Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/eb%20prvn%C3%AD%20v%C3%A1noce.jpg

Asi si vzpomínáte, že první společné Vánoce Edwardovi a Belle zrovna moc nevyšly. Na obzoru nezvaná návštěva a Bella má jen svůj tajný plán, který znamená malou naději pro Renesmé a Jacoba.

Ale co má Edward? Večer po návratu od Charlieho. Krátký pohled Edwardovýma očima.

 

 

Seděla u malé toaletky a nezvykle pomalu, skoro lidskými pohyby, si rozčesávala vlasy. Znovu mě překvapilo, jak rychle jsem si zvykl na její novou podstatu. Stačily pouhé tři měsíce.

Zůstal jsem stát mezi dveřmi ložnice a mimoděk zatajil dech. Dal bych cokoliv za to, abych tu dokonalou chvíli mohl nějak zadržet. Uvěznit v časové smyčce, kde by Bella, Renesmé i všichni ostatní zůstali navždy v bezpečí. Ten den, který Alice viděla čím dál jasněji, by nikdy nenadešel.

Den, kdy zemřeme.

Od té doby, co Bellino srdce dotlouklo, jsem přestal používat to slovo. Zničení. Umírání a šance spasit duši byly vyhrazeny lidem. O vlastním konci jsem proto vždy přemýšlel jako o zničení. S Bellou se to změnilo. Jako ostatně všechno v mé existenci. Díky ní jsem uvěřil, že nemusíme být bezcitná a zbytečná monstra. Ona dala našemu světu nový rozměr. V jediném, ale zásadním bodě se ten rozměr protínal s lidským světem. Byli jsme schopni milovat stejně jako lidé. Samozřejmě jsem se ve své lásce nedokázal oprostit od pýchy všech, co milují, takže ve chvílích, jako byla tato, bych se mohl hodiny zarputile hádat, že miluji Bellu mnohem víc, než by kdy dokázal jakýkoliv smrtelník.

Naše oči se setkaly v zrcadle.

Usmála se a já prožil po milionté ten bolestně krásný stah v hrudi. Miluje mě, ach bože, ta úžasná dívka mě opravdu miluje.

„Na co myslíš?“ natáhla ke mně ruku. Kouzlo nezmizelo, jen jsem si musel přiznat, že se vteřiny znovu o překot rozběhly. Dopředu, jinak to prostě neuměly.

Bellina víčka ještě nestihla dokončit mrknutí a stál jsem za ní. Místo odpovědi jsem jí vzal z ruky kartáč a pokračoval tam, kde ona skončila. Pramínek po pramínku, co nejpomaleji a nejopatrněji, jako by ji sebemenší zatahání mohlo bolet.

„Ty čočky jsou příšerné,“ promnula si oči a odložila do malé misky dva téměř rozpuštěné hnědé kroužky. Vnímal jsem, jak povolilo napětí v jejích ramenou. Poprvé toho dne. Celou dobu u Charlieho, i když se kvůli němu a kvůli Renesmé tolik snažila vypadat bezstarostně a spokojeně, z ní vyzařoval strach a smutek. Jako by je teď pod mýma rukama odložila spolu s čočkami.

Zavřela oči a zaklonila hlavu. Díval jsem se na její bílé čelo a zkoušel si představit, jak velké je to tajemství, co za ním skrývá. Dlouhé dny jsem si zakazoval zabývat se tím – jistě měla důvod, proč o tom se mnou nemluvila. Teď jsem ale zatoužil nahlédnout alespoň na okamžik do její mysli. Buď abych jí pomohl nést tu tíži, nebo abych si pro sebe ukradl kousek z naděje, která se s jejím tajemstvím mohla pojit.

„Nevadí, že jsem nechala Renesmé u Rosalie? Chtěla jsem s tebou být dneska sama. Cítím… cítím vinu, Edwarde,“ zašeptala a pomalu otevřela oči. Strnul jsem uprostřed pohybu. Několik jemných pramínků se vysmeklo z kartáče. Nechal jsem je sklouznout na Bellino nahé rameno.

„Vinu? Hlupáčku, copak se stalo,“ usmál jsem se, klekl si k ní a nastavil jí náruč. Pohladila mě po rozevřených pažích, ale nabízenou útěchu nepřijala.

„Nedokážu litovat, že se to stalo. Že se Renesmé narodila. A je to úplně scestné, protože teď i ona pravděpodobně zemře a kvůli mé tvrdohlavosti i všichni ostatní. Kdybych se na tebe nepověsila, kdybych tak umanutě netrvala na tom, že se vám vetřu do života…“ Těžce polkla, sklonila hlavu a nechala vlasy, aby jí zakryly obličej.

Nedokázal jsem to snést. Nechtěl jsem přijít o jedinou vteřinu, kdy jsem se na ni mohl dívat. Už jsem jí nenabízel objetí. Prostě jsem si k sobě přitáhl a sevřel ji tak pevně, jak to jenom šlo. Chytil jsem ji pod bradou a donutil ji, aby se mi podívala do očí.

„Za jediný den s tebou, za jedinou noc, kdy jsem věděl, že mě miluješ tak, jako já tebe, bych se nechal trhat a pálit denně, až do konce věků. Nesmíš toho litovat, miláčku. Nikdy. Když to říkáš takhle, tak musíš zároveň dodat, že moje vina byla mnohem větší. Já přesně věděl, co všechno riskuju. Jak ohrožuji svou rodinu i tebe, když se od tebe nedokážu držet dál. Už tehdy, na začátku, když jsem před tebou utekl do Denali, jsem měl být silný a nevracet se. Myslím na těch několik nocí, kdy jsem se tam snažil rozpomenout, co mě kdysi tolik fascinovalo na hvězdách a měsíci. Myslím na to, jak mi jejich zář zastiňovala vzpomínka na tvé oči. A myslím na to, jak jsem si naprosto sobecky a bez zábran představoval, jak tě získám. A vidíš – dokázal jsem to.“

Zvedla ruku a pohladila mě po tváři. A i když byl její úsměv plný smutku, ani teď v něm nechyběla láska. „Jsme dva tragičtí blázni. Kdybych věděla, že máme sebemenší naději přesvědčit rodinu a vlky, ať nás to nechají s Arem vyřešit samotné, neváhala bych ani vteřinu. Nebojím se zemřít s tebou. Miluju tě tak moc, že si jsem skoro jistá, že se ta láska nemůže ztratit zničením našich těl. Že spolu vždycky nějak budeme. Jen mě děsivě bolí myšlenka na smrt ostatních. A Renesmé…“

Další slova jsem jí vzal z úst svými rty. Podvolila se okamžitě. Ode dne, kdy Alice viděla náš konec, se naše milování změnilo. Každý dotek, každý polibek, každý nepatrný pohyb – intenzita našeho prožívání se s vědomím hrozícího nebytí znásobila, i když bych dřív přísahal, že to není možné.

Miloval jsem Bellinu horoucí nenasytnost, miloval jsem její vůni, která se z její krve rozlila do každého kousku jiskřivě bílé pleti, do hedvábných vlasů, ale především do samého středu jejího těla, kde každou noc rozkvetla a vybuchla s novou silou a intenzitou, s níž mě zbavovala soudnosti.

I teď – jediný její dotek, jediné letmé pohlazení, a mohli jsme se bleskově změnit v pevně propletené udýchané sousoší. Tentokrát mi to nedovolila. Sevřela moje zápěstí, když jsem se z ní jediným pohybem chystal strhnout lehkou košilku. Počkala, až se můj pohled vrátí z jejího těla zpět k jejím očím.

„Nebudeme spěchat. Dneska ne. Chci, aby mi zůstal dech. Dech a čas opakovat ti, jak moc tě miluju. Bojím se, Edwarde. Bojím se, že jsem ti to neříkala dost často. A že už nemáme čas, abychom to dohnali.“ Pustila mě a s očima stále uvězněnýma v mých, začala pomalu rozepínat mou košili.

Její rty tou cestičkou prošly už stokrát. Jako by mě chtěly varovat, protože po nich následovaly její malé něžné ruce. Příliš křehké na to, kolik slasti mi dokázaly dát.

„Ach Bello… Nedokážu to. Nemůžu tě jen tak vydat těm katům. Nemůžu…“

„Nemysli na to, Edwarde. Dnes v noci ne. Dnes v noci chci být v tvé hlavě jen já. A v tvé posteli…“

„Pokud trváš na posteli,“ vydechl jsem prudce, rychle ji zvedl do náruče a položil ji na bílé prostěradlo.

Zůstal jsem nad ní stát a jen se díval. Znovu se mi zatočila hlava z toho příliš nesourodého koktejlu emocí. To neskutečné štěstí, že ji mám, že jsme překonali všechno, co se nám až dosud postavilo do cesty. A ta neskutečná hrůza, že to trvalo tak krátce. Že za pár dnů bude po všem.

Splnil jsem jí její přání. Nespěchal jsem. Dal jsem jí čas poznat, že spolu s jejím tělem se miluji i s její krásnou duší. Že vnímám její lásku a její štěstí. Dočasné. Bolavé.

Venku se z noci rodilo kalné svítání.

Ležela na mně, občas mi její rty přejely po kůži na hrudi a na krku. Hladil jsem ji na zádech a stejně jako večer přemýšlel, jak zastavit čas. Jak ještě jednou popřít přírodní zákony.

Najednou se ke mně přitiskla, tak pevně, až jsem zatajil dech.

„Možná se to všechno stalo kvůli téhle chvíli. Možná to tak prostě mělo být.“

Vzal jsem ji v podpaží a přitáhl si ji k sobě – tak, abych jí viděl do očí.

„Já to nevzdám, Bells. Už víš, že jsem sobec. Chci víc takových okamžiků. Chci jich nekonečně mnoho. Nikdy tě nebudu mít dost. Žíznil jsem po tvé krvi. Ale žíznit po tobě je úplně jiné. Tohle jsou naše první opravdové Vánoce. A já přísahám, že nebudou poslední.“

 

 

 

 

 

povídky od ambry

 


Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3

AMO

20)  AMO (05.12.2011 15:36)

ambří... nebo Máří... ty naše svátosti!
Po BD a čekání na druhý díl, vím, že to nejde, ale stejně se budu modlit, aby něco podobného ve dvojce bylo.
Myslím, že on by opravdu použil taková slovíčka, obraty i přirovnání. Tohle je láska, tohle je oddanost, tohle je manželství... spojené v romantiku.
Takové věci chceme a občas po takových mužích, platonicky, toužíme.
Nikdy, z tvého podání, nebude dost Edwarda a jim podobných. Klaním svůj hřbet a tleskám s rukama nad hlavou (ve stoje, jen pískat neumím)

monikola

19)  monikola (05.12.2011 15:36)

takže...komentár k tejto jednorázovke som začala písať o 15:27...je 15:36 a ja stále nemám slov...Bože môj to bolo dokonalé... viac k tomu fakt nedokážem napísať, pretože by to bola iba zmeť nesúvislých stonov, vzdychov, mumlania a ochkania

Janeba

18)  Janeba (05.12.2011 15:28)

Tohle si napsala s kocovinou??? Tak tu já měla dnes taky, ale nic podobnýho ze mě nevypadlo!!! Zas o důvod víc to zkusit znovu a snad příště!!!!!

Ambřičko, anděli, namíchalas strhující koktejl výčitek, vášně a lásky! Překrásné vyznání se z citů způsobem, že ta spalující a bolestná touha po věčném splynutí je hmatatelná! Nádherné!!! Drásající, ale hezky! Až se mi chce zvolat ..... já chci taky!!!!!
Děkuji!!!

eMuska

17)  eMuska (05.12.2011 15:16)

to je choré, toto! normálne je to choré! dokelu, to nie je možné! také vieš iba ty, bejb! tie vyšperkované vety, slová SPOJENIA! Ci brehy, tie spojenia!!! PRIROVNANIA! Metafory! Tam nebol twilight alebo nejaká trápna sága. Tam bol číry život! Náš život! A teraz, keď si to pri písaní uvedomujem, až mám slzy v očiach. Darmo, že som bola na sympóziu, kde podrobne rozoberali manželstvo. Stačilo prečítať TOTO a všetci by padli na zadok! Normálne sa po tomto čítaní cítim zadýchaná! Och! Idem si asi otvoriť čokoládu...

16)  ada1987 (05.12.2011 14:31)

Marvi

15)  Marvi (05.12.2011 13:19)

áááááách to je něco neskutečného!!! Já se nezmůžu ani na pořádný komentář!!! Ne že by jindy za něco stály, ale já nemám slov, opravdu...

kytka

14)  kytka (05.12.2011 12:48)

Já mám od rána našlápnuto na slzavo. Tohle mě dorazilo. Ale krásně. Dávka romantiky i smutku. Krásné čtení.

13)  Petris (05.12.2011 11:13)

Ach Ambři, to je nádhera!! Dneska svítí slunce.

Bye

12)  Bye (05.12.2011 11:08)

Ó EM GÉ...
ambra se rozepisuje do vánoční soutěže!
A nabrousila si na to brk!
Po čertech dobré, sestro!

11)  Lucinka (05.12.2011 10:12)

Nádhera

SarkaS

10)  SarkaS (05.12.2011 10:02)

AMbři, tys povýšila romantiku na úplně nový level... Víc takových povídek, víc, víc... Taky jsem sobec

9)  Babča S. (05.12.2011 09:34)

:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-(

Ree

8)  Ree (05.12.2011 09:07)

Uááááááá! Tys to udělala! Tys napsala dokonalou romantiku! Já vím, proč ty tvoje povídky tolik miluju. Je tam všechno. Napětí, zamilované pohledy, jiskření a city, city, city. Plno citů, plno pocitů, plno všeho, co v takové správné povídce má být. Miluju tvojeho Edwarda, protože tam není zamilovaný hňup. Je tam prostě jenom zamilovaný. Milující a milovaný. Ambři, víc takových povídek, prosím. Ráda si občas áchnu

miamam

7)  miamam (05.12.2011 08:19)

Nádherné rozněžnělé ráno díky tvojí povídce. Ách jó.

Amisha

6)  Amisha (05.12.2011 08:00)

To byla krása! Marně tu roluju abych si našla další písmenka....
Děkuju

5)  Tru (05.12.2011 07:27)

:( Dokonalé,budu plakat:(

Hanetka

4)  Hanetka (05.12.2011 07:26)

Uááááááááááááááá.... a jak teď mám jít do práce?
Kristepane... takhle píšeš, když máš kocovinu? Ženská, ty mě jednou zabiješ, vážně. Klaním se a slintám...

churinka

3)  churinka (05.12.2011 07:21)

áááááách...
dál nemám slov - úžasné

Twilly

2)  Twilly (05.12.2011 07:16)

Ambřičko... tomuhle se říká dokonalý Manic Monday ... jedna aby zase věřila na lásku, co?

Bosorka

1)  Bosorka (05.12.2011 07:16)

Jak řekla Twilluška - chceš nás zabít hned poránu?

«   1 2 3

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek