Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/sexy%20boty.jpg

A bude hůř...

 

 

 

Bella

Nemá cenu pokoušet se vysvětlit některé věci. Třeba proč se mi při pohledu na zbitého Carlislea ulevilo. Ještě před pár hodinami bych mu vyškrábala oči za to, že – Ano, přesně tady se to pokaždé zadrhlo. Vztek se dostavil velmi rychle, ale jeho důvod se mi vracel jako bumerang. I proto jsem mu dokázala říct to, co jsem řekla. Já byla příčinou téhle sračky, já je z ní mohla dostat. Pokud vypadnu. Zmizím.

Když jsem ho objala, zasyknul. Jak to říkal Denis? Pár zlomených žeber. Přesto tu přechází po chodbě a nedokáže se od Edwarda vzdálit. Pravděpodobně cítí výčitky. Přitom si tu vteřinu, kdy se Edwardova zaťatá pěst tvrdě srazila s jeho bradou, a ozvalo se to výmluvné zlověstné zapraskání, musel pamatovat stejně dobře jako já. Nebylo to tak, že by svého syna srazil k zemi a na ruku mu skočil. Ne, i když to znělo děsivě, ten souboj byl čestný. Na rozdíl od jeho důvodu.

Z nemocnice jsem nakonec utíkala s pocitem, že aspoň něco jsem dokázala urovnat. Že Carlisle nebude tak podlý, aby se aspoň nepokusil splnit slib, který mi dal. Který jsem si od něj vynutila.

V malém výtahu pro personál jsem si svlékla oba kusy nemocničního převleku a nechala je ležet v rohu na podlaze. V přízemí mi chvíli trvalo, než jsem se zorientovala – výtah ústil mimo hlavní prostor vstupní haly. Dvakrát jsem se vracela úzkou chodbou, než jsem narazila na správný průchod. Těsně za ním postával hlouček lidí, oblečených jako já ještě před chvílí.

Živě se bavili a já doufala, že kolem nich proklouznu, i když vyjdu z místa, kde běžní návštěvníci nemají co dělat. Už jsem je měla za zády, když mě dostihl důvěrně známý hlas. Hlas z lepších časů.

„Bello?“ Jako by tomu nemohla uvěřit. „Bello!“ Teď už si byla jistá. V první chvíli jsem se chtěla vrhnout ke dveřím a prostě utéct, ale ještě pořád jsem se nezbavila té palčivé touhy zdržet se tady. A možná se ještě na chvilku vrátit do druhého patra. Jen nakouknout přes tu skleněnou stěnu…

Zaťala jsem pěsti a zaryla nehty do dlaní. Bolest mi pomohla soustředit se. Než jsem se otočila, byla jsem si jistá, že mám přesně ten výraz, který je pro tuhle situaci přijatelný.

„Jess? Co tady děláš?“ Úsměv? Ano, zvládla jsem ho. Nějak.

Ten Jessičin automatický, přirozený, rychle zmizel. Stáhla rty do naštvané přímky. „Studuju medicínu, vzpomínáš?“ pronesla ironicky. Došla až ke mně, její kolegové nás nemohli slyšet, přesto jsem vnímala jejich zvědavé pohledy.

„Jsem tu dnes poprvé. Tohle nám zařídila Alice. Ten její Jasper -“ při vyslovení jména Edwardova nejlepšího přítele protočila oči – „se zná s Carlislem Cullenem. Neptej se, jak je to možné, já už taky ničemu nerozumím. Ale nebudu se v tom šťourat, rozhodně mají bezkonkurenční vybavení.“ Byla jsem ráda, že jako obvykle nejdřív sype informace o sobě. Ale tušila jsem, že tenhle klid dlouho nevydrží.

„Když jsme se viděly v klubu, slíbila jsi, že zavoláš.“ Řekla to tvrdě, bez úsměvu, který by trochu zmírnil fakt, že jsem jí před pár lety ze dne na den zmizela ze života. Bez omluvy, bez vysvětlení.

„A co tady vůbec děláš ty?“ Překvapeně zamrkala. Jako by si teprve teď uvědomila, že ne její, ale moje přítomnost zde je v tuto hodinu přinejmenším zvláštní.

Zavřela jsem oči. Okamžitě se mi vybavila Edwardova znechucená tvář. Zavrtěla jsem hlavou. Ne, další odmítnutí a opovržení už dnes nesnesu. Natáhla jsem se pro Jessičiny ruce a pevně ji chytila za zápěstí. Odhodlaná nepřijít o tuhle poslední šanci jsem se stejně pevně zadívala do jejích nedůvěřivých očí.

„Jess, ty jsi pro mě živá připomínka toho, co všechno jsem podělala. Za poslední týden… stalo se toho strašně moc.“ Doufala jsem, že to dokážu doříct, ale najednou jsem se znovu topila v slzách. Netušila jsem, jak rychle mě dokážou ovládnout. „Dej mi ještě měsíc,“ skřehotala jsem. „Ještě poslední dluh. Poslední závazek a budu volná. Ráno letím do Chicaga. A přesně za měsíc jsem zpátky, u tebe. Pokud o mě ještě budeš stát. Netušíš, jak moc tě budu potřebovat.“ Pustila jsem jednu její ruku, abych si mohla utřít oči. Nezvykle dlouho mlčela. Došlo mi, že i ona se změnila. Dospěla. Ano, tak se na mě dívala. Dospěle. Už ne naštvaně. Zdálo se, že mi navzdory všemu uvěřila. Znovu sevřela rty. Ale teď už ne odmítavě. Snažila se zarazit vlastní slzy. A najednou mě objímala.

„Hrozně jsem se o tebe bála, Bello,“ vzlykala mi u ucha. „Jsi v pořádku? Jen mi prosím slib, že budeš v pořádku.“ Objímala mě a pohupovala se mnou v gestu, jakým matky uklidňují své děti. To byl jen zlý sen, zlatíčko. Podívej se na mě – vidíš? Jen zlý sen.

Neodpověděla jsem jí, jen jsem zuřivě přikyvovala. Pak se neochotně odtáhla. „Musím jít, měli jsme jen pauzu,“ usmála se omluvně. „Za měsíc, ani o den později,“ zahrozila mi prstem, dala mi pusu na tvář a odběhla za odcházejícími kolegy. Dívala jsem se za ní a strašně, strašně jí záviděla.



Bob mi přidržel dveře a neovládnul zívnutí. „Užijte si výlet, slečno Swanová. Za kytky ručím.“

Venku mě sevřela tma a překvapivá zima. Otřásla jsem se. Taxikář ukládal do kufru moje zavazadla. Ohlédla jsem se ke dveřím, které už za mnou s hlasitým cvaknutím zapadly. Možná to bylo vyčerpáním – nedokázala jsem usnout – ale najednou mě kromě chladu roztřásl i krátký, ale intenzivní záchvěv iracionálního strachu. Jako bych se sem už nikdy neměla vrátit. Nevěřila jsem na předtuchy. Na to jsem si byla příliš dobře vědomá všech svých chyb a jejich důsledků. Ale teď… Zaváhala jsem.

Taxikář otevřel zadní dveře a díval se na mě s výrazem člověka, kterému za čekání platí. Nastoupila jsem. Ještě než stihl nastartovat, zalovila jsem rukou pod svetříkem a opatrně vytáhla dlouhý stříbrný řetízek. Na jeho konci visel klíč. Vypadl mi z kapsy, když jsem si večer sundávala džíny. Klíč od Edwardova ateliéru. Odcházela jsem z něj poslední, zamkla a chtěla ho dát Edwardovi v nemocnici. Samozřejmě jsem na to zapomněla. A pak jsem ho nedokázala nechat doma. Když jsem ho měla u sebe, překvapivě snadno jsem podléhala iluzi, že něco zůstalo. Nějaké konkrétní pouto. Důvod vrátit se. Musím mu ho přece vrátit, ne?

Tiskla jsem ho v úplně ledové ruce celou cestu na letiště.



V letadle se mě zmocnila otupělost. Do pláčem oteklých očí mě bodalo vycházející slunce. Strach byl pryč. Zůstala jen děsivá únava, smutek a zoufalá prázdnota.


Myslela jsem, že nechám kufr v úschovně na letišti a strávím půl den couráním po městě a snahou vygumovat z hlavy co nejvíc špatných vzpomínek a myšlenek.

Jenže už na mě čekali. Nevím jak, okamžitě jsem věděla, že patří ke mně. Zase mě sevřel strach. Ta divná předtucha. Později jsem si nepřestávala opakovat, proč jsem tak nesmyslně ignorovala svoje instinkty. Všechno ve mně skoro řvalo, ať se otočím na patě a uteču.

Pak mě uviděli. Ten větší, přes dva metry černých svalů, se podíval na malý papír – možná moji fotku? – pak znovu na mě a dloubl do toho druhého, menšího, s očima tak ledovýma, že mě zamrazilo. Vydali se ke mně. Pomalu, jako by mě nechtěli vyplašit. Znovu jsem zpanikařila. Vypadali – překvapeně? Ne, vypadali šokovaně. Jako by nemohli uvěřit, že jsem opravdu, dobrovolně, přijela.

„Isabella?“ zeptal se ten menší, děsivější. Kývla jsem a snažila se trochu uvolnit. Už dávno jsem věděla, že v situacích na hraně je dobré nedat najevo slabost.

„Já jsem Cox a tohle je Buddy. Pracujeme pro Samanthu. Stejně jako ty,“ ušklíbl se. „Máš nějaký kufr?“

Ještě pořád jsem mohla utéct. Tady, mezi spoustou lidí, na veřejném místě, pod dohledem kamer. Ale místo toho jsem se s nimi jako ovce vydala pro kufr a nechala je, aby mě naložili do černého terénního auta.

Zírala jsem ven a snažila se soustředit na město. Uklidňovalo mě to. Pohled na dopolední shon mi připomínal, že navzdory tomu křečovitému pocitu v žaludku je hezký den, Chicago v květnu vypadá naprosto neskutečně a já jsem pořád součástí normálního světa.

Dark Night se zvenčí jevil jako běžný klub. Přes den jen matný barevný nápis nad nenápadnými dveřmi. Obchody v přízemí budovy jasně říkaly, že samotný klub je ve sklepních prostorách. Předpokládala jsem, že další nadzemní patra zabírají byty a kanceláře.

Buddy vytáhl moje kufry a Cox odemknul neoznačené boční dveře. Beze slova jsme prošli úzkou chodbou do zadního traktu budovy. S Buddyho funěním v zádech jsme vyšlapali čtyři patra. Cox znovu zachrastil svazkem klíčů a otevřel jedny z obyčejných dveří.

„Tohle je tvůj pokoj.“ Cox mi pokynul dovnitř, ale sám zůstal stát na chodbě. Ohlédla jsem se; Buddy se tlačil za mnou. Vešla jsem, ale zastavila se hned za dveřmi. Jen jsem ukročila stranou, aby mohl s kufry bez problémů projít. Složil je doprostřed místnosti. Na jeden ze dvou volných čtverečních metrů. Skoro se to nedalo nazvat ložnice. Úzká postel, vestavěná skříň, lampička na odřeném nočním stolku. Okno zatažené těžkým závěsem. Další dveře, možná do koupelny.

Buddy couvnul a zatarasil dveře vlastním tělem.

„Co to má znamenat?“ Třásla jsem se, ale můj hlas zněl překvapivě klidně. Buddy zachrchlal a začal si poplácávat kapsy. Zíral na mě jako pes. V jeho očích byla laskavost i hrozba. Našel cigarety, zapálil si a labužnicky vyfouknul kouř.

„Nešprajcuj se a bude to v pohodě. Věř mi, všechny se nakonec uklidnily. Některý to ale bolelo.“ Za jeho širokými rameny se ozval smích. V tu chvíli jsem si byla jistá, že Cox si přeje, abych se šprajcovala. Protože on je tu od toho, aby mě to bolelo.

„Telefon,“ natáhl Buddy obrovskou dlaň. Srdce mi bušilo jako splašené. Hlasité tepání v uších mě zbavilo schopnosti soustředit se. Sáhla jsem do kabelky a v panice sevřela tu hladkou černou věc, poslední spojení se světem tam venku. Buddy naklonil hlavu ke straně, naposledy potáhnul a odhodil nedopalek na podlahu pokoje. „Bolest!“ zasyčel. Z chodby se ozval chechot. Podala jsem mu telefon a snažila se ho při tom nedotknout.

Sklonil hlavu a vykročil do chodby. Ve dveřích se objevil Cox. Jeho výraz se nezměnil, ale tady, mimo davy lidí a bezpečnostní kamery, jsem se před ním přikrčila.

„Je někdo, komu jsi slíbila, že se po příletu ozveš? Je někdo, kdo tě bude po pár dnech postrádat?“

Možná jsem si měla něco vymyslet. Možná by mě donutil někomu zavolat nebo napsat a já jsem do té zprávy mohla zakódovat svoje ubohé volání o pomoc. Ale z faktu, že nikomu nebudu chybět, že mě nikdo nebude hledat, jsem v tu chvíli byla tak vykolejená, že jsem jen ochable zavrtěla hlavou.

„Hodná holka. Samantha to zbytečně dramatizuje. Říkal jsem jí, že tu nakonec budeš šťastná.“ Už se mi nedíval do tváře. Prohlížel si moje tělo. Zvedl se mi žaludek, ale zmínka o Samanthě mě trochu probrala.

„Sam mi jasně popsala mou práci. Neříkala nic o odebírání telefonu a děsném pokoji. Kdybyste mě pustili k počítači, kdybych s ní mohla mluvit…“

Cox se beze slova otočil a vyšel na chodbu. Buddy za ním okamžitě zavřel. A skoro vzápětí cvaknul zámek.

 

 

 

 

Edward



Esme se objevila hned ráno. Zůstala stát na chodbě. Opřela si čelo o prosklenou stěnu a smutně se na mě usmála. Chvíli jsme se na sebe dívali. Ten pocit, že se původní máma někam vypařila, zmizel. Jasně že to pořád byla ona. Jen mi prostě neřekla všechno. Měla na to právo? Asi jo.

Přiznávám, že k mému zázračnému prozření značně přispěl fakt, že další osobní ztrátu jsem nějak nebyl schopný zvládnout. Kdybych se nestyděl, poprosil bych ji, aby šla za mnou. Aby mě objala a držela, dokud se tahle bouřka nepřežene. Docela mě mrzelo, že to přes to idiotský sklo nepochopila nějak sama od sebe.   
Díval jsem se na ni a myslel na Marcuse. Doloval jsem z paměti krátké útržky vzpomínek.

Jak se jeho pohled čas od času zdržel na její rozesmáté tváři. Jak si od ní při grilování bral talíř a palcem zavadil o její zápěstí. Jak zůstali stát stranou a tiše si povídali.

Jak to, že to nikdo jiný neviděl? Nebo jen nechtěl vidět? Byl Carlisle tak zbabělý, že se té očividné realitě vyhýbal? Nebo mu to dokonce vyhovovalo?

Ještě před pár hodinami jsem si říkal, že kdyby se nestala ta věc s Bellou, mohlo by mámino přiznání znamenat zlom. Zmizel by hlavní důvod mého osm let trvajícího vzteku. Teď, když jsem měl čas o tom přemýšlet, už jsem to neviděl tak jasně. Zdálo se mi, že ať tak či tak, za rozpad manželství mých rodičů mohl Carlisle. Na mámu jsem se nedokázal zlobit. Dokonce se mi líbilo, že ztratila auru nevinné bezmocné světice, která jen trpně snáší svůj osud. Nebojovala o Carlislea, protože cítila vinu, ne proto, že byla odkopnutá chudinka.

Až teď jsem si dokázal přiznat, že tohle jsem jí v duchu často vyčítal. Že je jako ovce, která se nechala odvést na porážku.

Díval jsem se na její unavený, ale pořád krásný obličej. Sotva překročila čtyřicítku. Copak už nemá šanci na normální život? Vážně si myslí, že už nemá právo být šťastná? Znovu jsem se na ni usmál – tentokrát upřímně. S láskou, kterou si zasloužila.

„Promiň,“ naznačila němě. Zavrtěl jsem hlavou. Když se vedle ní objevil Carlisle, trhla sebou. Rychle se narovnala. Nepatrně zčervenala. Znervózněla. Něco jí říkal, občas se ohlédli mým směrem. Sledoval jsem její profil. Způsob, jakým se na něj dívala. Jak se několikrát nejistě usmála. Bylo to tak zřejmé, že jestli byl ještě pořád slepý, byl i mimořádně hloupý.

A mně bylo znovu nanic. Protože jsem si chvíli myslel, že můžu o mámě přemýšlet odděleně od svých problémů. Jenže Carlisle pořád patřil do jejího světa. A tím pádem jsem byl zpět u Belly. Zastesklo se mi po dávce sedativ, kterou jsem dostal na noc. Kdybych to tak všechno mohl zaspat. Probudit se za pár měsíců. Otupělý, ale s čistou hlavou. Děsila mě představa následujících dnů a týdnů. Děsila mě představa, že se vrátím do prázdného ateliéru. Jak to tam bude vypadat? A co tam proboha budu dělat?

Pootočil jsem hlavu k té věci, do které zafixovali mou pravačku. Necítil jsem bolest, o to se postarali. Ale nikdo mi nemohl pomoct od myšlenek na to, co se mnou bude dál.

„Edwarde?“ Musel jsem zavřít oči. Asi se bál, že mě budí. Stál u dveří a marně se pokoušel skrýt nervozitu.

„Jen jsem ti chtěl říct… tvoje ruka… Dělal to náš nejlepší člověk. A na další operaci přiletí profesor Tripplehorne z New Yorku. Domluvil jsem to dnes ráno. Udělá si čas.“

Měl jsem poděkovat?

„Díky.“ Sklonil hlavu a schoval obličej do dlaní.

„Kristepane, Edwarde, já ani nedokážu říct, jak jsem z toho zoufalý. Vykašlu se na všechno, budu s tebou rehabilitovat, přísahám, že budeš znovu malovat.“

Jako by to na mě teprve teď dolehlo. Až když to někdo vyslovil nahlas. Ta možnost tu je. Musím se nějak vyrovnat s faktem, že už to třeba nikdy nepůjde.

Pořád jsem nechápal, kde se stala chyba. Kdo za to může.

„Ty ji miluješ?“ Zíral jsem na stěnu pod oknem. Proč nikoho nenapadlo umístit ta okna tak, aby z nich viděli pacienti?

„Isabellu?“

„Je to Bella, přestaň už, kurva, používat tu její uměleckou přezdívku,“ okřikl jsem ho znechuceně.

„Je těžké ji nemilovat,“ řekl tiše. Chvíli jsme mlčeli. Navzdory nenávisti mezi námi, právě zazněla věta, se kterou jsme oba souhlasili.

„Budeš mě mít za magora, ale… ona mi připomíná Esme. Tehdy, na začátku. Když mě chtěla i otráveného a unaveného. Když mě objala i bez dlouhého povídání, na které jsem prostě neměl čas. Já vím, že s Bellou to byla jen iluze, ale Sharon je tak…“ Zatřásl hlavou, jako by si chtěl tím prudkým pohybem srovnat myšlenky.
„Věděl jsi o mámě a Marcusovi? Myslím… dřív, než ti to řekla.“ S povzdechem se mimoděk dotkl zraněného hrudníku. Uvědomil jsem si, že ho dlouhé stání musí unavovat.

„Až po letech jsem byl ochotný přiznat si, že jsem to tušil. Ale něco ve mně… Věděl jsem, že když to vyslovíme nahlas, nebudu s ní moci zůstat. Je to divné, ale slova jsou někdy horší než skutky. Ty víš, že jsem spal s Bellou, ale když to vyslovím, je to tisíckrát děsivější než ten fakt sám, protože s každou ubíhající minutou je to víc a víc minulost, víc a víc vzdálenější tomu, co je teď, kým jsme teď, já…“

Znovu nedomluvil.

„Esme tě pořád miluje.“ Byl jsem si jistý, že mu neříkám novinku. Sklonil hlavu a prohrábl si vlasy.

„Jsem v pasti. Udělal jsem Sharon tu věc. Nemůžu od ní odejít. Proto to bylo s Bellou tak snadné. Mohl jsem sám se sebou hrát hru na vztah s ní. Ale její práce… Tyhle dívky se nikdy neuvážou se zákazníkem. Nechtějí někoho, kdo ví, co jsou zač. Myslím… Jsem si jistý, že tě brala jako šanci začít znovu.“

Tohle jsem nechtěl poslouchat. Ne od něj. Vlastně od nikoho.

„Skoro mě neznala. Pokud tě to uklidní, brala mě jen jako rozptýlení. Naivní, od barev upatlaný pitomec. Jsem rád, že to skončilo takhle. Tak brzo.“ V podstatě jsem mu zopakoval část toho, co jsem večer řekl Belle. Dneska mi to znělo ještě falešněji.

Carlisle se nadechl, aby k tomu něco řekl. Něco jistě moudrého a pravdivého. Předběhl jsem ho.

„Za toho profesora z NY vážně díky. Pokud je teda jednička. Ale jinak se mi vážně uleví, když se my dva nebudeme vídat. Na rehabilitace jsou určitě větší machři než ty. Nic ve zlým,“ zvedl jsem levou ruku v omluvném gestu. „Chci říct… Potřebuju čas. Potřebuju si to všechno srovnat. Potřebuju nemyslet na Bellu a pokaždé, když tě vidím…“

Beze slova přikývnul. A pak odešel. A já dal své hlavě konečně volno, nechal běžet všechny Marcuse, Esme a Carlisley a jako totální chudák si milionkrát dokola přehrával těch pár chvil, kdy jsem se mohl dotýkat té krásné cizí holky, líbat ji a doufat, že se mnou nehraje nějakou ošklivou špinavou hru.







povídky od ambry

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

Mekina

16)  Mekina (10.02.2012 22:16)

Týjo, vážně mám strach o Bellu Doufám, že se nestane to co si myslím Jinač nechápu Edwarda, proč se brání citům které cití! :D:) Dohání mně to k šílenství !! ;)
Ale píšeš tak skvěle, že doufám v šťastné pokračování !!

julie

15)  julie (10.02.2012 22:10)

A bude hůř..no,to nejspíš bude.

Bosorka

14)  Bosorka (10.02.2012 21:40)

au, au, au :'-( :'-( :'-(

leelee

13)  leelee (10.02.2012 21:28)

nečekáš nic intelogentního, že ne?
protože vážně nevim

Fanny

12)  Fanny (10.02.2012 20:00)

Hůř a přesto líp? Jak pro koho. V téhle situaci na tom nejsou všichni tři stejně ani z dálky... a Bella měla pravdu. Společný nepřítel je může zocelit, i oba dva o ní nezávisle na sobě vůbec nepřemýšlejí jako o nepříteli. A ona je ještě k tomu v pasti, ale ji bohužel opravdu nikdo neshání.

Lenka326

11)  Lenka326 (10.02.2012 19:28)

Panebože! Když Bella mluvila s Jess, začala jsem se radovat, že udělá všechno pro to, aby se opravdu do měsíce vrátila. Ale pak se stalo co? Přece není hloupá, proč se nechala odvést a zavřít? Novodové otroctví v bordelu, nic jiného ji asi nečeká. Je mi z toho špatně. A pak ty Edwardovy myšlenky, to je tak bolavé... Jsem ráda, že dokázal mluvit s Carlislem, ale to mezi nimi je tak hluboká rána, že se to možná nespraví nikdy. A co bude dál? Jsem z toho pěkně rozhozená a když si představím, co asi tak může čekat Bellu... Ale stejně píšeš tak skvěle, že se nemůžu dočkat dalšího pokračování.

10)  Elanoreth (10.02.2012 19:21)

VĚŔÍM perexu.
A VĚŘÍM, že notebook odložený do stolní zásuvky může být záchranným lanem.
Ale i tak mám strach. Jsou zranění na těle i na duši, jejichž jizvy jsou trvale bolestivé.

THe

9)  THe (10.02.2012 18:51)

Už nikdy nebudu říkat, horší už to nebude, a když už, tak ne o moc. Tohle je horší a o hodně.
Bojím se o Bellu, vážně se bojím...
Edwardův a Carlisleův rozhovor mě dorazil. Carlislea mám pořád zafixovanýho jako "toho zlýho", ale věta "Vykašlu se na všechno, budu s tebou rehabilitovat, přísahám, že budeš znovu malovat.“ mě naprosto dostala.
Jsem zvědavá, jak to bude dál, protože nikdy netuším, co od tebe čekat. A to se mi líbí!

8)  Katka (10.02.2012 18:39)

Když Bella potkala Jess a prosila ji o to, aby měsíc počkala, že ji bude potřebovat, až se vrátí, vnímala jsem intenzivně, jak moc se chce vrátit a že Jess pro ni znamená víc, ale pak jsem měla zase dojem, že se vzdává. Že ji fakt, že nikomu nebude chybět a nikdo ji nebude hledat, sráží níž než na kolena... Netuším, co s ní bude, ale barmanku dělat nejspíš nebude.
Překvapilo mě, jak brzy si Carlisle s Edwardem promluvili tak otevřeně a dokonce i o Belle. I když Edward tátu vídat nechce, i když je na něj naštvaný, i když si vzájemně způsobili dost vážná zranění, dokázal s ním mluvit.

Tahle věta má v sobě hodně pravdy:

"Je to divné, ale slova jsou někdy horší než skutky. Ty víš, že jsem spal s Bellou, ale když to vyslovím, je to tisíckrát děsivější než ten fakt sám..."

Bylo to bolavé a mistrně napsané. Máš to promyšlené, ambro, je to ohromující příběh.

Děkuju za tuhle kapitolu!

matysekmj

7)  matysekmj (10.02.2012 18:14)

Do prdele Teď se fakt o Bellu bojím :'-( :'-( :'-( vůbec nevím co od tebe teď čekat.
A proč se Edward tak strašně brání tomu co cítí:'-( :'-( :'-(
Zase jsem na hromadě.
Ale jinak perfektní díky

kytka

6)  kytka (10.02.2012 18:00)

Bože, je to skvělé, je to bravurní, je to citlivé, bolavé, bere to dech a vhání slzy do očí. Myslím, že dnes na víc nemám. Děkuju, jsi úžasná.

Hanetka

5)  Hanetka (10.02.2012 17:57)

Já se regulérně bojím! Co bude s Bellou? Už tuhle kapitolu jsem měla strach rozkliknout... a co teprve příští? Ambro, můžeš alespoň naznačit, kolik asi tak kapitol nás i je ještě budeš mučit, než se odrazí ode dna?
Teď bych nutně potřebovala smajlíka, který si kouše nehty...
Normálně mě ždímáš dosucha.

Marcelle

4)  Marcelle (10.02.2012 17:52)

:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( pokračování Bellina příběhu v Chicagu jsem se bála oprávněně a Edwarda je mi líto. Budu doufat, že to všechno dopadne velmi dobře

piky

3)  piky (10.02.2012 17:51)

Hledám smajlíka s čelistí rozpláclou na podlaze a on nikde To bylo ... TY VOLE
Doufám, že se s Bellou nebude dít, to co si myslím - jelikož jsou moje představy značně nepřesn, tak tuším, že to bude ještě horší
Miluju ambrocarlislovu větu: "Vykašlu se na všechno, budu s tebou rehabilitovat, přísahám, že budeš znovu malovat.“ - ale pořád se nemůžu donutit, mít Carlisla ráda Pořád mi připadá jako ten, který jim to zkazil
Chudák Edward - on je, podle mě, ze všech největší oběť - on neudělal vůbec nic špatného a tak se to na něj sype :(
ambřičko, děkuji, děkuji, děkuji - já vím, že ti s tím otravovádńím už musím lézt krkem, ale bude dneska i ta další kapitola?

Ajjinka

2)  Ajjinka (10.02.2012 17:39)

No ty vole... a já si říkala, že už toho bylo dost a nechtěla jsem věřit tomu tvému komentáři, že bude hůř a jestli je tohle hůř a v perexu je, že bude ještě hůř (zamotaný, jo), tak fakt nevím!
Já snad radši ani nechci vědět, co se s Bellou bude dít. To místo se mi nelíbí, ti dva se mi nelíbí,... Určitě si dokážeš představit, že mi hlavou lítaj děsivý představy toho, co se může stát a jsem si víceméně jistá, že ty všechny tyhle hrozný představy zazdíš a uděláš něco ještě horšího
A Edward... chjo! Proč se snaží myslet takhle? Ničí ho to a mně taky...
Ale nemůžu si odpustit tuhle část: „Kristepane, Edwarde, já ani nedokážu říct, jak jsem z toho zoufalý. Vykašlu se na všechno, budu s tebou rehabilitovat, přísahám, že budeš znovu malovat.“ - Carlisle si nepatrně šplhnul. Ale fakt nepatrně, vlastně nijak, ale bylo to hezký... gesto
Chm, bojím se, ale i těším. Hrozná kombinace!

matysekmj

1)  matysekmj (10.02.2012 17:36)

už jdu na to

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse poster