Sekce

Galerie

/gallery/Rudá růže.jpg

Poslední ze série Růží :)

Obloha byla neklidná, slzela. Chtěla ukázat svou bolest nad vším, co se stalo. Slzela nad dívkou, která si vzala život. Vzala si život kvůli někomu, kdo se ten svůj teď snažil zachránit.

Ohnivá kštice poletovala vzduchem a zběsile se otáčela ze strany na stranu. Hledala ho. Snažila se přijít na jeho úkryt, na místo, kde by na ni čekal. Svírala v náručí dítě a silně si ho tiskla v hrudi. Dávala však pozor, aby mu neublížila. Děťátko klidně spalo a mírně se pohupovalo do rytmu ženských kroků.

Běžela. Běžela a snažila se dostat z toho nebezpečí, které na ni někde čekalo. Cítila jeho pach, slyšela jeho kroky, tušila jeho přítomnost. Byl tady, tohle nebyla paranoia, tentokrát ne. Přišel se jí pomstít. Přišel si pro dítě. To dítě, které kdysi patřilo jemu. Teď už však patřilo jí. To ona na něj měla právo. Vzala ho jeho matce a teď se o něj starala.

Vždycky toužila po dítěti. Těšila se na něj. Hýčkala by ho, dávala mu tu pravou lásku. Jenže osud se k ní nezachoval nejlépe. Stala se z ní upírka, krvelačné stvoření, toužící po lidské krvi. Stalo se z ní monstrum. Monstrum, které už dítě mít nemohlo. Bolelo ji to, ta prázdnota a život o samotě. Tohle nebylo to, co si vysnila.

Už desetiletí putovala světem, už desetiletí se trápila svým osudem, už desetiletí byla osamělá. Přestože si našla lásku, jako by jí kus chyběl. Ten kus, do kterého by zapadl malý uzlíček v peřince. Přesně ten kus, který jí nikdy neměl být dopřán. Jenže potom se doslechla o jeho odchodu. O odchodu toho, který zabil její lásku. Už dlouho se mu chtěla pomstít, a teď měla skvělou příležitost. Nechal dívku samotnou, nechráněnou, těhotnou… Tohle byla její příležitost. Pomstila by se a zasáhla by ho ještě více, než kdyby dívku zabila. Pomstila by se a získala to, po čem toužila ze všeho nejvíce.

Získala by dítě. Neváhala a vydala se za ní. Pozorovala ji celých devět měsíců. Ačkoli ji předtím chtěla zabít, teď dávala pozor, aby se jí nic nestalo. Chránila ji, aby své dítě donosila. Podařilo se jí to. Dívka zdárně porodila. Jenže žena musela i přesto ještě chvíli počkat. Musela čekat tak dlouho, dokud dítě potřebovalo mateřské mléko. Musela počkat, dokud by ho nemohla odtrhnout od jeho matky a poskytnout mu svou péči. Byla trpělivá, a trpělivost přináší růže.

Přesně dva roky po tom, co chlapec dívku opustil, vyhoupla se žena do dívčího pokoje a vzala dítě. Neprobudilo se, spalo dál. Stejně jako jeho matka.

Uplynuly dva měsíce od tohoto okamžiku a žena byla na útěku. Přestože byla studená, jako kus ledu, dítěti zima nebyla. Bylo u ní spokojené. Její rychlé pohyby jej však vzbudily. Vidělo její ustrašený výraz a samo se začalo bát.

„Šššššš… Potichu, zlatíčko. Za chvíli budeme v bezpečí, slibuju,“ tišila ho. V jejím hlase byla bezmoc a možná i to přispělo k ještě většímu dětskému pláči.

„Prosím, tiše,“ zoufala si. „Nesmí nás slyšet. Nesmí nás najít,“ hladila dítě po tváři. Ve stejnou chvíli však ztuhla. Zavětřila silnou upíří vůni. Natolik silnou, že nemohl být ani deset metrů od ní. Otočila se a spatřila jeho ebenově černé oči. Byla v nich zlost, nenávist a pomsta. Bála se. Nebála se o sebe, ale o to, že ztratí dítě, které jí tolik přirostlo k jejímu mrtvému a ledovému srdci. Pokud má přijít o něj, chce raději zemřít.

„Polož to dítě,“ zahřměl lesem jeho hluboký hlas. Byl plný hněvu a přemáhaného vzteku. Snažil se kontrolovat, dokud měla v náručí ten malý uzlíček, dokud měla v rukou jeho život.

„Nechceš mu ublížit, stejně jako já. Polož ho!“ Měl pravdu, nechtěla, aby se mu něco stalo. Raději by zemřela.

Položila malý balíček do vysokého mechu a naposledy ho políbila na čelo. Poté se vrátila do stejné polohy a zadívala se na rozzuřený obličej chlapce. Věděla, že je to její konec. Chtěla se naposledy podívat na dítě, ale to už tam neleželo. Bylo o pár metrů dál, v náručí svalnatého kluka, který ji obezřetně sledoval. Zavřela oči a nechala si před nimi přehrát celý svůj život. Nedostala se daleko, když ji něco svalilo do trávy a oddělilo hlavu od těla.

Lesem se rozléhal dětský pláč a prostupoval jím černý dým. Žena ležela roztrhaná na kusy a její tělo pokrývaly okvětní lístky rudé růže.

Obloha se vyjasnila a paprsky slunce dopadly na chlapce s dítětem v náručí. Měl ho konečně u sebe, konečně byl chlapeček v bezpečí. Konečně mu mohl dopřát rodičovskou lásku, i když jen částečnou.

Teď měl půl svého srdce zpátky. To druhé ale navždy ztratil. Zůstalo u dívky. U té, která je teď pozorovala z nebe a dávala na ně pozor. Nikdy na ně nezapomene a oni nikdy nezapomenou na ni.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

emam

10)  emam (24.06.2013 10:15)

Je to doják, že ani dostatečně výstižný smutník tu není...:'-(

Ivana

9)  Ivana (24.06.2013 10:04)

Dobrovoľne a bez mučenia priznávam – Victoriu nemám rada. Ty si ma ale donútila ju ľutovať a cítiť s ňou. Normálne by som Edwarda vytrieskala a dieťa nechala jej. Som fakt divná. Ale to jeho opustenie Belly sa nejako nedá zabudnúť. Nedá sa odpustiť.
Naozaj krásny súbor poviedok. Dojemný a strašne, strašne krásny. Veľmi ti ďakujem za možno si to prečítať.

Jalle

8)  Jalle (11.05.2013 17:17)

krásne:'-(

ireen

7)  ireen (04.04.2012 20:23)

Krásné, ale i smutné!
Díky!

Alda

6)  Alda (06.03.2011 09:13)

Dojemné !!!!!! Děkuju moc !!!

5)  Ashley (24.10.2010 23:20)

páni, bylo to krásně dojemné, tleskám!!!

Alicejazz

4)  Alicejazz (10.05.2010 20:30)

já u toho sice nebrečela, ale měla jsem na krajíčku. Já skoro vůbec nebrečím, ale teď jsem měla na krajíčku. Fakt. Naprosto nádherná trilogie

3)   (29.04.2010 21:14)

No... prvý komentár k celej trilógii.
Čierna ruža... myslela som, že... ani neviem... myslela som, že naozaj to urobil Edward, hoci v kútiku duše som verila, že by si z neho neurobila až takého sviniara. Keď som čítala Bielu ružu... tá sa mi asi páčila najviac. Najviac ma oslovila. Smútok, žiaľ, hnev, túžba po pomste.
Hlboko vyjadrené pocity. Tam som pochopila, ako to je naozaj- že Ed za to nemohol. Isteže, jeho chyba, že odišiel. To bola blbosť, ale celkovo veľmi dobré. Posledná ruža... Červená- a síce tento diel. Mne sa to páčilo. Najprv to síce vyzeralo, že Victoria zase raz bude mrcha, ale ona vlastne to malé mala rada. Aj keď tiež porobila zlé veci. A som rada, že v podstate to má Happy End, kedže som zaťažená na minimálne šťastné konce:D
Celkovo zhodnocujem, že tvoja tvorba sa mi stále páči a páči sa mi každým ďalším dielom viac, a že táto trilógia sa ti naozaj vydarila. Hoci len tri krátke dieliky... ale nezáleží na kvantite ale na kvalite.
Takže úklon tebe
potlesk tiež
a ja budem dúfať, že opäť raz niekedy možno napíšeš niečo podobné

Ree

2)  Ree (29.04.2010 15:26)

Určitě tě nechci zabít, naopak... jsem ráda, za Tvůj názor. Jenom dovol, abych Ti pár věcí upřesnila ;)
Nejspíš jsi nečetla předchozí dva díly, protože by jsi věděla, že pohlaví dítěte tam napsáno je :) Krom toho, už v prvním a druhém díle jsem psala o chlapci a dívce, zhmotnila jsem je :)
Jinak konec byl vymyšlený od začátku, jenom jsem nechtěla, aby ji všichni tolik odsuovali.
I přesto všechno Tvé připomínky beru na vědomí a jsem ráda, že i tak se ti to líbilo :)
A co se týče té četby, přiznávám, že jsem toho moc nepřečetla. Jenom 6 knížek Jeffery Deavera, TW ságu a pár knížek v dětství

ambra

1)  ambra (29.04.2010 00:37)

Teda, že budu někdy bulet nad Vikinou:(...Ree, nevím, jestli je to tu stavěný i na drobné připomínky, ale řeknu, co mě z toho úchvatného proudu emocí malinko vyrušilo. Strašně se mi líbí, že Ji nikdy nepojmenuješ. Pak je tam ale najednou "žena" - to ji příliš zhmotní, zlidští, ona přeci není žena! Párkrát o dítěti ve 4.p. píšeš "jej", ale asi nechceš specifikovat pohlaví, takže by mělo být "je". Ale to jsou prkotiny. Nejvíc mě rozhodilo, že já i mé slzné kanály se nahodíme na ne-hepáč, protože celou dobu pracuješ na tom, aby nám té Vikiny bylo líto, a pak jako by ti to přišlo trapné, tam nacpeš hepáč s tím, který si ho vůbec nezaslouží! Ať už s tím něco uděláš či ne, to pozorování z nebe bych odmázla. Jsem trapná a taky mě to dojímá, ale je to strašné klišé. Tak tohle já plodím po půlnoci a druhý den bych si naliskala, proč do toho těm lidem kafrám. Závěrem musím říci, že jsme evidentně prošly stejnou četbou, bo je mi Tvůj styl strašně blízký, má to pro mě příjemný rytmus a origoš vychytávky! Jdu spat a zítra mě zab:)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek