Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/sexy%20boty.jpg

Nemohla jsem si představit lepší místo pro své poslední hodiny na tomhle světě. Jistě, k dokonalosti chybělo to zásadní - chyběl tu on - ale to už bych chtěla moc.

Píseň povinná!

Díky, dívky ♥

EDIT: Na konci kapitoly přidán krásný dáreček od Ajjinky ♥, tak juknětě ;)

 

 

 

Přišla jsem k tvému domu
vyšla po schodech
otevřela jsem tvé dveře bez zazvonění na zvonek
vešla jsem do haly
do tvého pokoje
kde jsem tě mohla cítit
a neměla bych tu být, bez dovolení
neměla bych tu být

Odpustil bys mi lásko
kdybych se opláchla ve tvé sprše
Odpustil bys mi lásko
kdybych ležela ve tvé posteli
Odpustil bys mi lásko
kdybych zůstala celé odpoledne

Svlékla jsem si šaty
a vzala si tvůj župan
prošla tvoje zásuvky
a našla tvou kolínskou
sešla jsem dolů
našla tvoje CD
a pustila si tvou Joni
neměla bych tu zůstávat dlouho, mohl bys být brzy doma
neměla bych tu zůstávat dlouho

Odpustil bys mi lásko
kdybych se opláchla ve tvé sprše
Odpustil bys mi lásko
kdybych ležela v tvé posteli
Odpustil bys mi lásko
kdybych zůstala celé odpoledne

Zapálila jsem tvé kadidlo
napustila vanu
všimla jsem si dopisu, který ležel na tvém stole
Říkal:" Ahoj lásko, miluju tě tak moc, setkáme se
o půlnoci"
a ne, nebylo to mé písmo
radši bych měla brzy odejít
nebylo to mé písmo

Tak odpusť mi lásko
když budu plakat ve tvé sprše
Tak odpusť mi lásko
tu sůl ve tvé posteli
Tak odpusť mi lásko
když budu plakat celé odpoledne

 

 

 

 

Carlisle

Sharon ležela na úzkém lůžku, jež bylo součástí nejmodernější verze přístroje pro magnetickou rezonanci. Sledoval jsem ji přes skleněnou stěnu pracovny, odkud bylo zařízení ovládáno a kde se rovnou vyhodnocovaly snímky. Jedna ze sester, které jí kolem boků upevňovaly zvláštní pás pro úplné znehybnění, jí odříkávala všechny pokyny. Jistěže to opakovala několikrát denně, ale dokázala znít mile a zúčastněně. Sharon držela rty sevřené do úzké nepřístupné linky, která jasně říkala, jak ji všechno, co se kolem ní děje, obtěžuje.

Střetli jsme se pohledem.

„Jdi pryč,“ artikulovala bezhlesně, ale dost zřetelně na to, abych to pochopil. Jeden z lékařů po mém boku si rozpačitě odkašlal.

„Vrátím se tak za půl hodiny, musím vyřídit důležitý hovor,“ vymluvil jsem se nepřesvědčivě. Sjel jsem výtahem do luxusní klimatizované haly a automaticky zkontroloval telefon.

Pět nepřijatých hovorů od Edwarda. A jedna zpráva.

Bella se od včerejška oficiálně pohřešuje. Jsem v Chicagu, zavolej mi co nejdřív.


 

 

 

Edward

Trval na tom, že se sejdeme v restauraci. Jako by potřeboval neutrální půdu. Jako by spoléhal na to, že na veřejnosti zachovám klid. Seděli jsme naproti sobě. Nervózně upíjel víno. Okraj plátěného ubrousku postupně roloval do dokonalého válečku.

Samozřejmě pravou rukou. Šlo mu to moc dobře. Jako chirurg byl skvělý. Jako otec nestál za nic.

„To bylo součástí pravidel,“ vysvětloval se zjevným pocitem trapnosti. „Žádný přímý kontakt na dívku. Kdybych ji chtěl někam vzít na víc dnů, měl jsem jí obstarat vlastní telefon jen pro tu cestu. Samozřejmě, že je to těžko uhlídatelné, nechápu, jak přesně to ta ženská dělala, ale cítil jsem respekt. Za celou dobu jsem si nedovolil pravidla porušit.“ Těkal pohledem po restauraci; bylo jasné, že chce mít tuhle část našeho rozhovoru co nejrychleji za sebou.

„Pokud se ti ještě policie neozvala, řeknu to zítra Charliemu Swanovi. Věřím tomu, že Bella odjela pracovně, takže o tom ta Samantha musela vědět. A ty jsi momentálně jediný člověk, který nás k Samanthě může dostat.“ Nutil jsem se do klidu, ve skutečnosti mi připadalo, že se zblázním. Sedíme tady, čekáme, až nám přinesou grilovaný lilek s lanýžovou omáčkou, a Bella zatím někde…

Carlisle prudce shrnul ubrousek. Z úhledné ruličky byla rázem nevzhledná hrouda.

„Odstřihla mě. Chtěl jsem jí tehdy v květnu napsat, ať mě vymaže ze své databáze, ale už se mi nepodařilo spojit se s ní. Nemám na Samanthu žádné spojení.“

Vzduch kolem nás zamrzl.

Zvedl jsem skleničku a obrátil do sebe její obsah.

Dva měsíce bez kontaktu. Co všechno se mohlo stát za dva měsíce? Pokud existují seznamy neidentifikovaných obětí, jistě existují i oběti, které nikdo nenajde. Které se nikdy na žádný seznam nedostanou.

A je to moje vina.

„Mohl jsem ji zadržet. Stačilo, abych jí řekl jedno jediné slovo. Čekala na to. Nechtěla odjet.“ Nevím, co mě nutilo to říct. Rozhodně to nebyla potřeba svěřit se. Ne jemu. Možná jsem chtěl ještě víc potrápit sám sebe. Už jsem věděl, že všechno, co vyslovím nahlas, je mnohem skutečnější. Skutečnější a děsivější.

Ucítil jsem ostrou bolest. Pootočil jsem hlavu k jejímu zdroji. Moje pravá ruka, ta cizí věc, která do té doby ležela bez užitku na stole, jako by se zmítala ve smrtelné křeči. Prsty, trčící jen pár centimetrů ze sádrového obvazu, se nepřirozeně kroutily, jak se snažily sevřít v pěst.

„Edwarde, tohle si vážně nemůžeš vyčítat. Bella je dospělá žena. Celou dobu musela vědět, že riskuje. Určitě už dřív zažila nějaké nepříjemné situace. Přesto toho nenechala.“ Carlisle vytáhl ten svůj shovívavě otcovský hlas, který jsem tak nesnášel a kterému se dneska až do téhle chvíle dokázal vyhnout.

„Tak proč ty si pořád vyčítáš to se Sharon? Ona nebyla dospělá, když do toho auta sedala?“ Věděl jsem, že tohle mu vezme chuť utěšovat mě.

A ještě jsem neměl dost:

„Je to naše vina. Nás obou. Nejdřív jsme předvedli to představení v ateliéru, a pak nás ani nenapadlo řešit, kam zmizela. A ty…“

Věděl jsem, že jsem nespravedlivý, že zase potlačuju vlastní výčitky a frustraci tak, že útočím na někoho jiného, ale v tu chvíli jsem si nemohl pomoct. Jeho decentně vážný a přiměřeně starostlivý výraz mě vytáčel do běla. „A ty,“ naklonil jsem se k němu přes stůl. „Říkal jsi, že ji miluješ. Tři roky ti nevadilo, že to dělá s jinýma. Že se může kdykoliv stát právě tohle. Že zmizí, že ji někdo…“ Opřel jsem se zpátky do židle. Cítil jsem se vyčerpaný. To nepřetržité zahánění beznaděje mi dávalo zabrat.

Pomalu vydechl.

„Nemáš tušení, kolikrát jsem toho litoval. Co se mnou dělala představa Belly s jinými muži. Jak strašně jsem se o ni bál.“ Odsunul talíř a opřel si tvář do dlaní. Došlo mi, že nejsem jediný, koho zmáhá únava.

„Nevykašlal jsem se na ni. I když dala jasně najevo, že pokud o někoho stojí, jsi to ty. Já to zkoušel, Edwarde. Zkoušel jsem ji najít. Já… Neptej se mě proč, možná jsem jí nějak chtěl pomoct, možná jsem se bál, že toho budeš litovat. Že jsi ji od sebe odehnal,“ upřesnil, jako by to bylo nutné.

„Nenašel jsi ji a tak jsi to prostě pustil z hlavy?“ Nedošlo mi, že jsem už před nějakou chvílí zvýšil hlas, až teď jsem postřehl, že starší pár u vedlejšího stolu po nás zvědavě pokukuje.

„Nakonec jsem si řekl, že snad opravdu chtěla zmizet. Dělali na tom vážně schopní lidi a ti mi tvrdili, že tyhle dívky mají vždycky nějakou pojistku. Že vždycky někdo ví, kde zrovna jsou. Ale Bella se nikomu nezmínila. Nikde nezůstal vzkaz nebo nějaký záchytný bod. Skutečně jsem věřil, že to takhle chtěla.“

Na vteřinu mě přemohl pocit úlevy. Třeba má pravdu. Třeba… A pak mi v hlavě jako výstražný zvonek zadrnčela Jessičina slova. Bylo by to příliš jednoduchý.

„Já věřím Jessice. Když tvrdí, že se Bella měla po měsíci vrátit, tak se měla vrátit. Asi se necítila ohrožená, proto nikomu nenechala kontakt.“ Anebo jediný člověk, kterému by ho nechat chtěla, o to nestál.

Na chvíli zavřel oči. Uklidnil se překvapivě rychle.

„Jejímu otci neříkej víc, než je nutné. Musí ho to zraňovat. Vím, kdo na tom dělá. Zajedu za nimi hned ráno. Ale nemyslím si, že jim nějak pomůžu. Samantha je pro mě jen jméno z internetu. Může to být klidně chlap, co já vím.“ Natáhl se pro ubrousek a znovu si ho rozprostřel na klíně. Vložil si do úst úplně vystydlé sousto.

„Připrav se na to, že budou chtít tvůj počítač. Vytáhnou z toho víc, než bys čekal.“ Beze slova přikývnul.

„S tím nemám problém. Cokoliv, pokud to pomůže. A samozřejmě znovu zapojím pár firem a zkontaktuju své lidi u policie. Tohle pro ně musí být priorita.“

Konečně jsem se trochu uvolnil. Vlastně jen kvůli té poslední větě jsem byl ochotný setkat se s ním a mluvit s ním. Jedno se mu nedalo upřít. Plnil své sliby. A byl hrozně urputný, když mu o něco šlo.

 

 

 

 

Bella

Zastavil asi po dvaceti minutách. Neznala jsem to tu. Rozhodně horší část města. Zůstal strnule sedět. Až po chvíli mi došlo, že jeho pravačka hrabe v krabici nacpané mezi předními sedadly. Já na svou zbraň stihla sotva pomyslet, když se ke mně otočil a zamířil mi tou svou do obličeje.

„Tak jsme se projeli, co kočičko? Ty teď hezky pomalu a opatrně otevřeš tu tašku, vyndáš na sedadlo všechny prachy a zase hezky pomaloučku, s rukama nahoře, vypadneš z auta.“ Bylo mi už tak špatně, že se mi ani nezrychlil tep. Udělala jsem přesně to, co po mně chtěl. Naštěstí ho nenapadlo zkoumat boční kapsy. Buddyho revolver zůstal na svém místě.

„A můžeš to zkusit na policii,“ pochechtával se, zatímco já se neohrabaně soukala ven. „Kurvě na drogách budou určitě věřit, že u sebe měla pár stovek.“

Jakmile jsem pod nohama ucítila asfalt, rychle jsem se natáhla dovnitř pro tašku. Rozeběhla jsem se prázdnou ulicí. Pocit bezpečí byl pryč.

 



xxx

 

 

Seděla jsem ve dveřích nějakého opuštěného domu a navzdory vedru se třásla zimou. Bolesti nohou, které jsem jako první příznak blížícího se absťáku znala, se zhoršily, a z lýtek se přesouvaly do stehen a dál – kroutila jsem se, jak jsem se snažila nepustit bolest do břicha.

Celou tu dobu – v Chicagu, na cestě do Seattlu i teď, v Seattlu - jsem měla vlastně jen dvě myšlenky.

Fet a Edward.

Ano, v tomhle pořadí. Fet se ale právě úspěšně pokoušel zbavit mě i těch posledních útržků hezkých vzpomínek, které mě celou dobu držely nad vodou. Věděla jsem, že ještě chvíli a budou pryč. A zbude jen háčko. Pak se postavím a neomylně, jako každý feťák, najdu do čtvrt hodiny někoho, kdo mi to prodá. A protože nemám prachy, udělám cokoli, abych si na to vydělala.

Představa dalšího mužského těla mě nijak zvlášť neděsila. Za poslední týdny jsem otupěla. Moje tělo prostě nebylo moje. Zajímalo ho jen to, aby dostalo včas svou dávku. To ostatní dokázalo téměř nevnímat. Ale možná mi přeci jen zůstal kousek zdravého rozumu a já i v tomhle okamžiku dokázala myslet na to, co bude pak. Až vyprchá dávka. Najdu dalšího chlapa? A znovu? A znovu? Jak dlouho to bude trvat?

K bolesti se přidal pocit nekonečné únavy. Byla jako moře, jako všepohlcující oceán. Už jsem nemohla dál. A právě proto jsem se musela zvednout a dojít tam, kde zůstala poslední stopa Belly Swanové.

 

 

 

xxx

 

 

 

Než jsem se dostala do slušné části města, oslovili mě dva dealeři. Se skřípěním zubů jsem je poslala do háje. Zoufale jsem sledovala každý taxík, který kolem mě projel, ale byla jsem si skoro jistá, že v tomhle stavu by mě nevzali, ani kdybych jim nabídla trojnásobek.

Když jsem ten dům uviděla, rozplakala jsem se úlevou. Vlastně – brečela jsem už nějakou dobu, bolestí, ale tohle bylo jiné. Nepřipouštěla jsem si, že mě uvnitř nečeká žádná úleva. Že mě tam vlastně nečeká nikdo a nic. Bylo to jako po týdnech v poušti uvidět v dálce studnu. Zoufale jsem nechtěla myslet na to, že by mohla být vyschlá.

Z tašky jsem vylovila pár rozsypaných drobných a v trafice na rohu si koupila dvoje cigarety. Ruce se mi už tak třásly, že jsem je málem nedokázala rozbalit. Lačně jsem šlukovala, ale dočasná mírná úleva, na kterou jsem byla zvyklá z klubu, se nedostavila. Takhle dlouho jsem bez dávky ještě nebyla.

Došla jsem ke vchodu a zmáčkla několik zvonků najednou. Skoro vzápětí se ozval bzučák. Opřela jsem se do dveří.
Cestu nahoru jsem si později nepamatovala. Pokus odemknout ano, protože po cigaretě se ozval žaludek a já zoufale nechtěla pozvracet chodbu.

Jak jsem mohla vědět, že není doma? Netuším, ale nepochybovala jsem o tom. Necítila jsem jeho blízkost.

Vrazila jsem dovnitř a do koupelny vpadla skoro se zavřenýma očima. Po děsivé čtvrthodině – není nic horšího, než zvracet s úplně prázdným žaludkem – jsem se svezla na podlahu. Zase ten pocit ledového vedra. V bytě bylo nedýchatelno, ale já se třásla.

Zároveň se ze mě řinul lepkavý páchnoucí pot. Potřebovala jsem sprchu, ale to teď bylo nad mé síly. Ztěžka jsem se vyhrabala na nohy a vrátila se ke vchodovým dveřím, které zůstaly dokořán.

Vytáhla jsem klíč, zavřela a zamknula zevnitř. S klíčem v ruce jsem se vydala do ateliéru. Hlavním zdrojem světla bylo přes den velké okno s obloukem v horní části. Otvíralo se tak mizerně, že Edward větral jen přes malé vikýře těsně pod horní částí rámu a přes okno v kuchyni. Vikýře byly dokořán i teď.

Přisunula jsem si židli a vylezla na ni. Přidržela jsem se okenní kliky, vytáhla se co nejvýš a vyhodila klíč ven. Tedy – chtěla jsem. Ale řetízek zůstal zaháknutý za horní okraj rámu, takže teď visel i s pohupujícím se klíčem z venkovní strany. Nenapadl mě způsob, jak bych se k němu mohla dostat. A to bylo dobře. Protože už teď jsem toužila vzít ho, odemknout a vydat se někam pro dávku.

Takhle jsem se jen dopotácela do kuchyně, napila se vody a tak tak zvládla doběhnout do koupelny, kde jsem ji okamžitě vyzvracela.

Na odřený gauč do ateliéru – ano ten gauč, kde se mě Edward poprvé dotýkal jinak, než jak se malíř dotýká objektu – jsem si lehala s přesvědčením, že tady umřu. Že něco takového nemůžu vydržet. Jen jsem doufala, že se ještě předtím stihnu Edwardovi omluvit.

To byl oficiální plán.

Neoficiálně jsem prostě jen zoufale toužila po tom, aby mě ještě jednou objal.



 

Edward

„Ježíši, Jaspere, víš kolik je hodin?“ Mžoural jsem na zelené číslice na hotelovém budíku. Řekl jen čau brácho a já okamžitě poznal, že je opilý. Možná ne moc, ale v tuhle hodinu se to dalo předpokládat. Doufal jsem, že fázi volání si z mejdanů máme za sebou. Očividně jsem se pletl.

„Jen mě nech domluvit, kámo.“ Uvědomil jsem si, že se snaží šeptat.

„Dělej, jsem utahaný jako pes.“ Posadil jsem se a přidržel telefon u ucha ramenem, abych si uvolnil ruku a mohl si vyklepnout cigaretu.

„Jsme u tebe v bytě a…“ Vztekle jsem zahodil krabičku.

„U mě v bytě? Proč zase? A jsme znamená, že budu znova převlíkat postel?“

„Psst!“ zasyčel ostře. „Jsem tu s Alicí. Konečně souhlasila, že si promluvíme, ale odmítala jít ke mně. Prý to tam páchne sexem,“ uchechtnul se.

Zmínka o Alici mě uklidnila. Jak jsem říkal – cítil jsem svůj díl viny.

„Pořád nechápu, proč mi voláš. A jo, po Alici převlíknu bez reptání.“

„No, kámo, na někoho jsme tu totiž narazili.“

Je zvláštní, jak lidský mozek pracuje ve vlnách. Vnímal jsem to zpomalení. Hlavou mi táhlo těch pár možností, které jsem ale vzápětí – to už nastalo zrychlení – zavrhl. Nikdo kromě Jaspera nemá klíč. Jistě, zbývá ten, co se ztratil, když nás s Carlislem odvezla záchranka a Bella zůstala sama v ateliéru a…

Pomalu jsem se položil zpátky do postele. Skrčil jsem se na bok, kolena přitažená k bradě. Pod loktem levačky, která teď držela telefon skoro křečovitě, jsem cítil, jak se mi srdce snaží urvat od tepen, jen aby uniklo tomu šílenému tlaku.

„Jazzi, řekni, že je v pořádku. Prosím tě, jen mi řekni, že je v pořádku.“

Ulevilo se mi, když se místo toho idiota ozvala Alice.

„Ahoj Edwarde, promiň, Jasper jí pomáhá do koupelny. Nemůže moc mluvit, třese se, ale pokud jsem jí dobře rozuměla, má absťák. Netuším, co se v takové situaci dělá, ona vypadá vážně děsně. Nemůžeš zavolat nějakému doktorovi a zjistit to?“

„Alice, zůstaň na telefonu. Za pět minut ti zavolám nazpět. Prosím.“

Konečně jsem se nadechl. A pak jsem vytočil to jediné číslo, které připadalo v úvahu.

 

 

 

 

 

 

povídky od ambry

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3   »

kajka

46)  kajka (09.06.2016 16:09)

Šikovná holka. Mám na mysli samozřejmě Bellu.
Ty nemáš slabost jen pro rozháraný, uměním šmrncnutý Edwardy, ty máš v oblibě i Belly s neuvěřitelnou vnitřní silou. A jak ti jdou.
Tak se mi ulevilo, že i ta slza ukápla. Děkuju.

ambra

45)  ambra (05.12.2013 19:56)

Kate, děkuju!;)

Kate

44)  Kate (05.12.2013 15:47)

Ambro, děkuju, konečně jsem se po několika kapitolách aspoň částečně uklidnila. Je tam a to je teď důležitý.

SarkaS

43)  SarkaS (02.05.2012 14:20)

chytrá holka! Děkuju!

Sky

42)  Sky (17.04.2012 16:42)

Jo, viem, že to nie je ono, no je tam... Je v bezpečí a snáď aspoň nejakú chvíľu ostane. Je statočná, že to nevzdala hneď pri prvom dealerovi a za to ju mám o trocha radšej...

Ree

41)  Ree (12.03.2012 16:23)

Je tam! Je v bezpečí! Teda relativním. Ale po tom, co si prožila, už ji snad nic kromě odvykačky nečeká. Ale to zvládne. Bude mít Edwarda. Musí to zvládnout. Ambro, děkuju!

ambra

40)  ambra (03.03.2012 17:07)

Děcka moje zlatý, ani se na to datum raději nedívám , ale už je tam další. Jste nejlepší, víte to?

milica

39)  milica (02.03.2012 18:14)

To je tedy síla, fakt. Teď se bojím co bude dál, s nimi, s ní, s ním...
To je hrůza klikám na další kapitolku a ona není
Díky Ambří, zase další skvělá povídka která se mi dostala pod kůži

julie

38)  julie (26.02.2012 22:15)

hmmm,tohle je zlé:( :( :'-(

Nosska

37)  Nosska (26.02.2012 21:41)

Po přečtení, jsem se děsně radovala, ale čim víc jsem nad příběhem přemýšlela, tim víc mám pocit, že Edwarda cestou za Bells "sejme", že tam nedorazí, že nastane další rána osudu a oni se neuvidí...:'-( :'-( :'-(
Čim víc Tvých příběhů mám načtených, tím snadněji při čtení projevuju emoce, jen si na to musim dávat pozor ve škole...

36)  Sabienna (25.02.2012 14:00)

Příprava na příští kapitolu, což bude určitě pořádná smršť...:) Rozhovor Edwarda s otcem mě příjemně překvapil a dojal, třeba se to mezi nimi nějak zázračně spraví...díky Belle A ta, konečně je mezi těmi správnými lidmi, kteří ji pomůžou Všechno začíná být pomalinku zase dobré, ale k úplnému konci je tu ještě pár zásadních překážek... Ale nic, co by Bella a Edward nezvládli...

miamam

35)  miamam (24.02.2012 10:16)

Ách jo. Konečně, špetka naděje se rozmnožila do dvou špetek... Rozhovor Edwarda a Carlislea byl napjatý, ale na druhou stranu uklidňující. Aspoň spolu vůbec mluvili... A potom Bella. Sakra, držim jí palce, aby se z toho vyhrabala. A ten konec... Áááá těšim se na další díl

Lucinka

34)  Lucinka (24.02.2012 10:05)

Nečekala jsem že ji tak brzo pošleš k Edwardovi ale Děkuji,děkuji,děkuji snad konečně bude zase všechno jak má

33)  kaccag (24.02.2012 08:15)

Nechápu, jak to děláš .... pokaždý mě úplně rozložíš ... krásný, silný, dojemný ....

32)  Iwka (23.02.2012 23:48)

... a mnohem víc, jen jsem v tak rozpadlém stavu, že to teď neumím správně vyjádřit. Miluju tu povídku, hrozně moc!

Anna43474

31)  Anna43474 (23.02.2012 22:11)

Uááááááááááááááá Give a gift!!! GIVE A GIFT!!!!!!!!

Anna43474

30)  Anna43474 (23.02.2012 22:09)

Bello!!! :'-( :'-(
Edwarde!!!!!!!!!!!!!!!!

kytka

29)  kytka (23.02.2012 21:42)

Ona to dokázala. Po tak dlouhé době strádání a bolesti.
Otec a syn. Bella měla svým způsobem pravdu, když řekla, že nic je nespojí tak, jako společný nepřítel. Akorát že teď je to starost o někoho, na kom jim oběma záleží.
Zase se mi každé písmenko a slovíčko dostalo do hlavy a do srdce.
Děkuji za skvělé čtení, které mě stále dokola nutí přemýšlet a říkat si, že je člověk šťastný s tím, co má.

28)  jenka (23.02.2012 21:15)

Děkuju. Prosím, ať už je to jen lepší. I když je to možná nereálné.

leelee

27)  leelee (23.02.2012 20:51)

život je boj a sebevrazi jsou ulejváci...
jo to se mi vybavilo když zahodila klíč nejdřív... potom mi chvíli trvalo než mi všechno docvaklo(kdo to slyšel?hmm) a je to tam! je jedno kde byla, co se tam dělo, ale stačí, že je teď v pořádku na tom jediném záleží

1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek