15.10.2011 [22:30], Carlie, ze série Prokletí měsíce, komentováno 31×, zobrazeno 4718×

 

„Proměníte…“ zopakovala hluše Bella a bezděčně od Edwarda ustoupila.

Mužovy dlaně ochranitelsky obemkly její ramena.
„Nemusíme to udělat, pokud nebudeš chtít… pokud nebude Charlie chtít. Najdeme jiné řešení,“ šeptal jí společně s polibky do vlasů.

Jiné řešení? Existovalo jiné řešení? Jaký jiný stav by Volturiovy  uspokojil? Bolestivě jasně si to uvědomovala. Pak už jedině smrt. Charlieho smrt.
A pokud by Charlieho zachránili, nechali ho v lidském světě, stali by se z nich všech v tom okamžiku psanci, koupili by si jízdenku na krutou cestu kolem světa, na nikdy nekončící útěk, skrývání, strach.

Zahleděla se na Edwarda a prázdným hlasem požádala: „Odvez mě do nemocnice, prosím. Musím ho vidět.“ Teď to nemohla rozhodnout, teď na to nedokázala myslet…

Edwarda zamrazilo z jejího výrazu. Její oči jako by zatáhly roletu a nepustily do výkladní skříně žádné emoce. Bella přepnula na nouzový režim, konala, ale necítila.

S o to větší silou pak kupící se emoce provalily bezpečnostní zátarasy a smetly Bellinu duševní rovnováhu, když přes skleněnou stěnu jednotky intenzivní péče otce uviděla. Vytřeštěným pohledem těkala po výjevu, který jí osud naservíroval, zírala na obraz neochvějného strážce zákona, ale především jejího dětského světa, v tak bezbranném stavu a nemohla uvěřit, že to je opravdu Charlie.

Rozvzlykala se a Edward ji okamžitě odvedl na lavičku na chodbě a schoval ji ve svém objetí.

„Stalo se mu to kvůli mně, Edwarde,“ opakovala pořád dokola.

„To neříkej, tys zápalkou neškrtla!“ spustil na ni zhurta upír, aby zastavil Bellino sebeobviňování, kterým se týrala. „A… byl to můj druh, který byl takového činu schopen, můj druh a jeho absurdní zákony,“ přebral od ní štafetu sebemrskačství.

„Ne, Edwarde, ne, ty, tvoje rodina, nepatříte k nim,“ zarazila ho dívka a svěsila hlavu.

Carlisle k nim přistoupil a jeho hlas konejšil: „Našli ho včas, Bello. Je silný, musíme doufat. Teď je stabilizovaný. Hlavu vzhůru, Bello, bude tě potřebovat.“ Odmlčel se a šeptem dodal: „Příštích 24 hodin bude pro něj kritických.“

Měla chuť se hystericky zasmát. Vždycky myslela, že takové věty je možné slýchat jenom ve filmech…

„Donesu ti kávu,“ zašeptal Edward, něžně brunetku políbil na čelo a přesunul ji ze své náruče na lavičku.

Složila hlavu do dlaní a celá se schoulila. Slzy si už zakázala. Seděla úplně strnule, ztracená v myšlenkách.

Carlisle se vzdálil společně s Edwardem, od Esmé už věděl o vývoji situace po setkání s Jane a její skupinou.

„Edwarde, popáleniny jsou rozsáhlé, stav se může v okamžiku zhoršit, a pak budeme mít jen minuty,“ vyslovil doktor nahlas to, co tížilo je oba.

Edward kývl: „Já vím. Promluvím s ní.“

Carlisle stiskl svému adoptivnímu synovi povzbudivě rameno a s omluvným úsměvem vyrazil do pokoje jiného pacienta.

Vracel se k ní a očima hladil její siluetu.

Vycítila, když byl opět nablízku, a zvedla k němu oči, ve kterých už nebyla ani špetka strachu a zoufalství, jen odhodlání nenechat se osudem převálcovat.

´Byla takhle silná osobnost vždycky, nebo jí energii propůjčila až síla Měsíce?´ pomyslel si Edward překvapeně a byl na ni hrdý.

„Díky, že jsi tu se mnou,“ stiskla mu dlaň.

Protočil zoufale oči, dosedl vedle ní, kelímek s životabudičem položil na zem a Bellu přitiskl ke svému boku. „Kde jinde bych měl být?“ zakroutil hlavou.

Zvedla k němu obličej a po té, co spolu jejich oči vedly láskyplný dialog, nechala své rty ukonejšit těmi jeho. Pohladila ho po tváři, propletla jejich ruce a zastřeným hlasem se zeptala: „Kolik máme času na rozhodnutí?“

Edward hladil palcem hřbet její dlaně a povzdechl: „To nevím. Kdykoliv se může stát, že to Charlieho tělo vzdá.“

Kývla a mrkáním zaplašila slzy. „Přála bych si, aby tu volbu mohl udělat sám. Chtěla bych počkat, dokud se neprobere. Kdyby šlo o mě, neváhala bych, kdybych tedy ještě tu možnost volit měla, i když u mě by to ani nebylo kvůli otázce života a smrti. Ale takhle…“ uvažovala překotně nahlas.

Edward jí věnoval šokovaný pohled. Ona by volila upírství, kdyby byla člověk? Proč? Ale důvod znal… Stiskl k sobě víčka a zhluboka povzdechl. Pak znovu oči otevřel a měkce zašeptal: „Musíme ale počítat i s tím, že se Charlie z bezvědomí neprobere. Pak to budeš muset rozhodnout za něj.“

Bella se od něj odtáhla, vstala, přešla opět ke sklu, které ji oddělovalo od místa, kde právě její otec sváděl osamělý boj, a kývla: „Já vím.“

Teď se role obrátily, teď měla dcera zodpovědnost za svého otce.

Kolem půlnoci se Charlieho stav překvapivě značně zlepšil, jako by ho jeho balancování na hraně mezi oběma světy konečně přehouplo zpátky na stranu života.

Bella se nechala tou nadějí na uzdravení ukolébat.

Kdyby Carlisle nebyl u příjmu na pohotovosti, na kterou právě přivezli těžkou autonehodu, možná by jí řekl, že takové prudké zlepšení není nic neobvyklého… že se s ním v nemocnici setkávají poměrně často. A že je to krátce před tím, než pacient zemře…
Jako by tělo sebralo zbytek svých sil, naposledy se vzedmulo před tím, než řekne konečné sbohem.

Nic z toho však Bella neznala a pokud to i podvědomě tušila, na vědomou úroveň takovou myšlenku nevpustila, a tak Edwarda s klidným srdcem poslala, aby dovezl pro jejího otce nějaké věci. Koupil mu pár osobních potřeb, pyžamo, kartáček, hřeben, které bude určitě brzy potřebovat…

Mohla si poslat Alici, jistě, ale chtěla být také na chvíli sama, neviset Edwardovi pořád bezbranně kolem krku. Být sama na rozhodnutí… které ale nepřicházelo. Musela učinit rozhodnutí ne jen za Charlieho, ale pro něj a zoufale tápala, co by chtěl on, co je pro něj nejlepší.

Edward se před nemocnicí zdržel, potkal se tam s Jacobem a jeho smečkou, která začala monitorovat oblast, hlídali, zda Jane nelhala a prozatím jejich území opustila.

Lilly přešlapovala vedle Jacoba a do mužské debaty se nezapojovala. Něco svému příteli zašeptala, a pak následována starostlivým pohledem Jacoba i Edwarda vykročila nesměle do budovy nemocnice. Edward ji nechal, v jejích myšlenkách si přečetl, že její úmysly jsou čisté. Po tom, co dnes zažila vyhrocenou situaci s Jane, tížilo ji špatné svědomí, chtěla se Belle za všechno omluvit, nabídnout jí svou útěchu, když jinak nemohla pomoci.

Když k Belle došla, zmohla se jen na: „Mrzí mě to. Mrzí mě to všechno.“

Bella se na ni unaveně a nepřítomně usmála: „Už jsem na to zapomněla.“

Lilly si vedle ní sedla a alespoň svou mlčenlivou přítomností jí poskytovala podporu.

A Bella se opět přesvědčila o tom, že být upír neznamená ztratit lidství. Ramena vah jejího rozhodování se opět lehce naklonila…

A pak se přístroje monitorující Charlieho životní funkce zbláznily, zaplnily nemocniční pokoj i přiléhající chodbu kakofonií zvuků snažících se zalarmovat nemocniční záchranáře, aby zakročili. Aby pomohli Charliemu.

Okamžitě přispěchal mladý doktor i se dvěma sestřičkami a Bellu odstrčili z cesty. Pustili se do boje o záchranu, která nebyla v lidských silách.

Belly se zmocnila hysterie, jako by doslova slyšela písek v přesýpacích hodinách Charlieho života, které odměřovaly jeho poslední minuty.
„Edwarde!“ vyjekla zděšeně. Ale on ji slyšet nemohl. Roztřesenými prsty vytáčela jeho mobil a periferním zrakem zaznamenala, jak lékař bezmocně zavrtěl hlavou.

Lilly k ní váhavě vztáhla ruce, sevřela její ramena ve svých pažích a těkala z Bellina obličeje na postavy v nemocničním stejnokroji, a pak tiše, tak aby ji slyšela jen Bella, rozhodným hlasem pronesla: „Udělám to já, Bello. Jen řekni, jestli to chceš. Chceš to?“

Bella na ni vytřeštila oči, jako by nejdřív vůbec nechápala význam jejích slov. Pak se jí po tváři rozkutálely slzy. Chtělo se jí křičet: „Já to nevím, nevím, jestli by volil upíří život, nebo než věčné lačnění po krvi raději…“ Zmučeně polkla, slovo „smrt“ nedokázala vyslovit ani v duchu.
Jenže z představy, že by o Charlieho přišla, že by už nebyl, se jí udělalo k nesnesení zle, zoufale se vpila do očí upírky, freneticky kývala hlavou a vysílala mlčenlivé prosby.

Lilly se upíří rychlostí ocitla vedle Charlieho postele a bez přemýšlení bleskově zabořila své zuby do jeho krční tepny, a pak rovněž do jeho obou zápěstí. Všechny rány současně zacelila jedem. Lékař a sestřičky nechápali, jaká síla je odhodila na protější zeď, rychle se přesouvající Lilly ani nezaznamenali, a pak už jim výhled zastínila Bella.

Po chodbě už běžel Carlisle následovaný Edwardem, který okamžitě zachytil Bellinu bezvládnou postavu.

Carlisle bleskl pohledem po Lilly, zkontroloval Charlieho a zvážněl. Po chvilce odpojil přístroje a upřel smutný zrak nejdříve na své nemocniční kolegy, a pak věnoval dlouhý, hluboký pohled Belle: „Je mi to moc líto, Bello. Zemřel.“

Z Charlieho pokoje zmizel život. Zůstal tu nepořádek, vše ustrnulo tak, jak to bylo ve chvíli, kdy lékaři vzdali boj. Carlisle vyplnil do neosobních formulářů čas smrti…

Charlieho tělo osamělo.

Jen na chvíli, za pár minut už bude v posteli v jedné z ložnic rezidence Cullenových. Morfium prozatím tlumilo jeho výkřiky, záškuby jeho přeměňující se tělesné schránky. Upíří jed mu bral život, ale léčil popáleniny.

Vytvářel novou rovnováhu, novou bytost.

 

Epilog aneb Proč to na Aljašce vypadá jako v Central Parku

„Už aby byl úplněk, nemůžu se dočkat, až si navleču kožich,“ brblala Bella a praštila otevřenou dlaní do volantu.

Edward na sedadle spolujezdce, ačkoliv auto, kterým jeli, bylo jeho, začal řidičku „obtěžovat“ hlazením za krkem. Naklonil se k ní a na uchu ji zašimraly jeho rty: „Snobe.“

Zašklebila se a pohledem nenávistně probodla jinovatku pokrývající stromy, které míjeli: „Ale já ti fakt zmrznu! I ta zvířata tady chutnají jako nanuk, nemyslíš?“

Edward se rozesmál: „Nevím, já jsem na to zvyklý, na Aljašce jsem strávil několik let… a Charlie si taky nestěžuje.“

Edward přesunul svou dlaň na Bellino koleno.

Dívka si skousla ret a překryla jeho ruku svou a propletla jejich prsty. „Ok, beru zpět, nezmrznu,“ zachraptěla v reakci na oheň, který v ní Edward v té chvíli zažehl. Vždycky věděl, jak rozeznít struny její vášně. V tomto ohledu byl neuvěřitelně vynalézavý.

„Kdyby tě teď Charlie ale viděl, mohl by si stěžovat,“ pozlobila ho tichým hlasem.

Ucítila jeho úsměv na svém krku a zavrtěla se, aby mu udělala víc místa.

„Tak už nebuď jak mezek a dovol mi to zlegalizovat,“ smyslně na ni tichounce zavrčel.

Zčervenala a provinile zašeptala: „Proč je pro tebe manželství tak důležité? Je to jen papír…“

Povzdechl: „No a když je to jen papír, o nic nejde, tak proč neřekneš ano?“ Vrátil se na své sedadlo. Opřel si hlavu o opěradlo. Kolikrát už se o tom spolu dohadovali?

Kajícně ho pohladila po tváři a laškovně se usmála: „Vždyť ani nejsi plnoletý, Šeříku.“

„Ty!“ vydechl šokovaně a rozhodl se ji vytrestat chladivými doteky konečky svých prstů, které něžně sjezdovaly po křivce její šíje směrem k jejímu výstřihu. Políbil ji do koutku úst a dokončil: „Ty jedna! Ty moje tvrdohlavá Měsíčnice.“

„Já si tě chci vzít, opravdu chci, která by nechtěla,“ zajíkala se pod jeho dotyky, „jen… nemáme, kam spěchat, ne? Nechci, aby náš vztah zevšedněl.“

„Hmmm,“ přijímal její argumenty Edward a dál se svými rty systematicky věnoval prstům její ruky.

„Já mám hlad,“ zaúpěla po chvíli.

Edward nevěřícně hvízdl: „Jak? Jak teď můžeš myslet na jídlo?“ Uraženě se od ní odtáhl a zadíval se z okénka na své straně. Ruce měl založené na prsou, ale koutky úst mu cukaly.

Zabrzdila u krajnice. Po kolenou se k němu naklonila a, když k ní překvapeně otočil obličej, usmála se a i přes vyzývavou pózu, kterou zaujala, zněl její hlas plaše: „Snadno. Protože to, na co mám chuť, jsi ty.“

Barva jeho očí se přetavila v hříšnou horkou čokoládu, přimhouřil je a vpil se ústy do jejích rtů. Sevřel rukama její stehna, když usoudila, že je ekonomičtější využít toho širokého pohodlného sedadla pro dvě osoby.

Ve chvíli, kdy její nenechavé prsty začaly nemotorně rozepínat jeho košili, zachytil její ruku a káravě zavrtěl hlavou. „Ne, nejsem plnoletý.“

Překvapeně na něj zůstala hledět: „Cože?“ a pokusila se ke kůži jeho hrudi probojovat tak, že mu začala košili vytahovat z džínů.

„Jsem šokován, slečno!“ spoutal jí opět ruce.

„Co to děláš, Edwarde, ty mě nechceš?“ zakňučela.

„Chci, zlato,“ zavrněl jí podmanivě do ucha, ale pak se, ani nevěděla jak, ocitla na jeho sedadle opuštěná, ovanul ji vítr a vzápětí už se na ni Edward zubil z místa za volantem. Než stihla zamrkat, už odlepil Volvo od krajnice a rozjel se opět směrem k jejich současnému domovu. „Ale až po svatbě, drahá,“ dokončil se škodolibým úsměvem.

Zaúpěla. Uraženě mlčela.
A pak se do ticha vozu ozvala její kapitulace: „Vyděrači.“

Vítězně se na ni usmál: „Termín? Místo? Počet hostů?“

Přimhouřila oči nad jeho nadšením a ironicky se na něj zazubila: „To má čas, nejdřív si počkám, jestli ženich přežije oznámení otci nevěsty. No já nevím, jak ty, ale vytočit novorozeného upíra to chce odvahu…“

Edward nasucho polkl, ale nenechal se zastrašit: „Mno, myslím, že otec upír by nemusel mít alespoň předsudky stran upírství snoubence své vlkodlačí dcery.“

Bella se proti své vůli rozesmála: „Dobře, vyhráls.“

„To si piš,“ zářivě se na ženu usmál, aby ji nenechal na pochybách, že za svou výhru považuje ji.

Dál jeli v uvolněné náladě. Bella jen ze zvědavosti prohodila: „Víš, občas přemýšlím nad jednou věcí. Co by se stalo, kdybych tenkrát Charlieho kousla zároveň s Lilly? Byl by z něho hybrid? Byl by jak upír, tak vlkodlak, měl by vlastnosti obou?“

Edward se zarazil: „Nad tím jsem nikdy neuvažoval, je to možné, nevím…“

Bella pokývala hlavou: „Hm, jsou to záhady.“

Upír se na ni pátravě zahleděl, pak mu očima problesklo poznání a on pobaveně hvízdl. „No to tedy jsou, z Forks se stalo hotové Mystic Falls,“ snažil se ji pozlobit, přičemž narážel na její závislost na upířím seriálu, z které si často utahoval, ale stejně každý díl sledoval s ní.

Začervenala se.

„Nevím, jestli takové případy byly někdy v historii zaznamenány,“ pokračoval pak smířlivě. „A jestli hybrida nestvoříš třeba jen tím, že se narodí rodičům, kteří jsou zástupci těch dvou druhů,“ uvažoval nahlas.
Neúmyslně, kouzlem nechtěného tak došel k myšlence, při které Belliny tváře znovu znachověly a jemu se zadrhl dech.
Jejich pohledy se do sebe zaklesly, a kdyby Edward nemusel řídit, dlouho by se od sebe neodtrhly.

Belliny úvahy se přes myšlenku, jak sexy je představa, že by ten dokonalý muž vedle ní mohl být otcem jejího dítěte, dostaly ke smutnému vystřízlivění, že jejich druhy nemusí být vůbec kompatibilní, a pak přišla bolestná úzkost, že i kdyby mohli stvořit nový život, ona by děťátku nemohla poskytnout 9 měsíců klidu na vývoj… protože ne všechny měsíční cykly by svým aktem lásky asi dočasně stopli…
Ale možná jednou najdou i takovou možnost. Už toho překonali tolik, už ustáli tolik nepřízní osudu. Mají před sebou celý život. A to jí prozatím stačilo.

-

Nastal úplněk a Bellina štíhlá vlčí silueta se rýsovala na horizontu. Edward zastavil a okouzleně na ni chvíli hleděl, než se k ní rozběhl.

V lese pak potkali Lilly s Jacobem, který byl rovněž ve vlčí podobě. I oni využili klidné, bezoblačné noci a vyrazili na lov. Dál už šli pohromadě, jako skupinka přátel, jako rodina, kterou se stali ve chvíli, kdy se rozhodli před půl rokem opustit Forks společně.

A Jacob si v myšlenkách povzdychl, že to tu začíná vypadat jako na cvičáku. Jako kdyby Edward a Lilly v Central  Parku venčili své… ach jo.

THE END

Carlie

 

A na tomto místě bych se ráda přiznala, že soubor ve Wordu, který tohle skrývá, má ještě o cca 1000 slov víc. Napsala jsem si ještě Epilog epilogu, který jsem si soukromě nazvala aneb Ještě nám chybí jedno klišé ;-), ale na tenhle "bonus" už byste asi vážně potřebovali být předem objednáni k návštěvě zubaře, takže toho jsem vás ušetřila ;-)

Ok, nebudu dělat Zagorku, případně Vlastu atd. ;-) Zde je dovětek... doporučuji podávat s hořkým čajem ;-) A neříkejte, že jsem vás nevarovala, jo.

Epilog epilogu aneb Ještě nám chybí jedno klišé

Krátce po svatbě musel Edward odjet do Volterry. Aby si Aro v jeho myšlenkách ověřil, že drží své slovo a dbají na to, že ani Charlie ani Bella nevzbuzují nežádoucí pozornost, nepředstavují nebezpečí, a to zejména pro upírský svět. To, že si Edward pustil Bellu tak blízko k tělu, do svého světa, přešel Aro škodolibým úsměvem fanouška různých mysterií.

Bella chodila po domě, který si koupili s Edwardem, a který sousedil s domem Blackových, jako tělo bez duše, roztěkaná. Nevydržela dlouho u žádné práce, špatně se jí spalo, neměla pomyšlení na jídlo. Umírala strachem o Edwarda a touhou po jeho náruči, i když se před jeho výpravou rozloučili vášnivě jako snad ještě nikdy. Edward musel cestou vyřídit ještě jiné neodkladné záležitosti, takže už to byl týden, co ho neměla nablízku a na to nebyla zvyklá.

Starost jí dělala ještě jedna věc.

Včera byl úplněk.

Už dávno se cítila být dost jistá na to, aby mu čelila bez dozoru. A Jacob tak byl připraven dělat jí průvodce jen proto, aby v noci neběhala po lese sama. I jako vlčice totiž nezapřela svou typicky ženskou vlastnost, a sice prostorovou neorientaci… a čich jí byl kolikrát málo platný, obzvlášť teď, když Edward nebyl doma a vůně šeříku v jejich domě postupně slábla.

Minulou noc měsíc sotva pronikl oblohou zakrytou sněhovými mračny, přesto však tahle skutečnost nemohla být tím důvodem. Kontrolovala kalendář, internet - aby se znovu přesvědčila o tom, že úplněk opravdu nastal. Ale tentokrát bez ní. Bez Belly jako vlčice. Zmateně znovu pokrčila rameny a konečně se rozhodla zajít za Carlislem, aby se pokusili záhadu společně vyřešit.

Carlisle s ní rozmlouval svým typickým uklidňujícím způsobem a v jeho gestech nacházela něco z Edwardova chování.

„Bello, pozorovala jsi ještě nějaké jiné změny kromě toho, že ses neproměnila?“ tázal se jí trpělivě a starostlivě jí věnoval veškerou pozornost.

Zavrtěla hlavou, ale pak ustrnula. Absence proměny ve vlčici nebyla jedinou absencí, kterou zaznamenala… nebyla jedinou věcí, která se v jejím životě zpozdila. Její oči vystřelily ke tchánovým a tváře nabraly odstíny rudé. Myslela si, že za meškání té druhé věci mohl jenom její stres z Edwardovy návštěvy Volterry.

Carlisle v sobě nezapřel lékaře a po krátkém zamrkání mu to došlo.

Hřejivě se na ni usmál: „Můžu tě pozvat do své ordinace, mladá paní?“

Mátožně šla za ním. A později civěla s přiblblým úsměvem na monitor ultrazvuku: „Tohle zastavilo přeměnu? Myslíš, že je naděje, že se nebudu přeměňovat aspoň tak dlouho, než…“

Carlisle jí stiskl povzbudivě dlaň: „Musíme věřit, příroda je mocná čarodějka.“

Bella se posadila, sklopila hlavu a tváře jí znovu znachověly: „Proč k tomu došlo až teď?“

„Myslíš až po svatbě? Možná je můj budoucí vnuk konzervativní po tatínkovi,“ netypicky si do Edwarda rýpnul Carlisle  - spokojený, že Bellina krize se zdá být zažehnána.

Stydlivě se na něj usmála a skousla si ret. Pohladila dlaní místo, kde tušila, že se skrývá její… indispozice.

Carlisle nasadil opět seriózní výraz lékaře: „Nevím, Bello, co to způsobilo. A co způsobilo zastavení přeměny. Možná prostě jen hormony…“

„Jo, ty jsou silný kafe,“ souhlasila s ním vesele Bella, což vzápětí dokázala tím, že ačkoliv se smála, z očí jí kanuly obrovské slzy.

V slzách ji našel i Edward, když večer konečně dorazil domů. Když se pohledem ujistil, že je Bella celá a dojímá ji jen televize, vkleče si od ní ukradl polibek, naklonil hlavu ke straně a napůl starostlivě, napůl pobaveně si ji měřil: „Ty brečíš u reklamy?“

„Hm,“ uhnula Bella pohledem. „Jsem tak ráda, že jsi v pořádku a doma,“ věnovala mu spokojený, ale nepřítomný úsměv.

„Stalo se něco?“ sedl si vedle ní a objal ji kolem ramen. Když se jen nadechla a zavrtěla hlavou, nechápavě protočil oči: „No tak, ženo, co se stalo po dobu mé nepřítomnosti? Podej hlášení.“

Zvonivě se rozesmála: „Nic se nestalo. Po dobu tvé nepřítomnosti se, drahý choti, nic nestalo. Tady se vlastně nestalo nic důležitého, u čeho bys nebyl.“ Ušklíbla se soukromému vtipu a její oči zářily.

Edward byl čím dál zmatenější, ale zatřásl hlavou a ptal se věcněji: „Co přeměna, dal na tebe Jacob pozor?“

„Nedal, nemohl,“ pohrávala si s ním dál s velkým gustem žena.

„Jak nemohl? To měl od Lilly zase zaracha nebo co?“ stiskl Edward čelist, neměl rád, když Bella byla venku sama, i když se jí jako vlkodlačici nemohlo nic stát. „A co přeměna teda?“

Bella už to nevydržela, vyšplhala na manželův klín, vpletla prsty do jeho vlasů a zahleděla se mu do očí: „Asi se má dobře, budu ji pozdravovat holku, ale už jsem ji nějakou dobu neviděla a asi chvíli ani neuvidím.“

Zorničky se mu rozšířily, jak mu postupně docházel význam jejích slov: „Ty ses nepřeměnila? Ale jak…“

Bella pokrčila rameny: „To nevím, ale Carlisle už asi odhalil ten… ehm… zádrhel.“

Starostlivě sevřel v dlaních manželčin obličej: „Na co přišel? Jsi v pořádku?“

Honem kývala hlavou, aby ho uklidnila: „V tom nejlepším. No, přišel na to, že za všechno můžeš ty, jak jinak, samozřejmě.“ Škádlila ho a svádivě mu oždibovala bradu.

Odtrhl ji násilím od sebe, i když jeho oči už planuly vášní: „Nemuč mě, řekni mi všechno.“

Bella zrudla: „Já na mluvení nikdy moc nebyla, tak jsem,… tak jsem ti chtěla předvést, cos provedl… Edwarde, já, totiž ty, nebo my… no… jsem těhotná.“

Ztratil řeč a jenom se na ni díval. Pak se zatvářil dojatě a jeho rty vyjadřovaly vděk a lásku, když laskaly ty její. Odklonil se od ní, opřel se svým čelem o její a oddechoval. „Budeme mít upířátko? Nebo vlčátko?“ nevěřícně šeptal.

„Nebo měniče, co já vím,“ přemýšlela nahlas Bella a nedošlo jí, co vyslovila.

Až když ji Edward odtáhl na délku svých paží a napůl pobaveně na ni zavrčel: „Nemám si snad začít myslet, že je to sousedovo?“

Bella byla červenější než rajče a zděšeně si přitiskla dlaň na pusu. Pak se překotně hájila: „Jej, ne, tak jsem to nemyslela, jen, že nevíme, co provede genetika, kolik párů chromozomů…“

„No proto,“ zazubil se na ni Edward, „a teď pojď sem, ty můj chromozome.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

«   1 2

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!