Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/sexy%20boty.jpg

V téhle kapitole se jasně odráží moje zvrhlá záliba v NM :). Ale přesto to ještě není ta nejhorší ;)

Dívky, znovu děkuju za komentáře, jste nejlepší! ♥

Za čeknutí překladu songu děkuji Bye

Znovu narozená a rozklepaná
Vržená do nového světa
Nejistá, nepřesvědčivá
V této chabé a nestálé hodině

Od nuly, od nuly začínat znovu
První krok, první krok
Jen stěží vnímám, co se děje
Všechno jen předstírám, dokud to nezačnu zdánlivě zvládat
Zase začínat od nuly, ale tentokrát sama za sebe
A ne jako my

Zbraní se zdráhám a celá se chvěju
Ustrašená bez něčí opory
Na oko statečná, s pevným cílem
Malinká a sotva přítomná

Od nuly, od nuly začínat znovu
První krok, první krok
Jen stěží vnímám, co se děje
Všechno jen předstírám, dokud to nezačnu zdánlivě zvládat
Zase začínat od nuly, ale tentokrát sama za sebe
A ne jako my

Mé oči vlhké, kupředu hledí
Vytřeštěné a rozedřené
Pokud Bůh přijímá sázky
Modlím se, aby si přál prohrát

Od nuly, od nuly začínat znovu
První krok, první krok
Jen stěží vnímám, co se děje
Všechno jen předstírám, dokud to nezačnu zdánlivě zvládat
Zase začínat od nuly, ale tentokrát sama za sebe
A ne jako my

 

 

Bella

Už dlouho mi výběr oblečení nezabral tolik času. Předpokládala jsem, že na mě ten člověk v nemocnici natáhne nějaký bílý nebo zelený hadr, ale i tak: nedokázala jsem úplně potlačit touhu líbit se Edwardovi. Naše poslední setkání. Toužila jsem se mu líbit, toužila jsem, aby jeho poslední vzpomínka na mě byla hezká.

Celé odpoledne jsem vydržela neplakat. Horečnatě jsem pobíhala po bytě a chystala se k odjezdu. Pracovně jsem odjížděla vždycky nejvíc na tři dny, výjimečně si klient dohodl týden. Ale měsíc? Ukázalo se, že musím zařídit spoustu věcí. Od vyklizení ledničky až po předčasné zaplacení všemožných poplatků. Nejdřív ze všeho jsem si ale zabukovala letenku. Ráno těsně po šesté. To znamenalo objednat taxi už teď.

Zbývalo rozhodnout se, co si vezmu s sebou. Nakonec jsem sbalila jen dost nesourodou hromadu oblečení. Police a zásuvky s obvyklými pracovními pomůckami jsem vynechala. Zuby nehty jsem se držela Samanthiny definice toho, co se po mně bude chtít. Mé rozhodnutí skončit s tímhle kšeftem bylo nezvratné. Ten měsíc prostě nějak přežiju.

Velký kufr s oblečením a kosmetikou jsem připravila ke dveřím a zastavila se u stolu s laptopem. Nakonec jsem ho jen pohladila, zavřela a uložila do zásuvky pod stolem. Zůstane doma. Psát začnu až potom. S čistou hlavou. S čistýma rukama.

Vzhledem k tomu, jak to všechno dopadlo, jsem několikrát během odpoledne pocítila skoro úlevu, že můžu vypadnout ze Seattlu. Zdálo se mi, že v bytě ještě cítím Edwardovu vůni a uměla jsem si představit, jak bych strávila následující týdny. Zavřená doma a zírající na telefon, který nikdy nezazvoní. Takhle přetrpím směnu, vyspím se a vypadnu do města. V Chicagu jsem byla jen párkrát, ale místní parky a nekonečné ulice plné krásných starých domů jsem si rozhodně neužila. Jo, nakonec to možná nebude tak zlé.

Zbývala půlhodina. Po dlouhém rozhodování zvítězil zdravý rozum. Musím být především nenápadná. Takže džíny a jednoduché tmavě modré tričko. Na to bunda. Teplé počasí z předchozích dnů zůstalo jen vzpomínkou. Roztřesenými prsty jsem si prohrábla vlasy a stáhla je do ohonu. Bob na mě v hale překvapeně vykulil oči.

„Dobrý večer, slečno Swanová, jdete… běhat?“ Musela jsem se zasmát.

„Ne, Bobe. Jdu ven. Jen tak. Chci se projít,“ zdůraznila jsem a jako důkaz zvedla trochu výš pravou nohu, aby vynikla špička Conversky. „A Bobe… Ráno před čtvrtou mě vyzvedne taxi. Tentokrát budu pryč měsíc. Nájem je zaplacený dopředu, jen když si vzpomenete a zalijete mi občas kytky?“ Zvedla jsem hlas v otázce, ale zároveň jsem na pult položila pár bankovek. Rychle je shrábnul.

„Jistě, slečno. Spolehněte se.“



Denis – teprve teď jsem si všimla plastového štítku na jeho haleně – na mě čekal na stejném místě, kde jsme se potkali ráno. Nekouřil a vypadal nervózně. Možná mu došlo, že opravdu hodně riskuje, když se plete do soukromí Carlislea Cullena. Pro řadové zaměstnance, kteří s ním prakticky nepřicházeli do styku, musel být něco jako polobůh.

Z kapsy džínsů jsem vytáhla peníze a rovnou mu je podala. Tohle by ho mělo uklidnit. Jinak mě prozradí ten jeho těkající pohled a záškuby v ramenou.

„Tady ne,“ zasyčel. Pobavilo mě to. Ráno, za plného světla, tyhle zábrany neměl. Kývnul bradou k otlučené dodávce za hranicí parkoviště. Když jsem si všimla poblikávajících kamer, pochopila jsem to nelogické zaparkování. Otevřel zadní dveře a podal mi měkký balíček. „Hoďte to na sebe. Půjdete vedle mě, ruce v kapsách. Skloníte hlavu, ale ne moc. A budeme si povídat. Trochu. Třeba vo počasí.“ Samozřejmě. O čem taky jiném. To hlavní už jsme si řekli ráno.

„Je to ve druhým patře. Leží pořád na pooperačním. Motá se tam dost sester, ale pokud se mu zrovna nějak nepřitíží, tak tam nikdo nepoleze a mohlo by to klapnout.“ Zatímco mluvil, natahovala jsem na sebe volné kalhoty v pase na šňůrku a halenu s krátkým rukávem. Na bundě vypadala vážně divně, takže jsem ji nakonec sundala, bundu hodila do auta – s vědomím, že už ji asi neuvidím – a oblékla si halenu znovu – jen na tričko.

Denis spokojeně mlasknul. Srdce mi bušilo jako o závod. Měla jsem zbabělou radost, že se bojím odhalení. Zatím jsem se nestačila bát setkání, kvůli kterému jsem tu ze sebe dělala šaška.

„Prachy,“ natáhl Denis ruku. Teď už se nebál.



Z cesty k pooperačním pokojům jsem si pamatovala jen špičky svých bot a Denisovo rameno, když jsem se k němu občas otočila a předstírala, že poslouchám jeho hloupé řeči. Dovedl mě k ústí dlouhé chodby. „Je to ten třetí vpravo,“ zašeptal a zmizel. Zpanikařila jsem. Napadlo mě, že zřejmě nenajdu cestu zpátky. Pak jsem ale na opačném konci chodby zaregistrovala pohyb. Nemohla jsem tam jen tak stát a zírat. Musela jsem se pohnout.


Vypadal hůř, než jsem čekala. V pokoji svítila jen malá noční lampička, ale venku ještě nebyla úplná tma a tak jsem polovinu svého vyměřeného času strávila zíráním na následky včerejší rvačky. Ležel na vysoké úzké posteli, a pokud jsem to dokázala posoudit správně, napojený jen na běžné přístroje. Pravou ruku měl znehybněnou na zvláštní konstrukci, která trčela do prostoru vedle něj. Všechna ta čerstvá krev samozřejmě zmizela, ale o to víc vynikly otoky a modřiny. Dva fáčové obdélníky – jeden na hraně čelisti, druhý těsně nad obočím – podle všeho překrývaly sešitou ránu.

Spal.

Znovu ve mně zvítězil zbabělec. Ulevilo se mi. Až teď jsem pochopila, že bych nedokázala čelit jeho pohledu. Ani by nemusel nic říkat a okamžitě bych utekla. Ještě chvíli jsem se nechala uklidňovat pravidelným tichým zvukem vycházejícím z monitorů nad jeho hlavou a pak jsem se vydala k němu. Gumová podrážka zavrzala, ale on se ani nepohnul.

Stála jsem přímo nad ním. Blíž už to nešlo. Z levé strany, samozřejmě, na jeho pravou ruku jsem se děsila jen pohlédnout. Stála jsem tam, můj dech se rychle přizpůsoboval jeho. A pak mě napadlo, jaká mohla být tahle noc, kdyby se to včera nepodělalo. Kdybych to já za posledních pět let všechno nepodělala. Nemusela jsem nad ním stát a pozorovat jeho rány. Mohla jsem ležet vedle něj, v jeho náručí, cítit, jak mi pod tváří buší jeho srdce. Nechat ho, aby se probíral mými vlasy, nechat ho říkat mi, jak jsem krásná a výjimečná. Ta představa o štěstí na mě skoro sáhla. Skoro. Pohled na jeho obličej, na zbytky zaschlé krve ve vlasech, mě rychle vrátily do reality.

Všechny slzy, které jsem celé odpoledně odhodlaně polykala, byly zpátky. Věděla jsem, že mám tak pět vteřin. Sklonila jsem se k němu a dotkla se rty jeho čela. Nedalo se to nazvat polibek – bála jsem se, že i kdybych silněji vydechla, mohlo by ho to bolet. Spíš to byla jen záminka, jak se k němu aspoň na okamžik přiblížit co nejvíc. Ucítit naposledy jeho vůni. Jenže mi to nestačilo. Rty měl bolavé a okoralé, ale pořád to byly jeho rty. Riskovala jsem, ale bylo mi to jedno. Stejně se musím zvednout, otočit a utéct. Utéct a někde v klidu se vybrečet.

„Co to děláš.“

Mohla jsem to čekat, ale stejně jsem se strašně lekla. Ucukla jsem a se strachem se připravila na jeho výraz. Jenže on nechal oči zavřené. Díky tomu jsem zaváhala. Nerozhodně jsem se otočila ke dveřím. Neuvědomila jsem si, že křečovitě svírám okraj jeho lůžka, dokud jsem na zápěstí neucítila letmý dotek.

„Jsem magor, ale od rána nemyslím na nic jiného, než jestli přijdeš.“ Chtěl se usmát, ale se syknutím to vzdal. Pomalu otevřel oči. Z jeho hlasu jsem nedokázala rozeznat, jak to myslí. Připustit si byť jen na okamžik nějakou naději, jsem si zakázala, ale teď, když se jen díval, jsem se k němu mimoděk znovu naklonila.

„Já vím, že to byla náhoda, Bello. Nebo zkurvený osud. On si myslí, že sis mě vytipovala kvůli němu. Kvůli jeho prachům. Neví, že jsem tě uháněl já.“

Naděje ve mně vybuchla jako odjištěný granát. Bomba, která čekala na moje sebemenší zaváhání.

„Já tě miluju, Edwarde,“ řekla jsem tiše a utřela si první nezvládnuté slzy do rukávu.

Jako by mě neslyšel. Jako by jen potřeboval říct to, co si pro mě připravil.

„Je dobře, že to prasklo takhle brzo, Bello. I tak se štítím sám sebe. Nemůžu se dočkat, až mě pustí do sprchy. Až to ze sebe smyju. Skoro bych se litoval – proč se do prdele zrovna já musím zabouchnout do kurvy svýho otce? Ale ještě se to nestalo, Bello. Ještě tě dokážu vyhnat z hlavy.“

Po výbuchu v mé hrudi teď zůstalo jen černé spáleniště plné ohořelého masa. Přesně tak to bolelo. Jako zaživa opalované maso. Narovnala jsem se. Ztěžka. Jako bych i já při té bitce utržila ránu. I když se zpožděním, tak možná tu nejhorší.

„Už se s ním nikdy nesejdu, Edwarde. Končím s tímhle… s tou věcí. Mrzí mě, co jsem ti způsobila. Můžu zaplatit opravu ateliéru, ale musíš stanovit cenu zničených obrazů.“ Nechápala jsem, proč o tom mluvím. Ano, myslela jsem na to, ale ani ve snu mě nenapadlo, že to s ním budu řešit. Jako by každý z nás mluvil jiným jazykem. On potřeboval říct to svoje, já před tím uhýbala.

„Mně ještě pomůže sprcha, Bello. Ale ty už budeš děvka navždy. Navždy si budeš myslet, že se dá všechno prodat nebo koupit.“

Uvědomila jsem si, že i když mluví úplně klidným hlasem, tiché ťukání za jeho hlavou zrychlilo. Nebyl tak nad věcí. To mi dodalo odvahu ještě jednou se na něj podívat. I když ten pohled za moc nestál. Přes slzy už jsem skoro neviděla.

„Je mi to tak líto, Edwarde. Nechtěla jsem ti ublížit, přísahám. Já…“ V tu chvíli se jeho maska pohnula.

„Bello…“ Prudce zvedl levou ruku, přitáhl si mě za krk a tvrdě mě políbil. Muselo ho to strašně bolet, skoro vzápětí jsem ucítila chuť jeho krve, ale ani náznakem se neodtáhl.

Trvalo to nekonečně dlouho. Ne dost dlouho. Pak, stejně prudce, jako mě k sobě přitáhl, mě od sebe odstrčil. Odvrátil se a zavřel oči.

„Promiň, já nemůžu. Nedokážu na to nemyslet. Zavřu oči a vidím tě s ním. Jdi pryč, prosím.“

Představovala jsem si, že z toho pokoje poběžím. Ale odcházela jsem pomalu. A jen proto, že jsem musela odejít. Nejraději bych si mu lehla k nohám jako starý slepý pes a tiše čekala na klidnou smrt v jeho blízkosti.



Edward

Nenáviděl jsem se za to, ale když jsem ucítil její rty a její vůni a pochopil, že je u mě, ovládla mě naprosto nesmyslně radost. Celý den se mi hlavou honily různé varianty toho ubohého příběhu, ale to, že přišla, byl jasný důkaz její neviny. Aspoň v tom smyslu, že se mě nepokoušela sbalit kvůli prachům. Pečlivě jsem analyzoval naše první setkání, tu scénu před klubem i to, jak mě poslala domů. Jasně, mohl to být jen způsob, jak mě ještě víc nažhavit, ale tak dobrá herečka prostě nemohla být.

A to že přišla… Nemohla doufat, že o ni ještě budu stát. To by přece bylo… zvrhlé. Úchylné a nechutné. Ne v očích ostatních, na ty jsem kašlal, ale opakované sevření žaludku, skoro nepotlačitelné nutkání na zvracení pokaždé, když jsem si to jen představil… Pokud není úplně zvrácená, pokud má trochu soudnosti, musí z toho vycouvat.

Jenže jsem nepočítal s jednou možností. Když to vyslovila, když řekla, že mě miluje, fyzická nevolnost zmizela. Zmizely všechny pochyby. Ale rozum zůstal. A tak jsem jako robot mlel o svých důvodech. O tom, proč to nejde.

Pořád mi bylo špatně. Ale teď už se mi nechtělo zvracet. Ta drásavá bolest uvnitř byla mnohem horší. Viděl jsem, co jí dělám. Co s ní dělají moje slova. V jednu chvíli se zdálo, že ji rozdrtí. Že už víc nesnese.

A v ten moment jsem to nesnesl ani já.

Ten polibek bolel tak, jak měl. Bolel všude. Navždy.

Odcházela zoufale pomalu. Dávala mi miliony světelných let na to, abych ji nenechal odejít. Každý ten vratký šouravý krok prosil o to, aby mohl být poslední. Ale něco ve mně zmrzlo. Zmrzlo a pak umřelo. Nechal jsem zavřené oči. A nechal jsem ji odejít.

Už v tu chvíli jsem věděl, že dělám největší chybu svého života. Vlastně mě nepřekvapilo, když to pozdější události potvrdily. Ale někdy prostě nemůžete jinak. Uděláte chybu a necháte jiné, aby za ni zaplatili.

K čemu by jinak bylo peklo.

 

Carlisle

Krčil jsem se u kraje prosklené stěny Edwardova pokoje a pozoroval je. Isabella stála sotva tři metry ode mě, ale i kdyby nás nedělila tlustá skleněná stěna, nemohla být dál. Mluvili spolu, ona plakala, pak si ji přitáhl k polibku. Chvílemi jsem se odvracel, připadal jsem si jako šmírák, ale odejít jsem nedokázal. Potřeboval jsem to vidět. Vědět.

Netušil jsem, kdy se to stalo, jak se to stalo a proč se to stalo. Proč se nám to stalo. Ale ona ho milovala. Bezpochyby. I kdybych ta slova tak jasně nepřečetl z jejích rtů.

Byl jsem si jistý. Tohle je další část trestu za to, že jsem kdysi nebyl schopný odpuštění. Všechny další události v mém životě – Sharonina nehoda, Edwardovo opovržení, Esmein zdvořilý, ale ledový odstup, krátký záblesk naděje, že Isabella by mohla být světlem na konci tunelu, a pak uhašení toho světla tím nejkrutějším možným způsobem – na počátku toho všeho jsem stál já a moje hloupá a nabubřelá pýcha. Neustále jsem se vracel k tomu večeru, kdy se mi Esme přiznala. Stál jsem nad ní jako poslední spravedlivý, přitom jsem si při nejlepší vůli nedokázal vzpomenout, kdy jsem se s ní naposledy miloval. Odešel jsem středem, ale nic, žádný instinkt mě nevaroval, že tahle cesta vede rovnou do pekla.


Isabella vyšla z pokoje. Nestihl jsem utéct. Zastavila se a opřela se čelem o dveře. Pak pomalu pootočila hlavu. Zřejmě ucítila můj upřený pohled.

Ani ji nenapadlo přesvědčovat mě o své nevinně. Jako bych jí za to nestál.

„Odpusť,“ zašeptala nakonec. Úplně mi tím vyrazila dech. Ona se mi omlouvá? Ona mně? Okamžitě jsem byl u ní, křečovitě mě objala a snažila se hlasité vzlyky udusit v mé košili. Zatínal jsem zuby – už pár hodin jsem si nevzal nic proti bolesti a žebra o sobě dávala vědět. Odtáhl jsem ji na konec chodby, mimo hlavní světla.

„Ty mi odpusť,“ opakoval jsem pořád dokola a hladil ji po zádech. V tom doteku už nebylo nic sexuálního. Jako by se tři roky, co jsme se vídali, vypařily. Stačilo mi vidět ji s Edwardem a nějaká incestní záklopka mi zablokovala všechno, co by mohlo dávat do spojitosti sex a Isabellu. Přesto jsem si víc než kdy jindy uvědomoval, že ji mám rád. Že ji svým způsobem miluju a nikdy milovat nepřestanu.

„Je to teď jen na tobě,“ šeptal mi její horký dech do tváře. „Nikdo jiný se o něj nepostará. Musíš ho zachránit.“ Nežádala. Poroučela.

„Ale on…“ Chtěl jsem jí to vymluvit. Vysvětlit jí, že Edwardova nenávist narostla do obludných rozměrů.

„Tohle vás dá dohromady,“ nenechala mě domluvit. „Nic tak lidi nesblíží, jako společný nepřítel. Využij tu šanci.“ Ještě jednou mě opatrně objala – zřejmě si vzpomněla, jak na tom jsem – políbila mě na tvář a byla pryč.

Myslel jsem si, že navždy.

Bolelo to tak, jako by mi ta podělaná žebra propíchla srdce i plíce současně.

 

 

 

povídky od ambry

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3

kytka

11)  kytka (04.02.2012 23:46)

Ještě to není ta nejhorší?:'-(
Každý z nich sahá na úplné dno. V tuhle chvíli to vypadá, že se snad ani nepodaří odrazit.
Ta Bellina strašná bolest, bolí z toho srdíčko.
A Edward. Ta drásající bolest uvnitř .... Mně při čtení nebylo o moc líp.
A přesto je to tak dokonalé, tak hluboce vykreslené a reálné, až z toho mrazí.
Děkuji za skvělé, opravdu skvělé čtení. V kombinaci s písničkou se divím, že jsem byla vůbec schopná něco napsat.
Utěšuje mě, když říkáš, že Tě za pár kapitol budeme milovat. Já Ti věřím!!!!

Marcelle

10)  Marcelle (04.02.2012 23:40)

bolí, to bolí, bolí, to bolí.....................jak to může být ještě horší, to snad nejde

Bye

9)  Bye (04.02.2012 23:23)

Fakt nedokážu posoudit, který pohled mě rozdrtil víc. :'-(
I když byla Bella na začátku v relativní pohodě, zaměstnávalo ji "stěhování", nedokázala jsem se zbavit toho šutru v žaludku. Konspirační storka s Denisem mi teda na chvíli trochu zvedla náladu. Ten hoch se v životě neztratí A pak najednou závan naděje, když Edward promluvil. Valila jsem oči, že to snad vezme v pohodě! Pěkně sis mě načala, jen co je pravda... Já husa Ti sedla na vějičku. O to tvrdší byl pak ten dopad. To bolelo!!! Doufám, že byla Bella natolik smyslů zbavená, že si ty jeho výroky aspoň nebude pamatovat doslovně... :( :( :(
I když, kdekdo by mohl říct, že si to zasloužila... Já ale kamenem nehodím.
Edwardův pohled taky překvapil. Takže on si nadiktoval, že ji zavrhne - perfektní soulad s NM. Ranit a odehnat.
"Ale někdy prostě nemůžete jinak. Uděláte chybu a necháte jiné, aby za ni zaplatili.
K čemu by jinak bylo peklo."
Tyvole!
A Carlisle... Už jsem říkala, že ho miluju? Krásně mu to v tý makovici rovnáš. Tak uvěřitelně. Fakt to funguje! A jak si panečku vehementně sype popel na hlavu... ;)
Tohle byla pecka:
"Stál jsem nad ní jako poslední spravedlivý, přitom jsem si při nejlepší vůli nedokázal vzpomenout, kdy jsem se s ní naposledy miloval." On je tak...
Takže vztah Carlislea a Belly je urovnán a ustanoven. To je dobrý začátek. Na tom by se dalo vystavět něco... COŽE? HORŠÍHO???
Néééééééé

Ajjinka

8)  Ajjinka (04.02.2012 23:14)

Ta drásavá bolest uvnitř byla mnohem horší... Tahle jediná věta by vystihla celý komentář, který se ted chystám napsat...
ambro, tohle prostě nemůžeš myslet vážně. Nebo ne nemůžeš, ty nesmíš! Tohle přece nejde... Nech mi alespoň nějakou malou naději na to, že i oni můžou mít happyend. Vždyť jsou to... ONI! :'-(
A ještě ta písnička! Tohle by se ti mělo zakázat, protože když ti hraje při celým čtení, zákonitě musíš být na konci úplně na sračky
Řekla mu, že ho miluje... sakra, proč si musí tak šlapat po štěstí? No jistě, tobě to asi dělá dobře, týrat je, týrat nás. Jinak si to neumím vysvětlit.
A víš co? I když ten Carlisleův úryvek ho ukázal v o malinko lepším světle, pořád bych mu jednu vrazila, jak to těm dvěma posral
Jsi podlá, ambrouš, fakt podle podlá!

ambra

7)  ambra (04.02.2012 23:13)

Se jdu omluvit a zároveň přiznat: podruhé v životě jsem u psaní bulela (vlastně potřetí, když počítám řeč na babiččin pohřeb). Za další kapitoly mě budete nenávidět, ale slibuju, že díky nim přijde to, za co mě budete milovat . Už moc kecám . Děkuju, sluníčka

6)  Katka (04.02.2012 23:07)

Ambro, ambro, Ty mi dáváš... Tahle kapitola byla přesně taková, jaká měla v návaznosti na ty předchozí být. Smutná, bolavá, plná neštěstí, stále působící zrady a ohromné touhy po odpuštění.

„Mně ještě pomůže sprcha, Bello. Ale ty už budeš děvka navždy. Navždy si budeš myslet, že se dá všechno prodat nebo koupit.“

Tahle Edwardova řeč je naprosto perfektní. Jak dlouho jsi ji vymýšlela, aby byla právě tak zdrcující? Aby to byl nejpřesnější zásah do černého, jaký tu jen mohl zaznít? To je přesně to, co si myslím, že Edward nikdy nepřekousne, nikdy se na Bellu nebude dívat očima, které by zapomněly na to, co dělala.
Prosba o odpuštění v Carlislově náruči mě překvapila, ale v duchu jejího pomalého nešťastného odchodu z Edwardova pokoje ji přijímám přirozeně a nedivím se, že zazněla. Dokonce vidím maličkou naději v tom, že by se Edward s Carlislem mohli opravdu díky ní přece jen usmířit, i když stále nevím, jak to chceš zařídit. Leda by opravdu ona na konci příběhu nefigurovala po boku ani jednoho z nich a usmíření by se konalo až po hodně dlouhé době. Rány, které jsi všem zasadila, jsou příliš hluboké a nejspíš to v nich bude dlouho hnít, než se aspoň zčásti zatáhnou. Ovšem ty jizvy, ty zůstanou napořád...

Děkuju za další kvalitní počtení B)

Fanny

5)  Fanny (04.02.2012 23:06)

Co ještě může být horší? Blbá otázka. Samozřejmě, že může, ale asi to momentálně není v moci mých představ. Ovšem pohledy všech třech mě překvapili a potěšili. Možná to není tak špatné, jak se zdá...

leelee

4)  leelee (04.02.2012 23:00)

nemocnice = bolest
nevím proč, ale myslím že Samantha bude mít ještě slovo přes to v jak velkém stínu se skrývá ve skutečnosti se tak nejmenuje, žejo?
možná se ti dva v nemocnici usmíří, možná ne
Edward říká něco jiného než si myslí

Lenka326

3)  Lenka326 (04.02.2012 22:58)

Panebože! A ještě pořád to není nejhorší? Co ještě může být horší??? Brečím nad nimi, nad všemi třemi a nechápu, kde vezmou sílu dál žít a nějak to vyřešit.
Ambro, díky

THe

2)  THe (04.02.2012 22:58)

To bylo tvrdý. Ty Edwardovy řeči o děvkách... jo, je to pravda, ale mě to prostě dostalo. Celou dobu mi běhal mráz po zádech a měla jsem plný oči slz... Jo, myslím, že na tohle budu ještě nějakej čas myslet.
Skvělá kapitola.

1)  Kriss (04.02.2012 22:49)

Tak to je poprvé co jsem u povídky brečela. Dá se to vystihnout jen jedním slovem - nádhera. Ambro ty jsi prostě paní spisovatelka!!!
P.S. Doufám a prosím,že nevypadneš z tohodle rychlého tempa a tak mi nebudeš prodlužovat agónii mezi díly!

«   1 2 3

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek