Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Kopretina.jpg

Dnes se v příběhu konečně objeví Cullenovi. Abby se dostala do Forks a začala odhalovat pravdu. Zjistí toho víc, než se jí líbí.

Kapitola 4. – Forks

Cesta do Forks se mi zdála neuvěřitelně krátká. Teprve v letadle mi došlo, že jsem si moc nepromýšlela, co asi tak Charliemu řeknu. Co třeba: „Ahoj Charlie, jsem dcera Renée, nemáš kontakt na Bellu. Vím, že má být mrtvá, ale moc tomu nevěřím. Tak bych si s ní chtěla promluvit. Jo a mimochodem Renée už nežije.“ To prolomí ledy. Určitě mi hned mezi dveřmi nadiktuje její adresu. Do háje! Co jsem si myslela, když jsem se rozhodla pro tenhle výlet? Nemyslela!

Collin mě držel celou dobu za ruku. Byla jsem šťastná, že jel se mnou. Byl pro mě opravdovou oporou. Ostatní lidé si určitě mysleli, že spolu chodíme. Ta představa mě pobavila. Opřela jsem si o něj hlavu. Chtěla bych mít tak pěkného přítele.

„Za chvíli přesedáme na auto,“ oznámil mi prostě a pokračoval otázkou. „K Charliemu chceš jít hned dneska?“

„V kolik se dostaneme do Forks?“ Byla jsem si jistá, že mi to už říkal a nejspíš to nebylo jen jednou, ale poslední dobou jsem nebyla schopná udržet myšlenku.

Ani se už nemusel dívat na hodinky. „Kolem druhé?“ odpověděl rychle a já děkovala za jeho trpělivost. Kdokoliv jiný by mi už asi ublížil.

„Tak dneska. Nechci to zbytečně protahovat,“ sebrala jsem zbytky svého odhodlání.

Chtěl mi na to něco říct, ale zarazil se uprostřed nádechu. Místo toho jen mávl rukou. Dobře udělal. Byla jsem napjatá a celý ten nápad s návštěvou mi najednou přišel hloupý. Proč mi to někdo nerozmlouval? Když jsem Trish oznámila, že na jarní prázdniny budu pryč, tak mi jen řekla, ať se nezapomenu včas vrátit. Měla viditelnou radost z toho, že bude mít celý dům jen pro sebe. Pozve si Nata a pořádně si to užijí. Collin se ke mně rovnou přidal. Proč mi místo toho neřekli, ať zůstanu na Aljašce.

 

Po příjezdu do Forks jsme se s Collinem rozdělili. On jel rovnou do malého hotelu, kde jsme si zajistili ubytování. Já šla hledat Charlieho. Byla jsem si jistá, že tu bude známý. Podle jeho dopisů s Renée byl dlouhé roky policejné náčelník. Co na tom, že je pár let v penzi. Tohle je malé město. Tady ho budou znát všichni. Rozhodla jsem se, že se někoho na něj zeptám.

Na druhém chodníku šla asi čtyřicetiletá žena s malou dívkou, kterou vláčela za ruku. Holčička se vztekala. Jelikož nikdo jiný na ulici nebyl, musela jsem se zeptat jich. Opatrně jsem se přiblížila. Žena vypadala unavená a nešťastná. Bylo mi jí líto, ale potřebovala jsem informace.

„Dobrý den,“ oslovila jsem ji opatrně.

Žena se ke mně otočila. Rysy ve tváři jí ztuhly. Vypadala, jako když vidí ducha. „Dobrý den,“ odpověděla mi po chvíli. Hlas se jí třásl. Pustila dceru, ta se svezla na chodník. Tam s sebou začala mlátit v hysterických vzlycích.

Zkusila jsem se na ni usmívat. „Mohla byste mi, prosím, říct, kde bych našla dům Charlieho…“ najednou mi s hrůzou došlo, že vlastně ani nevím, jak se jmenuje příjmením. Než jsem se nad tím stačila dostatečně zděsit, žena zareagovala.

„Máte štěstí, Charlie bydlí jenom kousek,“ odpověděla a ani se nepozastavila nad tím, že hledám někoho, o kom nevím ani to, jak se jmenuje. Pak mi podrobně popsala cestu až k jeho domu. Měla jsem pocit, že to nedělá pro moje blaho, ale pro sebe, protože celou dobu ze mě nespustila oči. Za těmi jejími zdlouhavými popisy jsem viděla, jak usilovně přemýšlí o tom, kdo jsem. Musela znát Bellu, když sem chodila do školy. Třeba to je její spolužačka, může být tak v jejím věku. Sakra. Proč zrovna já mám takovou smůlu.

„Pak zahnete vpravo a jste tam,“ dokončila svůj monolog.

„Moc vám děkuji,“ řekla jsem a cítila jsem úlevu, že už můžu pokračovat ve své misi. Žena byla ale jiného názoru. Za svou radu chtěla náležitou odměnu.

„Můžu se zeptat, proč ho hledáte?“

„Je to známý mé matky,“ odsekla jsem, jak nejslušněji jsem dovedla a s rychlým rozloučením jsem vzala nohy na ramena. Nechtěla jsem s ní nic řešit. Každý rozhovor s tou ženou by pravděpodobně znamenal víc otázek, než bych byla schopná unést.

Díky jejímu podrobnému popisu jsem Charlieho dům našla opravdu rychle. Stál na kraji lesa. Byl malý a díky častým dešťům už nebylo poznat, jakou barvou býval natřený. Na příjezdové cestě stály dvě staré motorky. Pomalým krokem jsem došla ke dveřím. Pořád jsem ještě nevěděla, co mu řeknu. Proč jsem si s sebou nevzala Collina? On byl lepší řečník než já. Zaklepala jsem a měla přitom srdce až v krku. Zevnitř jsem uslyšela přibližující se hlasy.

„Proti vám dvěma už nikdy hrát nebudu,“ rozčiloval se mužský hlas. „Nejen že Ness okatě podvádí, ty ji ještě ke všemu kryješ.“

„Nikdo ji nekryje, Sethe. Jsi snad už dost starý na to, abys uměl prohrávat,“ odporoval druhý hlas.

Odpovědí mu byl zvonivý smích, ten mohl patřit dítěti nebo mladému děvčeti. Po nekonečně dlouhé minutě se dveře otevřely. Stála v nich drobná, bledá, rusovlasá dívka a dva snědí vysocí muži. A já se v ten okamžik podívala do svých očí. Nedalo se to popsat jinak. Oči v dívčině tváři neměly jen stejnou barvu, ale i tvar a posazení.

„Sakra,“ ulevil si jeden z obrovských indiánů, kteří ji doprovázeli. Vypadali vedle té křehké dívky jako její tělesná stráž.

Jediné, na co jsem se zmohla, bylo: „Ahoj.“ Musela jsem přesvědčit své plíce, že by měly zase začít pracovat. Ti tři v domě na tom byli podobně. Pozorovali mě stejně, jako předtím ta žena ve městě.

„Potřebuješ něco?“ zeptala se mě ta dívka dost nepřátelským tónem. Nedivila jsem se jí.

„Hledám Charlieho Swana,“ odpověděla jsem poslušně a děkovala si, že mě napadlo, podívat se na jeho poštovní schránku.

„Co mu chceš?“ vybafl na mě ten vyšší. Pak ochranitelsky položil dívce svou ruku kolem ramen. Jako bych pro ni byla něčím nebezpečná.

„To je snad moje věc? Nebo jsi jeho tiskový mluvčí?“ odsekla jsem mu a bála se, že to bude poslední věc, kterou jsem ve svém životě udělala.

„Charlie tu není,“ zachránila dívka situaci. „Měl by se ale vrátit každou chvíli, tak pokud chceš, můžeš tu na něj počkat,“ navrhla mi a ustoupila, abych mohla vejít dál. Cestou do obývacího pokoje mě provázely rozzlobené pohledy těch dvou mladíků.

„Já jsem Nessie a tohle je Jacob se Sethem,“ dala se dívka do představování.

„Abby,“ odpověděla jsem.

„Řekneš nám konečně, proč jsi tady?“ zeptal se Jacob netrpělivě.

Pokrčila jsem rameny. „Raději bych to nechala na Charlieho. Slibuji, že to bude rychlé, hned potom odejdu a budete mít ode mě klid.“

Seděli jsme v malém obývacím pokoji. Připadala jsem si jako na pranýři. Ostatní mě propalovali pohledy. Navíc nikdo nemluvil. Bylo to hrozné. Možná ještě o trochu horší. Chvíli jsem zvažovala, že uteču, vykašlu se na pátrání po své sestře a prostě budu v klidu žít. Než jsem svůj nápad stačila zrealizovat, zastavilo na příjezdové cestě auto a přišel Charlie.

„Ahoj mládeži,“ zahlaholil vesele.

„Dobrý den,“ opětovala jsem jeho pozdrav. Charlie se na mě podíval a já znovu, dnes již po druhé, viděla své oči. Můj výraz musel být stejný jako jeho.

„Abby, co tady děláš?“ zeptal se mě a sedal si do křesla. Měla jsem pocit, že kdyby to neudělal, tak to s ním seklo. Uvědomila jsem si, že mě asi mělo překvapit, že mě zná. Nestalo se. Tak nějak jsem to čekala. Ostatní překvapení viditelně byli, protože naprosto ztuhli. Bylo to, jako by se proměnili v sochy. On se nad tím nepozastavil.

„Poslala tě Renée?“

Zakroutila jsem hlavou. Překvapilo mě, že neví o její smrti. Na druhou stranu, kdo by mu to asi tak řekl.

„Máma už nežije. Před pár měsíci ji srazilo auto.“

Pořád ze mě nespouštěl oči. V jeho výrazu jsem viděla smutek, překvapení, radost a lásku. Fajn, tak jsem asi právě našla svého tátu. V duchu jsem začala počítat. Byla tu různá fakta. Například Bella zemřela před osmnácti lety. To znamená, že někdy v té době…

„Já jsem měla být záplata proti bolesti!? Přišli jsme o dceru, uděláme si jinou!?“ začala jsem na něj naprosto iracionálně řvát. Kruci! Takhle se obvykle nechovám. Nejsem melodramatická. Navíc tady křičím na cizího člověka a je jedno, že je polovina mého genofondu.

„Jak dlouho to víš?“ Neodporoval, tak to asi byla pravda.

„Co? To, že asi budeš můj táta,“ začala jsem mu automaticky tykat, „mi došlo právě teď! O Belle vím pár týdnů. Máma mi nikdy nic neřekla. Máš šanci to změnit.“

Dívala jsem se na jeho šokovaný výraz. To jsem to teda vylepšila. Musí si myslet, že jsem cvok.

„Abby, to, že žiješ, mi tvá máma řekla před sedmi lety. Načež mi zakázala tě jakkoliv kontaktovat. Doufal jsem, že jednou to překoná a budu vzat na milost.“ V jeho hlase byl slyšet smutek a lítost.

„Proč by to udělala? Trish taky mluví se svým tátou.“

„Řekněme, že to je docela dlouhý příběh.“

Otočil se k ztuhlé trojici. „Ness, broučku, jeďte teď k vám. Řekni B… vašim, že jim zavolám. Sethe, vyřiď mámě, že dneska už nepřijedu.“

Oba jen mlčky kývli a vyšli ze dveří. Za chvíli byl slyšet jen zvuk startujících motorek.

 

Seděla jsem v malém hotelovém pokoji a snažila se srovnat s tím, co se dneska stalo. Přijela jsem hledat pravdu o sestře a našla jsem otce. S Charliem jsme mluvili dlouhé hodiny. Hlavně o mně a mámě. Chtěl vědět všechno. Přišlo mi, že touží po tom, aby dohnal ty ztracené roky, kdy nesměl být se mnou. Mámu celou dobu hrozně moc omlouval. Vysvětlil mi, jak se stalo, že jsem se narodila. Máma k němu tehdy přijela a byla naprosto zničená ze smrti Belly. No a vyřešili to po svém.

Nakonec jsme se nedostali k ničemu z toho, proč jsem s ním chtěla mluvit. Dohodli jsme se na další den. Sice mi nabídl, že u něj můžu přespat, ale nechtěla jsem nechat Collina samotného.

„Tak co se stalo?“ zeptal se mě už po několikáté. A já zase neodpověděla. Připadala jsem si jak v šoku. Skoro stejně, jako když zemřela máma. Jako kdyby moje tělo najelo na nějaký úsporný režim. Seděla jsem na posteli, dívala se z okna, po tvářích mi tekly slzy. Najednou jsem se rozklepala.

Collin mě objal a zabalil do deky. „Ublížil ti někdo?“ z jeho hlasu jsem slyšela strach.

„Ne, Colline. Všechno je dobré,“ odpověděla jsem mu konečně hlasem nakřáplým od slz. Měla jsem strach, že by mě mohl táhnout na policii nebo pohotovost. Mluvila jsem pravdu. Byla jsem tolik šťastná, že jsem našla tátu a zároveň neskutečně naštvaná, že mi máma celé roky lhala. Prostě jsem se s tím potřebovala srovnat.

„Chtěl bych ti pomoci.“

„Ty mi pomáháš jenom tím, že tu jsi se mnou.“ Kdyby to byl normální kluk, tak bychom po dnešku spolu už určitě chodili. „Víš, jenom toho je na mě hodně.“

Opřela jsem si o něj hlavu a bála se toho, co přinese další den. Dneska jsme se bavili jen o mně, a jak to se mnou zamávalo.

 

Ráno v deset hodin jsem stála znovu u jeho dveří. Přišel mi otevřít a na tváři měl široký úsměv. Pozdravili jsme se a já ho následovala do malého obýváčku, kde jsme mluvili už včera. Posadila jsem se do křesla a přijala nabízenou limonádu.

„Na co ses chtěla zeptat?“ zaútočil na mě rovnou. To se mi líbilo. Nerada jsem chodila kolem horké kaše.

„Můžeš mi něco říct o Belle?“

Už včera jsem mu řekla, že ji máma volala, když umírala. Tak tu otázku mohl čekat. A asi taky čekal, protože to začal odříkávat jak herec dobře naučenou roli.

„Bella by byla o dvacet dva let starší než ty. S vaší mámou žila do doby, kdy jí bylo tolik, co je teď tobě. Pak se přestěhovala sem. Tady si našla kluka.“

„Edwarda?“

Uchechtl se. „Jo, přesně toho. Bylo to mezi nimi od začátku dost složité, ale nakonec to překonali a vzali se. Chtěli jít na vysokou, ale Bella na svatební cestě těžce onemocněla. Dlouhé měsíce se z toho nemohla dostat. Nakonec její tchán zjistil, že ve Finsku mají specializované pracoviště, kde tu chorobu umí léčit a protlačil jí tam. Ulevilo se jí a začalo to vypadat nadějně. Ale potom otěhotněla a její tělo to nezvládlo.“ Hlas se mu zlomil. „Bohužel nepřežil ani chlapeček. Tehdy se Edward snažil ji přesvědčit, aby šla na potrat, ale ona to miminko tak moc chtěla.“ Neřekl mi skoro nic, co bych předtím nevyčetla z dopisů.

„Co se stalo s jejím manželem?“ očima jsem těkala po místnosti a snažila jsem najít jakoukoliv stopu jejich přítomnosti tady.

„Nevím, sice jsem si ještě párkrát napsal s jejich rodinou, ale potom, co Bella nebyla, zmizel důvod být v kontaktu.“

„To jsou oni?“ zeptala jsem se, když jsem si všimla fotky na malém stolku. Vlastně jsem se ani nemusela ptát, byla to stejná svatební fotka, jako jsem našla doma v máminých věcech. Tahle byla akorát větší.

„Jo,“ usmál se. „Jejich svatba. Myslím, že tady byli nejšťastnější. Asi jejich jediné chvilky štěstí.“ Něžně přejel prstem přes rámeček.

Pozorně jsem si prohlížela tu krásnou dvojici. Bella i Edward byli nadpozemsky krásní. Na něm mě ale něco zaráželo. Něco, co bylo povědomé. Něco, co bych na něm nečekala. Něco… Najednou mi to došlo. On měl stejné oči, jako má Nathaniel! Přece jen to byla dost neobvyklá barva.

„Charlie, Edward nosil čočky?“

„Myslím, že ne,“ odpověděl a viditelně nechápal, proč se ho ptám právě na tohle. „Proč se ptáš?“

Co když ani Nat nenosí čočky? Může se někomu sama od sebe měnit barva očí? Prudce jsem zatřásla hlavou.

„Já jen že moje sestra má přítele a ten má úplně stejnou barvu očí. Ale on nosí čočky. Každou chvíli má jinou barvu.“

Zdálo se mi to, nebo Charlie zbledl? Najednou se rozezvonil telefon.

„Promiň,“ omluvil se a odešel do kuchyně.

Nechtěla jsem ho poslouchat. Přesto jsem slyšela. I když velmi ztišil hlas.

„Ahoj… Jo, jde to dobře… Co viděla?… Neboj, nic takového se nestane… Ještě je tu… Zavolám, až odejde… Dneska ne… Dobře…“

Vrátil se ke mně. „Promiň, to byl jeden můj známý. Ptal se, jestli půjdeme na ryby.“ Snažil se, aby zněl nenuceně, ale nedařilo se mu to.

„Budeme pokračovat? Nebo už ti došly otázky?“

Teď nastávalo to nejtěžší. Původně jsem to na něj použít nechtěla, ale teď už to vlastně bylo jedno. „Charlie, víš určitě, že tehdy Bella zemřela.,“ nevšímala jsem si jeho výrazu, který byl směsicí tolika různorodých pocitů, že byl naprosto nečitelný. „Před pár týdny, když jsem se dozvěděla o Belle, jsem slyšela, jak Nat s někým v noci mluvil a padlo tam i její jméno.“

Chtěl mi něčím odporovat, ale já se nedala. „Hele, vím, že teď mě začneš přesvědčovat o tom, že to byla jiná dívka toho jména, ale on se odvolával na fotky a říkal, že jí pozná.“ Nakonec jsem řekla věc, které jsem sama nechtěla věřit. Tedy pokud jsem si chtěla zachovat zdravý rozum. „Charlie, Nat zná Bellu.“

Když jsem to vyslovila, připadala jsem si jako blázen. Ale nikdo se nesmál. Charlie vypadal, že neví, co má dělat. Vzdychl si.

„Abby, rád bych ti to všechno vysvětlil, ale obávám se, že nejsem ten pravý člověk. Bylo by nejlepší, kdybys přestala pátrat.“

„Proč? Co se tady děje?“ Zněla jsem hystericky a dokonce jsem se i tak cítila.

Neodpověděl mi. Místo toho položil další otázku. „Nemáš náhodou fotku toho přítele tvé sestry?“

„V mobilu, proč?“ začala jsem si prohledávat kapsy. Nalistovala jsem obrázek, který jsem fotila před pár týdny, když jsme byli na pikniku.

Pozorně si ho prohlédl a zvážněl. „Díky. Teď mě pozorně poslouchej,“ mluvil tiše a důrazně.

„Vrať se na Aljašku a řekni Trish, ať se od něj drží dál. Není to dobrá společnost. To platí i pro tebe. Pokud uvidíš někoho, kdo bude mít oči, jako má Nat tady, tak zařaď zpátečku a nevšímej si ho. Rozumíš mi?“

„Kývla jsem.“ Špatná otázka. Měl se zeptat. ‚Poslechneš mě?‘ Tím bych si nebyla tolik jistá. Co zvláštního je na lidech se zlatýma očima?

„Jeď domů a dál se tvař, že Bella už nežije. Nikomu neříkej nic o tom, co se tady stalo. Klidně mluv o mně, to budu jen rád, ale ostatní vynech.“

Zněl dost naléhavě, tak jsem se bála neposlechnout. Rozloučila jsem se, slíbili jsme si, že si budeme volat. Když nic jiného, aspoň jsem našla tátu.

Chtěla se vydat na cestu zpátky k hotelu. Místo toho mě napadlo něco jiného. Když jsem si byla jistá, že Charlie mě už nepozoruje, vrátila jsem se a schovala se pod okno. Předtím v kuchyni říkal, že chce někomu volat. Třeba něco uslyším. Chvíli jsem ležela v křoví a začínala se vzdávat naděje. Když jsem najednou uslyšela bouchnout dveře.

„Nikdo vás neviděl?“ ptal se Charlie úzkostně.

„Neboj, tati, vzali jsme to lesem,“ odpověděl melodický hlas.

Tati?! Kousek ode mě byla Bella a její manžel!

Slyšela jsem troje kroky. Jedny Charlieho a pak dvoje tišší. Došli do obývacího pokoje.

„Tak co se stalo, zněl jsi dost naléhavě,“ řekl neuvěřitelně přitažlivý mužský hlas.

„Byla tu Abby. Řekl jsem jí verzi pro veřejnost. Ale ona ví víc. Po Fairbangsu běhá nějaký vegetarián, co má Edwardovi sklony a ona ho slyšela, když mluvil o vás.“

Jaký vegetarián? To mi nedávalo smysl. Proč z ničeho nic začali mluvit o vegetariánech?

„Cože?“ vykřikla dívka.

„Nespletl jsem se.“

„To ale nic neznamená,“ snažil se odporovat ten sexy hlas.

„Ty tvoje sklony jsem myslel doslovně. Podle všeho chodí s Trish…“

„Jsi si jistý, že je to opravdu jeden z nás?“

„Věř mi. Upíra poznám i na fotce.“

Když vyslovil slovo upír, přestala jsem dýchat. Celý svět se se mnou roztočil. Musela jsem se hodně soustředit na to, abych začala znovu poslouchat. Pořád mluvil můj otec.

„Akorát jsem se jí ještě mohl zeptat, jestli na slunci nezáří, ale pochybuju, že ho někdy viděla, když bylo hezké počasí.“

To měl pravdu, vždycky jak vyjde sluníčko, má Nat ty svoje záchvaty alergie.

Z jeho řeči jsem slyšela hořký tón. „No, a když jsme u toho, taky jsem jí asi měl varovat, aby se před ním náhodou neřízla do prstu.“

„Nepřeháněj…“ snažil se ho napomenout ten druhý muž.

„Nepřeháním, Edwarde, v blízkosti mé druhé dcery se vyskytuje upír. Jenom můžu doufat, že má podobně dobré sebeovládání jako ty.“

„Tati, nevíš, jak se ten Trishin přítel jmenuje?“

„Nathaniel,“ skoro to jméno zašeptal.

„Mohla dopadnout hůř,“ slyšela jsem Bellu. Takže to byla pravda. Znali se. „Nemusíš z něj mít strach. Na našem způsobu života je už dvacet let a je v tom opravdu dobrý.“

„Má nějakou rodinu?“ Charlieho hlas byl zase normální. Viditelně s pravdou žil už dlouho. Tak znal jejich zvyky, vlastnosti, tradice.

„Žije se Sarah, je to čtyřiačtyřicetiletá žena a vydává se za jeho matku. Oba jsou vegetariáni. Ale neviděla jsem je patnáct let. Za tu dobu se k nim mohl někdo přidat…“

„… nebo mohli někoho přeměnit,“ dodal Charlie.

„To ne,“ odmítla Bella myšlenku. „Vegetariáni až na výjimky nikoho nepřeměňují.“

Ona bude asi ta výjimka. Proč jí tu udělali? Mohl si někdo zvolit dobrovolně takový život?

„Doufám, že máš pravdu. Protože, ne že bych proti vám něco měl a už jsem si opravdu zvykl na to, čím ses stala, ale nechci, abyste tak dopadly všechny tři.“

„Pojedeme na Aljašku a dáme na ně pozor,“ řekl Edward tiše. „S Natem si promluvím.“

„Jestli je jako ty, tak to moc nepomůže,“ odpověděla mu Bella něžně.

„Dejte si pozor. Ví, jak vy dva vypadáte, no a viděla i Nessie s Jakobem,“ varoval je Charlie.

„Neboj se, tati, je nás dost. Na jednu pošleme Alici s Jazzem a na tu druhou Rose s Emmem. My ostatní se jim budeme vyhýbat. Fairbangs je dost velký. Navíc, až Nat zmizí, odejdeme taky. Nechceme je do našeho světa zbytečně zatahovat.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Kristiana

12)  Kristiana (26.05.2011 20:01)

Nevěděli o ní? Jak je to možné? Dar? Nějak mi to nejde do hlavy. Jsem zvědavá, jak se to vysvětlí...
Jsem ráda, že Abby je dcera Charlieho a ne kdo ví koho. To bych si o Renne asi začala něco nehezkýho myslet...

SarkaS

11)  SarkaS (26.05.2011 13:20)

Zajímavé a neslyšeli ani její srdce a Eda ani myšlenky jo? To je mi nějaké podezřelé, že by další štít neo obdobná schopnost? Přece jen i Charlie byl slyšet špatně

sakraprace

10)  sakraprace (20.08.2010 06:43)

NAprosto super. Jen mě překvapuje, že Alice nevidí Abby, jak je poslouchá.

Ewik

9)  Ewik (09.07.2010 13:43)

Krásný díl

Michangela

8)  Michangela (29.06.2010 09:37)

Nádhera! Odposlouchává upíry a vyšlo jí to!!!

Bosorka

7)  Bosorka (24.06.2010 13:04)

že by nějaký skrytý dar?

Gassie

6)  Gassie (24.06.2010 12:57)

Evelyn, Bosorka: Proč jí neslyšeli bude vysvětleno v jednom z dalších dílů... Myslela jsem na to.

Linfe

5)  Linfe (24.06.2010 10:41)

Páni, to je ale napínavý, moc se těším na další. Zhltla sem to jedním dechem, čte se to skoro samo. Díky

Mili

4)  Mili (24.06.2010 10:33)

To bylo úžasné

Bosorka

3)  Bosorka (24.06.2010 09:56)

Evelyn - to mě taky napadlo, nejdřív jsem teda řešila, že ji "neslyší" Edík myšlenky, ale to asi bude po Belle.

Evelyn

2)  Evelyn (24.06.2010 09:53)

Wow, sice je mi divné, že ji se svým dokonalým sluchem neslyšeli, ale jinak naprosto úžasné

Bosorka

1)  Bosorka (24.06.2010 09:24)

Wau tak se nám to čím dál víc zamotává...
Už se těším na další díl

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek