Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/new%20moon.jpg

Po skoro 2 měsících konečně další díl... veliká omluva čtenářům i Edwardovi a Belle, kteří museli celou tu dobu čekat spolu na louce. :-)
E a B si od sebe udržují odstup, ale jak dlouho to s těmi zapalujícími se (autorčinými :P) lýtky zvládnou?



Bylo to osvobozující.
Žádné role. Žádný plán na budoucnost. A tudíž ani nikdo, kdo by mohl kontrolovat splnění toho plánu. Nebo je soudit. Jen pár chvil vytržených z tohoto časoprostoru, jen na moment v jiné dimenzi. Spolu. Beze slibů.
Jen dvě bytosti, kterým je momentálně spolu prostě dobře.
Žádný upír a lidská dívka. Jen on a ona. Edward a Bella.
A na ničem jiném nezáleželo.
Seděli vedle sebe a povídali si o banalitách, co zažili, co je potkalo, o čem přemýšleli… před tím, než se potkali.
Time out.

 

 


Svobodní, nezávislí, bez závazků, nekomplikovaní, bez potřeby definovat svůj vztah, roli jednoho vůči druhému… aspoň do té doby, než ji políbil. Nebo ona jeho? Jeden druhého. A opakovaně…

Škoda, že jen v Belliných bdělých snech. Potřásla hlavou.
Jak dlouho může tohle demilitarizované pásmo udržet klid zbraní? Jak dlouho si dá ten buclatej týpek s křídlama oraz, než se znovu vytasí s tím svým lukem a tasí šíp proti jejímu srdci?
Asi moc dlouho ne, každou chvíli se může stát, že si bez zaklepání otře boty v její srdeční předsíni a šíp uloží v komoře, aby zůstal co nejdéle čerstvý.
Tohle nedá.
Ona totiž svůj vztah k Edwardovi definovaný má, nemůže to cítit jinak. A teď se musí držet zpátky a brát aspoň ty drobečky, co jí je schopen nabídnout.
Ale dokud jí těmi drobečky bude značit cestu, kterou s ním smí jít, udrží to její srdce aspoň v jednom celku.
Sice se v něm co chvíli jako v těžítku s umělým sněhem zatřese nějaká emoce, ale Richterova škála dosáhne více méně přežitelných hodnot.

Takže má vlastně už jen jeden problém.
Vysvětlit, že je všechno „v poho“ tomu rozbouřenému oceánu hormonů, který její tělesnou schránku co chvíli nebezpečně naklání směrem k Edwardovi. Jen na chvilinku si opřít hlavu o jeho rameno… co? Ne, tak ne, no. Ten osud je děsný moralista.
Takže… no, asi je čas jít domů, dělat úkoly, než přijde Victoria usilovat o její život. Bezva. Zatímco Edward si může čekání krátit s Tanyou. Paráda.

 

 


„Už musím jít,“ usmála se Bella omluvně na Edwarda.
„Jasně, samozřejmě, musíš mít hlad nebo se ti chce…“ zrozpačitěl, když si uvědomil, že toaleta není vhodným společenským tématem.
Bella se srdečně rozesmála a zachránila Edwardovo faux pas: „Pít, já vím.“
Mrkl na ni a nabídl jí ruku, aby ji vytáhl do stoje.
Zčervenala a na moment zadržela dech.
Jak mohl být stisk jeho dlaně při jeho tělesné teplotě tak horoucí? Ach ne… dobře, ty úkoly! A sprcha!

 

 


Najednou se kapku po kapce začal snášet drobný déšť, a s každým jejich krokem, jak spěchali k autům, postupně sílil, až vytvořil téměř neprůhlednou clonu. Bella se začala smát. Chtěla sprchu? Má ji mít.
Slzy smíchu se mísily s děšťovými kapkami a ve svém stavu a za dunění hromu dokázala zamaskovat i příležitostný hysterický vzlyk. To šílení živlů bylo očistné. Kdysi četla, že zamilovaný člověk produkuje tolik hormonů, které ho nabuzují, zejména, když je objekt jeho touhy nablízku, a když je láska neopětovaná, nešťastná, musí pak ten přetlak vyplavit pláčem, jinak by mu hrozilo poškození mozku. No dobře, možná už je pro ni pozdě… Ok, trochu to přehání, ona to nebyla zrovna seriózní vědecká studie… ale stejně, jako by cítila, jak se kusy ledovce, které jí bránily dýchat, uvolňovaly tím schizofrenním stavem mezi smíchem a pláčem z míst u jejího srdce. Cítila se lehčí, volnější, nohama na zemi, opět racionální, ne s hlavou v růžových oblacích rauše zamilovanosti.

Jenže on to zase zkazil… Vysadil si ji na záda s lakonickou poznámkou, že když poběží, budou doma rychleji. A její sebeovládání? To jednoduše nestačilo tempu, které nasadil, a zůstalo kdesi na louce za nimi, zašlapané v trávě a ušlápnutě se šklebící.
A Edward si ještě nadrzo tak mužně voní a s těmi svaly, co mu při tom vzrušujícím rychlém běhu hrají pod látkou mikiny, to už fakt přehání. A Bella se k němu vážně musí tak tisknout, jinak by přece upadla, je tak nemotorná…

 

 


„Konečná zastávka,“ zašeptal Edward pobaveně, když doběhli k jeho autu a Bella se ho pořád křečovitě držela.
Opatrně otevřela oči a celá rudá se honem sbírala na vlastní nohy.
„Není ti špatně?“ ptal se jí ustaraně, když ještě prodýchávala předchozí okamžiky.
Polilo ji horko a rychle ho uklidňovala: „Jsem ok, už vím, že mám mít zavřené oči, takže…“
„Už víš,“ překvapeně vydechl, když si uvědomil, že mu neprozřetelně prozradila další detail z jejich společné minulosti. Na moment zavřel oči, jako by se potřeboval srovnat s novým dílkem 3D puzzlí svého života, a pak ji odzbrojil svým pokřiveným, trochu rozpačitým úsměvem.
Pomohl Belle nastoupit do svého terénního Volva, ale než zavřel dveře na její straně, hřejivě se na ni usmál: „Asi mi budeš muset sepsat seznam, abych se neopakoval.“
Usmála se s pohledem sklopeným ke svým dlaním a šeptem, o kterém tušila, že jeho upířímu sluchu neunikne, broukla: „Některé věci se neomrzí ani opakováním.“
Její pohled bezděčně zamířil k jeho rtům, které se zvlnily v pobaveném úsměvu, a pak už jen očima mlčky fixovala deštěm smáčenou silnici ubíhající před nimi.

 

 


Po pár minutách jízdy Bella špitla: „Nemám otevřít okýnko? Jak mě zvládáš? Totiž...“ Zajíkla se, když si uvědomila, jak to vyznělo, a ona přitom jen chtěla jejich mezidruhový problém nějak zaobalit tak, aby se vyhnula slovu „krev“.
Jeho zrak ji spoutal, když ji opatrně pohladil konečky prstů po hřbetu její dlaně a šeptl: „Je to čím dál lepší. Vítězství ducha nad…“

„Nad hmotou,“ doplnila potichu překvapeně Bella a povzdechla.
„Další chyba v Matrixu?“ protočil Edward oči a pevněji sevřel volant.
„No, jo… cituješ sám sebe, to,“ kousala se Bella do rtu.
Edward po ní bleskl pohledem: „Ty se mi směješ?“
Bella na něj laškovně mrkla, ale pak ji smích přešel, zasmušila se: „Ne, směju se sobě, téhle situaci, tomuhle všemu, jsem nemožná, neumím v tom chodit…“
Upír se na ni konejšivě zahleděl: „Já vím, je to divné, a já ti to moc neulehčuju, viď… jenže já nevím, co…“
„Ne, to,“ vrátila mu Bella úsměv, ale její oči zůstávaly smutné, „je mi s tebou příjemně, jsem ráda, že ses vrátil, potřebuju jen čas. Jak jsi říkal, musíme se poznat. Všechno je fajn.“

Stiskl rty, kývl, a pak zpomalil a pozvolna zastavil při krajnici. Otočil se k Belle čelem a samet jeho hlasu jí nabízel bezpečné útočiště: „Prosím, řekni mi, na co myslíš, co tě trápí…“
Ústa se jí pootevřela překvapením, několikrát se nadechla, ale hlasivky odmítaly spolupracovat. Statečně se usmála a zavrtěla hlavou: „Nemám co. Nechme to. Vážně, je to…“
Zamračil se na ni a podrážděně poklepal prsty na volant: „Jo, všechno je fajn, to už jsem slyšel. A teď mimo záznam pravdu…“
Bella nervózně obrátila zrak z okénka, a pak se rozpačitě usmála na řidiče.
Propaloval ji pohledem. Zdvihla bradu a oční kontakt ustála. Jejich pohledy postupně ztrácely na zuřivosti a získávaly čím dál větší nádech něžnosti, ale i smutku, a pak se od sebe odtrhly.
„Dobře,“ kapituloval s nevolí Edward, zařadil a pomalu opustil odstavný pruh, „odvezu tě domů a doběhnu ještě pro tvoje auto.“
Bella se skrčila před chladem jeho hlasu a pokusila se chabě namítat: „Já si pro něj dojdu, až přestane pršet.“
Nenechal ji domluvit a s ledovým klidem asertivně zopakoval: „Takže tě odvezu domů a doběhnu ještě pro tvoje auto.“

 

 


Ticho houstlo a když Edward zastavil u Bellina domu, bylo jí jedno, že sotva udělala krok z auta, nebyla na ní opět ani nit suchá. Už tak se cítila mizerně, aspoň tomu její vzhled odpovídal, pomyslela si.
„Ahoj a… díky,“ nejistě se smířlivě usmála.
Edward kývl, sám vystoupil, stiskl tlačítko centrálního zamykání vozu a věcným tónem oproštěným od emocí odpověděl: „Klíče od tvého auta ti pak hodím do schránky.“
„Já si pro ně skočím dolů,“ oponovala. „Pokud tedy… nechceš pak přijít na chvíli dovnitř, ohřát se, usušit…“
Konečně se podíval opět přímo na ni. Oba zadrželi dech. Koutky úst mu uvolněně vyletěly vzhůru a přikývl. A pak s elegancí sobě vlastní odklusal opět k lesu.

 



Bella stála pod proudem příjemně horké vody, aby zahřála své deštěm zkřehlé svaly.
Leknutím se praštila do lokte o stěnu sprchového koutu, když se z pokoje ozvalo nesměle rozverné: „Já už jsem tady, dovolil jsem si prozměnu přijít dveřmi, když tu tvůj otec není. Doufám, že to nevadí.“
Belle se zasekl dech, mátožně vyšla ze sprchy, přichytila se umyvadla a zvedla hlavu k zrcadlu. To jí vracelo obraz jejích rozšířených zornic. Prozměnu? Kdy přišel oknem? On… vzpomíná si, že k ní tak dřív chodil? Vzpomíná si na něco, cokoliv, co souvisí s ní? Nebo mu o tom někdo vyprávěl? Nebo…? Ta vůně… ne, to není možné… On tu byl po svém návratu domů? On tu s ní byl tuhle noc?
Ani nevnímala, jak vypadá, v županu a s ručníkem omotaným kolem hlavy vklopýtala do pokoje a rozostřený pohled přesměrovala na Edwarda.
Ten chtěl prohodit něco vtipného, ale úsměv mu zamrzl na rtech. Starostlivě k ní vykročil: „Bello, je ti něco?“
Mlčela a dívala se na něj, jako by ho viděla poprvé v životě.
„Co se děje? Prosím, mluv se mnou,“ vytřeštil Edward oči a natáhl k dívce ruku.
Konečně se trochu vzpamatovala a instinktivně udělala úkrok dozadu.
Upírův obličej zesmutněl: „Udělal jsem něco špatně? Mám odejít?“
Brunetka si připadala jako ve zpomaleném filmu, ztěžka otočila hlavou ze strany na stranu a vydechla: „Tys už tu byl?“ Pohledem ukázala na okno.
Edward otevřel ústa a zase je naprázdno zavřel. Podíval se někam za Bellu a šeptl: „V noci. Zlobíš se?“
Odpověděla mu horečnatou otázkou: „Proč jsi tu byl?“
Promnul si bradu a povzdechl: „Já nevím. Musel jsem. Musel jsem ti být nablízku.“

Opět ho byla schopná jen skenovat pohledem.
Vykročil k ní a pokusil se jí dotknout.
Znovu ucukla.
„Bells, copak se mě bojíš? To jsem nechtěl,“ vzdychl.
Dívka se nevesele zasmála: „Ne, já… se bojím sebe.“
Edward si zmučeně prohrábl vlasy: „To nechápu.“
Dřepla si a opřela si záda i hlavu o šatní skříň. Zavřela oči: „Bojím se toho, co ve mně vyvoláváš, toho, co bych nejradši udělala, a toho, že nevím, co bych měla dělat.“
Přiklekl k ní, se smutným úsměvem sledoval kontury jejího obličeje a šeptl: „Chápu.“ Chviličku mlčel, a pak zastřeným hlasem pokračoval: „Co bys vzkázala tomu Edwardovi, kterého jsi znala?“
Zmateně otevřela oči a střetla se s jeho vážným pohledem.
V hlubinách jeho očí hledala toho Edwarda, kterým byl dřív, a upřímně odpověděla: „Řekla bych mu, že mi hrozně chyběl… a že mi pořád chybí.“
Edward kývl hlavou a sklopil oči: „Já nejsem on.“

Vystřelila do stoje a začala mluvit o poznání hlasitěji a překotněji: „Já to nevím, jsi? Co vlastně chceš ty? Co chceš ode mě?“
V jednu vteřinu k ní vzhlížel z pozice na kolenou a v následujícím okamžiku už ji pevně, ale přitom něžně svíral kolem pasu a opatrně přitiskl své rty na její.
Překvapeně vydechla a obluzeně mu polibek chvíli oplácela. Pak se však vzpamatovala a snažila se z jeho náruče vykroutit: „Co to znamená?“
Pustil ji a posadil se na postel. Pokřiveně se na ni usmál: „Něco jsem si ověřoval.“
Bella vytřeštila oči a sarkasticky se zasmála: „Jak prosím? A co pán zjistil? Metu, na kterou jsme se dostali? To, čemu se nebudu bránit? O to ti jde?“
Edward zvedl v obraně ruce nad sebe: „Bello! Proč to překrucuješ? Proč mě nutíš připadat si jako zlé dvojče Edwarda Cullena? Já jsem pořád on! Ne jeho nepovedenej klon! Do prčic já přece vím, že to máš těžký, já vím, že jsem to zkazil, celá ta věc s vymazáním vzpomínek je šílená… Ach jo, já chápu, že nevíš, co si o mně máš myslet, jenže já to zase nevím o tobě! Zkus se na to podívat z mýho pohledu! Znám tě pár dní a mám pocit, že se z tebe zblázním! Jak myslíš, že je mně?“
Dívka nevěřícně zakroutila hlavou a brada se jí roztřásla: „Zblázníš se? Z mé krve? Ze mě? Nedá se se mnou vydržet? Kdo tě tu drží? Říkala jsem ti, že mi nic nedlužíš… můžeš mě opustit, už to máš nacvičený, jdi si… jenže teď to udělej pořádně!“
Edward se k ní vrhl a spoutal ji objetím i pohledem: „Blázním z tebe, jo! Ale z toho, co k tobě cítím, ty vzteklino! Z toho, co mě celého spaluje, i když vůbec nevím, odkud se ten cit vzal.Vůbec tě neznám a tolik tě potřebuju!“
Belle poklesla čelist a honem se mrkáním pokusila zaplašit slzy. Zašeptala: „Edwarde… já…“
„Já vím,“ usmál se na ni a umlčel ji polibkem.

 


Povídky od Carlie

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

18)  Jalle (18.04.2013 16:54)

som s5 a je to síla

Carlie

17)  Carlie (09.10.2011 12:35)

Díky všem, které trpělivě počkaly na další díl a tak hezky mě povzbuzují v mém patetickém vyprávění
Šári: Jej... ale víš, že uklízet to budeš muset sama, že jo? Díky
Bosi: A věř, že mně to citoslovce dalo taky víc než hodně! Díky
ambři: Nerozmazluj mě těmi komentáři , ještě mi to stoupne do hlavy A padesát kapitol? S tímhle mým tempem? To byste se mnou chudiny byly až do důchodu... , a to se hranice odchodu do něj posunula, opět Díky
Leni: Jj, jsou to E a B a ty nic nerozdělí Díky
ellie: Díky
Twilluš: Jej, přivádíš mě do rozpaků , díky
viki: Díky a... pořád je to hrůza, ale už ty lhůty zase zkracuju
Květko: Mám radost, že se Ti to líbí Díky
marci: Díky
KalamityJane: Díky
Ree: Ej...takový konec, no, co na to říct? Že bude ještě hůř? Díky
bb119: Díky
Ann: Díky za vyzobávačky a jasně - s lasagnemi na věčné časy a nikdy jinak! Díky
Marvi: A já jsem taky ztratila řeč Díky
Bajuš: Jak ráda Tě tu mám, vždycky moc povzbudíš Díky
Nossko: No jo, nemůže mít tak dlouhé vedení, když je to chlapisko upířisko Díky

Nosska

16)  Nosska (18.09.2011 19:54)

Hurá, hurá, hurá, on si to už uvědomil

Bye

15)  Bye (17.09.2011 22:38)

"Takže… no, asi je čas jít domů, dělat úkoly, než přijde Victoria usilovat o její život. Bezva. Zatímco Edward si může čekání krátit s Tanyou. Paráda."
„Další chyba v Matrixu?“ Jojo, ty chyby vystihuješ DOKONALE, Carlie. To zaražené rozpačité ticho, když se něco takového stane, slyším až sem!
Eh, kdybych je měla na dosah, tak je snad k sobě přirazím už na tý louce. A pak v tom autě. A pak, když z něj vylezli. A pak... a pak už to zvládli sami...
Sice jsou z toho zmatený a rozpačitý, ale já věřím, že to půjde. Hořce a sladce. Tak, jak to umíš jen Ty.

Marvi

14)  Marvi (17.09.2011 14:13)

To bylo aaaacccchhhh no prostě nádhera!!!! Víc ze sebe asi nevymáčknu, ale bylo to originální a geniální!!!

Anna43474

13)  Anna43474 (16.09.2011 23:07)

„Cituješ sám sebe.“ „Ty se mi směješ?“
„Dovolil jsem si prozměnu přijít dveřmi.“
„Já nevím. Musel jsem. Musel jsem ti být nablízku.“ Ááááííííáááá
Hezky jí řekl, co chce Juáááá, ty jsi zabiják
Proč mě nutíš připadat si jako zlé dvojče Edwarda Cullena? To tak trochu zavání schizofrenií, nemyslíš???
Já vím Mrchušo, tohle se dělá?!
A víš co??? L L L L Lasagne
TKSATVO

bb119

12)  bb119 (16.09.2011 15:16)

to bylo tak krásný

Ree

11)  Ree (16.09.2011 15:00)

CARLIESO!!! Nemám tě ráda! Takový konec? Takový infarktový konec?! Co jsme ti udělali?! Uch, ale že to byla pořádná dávka! Tak snad zase nebudeme čekat tak dlouho ;)

KalamityJane

10)  KalamityJane (16.09.2011 08:38)

ach... krása

9)  marcela (16.09.2011 06:01)

To je taková krása,prosím další.

kytka

8)  kytka (15.09.2011 22:57)

Oni jsou tak roztomilí. Edward neví, kdo je a přesto ví, co cítí! Je to geniální a já se Oloušku strašně těším na další díl.

7)  viki (15.09.2011 21:51)

To bylo tak hezký !!! Děkuji ! Těším se na pokračování - nebudu čekat dlouho, že ne !!!

Twilly

6)  Twilly (15.09.2011 21:41)

Ne, tohle nejsou Bella s Edwardem od Steph, tohle je jasný tvůj rukopis, bejby... a SAKRA DOBRÝ. Už několikkrát jsem se vyznala z lásky k českým slovíčkám... na to abych ti tady citovala co... tak bych ti snad musela všechno skopírnout.

Snad nejvíc se mi líbila tahle část: Jak dlouho může tohle demilitarizované pásmo udržet klid zbraní? Jak dlouho si dá ten buclatej týpek s křídlama oraz, než se znovu vytasí s tím svým lukem a tasí šíp proti jejímu srdci?
Asi moc dlouho ne, každou chvíli se může stát, že si bez zaklepání otře boty v její srdeční předsíni a šíp uloží v komoře, aby zůstal co nejdéle čerstvý.
Tohle nedá.

blonďulko, vedeš

5)  elie_darrem (15.09.2011 21:23)

nádhera:-)) jsem úplně na měko

Lenka326

4)  Lenka326 (15.09.2011 21:21)

Konečně jsem přestala brečet a vidím na psaní. To bylo...neuvěřitelné...dokonalé...geniální..., prostě, dostalas mě. Totálně. Edward vůbec neví kdo je, co je, proč to tak je, ale ví, co cítí. Ta osudovost, síla jejich vztahu, kterou nemůže oslabit ani neexistující paměť, ta je nádherná. Díky.

ambra

3)  ambra (15.09.2011 21:15)

Carlie!!! Já z toho začnu koktat!!! (to je průpovídka Bájky, ale dokonale vystihuje můj stav). Kurnik, neexistuje nějaké synonymum ke geniální, které by ale zároveň zdesateronásobilo význam toho slova?!?!?! Chceš to rozebrat po větách? Protože nic míň si to nezaslouží!!! Vidím to jako film, to je neskutečný! A dnes jsem si tedy pěkně pobrečela, je ti to doufám jasný . Jsem HROZNĚ ráda, že mu to držení se dál nevydrželo moc dlouho (njn, louka je louka, kdoví, co tam kurnik roste ), ale zároveň mám scvrklej žaludek z toho, že by tohle dílo mělo mít míň než padesát kapitol .
Carlie, DĚKUJU!!!

Bosorka

2)  Bosorka (15.09.2011 21:03)

uááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá Není to originální, ale má to vypovídací hodnotu o mém současném stavu!

SarkaS

1)  SarkaS (15.09.2011 20:54)

Já se tu roztékám, protékám matrací, dřevěnou postelí, podlahou v podkroví a kapu až na dlaždičky dole v předsíni. To bylo tak... áááchhh

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek