Sekce

Galerie

/gallery/gift_goodsized.jpg

Každý má přece rád dárečky. Nebo ne?

Byla půlnoc.

Hodiny na Palazzo dei Priori začaly právě odbíjet. Ale tady se nerozlišovalo, zdali je den či noc. Proč taky? Bytosti, co nepotřebují spánek, musí čas jen nějak zabít.

Volterrský hrad stále kypěl vlastním životem bez ohledu na to, co právě ukazovaly hodiny. Žil ve svém vlastním osobitém tempu.  Od krmení do krmení. Od jedné trestné výpravy k druhé. Od popravy k popravě. Od sexu k sexu. Nezasvěceným to možná tak nepřišlo, ale byla to pěkná nuda. A to už po pár letech, jak si to pak užívali ti, kterým táhlo na třetí tisíciletí. To i pěstování trvalek v podobě bonsaí přestane bavit.

Nyní byla moje chvíle. Není nad dobře načasované entrée. S lehkým úsměvem na tváří jsem dovolila svým smyslům, aby mě dovedly přímo k němu. Nemusela jsem se na to už ani trochu soustředit. Jo, to začátky byly mnohem těžší.

Samozřejmě - byl v knihovně.

Aro seděl ve svém vyřezávaném křesle a psal. Skřípění brku na drsném papyru se rozléhalo místností. On byl prostě tradicionalista do posledního dechu – no, dechu…však víte, jak to myslím. Psal jen tak rychle, jak mu vlastnosti použitého materiálu dovolovaly. Takže hluboko pod svoji normu.

Dívala jsem se na jeho vzpřímenou postavu. Na staříka ji měl stále dost pěknou. Černý plášť, ten odznak svého postavení, v soukromí nenosil. Nechal ho jen tak přehozený přes opěradlo druhého křesla, které bylo odstrčeno stranou. Ještě jsem nepochopila, proč ho tady vůbec má. Stejně ve své přítomnosti nikdy nikomu nedovolil se posadit. Všichni stáli pěkně v pozoru se staženými půlkami.

Pomalu jsem se přesunula za něj a nahlédla mu přes rameno. Dlouhými aristokratickými prsty své levačky se probíral starými svitky, zatímco pravačkou bez přerušení psal dál. Oproti zažloutlému papíru ještě více vynikla bělost jeho kůže. Ten kontrast byl až morbidní.

Stále ještě netušil, že tu jsem. Ne, dokud jsem sama nechtěla, aby to věděl. Byla jsem sladké překvapení. Jeho třešnička na dortu.

„Baf!“

Bylo opravdu dobrý, to musím uznat. Nedal na sobě ani na okamžik znát překvapení či úlek. Jen ten jeho kamenný obličej ještě více zkameněl a ozvalo se lupnutí. To mu v ruce prasknul brk.

„Ups. Je mi to tak líto. To je už stopatnáctý, pokud se nemýlím.“ Zaševelila jsem s veškerou sladkostí v hlase. Javorový sirup hadr.

Nic. Žádná reakce. Ale no tak, broučku, tuhle hru jsme spolu přece už hráli.

Přesunula jsem se k tomu zapovězenému křeslu.

„S dovolením si sednu, nebude ti to vadit, že ne?“ Teď jsem už byla přímo cyankálově slaďounká. „Neboj, Batmane, sako ti nepomačkám,“ dodala jsem, abych ho upozornila, že tím hodlám znesvětit i jeho plášť.

Nečekala jsem na odpověď a sedla si bokem tak, že jsem si přehodila nohy přes opěradlo. Asi to nebylo moc pohodlné, ale vypadalo to efektně. Teda tenkrát v tom filmu to tak vypadalo. V mém provedení to mohl pokazil ten fakt, že jsem měla zadek zabořený přibližně pět centimetrů v tvrdém dřevu. Ono se to totiž moc špatně ovládá, když jste duch! Zkurvený zákony metafyziky!

Upravila jsem svou polohu. Tohle byla věc, kterou jsem i po těch dvaceti letech neměla stoprocentně vychytanou. Chybička se prostě někdy vloudí. Pevnou hmotu jsem sice vnímala, ale bylo tak snadné zapomenout, že tam prostě je.

Aro rentgenoval stěnu před sebou a odmítal se mým směrem jen podívat.

Teda takhle se chovat k návštěvě.

„Psycholog by ti řekl, že přehlížením se problému nezbavíš, Aro. Ani ses mě nezeptal, jak jsem se měla! Ale já ti to odpouštím, už jsem holt taková a mám pro tebe slabost. Budu teda mluvit já.  Víš, že si Bianka včera zlomila, chudinka malá, nehet? K večeři si dala zase pizzu. A Felix málem toho poslíčka. Měla by si dávat na to svoje stravování pozor, takhle se ani nedožije toho, že ji někdo sní. A bude mít cévy ucpané cholesterolem. Měl bys jí něco říct. „

„Proč?“ projevil Aro konečně trochu života.

„No protože takhle vám přece nemůže ani chutnat. To dá rozum. Samé sklerotické pláty, blé, toho pak musíte mít plné zuby.“

„Moc dobře víš, že na to se neptám. Proč jsi zase tady?“ konečně jsem slyšela v jeho hlase zakolísání a náznak zoufalství. Přiznávám, přivádět k šílenství hlavního z vládců Volterry byl v současnosti můj posmrtný cíl. Nic jiného jsem taky dělat nemohla – nikdo jiný mě totiž neviděl ani neslyšel. Jen čas od času se mi povedlo zaskučet v dlouhých temných chodbách, ale vzhledem k všudypřítomnému průvanu, to postradalo ten pravý efekt. Kdybych aspoň produkovala nějakou odpornou protoplazmu.

Teatrálně jsem povzdechla a přehodila nohu přes nohu.

„Proč? Pořád ty samé otázky. Proč mi to děláš? Proč jsi tady? Proč právě já? Zabil jsi mě. Zlámal jsi mi obě ruce, spodní čelist a rozdrtil pár žeber. A to nemluvím o krku prokousnutém až k páteři. Tak mě tady máš, zlato. A nic s tím nemůžeš dělat. „

Aro ke mně obrátil svůj temný pohled.  Asi v duchu přemýšlel, co by ještě tak na mě zkusil. Experimentoval s  křesťanským vymítáním –svěcená voda tekla proudem v místech, kde jindy teče krev, kadidlo smrdělo úplně všude a nedalo se vyvětrat - ale nic. Pak sem dotáhnul šamana odněkud z pralesa – ten tu pobíhal s bubínkem, baštil houbičky, po kterých mu každé oko koukalo jiným směrem a snažil se chytnout růžového tapíra za nos, ale výsledek byl stejný. Samozřejmě jak kněz, tak šaman zpáteční letenku nepotřeboval.

Nikdo nechápal, proč to dělá, a on nemohl přiznat, že vidí ducha. Jako jediný. Místo, aby byl šťastný, že mě má, tak takhle vyváděl.

„Nevyrazíme si zase někam na dovolenou?“ Připomněla jsem mu, jak se pokusil přede mnou utéct, zbabělec. Ovšem jaké bylo jeho překvapení, když jsem se mu hned po setmění objevila přímo před nosem. Věřila jsem, že kdyby mohl, tak by fakt brečel. Nebyla jsem totiž vázaná na místo, byla jsem vázaná přímo na něho. Opravdu fajn výlet. Škoda, že se Aro drží pořád doma.

Po čase jsem díky pozorování zjistila, že jsem mohla skončit mnohem hůř. Třeba takový Marcus. Kdyby si Aro udělal jeho odlitek, obarvil ho, oblékl a posadil ho na trůn, ani by si rozdílu nikdo nevšimnul. S ním bych si teda moc nepokecala. A Caius, náš peroxidový zázrak? Ten byl zase afektovaný, jak šestnáctiletá roztleskávačka, co právě dostala bundu od kapitána fotbalistů. Nebo Jane. Nemilosrdné pomstychtivé dítě, které si jde po mučení pohrát se svou sbírkou barbín? Ne, Aro byl ta nejlepší z nejhorších možnost, která mě v tomhle svrabu potkala. Nechápala jsem, čím jsem si tohle právě já zasloužila. Umřelo tady tolik lidí – správně by tu pro samého ducha nemělo být kam šlápnout. Ale jsem tu jen já. Bylo mi osmnáct, když jsem posloužila jako jeho hlavní chod, a krom tajného kouření na záchodech a opisování při písemkách, jsem nic zásadního nespáchala.  Ať byl ale důvod jakýkoliv – třeba trest za hříchy spáchané v minulém životě – potloukala jsem se hradem plném upírů a neskutečně jsem se nudila. Zabavte se nějak s nehmotným tělem. Mou jedinou zábavou tedy bylo prudění Ara. Dříve jsem u něj bývala celičkou noc od soumraku do úsvitu, ale teď jsem změnila taktiku a nechávala jsem mu pár dnů volna. Někdy to byl i celý měsíc. Nikdy nevěděl, kdy se objevím. Naučil se noci trávit sám. Asi se mu špatně probírala dobyvačná strategie s poddanými, když jsem se do něj „vstoupila“, vystrčila hlavu z  hrudníku a hrála s ním hru: Hádej, kde právě mám pravou ruku? Jo, to bylo poprav. A o sexu si mohl nechat jenom zdát, protože mu moje přítomnost způsobovala poruchy erekce.

Kde jsem byla přes den? To sama nevím. S rozbřeskem jsem se rozplynula a prostě…nebyla. Asi druh regenerace nebo co.

Aro se dosud nevzpamatoval ze svého katatonického stavu. Znuděně jsem vstala a šla se podívat, co to vlastně studuje.

„Zase sepisuješ paměti? Další Historie Volterry?“

Dělala jsem si z něj legraci, ale pravdou je, že dějiny mě vždy moc zajímaly. Aro se právě dostal k roku 1120. Hm, zajímavé – takže to nebylo obyčejné zemětřesení, co tenkrát poničilo polovinu města?

„ Kdo to teda byl? Kdo tady tak zničil?“ ukázala jsem na patřičné místo v textu. Konečně zareagoval.

„Rumuni. Vrcholila válka a oni vsadili vše na poslední kartu. Dobytí Volterry. Byl to těžký boj, ale vyhráli jsme. Ale mnoho staveb a památek bylo tehdy poničeno.“

„A co zdejší obyvatelé?“ nedalo mi to se nezeptat. „A myslím tím lidi.“

„Lidi?“ opakoval nechápavě.

Protočila jsem oči. „Jasně, lidi! Ti dvounozí, co chodí všude kolem, pocházejí prý z opic a jsou tady pro vaše žaludky.“ Narážela jsem tím na jednu z jeho prvních přednášek o potravním řetězci a umístění lidí a upírů v něm. To bylo ze začátku, když se na to snažil jít realisticky a vysvětlit mi tím, že nemám vůbec důvod ho tady strašit. A tudíž existovat. Já ale nejsem Spock, tak u mě s logikou nepochodil.

„Někteří utekli a ten zbytek…“ pokrčil rameny, jako by to nestálo za řeč. Jasně, jemu to za ni opravdu nestálo.

„Proboha, Aro!“ vydechla jsem nevěřícně, „vždyť jsi byl taky kdysi člověk! To jsi nikdy nevěřil v Boha?!

„V boha?“ odfrknul si otráveně. Pak se pohodlně rozvalil v křesle a mně bylo jasné, že je to jen pro efekt, protože jeho tělesné schránce by bylo stejně pohodlné, kdyby visel za palce na nohou na střešním trámu jako netopýr.  „A kterého máš na mysli? Bylo jich tu už tolik, má drahá. Ale peklo, to je jiná věc. Peklo už znám – hlavně posledních dvacet let!“

Jak myslíš, Aro. To pravé peklo teprve poznáš.

Nastal čas na názornou ukázku. Strávila jsem s tím hodně času a málem jsem u toho vypustila duši. Ale zvládla jsem to.

„Mám pro tebe překvapení. Ber to jako dáreček, byl přece  Halloween.“ S těmito slovy jsem se sehnula a foukla na husí brk položený na pergamenu. Jemné chmýří se zachvělo.

Mrkla jsem na Ara, kterému mu došlo, co všechno by to pro něj i Volterru mohlo znamenat.

„Já už půjdu, to víš, musím ještě hodně a hodně trénovat.“ Přisypala jsem sůl do jeho ran. A s chutí.

Než jsem vplula do nejbližší zdi, neodpustila jsem si poslední vítězný pohled na jeho tvář.

„Tak duch zvítězil nad hmotou.“

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

BlackElejah

27)  BlackElejah (12.12.2013 17:24)

Ježiši to je sranda . "Já nejsem Spock" mě dostalo..

Bosorka

26)  Bosorka (14.11.2013 17:52)

Díky všem

25)  jenka (10.11.2013 00:43)

Naprostá bomba, dokonalý námět a ještě lepší zpracování!

nicky88

24)  nicky88 (09.11.2013 00:43)

Trvalky, stažené půlky, Batman, zlomený brk, šaman, peroxidový zázrak, Jane, poruchy erekce, Aro visící za palce u nohou na střešním trámu - jen maličké vypíchnutí těch nejlepších částí

Super jednorázovka

miamam

23)  miamam (08.11.2013 16:30)

:D Ze začátku jsem se jen usmívala, pak jsem se pochechtávala a nakonec jsem se několikrát zasmála nahlas. To bylo super! Některý slovní obraty mě prostě dostaly do kolen. A hra "kde mám pravou" ruku byla z těch věcí, nad kterýma se směju nahlas, stejně jako poruchy erekce LOL

julie

22)  julie (06.11.2013 20:33)

No Aro, vždyť je to jenom takové nevinné fouknutí do peříčka ty naděláš
Bosíšku,ale stejně mě nejvíc dostal Spock

HMR

21)  HMR (05.11.2013 20:48)

ha, hodina duchů
myslím, že natřený Marcus mě bude strašit ještě hódně dlouho
nádhera, zlatí
další díl by nebyl?

Anna43474

20)  Anna43474 (05.11.2013 15:54)

Hádej, kde mám pravou ruku?
Ten tvůj Spock :D
Hlásí se další natvrdlý čtenář! Ovšem ještě natvrdlejší

Janebka

19)  Janebka (05.11.2013 10:34)

Bosinko, mám radost, že i na Ara konečně došlo!!
Děkuji!!!

Twilly

18)  Twilly (05.11.2013 09:29)

Poňuchnějme Bosince ego - složitá literatura

emam

17)  emam (04.11.2013 22:53)

Složitá literatura nebo natvrdlý čtenář?

Empress

16)  Empress (04.11.2013 22:46)

Máš dobrú mušku Nikuš ;)

Twilly

15)  Twilly (04.11.2013 22:32)

Hele Bos, slyšíš? Prý píšeš vážně složitou literaturu ... ale né, já to myslím dobře, dyť mě znáš. :D

Asi som trafila, keďže to tu je, či nie?

emam

14)  emam (04.11.2013 22:28)


Asi jsem natvrdlá, ale konec jsem musela číst několikrát, aby mi vůbec došla pointa
Jsem moc ráda, že si to v administraci zvládla Byla to pro mě příjemná tečka za dnešním dnem;)

SestraTwilly

13)  SestraTwilly (04.11.2013 22:15)

A aspoň trafila?

Bosorka

12)  Bosorka (04.11.2013 22:03)

Díky, holky. TOhle bylo opravdu hoooodně hluboko v šupleti.
A prohlašuji, že mi Twilly vůbec nevyhrožovala smrtí či tělesnou újmou. No, možná jen maličko....nééé, Twilly, néééé, nestřílej!

Empress

11)  Empress (04.11.2013 21:14)

Ja som vedela, že jedného krásneho dňa to sem dáš a môžem len zvolať: Hurá
Veľmi ma to teší, páči sa mi to a len tak sa tu nenápadne škodoradostne pochechtávam Aro má, čo si zaslúžil(nie, rozhodne nie som škodoradostná )

dorianna

10)  dorianna (04.11.2013 21:12)

Twilly

9)  Twilly (04.11.2013 20:54)

Kati, toto bolo oprášené, pokiaľ si dobre pamätám, ale fakt, že to má "bradu" mi absolútne nevadí. Je to nadčasovka, ako ostatne Bosinečka bude vždy

SestraTwilly

8)  SestraTwilly (04.11.2013 20:24)

Kto ťa donútil konečne zase písať Bosorka? Snáď aj
ty nemáš svojho ducha...literárneho....ktorý ťa inšpiruje.
Super,zábavná poviedka ;)

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek