Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Kopretina.jpg

Dnešní díl se jmenuje Za hranicí vědomí.

Co všechno se musí stát, aby se Abby rozhodla, že přeměna není tak špatná možnost? Jak se k tomu bude stavět Bella s Edwardem?

Kapitola 11. – Za hranicí vědomí

„Píp, píp, píp…“

To tiché monotónní pípání byly první zvuky, které jsem si uvědomovala. Pak jsem se nadechla a celým tělem mi projela obrovská bolest. Měla jsem pocit, že mi někdo rozebral kosti, a pak zase znova poskládal do nového tvaru. Chtěla jsem otevřít oči a podívat se, kde to jsem. Moje tělo mě ale neposlouchalo. Zkoušela jsem to znovu a znovu, ale neúspěšně. Nemohla jsem se hýbat, mluvit, nic.

Ještě štěstí, že mi fungovaly aspoň uši. Slyšela jsem otevření dveří a několik tichých kroků.

„Jak je jí?“ zeptal se melodický hlas. Edward. Nepřekvapilo mě to. V této nemocnici pracoval Carlisle. Určitě tu už byli všichni.

„Pořád stejně,“ poznala jsem Joshe. „Neměl jsem odjíždět. Měl jsem si počkat na její odpověď. Kdybych tam byl, nic by se jim nestalo.“

Napadlo mě, jestli jsou všichni upíři tak patetičtí a melodramatičtí. Podle Belly měl Edward sklony taky všechno svádět na sebe. Chtěla bych mu říct, že za nic nemůže. Sice by mu to stejně nejspíš nepomohlo, ale aspoň bych se sama cítila o trochu lépe. Nemůže si to vyčítat.

„Navíc nepoznám, jestli se probouzí.“ Zněl smutně a nešťastně.

Jak nepozná? Asi jsem se zase maskovala do nějakého zvířete. To je pěkně otravný dar. Místo aby mi pomáhal, tak mi od počátku škodí.

„Už ses rozhodl, co bude dál?“ změnil Edward téma hovoru.

„Řešili jsme to už několikrát!“ zavrčel Josh. „Nerozmluvíš mi to. Pokud mě bude chtít, budu s ní. Chci být s ní. Chránit ji. Starat se o ni.“

Teď mi mělo začít bušit srdce. Proč se to nestalo? Moje tělo mě zklamalo. Co když se mi to jen zdá? Dál se ozýval ten stejný pomalý rytmus.

Čekala jsem na Edwardovu odpověď, ale mlčel.

„Když jsem si uvědomil, jak málo chybělo a mohl jsem ji ztratit…“ zašeptal můj upír a jemně mě pohladil po ruce. Cítila jsem jeho chladný dotek.

„Víš, co na tom je nejhorší?“ zeptal se ho Edward a ani nečekal na odpověď. „Že tě chápu. Je tolik jednoduché se do nich zamilovat.“

„Už mi nebudeš bránit?“ Josh zněl překvapeně.

„Zkusil jsem vám zabránit, pak jsem se snažil ti to rozmluvit. Na víc nemám na to právo. Taky jsem to udělal,“ připustil. „Byl jsem asi první upír, co si proměnil lidskou ženu místo toho, aby si našel upírku. Ale zajímá mě, jak se zachováš ty. Přeměníš ji?“

Otevřenost Edwardovy otázky mě překvapila. Stejně jako jeho upřímnost. Měla jsem radost, že už nebude mít připomínky.

„Pokud o to bude stát, tak ji přeměním hned, jak mě o to požádá,“ přiznal Josh. „Nemám takové sebeovládání jako ty, abych jí to rozmlouval, a v podstatě jsem sobec. Pokud se mnou bude chtít strávit zbytek věčnosti, nebudu jí bránit. Žádná ultimáta. Nic. Prostě kousnu… Nebo ji vezmu za Carlislem.“

Edward se uchechtl. „Takže už jsi prošel fází ‚oživlá skála‘?“

Ticho mi naznačilo, že Josh asi jen kývl. „Nikdy jsem si nedovedl představit tak silný cit. Stejně jako jsem si nedovedl představit, že se můžeme tolik změnit. Tak moc ji miluji.“ Další letmý dotek. „Pro ni bych byl snad schopný donutit Zemi, aby se otáčela obráceně.

Mně se mělo znovu rozbušit srdce a zase se to nestalo. Pořád se ozývalo jen monotónní a pomalé pípání. Znovu mě napadlo, že se mi to třeba jen zdá. Třeba se za chvíli probudím ve své posteli.

„Dobře,“ odpověděl Edward na nějakou Joshovu myšlenku. „Kdyby se něco změnilo, dej vědět. Bella má o ně strach. Přijdeme zase zítra.“

Ozvalo se několik tichých kroků a dveře do pokoje se tiše zavřely. Chtěla jsem otevřít oči, abych se přesvědčila, že Josh neodešel. Že tu stále je a sedí u mé postele. Nepovedlo se. Za chvíli jsem zase ztratila vědomí.

 

Je hrozný pocit, když je člověk zavřený ve své hlavě a nemůže se dostat ven. Nevěděla jsem, kolik času uběhlo od chvíle, kdy mluvil Josh s Edwardem. Znovu jsem se probrala do toho zvláštního stavu, kdy jsem nemohla nic, jen poslouchat. Vlastně jsem mohla přemýšlet. Myslela jsem na Joshe. Představovala jsem si jeho tvář. Těšila jsem se na chvíli, až konečně otevřu oči a uvidím ho.

Opět jsem slyšela otevření dveří, které následovaly dvoje tiché kroky.

„Promiň,“ poznala jsem hlas Alice. Mluvila tiše a smutně. V jejím hlase jsem zaslechla suché upíří slzy.

„Za co?“ zajímalo Joshe.

Taky jsem nechápala, za co se může omlouvat.

„Neviděla jsem to,“ vysvětlila. „Měla jsem je hlídat. Vidět, že se něco chystá. Ale ti únosci si mysleli, že to je někdo jiný, a pak tak rychle měnili rozhodnutí…“ hlasitě vzlykla.

„Alice, za to nemůžeš,“ uklidňoval ji. „Nemám ti co prominout. Nic jim neudělali. Za pár dní budou obě v pořádku,“ odmlčel se. „Nebo vidíš něco jiného?“

„Nevím,“ přiznala. „Abby vůbec nevidím. Nejsem schopná se na ni vyladit.“ Zněla skoro zoufale.

„Alice, lásko, klid.“ Poznala jsem Jasperův hlas. „Je toho na ni hodně,“ pokračoval nejspíš směrem k Joshovi. „Pořád ji uklidňuju, že to může být tím jejím darem, ale nenechá se. Za ty roky se celá naše rodina naučila tak hodně spoléhat na její dar, že tuhle situaci bere jako osobní prohru.“

Josh pochopil. „To je jasný, že to je darem, Alice. Když se nadechneš, ucítíš medvěda. Její tělo se brání.“

Dál jsem už nic neslyšela. Asi jen mlčeli a dívali se na mě. Za chvíli jsem zase uslyšela zvuk dveří.

 

Návštěvy v mém pokoji se střídaly jedna za druhou. Některé jsem vnímala a jiné ne. Jediný, kdo pořád zůstával, byl Joshua. On odcházel jen na nezbytně nutnou dobu, aby nevypadal tolik nápadně. Jinak seděl u mé postele, mluvil na mě, držel mě za ruku. Povídal mi o tom, co všechno budeme dělat, až se vrátím domů. Líčil to tak krásně, že jsem to skoro viděla před sebou.

„Ahoj,“ pozdravil najednou Carlisle. Tím mě vytrhl z mých myšlenek. Na malý okamžik jsem zase mohla opustit vězení ve své hlavě.

„Ahoj,“ odpověděl smutný hlas.

„Nechceš se jít podívat na Trish? Probrala se.“

Když jsem to slyšela, měla jsem velikou radost. Zároveň mě znovu napadlo neuvěřitelné množství otázek. Jak dlouho tu už vlastně ležím? Co se mi stalo? Proč jsem v bezvědomí? Je tohle vůbec bezvědomí, vždyť vnímám. Vím o sobě i o tom, co se děje kolem mě.

„Budu tady,“ zamumlal Josh a jemně se mě dotkl. Jeho chladný dotyk byl tolik příjemný. Chtěla jsem, aby mě hladil všude tam, kde to bolelo. Hlavu, žebra, nohu…

„Klidně běž,“ řekl doktor potichu. „Stejně se zatím nejspíš neprobere.“

„Jak to můžeš vědět,“ vystartoval na něj Josh. „Co když ten její dar umí převézt i ty vaše moderní přístroje? Od doby, co tu je, jsem ji ještě necítil. Většinou má pach medvěda.“

Poslední věta mě pobavila. Sice jsem to už slyšela několikrát, ale pořád se mi líbila ta představa. Medvěd v nemocnici. Fajn. Hlavně ať si nechají Emma doma.

„Bratr bude rád, když tě uvidí,“ pokusil se Carlisle o nátlak. „O Trish ani nemluvě. Je strachy bez sebe. Bojí se o ni. Měl bys ji jít uklidnit.“

„Nemůžu od ní,“ zaskuhral. „Mám strach, že když odejdu, tak se něco stane.“

„Neboj, není důvod, aby se cokoliv dělo. Určitě se brzy probere. Obě operace dopadly dobře, otoky splaskly…“

„Sakra, doktore,“ skočil mu netrpělivě do řeči. „To mi říkáš už tři dny!“ Zvýšil hlas. „Pořád se nic neděje!“

Carlisle zachoval klid. „Požádám Helen, aby tě na chvíli vystřídala. Musíš si na chvíli odpočinout. Tohle je hodně i na upíra.“

Neslyšela jsem jeho odpověď, protože jsem se zase vzdálila do nevědomí.

 

„Kdy jsi byl naposled lovit?“ zeptal se starostlivý hlas mé nejstarší sestry.

Představila jsem si jeho temně černé oči. Jak to může vydržet? Sedět celé dny v nemocnici, cítit všechnu tu krev kolem a nejít se nakrmit? Určitě musí velmi trpět. Popisovali mi to pálení v krku. Věřím tomu, že to je horší než si dovedu představit. Nechtěla jsem, aby trpěl. Znovu jsem se pokusila násilně otevřít oči. Nebo třeba jen pohnout rukou. Cokoliv, aby viděl, že jsem v pořádku a mohl na chvíli odejít. Vždyť les není daleko. Byl by pryč nanejvýš hodinu.

„Nechci ji opustit,“ odpověděl stejně jako Carlislovi.

„Budu tu s ní,“ navrhla mu. „Stejně nejspíš nevnímá.“

„To je právě ono. Nejspíš,“ odsekl. „Cítíme medvěda, Alice ji nevidí a Edward jí čte v mysli jen něco o modrých tančících slonech s oranžovými balónky. Prý mu to připomíná to, když vy recitujete, aby nemohl slyšet něco, co si nepřejete odhalit.“

Další překvapení. Na to jsem v posledních dnech opravdu nemyslela. Sakra, teď na to budu myslet pořád. Nestalo se, protože Josh udělal něco, co okamžitě změnilo atmosféru v pokoji.

Chytil mě za ruku. Přiblížil se asi až ke mně, protože jsem cítila jeho chladný dech na svém uchu.

„Abby, prosím, už se probuď,“ zašeptal naléhavě. Dělal to sice několikrát denně, ale teď byl mnohem naléhavější a důraznější.

Kdybych mohla brečet, už dávno bych máčela polštář. Bylo mi ho líto. Chtěla jsem mu říct, že ho slyším, že...

„Lásko, udělám pro tebe všechno, jenom otevři oči,“ řekl a z jeho hlasu jsem cítila zoufalství.

„Já už to nevydržím, Bello,“ oznámil mé sestře.

Slyšela jsem její tiché vzlyky. Plakala bez slz. „Uvažoval jsi nad přeměnou?“ zeptala se ho roztřeseným hlasem.

Přestal dýchat. „Zopakuj to,“ Veškerá láska, kterou jsem slyšela, z jeho hlasu ještě před chvílí, zmizela. Teď z něj šel skoro strach.

„Myslela jsem pro případ, že by nebyla naděje…“ vysvětlovala polohlasně. „Mohli bychom ji zachránit.“

„Nechce to, Bello. Všichni známe její názor na to být jako my. Pokud to udělám, dopadne jako Rosalie. Bude se trápit.“

„Máš Edwardovy sklony!“

V hlase se mu objevil pobavený tón. „Asi to bude stravou. Dřív by mě nenapadlo takhle uvažovat. Ale teď je to jiné. Nemůžu udělat něco, co nechce. A přeměnu nechce.“

Co když chci? Napadlo mě najednou.

„Takže ji necháš zemřít?“

„To se nestane!“ pronesl pevně. „Musíme počkat.“

Hořce se zasmála. „Všichni se chováte stejně. Myslíš, že to je pro ni nejlepší? Edward se taky snažil a málem jsme zemřeli oba!“

„Jak už jsem řekl, počkáme a uvidíme.“ Byl naprosto nezlomný a neústupný.

Jejich rozhovor mě postavil před novou úvahu. Je opravdu tak špatné být upír? Bella mi říkala, že to chtěla skoro od začátku. Milovala Edwarda a nechtěla ho ztratit. Nechtěla stárnout. Chtěla jenom jeho. Já se hned na začátku rozhodla, že to nechci. Proč? Protože jsem neměla důvod. Teď ho najednou mám. Jednoho nádherného upíra. Jeho jsem na začátku taky nechtěla. Ale situace se změnila. Najednou jsem se nestavěla tolik odmítavě ani k přeměně. Proč to nepřijmout, když by nebyla jiná možnost? Nebudou z toho mít radost. Edward si přímo užíval toho, že to nechci. Třeba to potěší aspoň Joshe. Ten přece říkal, že mi to nebude rozmlouvat. Teď mu to musím nějak říct!

Sebrala jsem všechny síly a konečně otevřela oči.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Kristiana

13)  Kristiana (26.05.2011 21:18)

Abbyiny stavy, kdy vnímala mě dost děsili. Poslouchat, jak se o ní baví a nemoci nic říct, reagovat a vědět, že si o ní myslí, že je úplně mimo a ona je přitom slyšela. Brr... běhá mi z toho mráz po zádech. :'-(
A do toho mě ještě dojal Joshua, který se od ní nechtěl hnout a nechce ji přeměnit bez jejího souhlasu.
Jsem dojatá a zděšená, ale kapitolka byla krásná .
Na konci jsem si radostí málem poskočila. Probudila se! JUCH!

SarkaS

12)  SarkaS (26.05.2011 14:34)

BOže, být zavřená ve své hlavě a nemoci dát nikomu vědět že je slyším, to musí být děsivé

sakraprace

11)  sakraprace (20.08.2010 07:51)

Jsem stále kapku v šoku. Joshe bych hned obejmula Tolik starostí, ale věřím, že to Abby zvládne.

Ewik

10)  Ewik (09.07.2010 16:29)

To jí to tedy trvalo.:D
Krásné

Gassie

9)  Gassie (07.07.2010 11:16)

Sfingo, děkuji ;)

sfinga

8)  sfinga (06.07.2010 18:23)

Gassie, když jsem četla perex u prvního dílu, říkala jsem si - hm, něco jako seriál Čarodějky, to nemusím.
Dneska jsem neodolala a začala číst. Zhltla jsem všechny kapitolky najednou. Má to šmrnc, vtip, napětí.
Prostě je to přesně můj šálek kávy
Ode dneška máš novou nedočkavou čtenářku.

Gassie

7)  Gassie (05.07.2010 21:39)

Holky, díky moc za komentáře. Děláte mi velkou radost, že to čtete. Z téhle kapči jsem měla docela strach.

6)  hellokitty (05.07.2010 21:20)

dorianna

5)  dorianna (05.07.2010 21:14)

heh, tak přesně na tenhle pocit bezmoci, kdy nemůžeš komunikovat ničím a přitom tvoje hlava funguje tak jak má a slyšíš co se kolem děje, nezapomenu nikdy. Strašná bezmoc, kdy chceš a nemůžeš, přesně jsi to popsala. Dobře se rozhodla, a konečně k tomu došla.

Linfe

4)  Linfe (05.07.2010 20:33)

Wooooow paradni kapitolka tesim se na dalsi :-) bezva popis dane situce a velmi neotrely napad

Michangela

3)  Michangela (05.07.2010 18:57)

Leží,poslouchá a komentuje si reakce okolí. Na první pohled nuda. Ale... Díky za tak nabitou atmosféru, za emoční napětí a za hrdinčino odhalené nitro!

2)  Lenka16 (05.07.2010 18:43)

Takovéhle konce..chci vědět, co se stane dááál :)

Mili

1)  Mili (05.07.2010 18:25)

Úžasná kapitola, jsem ráda, že se holkám nestalo nic hrozného a přežily to bez smrtelných zranění:). Bylo to fantastické

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek