Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/new%20moon.jpg

Finále. Kapitolovka začala pateticky a končí... pateticky :P Díky všem, kteří vydrželi velké prodlevy mezi kapitolami. Třináctka, hm... to není nejšťastnější číslo, co přinese Belle a Edwardovi?



„There's no time for us, there's no place for us. What is this thing that builds our dreams yet slips away from us. Who wants to live forever? Who wants to live forever? There's no chance for us, it's all decided for us…“

(Není tu pro nás čas, není tu pro nás místo. Co je to za sílu, která tvoří naše sny a hned je vzdaluje. Kdo chce žít věčně? Kdo chce žít věčně? Není tu pro nás šance, všechno už máme určené.)


Edwarda atakovala hned ve dveřích slova písně, která ho přimrazila k zemi. Rychle se ale opanoval, zhluboka se nadechl a nasadil společenský výraz. Za poslední měsíce už ho měl obstojně natrénovaný, slušně vystavěnou fasádu, za kterou skrýval skutečné pocity.
Alici přesto jeho pohnutí neuniklo a sykla na Emmetta, který obsluhoval jukebox: „Jasně jsem ti říkala, že máš pouštět songy ala pozitivní myšlení, co má tohle jako být? To myslíš vážně? To máš na playlistu?“
Emmett se hájil: „Já zadal do googlu slova ´live´ a ´forever´ a tohle mi vyjelo, to samo.“
„Jasně, to vždycky samo,“ obrátila Alice oči k pomyslným nebesům.
Její bratr už ale hrací skříňku přemluvil na pohodovější song.
Edward se usadil ke stolu vedle Carlislea a Esme. Byli v klubu, který měla jeho rodina pro tento večer vyhrazený pro sebe.
Připadal si tu nepatřičně. Což bylo nepraktické a nevhodné, když se jednalo o oslavu jeho narozenin.
Dopřál svým plicím další hluboký doušek vzduchu a zavrtěl nad sebou hlavou. Ten poslední rok z něj udělal skoro poustevníka.
Přál by si tolik věcí udělat jinak… Dost! Už žádná hra na kdyby…Bella neměla možnost volby - a to všechno kvůli němu.

Svěsil hlavu.



„To se zlepší,“ pohladila ho Esme po zaťatých pěstích, které měl položené na desce stolu.
Unaveně se na ni usmál a pokýval hlavou.
„Zlepší, ale ne díky mně, já všechno jenom kazím,“ zavrčel.
A opět se dostavil ten pocit rozpolcenosti, jako by jeho srdce a mysl pobývaly zároveň na několika místech současně. Jako by existoval v několika klonech, z nichž každý si snažil ze svého místa, ze života, který žil, urvat co nejvíce. A při tom na kousky rozervali Edwarda…
Tenhle styl života, to, jak byl každou chvíli někde jinde, s někým jiným, jak zoufale chtěl všechny tyhle své světy, své životy spojit v jediný, což se zdálo být stejně nereálným jako spojit oheň a vodu, mu pomalu vysávalo život.
Tolik by si přál, aby… už zase ta kdyby. Už zase vzpomínky na Bellu. Lidskou dívku, ženu, jejíž osud byl zpečetěn jedním lehkovážným činem. Co si to nalhává, on, Edward, ho zpečetil.  Jistě, byla to svobodná vůle jich obou. Jistě, ani jeden z nich nemohl předpokládat, co se stane. Ale stejně - takhle to nemělo dopadnout. Tohle si nezasloužila. On možná ano, ale ne ona, tak čistá a krásná duše…
„Edwarde,“ vytrhl ho ze zamyšlení Alicin měkký hlas. Její oči ho konejšily. Naklonila hlavu ke straně a mrkla na něj: „Oslava narozenin. Hlavu vzhůru. Bude líp, mně se dá věřit, ok?“
Nemohl ji zklamat, a tak vydoloval zbytky dobré nálady, a věnoval jí statečný úsměv.
Odměnila ho jedním svým extra zubatým, a pak se k němu naklonila a konspirativním hlasem zašeptala: „Tak se mi líbíš, myslím, že už si zasloužíš dárek. Mám pro tebe překvapení.“
Edward vzdychl. To jeho sestra by měla být ve slovníku synonym pod heslem překvapení.



„Doufám, že tím Alice myslela mě, jinak je to překvapení i pro mě,“ ozval se za Edwardovými zády plaše pobavený známý hlas.
Otočil se a prudce vstal, to aby ji mohl opět držet v náručí. Byl to už měsíc, co měl tu možnost. Možnost splynout s ní v jedno tělo - a jak doufal i v jednu duši - i když kvůli tomu se cítil pořád provinile. Snad proto, že měl pocit, že si ji nezaslouží. Ne po všem, co napáchal.
Příchozí žena, upírka se rozpačitě usmála: „Ahoj.“
Edward nevěřícně potřásl hlavou: „Co tady? Jak?“
Měl pocit, že vidí přízrak. Ona nepatřila do téhle části jeho světa.
Byla paralelním vesmírem, dimenzí, kterou se marně snažil spojit s tou, ve které se nacházel nyní. Byla životem, který nebyl kompatibilní s tím, který měl tady, ve Forks.
Tady byl bratrem, synem a snažil se být otcem.
S ní, tam v Denali, byl - a to právě pořád nevěděl jistě. Milencem, partnerem?
Sklopila oči někam k jeho krku: „Musela jsem tě vidět.“
Měkce ji políbil.
„Zatančíš si se mnou?“ zaprosila šeptem.
V očích mu problesklo překvapené pobavení: „Ty přece netančíš.“
Protočila oči a trpitelsky se usmála: „Máš narozeniny, obětuju se.“
Byl by se zasmál, kdyby nepoužila to zakázané slovo.
Obětovat se… to sloveso bylo tabu. Zasmušil se.
„Ne, teď ne, teď jsme tu jen my dva, žádný svět okolo, prosím,“ snažila se mu z čela slíbat vrásky a s nimi i chmury, které se tam hromadily v posledních měsících.
„Bude mi ctí,“ zašeptal tedy pouze a už ji vedl na taneční parket.



Emmett na ně mrkl a zdviženým palcem dal najevo, že je připraven pustit skladbu, i že jim to spolu sluší.
Tančili mlčky, ale jejich oči vedly soukromou rozpravu.
Upírka se několikrát nadechla, jako by chtěla něco říct, ale pokaždé rezignovaně zase vydechla a provinile se na Edwarda usmála.
Jednou rukou ji objímal kolem pasu a druhé dovolil znovu ochutnat hebkost ženiných vlasů.
„Chybělas mi,“ zašeptal jí do ucha, a pak se odtáhl a dodal: „Nám všem.“
Jeho společnice věnovala rychlý pohled Edwardově rodině, která se nenuceně bavila v rohu klubu, a kývla.
Nervózně si kousala ret a nakonec ze sebe přiškrceně vypravila: „Jak se má tvoje dcera?“
Edward ustrnul, zapomněl na taneční kroky a výraz jeho obličeje ztuhnul do mrtvolné masky.
Žena si toho zprvu nevšimla, dokončila pohyb a šlápla tak muži na nohu. Střelila pohledem do jeho tváře a zesinala, když viděla mrazivou bolest v jeho očích. „Promiň,“ líbala ho kajícně na bradu, protože výš momentálně nedosáhla.
Edwardovi nebylo jasné, jestli se omlouvá za to, že mu pošlapala boty, nebo za svou otázku. Lépe řečeno za způsob, jakým ji položila.
Zmučeně vzdychl, znovu začal tančit a odpověděl: „Nessie je v pořádku. Je úžasná, krásná, chytrá, tolik na svůj věk chápavá. Někdy doufám, že je po své matce víc než z poloviny.“
Upírka se prudce nadechla a odvrátila tvář. Ona si přála přesný opak.
Edward na dlouho nepřipustil, že ženě nevidí do očí, zůstal stát a mírným tlakem svých dlaní přiměl ženin obličej, aby se obrátil zase k němu. Měla v něm vepsáno tolik smutku, že to nedokázal snést.
„Má tě ráda, chápe to,“ promlouval k ní.
Smutně se usmála: „To proto, že je z poloviny po svém úžasném otci, který jí nahrazuje i matku.“
„Přestaň!“ zakřičel na ni a nebral ohledy na to, jak nepatřičně jeho hlas zní v kulise romantického ploužáku, oslavy jeho narozenin a s jeho rodinou jako diváky.


„Miluje tě, já tě miluju, moje rodina taky,“ přešel opět do šepotu, který byl ale výmluvnější a důraznější než křik před tím.
„Jenže já to nezvládnu, nikdy to nezvládnu,“ vzlykla upírka.
„To není pravda, děláš pokroky, už to, že jsi tu…“ utěšoval ji Edward.
Konečně se trochu uklidnila a s nadějí v očích k němu vzhlédla: „Myslíš, že s ní někdy, jednou… dokážu být sama?“
Políbil ji na čelo a propaloval ji pohledem: „S kým?“
Zmateně zatěkala očima po jeho tváři, ale pak jí došlo, co po ní chce. Co chce, aby řekla. Co potřebuje slyšet on a dost možná i ona. „Já… myslíš, že někdy dokážu být o samotě s Renesmé,“ polkla a vyhledala jeho oči.
Pousmál se a kývl, aby ji popostrčil k dokončení věty.
Dojatě sklopila hlavu: „S naší dcerou?“
„Určitě!“ pokryl drobnými polibky její obličej. „První měsíce jsou nejtěžší, ale už to bude jedině lepší, už nebudeš novorozená, už lépe odoláš krvi a jednou …“ sypal ze sebe překotně Edward.
Žena mu položila prst na rty: „Jsem tu jen na jeden den. Pomalé krůčky, prosím, netlač na mě, prosím… prosím můžeme jít k vám domů? Tolik mi chybí. Za ten měsíc se musela tolik změnit.“
„K nám domů,“ opravil ji šeptem Edward. „Nessie taky chybíš,“ políbil ji do vlasů. „Ach, Bello,“ vpíjel se pohledem do jejích očí.




Prsty Edwardovy ruky se propletly s Bellinými, když ji vedl k autu. Řídil automaticky a jeho mysl se tak neubránila vzpomínkám…

Když zjistili, že je Bella v jiném stavu, nesouhlasil s jejím rozhodnutím… Utekla. Utekla před ním. A i když na ni dávala Rose pozor a i když si druhý den všechno hned vyříkali, byl to první stín v jejich novém vztahu.
Když poprvé pochopil, že jejich dcera to pomůže Belle zvládnout, když poprvé zažil Nessiin zvláštní druh komunikace, jako by opět vysvitlo slunce.
Jenže život je sinusoida… a po vzestupu čekal i je na horské dráze volný pád. A pěkně krkolomný.


Osud umí být pěkný cynik. Jeho styl humoru sarkastický.
Když se Bella po přeměně, která jí zachránila život, probudila do své nové existence, měl Edward pocit, že mu osud plivl do tváře zvrácené déjà vu.
Bella si nepamatovala nic z jejich společné minulosti. Neměla ponětí, kdo Edward je. Odmítala věřit, že je matkou, a že Renesmé, ten sladký uzlíček je z její krve. Obzvlášť, když jí ta krev tolik voněla. Tak zpívala. Příliš sladký uzlíček.


A z Belly se stal uzlíček nervů. Pomohl až Derek a Eleazar. Derek objevil, že její vzpomínky jsou jen blokovány v důsledku prožitého traumatu a Bella se s jeho a Edwardovou pomocí postupně opět rozvzpomenula. Edwardovi se ze srdce odvalil jeden balvan.
Druhý tam ale zůstával stále a zužoval mu dech. Eleazar pomáhal Belle zase najít štít a naučit se s ním pracovat. Odvezli Bellu do Denali, aby se učila nejen pracovat se svým talentem, ale hlavně překonat své novorozenecké období.


Edwardův život se začal odvíjet ve dvou samostatných páskách. Snažil se být co nejvíc jak se svou ženou, tak se svou dcerou. A doufal, že jednoho dne bude možné obojí naráz.
Bella Renesmé vídala jen občas, při opatrných, předem do posledního detailu naplánovaných návštěvách v Denali. Sžíral ji pocit viny, že není dobrou matkou, ani manželkou.
A Edwarda bolelo vidět ji, jak trpí. Kvůli němu.


A nejvíc ho bolelo, když Bella o Renesmé mluvila jako o JEHO dceři. Ne proto, že by si nepamatovala, že ji porodila… pamatovala si znovu každý detail. Pamatovala si, jak moc miluje Edwarda i ji… jen se necítila být hodna stát se její matkou. Měla pocit, že toho už moc pokazila, že zmeškala v jejím životě příliš. A že za to může. Možná, kdyby se snažila víc…


A tak každý den zasvětila tvrdému tréninku. Její dcera se vyvíjela rychle, rychleji než jiné děti. A tak se i Bella musela vyvíjet rychleji než jiní novorození. A konečně se zdálo, že to dokázala…





O půlhodinu později stála Bella opět po roce před domem Cullenových. Vítr, který přinášel vůni forkských lesů a s ní snad i příslib lepších zítřků, jí cuchal vlasy, ale ona věnovala pozornost jen drobné bytosti před sebou. Naposledy vyhledala podporu a sílu v Edwardových očí a stisku jeho dlaně, a pak už si beze slova klekla na zem. Renesmé opatrně přistoupila k ní, aby ji matka mohla obejmout. Poprvé v životě. Poprvé bez strachu z toho, že svou dceru ohrozí.
A Renesmé ukázala, že je opravdu na svůj věk velice chápavá. Došlo jí, co její matka nezvládne bez ní… a tak obstarala slzičky štěstí v hojné míře za ně obě.
Konečně se vytvořil most, i když zatím spíš jen lávka pro pěší, mezi Edwardovými dvěma světy. Mezi dvěma životy. Životem s jeho ženou a životem s jejich dcerou.
Svět zase dával smysl.

Tolik toho obětovali. Ale tolik získali.


Viděli to oba, Edward i Bella. Konečně se jim naskytl jasný obraz, první pohled na jejich společnou budoucnost.

Bez ohledu na to, kolikrát kráčeli v minulosti osaměle, do budoucnosti už vstupovali společně, bok po boku. Jako tři mušketýři, dovolila Bellina mysl její majitelce vypnout, oddechnout si od starostí a trochu si rozverně zazlobit. A stejně jako Dumasovi hrdinové, i oni byli vlastně čtyři. Blacka se asi jen tak nezbaví. Ach jo, dokončila Bella v duchu a s úsměvem zrakem přeletěla po všech jmenovaných. Byla doma.

 

Povídky od Carlie


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Carlie

19)  Carlie (19.04.2013 21:13)

Jalle: a já Ti děkuji za Tvoji přítomnost tady, jsem ráda, že se Ti líbilo

Jalle

18)  Jalle (19.04.2013 16:41)

po prečítaní prvých odsekov som prežila infarkt myokardu, naozaj si ma dostala, vôbec som neverila, že to bude Bella (výdych), táto poviedka bola neskutočne skvelá, niečo také som ešte nečítala, veľmi sa líši od iných poviedok, úplne ma dostala. Obdivujem ťa za to, že si dokázala niečo také napísať:

Carlie

17)  Carlie (25.01.2012 18:43)

Ree, Bye, díky mooooc za to, že jste tu byly

Bye

16)  Bye (14.01.2012 13:36)

Ježkovy oči, Carlie, už jsem si říkala, co zas? Proč je z Edwarda už zase uzlíček neštěstí? Co se zase kde zvrtlo a hlavně, kde je sakra Bella?
Ženská, to, co jsi pak jen tak lehce nastínila v kurzívě, by vydalo na další kapitolovku! HYSTERICAL
Ale jsem šťastná, že mají konečně tu správnou perspektivu, první pohled, znovu... HEART
A stejně jsi nezapřela své komediální sklony. Emmettův hudební přehmat i analogie se třemi, pardon, čtyřmi mušketýry... ROFL
Děkuju, bylo to skvělé! Celé ;-)

Ree

15)  Ree (13.01.2012 20:55)

Carloušku, omlouvám se, že tak pozdě, ale po odevzdání počítače do rukou technika teď jaksi nemám moc kde číst. Ale bylo to úžasné! Celá povídka byla úžasná. Ty jsi úžasná. Číst znovu první kroky mezi Edwardem a Bellou, tentokrát jinak a rychleji. I když Bella věděla, že se milovali, musela to všechno podstoupit znovu a dokázat, že to nebyl jenom nějaký omyl, prostě ho znovu donutit, aby se do ní zase zamiloval... A ten dramatický konec! Bylo to krásné

Carlie

14)  Carlie (13.01.2012 11:43)

Moc vám všem děkuju za vaši společnost, když jsem se rozhodla střihnout si tohle přecitlivělé dílko ;-)

Bosi: Díky moc, že jsi tu byla
Květinko: Mně se ulevilo, že je konec, protože jsem se bála, že nebudu vědět, jak to ukončit ;-) Díky moc, ráda jsem Tě tu měla
Babčo S.: Díky
Marvi: Díky moc, jsem ráda, že Tě to bavilo
ŠáriS: No jo, všechno nakonec dopadne stejně, zas tak moc jim do toho kecat nechci Díky
Twilluško: Díky, cením si pochvaly od Tebe!
Leni326: Díky moc Sebemrskačstvím nakazil i Bellu a možná i mě, je děsně infekční, jj ;-)
Evelínko: Tak přeju už jen pohodové dny. Díky moc
Nossko: Já chtěla, aby to bylo zmatené, aby to vypadalo na SE ;-), jsem potvora, no Díky moc
Heli: Díky moc
ambruško: Ej, Ty mě svými komentáři příliš rozmazluješ Jsou děsně návykový, já si létám, já se vznáším ;-) Díky moc
Pájo: To já moc děkuju
Fanny: V tomhle jsem prozatím nepoučitelná, takže SE jsem zatím nezvládla, ale třeba jednou ;-) Díky moc

Fanny

13)  Fanny (11.01.2012 14:54)

No, nebudu lhát, že jsem si minimálně do půlky kapitoly nebyla jistá jestli dobrý nebo špatný konec bude následovat. Naštěstí ten dobrý a mně zbývá jen moc poděkovat za tuhle povídku.

Paja

12)  Paja (09.01.2012 23:50)


Nemám slov, dostala jsi mě, jsi úžasná, tohle bylo úžasný a jsem hrozně ráda, že jsem měla tu možnost si to přečíst a vychutnat (dohromady )
Díky!!!

ambra

11)  ambra (09.01.2012 22:47)

Emmett a jeho hledání na netu:D .
A opět se dostavil ten pocit rozpolcenosti, jako by jeho srdce a mysl pobývaly zároveň na několika místech současně. Jako by existoval v několika klonech, z nichž každý si snažil ze svého místa, ze života, který žil, urvat co nejvíce. A při tom na kousky rozervali Edwarda…
jeho sestra by měla být ve slovníku synonym pod heslem překvapení.
A dál už jsem nestíhala vychytávat lahůdky, protože jsi mě opět naprosto vcucla a okouzlila a omámila (i když musím přiznat, že jsem si musela osvěžit předešlé kapitoly ).
Carlie, děkuju za další krásný příběh. Měl všechno, co má dobrý příběh mít: geniální nápad, bezchybné zpracování, napětí a několikrát oddalovaný a rozhodně ne laciný HE.
A měl něco důležitého navíc: byl od tebe, takže jsem se porochnila v krásných a originálních větách, nepřekonatelných vtípcích a v tokání tvého nepřekonatelného páru E+B.
Děkuju, klaním se a zalézám do kouta doufat, že v dohledné době s něčím vyrukuješ.

10)  hela (09.01.2012 20:11)

moc moc krásné

Nosska

9)  Nosska (09.01.2012 18:39)

Ze začátku jsem byla pěkně zmatená, pak se mi začlo vyjasňovat a vzápětí opět mraky, tentokrát plný slz. Bylo to zážitek. Díky

Evelyn

8)  Evelyn (09.01.2012 17:42)

Carlie, právě jsi mi vylepšila absolutně mizernej den Čekala jsem spoustu možných scénářů, ale jako vždycky jsi mě překvapila. Tohle by mě nikdy nenapadlo Krásné

Lenka326

7)  Lenka326 (09.01.2012 07:59)

No jo, tahle tvoje dvojka si musela vypít pohár až do dna. Ale možná proto to bylo tak hezké. Jen ten sebemrskačský Edward je pořád stejný.
Ale skončilo to krásně, sice si na úplné štěstí museli trošku dýl počkat, ale hlavně, že se dočkali.
Tři mušketýři :D , skvělé přirovnání!
Díky za povídku

Twilly

6)  Twilly (09.01.2012 07:33)

Bože Oloušku, tohle... tolik fantazie a tolik reality!!! Tohle je mnohem uvěřitelnější, vememe-li si v potaz celý charakter původního příběhu... Děkuju ti za to, za všechny komplikace, kterými jsi jich přetáhla a které to nakonec všechno tak vyšperkovaly...

SarkaS

5)  SarkaS (09.01.2012 00:38)

Koukám, že Osud si do toho prostě moc kecat nenechá co? Krásné Carloušku

Marvi

4)  Marvi (08.01.2012 23:09)

Ten konec je něco úžasného, celá tato povídka byla skvělá a určitě se k ní budu vracet. Děkuji Ti za pěkné čtení!

3)  Babča S. (08.01.2012 22:49)

:'-( :'-( :'-( :'-(

kytka

2)  kytka (08.01.2012 22:13)

Fňuk, tak je konec. Ale krááásný konec. Oloušku. Děkuji za milé čtení.

Bosorka

1)  Bosorka (08.01.2012 21:49)

To byl úžasný konec!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek