Sekce

Galerie

/gallery/vločka.jpg

Alice a Jasper ♥

Půlnoční mše je už dlouho dobu mou velikou vášní, pokud bych to tak mohl nazvat. Cesta k malému kostelíku ve městě netrvala dlouho. Až těsně před ním jsem si uvědomil, že k dokonalé atmosféře chybí jen sníh, který celé město již netrpělivě očekávalo. Těch několik desítek let, co tu žiji, jsem ještě nezažil, aby se na Štědrý den z nebe nesnesla ani jedna sněhová vločka. Za to mráz jako byl sežehl všechno živé. Park okolo kostela by zahalen v bělostném závoji jinovatky, pod kterou se větve majestátních stromů skláněly skoro až k zemi.

Lidé vcházeli do kostelíku v huňatých kožiších a dlouhých teplých kabátech. Po jejich vzoru jsem je následoval, ale na rozdíl od nich, jsem se nesnažil dostat se co nejblíže k oltáři.

Zůstal jsem až úplně vzadu, přede mnou byly masy lidí, kteří si přišli poslechnout půlnoční slovo místního děkana, poslední věřící se tlačili dovnitř. Stejně jako všichni ostatní okolo jsem se pokřižoval, mše právě začala.

Na tento den jsem se těšil po celý rok, pocity lidí byly povznášející, nechal jsem se jimi prostupovat a na oplátku vysílal pozitivní energii a klid, který se mi vracel v ještě větší míře. Jakoby se city všech vznášely, na chvíli se rozutekly někam do světa, který je jenom jejich - lidí, pro které svátky vánoční znamenají něco krásného a stále ještě neposkvrněného.

Již dávno jsem pochopil, proč sem lidé chodí, proč mají tyto pocity, a co Vánoce vlastně znamenají. Po celoročním shonu se zastavit, být se svými blízkými, vzpomínat na ty, kteří tu s námi už nejsou, a prožít vánoční svátky také jako odpočinek duše - to všechno bylo povznášející. Přemýšlel jsem, jestli to, že jsem tu, není rouhání, výsměch; jestli mám vůbec právo tu být. Jestli mohu ve svém životě ještě věřit v naději, jako všichni v tomto kostele.

Mše byla zanedlouho u konce, lidé se postupně řadili k oltáři kvůli přijímání, já ale naposledy poslal pocit lásky, která byla s touto dobou velmi úzce spjata, a pomalu jsem zamířil k domovu.

Venku jsem vzhlédl vzhůru, abych se pokochal osvícenou věží, ze které za malý okamžik bude městský sbor dechových nástrojů hrát a troubit koledy. Lidé se pomalu začali scházet před kostelíkem, aby si popřáli krásné svátky a aby se zaposlouchali do právě začínajících tónů vánočních písní. Rozhodl jsem se tedy odebrat k domovu naplněný pocitem, který se svou silou vyrovnával jinému, jenž jsem se pokoušel potlačovat. Touhou zabíjet.

Sklouzl jsem pohledem zpátky ke skupině lidí vesele se bavících a podávajících si ruce, když jsem ji uviděl. Tiskla se ke studené zdi kostela a na sobě měla podzimní kabátek, který jí nesahal ani po kolena. Byla tu, když jsem přicházel?

Rychlou lidskou chůzí jsem k ní došel a klekl si. Byla promrzlá až na kost, vypadala, že každou chvíli omdlí.

„Slečno, jak se jmenujete?“ Zvedla ke mně zelené oči, víčka se jí třepotala, jakoby bojovala s únavou a nechtěla usnout.

„Alice Brandonová,“ zašeptala. Síla udržet se na nohou ji opustila a ona se mi zřítila ke kolenům, když jsem ji na poslední chvíli zachytil, její teplota nebyla daleko od té mé.

„Alice, proberte se, nemůžete spát, prosím…“ vysvlékl jsem si kabát, který jsem pro ochranu před mrazem stejně nepotřeboval, dívku do něj zabalil a schoval ji do náruče.

Rty měla promodralé, líce zrůžovělé zimou, její pleť byla bílá jako alabastr, přesný kontrast k jejím tmavým vlasům, na řasách jí zářily malé krůpěje jinovatky a přerývavě dýchala. Byla krásná. Vzpomněl jsem si na jednu pohádku o dívce s bělostnou pletí a havraními vlasy.

Rozeběhl jsem se, aby nemrzla déle, než bylo nezbytně nutné, a zároveň jsem se o ni bál, přestože jsem se uklidňoval tím, že je pouze unavená a potřebuje si odpočinout.

Když se jejích krátkých vlasů dotklo první sněhové pírko, nepochyboval jsem, že dívka, která se mi choulila v náruči, je mým zázrakem. Kouzlem Vánoc.

Zrychlil jsem krok, když se její dech zadrhl. Za pár okamžiků jsem odemykal dveře svého bytu, uložil ji na sedačku a zapnul topení, které zůstávalo až do této chvíle nevyužito. Přes svůj kabát, co měla stále na sobě, jsem přehodil deku a hledal další pokrývky, kterými bych ji mohl přikrýt.

Když se zdálo, že už pro ni nemohu udělat nic víc, sedl jsem si do křesla naproti sedačce a vyčkával. Poslouchal jsem její srdce, aby bilo přesně tak, jak to bylo pro lidi správné.

Až do svítání jsem u ní zůstal a hlídal ji, těsně nad ránem se začala probouzet, její srdce začalo bít rychleji a ona si přitáhla deku blíže k tělu. Vstal jsem z koženého křesla, kde jsem strávil několik hodin v jedné pozici, přemístil se k sedačce a pomalu se nad ni naklonil.

„Slečno Brandonová?“ oslovil jsem ji polohlasem.

Alice pomalu otevřela oči, krásně se usmála a zelené oči se střetly se zlatými.

A já si byl naprosto jist, že ten zelený pohled si budu ve své paměti uchovávat navždy.



Krásné Vánoce a mnoho úspěchů a splněných přání v Novém roce. :-) ♥

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Kate

7)  Kate (26.12.2013 01:14)

Katí, děkuju, jsi zlatá.

SestraTwilly

6)  SestraTwilly (25.12.2013 01:18)

Katka,krasna poviedočka.
Taká perlička pod vianočný stromček. Prajem ti tiež krásne Vianoce.:)

Kate

5)  Kate (24.12.2013 13:21)

Děkuju, holky.

4)  Seb (24.12.2013 07:16)

Krása,nejvíc se mí líbilo, jak jsi popsala atmosféru v kostele.

BlackElejah

3)  BlackElejah (23.12.2013 23:33)

Krásná povídka s kouzelnou atmosférou . Mám ty dva moc ráda!:)

emam

2)  emam (23.12.2013 22:19)

Jasperův pohled Jeho empatie nasávající a klid a mír vánoc násobící Škoda, že je to jen kraťoučká náladovka. Snesla bych větší porci
Děkuji!

HMR

1)  HMR (23.12.2013 22:04)

:) :) :) ta myšlenka, jak chodí "nasávat" do kostela dobré city, je skvělá

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek