Sekce

Galerie

/gallery/PO.jpg

tentokrát se dozvíme, jak to bylo s Edwardovou proměnou.

Jen co Charlie řekl, že nějaký člověk zemřel po napadení zvířete, ztuhnul jsem. Snažil jsem se v jeho mysli dozvědět víc, protože jsem věděl, že se už nechystá ohledně té věci říct nic dalšího, ale nedozvěděl jsem se nic. Jeho myšlenky se týkaly pouze mě.

Jestli jí ten zmetek ublíží, tak ho přetrhnu jako hada! Vždyť je to moje malá holčička, která nějak moc rychle dospěla.

Sjel mě pohledem a zlověstně přimhouřil oči.

Budu si na tebe dávat pozor, Edwarde Masene!

Pak se otočil a odešel. Bella si všimla mého znepokojení a chtěla vědět, co se za tím skrývá, ale ani já sám jsem to nevěděl.

Přemýšlel jsem nad tím celou cestu do školy. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že by to mohl udělat on. Ale to je nemožné! Nebo ano? Přeci by se sem nevrátil. Myšlenky se mi motaly dohromady a já jsem tím byl dokonale zmatený.

Na parkovišti jsem se s Bellou rozloučil, protože jsem musel udělat jednu věc, a to zjistit, jestli není ve městě. Nenápadně jsem se vytratil z areálu školy a upíří rychlostí, pro lidské oko nepostřehnutelnou, jsem vyrazil do lesa. Pokud je ve městě, vycítil bych jeho přítomnost, ale co když se dobře schovává? Nesmím nechat nic náhodě.

Po nějaké době marného pátrání jsem se zastavil. Sedl jsem si na pařez, který trčel ze země, a rozhlédl se. Znal jsem to místo, i když se změnilo k nepoznání. Husté a mohutné stromy, které tu dřív nebývaly, se tyčily všude kolem mě. Tady stál náš dům. Vstal jsem a popošel o dva kroky dopředu. Najednou jsem ho viděl, jako by nikdy nezmizel. Stál přede mnou v celé své kráse, stromy se rozplynuly. Slyšel jsem dusot koňských kopyt. Tvář mi ovanul teplý vánek, který voněl po seně. Kolem mě procházela Meredith, naše služebná, spolu s kočím, který jí pomáhal s vědrem plným vody pro koně. Podíval jsem se znovu na dům a v tom se dveře otevřely a z nich vyběhl Tyler. Na okamžik se zastavil a když viděl, že ho stále pronásleduji s nasupeným výrazem, hlasitě se rozesmál a klopýtavě seběhl schody.

„Tylere! Tohle už nikdy nedělej!” vykřikl jsem.

„On si vážně myslel, že jsi to ty a bylo přespříliš lákavé to neudělat,” zasmál se. Káravě jsem se na něj zadíval a založil si ruce na prsou.

„Viděl jsi, jak se tvářil, když jsi vstoupil? Byl úplně zmatený, když ses mu snažil vysvětlit, že ty jsi ty.” Už jsem to déle nevydržel a nahlas se rozesmál s ním.

Dům se mi rozplynul před očima a já jsem ve svém srdci pocítil naprostou prázdnotu. Klesl jsem na zem a v mysli se mi vyjevila jiná vzpomínka, která mi úplně změnila život.

„Carlisle! Otevřete!” Bouchal jsem pěstmi do jeho dveří jako zběsilý. V očích mě tlačily slzy vzteku.

„Okamžitě otevřete ty zatracené dveře!” zaječel jsem a zuřivě do nich kopl.

„Hned otevřu, ale napřed se uklidněte!” ozval se za dveřmi jeho mírný hlas.

„Uklidnit?!” zajíkl jsem se, „nemůžu se uklidnit! Můj bratr zmizel a já chci vědět, co jste to s ním provedl!” Okamžitě otevřel a jedním rychlým pohybem mě vtáhnul dovnitř. Chytil mě za košili, zacloumal se mnou a přimáčkl mě ke stěně.

„Nekřičte!” zasyčel.

„Proč bych neměl křičet?!” zafrkal jsem vztekle. Přimhouřil oči a přiblížil svůj obličej k mému. Kdybych nebyl tak rozrušený, všiml bych si, že se mu v očích zlověstně zablesklo a že z něj vyzařovala nějaká podivná hrůza. Určitě by mi to nahnalo strach, ale byl jsem zuřivostí a strachem o mého bratra natolik posedlý, že jsem tomu nevěnoval pozornost.

„Co jste to s ním provedl?!” vyštěkl jsem a snažil se vykroutit z jeho pevného sevření.

„Zachránil mu život,“ vydechl a konečně mě pustil. Poodešel ode mě a sedl si do křesla.

„Lžete! Svěřil jsem vám jeho život a vy jste z něho udělal démona!” To slovo šlo stěží vyslovit, protože se týkalo jeho. Carlisle sebou nepatrně škubl a ošil se.

„Udělal jsem to, co bylo nezbytné,” ani se na mě nepodíval.

„Nezbytné? Co mi to povídáte?!” Rázně jsem k němu přešel a zatnul pěsti. Měl jsem chuť mu jednu vrazit, protože ho nějakými kouzly očaroval, vehnal do něj ďábla a nebo ještě hůř. Ale nemohl jsem dopustit, aby mi tahle věc přišla na mysl, protože mě hrozně děsila, víc než cokoli jiného. Vzhlédl a zadíval se mi hluboko do očí. Měl jsem pocit, jako by mi viděl až do duše.

„Prosil jste mě, abych ho zachránil, copak si nevzpomínáte?” řekl naprosto klidným hlasem.

„Ano, to jsem chtěl, ale neměl jsem na mysli, aby jste z něj udělal…” odmlčel jsem se. To slovo už jsem nemohl vyslovit. On se náhle prudce zvedl a přistoupil ke mně. Couvl jsem o krok stranou.

„Přívržence pekla? Zatracence? Prokletého?” Cítil jsem, jak z něj sálal vztek.

„Jen to řekněte, nebojte se. Co jsem z něho udělal, Edwarde? Já vím, že to víte!” jeho mohutný hlas se rozléhal po místnosti. V zádech mě nepříjemně zamrazilo. Měl jsem to slovo na jazyku, ale nemohl ho vyslovit. Pouhé pomyšlení na něj mi nahánělo hrůzu.

„Tak to řekněte!” zařval.

„Upíra, udělal jste z něho upíra,” vyhrkl jsem rychle. To slovo mě doslova pálilo na jazyku. Udělal z něj nejhorší možnou věc, jakou jsem znal. Zatracence, kterého vyvrhlo samé peklo. Zrůdu, která se živila lidskou krví.

„Ano,” vzdychl a v očích se mu objevila bolest, „teď znáte pravdu.”

„Takže vy…” zalapal jsem po dechu, protože jsem si uvědomil, že i on jím musí být. Ustoupil jsem dozadu a zarazil se o zavřené dveře.

„Hádáte správně, jsem také upír.” Vyděšeně jsem vytřeštil oči. Srdce mi bilo jako splašené. Byl to jediný zvuk, který jsem místnosti slyšel, jelikož nás pohltilo zlověstné ticho.

„Takže teď znáte pravdu. Můžete jít a všem to říct, aby mě mohli zlynčovat a upálit na hranici.” Sedl si zpátky do křesla. Jeho slova mě zaskočila.

„Já to nikomu neřeknu,” vydal jsem ze sebe a můj hlas zněl klidně. Vzhlédl a upřel na mě tázavý pohled.

„Proč byste to dělal?” zašeptal a uchechtl se.

„Můj bratr je to, co vy, i když se z něj stala zrůda sající lidskou krev, je to stále můj bratr a jediný člověk, který mi zůstal. Nemůžu ho odsoudit k zániku. A vy jste ho svým způsobem zachránil,” na okamžik jsem se odmlčel, „tedy nevím, jestli se to dá nazývat záchrana, ale hlavní je, že nezemřel,” zasekl jsem se a slova zůstala vyset ve vzduchu.

„On mrtvý je, Edwarde,” zašeptal a já v těch slovech cítil zvláštní bolest. Jeho bolest.

„Je mi jedno, že jeho srdce netluče! Je mi jedno, že se bude živit lidskou krví. Stále je to můj bratr nehledě na to, co se z něj stalo, a navždycky bude!” poslední slova jsem skoro zašeptal.

„On se nemusí živit lidskou krví, ani já se jí neživím.” Rozevřel jsem doširoka oči.

„Ne? Jak je to možné?” Jeho rty se zkroutily do podivného šklebu.

„Všechno, co jste o upírech slyšel, jsou jen babské povídačky. Sluneční světlo nás nespálí, jen na něm naše kůže září, jako by byla z diamantů. Dřevěný kolík zabodnutý do srdce nás nezabije. Zničí nás jedině oheň a nebo by nás někdo musel roztrhat na kusy. Česnek ani kříže na nás nepůsobí. A ohledně krve,” odmlčel se a svýma měděnýma očima vyhledal mé, „je to otázka volby. Každý z nás ji má. Já si vybral zvířecí krev, i když mě nikdy neuspokojí tak jako lidská,” stále na mě zíral a já jsem cítil, jak se mi zježily chloupky na zátylku, „nemohl bych ublížit lidem, protože jsem kdysi býval člověkem.” Tohle mi stačilo k tomu, abych se rozhodl.

„Udělejte to,” skoro jsem zakřičel a přistoupil těsně k němu. Překvapeně zamrkal.

„Co mám udělat?”

„Chci být tím, čím je můj bratr.” I přes veškerou snahu se mi třásl hlas, ale musel jsem ho o to požádat. Rodiče před dvěma roky zemřeli a zůstal mi jen Tyler. Carlisle mlčel a užasle na mě zíral.

„Vy byste tohle chtěl?” zeptal se.

„Ano,” hlesl jsem. Byl jsem pevně rozhodnutý stát se tím, čeho jsem se příšerně bál a co mi bylo odporné.

„Edwarde, ne!” Zbrkle jsem sebou trhl a zadíval se před sebe. Stál tam Tyler a v rudých očích mu plála hrůza.

„Tylere,” vydechl jsem a přiběhl k němu, ale on ode mě ustoupil, jako by se mě bál.

„Nepřibližuj se, nechci ti ublížit,” zašeptal. Strnule stál, ve tváři smutek a v očích muka. Otočil jsem se zpět ke Carlisleovi, který stále seděl na křesle. Bez váhání jsem k němu přiběhl a klekl si.

„Udělejte to, prosím vás. Musíte to udělat,” zaprosil jsem naléhavě.

„Edwarde, nedělej to! Nechci, aby se z tebe stala zrůda!” řekl tiše, jako by ho každé slovo bolelo. Zadíval jsem se mu do očí a v jejich hloubce jsem zahlédl bolest.

„Tylere, jsme jedna duše a já to chci. Chci být stále s tebou, copak to nechápeš? Je mi jedno, že se ze mě stane zrůda. Hlavně, že budeme spolu, nikdo jiný než ty mi nezbyl.”

„Prosím,” zaúpěl.

„Jsi můj bratr a já budu vždycky s tebou. Pamatuješ? Dali jsme si tenhle slib. Bratrský slib.” Lehce přikývl. „Tak vidíš, nech mě to udělat.” Bolest v jeho očích dosáhla vrcholu, vzdal se. Obrátil jsem se zpět ke Carlisleovi.

„Udělejte to.”

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

leelee

1)  leelee (12.06.2011 22:51)

nějak sem časem zapoměla název týhle povídky což je škoda ale už ho zase vim

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek