Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Kopretina.jpg

Abby zopakovala osud své sestry. Porodila děti a stala se z ní upírka. Bude i svatba?

Kapitola 19. – Přeměna

„Co si dáš k snídani?“ ozval se můj nejoblíbenější hlas od okna přesně ve chvíli, kdy jsem se probudila a rozlepila od sebe oči. Využíval toho, že už jsem zvládala lidské jídlo. Sice v malých dávkách a musela jsem ho hojně prokládat krví, ale mohla jsem jíst.

„Jaká je nabídka?“ Podívala jsem se na něj a zároveň spatřila nádherné červánky na východě. Od chvíle, co jsme sem přijeli, jsem se budila brzy.

Posadil se ke mně. Chytl mě za ruku a jezdil prstem po mé dlani. „Vajíčka, šunka, cereálie, pečivo, muffiny…“ vyjmenovával obsah naší spíže.

„Muffiny a kakao,“ zašeptala jsem slastně. Jak to řekl, dostala jsem na to úplně neskutečnou chuť. „A navrch šunku.“ Dodala jsem, než se mě stačil zeptat, jestli je to všechno.

Rozesmál se, ale nic neříkal. Jenom pustil mou ruku a odběhl. Než jsem se stihla vzpamatovat, byl zpátky. V ruce držel tác s mou snídaní. Jako obvykle nezapomněl na kopretinu. Dával mi ji každé ráno ode dne, kdy jsme byli spolu. Díky tomu jsem měla v pokoji neustále vázu plnou květin. Milovala jsem to.

Položil podnos na noční stolek. Mě naopak zvedl a odnesl do koupelny. Znovu jsem si uvědomila, jaké mám štěstí. Vztah s upírem byl prostě tak… Jiný. Neopakovatelný. Dokonalý. Připadala jsem si jako v romantickém filmu.

„Víš, co by mě zajímalo?“ zeptal se mě ve chvíli, kdy už jsem měla snědenou snídani a čekali jsme na Carlisla a jeho každodenní vyšetření. Ležel vedle mě a hladil mě.

„Co?“

Najednou se zatvářil tak nějak jinak. Dostala jsem najednou iracionální strach, že mě chce opustit.

„Dneska je úplně obyčejné ráno. Co bys řekla na to, udělat ho výjimečné?“ Řekl s něžným úsměvem a sáhl do kapsy. Vyndal z ní malou krabičku. Otevřel ji a já se dívala na nejhezčí prstýnek, který jsem si dovedla představit. Byl z bílého zlata a měl několik různobarevných kamínků.

„Vezmeš si mě?“ Upřel na mě své oči. V tu chvíli bych nemohla říct ne, ani kdybych chtěla. Stalo se přesně to, co říkal. Z obyčejného rána udělal neobyčejné. Rozbušilo se mi srdce. Divoce. Kývla jsem. Chtěla jsem mu dát pusu a říct, že ano. Že si ho vezmu. Začala jsem se k němu natahovat a v tu chvíli se rozrazily dveře. Zároveň s tím se ze spodního patra ozval Edward:

„Calisle, ne!“

S touto zvukovou kulisou se doktor zastavil mezi dveřmi. „Moc rychle jí bilo srdce,“ vysvětlil. Omluvně se usmál a vycouval na chodbu.

Rozesmála jsem se. Josh se zamračil a tiše zavrčel, což mě rozveselilo ještě víc. Miluju život s velkou rodinou za zády.

 

Porod se přibližoval. Josh skoro denně odbíhal na malý lov, aby pak nemusel utíkat před vůní mé krve tak daleko. V tu dobu mi dělali společnost různí upíři. Jen mě mrzelo, že zatím nepřijela Helen. Ta mi opravdu chyběla. Neviděla jsem ji několik měsíců. Už dávno jsem ji brala skoro jako mámu. Jediné, co mě utěšovalo, bylo vědomí, že časem přijede. Zatím se věnovala Natovi s Trish. Mé méně sobecké já to chápalo. Vždyť je kvůli mně pak bůhví jak dlouho neuvidí.

Evan, na kterého jsem si začínala pomalu zvykat, mi povídal historky z nomádského života. Povídal, co všechno během let viděl a zažil. Naštěstí pro mě vynechával ty podrobnosti, které se týkaly jeho jídelníčku.

S Bellou jsme nikdy neřešily nic důležitého. Občas vzpomínala na Nessiino dětství. Na roky po boku Cullenů. Nakonec mi povídala i o Jacobovi. Vysvětlila mi, co je otisk. Musela jsem si přiznat, že kdybych neměla upíra, tak by nebylo špatné být vlčí otisk.

Carlisle mi předčítal z různých knih. Většinou dost nudných. Když se mi nepodařilo se včas zachránit spánkem, tak jsem ho přerušovala zbytečnými otázkami, tak dlouho, než to prostě vzdal.

Edward mi začínal svým způsobem připomínat Nata. Choval se ke mně jako k mladší sestře. A aby toho nebylo málo, brzy začal slyšet děti. Dokázal rozluštit jejich pocity. Říkal mi, co se jim líbí a co ne. Když mi nebylo dobře, dokázal mě povzbudit tím, že mi řekl, že děti jsou šťastné.

„Nedokážeš mi říct, co jsou zač?“ udeřila jsem na něj znovu jednou otravnou otázkou, kterou jsem používala velice pravidelně.

„Takhle moje schopnost nefunguje, Abby.“

Nechápala jsem, že je tolik trpělivý. Být na jeho místě, dávno bych se poslala do háje. Ale nemohla jsem si pomoct. Byla jsem netrpělivá a tolik zvědavá. Toužila jsem znát jejich pohlaví. Vědět, jestli budeme v záplavě modré nebo růžové.

„Prostě počkáme. U Nessie jsme to taky zjistili až po porodu.“

Zašklebila jsem se. Trpělivost nebyla moje silná stránka.

 

Ležela jsem na vyšetřovacím lůžku v pokoji, který si Carlisle vybavil a zařídil jako porodní sál. Chladné doktorovy ruce mi jemně jezdily po břiše. To bylo taky jediné, co mohl dělat. Spolehnout se na své smysly. Poloupírčata mu jeho práci moc neusnadňovala. Podobně jako Nessie se nehodlaly nechat vidět na ultrazvuku.

Carlisle byl minutu od minuty více podmračený. To se mi nelíbilo. Myslela jsem si, že jde všechno podle plánu. Doktor blíž pozoroval velké fialové modřiny na mé kůži. S tím mohl počítat. Bella je měla taky! Miminka měla prostě problém vejít. Podobně jako ona, jsem měla také už zlomených pár žeber. Byla jsem šťastná, že se zatím vyhnuly páteři. Stejně jsem nemohla chodit. Každý pohyb bolel. Ale byla jsem rozhodnutá je donosit. Moje sestra to také zvládla.

„Vím, že Bella to vydržela delší dobu,“ vysvětloval opatrně. Jak mohl vědět, na co myslím? „Ale ty čekáš dvojčata. Dál by to mohlo být nebezpečné. Nechceme tě ohrozit ještě víc. Uděláme císařský řez.“

„Dětem to neublíží?“ To bylo první, co mě napadlo. Nemohla jsem se dostat až sem, aby to pak nevyšlo.

„Neboj. Poloupíři jsou dost odolní.“ Zněl tolik profesionálně a klidně. Bylo to až neuvěřitelné. Ale přesto jsem věděla, že má strach. Poslední dva týdny se nevzdaloval z domu. Byl neustále ve střehu, kdyby něco. Většinu dní i nocí jen seděl u sebe v pracovně a četl si zápisky s Bellina těhotenství a porodu. Několikrát jsem ho zaslechla, jak si mumlá:

„Hlavně nic nezanedbat.“

Znovu několikrát vyslechl Edwarda. Přišlo mi, že ho tím celkem mučí. Rozhodně to nebyla věc, na kterou by chtěl vzpomínat.

„Kdy?“ Srdce se mi rozbušilo. Cítila jsem pevný stisk ramena. Zvedla jsem pohled. Josh byl snad ještě bledší než obvykle.

„Dnes večer,“ odpověděl. Podíval se mi přitom zpříma do očí. „Bude to v pořádku.“ To zase patřilo Joshovi.

 

Pozorovala jsem Bellu a Edwarda. Ostatní byli pryč. Oni dva teď stáli v rohu místnosti a čekali, až Carlisle řekne, že je čas. On si zatím chystal vše, co by mohl potřebovat. Už odpoledne mi podrobně vysvětlil, co mě čeká. Uspí mě, vyndá miminka, a pak kousne. Udělá to, co už tolikrát. Josh si na to moc nevěřil. Bál se, že by nedokázal přestat. Bylo mi celkem jedno, čí jed mi bude proudit v žilách. Pochybovala jsem, že by to bolelo míň, kdyby mě kousl Josh.

„Tak jo, jdeme na to,“ zavelel. Vedle mé hlavy položil stříbrnou injekční stříkačku. Věděla jsem, co v ní je. Jed. Joshův jed, kdyby se něco pokazilo a oni museli použít Ewdardův způsob resuscitace, který znamenal jed přímo do srdce.

Něco mi píchnul. Byla jsem si jistá, že to není morfium. Bella mu před nedávnem řekla pravdu. Jak ji to ochromilo. Edward to zaslechl taky. Hrozně se kvůli tomu pohádali. Slyšela jsem, jak na sebe křičeli. Ani jsem na to nemusela mít jejich výborný sluch.

„Uvidíme se za tři dny,“ zašeptala moje sestra. „O děti se postarám,“ slíbila. Pomalu jsem se nořila do nevědomí. Nic mě nebolelo. Ani pohmožděná žebra, záda, nohy. Konečně. Aspoň pár minut. Než začne přeměna.

 

Z mého klidného rozpoložení mě vytrhla bolest. Nejprve na krku, srdci, břiše. Postupně se rozšiřovala dál do celého těla. Za pár chvil mě pohltila celou. Jako by mě někdo pálil zevnitř. Každý milimetr byl sžírán žárem. Najednou nic neexistovalo. Celý můj předchozí život zmizel. Bylo mi to jedno. Všechno bylo potlačeno tím ohněm někam daleko. Neslyšela jsem, co se kolem mě děje. Uvěznilo mě to v mé hlavě. Nemohla jsem se pohnout, otevřít oči. Došlo mi proč. Anestezie. Má stejné účinky jako morfium. Fajn. Na malý okamžik mě napadlo, že před tím budeme muset ochránit Trish. Kdyby se chtěla stát tím, čím se stávám já.

Dá se vlastně něco takového ještě nazývat bolestí? Matně jsem si vzpomínala na dobu po nehodě. Tehdy jsem si myslela, že trpím. Proti tomuhle to nic nebylo. Mé malé a hodně potlačené já mi opakovalo, že to jednou přestane. Že ve skutečnosti nehořím. Že to je jen přeměna.

Snažila jsem se soustředit na to, co se děje kolem. Kdo je v pokoji? Kdo v domě? Přijela už Helen? Najednou to bylo až překvapivě snadné. Zároveň jsem pořád cítila bolest. Nedala se potlačit, ale myslet na něco dalšího mi přesto trochu pomáhalo. Moje mysl se rozdělila na dvě části. Pak na tři, když jsem začala myslet na děti. Nevěděla jsem, jestli jsou to holky, kluci nebo pár. Pojmenovali je? Měli jsme s Joshem vybraná jména. Addelaide a Azure pro dívky. Jesse a Jeremiah pro kluky. Vybírali jsme to tak, aby jména dětí začínala stejně jako ta naše.

„Slyšíš ji?“ Překvapil mě najednou hlas. Nevěděla jsem, že tu někdo je. Když jsem se soustředila, tak jsem cítila jeho chladný dotyk na své ruce. Bylo to neskutečně příjemné.

„Jenom zvířata, Joshi.“ Slyšela jsem tichý povzdech.

„Je to strašný,“ svěřoval se můj upír. „Chtěl bych vědět, jestli je v pořádku.“

„Ani nevíš, jak moc tě chápu.“ Souhlasil Edward. „Když jsem sledoval přeměnu Belly, byly to nejhorší a nejdelší tři dny.“

„Proč je tak tichá a klidná?“ Hlas měl plný obav. „Opravdu si jsi jistý, že se nic nestalo? Viděl jsem několik přeměn, ale nikdy to nebylo tak… bezproblémové.“

„Protože byla pod vlivem léků,“ uklidňoval ho. „Viditelně to má stejné účinky jako to morfium na Bellu. Asi je paralyzovaná. Neboj se. S ní to bylo stejné. Pak se po třech dnech probudila.“

Jo a po třiadvaceti letech ti řekla pravdu. Ozvalo se mé cynické já. Kdybych nebyla tak moc paralyzovaná, tak bych se tu svíjela a křičela.

„Půjdeš se podívat dolů?“ Zkusil odvést Joshovu pozornost někam jinam. Jasně, dole bude Helen s Bellou a taky děti.

V mozku mi zablikala kontrolka. Jsou v pořádku? Proč o nich neřekl víc? Co když se něco nepovedlo! Moje miminka! Jak asi vypadají? Komu jsou podobní? Zase jsem na ně začala myslet. Přitom jsem ale dál myslela na bolest, Trish, Joshe… Tenhle nový mozek… Zblázním se z něj.

 

Nevěděla jsem, jak dlouho jsem mimo. Anestezie přestala účinkovat už dávno. Už jsem nebyla svázaná a přeměna konečně podle všeho probíhala normálně. Vřískala jsem, kvílela a svíjela jsem se. Pokaždé, když jsem úzkými štěrbinami zahlédla Joshe, vypadal, že by brečel, kdyby to šlo. Celou dobu mě uklidňoval, že to bude dobrý. Prý si vedu dobře.

Ha. To určitě. To bych nekřičela. Bella si vedla dobře. Ona se dovedla ovládnout. Mně sebeovládání opustilo. Znovu jsem zasténala a prohnula jsem se.

Jen v okamžicích, kdy jsem se soustředila na něco konkrétního, dokázala jsem se na pár minut zklidnit.

Po nekonečně dlouhých hodinách se něco změnilo. Najednou už nebylo tolik těžké se ovládat. Zmlkla jsem a zůstala ležet se zavřenýma očima. Vnímala jsem změny, které se mnou staly. Přišlo mi, že toho slyším víc. Tak to bylo správně. Slyšela jsem tlukot dvou srdcí, dech několika upírů. Víc upírů než jsem čekala. Někdo chodil v přízemí a na zahradě se rozjíždělo auto, ze kterého bylo také slyšet srdeční rytmus.  Trish! Oni sem přivezli Trish! Proč? Mohla bych ji zabít!

Moje srdce bilo čím dál rychleji. Bolest začínala ustupovat, až zůstala jen v hrudníku.

„Za chvíli bude konec,“ upozornil hlas za mou hlavou.

„To je dobře,“ reagovala neklidně Helen! Tu jsem čekala. Ona nám tu měla pomáhat. Hlídat mě. Nedovolit, abych ujela. Byla jsem hrozně ráda, že ji slyším.

Moje srdce najednou vynechalo. Jednou. Podruhé. Potřetí a už nenaskočilo. Přeměna byla u konce. Jediná bolest, která zůstala, bylo pálení v krku. Měla jsem co dělat, abych si hrdlo nechytla oběma rukama. Podle Joshe bude hůř. Až se nadechnu a ucítím… Začala jsem se bát. Automaticky jsem přestala dýchat.

„Co se děje?“ ozval se netrpělivě Josh.

„Má strach,“ reagoval Edward. Z jeho hlasu jsem slyšela překvapení. „Poznala, že tu ještě před chvílí byla Trish. Bojí se, své reakce.“

„Říkal jsem, že je hloupost, aby sem jezdila teď,“ prskal Josh. „Abby, lásko, otevři oči. Bude to v pořádku. Už jí nemůžeš nic udělat,“ uklidňoval mě mazlivým hlasem.

Násilně otevřela oči. Nadechla se a čekala jsem, že se znásobí bolest v mém krku. Místo toho překvapeně vyjekla a skočila do rohu místnosti. Vyděšeně jsem sledovala osm párů topazových očí a jeden karmínový. Znovu jsem se nadechla. Znovu se nic nestalo!

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Kristiana

10)  Kristiana (27.05.2011 20:16)

„Moc rychle jí bilo srdce,“ Říkala jsem si, jaká to není krásná romantika a on tam naběhne Carslisle. Málem jsem se svalila smíchy ze židle.
Byla jsem nervózní a napjatá, jak asi porod dopadne. Bude problémový? Půjde všechno hladce? Co děti? Budou to holky, kluci nebo od každýho jedno?
A ten konec! Že by se zablokovala svou schopností? Protože jinak si to vysvětlit neumím...
Edward a barevná zvířátka mě stále dostávají do kolen.

SarkaS

9)  SarkaS (26.05.2011 15:26)

jůů, a co děcka? Kdo je má když na ní tolik lidí zírá? Jsem zvědavá co jsou prťata zač. Budou určitě úplně kouzelní

sakraprace

8)  sakraprace (20.08.2010 19:30)

A co děti????? Holky, kluci, oboje??? A co Trish, nenechá se zvyklat???
Krásná kapitolka, letím hned na další

7)  hellokitty (28.07.2010 12:06)

Ewik

6)  Ewik (27.07.2010 23:05)

Úžasné, ale jak jsou na tom děti? A co to vůbec mají? Jsem strašně natěšená na další díl a ten konec tomu moc nepomohl.
Jinak , byl to krásný díl.

Mili

5)  Mili (27.07.2010 21:37)

Teda takhle to zakončit, co se nestalo a co miminka??? zas mi naplno bude pracovat fantazie a já budu přemýšlet, jak to dopadne dál. Byla to úžasná kapitola

4)  belko (27.07.2010 19:59)

Gassie!!! Kde jsi!! kam jsi šla!!! máš přece přidat HNED další kapitolku!
Co děti? jak se teď cítí Trish, nezávidí trošičku? a že by měla Abby fakt dlší úžasný dar? a...GASS, KDE JSÍÍÍÍ !!!!!!

sfinga

3)  sfinga (27.07.2010 18:56)

Jú, já jsem, napnutá. Co se jí narodilo? Kluci, nebo holčičky? nebo páreček?

A co znamená to: Znovu jsem se nadechla. Znovu se nic nestalo!
Má dar jako Bella?
No tak Gassie, povídej, vyprávěj... prosím

Michangela

2)  Michangela (27.07.2010 12:04)

Takové napínavé konce mi nevadí. Jsem natěšená na zjištění proč ji nepálí v krku. Nový dar???

Evelyn

1)  Evelyn (27.07.2010 08:20)

Skvělé, ale co miminka? Jsou v pořádku? Holčičky nebo kluci nebo pár? A co to, nadechla jsem se a nic se nestalo? Gaisse, kapitola báječná, ale prosím prosím chtělo by to další

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek