Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Kopretina.jpg

Poslední kapitola.

Jak to dopadlo s Trish?

Děkuji všem, kteří to četli. Děkuji za podporu a úžasné komentáře.

Kapitola 22. – Rodinné prokletí

Milovala jsem podzim. Znamenal začátek školy, stěhování, změnu. Letos jsme s Joshem a dětmi nastupovali do prvního ročníku na zdejší střední školu. Dohnal mě osud mojí sestry, kterým jsem zpočátku opovrhovala. Teď jsem se ale začínala těšit. Byla jsem pět let doma. Teprve nedávno se přestali bát mě pustit mezi tolik lidí. Nebo spíš já jsem přestala mít strach. To bylo důležité. Když jsem se bála, dělala si moje schopnost, co chtěla a já zmatkovala.

Po dlouhém tréninku jsem se naučila ovládat svůj dar. Uměla jsem spoustu věcí. Ovládala jsem vjemy, nemusela jsem vidět, slyšet, cítit. Stejně tak jsem se uměla udělat skoro neviditelnou. Dokázala jsem zakrýt svůj pach i podobu. Postupně jsem se naučila do svého štítu zahrnout i jiné členy své rodiny.

Vyšla jsem na verandu našeho nového domu. Líbilo se mi tu. Přistěhovali jsme se sem před měsícem a udělali jsme dobře. Bydleli jsme kousek od města a všude kolem byl les. Prostě typické místo pro upíry.

Od teď s námi měli bydlet i Trish s Nathanem. Od mojí přeměny jsme se viděli jen několikrát a oba mi už chyběli. Ale nebylo to jen kvůli mně. Stalo se, co jsme čekali. Zůstal s námi Evan. Stal se novou hlavou naší rodiny. Ve verzi pro lidi jsme měly s Trish být jeho dcery a Jeremy jeho syn. Nevadilo mi to. Už jsem si na něj zvykla. Navíc to bylo jediné dobré řešení, abych mohla chodit s Joshem i na veřejnosti a nebudila pohoršení.

Dokonce to nevadilo ani Charliemu. Díky Belle bral všechno kolem upírství až moc s klidem. Byla jsem ráda. Za poslední roky jsme si vybudovali celkem normální vztah. Navštěvovali jsme se. Volali jsme si.

Posadila jsem se do křesla a vzala si do ruky knihu. Milovala jsem čtení venku. Bohužel s mojí rodinou za zády se mi to nedařilo tak často, jak bych chtěla. Užívala jsem si toho, že jsem tu byla sama. Ostatní šli na lov. Já půjdu večer s Natem. Museli jsme se připravit na soužití s člověkem.

„Mami!“ vytrhl mě ze zamyšlení veselý hlas mého syna. Volal na mě už od lesa. Stálo jich tam všech pět. Věděla jsem, co to znamená. Závod. Postavila jsem se na verandu.

„Tři, dva, jedna, teď!“ Odpočítala jsem jim start a čekala, kdo z nich bude nejrychlejší. To byly chvíle, kdy se moje děti projevovaly na svých pět let. I když jinak vypadaly tak na čtrnáct nebo patnáct.

„První!“ Hulákal Jeremy vesele pár krátkých okamžiků po tom, co jsem je odstartovala. Těsně za ním přiběhla Addie.

„Stejně jsi vyběhl o malý kousek dřív,“ rozčilovala se a strčila do něj. Moc se nerozpakoval a ránu jí vrátil. Za veselého pošťuchování šli do domu.

„Ahoj, chyběl jsem ti?“ zeptal se můj nejoblíbenější hlas a zezadu mě objaly dvě silné ruce. Na krk se mi přitiskla ústa.

„Zase jste je nechali vyhrát.“ Na oko jsem se zlobila. Ale věděla jsem, že bych to udělala taky. Nikdo z nás neměl to srdce je někdy nechat prohrát. Rozmazlovali jsme je tolik, že jsem se skoro styděla. Když oni měli tak krátké dětství, že jsme chtěli, aby si ho užili o to víc. Trish s Natem je dokonce vzali napříč americkými zábavnými parky. Rozhodně jsme se snažili, aby nepocítili, že jsou o něco ochuzení.

„Jsou prostě rychlí,“ oznámila mi Helen, když kolem nás procházela. „A tohle si nechte na noc, jsou tu děti!“ křikla vesele už z kuchyně.

Josh se posadil do křesla a přitáhl si mě na klín. „Je tu krásně.“

Opřela jsem si o něj hlavu a dívala jsem se do jeho topazových očí. Milovala jsem tu barvu. Opatrně jsem se mu na klíně pohnula a otočila jsem se čelem k němu. Políbila jsem ho. S každým dalším polibkem jsem sledovala, jak se barva jeho duhovek mění. Tmavne. Až měly barvu noci. To byla další věc, o které jsem si byla jistá, že mě bude bavit pořád.

 

Zaposlouchala jsem se do zvuků, které ke mně přicházeli z venku. Zpěv ptáků, štěkání psa, bzučení hmyzu. Auto na příjezdové cestě. Trish! Napadlo mě automaticky. Teď někdy by měli přijet. Zaposlouchala jsem se ještě víc. Čekala jsem, kdy uslyším její srdce.

Auto bylo už nedaleko. Dokonce v místě, kde už jsem obvykle rozpoznala srdce a dech dvojčat. Zklamání mě zasáhlo jako rána mečem. Tohle nebudou Trish s Natem. Nejspíš to bude někdo od Cullenů. Bydleli nedaleko.

Stoupla jsem si k oknu a vyhlížela známý vůz. Přemýšlela jsem, co asi potřebují, že jednou autem. Většinou chodili pěšky, přece jen to pro nás bylo rychlejší. Navíc proběhnout přes les bylo kratší než ho celý objíždět.

Mezi stromy se objevilo červené auto. Červené?! Hlavou mi problesklo, že nikdo z Cullenových nemá červené auto. Carlisle měl černé, Edward stříbrné, Bella taky, Rose s Alicí žluté, Emmett bílé. Nessie, Jacob a Jasper měli motorku. Jedině snad Denalijští…

Rychle jsem opustila náš pokoj. Seběhla jsem do obýváku, kde Jeremy s Joshem a Addie hráli nějakou hru. Evana s Helen jsem neviděla. Podle zápachu chystali dvojčatům oběd. Jejich zálibu ve vaření jsem nikdy nepochopila. Nebavilo mě to už v době, kdy jsem byla člověk. Teď jsem navíc už ani vařit nepotřebovala. Kdyby to bylo jen na mně, tak by se děti živily jídlem objednávaným z různých okolních restaurací. Ještě že jsme ji měli.

„Jedou sem cizí upíři,“ křikla jsem na ně v běhu a pospíchala ven. Cizí upíři nikdy nevěstili nic dobrého. Hlavně ti, kteří nežili jako my. Postavila jsem se před dům a rodina kolem mě. Připravila jsem se, že je v případě nebezpečí všechny zaštítím.

Auto mělo kouřová skla, takže jsme neviděli jeho posádku. Pomalu jsem sbírala síly na ovládnutí štítu a snažila se slyšet cokoliv, co by mě upozornilo na to, s kým máme tu čest.

Než vůz zastavil, projelo mi hlavou množství nejrůznějších teorií.

Dveře se otevřely. K všeobecnému úžasu vystoupili Nat s Trish. A Trish měla karamelově hnědé oči!

Zůstala jsem překvapeně zírat. Moje sestra byla upír! Tak to už jsme byly všechny tři.

„Jak? Proč?“ vysoukala jsem ze sebe místo pozdravu. Nevěděla jsem, jestli mám mít radost. Vždyť ona to nechtěla!

„Prostě jsem k tomu dospěla,“ vysvětlila s úsměvem a šla mě obejmout.

„A poloupíře?“ ozvala se Addie. Věděla, jak to probíhá. Měla ráda svou sestřenici Nessie. Asi doufala, že by mohla mít další.

Na Trishině tváři se objevil smutek. Možná jen na setinu vteřiny, ale já jsem ho přesto postřehla.

„Dohodli jsme se s Natem, že my děti mít nebudeme,“ odpověděla. Lhala. Byla jsem si s tím skoro jistá. Ve dvojčatech se viděla. Dělala pro ně první poslední a nechce svoje děti?

 

„Tak co za tím je?“ zeptala jsem se jí večer, když jsme spolu šly z lovu.

„Neoblafla jsem tě, co?“ Čekala jsem, že na její tváři uvidím zase smutek, ale nebylo to tak. Byla to spíše smířenost. „Pamatuješ na mojí operaci slepáku?“ Nečekala na odpověď a pokračovala. „Něco nevyšlo tak, jak mělo, a mám tam srůsty. Věř tomu, že jsme se opravdu snažili. Po čtyřech letech mě to snažení přestalo bavit.“

„Jinak to nešlo?“

Zakroutila hlavou. „Byla jsem u hodně doktorů a všichni měli stejný názor. Dítě by bylo možné jen díky umělému oplodnění. Těžko můžu někam přijít a říct jim, že můj manžel je upír a chceme poloupíře.“

Vyvalila jsem oči a podívala se na její ruku. Měla prstýnek. Bylo mi svým způsobem líto, že jsem přišla o svatbu svojí sestry. Ale přála jsem jí to. Vzala si jednoho z nejlepších chlapů, které jsem znala.

„Nemůžeme mít všechny tři stejný osud, už takhle je to dost zvláštní,“ vzala mě za ruce. „Věř tomu, že jsem šťastná i tak. Mám skvělého manžela. Ty děti máš,“ usmála se. „Můžu rozmazlovat aspoň je.“

Měla pravdu. Prostě náš osud nemohl být tak moc stejný. Už tak byla naše rodina až příliš spjatá s nadpřirozenem.

Skoro jako by to bylo nějaké rodinné prokletí.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

Ewik

13)  Ewik (14.08.2010 10:14)

To by bylo skvělé Gassie, jseš moc hodná. Děkuji

Gassie

12)  Gassie (14.08.2010 09:15)

Ewiku, jsem moc ráda, že se ti povídka líbila.
Nevadí, pokud máš zájem, můžu ti to i poslat.;)

Ewik

11)  Ewik (13.08.2010 23:44)

Nádherný konec
Děkuji za překrásný příběh a jestli Ti to nebude vadit ráda bych si ho uložila černý na bílém do knihovny.

Ještě jednou děkuji

Gassie

10)  Gassie (09.08.2010 22:07)

Holky, moc děkuji, že jste se mnou a Abby, Trish, Joshem a ostatními vydržely 22 kapitol.

9)  belko (01.08.2010 15:21)

Gass, je mi líto, že tato krásná povídka skončila.Byla nápaditá, milá, čtivá, tvoje postavy měly šmrnc.
JO! a jestli si myslíš, že si dáš oraz, tak to se mýlíš!!! Tady na tebe čeká spousta natěšených čtenářek!!!!
Těším se moc na další tvoje čteníčko a neptrpělivě tě budu vyhlížet!!!!!

magorka

8)  magorka (01.08.2010 00:17)

nádherné ! !!

Michangela

7)  Michangela (31.07.2010 18:18)

No, tři sestry mají tři děti. Takže celkově se to vyrovná. Jako upíří idylka to je nádherné!!!

Elizabeth

6)  Elizabeth (31.07.2010 14:30)

Moc krásné.Jak takhle kapitolka,tak celá povídka.

sfinga

5)  sfinga (31.07.2010 13:50)

Moc a moc ti děkuji.
Mám program na večer. Pěkně si Rodinné prokletí přečtu od první do poslední kapitolky.
V klidu, pomalu, vychutnám každou scénu.
Gassie, tleskám a ještě jednou děkuji

Linfe

4)  Linfe (31.07.2010 13:29)

Díky Gassie bylo to skvělé užila jsem si to od prvního písmenka do posledního

Hanetka

3)  Hanetka (31.07.2010 13:25)

Skvělé, stejně jako celá povídka. Gassie, moc jsem si to užila a každá kapitola mi s úspěchem zvedala náladu. Možná jsem nepsala komentáře ke každé z nich, ale věř, že se mi opravdu líbily stejně jako tvoje ostatní tvorba. A už se těším na tvoje další nápady!

Mili

2)  Mili (31.07.2010 13:19)

To byl úžasný závěr a fantastická kapitola, stejně jako celá povídka. Nemám slov

Evelyn

1)  Evelyn (31.07.2010 07:32)

Děkuji Ti za tuhle krásnou povídku. Na další díly jsem vždy netrpělivě čekala a pravidelně kontrolovala, jestli už čistě náhodou není nová kapitolka. Celá povídka mě nadchla a ještě jednou díky

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek