Skoro jsem na ni neviděla. Uklidnilo mě, že je kolem ní čisto. Žádná krev jako před pár dny doma. Všechno čisté, hladké, rovné a tiché. Usmála se na mě, přesto jí po tvářích nepřetržitě tekly slzy. Nechala tátu, aby ji objal. Trvalo to strašně dlouho a já se znovu cítila vyloučená z jejich světa. Ať už se hádali nebo milovali, byla jsem vždycky mimo hru. Nadbytečná. Nežádoucí.

Konečně se od sebe odtrhli a podívali se na mě.

V tu chvíli se něco změnilo.

Mé vzpomínky se změnily.

Zdánlivě zůstalo všechno stejné.

Pojď ke mně, holčičko.

Jsi to nejcennější, co mám.

Moc tě milujeme.

Už bude všechno v pořádku.

Vynahradíme ti to.

Objetí. Hlazení. Dvoje paže, které si mě podávaly. Polibky. Úsměvy.

Najednou tam něco podstatného přibylo. Pokoj se rozzářil. Vzduch byl teplejší a voněl. Nikdy v životě jsem si nebyla ničím tak jistá, jako jejich láskou. V tu chvíli mě milovali přesně tak, jak říkali. Cítila jsem to. Jako by mě zabalili do měkké nahřáté osušky a tiše mě kolébali v náruči. A máminy oči slibovaly, že to tak bude už vždycky.




Seděla jsem u svého otlučeného psacího stolu a znechuceně si prohlížela velkou barevnou gratulaci. Pod růžovou patnáctkou byla zastrčená stodolarovka. Trapná stovka. Doufala jsem, že dostanu laptop. Ta kraksna, co mi zabírala půlku pokoje, už sotva chrčela.

Otevřela jsem zásuvku, do které už se pár týdnů nedal nacpat ani papírek od žvýkačky, přetrhla gratulaci na dva kusy a narvala ji do toho smetiště. Peníze jsem schovala do zadní kapsy džínsů.

Vstala jsem, z opěradla židle stáhla odřenou koženou bundu a vyrazila ven z pokoje.

„Bells, kam zase jdeš!“ Máma se snažila znít přísně, ale vůbec jí to nešlo.

„Mám narozeniny, doufám, že aspoň někomu budu stát za pozornost!“

Vyšla z kuchyně a opřela se o nedávno natřenou zárubeň. Jo, když zrovna nešila nový záclonky nebo nepekla další úžasný sušenky, natírala a tapetovala. A vypadala u toho šťastná.

„Bells, víš, že tátovi mají přidat. Za půl roku ho dostaneš, slíbili jsme ti to.“ V krku mě tlačil knedlík, který mi bránil promluvit. Namlouvala jsem si, že je to vztek, ale s ohledem na pálící oči to bylo něco jiného. Rychle jsem se sklonila k nejnižší polici v botníku, aby mi neviděla do obličeje. S povzdechem zmizela v kuchyni. Zavřela za sebou, ale špatně.

„Pokazila jsem to, Charlie,“ slyšela jsem ji vzlyknout. Rychle jsem utahovala tkaničky na teniskách, tohle jsem nechtěla slyšet.

„Jsi úžasná, holčičko.“ Tátův hlas mě hladil i přes dveře. „Děláš, co můžeš. Měli jsme těžkej start, ale už skoro deset let má Bella to nejdůležitější, co potřebuje.“

Jo? A kde je teda ten nový počítač? chtělo se mi zařvat.

„Pořád utíká.“ Mámin hlas se definitivně zlomil. „Bojím se, že nám uteče definitivně.“

Vyběhla jsem do studené noci.

„Bello, vrať se prosím do půlnoci!“ Bylo snadné předstírat, že už jsem tátovo volání neslyšela. Běžela jsem k rohu ulice, kde mě za pár minut měli naložit kluci. Stála jsem tam a snažila se vydýchat dřív, než dorazí.
Obloha se pohnula. Na okamžik vyšel měsíc a jeho světlo si mě našlo. Nebylo studené, jak píšou všichni básníci. Hřálo. Zvedla jsem k němu obličej a zavřela oči, jako bych se vyhřívala na slunci.

Vzpomínka se zase zdvojila.

Láska mých rodičů tu byla se mnou. To ona způsobila, že světlo měsíce hřálo. Teď jsem to chápala naprosto jasně.




Mikův dech páchl pivem. Jedna jeho ruka mi bolestivě zmáčkla prs, druhá se přes džíny zaryla do rozkroku.
„Přestaň, Newtone,“ zkoušela jsem ho odstrčit, ale sama jsem toho vypila příliš. Zasmála jsem se tomu, jak divně zní každé slovo, které řeknu. Mike si můj smích špatně vyložil.

Ještě před chvílí, když jsme se v domě Benových rodičů domlouvali, že se zašijeme do auta a dáme si v klidu trochu trávy, se sotva motal. Najednou byl jako vyměněný. Povalil mě na zadní sedadlo a klekl si nade mě. Viděla jsem, jak si překvapivě rychle a jistě rozepíná pásek a džíny. Pak se jeho ruce přesunuly na mě.

„Přestaň, povídám!“ vykřikla jsem, ale vyšlo z toho zase jen nezřetelné blábolení. Ucítila jsem chlad na obnažené kůži. Opřela jsem se mu o ramena a zatlačila, panika mě trochu probrala a adrenalin ze mě udělal siláka. Bohužel víc v mých představách. Udýchaně se zasmál.

Nejdřív použil prsty.

„Kurva, Swanko, netvrď mi, že jsi fakt panna.“ Rozzlobilo ho to. Chtěl si užít, ne se nadřít a umazat. „No nic, popojedem,“ heknul a jediným pohybem mě zbavil mého problému. Můj výkřik rozvibroval zamlžená skla.

„Carlisle, co je s ní? Má bolesti? Pusť mě k ní, musíme něco…“ Edwardův hlas zmizel stejně rychle, jako se objevil. Teď mi nemohl pomoct. Ale aspoň mi nemohl ublížit. Ben a Eric, kteří se nás vydali hledat, mohli. A udělali to.

Zůstala jsem v tom autě, špinavá, bolavá a opilá. Myslela jsem si, že už se nikdy nedokážu pohnout.

Plakala jsem snad celé hodiny. Svítalo. Opatrně, protože každý pohyb mě zoufale bolel, jsem se oblékla, našla boty a bundu a vylezla ven. Ráno bylo chladné, ale jasné. Pomalu jsem se vydala směrem k domovu.
Vycházející slunce mě bodalo do očí.

Tehdy.

Teď to bylo jiné. Celou mě prozářilo a objalo. Cítila jsem lásku, odpuštění a pokoj. Znovu jsem byla čistá. Znovu jsem byla člověk. S každým krokem to přesvědčení rostlo. Jako bych přecházela most. Na jedné straně jsem vstupovala nad rozbouřenou řeku, která strhávala velké kusy břehu a měnila je v kalné bahno. Na druhé straně jsem nemohla odtrhnout oči od pokojného toku, který, když jsem se chvíli zastavila a naklonila nad hladinu, odrážel mou tvář. Žádné modřiny. Žádné rozmazané šminky a oteklé rty.

Tohle jsem byla já. Milovaná. Milující.

 

 

Tatér se soustředěně zamračil. Zíral na papír a tiše slabikoval jednotlivá slova.

Den Tod, den ganzen Tod, noch vor dem Leben so sanft zu enthalten und nicht bös zu sein, ist unbeschreiblich.

„Proč mám pocit, že to nebude zrovna rozjuchanej popěvek?“

„Máš hodně zákazníků, co si nechávají tetovat rozjuchané popěvky?“ Jmenoval se Sam a trval na tom, že přes jehlu máme důvěrný vztah a musíme si tykat.

„Tvoje věc, Bello, ale až se za pár tejdnů zabouchneš, budeš naštvaná. Tohle totiž tak lehce nepřepíšu."

Položila jsem se na bok. Zvednutou paží jsem si zakryla obličej. Bolelo to víc, než jsem čekala, ale já bolest milovala. Jedna z mála věcí, které jsem opravdu cítila.

Smrt, tu celou smrt, než počals ještě žít, mít něžně v sobě, zloby necítit, je nevýslovné, znělo mi v hlavě a já se pomalu propadala do dřímoty. Jemné bzučení tetovací pistole, teplo, bolest, tlumená hudba.

Smrt mě pomalu naplňovala.

A bylo to nevýslovné.

 

 

Sešla jsem po úzkých schodech. Hudba, která tlumeně duněla až na ulici, mě teď měla téměř ohlušovat. Překvapeně jsem zamrkala. Zpocená těla na hlavní ploše se dál zmítala v divokém rytmu, ale kolem mě bylo ticho. Absolutní. Skoro to zvonilo. Sáhla jsem před sebe a dotkla se možného vysvětlení. Neviditelná průhledná stěna. Nějaké zvláštní sklo? Tak silné, že opravdu neslyším vůbec nic?

Od baru se odlepila postava. Ještě jsem nerozeznávala jeho tvář, ale každá buňka mého těla reagovala na to, že se blíží. Stěna přede mnou se zavlnila.

Už byl blízko. Už jsem mu viděla do obličeje. Znala jsem ho. Ty rty, stvořené k líbání. To tělo, důvod proč se milovat každou noc. Ale hlavně jeho oči. Daly smysl mé existenci. Ospravedlnily ji.

Natáhl ruku, skleněná stěna se znovu zavlnila. Dotkl se mě.

„Musíš mě k sobě pustit,“ řekl. Pořád bylo ticho, přesto jsem věděla, co říká.

Jen jsem přikývla. Usmál se, zavřel oči a prošel ke mně.

Měkká osuška. Teplo. Měsíční světlo a sluneční zář. Čistá voda odrážející můj ničím nepoznamenaný obličej.

Milující. A teď už opravdu milovaná.

 

 

Edward

Přesně jsme poznali, kdy se trip změnil ve spánek. Výkřiky, pláč, smích, šepot, křeče a třas. To všechno skončilo. Její dech se zklidnil, usnula.

Carlisle jí ještě jednou změřil tlak. Vydechl a doslova dopadl na židli, na níž s malými přestávkami strávil posledních osm hodin.

„Je z toho venku. Teď už nehrozí žádná fyzická komplikace.“

Úleva, která mě vzápětí zaplavila, mě připravila o poslední zbytky sil. Svezl jsem se do dřepu, zády opřený o postel. Uvědomoval jsem si, že ještě nemáme všechny výsledky z laboratoře, ale nedokázal jsem se přimět, abych dál počítal s variantou, že třeba na žloutenku ještě může být pozitivní.

„Taky byste se měli prospat, nebo se oba sesypete.“ Esme vyšla z chodby; nesla tác s další kávou a čerstvými sendviči. Postavila to na stolek k sedačce a chvíli nás zamyšleně pozorovala.

„Můžeš na vteřinku?“ kývla na Carlislea. Poslušně vyšel za ní. Vrátil se asi po třech minutách. Rozhlídl se, sebral z gauče svoje pomačkané sako a jen tak mimochodem se se mnou rozloučil:

„Zajdeme s tvou matkou na kávu někam ven. Budeme v dosahu, ale aspoň hodinu tě necháme v klidu. Dohlédni na ni, kdyby něco, okamžitě volej.“ Jako by mi to musel říkat.

Jasper s Alicí odešli ještě předtím, než jsme Belle dali Ibogain.

Od jejího návratu jsme byli poprvé sami. Máma věděla, jak mi udělat radost.

Zkontroloval jsem ji a dal si sprchu. Zřejmě jsem trhl rekord, víc než dvě minuty to nevzalo, ale cítil jsem se zase jako člověk.

Během posledních osmi hodin jsme zpod Belly postupně vytahali všechna prostěradla, která jsme na postel nastlali s Alicí. Zůstávalo poslední, ještě relativně čisté. Bylo mi líto, že její sen o sprše se zatím nedal zrealizovat, ale to teď nebylo podstatné.

Ležela v čisté posteli, byla doma a bylo jí mnohem líp.

Pohnula se a vzdychla. Znělo to unaveně, ale klidně. Deky už ze sebe shodila dávno, i ona už vnímala, že v ateliéru je téměř třicet stupňů. Nechali jsme na ní jen tenké plátěné prostěradlo; sám jsem tak spával. Příjemně chladilo.

Stál jsem tam, zíral na ni a uvědomoval si jen to, že nade mnou pomalu ale jistě vítězí únava.

A pak jsem to udělal. Bylo to tak přirozené, že se nedostavily žádné rozpaky ani pochybnosti.

Lehl jsem si k ní a pevně ji objal.

I když pořád pravidelně oddechovala, její tělo okamžitě zareagovalo. Přilnula ke mně na místech, kde se jí dotek nezdál dostatečný, mou ruku, kterou jsem jen lehce položil kolem jejího pasu, vzala do své a přitáhla si ji k hrudi, tak jako si malé dítě ve spánku najde a přitulí oblíbenou plyšovou hračku.

Spokojeně vydechla. Já dech ještě chvíli zadržel. Bál jsem se, že i ten nepatrný pohyb, který je s ním spojený, ji probere a připomene jí, ke komu se tiskne.

To je ta namyšlená nula, co tě odkopla a poslala přímo do pekla.

Ale pak jsem vydechl a nic se nestalo. Neprobudila se, neprotestovala. Byla tam. Se mnou. Ještě chvíli jsem vzdoroval, ale nakonec jsem se pomalu propadl za ní, do snů. O tom, že za pár dnů už bude všechno v pořádku. Že zapomeneme na všechno špatné a začneme znovu.

Napneme čisté plátno a společně uděláme první nejistý tah štětcem.

 

 

 

 


Dnes malý dárek: sbírka fotek a hudba, která mi pomáhala psát.

 

 

povídky od ambry

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

Marcelle

14)  Marcelle (14.03.2012 22:13)

Ambři, ty jsi úžasná, díky, díky. Já jsem teď úplně vyždímaná. :'-( A to video na konci, miluju je oba (sice Roberta úplně nejvíc, ale na Kris mi taky zbylo :D ).

Fanny

13)  Fanny (14.03.2012 22:09)

Ty vzpomínky...rodiče a pocity. Ty první problémy a špatná rozhodnutí. To uvědomění. Vyčerpaná a klidná atmosféra v ateliéru.

A tichý pár Alice a Jaspera v pozadí.

KatkaB

12)  KatkaB (14.03.2012 22:07)

Jestli se dá bleskově zbavit závislosti, dovedu si představit, že během všech těch hodin od podání léku do vystřízlivění se v hlavě promítnou právě takovéhle události, emoce, vzpomínky, jako jsi naprosto úžasně vystihla u Belly. Tvoje kvalitní psaní, tak uveřitelné a pravé, mě opět vtáhlo do děje. Bella je z nejhoršího venku, schovaná v té nejúžasnější náruči, kterou si mohla jen přát. Edward si vyčítá, že ji od sebe odkopnul, nechce myslet na to špatné a začnou znovu. Dokážeš tomuhle příběhu opravdu vykouzlit šťastný konec a já Ti ho uvěřím, i když jsem byla skeptická
Máš to promyšlené, vymazlené, plné emocí, šoků, děsivých i krásných chvil. Tenhle příběh je hodně skutečný, vůbec mi v něm nechybí nadpřirozené bytosti.
Děkuju za krásnou kapitolu, jsi profík, ambro

Sabienna

11)  Sabienna (14.03.2012 21:54)

No, tak to je...WOW! Jsem z toho ale absolutně mimo, absolutně... Pro mě tohle byla rozhodně ta nejemotivnější kapitola...Sice jsme si zažili v předešlých kapitolách hodně vypjatých a náročných situací, ale tohle pro mě bylo... Jakmile se jedná o vzpomínky, jsem tutová... Ambři, jsi naprosto úžasná, děkuju

Tammy

10)  Tammy (14.03.2012 21:43)

Páni Naprosto dokonalý! Ty její vzpomínky, objevovaly se ve chvíli, kdy měla nejhorší bolesti - v perexu si to napsala přesně - Bella, kterou neznáme, holka, která prahla po lásce...
Renée a Charlie, kteří jsou úplně jiní, až mě to překvapilo...
A Edward, který si pořád všechno vyčítá(právem!), ale přesto je naprosto k sežrání... kluk, který jí prostě miluje.
Tleskám a klaním se při tom, protože Belliny pocity, které si odnesla z minulosti, ve vzpomínkách si popsala naprosto úžasně.
Dokonalý!

piky

9)  piky (14.03.2012 21:39)

O MŮJ BOŽE (=cenzurovaná verze moji první reakce)
Ambři, oni už jsou spolu. Nezáleží na tom, kolika problémy si museli projít a kolik jich na ně čeká - teď jsou spolu
Charlie a Renné byli tak jiní proti Stephaininým, ale pořád to byli oni.
Je dobré vědět, jak Belliny problémy vznikli - Ben, Mike a Erik pro mě teď už asi budou pořád špatní Znáš tu situaci, když ti někdo uvaří nějaké jídlo špatně a ty ho příště můžeš dostat sebelepší, ale ty ho pořád budeš vidět, jako hnusné? Tak ty tři teďka vdím. Neboj. Ani mi to nevadí ;)
Bella se zbavila závisloti - ale vplete se tam ještě Tanya? Ji mám totiž z těch "záporných" postav asi nejraději
Ale prostě ty Belliny vzpomínky byly úplně ... Ááách
Ambři, děkuji za tuto kapitolu - bylo to úplně skvělé. Viď, že nás nebudeš dlouho napínat?
Miluju tvoje povídky

8)  martisek (14.03.2012 21:12)

božínku, doufám, že to nejhorší je už vážně za námi. Bella, čím vším si musela projít - je to až neuvěřitelné, že někdo by snesl tolik bolesti a přitom i potom zůstal stále živý. stále schopný fungovat. obdivuju ji i tebe. jste úžasné, ambro díky

Marvi

7)  Marvi (14.03.2012 21:12)

Doufám, že se začne blýskat na lepší časy.
Zase si mě překvapila, Belliny vzpomínky, opravdu síla. Nejen že má potíže teď, měla je i během dětství a dospívání. Ty toho na své hrdiny vždycky naložíš, jen co je pravda. Tak snad ji čeká odměna v podobě Edwardovy lásky. Ambro jsi jednička!!!

matysekmj

6)  matysekmj (14.03.2012 21:00)

Na začátku mrazení v zádech,smutek...:(
Ale konec vypadá nadějně,když si k ní lehl a ona si jeho ruku přitiskla jako dítě svou oblíbenou hračku.Prosím,že bude
Smekám před tvým úžasným psaním

Nosska

5)  Nosska (14.03.2012 20:56)

Já je miluju.
Jo, to bys nebyla Ty, Ambři, abys Belle ke zkaženýmu životu nepřidala ještě zkažený dospívání... Jeden, by čekal, že po takovym drámu přijde klid, ale ono ne.
Přesto všechno jsem z toho celá pryč a přijemně naladěná. Díky

Ajjinka

4)  Ajjinka (14.03.2012 20:50)

Wow... Říkala jsem si, že už mě snad ničím nemůžeš překvapit, ale ono jo, pořád to jde a není to nic nepatrnýho, jsou to šoky...
Belliny vzpomínky. To byla neuvěřitelná síla. Mike Newton... Ten kluk by si zasloužil minimálně přes držku...
Renée a Charlie. Tak jiní než je známe, tak noví a reální. Dostalo mě to.
A to bylo další překvapení, myslela jsem, že už žádný hrůzy vyhrabat nejdou, ale jak se ukázalo, pořád to jde.
Nechci se opakovat, ale prostě musím - zbožňuju pečujícího Edwarda! Áchala jsem nad tím, když si k ní lehnul a když se k němu ona přitulila. Taková obrovská naděje v pár větách
ambři, za tohle bych dala klidně milion!

Ree

3)  Ree (14.03.2012 20:42)

Ambro! Tohle bylo úžasné! Konečně víme něco z její minulosti... Konečně víme plno nových věcí. Bylo to úžasné Ty to víš. Snad už teď bude jenom klid. Protože oba si to zaslouží

leelee

2)  leelee (14.03.2012 20:39)

začátek místy děsivej, ale konec je prostě pozitivní

Carlie

1)  Carlie (14.03.2012 20:31)

Omg! Ambro!
Zase jsem si s dovolením kecla na zadek!!!
Obdivem!
Velkolepě rozpracované téma!
Regresivní auto-terapie, kterou Bella zvolila... , jak se postupně vyrovnávala se svými traumaty, jak si je znovu prožila... jak se zároveň s jejím tělem léčila i mysl. Duše. :( :'-(
A že toho měla za sebou, to mnohé opravdu vysvětluje.
To samozřejmé gesto, když se k ní Edward uložil...
Neskutečné, nádherné!
Nechápu, nechápu, jak zvládáš kvalitu ruku v ruce s kvantitou Tvé tvorby... vlastně, chápu, talent se tomu říká, myslím
Díky za zážitek

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still