Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/sexy%20boty.jpg

Dneska snad pochopíte, proč jsem to nemohla uspěchat. A hlavně mi to možná odpustíte:)

Omlouvám se všem zdravotníkům, kteří budou úpět nad nepřesnostmi, ovšem tu hlavní věc jsem si opravdu ověřila ;)

A ještě: Děkuju moc za každé vaše písmenko, věřte mi, že bez toho se píše hrozně špatně.

 

Edward

Vnímala mě, dokonce se pokusila o úsměv. Než jsem stihl říct další totálně nedostatečnou, ubohou a sentimentální větu, ucítil jsem na rameni lehký dotek.

„Edwarde, má velké bolesti, musíš mě k ní pustit.“ Ještě jednou jsem ji opatrně pohladil a neochotně udělal místo Carlisleovi. V rukách, na které už si stihl natáhnout rukavice, držel připravenou injekci a čtvereček gázy s desinfekcí. „Dostane analgetika a valium. Mělo by to zmírnit nejhorší svalové křeče, díky valiu by se mohla trochu prospat,“ vysvětloval polohlasem. Nebyl jsem si jistý, jestli mně, nebo Belle. Trvalo to pár vteřin, pak se narovnal a nespokojeně se rozhlédl.

„Nemám tu k ní dobrý přístup, musíme ji dostat do postele.“ Jo, to bude rozhodně lepší. Pokud v té posteli nebudou žádné stopy Tanyiny přítomnosti.

„Pomůžeš mi?“ obrátil jsem se k Alici, která se pomalu probírala v křesle.

„Jasně,“ kývla s nepředstíranou ochotou. Jako by za sebou neměla jednu z nejhorších nocí svého života. Pak jsem si vzpomněl na to málo, co jsem věděl o její minulosti. No, možná tahle noc nebyla tak hrozná.

Taktně mě nechala, abych stáhl prostěradla. Na to mi jedna ruka rozhodně stačila. Sama zatím svlékla polštáře.

„Druhá odspodu,“ kývnul jsem ke staré komodě vedle postele.

„Jestli máš dost prádla, dejte rovnou několik prostěradel na sebe,“ ozval se od gauče Carlisle. Rychle jsem se po něm ohlédl. Měřil jí tlak, v obličeji obvyklý soustředěný, ale nijak zaujatý výraz.

S Alicí jsme pracovali tiše a systematicky. Obdivoval jsem ji. Pomáhala, a přitom neměla potřebu se na cokoliv vyptávat.

„Dá si někdo kafe?“ zavolal ode dveří Jasper. Všichni jsme sebou trhli. Bella zasténala.

„Říkala jsem ti, že jí hluk vadí!“ nadávala mu šeptem Alice. Vypadalo to dost komicky. Postel byla připravená, takže teď svého hlučného otravného přítele postrkovala do kuchyně. Ulevilo se mi, u kafe od Jaspera bych si nebyl jistý vůbec ničím.

Ve dveřích je vystřídala Joana. Táhla velký kufr. Mnohem větší než ten, který si Carlisle vezl z Chicaga. Předpokládal jsem, že jsou to další doktorský nezbytnosti.

„Tady to je, Carlisle,“ složila zavazadlo vedle postele. „Volali z nemocnice, tamto už dorazilo. Počkám v autě na odběry a pak pro to zajedu. Za necelou hodinu bych s tím měla být zpátky.“ Carlisle jen zamyšleně kývnul, sotva se na ni podíval. Ať bylo tamto cokoliv, Joana si zasloužila aspoň díky. Taky toho moc nenaspala.

„Díky, Joano,“ zašeptal jsem a usmál se na ni. Znovu protočila oči. Tentokrát k tomu přidala i mávnutí rukou. Rychle odešla.

Trochu jsme posunuli stolek a sklonili se k Belle.

„Bello, pomůžeme ti teď do postele, ano?“ Carlisleův hlas mi něco připomněl. Jako dítě jsem byl párkrát nemocný, a i když byl věčně pryč, občas mě přišel večer zkontrolovat. Vždycky jsem se snažil neusnout, doufal jsem, že když vydržím, dočkám se ho. Stačilo mi slyšet ho - pár uklidňujících slov. Kombinace doktora a otce dělala z jeho hlasu ten nejúčinnější lék. Když teď promluvil na Bellu, ten pocit bezpečí mě po letech znovu intenzivně zasáhl. Snažil se chovat jen jako doktor, ale měl ji rád. Nemohl to popřít.

Stále měla zavřené oči, jen povzdech nám prozradil, že to vzala na vědomí. Jenže pak najednou promluvila. Tak tiše, že jsme oba instinktivně zatajili dech, abychom ji slyšeli:

„Měla bych se nejdřív umýt,“ zašklebila se. Jako by ji vědomí špinavého těla bolelo stejně, jako tělo samotné. V rozpacích jsme se na sebe s otcem podívali.

„Chtělo by to ošetřovatelku,“ řekl nerozhodně.

„Nechci tu dalšího člověka,“ zavrtěl jsem hlavou. „A už vůbec ne cizího.“ Na druhou stranu jsem si neuměl představit, jak ji my dva myjeme. Alice se svou tělesnou konstitucí nepřipadala v úvahu a navíc se potřebovala vyspat.

Napadlo nás to skoro současně. „Nebude ti to vadit?“ zeptal jsem se, i když řešit jeho pocity zrovna v tuhle chvíli mi připadalo skoro směšné.

„Esme je nejlepší, rozhodně to bude spíš úleva,“ usmál se skoro něžně. „V každém případě ale nejdřív přeneseme Bellu, musím jí nabrat krev. Taky je příšerně dehydratovaná. A udělám základní vyšetření,“ dodal trochu nejistě.

Stiskl jsem zuby, abych se ovládl a nic neřekl. Tohle bylo nejlepší řešení. Nelíbilo se mi, že na ni bude sahat, ale nejen jeho, ani moje pocity teď nehrály roli. Na to bude čas později.

Naklonil se k ní a pomalu jí posunul nohy přes okraj gauče. „Jdeme na to,“ pobídl mě. Vzali jsme ji každý pod jednou paží, Carlisle ji navíc druhou rukou držel kolem pasu. Zkoušela ovládnout zasténání, ale nepovedlo se jí to úplně; znělo to, jako by přidušeně kňučela. Uvědomil jsem si, že by ji Carlisle bez problémů přenesl sám, byla děsivě hubená, a že celý tenhle cirkus s mou pomocí dělá jen kvůli tomu, abych se necítil mizerně. A Bella má kvůli tomu větší bolesti. Syknul jsem na něj, a když se na mě podíval, naznačil jsem mu, aby ji posadil zpátky na gauč.

„Přenes ji sám, to pro ni bude lepší,“ řekl jsem a rovnou ustoupil. Beze slova se k ní sklonil a vzal ji do náruče. Šel jsem za nimi a držel ji za ruku, která jí volně visela pod jeho paží.

„Už to bude, Bello, chviličku a bude to dobrý,“ uklidňoval jsem ji polohlasem.

Jakmile ležela, zase se do ní dala třesavka. Snesl jsem všechny deky, co jsem našel, a zabalil ji až po krk. Jen levou paži jsem nechal odkrytou. Carlisle jí okamžitě napíchl infuzi. Sáček mi dal podržet a během pár vteřin složil přenosný stojan. Všechno to bylo v kufru, který přinesla Joana.

Překvapilo mě, že na Bellině předloktí nevidím žádné vpichy.

„Co vlastně brala?“ zeptal jsem se ho tiše.

„Heroin, do žíly. Kotníky a hlavně třísla má v příšerném stavu. Bojím se, aby neměla žloutenku nebo endokarditidu.“ Mluvil se mnou, a přitom ani na chvíli nepřestal pracovat. Byl rychlý a opravdu neobyčejně zručný. Vedle něj jsem si připadal neschopně a zbytečně. A pokud se mi podaří přemluvit Esme, budu tady definitivně překážet.

„Jdu zavolat mámě. Nevím, jak má teď služby, snad se jí to podaří zařídit.“ A snad bude ochotná pečovat o bývalou milenku svého bývalého manžela. Zase jen kývnul. Do speciálního pouzdra zasunoval další malou odměrku s barevným uzávěrem.

Zavřel jsem se v koupelně. Do chodby doléhal z kuchyně překvapivě živý rozhovor mezi Alicí a Jasperem. Zdálo se, že starost o Bellu řešení jejich problému jen odsunula.

„Přišla za tebou?“ Mámin hlas byl plný strachu a špatně skrývané zloby. Bella pro ni znamenala ten zlý svět venku, mě chtěla udržet mimo. Na tenhle strach měla trochu právo, na pohotovosti se s důsledky fungování normálního světa setkávala denně, ale nepřestávalo mě udivovat, že mě v určitých okamžicích pořád bere jako desetiletého.

Neměl jsem chuť něco jí vysvětlovat.

„Mami, potřebuju vědět, jestli mi pomůžeš. Pokud ne, určitě není problém někoho k ní najmout. Jen jsem nechtěl, aby byl u ní někdo cizí. Samozřejmě bys taky dostala zaplaceno, tohle je…“

„Edwarde, sklapni,“ přerušila mě příkře. A já poslechl. U Esme jsem dokázal poznat, kdy je lepší zmlknout. Škoda, že s otcem to nefungovalo.

„Carlisle tam bude celou dobu?“ zeptala se už klidnějším hlasem.

„Nevím, mami, nevím, co má v plánu dál. Myslel jsem, že pro ni bude mít metadon nebo jak se ty odvykací sračky jmenujou, ale ani se o tom nezmínil. Bella vypadá příšerně, popravdě si neumím představit, že by byla příštích pár dnů bez doktora. Taky z toho nejsem nadšenej, ale tohle je nejlepší možná varianta,“ řekl jsem nahlas to, co mi do té doby nepřetržitě běželo hlavou.

Slyšel jsem, jak se zhluboka nadechla.

„S feťáky mám zkušenosti. Ty s otcem si musíte trochu odpočinout. Za čtyřicet minut jsem tam.“ Domluvila a ani nepočkala, až jí poděkuju.

Když jsem se vrátil, strčil mi Carlisle do ruky připravené pouzdro. „Dej to Joaně, ať to odnese do laboratoře osobně. Test na žloutenku je prioritní. Když to bude v pořádku, můžeme rovnou nasadit antibiotika.“ Zapomněl na obvyklý opatrný tón, kterým se mnou většinou mluvíval. Teď byl šéf, dával příkazy. A já neprotestoval.

Vyběhl jsem před dům. Joana se opírala o auto, mhouřila oči proti slunci a spokojeně pokuřovala. Když mě zahlídla, rovnou cigaretu zahodila a natáhla ruku.

„Za hodinku to přivezu,“ usmála se na mě a nasedla. Zůstal jsem stát na chodníku a z kapsy vytáhnul pomačkanou krabičku a zapalovač. Nechtělo se mi hned zpět. Než Joana přijede, budeme tam sami se spící Bellou. Když teda nepočítám ty dva v kuchyni, ale s těmi se teď moc počítat nedalo. Potřeboval jsem se na chvíli zastavit a srovnat si ten chaos v hlavě.

Od chvíle, co mi Jasper zavolal, jsem myslel jen na to, abych už byl u Belly. Teď se na světlo neodbytně draly další myšlenky a otázky.

Co bude, až se probere? Co když jí dojde, že sem přišla jen v důsledku nějaké abstinenční halucinace? Co když mi naservíruje všechno to, co jsem jí řekl? Náš rozhovor v nemocnici mi pořád zněl v uších. Každé slovo, každý její pohled a každá její slza mě drásaly víc, než těsně po jejím odchodu.

Svezl jsem se do dřepu. Kdo mi dal, kruci, právo, abych ji soudil? Kde jsem vzal tu drzost?

Vybrala si mě, bezvýznamného týpka, který nikdy ničeho nedosáhl a pravděpodobně ani nedosáhne. Ona, která mohla mít kohokoliv. A rozhodně ne jen z řad svých prachatých klientů. Byla krásná, byla slavná, byla chytrá. A chtěla mě! Řekla, že mě miluje! A já ji odkopnul. Prakticky jsem ji poslal do toho srabu, ze kterého se teď bude bůhvíjak dlouho hrabat.

Vzpomněl jsem si na otce. On ji chtěl bezvýhradně a bezpodmínečně, i kdyby její minulost byla tisíckrát horší. Chlap, před kterým ženské musely ve velkém padat rovnou na záda, jak by ho popsal Jasper. Tak bohatý, že bych tu sumu možná ani neuměl napsat. Připadalo mi nemožné srovnávat se s ním. Ale Bella to zřejmě udělala. Buď ona, nebo to něco, co je v nás a rozhoduje za nás, do koho se zamilujeme, vybralo mě.

Nepotřeboval jsem dva měsíce na to, abych si uvědomil, co k ní cítím. To jsem věděl už tehdy v nemocnici. A možná ještě dřív. Ty dva měsíce mě kromě její nepřítomnosti trápil hlavně důvod.

Proč to dělala?

Určitě ne pro prachy. Jistě, Jessica mi pak říkala, že ji o většinu peněz připravil manažer, jenže ty dvě knížky se prodávaly dál. A velmi dobře. Do kteréhokoliv knihkupectví jsem vešel, tam je měli. Nebo mi řekli, že je právě vyprodali, ale že už mají objednané další. Belle zůstal pravidelný příjem. Asi nic závratného, ale nepřipadala mi jako snob, který touží po milionech.

Byla v tom touha po dobrodružství? Když jsem ji potkal, zdála se mi ze všeho nejvíc unavená. Unavená a ochotná okamžitě se usadit. To slovo zní hrozně, pokud si pod ním člověk nepředstaví prostě jen stabilní vztah.

Vydíral ji někdo? U téhle varianty moje úvahy obvykle končily. V jasné slepé uličce. Co by na ni někdo mohl mít? Co by to muselo být, aby ji to nutilo dělat tohle?

Odhodil jsem nedokouřenou cigaretu a zatlačil do vchodových dveří. Najednou jsem se cítil až nepřirozeně lehce. Bella se vrátila. A vrátila se rovnou za mnou. Je děsivě zřízená a možná bude trvat měsíce, než se z toho úplně dostane. A v tom to bylo. Došlo mi, že tohle je důležité. Nic jiného. Ani minuta z toho, co se odehrálo do téhle chvíle, není podstatná.

Moje odhodlání ale zakolísalo hned ve chvíli, kdy jsem se vrátil do ateliéru. Bella ležela na boku, tričko na zádech vyhrnuté a Carlisle ji poslouchal stetoskopem. Nemohl bych si představit nevinnější scénu. Přesto mě okamžitě bodlo v žaludku. Zhluboka jsem se nadechl. Ne, žádné sobecké výlevy. Bella potřebuje to nejlepší. A on prostě je v tomhle oboru nejlepší.

S povzdechem jí opatrně stáhl tričko k pasu. Všiml jsem si, že si dává velký pozor, aby se jí nedotknul. Upravil vrstvu dek tak, jak byla. Bella se ani nepohnula. Vypadalo to, že opravdu usnula.

Pohybem ruky mě poslal do křesla, ve kterém předtím dřímala Alice. Sám zmizel v kuchyni. Vrátil se po pár minutách. Konečně jsem ucítil to slibované kafe. Postavil přede mě hrnek a dosedl na gauč.

„Asi to budeš muset rozhodnout ty, Edwarde,“ řekl klidně a usrknul ze svého šálku.

„Rozhodnout co?“

Promnul si rukama obličej. Rukavice si stáhl asi hned po odběrech, zarazilo mě, že Bellu prohlíží už bez nich.

„Slyšel jsi někdy o Ibogainu?“ Zamyslel jsem se, i když jsem si byl hned jistý, že to slovo neznám.

„Je to lék, Edwarde. Lék, který léčí většinu závislostí. Léčí je jednou provždy, protože se po něm závislí nezbaví jen fyzické závislosti, ale hlavně psychické. Běžný feťák, i když je čistý, nikdy nepřestane po droze toužit. Po Ibogainu je to vyloučené.“

Zalapal jsem po dechu.

„Jak dlouho ta léčba trvá? A proč jsem o tom nikdy neslyšel?“

„To je na tom to nejlepší,“ usmál se. „Pacient dostane jednu dávku, pak si prožije zhruba osmihodinový a ne vždy příjemný trip, a po něm je z toho venku.“ Přistihl jsem se, že třeštím oči. To co říkal, znělo příliš dobře, aby to mohla být pravda.

„Jistěže, zůstávají k doléčení důsledky fetování – zničené žíly, jaterní a srdeční problémy, ale uznej, že v porovnání s vyléčenou závislostí to zní jako trochu obtížnější úkol z matematiky.“

Musel jsem se zeptat znovu:

„Proč jsem o tom nikdy neslyšel?“

Protože tahle věta v podstatě znamenala další otázku:

V čem je teda kurva ten problém?

Znovu se usmál, teď už smutně.

„Neslyšel jsi o něm možná proto, že ve Spojených státech je Ibogain ilegální. Za jeho podání hrozí lékaři odebrání licence, obrovská pokuta a pravděpodobně i vězení.“

„Ty ho máš,“ zašeptal jsem opatrně. Ty kecy o nezákonnosti mě vlastně uklidnily.

Přikývl.

„Když z toho můžeš mít malér jen ty, tak proč to mám rozhodnout já?“

„Neexistuje oficiální statistika. Neoficiálně je úspěšnost asi devadesát procent. Pro zhruba polovinu pacientů je Ibogainový trip hodně nepříjemný. Děsivé halucinace, prudká nevolnost a další lahůdky. Chci říct – nic není stoprocentní a nic není bez rizika.“
Otočil jsem se k posteli. Bella se pod vrstvou dek doslova ztrácela. Vzpomněl jsem si, jak vypadala její záda před chvílí. Každé žebro trčelo tak, že by se dalo chytit mezi prsty. Bude potřebovat co nejrychleji začít jíst, co nejrychleji se dát dohromady.

Když jsem si to plně uvědomil – za nějakých osm hodin by mohla být při smyslech, bez abstinenčních bolestí a s podnosem plným jídla na klíně – zatočila se mi hlava. Lépe řečeno – zatočil se se mnou celý pokoj.

„Metadonová léčba je bez rizika?“ zeptal jsem se. Můj hlas zněl, jako by mě někdo škrtil.

„Rozhodně ne,“ odpověděl okamžitě a nadechoval se, aby na mě vychrlil všechny detaily, kterých měl ve svým geniálním mozku určitě asi tak miliardu.

Zarazil jsem ho mávnutím ruky. Pořád jsem sledoval ten nehybný drobný uzlíček ve své nepřiměřeně velké posteli.

„Sice si nemyslím, že mám právo za ni cokoliv rozhodovat, ale pokud můžu, tak hlasuju pro Ibogain.“ Škrtidlo bylo pryč. Tohle znělo jasně a skoro radostně.

Carlisleův úlevný povzdech mi dal jasně najevo, že tentokrát se mnou výjimečně souhlasí.

 

 

 

povídky od ambry

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

Lenka

16)  Lenka (08.03.2012 16:17)

Ambruško, zase naprosto úžasná kapitola.

Bye

15)  Bye (08.03.2012 13:32)

Připadám si trochu jak ignorant, protože já nikdy o tom zázračném vyprošťováku neslyšela. (Jenom o tom dryáku, kterým v Rusku "léčej" alkoholiky. Třeba to bude něco podobného...)Zvlášť zajímavá mi přijde ta jeho schopnost zbavit oběť psychického návyku. To zní až neuvěřitelně. Každopádně máš můj obdiv za to, žes to vypátrala, nastudovala a použila - geniální zvrat - pokud se to podaří
Miluju to, jak si Edward utřídil priority svého života, jak si spoustu věcí domyslel a vyvodil z nich pro sebe správné závěry, i když potvrdit mu to bude muset Bella. A taky dát odpověď na tu nejdůležitější otázku - proč? Myslím, že daleko větší problém s Bellinou minulostí bude mít Bella sama, než Edward.
Nakonec to teda bylo, jak Bella řekla - společný nepřítel svedl otce a syna dohromady a donutil je spolupracovat, mluvit... Jenže tím společným nepřítelem nebyla Bella, že?
Při vzpomínce, jak se Carlisle staral o Edwarda, když byl nemocný, mi bylo tak krásně! Ano, hezké vzpomínky nám nikdo nevezme, a sami si je z hlavy taky nevymažem.
Esmé, na scénu!!!
Už se nemůžu dočkat!

14)  hanka (08.03.2012 13:01)

Ambruško ať se Edward podívá na ten obraz pod postelí pak se už nebude ptát sám sebe ,jeho srdce a talent vedly štětec už tehdy
život je sviňa,ale občas nám nastaví i tu hezčí tvář ,jen ji musíme stihnout zachytit

díky

Marvi

13)  Marvi (08.03.2012 12:35)

Pocity jako bych byla v bubnu pračky, jestli jsi to tak zamýšlela, smekám!
Zázračný lék? Jsem zvědavá jak to dopadne s Carlislem, bude z toho mít průšvih nebo nebude, někdo by ho mohl vydírat... No ještě toho bude hodně, jsem zvědavá na Esme a taky na Samanthu, doufám že s ní někdo zatočí...
Nádhera Ambři

julie

12)  julie (08.03.2012 12:24)

a pořád hezky sešup po tobogánu... Ambři,úžasné!

Silvaren

11)  Silvaren (08.03.2012 10:16)

Carlislovo řešení je jak z říše snů. Slyšela jsem o detoxu, ale tohle je pro mě novinka. Jen se trochu děsím těch důvodů, proč je Ibogain v USA nelegální. Jen tak pro nic za nic to asi nebude, ne? A pak je tady další důsledek - co by legalizace téhle léčby udělala s feťáctvím. Řekl by si každý, to je v pohodě, když budu chtít přestat, nechám si dát Ibogain. ??? Docela děsivé. Je tohle ten důvod, proč je stále ilegální?

Užila jsem si každé písmenko a znovu smekám , ty prostě umíš! Strašně moc doufám, že B a E mají společnou budoucnost a díky za Esmé, dneska byla správná máma. A taky doufám, že Edward o sobě přestane pochybovat a uvěří, že má na to, aby něco dokázal. Cokoli, co si zamane.

Janeba

10)  Janeba (08.03.2012 08:44)

Ambřičko , překonala jsi veškerá má očekávání! A ikdyž se mi na jednu stranu chce říct, že přesně takhle jsem si to představovala, na tu druhou ... se snažím odvažovat svá slova, abych nepřestřelila!! Neříkej hop, dokud nepřeskočíš!
Přesto si neodpustím poznámku, že se mi tahle povídka dostala naprosto pod kůži a zdá se mi jako TA nejlepší a dokonce se domnívám, že bys vážně měla začít přemýšlet o její šustivé podobě! ;)
Nádherně popsaný vnitřní boj Edwarda, akce Carlisla a vůbec .... Je to hluboké a moudré!!!
Přesně na to, jsem se celou dobu moc těšila!!! Děkuji za krásné ráno!!!

Děkuji!!!

Nosska

9)  Nosska (08.03.2012 07:49)

Áááách, to bylo nádherný probuzení *fworks* *fworks* *fworks* *fworks*
Všechno se tak krásně urovnává, hlavně Edward a Carlise konečně začínaj koexistovat a přemýšlet jako jeden muž něco mi říká, že se po tý dlouhý době urovná vztah Carlise - Esme, moc bych jim to přála Jen ta Bella... doufám, že nebude mít žádný problémy Už jen aby Alice pořádně vynadala Jasperovi a bude vše jak má být
Zjistila jsem, že neumim číst místo Ibogain, čtu Ibalgin a je mi divný, proč kapacita jako Carlise by cpal Belle něco tak obyčenýho.....

Marcelle

8)  Marcelle (08.03.2012 07:48)

:'-( :'-( Ambři tohle teda byla síla, jsem rozsypaná pod stolem. Jsi báječná

7)  kaccag (08.03.2012 07:33)

Ambři, nejsme schopná to rozebírat a asi ani nechci ... jen se tebou nechám vždy převálcovat ... jsi neuvěřitelná

Bosorka

6)  Bosorka (08.03.2012 06:25)

Ambři, to byla zase ždímačka , ale krásná.
Moc se těším až příjde Esme...ale nějak nevěřím na velké usmíření - přece jen je tu ještě ta Carlislova potvůrka

5)  hellokitty (08.03.2012 00:30)

KatkaB

4)  KatkaB (07.03.2012 23:55)

Velká naděje. Tak to na mě působí. Už jsem o rychlém detoxu slyšela i četla, ale neznám nikoho, kdo by ho podstoupil a tak tomu příliš nevěřím. Drogy jsou moc velké svinstvo, a zázrak, ať už má jakékoliv jméno, který po několika hodinách vyřeší absťák i závislost, zní jako rajská hudba. Kdo ví, co to je za driják, když to přebije i to svinstvo, co v sobě závislí mají. Nicméně chápu Edwarda i Carlislea, že o tomto způsobu léčby - záchrany - Belly uvažují a že se shodli.
Edward zavzpomínal na slova, která Belle řekl on a která od ní slyšel v nemocnici, hlavou se mu honí všechno možné o tom, co se mohlo stát, co se stalo a taky kdo ví, co se stane. Ale nehnusí se mu, chce jí pomoct, hledá k Belle cestu. Osten žárlivosti, když ji ošetřoval Carlisle, se do něj pěkně zabodnul. Pořád si myslím, že nepřekousne její minulost, přestože ho to k ní táhne.
Děkuju za tuhle kapitolu, ambro, dala sis s ní práci, působí hodně věrohodně
Těším se na příští

matysekmj

3)  matysekmj (07.03.2012 23:14)

Ibogain tak o tom jsem taky nic neslyšela.Ale už jsem se stihla kouknou i na net a asi to fakt bude dobré(pro léčbu).Jen aby ty halušky co bude mít s ní nějak špatně nezamávaly.Možná pro Edwarda těch osm hodin bude nejdelších v životě.Chudáčci co všechno si budou muset ještě vytrpět.
Jsem zvědavá jak to bude vypadat,když o ni bude pečovat Esme.A snad nebude mít Carlisle nějaké problémy,kvůli tomu léku.

leelee

2)  leelee (07.03.2012 23:05)

věřila bys že sem ten lék 1. četla jako Ibalgin? ale napadlo mě kouknout na ten název znovu
Esme tady to vypadá na všeobecný usmíření všech se všema, ale píšeš to ty, nebude to tak jednoduchý
pauza na cigáro, jo o tom to je, kdo má právo koho soudit, aneb: kdo je bez viny, ať hodí kamenem (někoho trefí a už nebude bez viny)
svět je podivnej a není jednoduchý "opustit ho lepší než jaký byl když jsme přišli" (L.R.B.-P.)

Ajjinka

1)  Ajjinka (07.03.2012 22:53)

ambroušku, já tě miluju Asi to musím víc zpracovat, protože už skoro spím, ale! zítra jsem tu v plné polní!

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse