Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Kopretina.jpg

Abby s Joshem jsou spolu už rok. Už druhé prázdniny tráví na cestě. Co se za tu dobu změnilo? Splní se jim konečně touha po dítěti? Jak do toho zapadá Evan? Co chce?

Kapitola 16. – Nečekaná návštěva

Seděla jsem v autě a pozorovala, jak na obzoru začíná nový den. Bylo mi krásně. Prožila jsem naprosto úžasné prázdniny s nejlepším klukem na světě a už dávno mi bylo jedno, že je upír. Milovala jsem ho každý den o trošku víc, i když jsem si vždycky myslela, že už to nejde. Vedle něj jsem měla pocit, že jsem jedinečná a jediná.

Ale léto se pomalu blížilo ke konci a my se vraceli zpátky na Aljašku. Další prázdniny strávené po boku Joshe. Letos to ale bylo jiné. Byla jsem přijatá na univerzitu. Nevěděla jsem, co mě čeká. Svým způsobem jsem se těšila. Ale od chvíle, co jsme se s Joshem dohodli, že si pořídíme dítě, jsem doufala, že všechno dopadne trochu jinak. Už to byl rok.

Rok… Z pohledu upírů krátká chvíle. Ale já jsem jen člověk. Pořád. I když loni touto dobou jsem doufala, že by to mohlo být jinak. Nevyšlo to. Pořád jsem byla jen člověk žijící mezi upíry. Poslední měsíce jsme prožili v myšlenkách na Evana. Nejprve jsme se ho báli. Byl jak časovaná bomba. Nevěděli jsme, co udělá a on celou dobu zůstával nerozhodnutý. Časem jsme si zvykli. Alice několikrát týdně zkontrolovala jeho budoucnost. Edward nespokojeně mručel něco o tom, že by už mohl vědět, co chce. A Emmett s Jacobem a Jasperem měli nové oblíbené téma sázek.

My s Trish jsme se mezi tím učily žít s upíry.

Pro Trish to bylo asi snazší než pro mě. Ona nehodlala nic měnit na svém lidství. Vyhovovalo jí to tak, jak to bylo. Nathanielovi to bylo jedno. Řekl jí, že by ji miloval za všech okolností, a pokud chce zůstat člověk, bude ji v tom podporovat.

Já se po rozhovoru s Charliem rozhodla. Když se po našem návratu rodina dozvěděla, co jsme měli v plánu udělat, tak na nás střídavě křičeli a obviňovali mě z naivity a Joshe z nezodpovědnosti. Nakonec to odnesl i Charlie, na kterého křičel Edward přes telefon, co mi to proboha vykládal za nesmysly!

Zas a znovu nám opakovali, že je opravdu dobře, že to nevyšlo. Prý to bylo moc ukvapené rozhodnutí. Když mě to nepřešlo za celý rok, pomalu to začínali akceptovat. Po maturitě už byli všichni smíření s tím, že nám do rodiny přibude nový poloupír, když to vyjde, a ono to zatím nevycházelo. Pomalu jsem se s tím smiřovala. Prostě dítě nebude. Ještě jeden rok a nechám se normálně přeměnit. Budu upírka bez poloupířete. Stejně tak jako ty spousty přede mnou. Nemůžu mít tak moc podobný osud jako moje sestra.

 

„Pojedeme?“ zeptal se mě Josh, když už bylo slunce celkem vysoko. Jeho kůže v záři paprsků nádherně světélkovala. Chtěla jsem ho ještě chvíli sledovat, ale to nebylo možné. Kolem se začali objevovat první lidé. Začínalo hrozit, že ho někdo uvidí.

Kývla jsem a opřela si hlavu o okýnko. Poslouchala jsem, jak motor lehce naskočil. Vyjeli jsme na asfaltovou silnici.

„Kam jedeme?“ otočila jsem se na něj a pozorovala jemnou linii jeho tváře.

„Kam budeš chtít.“ Na jeho tváři se objevil ďolíček. Znovu jsem se podivovala nad tím, jak se jeho tvrdá kůže může tak lehce tvarovat.

To ale neměnilo nic na tom, jak moc vyčerpaně jsem se cítila. Nejraději bych zamířila zpátky do hotelu, zalezla do postele a spala. Byla jsem neskutečně unavená. Proč jen jsem se souhlasila s tím, že mě může probudit tak brzy? Zívla jsem a mžourala na svět zpod nateklých víček. Podívala jsem se do zrcátka.

„Ještě o trochu světlejší kůži a můžu tvrdit, že jsem upír,“ dala jsem volný průchod své nespokojenosti, když jsem viděla hluboké modré kruhy pod svýma očima. Otázku na cíl naší cesty jsem nechala nezodpovězenou.

Josh se zasmál. „Miláčku, netvrď mi, že jsi nevyspalá. Spíš dvanáct hodin denně,“ kroutil nevěřícně hlavou.

Znovu jsem si zívla. „To je tím střídáním časových pásem. Ne všichni v tomhle autě jsou neunavitelní,“ odsekla jsem. Protáhla jsem se, co mi to stísněný prostor dovoloval.

„Tak kam pojedeme?“ zopakoval svou otázku a na malý okamžik se ke mně otočil.

Asi jsem ho něčím rozhodila, protože další zatáčku projel trochu ostřeji, než bylo obvyklé. Můj žaludek náhle zaprotestoval a já si naštěstí včas stihla rukama překrýt ústa. Zareagoval a dostatečně rychle mi zastavil u krajnice. Jen jsem se vyklonila a začala jsem bezútěšně dávit. V tu chvíli mi bylo naprosto jedno, že mě vidí. Cítila jsem jeho chladné ruce na čele a krku. Neměla jsem sílu, abych proti tomu jakkoliv protestovala.

„Jak ti je?“ zeptal se mě po pár minutách, které jsem strávila v předklonu, a podal mi láhev vychlazené vody.

„Právě jsem dnes podruhé viděla svou snídani,“ zaskuhrala jsem a vypláchla si pusu od žaludečních šťáv. „Nebyla hezká ani prvně. Měla jsem ji vynechat.“

„Můžeme jet dál?“ V jeho hlase jsem slyšela strach a obavy. Chtěla jsem ho ujistit, že naší další cestě nic nebrání, ale nebyla jsem si jistá. Nejraději bych se stočila na zadní sedačky a chvíli si odpočinula.

„Jo, jedeme,“ odpověděla jsem. Zavřela jsem oči a opřela si hlavu o opěrku. „Řekni mi, že upíři nezvracejí a můžeš mě hned kousnout.“

Trochu toporně se zasmál. Neodpověděl, ale znovu mi položil ruce na obličej. Cítila jsem jeho chladný dech.

„Je něco, čím bych ti mohl pomoci?“

„Jedeme do hotelu, potřebuju sprchu,“ zaprosila jsem takřka bezhlasně.

 

Další hotel, další zvracení, další hodiny spánku. Neudržela jsem v sobě naprosto nic. Ale splnilo se to, po čem jsme oba toužili. Konečně jsem byla těhotná. Naše malé poloupíře se rozhodlo nám radost zatím nedopřát. Místo toho jsem si užívala neskutečné nevolnosti a únavu.

„Obyčejným autem nedojedeme, Carlisle,“ slyšela jsem z vedlejšího pokoje Joshův tichý hlas. Asi se bál, že mě probudí. V posledních dnech jsem vlastně nic jiného nedělala, než že jsem spala.

„Letadlo taky nepřipadá v úvahu,“ odpověděl na otázku. „Když neleží, zvrací ještě víc… Jo, snažím se, aby pila,“ odpověděl trochu hruběji, než bylo nutné. Poslední dny si na něm vybraly svou daň. Litoval, že mi neodporoval, když jsem se rozhodla pro dítě. Podle všeho jsem to snášela ještě hůř než Bella.

„Počkáme, neboj.“

Napadlo mě, že stejně nikam nemůžeme. Cestu autem jsem nedávala už před třemi dny. Nechtěla jsem si stěžovat. Dokonce jsem se snažila jízdu zvládnout, ale když jsme stáli potřetí během deseti kilometrů, Josh to nevydržel a zastavil u prvního lepšího hotelu, na který jsme narazili. Od té doby jsme byli tady. Ani jsem nevěděla, co to je za město.

Cítila jsem jemný závan vzduchu a uslyšela tiché kroky. Postel se se mnou lehce zhoupla a na mé čelo se přitiskly chladné, tvrdé rty.

„Snaží se sem dostat co nejdříve,“ začal opatrně. „Ale prý ví, co by ti mohlo ulevit.“ Vypadal, že se mu ta možnost vůbec nelíbí. Tušila jsem, že se hlavně bojí toho, co na to řeknu já, protože jsem věděla, co pomohlo Belle, když čekala Ness.

„Jak to chceš udělat?“ zašeptala jsem. „Přitáhneš mi recepční, nebo zavoláme poslíčka? I když pokojská taky nevypadá špatně.“

Zasténal. „Nemůžeš to brát chvíli vážně?“

„Já to beru vážně, Joshi. A opravdu nevím, jak to chceš udělat.“ Carlisle je doktor, ten má jiné možnosti. „Prostě počkáme, než přijedou Cullenovi.“ Ti s sebou určitě něco přivezou. Potom, co jsem se svěřila s touhou po poloupířeti, si Carlisle udělal zásoby krve.

„Půjdu na lov. Začneme se zvířecí,“ vysvětlil mi můj upír a zvedl se z postele. „Vrátím se brzy.“ Dal mi pusu na čelo a zase jsem osaměla. Věděla jsem, co budu dělat. Spát. Díky tomu mi ani nevadilo, že odešel. Zavřela jsem oči a více se zavrtala do teplých přikrývek.

Z neklidného spánku mě vyrušilo klapnutí dveří. Netušila jsem, jak dlouho jsem spala, přesto mě překvapilo, že je zpátky tak brzy. Les byl celkem daleko. Čekala jsem, že se nevrátí dříve jak za tmy, ale venku bylo pořád světlo.

„Joshi?“

Nic. Nikdo neodpověděl. S námahou jsem od sebe odlepila víčka a stěží jsem potlačila výkřik. Nade mnou se skláněl cizí upír. Vypadal starší než upíři, se kterými jsem se do té doby setkala. Mohl být starší než Helen. Byl vysoký, měl tmavé vlasy a sytě rudé duhovky. Takže nebyl vegetarián. Se zájmem si mě prohlížel.

„Pořád jsem přemýšlel, co na vás mají, tak jsem se musel přesvědčit na vlastní oči,“ začal mluvit, když viděl, že ho sleduji. Dostatečně jemně mi dvěma prsty přejel přes tvář a zvedl mi bradu, aby si mě mohl lépe prohlédnout.

„Lidské ženy,“ řekl s odporem v hlase a pustil mě. „Zranitelné a pomíjivé. Nechápu, že kvůli vám zradí vlastní druh, vyzradí tajemství. Měl bych tě zabít,“ ušklíbl se. „Nebo bych možná měl zabít je. Nic jiného si nezaslouží, když jdou proti vlastnímu druhu.“

„Evan?“ použila jsem jeho jméno jako otázku. Snažila jsem se nemyslet na jeho pohrůžku.

„Kdo jiný? Ucítil jsem vás před pár kilometry, tak jsem vás sledoval. Jste tak neopatrní,“ odfrkl si pohrdlivě. „On je neopatrný. Měl by si tě hlídat,“ ušklíbl se. „Stačí jeden nádech, abych zjistil, kde jste a kam jdete.“

Nadechl se, aby mi to ukázal. Na jeho tváři se objevila směs údivu a možná zděšení. Dovolila jsem si drobný úsměv. Medvěd. Sice mi to přišlo celkem ohrané, ale tentokrát by mi to prvně mohlo zachránit život. Pokud nejí zvířata, mohl by ho medvědí pach celkem spolehlivě odradit od toho, aby mě vysál.

„Medvěd?“ zeptala jsem se ho, když dlouhou dobu mlčel.

Neodpověděl a znovu se nadechl, jakoby nevěřil svým smyslům. „Ty jsi měnič?“ položil mi nečekanou otázku. On věděl o měničích? Takových prý moc nebylo ani mezi upíry.

„Ne…“ chtěla jsem ještě dodat něco o svém daru, ale skočil mi do řeči.

„Tvá vůně je jiná,“ vysvětloval. „Cítím medvěda a ještě něco. Neumím to popsat,“ přemýšlel nahlas a zkoumavě si mě prohlížel.

Odhrnula jsem ze sebe přikrývku, aby viděl mé břicho, které už bylo lehce vyboulené. Na malý okamžik vypadal, že se mě chce dotknout. Zarazil se.

„Co to je?“ zeptal se, ale hned si odpověděl. „Dítě… Proto vypadáš tolik unaveně.“ Dál nic neříkal. Posadil se vedle mé postele a pozoroval mě.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Kristiana

9)  Kristiana (27.05.2011 19:39)

Ze začátku jsem byla smutná, že jim to z mimčem nevýjde, ale u prvního zvracení jsem si zavýskla. Bylo mi jasné, že je to tady.
Evan přišel na "návštěvu", držte mě! Docela jsem se lekla, co jí neudělá, ale zatím se zdá relativně klidný. Jsme zěvdavá, jak jeho "návštěva" dopadne.

SarkaS

8)  SarkaS (26.05.2011 15:06)

Evan si tam jen tak sedne na pokec jo? No to je docela frajer, jsem zvědavá na Joshe až ho tam načape

sakraprace

7)  sakraprace (20.08.2010 16:54)

Ježiši, ještě, že jsou další díly už napsané. Tenhle konec by se mnou švihnul

Ewik

6)  Ewik (20.07.2010 23:13)

Bude mimi

Skvělá kapitola
Těším se na další.

Mili

5)  Mili (20.07.2010 21:54)

Úžasná kapitola, jsem hrozně zvědavá, jak to bude pokračovat dál. Předpokládám, že Evan Abby neublíží, kdyby chtěl, tak už by to asi udělal ne:) Fantastická kapitola

sfinga

4)  sfinga (20.07.2010 18:13)

Sakra, tak jsem pěkně našponovaná. Evan, zrovna on! Abby indisponovaná, Josh nepřítomen. Jak tohle dopadne?

Michangela

3)  Michangela (20.07.2010 17:59)

Tak dlouho před ním utíkají a nakonec místo lovícího upíra máme zadumaného myslitele???

2)  hellokitty (20.07.2010 16:30)

Evelyn

1)  Evelyn (20.07.2010 14:50)

Poloupíře - skvělé
Evan - Co má za lubem?
Těším se na další kapitolku

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still