Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/new%20moon.jpg

Oops, intervaly mezi kapitolami se prodlužují, omlouvám se za to. No, trpím teď trochu krizí Twilight-identity, ztrácím s tímhle světem trochu kontakt, zasekla jsem se jinde, pardon, doufám, že moji Bella i Edward si pořád jsou podobní :D ;-)



„Bello, můžeš na moment?“ nakoukla do kuchyně Alice.
„Jasně, zrovna jsem chtěla jít za tebou a poprosit, jestli byste mě nehodili domů,“ usmála se na ni trochu unaveně dívka.
„Bells si jen sbalí pár věcí a přijede k nám na prázdniny,“ vstoupil do hovoru Edward a při slově prázdniny na dívku s klukovskou rozverností mrknul.
Brunetka se zarazila. „Bells?“ Edward ji skoro nikdy neoslovoval „Bells“.
A ten zanedbatelný detail jí připomněl, že i když vypadá stejně, není to ten Edward, kterého znala, není takový, jaký byl před sedmi měsíci.  A především není JEJÍ.
Možná ta jeho o sedm měsíců mladší verze byla její. Aspoň část jeho srdce si snad mohla nárokovat, ale na muže, který stál před ní, rozhodně nezískala automatické předvztahové právo… NE, tenhle nepatří žádné Belle. Možná by ho mohla získat „Bells“.  Jen kdyby Bella tušila, jakou představu by Edward měl. Jaká by ta „Bells“ měla být.

 


Ošila se: „No, to ne, nepřesouvám se k vám. Nebo, no, aspoň ne dnes. Nemůžu vám to tady okupovat, když po Victorii zatím není v okolí ani stopa. Kdo ví, kdy se tu objeví, jestli vůbec.“
„Dobře, dobře, jak myslíš, mně je to nakonec jedno, klidně si riskuj svůj život, očividně máš ráda adrenalinové sporty,“ rysy Edwardovy tváře pozbyly uvolněnosti a přátelskosti, až z toho Bellu zamrazilo.
´Ach, Edwarde, kdybys tak tušil, kdy jsem začala vyhledávat adrenalinové sporty,´ povzdechla si v duchu Bella. ´Ach jo, jsi pořád tak přehnaně ochranitelský. Naštvala jsem tě, když jsem pobyt u vás použila jen jako výmluvu pro Jakea? Zlobíš se na mě?,´ zarazila se, ale dál v duchu přemítala: ´Zlobí se? Ať si! Já jsem taky nadmíru vytočená! Copak můžu přihlížet tomu, jak ho pouhou svou přítomností otravuju? Lépe řečeno, jak jeho upíří podstatě otravuju vzduch? Mám mu navíc zamořit dům, ve kterém žije? Nebo dokonce jeho vlastní pokoj? Mám se nastěhovat se slovy: Zlato, jsem doma, plynovou masku máš v předsíni…? Ať s tím jde… k šípku.´

 


Skoro se jí podařilo namluvit si, že jí nejde o nic jiného, než o jeho dobro, jeho pohodu, že vůbec není ve hře její duševní rozvaha.
Na moment se přestala kontrolovat a nevěřícně, smutně si prohlížela jeho obličej.
´Edwarde, proč mi to děláš,´
pokračovala v rozmluvě beze slov. ´Copak můžu zůstat delší dobu s tebou v jednom domě, v jedné místnosti? Spát, když vím, že jsi poblíž? Copak nechápeš, že nevím, jak s tím naložit, jak se k tobě chovat, jak neprozradit, že… A že na to nemám sílu?´
Zhluboka se nadechla, aby znovunabyla ztracenou vnitřní rovnováhu a obrátila se na něj smířlivým tónem: „Nic mi momentálně nehrozí. Třeba Victoriinu pozornost upoutalo něco jiného. Nebo těžko říct, možná promýšlí ještě horší plán. Můžou to být klidně celé měsíce, než, jestli se tu zase objeví. Přece,… jinak by tu už dávno byla. Ale sama už asi přišla na to, že nejsme tak snadným terčem.“

 


Edward se trochu uklidnil, kapituloval a s tichým: „Asi máš pravdu, takže asi… ahoj ve škole.“, se pokusil o úsměv a odešel do svého pokoje.
V hlavě mu jako na rušném mezinárodním letišti přistávala jedna myšlenka za druhou: Co Bella říkala, znělo logicky. Vlastně to bylo víc než rozumné.
Tak proč by ji nejradši přivázal k židli a riskoval tak, že s ním už do konce života nepromluví, jen aby měl jistotu, že se jí nic nestane?
Proč při pouhém pohledu na ni ho jako tsunami převálcovaly emoce, kterým nerozumí a jejichž původ nezná?
Ta rovnice byla tak triviální a přece ji nedokázal rozluštit. Každý následek má svou příčinu. A on až do morku kostí pociťoval onen „následek“, to, co v něm ta křehká lidská dívka s duší lvice vyvolávala. Ale nevěděl, neznal příčinu onoho zmatku v sobě… Nepamatoval si to.
Bylo tak nesmírně matoucí tušit, že jeho srdce ji… že mu na ní záleží…a nevědět, proč.

Bylo snadné spočítat si, že on asi nebude výjimkou z pravidla, že upír se zamiluje jen jednou, a to nesmazatelně…
A mohl klidně napsat disertační práci, protože právě s jistotou potvrdil experimentem na sobě samém hypotézu, že centrem toho neuchopitelného citu nejsou vzpomínky. Nepamatuje si… je to k uzoufání, ale on si k čertu nepamatuje, proč…ale přesto ji… tak moc…

 


Vyskočil z pohovky, na kterou se v trýznivých myšlenkách zhroutil, zapřel se pažemi o rám svého okna a zahleděl se ven. Ještě mohl vidět auto, které odváželo Alice a Bellu. Jeho Bellu. A vzápětí se hlasitě rozesmál.
„Mělas pravdu, holčičko,“ zašeptal si pro sebe, ale před očima měl její hřejivé hnědé oči. V duchu pokračoval: ´Nevyřeším globální problémy, nerozluštím záhady vesmíru… Nevzpomenu si na to, co jsme spolu zažili, co jsi řekla, co jsi udělala, jak ses zatvářila - co byla ta drobnost, ten spouštěč. To, proč jsem se do tebe zamiloval.  Ale copak to tak není vždycky? Můžeme říct, co na tom druhém milujeme, jak se nám líbí jeho smích, mimovolné gesto, které dělá, barva jeho hlasu… Ale vysvětlit, proč tomu tak je - to jsou už jen dohady. Chemie? Spříznění duší? ´

 


„Chlape, ty mě vážně zabiješ! Ty tvoje emoce jsou rozkývaný jak metronom. Jako bys nacvičoval na školní divadelní představení… absurdní drama,“ povzdechl Jasper a zároveň (už zbytečně) ťukal na otevřené dveře v lidském gestu prosby o audienci.
Edward ze stolu prudce sebral baseballový míček a mrskl s ním proti Jazzovi, ten jej bez mrknutí oka chytil. Posadil se na bratrovu židli a hodil mu míček zpět. Několik minut mlčeli.

Pak Jasper na Edwarda chápavě mrknul: „Chceš radu od odborníka, který má na tuhle oblast takříkajíc talent?“ Šklebil se.
Edward stiskl čelist: „Víš, co mi můžeš?“
Jasper se zasmál, ale hned nato strnul a začal couvat. To když Edwardovi v očích probleskl nápad, a jmenovaný začal smlouvat: „Ale jo, to je ono, ty mi můžeš říct, co Bella opravdu cítí! Jestli to její prohlášení, že je to minulost a nic jí nedlužím, myslí upřímně!“
Jazz si pobaveně přiložil ukazováček na rty a kantorsky zavrtěl hlavou: „Ne, tak to bych opravdu nemohl. Profesní etika, mlčenlivost, znáš to, něco jako lékařské tajemství, nemůžu sloužit. Nicméně, tvoje otázka je velmi zajímavá a psychologové by usoudili, že…“
„Jaspere, varuju tě, nejsem tvoje pokusná krysa!“ zavrčel Edward.
Oslovený se smíchem sbíhal schody a při tom volal: „Otázka dost vypovídá o tazateli, jeho citech… Chceš znát diagnózu od profíka, kamaráde?“
Když bylo už trapně dlouho ticho, dodal pobaveně, ale zároveň soucitně: „Ve vědeckých kruzích se tento stav označuje jako… no, jsi v háji, totálním!“
Edward si zmučeně prohrábl vlasy a zařval za ním: „To vím i bez tebe, Freude!“
Jasper zapínal domácí kino a broukl si spíš pro sebe: „To má být přiznání?“ A zatímco už běžely úvodní titulky filmu, doplnil: „Jenže já nejsem ta osoba, která ti za to padne kolem krku. Takže…“
Edward stál v mžiku před ním s výrazem nájemného vraha: „Ještě nějaké moudro? Poslední věta před smrtí?“
Jazz dostal záchvat smíchu, který ale brzy vystřídala vážná tvář. Vstal a položil Edwardovi ruku na rameno: „Ne, už jen poznámka. Adresu znáš, nebo potřebuješ GPS souřadnice? Protože v takovém případě tyto zní…“ Začal udávat zeměpisnou polohu Bellina domu.
Edward protočil oči a vyběhl z domu.

 


Jasper se za ním s úsměvem díval a potom spokojeně otočil pohled opět k plazmové obrazovce instalované na stěně obývacího pokoje.
Po překvapivě krátké době se k němu na gauč připojila Alice a zaujala oblíbenou pozici s hlavou položenou na manželově rameni. S úsměvem kývla bradou směrem k televizi: „Pokolikáté v tomhle týdnu se díváme na Rhetta a Scarlett?“
„TY se díváš na Rhetta a Scarlett,“ ohradil se pohotově Jasper, „JÁ sleduju Jih proti severu, to je klasika, to musíš uznat.“ Očima fixoval obrazovku a dodal: „Rozhodně lepší než Sever proti jihu.“
Alice se zasmála a zasypala bradu svého manžela polibky. „Hmmm, miluju Jižany…“
„Ano?“ zahleděl se jí horoucně do očí.
„Ano, pane majore,“ flirtovala.
„Hm, pak je vše v pořádku, madam,“ kontroval a věnoval se jejím rtům.
„A už nepovídej, začíná další díl,“ šeptl pak se zorničkami rozšířenými nadšeným zájmem o film, aby následně tu jásal, tu lamentoval, když komentoval, jak tvůrci filmu dokázali být věrní době, kterou zobrazovali, zejména co do popisu samotné občanské války.

 


Povzdechl, chvílemi si připadal, jako by se díval na domácí video, album ze svých vojenských let. Film pro pamětníky… Potřásl nad sebou hlavou. ´Začíná být sentimentální. Za to může to melancholický pako, který přijal za svýho bratra´, pomyslel si, ´a ta jeho erupce emocí. Rozhodně mu ve Volteře změnili paměť. Jeho osobnost však nikoliv – pořád je to staromódní idealista.´
Obrátil pozornost zpátky do reality ke své usměvavé střapaté životní parťačce, která na něj upírala chápavý pohled a povzbudivě mu stiskla ruku: „Hele, je to na správné cestě, důvěřuj jim trochu.“ Měla zase jeden z těch svých tajnůstkářských výrazů.
Jasper kývl. „Dobře, budu se starat o svoje.“
„Svoje?“ pozvedla Alice laškovně jedno obočí.
Jasper ji spoutal pohledem a podmanivým hlasem zašeptal: „Co je tvoje, to je moje.“
„Tuhle definici manželství jsem ještě neslyšela,“ přimhouřila Alice oči.



Edward nešel za Bellou. Vzal své rozjívené myšlenky a city na výlet do přírody. Tak nějak doufal, že by se pár těch nejšílenějších jedinců z jeho hlavy mohlo cestou ztratit. To neukáznění pubertální studenti na školním výletě přece dělají, ne? A jeho myšlenky a emoce jako by ve filmu pro náctileté hrály, kecaly pořád o tom samém, o TÉ samé a její úžasnosti…
Nemohlo je jako v nějakém béčkovém hororu něco v tom lese prostě „uklidit“ z Edwardova života? Tenhle les byl hluboký, strašidelný, kdo ví, co za příšery se v něm skrývalo.
Hořce se sám sobě zasmál, když si uvědomil, co nejděsivějšího je možno ve forkských lesích potkat. Byl to on sám.

Prohrábl si nešťastně vlasy.
´Co si to vlastně chtěl namluvit? Že by jí byl hoden?
Nepatří do jejího světa, už sedm měsíců není součástí jejího života. A možná by bylo nejlepší, pro ni nejlepší, kdyby to tak už zůstalo. Lidské city nejsou tak stálé, časem vyblednou, vymizí -  sejde z očí, sejde z mysli. Možná už se to dávno stalo. Řekla, že je to minulost, že budou přátelé. Sejde z očí… a on, když už si to teď ujasnil, nesmí sejít z téhle cesty. Dobře, takže… bude se jí prostě vyhýbat. To zvládne. Snad. Musí.´

 


Před ním se rozprostřelo jeho oblíbené místo. Nebyl tu už tak dlouho. Ani nevěděl, co jeho nohy přivedlo právě sem, právě v tuhle chvíli.
A jeho scénář na vyhýbání se Belle smetl hurikán, zdánlivě neochvějná věž, do které uvěznil své srdce, se otřásla v základech… Jak zní to přirovnání? Byla to lež jako věž? Jak příhodný bonmot.
Byla tam. Bella.

Na jeho louce. Jak? Jak o ní mohla vědět? Jak…
Ale otázky spíš zněly: Od koho a kdy. A na obě znal odpověď.

 


A tušil, že tahle louka bude milníkem jejich životních cest. Místem, kde se minulost mohla potkat s budoucností. Jejich společná minulost s jejich společnou budoucností. Jenže… Chtěla to Bella? Chtěl to on? A… je to správné?

 


Skoro to vzdal a málem udělal úkrok zase zpět do stínu lesa, když k němu Bella zvedla oči od rozečtené knížky. Nepřerušovala oční kontakt, když vypnula svůj mp3přehrávač, vytáhla sluchátka z uší, zaklapla knížku a nesměle vstala. To vše v rychlém sledu nemotorných pohybů prozrazujících nervozitu. Pak už jen stála.
„Ahoj, nevylekal jsem tě?“ šeptl Edward a opatrně udělal několik kroků směrem k ní.
S úsměvem, který jí rozzářil oči, zavrtěla mlčky hlavou a zčervenala.
„Taky za školou, slečno?“ pokusil se o lehčí tón.
Skousla si pobaveně ret: „Taky, taky. Ale na svou obranu bych ráda uvedla, že já do školy chtěla, byla jsem tak trochu unesena, svedena na scestí. Znáte to, nevhodná parta…“
Edward si neodpustil sarkasmus: „No, parta upírů nedává nejlepší vzor.“ Posadil se kousek od dívky a věnoval jí hřejivý pohled: „Můžu? Máš tu místo?“
Posadila se opět do tureckého sedu, sklopila oči, škubala trávu kolem sebe a šeptla: „Je to tvoje místečko. Tvoje zašívárna.“ Pokusila se o vtip a zvedla k němu opatrně zrak.
„Já se umím dělit,“ zasmál se Edward.
„To se mi ulevilo,“ naklonila Bella hlavu ke straně.

 


„Takže,“ začal Edward.
„Možná, že,“ vyslovila současně Bella.
Rozpačitě se na sebe zazubili a Edward kývl: „Musíme si promluvit.“
Bella se zhluboka nadechla a uhnula pohledem: „Jo. Podívej… co jsem řekla, je všechno pravda. Co se stalo, je už minulost, to nemá smysl řešit, nejde se vrátit zpátky. Pravdou ale taky je, že nevím, jak se k tobě chovat. My vlastně nemáme společnou minulost, pro tebe jsem cizí a já… Chvílemi mám pocit, že i ty ses změnil, vzápětí na to ale, že jsi pořád ten, kterého jsem znala. A vůbec nevím, jak s tím naložit.“
Edward ji starostlivě fixoval očima: „Chápu. Víš, co je na tom děsivý? Že já bych tě vůbec neměl znát, ale přece mám pocit, že jsi součástí mého světa a vždycky jsi byla, a přitom o tobě vůbec nic nevím. Asi to musíme vzít popořádku. Poznat se. Jsi Alicina kamarádka, takže součást rodiny.“

 


Bella nevědomky pořád dokola kývala hlavou a přitom byla ztracena ve svých myšlenkách. Z nich ji vytrhnul až drsný samet, který najednou zašeptal: „Bello, už vím, co uděláme.“
S nadějí utopila svůj zrak v Edwardově zlatavém pohledu.
S nečekanou rozhodností vstal a luskl rozverně prsty: „Las Vegas, bejby!“
Bella na něj vykulila oči, vystřelila rovněž do stoje a rozpačitě přešlápla: „No, já… Cože?“
Chvilku si ji měřil, a pak mu to došlo: „Oh, ne. Já - myslel jsem gambling, ruleta, automaty. Prostě hazard, risk. Ale počkej, jestli jsi myslela….“
„Já nemyslela nic,“ mumlala Bella, „pokud jsi ty nemyslel,“ vystřelila k němu očima, a pak se zhrozila sama nad sebou a zašermovala rukama: „Dobře, hazard, risk. Pořád mi ale uniká pointa.“
Edward se na ni ještě chvíli díval s nepřítomným něžným výrazem, a pak, jako by se probral, dokončil myšlenku: „Aha, no. Byla to metafora. Prostě to riskneme. Copak musíme náš vztah definovat? Musíme ho přesně zaškatulkovat hned teď? Je tu něco víc. Jenže to něco nebylo naše. Bylo jejich, těch, kterými jsme byli.“
Prohrábl si vlasy: „Bello, promiň, trochu moc filozofie, chci říct... Necháme tomu volný průběh, dáme tomu šanci, nebudeme na nic tlačit. Just take it easy, honey.“
Bella kývla, pak protočila oči a ulehčeně se rozesmála: „Edwarde, Edwarde, musím se poptat Carlislea na detaily toho zákroku, který ti ve Volteře provedli, protože začínám mít čím dál neodbytnější pocit, že tě unesli mimozemšťani. Edwarde, kde jsi, vyměnili tě.“ Zalomila rukama v předstíraném zděšení.
Upír na ni pobaveně mrkl: „Třeba se ještě ukáže.“
Belle se zadrhl dech a usmála se na něj: „Třeba. A v té chvíli se možná vrátí i ona. Bella.“


´Jeho… Tvoje,´ doplnila. V duchu. Nahlas se neodvážila.
Nechtěla štěstí zaplašit. Jo, Las Vegas, bejby, začali s osudem hrát ruletu. A Bella neměla žádnou jistotu, že to nebude ruleta ruská.
Nedokáže Edwarda ztratit znovu. Do dlaní jí bylo vloženo něco nesmírně křehkého, protože už jednou rozbitého... jenže, jak může dávat pozor na něco tak vzácného, porcelánového, když si sama připadá spíš jako ten slon v porcelánu?


Povídky od Carlie

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

2)  viki (23.07.2011 22:45)

Skvělý ! Paráda !

SarkaS

1)  SarkaS (23.07.2011 22:34)

Las Vegas, baby! Take it easy, honey... KDe jsi Edwarde, volám k nebesům stejně jako Bella. Co je tohle za upíra, toho já neznám. Ale je s ním děsná sranda. Carlie, možná čekáme dlouho a ty jsi odtržená od TS,ale rozhodně to na téhle povídce nezanechává jakékoliv negativní následky

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still