Sekce

Galerie

/gallery/Rosaliina%20minulost%20nen%C3%AD%20tak%20skv%C4%9Bl%C3%A1,%20jak%20se%20zd%C3%A1.jpg

Rosalie se díky své schopnosti vrátí do dne, kdy se stane její nehoda s Roycem. Její vzpomínky na upíří život jí zůstávají, ale zapomněla jen na nejdůležitějšího člena v jejím srdci… na Emmetta. Její vzpomínky ji začnou užírat a vynořují se otázky, které začínají slovem kdyby. Vzpomene si na Emmetta, svoji životní lásku, nebo bude s Roycem, o kterém ví, čeho je schopen? Jinak jsem trošku pozměnila údaje, takže Emmettova nehoda s medvědem se nestane o dva roky později, po Rosaliině proměně, ale o dva měsíce později. Je to kvůli ději. Vaše Zira


Není cesty zpět

Seděla jsem na verandě a čekala na Emmetta, který se měl vrátit z lovu společně s Esmé, Jasperem, Alicí a Edwardem. Carlisle byl zase v práci, ale měl se brzy vrátit a škola byla zavřená z důvodů vytopení pánských záchodů ve třetím patře. Emmettova práce. Jak jinak, že? Miluji svého manžela, je to takový blázínek a já ho za to miluji z celého svého mrtvého srdce. Říkáte si, proč píši mrtvého? Protože mám mrtvé srdce. Teda já nemám srdce. Již řadu let. Ne… nezbláznila jsem se. Já jsem totiž upír. Proměnil mě Carlisle, můj adoptivní otec a přijal mě do své rodiny. Já přijala, jelikož jsem neměla na výběr. Edward, můj bratr, měl být podle Carlislea má spřízněná duše, ale já i Edward jsme k sobě nikdy nic podobného jako lásku necítili. Byla jsem sice krásná než jakákoliv jiná upírka a on byl taky neuvěřitelně krásný, ale tohle není nutností, která je potřebná k lásce… pravé lásce. A já ji našla. Pravou lásku jsem poznala až s Emmettem, kterého jsem zachránila před jistou smrtí.

Když mě poprvé uviděl, tak se do mě okamžitě zamiloval. Podle něho jsem byla anděl a jsem jím i dodnes. Všichni si myslí, že jsme v lásce moc zbrklí a nebereme ji vážně, ale to je zástěrka, protože Emmett je opravdový romantik a udělá pro mě všechno na světě a já ho tak neskutečně miluji, že vždycky zase já udělám něco pro něho, ale i když mám skoro všechno, po čem toužím, tak mi pořád něco chybí a to normální lidský život. Já vím, že si myslíte, že jsem asi upadla na hlavu, ale já to takhle prostě cítím. Chtěla bych mít děti a stárnout, protože to, co teď žiji, není život. Každé ráno políbím svého muže a jdu s ním do školy a takhle to pokračuje celý můj život. Už mě to unavuje. Je to pořád dokola jako v nějaké televizní show. Někdy si říkám, co by se stalo, kdyby se nešťastná nehoda s Roycem nestala. Co bych nejspíš dělala teď? No… teď už bych byla určitě někde zakopaná pod zemí a ohryzávaly by mě nějací červy, ale měla bych děti, rodinu a smrtelnost. To by byl život.

Mám schopnost, která je pro Ara velmi vzácná. Mohu totiž vrátit a zase to zvrátit. Už párkrát jsem to zkoušela, ale nikdy jsem se ještě nedostala do doby, kdy jsem byla jako člověk, ale moje schopnost se rozrůstá, takže bych to mohla zkusit klidně i teď hned. Co se může stát? Posadila jsem se do tureckého sedu a uvolnila svoji mysl. Otevřela jsem oči a byla tam. Tam… přesně v tom parku, kde se stala ta nehoda. Zastavila jsem se, jelikož se mi začala mírně točit hlava. Schovala jsem se mezi křoví a pozorovala Royce a tu jeho partu kamarádíčků. Přešla jsem nepozorovaně na druhou stranu chodníku, když jsem je ale uviděla, jak si na mě ukazují, tak jsem zjistila, že to tak nepozorované zase nebylo.

„Hej Rose… pojď sem… pojď sem!“ vykřikoval Royce na celou ulici, ale já ho ignorovala a běžela, jak nejrychleji jsem to dovedla. Rychle jsem vytáhla klíčky z kabelky a odemykala. Royce mě chytil za ruku a přitáhl si mě k sobě.

„Rose… proč nejdeš k nám?“ Vrazila jsem mu do břicha, přiklapla mu přímo před nosem a zamkla na dva západy. Klepal celou noc na dveře a někdy ve dvě hodiny ráno to přestalo. Nejspíš usnul. Já se zatím svlékla a šla se umýt. Hned jsem si šla lehnout a probudila jsem se někdy v osm hodin ráno. Ležela jsem ještě chvíli v posteli. Někdo mi v mé posteli chyběl a Royce to rozhodně nebyl. Ustlala jsem postel, umyla se a vzala si z kuchyně jablko. Zakousla jsem se do něho a odemkla zamčené dveře. Royce ležel na zemi jako bezdomovec, ale už byl vzhůru. Podíval se na mě omluvným výrazem, ale pak úplně obrátil. Zamračil se, zvedl se ze země a šel dovnitř.

„Můžeš mi laskavě říci, proč bylo zamčeno?“ zeptal se. Zatím šel do koupelny a celý se opláchl. Vypadal úplně zřízeně. Kalhoty měl špinavé od bahna a zmuchlané, jako by je před chvíli rozžvýkala kráva. Voda byla nejen na jeho obličeji, ale i na zbytku jeho oblečení. Shodil na sebe džbán s vodou a začal klít. Zasmála jsem se a šla pryč z koupelny. Royce ke mně přišel a chtěl mi vrazit facku. Uhnula jsem a podrazila mu nohy. V rychlosti se zvedl z podlahy, když jsem od něho odcházela. Chytil mě za rameno tak silně, až jsem vyjekla bolestí. Vzala jsem jeho ruku a celé jeho tělo přehodila přes sebe. Nevím, kde jsem vzala tolik síly, ale byla jsem za ni ráda.

„Bylo zamčeno, jelikož jsi byl opilý. A teď, když mě omluvíš, tak se jdu projít,“ řekla jsem a šla se obléci. Vzala jsem si na sebe krásné, světle modré šaty, bílý klobouk a k tomu boty na podpatku. Rozpustila jsem si své rovné vlasy a vyrazila do parku. Šla jsme po parku a viděla různé páry, jak si dávají letmé polibky na tváře, ale já jsem měla takový pocit, že jsem to už zažila, jen jsem nevěděla, proč takový pocit mám. Vždyť s Roycem jsme se ještě nepolíbili. Ano, dal mi pusu na tvář, ale já… jsem z toho polibku necítila žádnou láskou… žádné porozumění… žádnou náklonnost… prostě nic. Cítila jsem z toho jen povinnost a to k lásce nepatří. Vyhlídla jsem si strom a sedla si pod něj. Paní, která tu byla zavěšená okolo svého muže, se na mě s podivem podívala a pak se znovu otočila zpátky ke svému muži, který se zatím koukal po jiné dámě, která šla kolem něho bez partnera.

Někdo mi chyběl, ale já nevěděla, kdo to je a tato otázka mě strašila až do mé svatby… do mého dne D. Příprava svatby byla v plném proudu. Všechno bylo nachystané tak, jak to matka chtěla. Já se přípravy svatby nezúčastnila a to jen kvůli mé matce. Nesměla jsem jí do toho mluvit, i když to je moje svatba. Den, který je pro mě tím nejdůležitějším dnem v mém životě. Něco mi ale říkalo, že bych si Royce brát neměla, že nebude ten správný manžel pro mě, že není pro mě dost dobrý, ale to bylo nejspíš těmi nervy. Celá tahle svatba byla na pohled krásná, ale… ne, žádné ale. Je to můj velký den.

Vešla jsem do dveří a šla uličkou k oltáři. Tam, kde se všechno odehraje. Koukala jsem se doleva a doprava, ale skoro třičtvrtinu lidí jsem neznala. Čím to asi je? Napravo v páté řadě seděl Carlisle se svou ženou Esmé a Edwardem. S kým že? Kdo to vlastně je? A jak to, že znám jejich jména? Počkat, vzpomínám si. Panebože. To není možné. Ne… jsou to jen nervy. Edward ztuhl. Otočila jsem se na Royce a usmála se na něho. Šla jsem k němu, ale pak se najednou vše změnilo. Prostředí se změnilo. Můj otec se rozplynul a místo něho tu byl Carlisle. Kolem byla jen Esmé, Edward, Jasper a Alice. Počkat? Znovu… jak to, že znám jejich jména? Ale důležité bylo, kdo byl na konci té uličky. Otočila jsem se a uviděla muže, který byl svalnatý a měl na sobě ten samý oblek, jako měl Royce. Pak se tam objevil Royce a pak znovu ten kluk. Zastavila jsem se a dívala se na toho kluka.

„Rose, srdíčko, je ti něco? Stalo se něco?“ vytrhl mě ze snění můj otec a v tu chvíli se znovu vše proměnilo a já znovu stála v kostele. Všichni si něco začali mumlat a tak jsem se znovu dala do pohybu a kráčela dál k Roycovi. Přistoupila jsem k němu, políbila otce, který mě vedl celou tou uličkou až k mému nastávajícímu muži. Vzala jsem ochotně Roycovu ruku a znovu se na něho usmála, jenže on se na mě neusmál, jen nahodil obličej, který měl v překladu znamenat něco jako „ať už je to za mnou,“ což mi nedodalo moc sebevědomí. Oddávající začal hovořit a Rosalie se postavila k Roycovi po jeho pravici. Nemusela poslouchat, jelikož měla takové tušení, že už to někdy zažila a ne jen jednou. Když přišla na řadu věta, jestli je někdo proti, tak jí připadalo, jako by něco zezadu slyšela. Otočila se a uviděla malou dívku s blonďatými vlásky, jak spěchá k ní přes celý sál. Rosalie se skrčila, aby ji slyšela, co říká.

„Nedělej to! Ve tvém životě hraje roli jiný muž, než je Royce,“ řeklo děvče a usmálo se. Kdo to je? Říkala si v duchu Rosalie, ale když se podívala holčičce lépe do očí, tak se zděsila. To je ona, ale jako pětileté dítě. Holčička se na ni usmála a pak se rozplynula ve třpytivý prach. Otočila se zpět k oddávajícímu.

„Můžete pokračovat,“ řekla smutně.

„Dobrá tedy. Berete si Royci Kingu, zde přítomnou Rosalie Lillian Haleovou za svou právoplatnou manželku? Budete ji milovat a ctít, dokud vás smrt nerozdělí?“

„Ano,“ řekl Royce a usmál se na Rose.

„A vy, Rosalie Lillian Hale, berete si zde přítomného Royce Kinga za svého právoplatného manžela? Budete ho milovat a ctít, dokud vás smrt nerozdělí?“ Rosalie se koukla na Royce, ale znovu tam uviděla toho kluka, jak se na ni usmívá. Protřela si pořádně oči, ale nepomáhalo to. Ten kluk tam pořád stál. Připravený si ji vzít. Nevěděla, kdo to je, ale ta tvář se jí zdála odněkud povědomá… zkoumala ji. Vypadal jako anděl, ale anděl to nebyl. Oči měl zlatohnědé a pod očima měl fialové kruhy, které dodávaly jeho obličeji krásný vzhled. Pusu měl tak krásnou, že měla chuť ho okamžitě políbit, aby jeho rty ochutnala. Jeho vlasy byly čokoládově hnědé a nakrátko ostříhané. Někde jsem ho viděla, pomyslela si. Vztáhla k jeho obličeji ruku, a když se dotkla jeho tváře, tak se tvář rozplynula a na jeho místě byla Roycova tvář. Ucukla a dala ruku zpátky k tělu.

„Rose, řekni něco!“ řekl Royce, ale v jeho očích a na jeho výrazu bylo vidět, že to to v podstatě vůbec nezajímá a Rosalie si toho všimla.

„Já říkám… ah… Panebože,“ vykřikla na celý kostel a v tu chvíli si vzpomněla. Na kluka, který je pro ni vším. Na svého skutečného manžela.

„Emmett,“ zašeptala a všichni si znovu začali něco mumlat mezi sebou. Jen Edward se na ni se zájmem podíval. Nemohl uvěřit, co se teď v její mysli za posledních dvacet minut odehrálo.

„Rosalie Lillian Hale, berete si zde přítomného Royce Kinga za svého právoplatného manžela? Budete ho milovat a ctít, dokud vás smrt nerozdělí?“ zopakoval oddávající a byl trošku nervózní. Rosalie se teď v mysli začaly míchat vzpomínky na Emmetta a na celý její upíří život. Rosalie se rozhodla.

„Royci… milovala jsem tě, ale je vidět, že ty si mě nevážíš tak, jak by si měl manžel vážit své manželky. Ta nehoda s tebou se musela stát, abych si uvědomila, že ty pro mě nejsi ten pravý, ale že Emmett je a já blbá si to až do této doby neuvědomovala,“ řekla Rosalie a ještě dodala, „ne, nemíním si vzít Royce Kinga za svého právoplatného manžela.“ Otočila jsem se na podpatku a běžela od něho pryč.

Věděla přesně, kam poběží… ke stromu… ke svému stromu… v parku. Sedla si na trávu pod strom a opřela se o něho. Setřela si pot z čela a rozpustila si vlasy, které měla pod závojem. Sundala si boty a dala si je vlevo od sebe k závoji. Uslyšela, jak k ní někdo zezadu jde. Vymrštila se do obranné pozice, jako by byla upírka. Uviděla Edwarda a tak si sedla zpátky na své místo. S Edwardem se tu objevili i Carlisle a Esmé.

„Ty víš, kdo jsme, že?“ Přikývla jsem Edwardovi na souhlas. Přehrávala jsem mu celý svůj život. Hned pochopil a všechno řekl Carlisleovi a Esmé. Samozřejmě, že jsem mu nic neřekla o Belle, protože to bych zase změnila budoucnost.

„Áááh… dítě. Chceš mi říci, že budu mít pět dětí?“ zeptala se Esmé radostně.

„Oprava… tři děti. Edwarda a Alice s Jasperem se k Vám přidají až později. Ale jelikož jsem změnila budoucnost, tak jsem navždy ztratila…“ nemohla jsem to doříct, jelikož jsem začala vzlykat. Už nikdy neuvidí jeho tvář. Už nikdy neuslyší ty dvě krásná slovíčka, která by vyplula z jeho pusy, jako dvě krásné lodě na moři. Esmé ji objala, přitiskla si ji k sobě a utěšovala ji.

„Měla jsem všechno a ztratila jsem to,“ vzlykala Rosalie do Esminých šatů.

„Je pozdě ho zachránit?“ zeptala se Esmé.

„No… můžeme to zkusit. Podle Rosaliiných vzpomínek by měla toho kluka zachránit za tři dny,“ řekl Edward a dodal, „problém je v tom, že je od nás tak tři dny cesty. I když vyjedeme hned, tak nevím, jestli bychom to ještě stihli. Nic neslibuji, Rosalie.“

„Díky,“ zašeptala jsem a odhrnula svoje hrdlo. Všichni se na mě vyjeveně koukli.

„Musím být upír. Je mi to předurčeno. Edward ví, že se dokážu ovládnout v blízkosti Emmetta,“ zašeptala jsem, ale tak, aby mě dokázali slyšet.

„Opravdu to tak chceš, děvče? Chtěla si mít děti a rodinu, ale když budeš to, co my, tak toho dobrovolně vzdáváš,“ řekla Esmé a ještě dodala, „já vím, jaké to je nemít vlastní dítě.“

„I já to vím, ale kvůli tomu, abych měla dítě s Roycem Kingem, který je sobec a chtěl mě znásilnit, se nevzdám mé životní lásky. Nikdy jsem si to neuvědomila, ale tohle je můj osud. Chci prožít každou chvíli s Emmettem,“ řekla jsem.

V autě

Otevřela jsem oči a ucítila pálivý pocit v krku.

„Tu máš.“ Edward mi podal pytlíčky s krví.

„Zvířecí?“ Přikývl. Začala jsem pít, a když jsem skončila, tak jsem si brala další a další. Nakonec jsem jich vypila devět. Byly celkem velké, takže mi to stačilo.

„Kolik hodin ještě?“

„Už jsme skoro tam. Víš jistě, že to zvládneš?“ zeptal se mě Edward. Poklepala jsem si na hlavu.

„Já vím, ale tohle je něco jiného. Jsi teprve den novorozená a nebude tam člověk vcelku, ale člověk celý od krve potrhaný medvědem,“ řekl Edward.

„Jednou jste, ty, Carlisle a Emmett vymysleli chvat, který dokáže na chvíli omráčit upíra.“ Ukázala jsem mu to v mysli.

„Jsme tu,“ řekla Esmé po deseti minutách a já rychle vyklouzla ven.

„Prozkoumáme tu každý kout,“ řekl Carlisle.

„Ani nemusíme. Vím, kde bude. Znám tu každý kořen. S Emmettem jsme tu potom chodili skoro pořád,“ řekla jsem a vedla je. Byla jsem rychlejší než Edward. Ucítila jsem krev a hnala se za ní. Když jsem ale uviděla, jak medvěd uštědřuje Emmettovi poslední ránu, tak se celý můj život jakoby zastavil. Zastavila jsem se a hleděla na to bezvládné tělo, které leželo nečinně na zemi. Edward se hned, jak dorazil, vrhl na medvěda a rozcupoval ho na kousky.

„Panebože… nestihnuli jsme to,“ vykřikla zděšeně Esmé. Carlisle hned přiskočil k Emmettovi. Kontroloval mu puls, ale bylo příliš pozdě. Přišla jsme k němu a viděla, že má ještě otevřené oči.

„Miluji tě,“ řekla jsem a vášnivě ho políbila. Neměl už ani sílu, mi polibek oplatit. Naposledy vydechl a umřel.

„Neeeee… neeeeee,“ vzlykala jsem. Bušila jsem do jeho mrtvého těla.

„Tohle mi nesmíš udělat… prostě nesmíš!“ vykřikla jsem. Chtěla jsem ho proměnit, ale Carlisle mi dal ruku na rameno.

„Dítě, je pozdě. Jed by už nezabral. Jeho srdce už netluče. Je mi to moc líto,“ řekl a odešel. Esmé mě objala a pak taky odešla.

„Není cesty zpět,“ řekla jsem.

„Měla jsem mít ráda svůj starý život, ale…“

„Co tvoje schopnost?“ navrhl Edward.

„Moje schopnost není plně rozvinutá, abych ji mohla ovládat,“ zašeptala jsem a stále ještě vzlykala.

„Zkus to, za pokus to stojí, ne?“ zeptal se mě a šel pryč. Šli nejspíš jen k autu, abych se s Emmettem mohla rozloučit.

„Počkej! Pokud bych se vrátila, tak bych sice byla v těle já, ale nic bych si nepamatovala, tak mi nic neříkej. Až bude 14. října 2008 na verandě před naším domem, tak tam na mě čekejte.“ Zasmál se a pak odešel. Začala jsem se soustředit, ale nic se nedělo. Zkoušela jsem to dál, ale pořád nic. Nakonec jsem se znovu rozvzlykala nad Emmettovým mrtvým tělem.

„K čemu je mi tahle schopnost, když ji nemůžu použít, aniž bych se o všechno obrala? Myslela jsem si, že to zafunguje, ale zmýlila jsem se. Myslela jsem si, že se vrátím znova v čase, proměním ho, a že se vrátím zpátky do 14. října 2008. Myslela jsem si, že se pak všechno vrátí do starých kolejí. Blbá naděje,“ rozvzlykala jsem se. Po nějaké době, kdy jsem tam jen tak seděla, jsem otevřela oči, ale Emmettovo tělo zmizelo. Kde je? Kde je jeho tělo? Rozhlížela jsem se, když jsem si uvědomila, kde to vlastně sedím. Seděla jsem na verandě a byl nádherný den. Vstala jsem a i když jsem se vrátila zpátky, tak jsem neměla záruku, že Emmett žije. Že jsem nezměnila budoucnost, celou budoucnost. Šla jsem do našeho pokoje, ale nikde nikdo. Edward se najednou z čista jasna objevil ve dveřích a celý zářil.

„Vrátila ses,“ řekl.

„Kde je Emmett?

„Jaký Emmett?“

„Nežertuj, Edwarde,“ rozvzlykala jsem se a sesunula se k zemi. Dala jsem si hlavu do dlaní. Nedokázala jsem to. Nedokázal jsem ho zachránit. Jak jsem to mohla dopustit? Někdo mě chytil za ruce a svěsil je dolů. Pak vzal moji bradu a dal ji nahoru. Podíval jsem se, kdo to je, ale hned jsem se zase rozvzlykala. Byl to Jasper.

„Co je Rosalie? Co se stalo, miláčku?“ zeptal se a já byla v šoku. Miláčku? A kde je Alice? Co tvoje Alice?

„Miláčku? Jak to myslíš?“

„Jsme manželé, Rosalie, nebo si to nepamatuješ,“ řekl Jasper zmateně.

„Cože jsme?" Rozvzlykala jsem se ještě víc. Vstala jsem a utíkala jsem z mého pokoje po schodech dolů. Cestou jsem narazila na Esmé, která se vrátila z lovu a Carlislea, který se vrátil zase z práce. Po Alici ani stopy. Otevřela jsem hlavní dveře domu, a když jsme šla ven, tak jsem se koukala na zem. Narazila jsem do někoho, ale v téhle chvíli mi to bylo jedno. Sesunula jsem se k zemi. Ztratila jsem svojí životní lásku, svoji nejlepší sestru a kamarádku a jsem manželka Jaspera. Myslím, že horší už to být nemůže. Nebo se pletu? Někdo mě objal, ale já se vysmýkla. Věděla jsem, že to je Jasper, i když voněl teď úplně jinak než před chvílí. Počkat. Koukla jsem se na Jaspera, ale to nebyl Jasper, ale Emmett.

„Emmette?“ zavýskla jsem, ale pak se znovu rozplakala. Je to jen přelud nic víc. Přelud mě objal ještě víc a hladil mě po zádech.

„To bude dobré, miláčku. Všechno bude dobré. Já nejsem mrtvý,“ řekl přelud a já se mu koukla do tváře.

„Ty nejsi přelud?“ Zakroutil hlavu na nesouhlas. Přitiskla jsem se k němu ještě blíž. Objal mě svými pažemi a líbal mě do vlasů.

„Já je zabiju, neboj. Edward, Jasper a Alice si to vypijí,“ pošeptal mi do ucha a já se usmála.

„Ale jak to?“

„Vyslovila jsi přání a jak se zdá, tak tvá moc je spojena s tvojí myslí víc, než sis myslela. Nejdřív si vrátila čas, takže si to ke mně stihla, proměnila mě a pak ses vrátila zpátky. Edward dneska navrhnul lov a já na to úplně zapomněl, že se máš zrovna dneska vše dozvědět. Běžel jsem, co to šlo, abych mohl zabránit tomu, co ti pitomci na tebe nachystali, ale nestihnul jsem to a ty si tu teď pláčeš. Je mi to hrozně líto, lásko,“ řekl a políbil mě na rty. Nebránila jsem se a polibek mu vášnivě opětovala.

„Ne, to já se ti musím omluvit. Neměla jsem vůbec přemýšlet o tom, že kdyby se ta nehoda nestala, tak… ztratila jsem tě kvůli tomu.“

„Neztratila jsi mě,“ pošeptal mi do ucha.

„Ztratila… ztratila jsem tvoji lásku vůči mně. Nevěděla jsem, co mám před sebou, dokud jsem to neztratila.“ Políbil mě.

„Miluji tě,“ řekl.

„Myslíš to vážně?“ vzhlédla jsem k němu.

„Celým svým mrtvým srdcem,“ řekl.

„Celým svým srdcem,“ opravila jsem ho a ještě dodala, „taky tě miluji.“ A pak se naše rty spojily.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  sara (10.06.2011 19:05)

tak tohle jedina povidka u ktere sem zacala fnukat !! ale stala za to !! bya ta nejlepsi co sem tady čertla super !!

3)   (17.11.2010 12:30)

Sice jsem se tam pořád zamotával, ale když jsem si to přečetl podruhé, vše mi - aspoň z části - došlo. Moc hezká a moc smutná povídka
Tahle Rose je jiná, ale hodná. Nelíbí se mi povídky, které jsou zaměřeny na ni, ve kterých je zlá mrcha. Tohle se ti moc povedlo

semiska

2)  semiska (17.10.2010 23:35)

Moc krásná povídka. Rose se mi tady moc líbí. Všechny její pocity, rozhodování, trápení, utrpení a taky zoufalost a její neskutečná láska. Moc se ti to povedlo.

nesie8

1)  nesie8 (17.10.2010 12:39)

úžasný
konec mě trochu vyděsil

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek