Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/new%20moon.jpg

Jak Bella zvládá situaci, když má Edward po vzoru hrdinů z telenovel amnézii na vše, co se týká Belly? ;-) Nějak se mi to rozjelo, možná bude ještě jeden díl. I když... mám ráda otevřené konce ;-) A varování - depka, ale už mixnutá ;-)

 

 


První pohled podruhé, klapka, proběhlo Belle sarkasticky myslí, když vstoupila do učebny biologie.
Úpěnlivě přemlouvala své srdce, aby se právě teď nesnažilo plnit plán na 120 %, a nepřisypávalo tak uhlíky do soukromého pekla jí nejdražší bytosti, která ještěuž znovu… zatím netuší, že Bella existuje. Že vůbec může existovat někdo s tak děsně užvaněnými krvinkami, povzdechla si.

Dívka se pohybovala jako náměsíčná, pomalu, s rukama připaženýma, úsporně, tak, aby co nejméně vířila vzduch kolem sebe. A připadala si zase jako ten první školní den, nemotorná, nemožná… Jsi děsně sexy, Swanová, ty víš jak zkazit první dojem, nadávala si v duchu v reakci na svou robotickou chůzi.
Zarazila se v půli kroku, to když před sebou nespatřila větrák, který měla naplánováno obejít zezadu. Zakroutila nad sebou v duchu pohrdavě hlavou a udělila si pomyslný políček: Skvělý, zapiš se do skupiny anonymních paranoiků, Bello…
A s myšlenkou: „Ne, nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Tahle budoucnost ještě není napsaná.“, popošla zase o kousek dál.
Pozvolna ukrajovala vzdálenost mezi sebou a svým cílem. Pravá, levá, krok, sun, krok. A přistihla se, že její boky se rozvlnily.

To myslíš vážně? Vzpamatuj se, lascivní Bella jako hlavní nabídka dne? Bello! První dojem! Mysli na první dojem,
promlouvala si opět do duše. Aspoň ty se chovej civilizovaně, když už se tvoje uřvaná krev postarala o takové entrée! Krvinky, krevní destičky, v dvojřad nastoupit a jedeeem, fanfáry, hle, přichází upíří svačinka!
Klid, Bello, dýchej, klid! Mysli třeba na to, že jsi přišla kvůli vzdělání, ano, prahneš po studiu, přesně tak, prahneš, jsi vyprahlá, toužíš… ne, tak to… taky nepůjde.

 

 


A další ukročení. A čím byla blíž, tím víc cítila tu jeho andělskou auru, která ji vítala, objímala, omamovala.
A Bella se cítila konečně opět být sama sebou.
Byla doma.

 

 


Bránila svému zraku předčasně spočinout tam, kam se hladově toužil vrátit, kde dychtil zakotvit a už utonout. Zakázala si příliš brzký pohled do tekutého zlata.
Ano, věděla s jistotou, že jeho pohled bude dnes zlatavý, o to se postarala Alice, aby situaci jemu i Belle usnadnila. Celá rodina – kromě Rosalie – se okamžitě zapojila do tajné operace, i když na velké plánování nebyl čas.
Uplynulo sotva 7 hodin od chvíle, kdy letadlo zmizelo v oblacích a sedadlo na jméno Isabelly Swanové v něm zůstalo prázdné.
Asi 6 hodin od chvíle, kdy se ocitla opět ve svém pokoji v Charlieho domě a zírala do temné noci.
Pouhých 5 hodin od chvíle, kdy se donutila od toho okna odlepit.
Jen 4 hodiny od momentu, kdy samu sebe přesvědčila, že okno nechala otevřené jen kvůli tomu, že noční vzduch byl teplý.
A pouze 3 hodiny od okamžiku, kdy konečně neklidně usnula, stočená v poloze nenarozeného dítěte, aby se ztuhlá tolik odlišným chladem příští den ráno vzbudila a udělala první krok v prvním dni svého nového života.

 


S hlavou skloněnou dokráčela ke své,… jejich lavici, usadila se co nejdál od něj a chvějící se ruce skryla pod stolem.
A pak si dovolila ten luxus. Poprvé po jejich rozchodu mohla pohlédnout do jeho tváře. Po odloučení, které v časové realitě tak, jak ji vnímala Bella, trvalo snad století, takže věkově jej konečně dotáhla, pomyslela si, ale ve skutečnosti uplynulo jen několik měsíců.
A Edward - a konečně, s pohledem vpitým do toho jeho, byla schopná vyslovit jeho jméno, i když jen mlčky - byl tady, byl živý a… pohled na něj, jeho omamná vůně a jeho elektrizující blízkost naplnily propast v jejím hrudníku s takovou vehemencí, že se nemohla rozhodnout, jestli bude v příštích vteřinách adeptkou na odvoz na pohotovost v důsledku svého prvního pneumotoraxu v životě, anebo se stane klientkou nejbližší záchytky, protože se jako fanynka na koncertě opile zhroutí muži svého srdce k nohám.



Hlavně, že jsi tak nenápadná, Bello
, pokárala se v duchu a po tváři se jí rozlila horkost.
Chtěla přerušit jejich oční kontakt, ale byla spoutána jako moucha v pavoučí síti.
Edwardův zrak pozvolna černal a přes zuby se mu prodralo ohromené a zoufalé zavrčení smíšené s povzdechem.
Statečně, avšak s krvácejícím srdcem, které jí vzbuzoval jeho prázdný, chladný pohled očí, které ji neznají, se na něj usmála a pokusila se ho dostat z transu nenuceným: „Ahoj, ty jsi Edward, viď?“ Mazlila se s jeho jménem, které už tak trýznivě dlouho nesmělo přes práh jejích rtů a její mysli. „Edward Cullen? Kamarádím se s tvou sestrou Alicí.“
Nezdálo se, že by reagoval, byl uvězněn ve své soukromé bublině, díval se jakoby skrze ni a v dlaních drtil učebnici.
„Bella, jsem Bella Swanová,“ plácala honem překotně dál, aby jeho pozornost navrátila ze světa upíří podstaty a pudů do civilizace. „Hodně jsem o tobě slyšela, já… ráda tě poznávám. Konečně.“ Donutila se zavřít pusu včas a už nedoplnit to, co se jí pateticky dralo na rty. Tolik chtěla dodat: „Mám pocit, jako bych tě znala už dávno.“ s naivní nadějí, že v něm tak možná znovuvzkřísí vzpomínky na jejich společnou minulost.
Překvapeně zamrkal a pronikavě se na ni zadíval, to jak se jí marně snažil nahlédnout do mysli, jak pochopila. Zadržujíce dech se křečovitě usmál a lehce kývl. Pak od ní odvrátil tvář a zahleděl se z okna. Klouby na jeho rukou zbělaly. A Bella ztlumila povzdech ve hřbetu své dlaně.



Příchod učitele zabránil jejich další případné konverzaci, nebo spíše monologu z Belliny strany, jak si učinila v duchu ironickou poznámku, neuchránil je však před bouří statické elektřiny, která mezi nimi vypukla.
Oba zoufale šlapali vodu v oceánu bolestné potřeby být tomu druhému co nejblíž. Oba po sobě zatoužili. Každý však po něčem jiném.
A tahle situace byla tak známá a přece diametrálně odlišná… Bella už věděla, co Edward prožívá, a do očí se jí draly slzy, které nesměla ukázat.
Jeho utrpení se mísilo s tím jejím. I ji hrdlo bolelo, ale potlačovanými vzlyky. Netušila, jestli v Edwardovi vzplanula pouze touha po její krvi, netušila, kdy a jak se v něm probudila láska tenkrát… a jestli má šanci objevit se znovu.
Ještě před vstupem do učebny si Bella uvědomila, že si Edward nepamatuje, že ji opustil, nepamatuje si důvody svého odchodu od ní… a Bella si na setinu vteřiny dovolila chytit se stébla naděje, že ani nikdy žádný důvod pro útěk už nenalezne.
Nyní však dopadla ze zářivých výšin růžového obláčku na tvrdou dlažbu reality. To když v duchu dokončila myšlenku: Nepamatuje si, že ji opustil, nepamatuje si důvody rozchodu,… nepamatuje si svou lásku k Belle.
Nepamatuje si, že byl jejíi když ona už navždycky bude jeho.
A hrozně to bolelo, protože muž vedle ní byl cizí. Bylo to zraňující, protože v tuto chvíli byla její láska neopětovaná. A ona to brala jako svůj trest za muka, která způsobovala Jacobovi.
Celou hodinu bojovala s potřebou přiblížit se Edwardovi, dotknout se ho, dovolit odpočinout své bolavé hlavě na jeho rameni. Ale odolala, ne kvůli strachu, že by se on neubránil volání její krve, ale paradoxně právě naopak - kvůli strachu z odmítnutí, obavy, že by o ni nestál - jako o ženu. Spolkla hořkou pilulku poznání, že zrovna zaparkovala v zóně těch pološílených, iracionálních a uvzlykaných nešťastně zamilovaných nanynek…
A najednou měla všeho dost, celé téhle pitomé komedie.

 


Zvonek ohlásil konec hodiny a Edward zuřivě vystřelil pryč ze třídy, takže způsobil poryv větru, který vznesl do vzduchu list papíru s Belliným pokusem o poznámky z přednášky. A když se papír snesl opět na lavici a dotkl se Belly společně s oblakem Edwardovy vůně, skryla tvář do dlaní a zoufale zašeptala: „Edwarde, to jsem já, Bella… tvoje Bella!“
S novým závanem větru se na židli, na které předtím seděl on, ocitla Alice.
Bella na poslední chvíli zachytila svůj ubohý záznam učiva, který se stal obětí dalšího vzdušného víru, list papíru zmačkala v dlani a štěkla směrem ke kamarádce: „To všichni z vaší rodiny prostě musí všechno smést z povrchu zemského?“
Alice se zarazila, pak Bellu objala a hnědovláska konečně povolila stavidla svých slz.

 


Učebna se vylidnila. Skončila poslední vyučovací hodina toho dne.
Když už Bella začala lapat po dechu po nekonečných minutách pláče, dveře učebny se na kratičký moment otevřely a Bellu obestřela jako kouřová clona náruč nevědomí. Její osobní dealer se opíral o zárubně dveří, vysílal k ní dávku sedativ a Belliny vzlyky konečně utichly. Vstala a nechala se Alicí a Jasperem posadit do auta a odvést domů.
Cestou do svého pokoje měla pocit, jako by se brodila medem nebo pověstnou kaší z pohádky Hrnečku, vař, ano zavařila si to pořádně, ale teď to nechtěla řešit, nemohla, její vědomí bylo ztěžklé, omámené.
Krátce nato usnula spánkem beze snů. Spánkem beze snů o Edwardovi.
Bez vzpomínek na společné chvíle, vzpomínek, které jí samotné už začínaly připadat jako pouhý sen, výplod její fantazie. Bylo to, jako by usnula uprostřed čtení nějaké fantasy knížky… A zítra se probudí a všechny ty nereálné postavy a situace, které ve skutečném životě prostě nemůžou nastat, budou pryč a s nimi snad zmizí i bolest, která zaťala drápy do jejího srdce a duše…

 

 




Vzbudila se uprostřed noci a chvíli dezorientovaně hleděla do tmy. Společně s vědomím se k ní nevítaně začal vracet i její přízrak propasti v srdci. Zašátrala kolem sebe a její ruka nahmatala chladný, hranatý předmět, mobil. A pro ni to bylo, jako by jí někdo hodil záchranný kruh. Okamžitě vytočila Alicino číslo.
Upírka přijala hovor po prvním zazvonění a než stačila Bella cokoliv říct, pohladil ji Alicin hlas lakonickým: „Otevři okno.“
Za chvíli už seděla Alice na Bellině posteli a její majitelku konejšila. Bella si zmučeně položila hlavu do kamarádčina klína a Alice jí hladila vlasy.
„Edward?“ povzdechla po chvíli dívka.
A Alice věděla, že v tom jediném slově je tisíc otázek.
„Zvládne to,“ zašeptala v odpověď svým melodickým hlasem.
Bella se posadila a stydlivě se zahleděla na upírku: „Říkal o mně něco?“ Skousla si ret.
Alice se usmála a pokrčila rameny: „Jednou ti to všechno řekne sám.“
Bella po ní střelila překvapeně očima. „Věříš, že budeme spolu?“ vzlykla.
Alice naklonila hlavu k rameni a mrkla na Bellu: „Jestli tomu chceš říkat víra.“
Bella protočila oči, ale pak se nadějně usmála: „Viděla jsi něco?“
Upírka kývla, ale uhnula pohledem: „Jen… stojíte teď na rozcestí několika vizí, několika možných budoucností“. Omluvně pohladila Bellu po rameni.
Dívka svěsila hlavu: „Já vím.“

 


Pak se zhluboka nadechla a nasadila nepřesvědčivý úsměv. „Takže? Pomůžeš mi vybrat oblečení na zítra do školy? Podle Emmetta  budu muset Edwarda prostě zbalit, použít všechny myslitelné ženské zbraně,“ plácala.
Alice ji chytila za ruku: „Bello, Edward odjel do Denali.“
Dívka se na ni zhrozeně zahleděla, po tváři jí přeletěl bolestný úšklebek. Rozhodila ruce: „Za Tanyou.“
Teď bylo na Alici, aby obrátila oči v sloup: „Ale Bello.“
Dívka vztekle praštila s knížkou o stůl. „Co? Možná by bylo vůbec nejlepší, kdyby byl s ní! Když jste nechtěli přeměnit mě! Bylo by po problému! Poznal by mě už jako upírku, nemusel by řešit to dilema ´Co bude dnes dobrého? Srnka nebo Bella?´“ pitvořila se.
A Alice mlčela, pochopila, že Bella musí vypustit trochu přetlaku, uvolnit emoce.
Brunetka potřásla hlavou a znovu se posadila vedle kamarádky: „Promiň. Já… vím, prostě se jen historie opakuje, zase potřeboval utéct… na… ehm čerstvý vzduch.“
Alice sevřela její dlaň ve své: „Nebude tam dlouho, za dva dny se vrátí.“
Bella se smutně zasmála: „Už nejsem, co jsem bývala, co… nemám takovou páru, minule byl pryč dýl.“
Upírka naznačila pohlavek, vytáhla Bellu do stoje a směrovala ji k šatní skříni: „Jdeme se podívat na ten tvůj arzenál, kecko!“
Za pár minut si hrdě prohlížela své dílo, zatímco Bella přemýšlela, kdo je ta cizí hezká holka v jejím zrcadle. Alice si spokojeně promnula ruce: „Jsem ráda, že tentokrát jsem já první z rodiny Cullenových, kdo se s tebou zná.“
Bella se usmála, ale pak tiše dodala: „Budeme mu to muset říct? Tohle přece neutajíme.“
Alice pokrčila rameny: „Může nám číst jen ty myšlenky, které aktuálně máme, nemůže číst vzpomínky, tak jako Aro… takže pokud v jeho přítomnosti vydržíme nevzpomínat na to, co bylo mezi vámi, tak…“
Bella zavrtěla hlavou: „Ale co všichni ve škole, co Charlie…“
„Budeme to muset Edwardovi říct,“ vydechly současně a vyměnily si v zrcadle zadumaný pohled.
Zbývalo vymyslet jediné - jen ten detail, jak.

 

 


 


O dva dny později vyšla Bella před dům. Oblečená ve svém pečlivě vybraném outfitu - postavě lichotících džínách a halence s krátkým rukávem, samozřejmě v tmavomodré barvě. Na uších jí cinkaly světlomodré náušnice, jež ladily k novému módnímu doplňku, který nikdy předtím nenosila - pevně na paži sedícímu náramku. Dlouhé rukávy by byly v těchto horkých dnech podezřelé, široký náramek se proto zdál být vhodným tajným agentem, působil nenápadně a přitom byl sexy, prostě Bond, James Bond, pomyslela si Bella, pak se v duchu urychleně protřepala, ale své emoce víc nemíchala a s hlubokým nádechem vyrazila k autu.

 


Zaskřípal štěrk a k jejímu překvapení zabočilo na příjezdovou cestu Volvo. Krásná fata morgána, kouzelné déjà vu. Stejně jako řidič vozu.
Ze sedadla spolujezdce na ni pomrkávala Alice, která vzápětí vykoukla z okýnka a švitořila: „Promiň, že jedu pozdě, moje auto má asi vybitou baterku, můj bratr se naštěstí nabídl, že nás do školy vezme, naskoč. Jo a já si u tebe včera zapomněla učebnici, jen si pro ni zajdu, můžu?“
Bella vykulila oči a honem nenápadně skryla ruku s klíčem od vlastního vozu za záda, aby nepokazila Alicin podvod. Upírka kolem ní proběhla a s čertovskými ohníčky v očích na ni mrkla.
Edward mezitím gentlemansky rovněž vystoupil z vozu a otevřel Belle zadní dveře.
Bella vykročila k Volvu a ani si to neuvědomila, ale zadržela dech.

 


A pak se to stalo… jaká byla pravděpodobnost, že k něčemu takovému dojde? Jedna k miliardě, v Bellině případě se však pravděpodobnost rovnala jistotě. V noci pršelo určitě jen kvůli tomu, aby se kameny před Charlieho domem nastavily na tu správnou kluzkost, a nyní nadšeně uvítaly Bellinu nohu, která se poslušně smekla a dívka nemohla dělat už nic jiného, než ztlumit svůj pád tím, že pod sebe honem napřáhne ruce.  
Jako by svět kolem utichl, jako by se čas zhmotnil a zůstal viset ve vzduchu. Bella se pokusila ihned vstát, ale to už vedle ní nervózně přešlapoval Edward.
„Nestalo se ti nic?“ jeho sametový hlas zbarvily obavy.
Bella zavrtěla hlavou, ale jak se nedůstojně škrábala opět do stoje, zasykla bolestí.
Byl hned u ní, vytáhl ji na nohy a sevřel v rukou její paži: „Počkej, podívám se na to.“
„Ne, to…“ stihla už jen říct. Sundal jí náramek a zamrzl. Jeho oči ulpěly na Bellině jizvě, na nezaměnitelném půlměsíci,… otisku upířích zubů, a pak prudce vystřelily k jejím očím.
Jeho pohled se utopil v tom jejím. A zatímco jeho oči byly tůní plnou emocí všeho druhu, ona byla schopná myslet jen na to, jak jeho něžné prsty svírají její zápěstí a palec jeho druhé ruky nevědomky přejíždí po usvědčujícím důkazu jejího spojení s upířím světem.

 


Povídky od Carlie

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Carlie

8)  Carlie (18.06.2011 12:49)

Oops, mám kajícnou potřebu napsat, že se o pokračování opravdu pokusím , s tím otevřeným koncem jsem to vážně nemyslela jako citové vydírání ;-), jen jsem nechtěla slibovat další díl, když ho zatím nemám vymyšlený, ale už se mi něco rýsuje
Marci: viz výše a díky moc
Twilluš: Killing me softly Díky :-) :-)
Ree: Já budu hodná, já budu hodná. Díky
Lůůs: Zkusím si najít čas co nejdřív Díky
Bosinko: napsala bys mi xy komentářů sama pod různými jmény? Díky Jsem blond, nezapomínej na to, prosím, jak jsi to myslela s tím Jazzem, sím Tě?

Bosorka

7)  Bosorka (18.06.2011 12:33)

Já si myslím, že zapůsobil Jasperův dar...
Bylo to úžasné a už se těším na pokračování. :D
Klidně si vydupávej žádosti, jen když to nebude stylem: další pokračování za xy komentářů..... (i když já bych ti je klidně napsala, jen aby bylo ;) )

6)  lůůs (18.06.2011 12:00)

Honem další je to úžasné :) :) :)

Ree

5)  Ree (18.06.2011 11:29)

To jako všechno?! No teda!!! To jsme si jako nedomluvily! Ale jinak opět úžasné

Twilly

4)  Twilly (18.06.2011 11:18)

Já tě zabiju!!!! Víš jaké to bylo dobré???? A já místo práce čtu . Kurňa stálo to za to.... a honem další, miláčku

3)  marcela (18.06.2011 11:14)

Prosím,tohle není konec,že ne?

Carlie

2)  Carlie (18.06.2011 11:00)

Evelyn, jej, teď to vypadá, jako že si vydupávám vaše žádosti o pokráčko :D
Díky moc za postřeh! Myšlenky spolužáků byly Achillova pata! A i já jsem úpěnlivě doufala, že bude možno si to vykládat tak, že Edward byl utlumený rudou clonou a myšlenky spolužáků mu tak nemohly nic prozradit.
Ale tak si říkám... než přišla Bella, clona tam nebyla, tak kdo ví, na co spolužáci mysleli... , kdo ví, jak to celé vnímal on, že... tohle je hodně z Belliny perspektivy ;-) No, tak v tom třetím díle to třeba prozradím, až - jestli - to vymyslím :D
Díky moc

Evelyn

1)  Evelyn (18.06.2011 10:31)

Taky mám ráda otevřené konce, ale u téhle povídky by se mi další díl vážně líbil
Když si představím Edwardovo entré do školy, po měsících, kdy byl pryč, snad každý spolužák by myslel na jeho a Bellu. Seděli spolu na biologii a chovali se jako cizí. Myšlenky spolužáků musely křičet. Bellina krev zpívala (promluvy ke krvinkám mě dostaly ). A Edward asi ani nemohl slyšet a vnímat nic jiného než hlas její krve. A teď už i ví, že ona není úplně nevědomý a z nadpřirozeného světa vyloučený člověk. Carlie, nepokračovat by bylo týrání!

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek