Sekce

Galerie

/gallery/003htbye.jpg

Další kapitola, která nás popostrčí o něco dál.

Tentokrát s novým perexovým obrázkem. Snad vás nebude moc mást :)

2. kapitola

Leželi jsme s Edwardem vedle sebe, pohledem zaklesnutí do očí toho druhého, ruce propletené. Jeho oči byly plné něhy a naprosté oddanosti. Věděla jsem, že mě miluje. Kolikrát to už dokázal? Kolikrát mi to už řekl? Mohlo to být tisíckrát a mně to stejně připadalo zvláštní. Potřebovala bych to slýchat pořád dokola.

Mezi nafialovělými mraky se prodralo pár teplých paprsků slunce. Osvítily nás i louku kolem. Edward pod nimi zářil. Byl nádherný. Natáhla jsem ruku – jistě, už se mi neklepala tak jako dřív - a pohladila ho po diamantové tváři. Pod mým dotekem slastně zavřel oči.

Natáhla jsem se blíž k němu a na tvář ho políbila. Zasypávala jsem mu lehoučkými polibky bradu, koutky a nakonec si nechala rty. Usmíval se, vypadal spokojeně. Přímo blaženě.

Tak rychle, že jsem to sotva stačila postřehnout, se překulil nade mě. Překvapeně jsem vydechla a on se slabě zasmál. Znovu mě políbil. Něžně a pomalu. Jeho chladné, dokonale hladké rty se jemně třely o ty mé. Úplně omámená jsem si užívala jeho voňavý dech, který mi zamotával hlavu a otupoval mysl.

Cítila jsem, jak se ke mně jeho ledově chladné tělo tiskne. Nemačkal mě, dával si velký pozor, aby tomu tak nebylo, ale mně se srdce stejně rozbušilo jako o závod. Každý kousek mého těla si moc dobře jeho blízkost uvědomoval… Jakmile jeho ruka lehce přejela po mém boku až dolů ke stehnu, zachvěla jsem se. Motýlci v břiše se znovu roztančili.

Jeho polibky nabíraly na intenzitě, byly vášnivější, živější. Překvapilo mě, že se neodtáhl, už dávno jsme jistě překročili jeho bezpečnostní hranice. Mně to samozřejmě ani trochu nevadilo. Nadšeně jsem mu polibky oplácela a v duchu vrněla jako kotě.

Prsty jedné ruky jsem mu zapletla do vlasů, druhou mu přejížděla po hrudi – ta naprosto zbytečná košile se jen muchlala… Edward udělal další rychlý pohyb. Už jsem si zděšeně myslela, že mě odstrkuje, ale jen si mě na sebe posadil. Nevnímala jsem okolí, vůbec nic. Jen jeho ruce, které mi pomalu klouzaly po ramenou, přes lopatky a záda. Když jsem se k němu nedočkavě víc přitiskla, projel mnou příjemný chlad. Bylo to jako přímý zásah elektrickým proudem.

Přerývavě jsem dýchala a lapala po dechu ve chvílích, kdy se Edward se svými polibky přesunul na můj krk. Naklonila jsem hlavu ke straně a užívala si ty příjemné vlny vzrušení, které mi proudily tělem. Edward se mi podíval do očí a tvářil se vážně. Vypadal, jako by bojoval sám se sebou. Naklonil se blíž a nosem mi přejížděl důlkem pod krkem. Málem se mi zastavilo srdce, když jeho cesta neskončila a pokračoval níž… Rozepnul první knoflíček mé kostkované košile a nosem přejel po nově zpřístupněném kousku kůže…


S trhnutím jsem se posadila na postel. Položila jsem si ruku na srdce, bilo jako splašené. Pořád jsem zrychleně dýchala a uvnitř sebe cítila ten zvláštní elektrizující pocit.

Skoro bych přísahala, že se to skutečně dělo...

Rozespalýma očima jsem přejela po pokoji, nebyl tu. Musel odjet hned brzy ráno. Podle světla, které osvětlovalo celý pokoj, muselo být minimálně poledne.

Líně jsem ze sebe shodila deku. Byla jsem celá zpocená. Nevím proč, ale vehnalo mi to červeň do tváří. Na opravdu krátkou chvíli jsem byla vděčná, že tu právě není Edward a není svědkem mého studu, ale ihned po tom, co mě tahle absurdnost napadla, bych si zasloužila nafackovat.

Chtěla jsem se posadit na kraj postele, ale když jsem pohla rukou, abych se mohla podepřít, na něco jsem narazila. Nepříjemně to píchlo. Byl to roh papíru. Vzala jsem ho do ruky a zjistila, že je to obálka. Překulila jsem se na břicho a opřela se o lokty. Nedočkavě jsem ji otevřela a vytáhla z ní list papíru, který jsem rozložila. Byl popsaný drobným, úhledným písmem. Jeho písmem. Usmála jsem se.


Dobré ráno, lásko.

Chtěl jsem se s tebou ještě rozloučit, ale neměl jsem to srdce tě vzbudit, takže až se probudíš, budu už nejspíš za hranicemi. Myslím na tebe a už teď se mi stýská. Slib mi, že budeš opatrná, a kdyby se něco stalo, okamžitě zavoláš Alice. Brzy budeme zase spolu…

Miluji tě.

Edward


Ještě několikrát jsem si dopis přečetla. Byl tak milý a pozorný. A teď byl pryč.

Sotva jsem se probudila a už se uvnitř mě začal rozestupovat ten tíživý pocit, který mě naplnil vždycky, když musel někam odjet. Nestávalo se to často, většinou nebyl pryč déle jak pár hodin. Jednou za čas ale potřeboval povyražení v podobě lovu s bratry. A já mu to samozřejmě přála, i když bych nejradši byla pořád s ním.

Praštila jsem hlavou zpátky na polštář a nohama pohupovala ve vzduchu. Byla jsem líná cokoliv dělat. Vzpomněla jsem si na svůj ďábelský plán nicnedělání a spokojeně jsem si zabručela. Plánování mi vždycky šlo. Jenže v tu samou chvíli se mi začalo chtít na záchod a žaludek se doprošoval pozornosti.

Zasténala jsem. Snídaně do postele by byla určitě mnohem příjemnější.

Nedalo se nic dělat, pokud jsem nechtěla umřít hlady nebo si počůrat postel, musela jsem vstát. S podezřele velkou ránou jsem seskočila z postele a oddupala do koupelny. Normálně tolik rámusu nenadělám. Chtěla jsem jen alespoň nějak dát najevo své popuzení.

V koupelně jsem si rovnou opláchla obličej studenou vodou, což mě naštěstí trochu probralo, a vyčistila si zuby. Do kuchyně jsem vcházela už s o něco lepší náladou. Nalila jsem vodu do rychlovarné konvice a dala postavit na čaj. Z lednice jsem si vyndala plátkový sýr a zase ji zabouchla, až láhve ve dveřích zadrnčely. Rohlíky už sice byly napůl gumové, ale pořád se daly jíst.

Seděla jsem shrbená u stolu a uždibovala kousky sýru. Vedle mě se kouřilo z už vyluhovaného čaje. Všude kolem bylo ticho a mně bylo najednou nepříjemné. Vždycky se tu alespoň něco dělo, byla puštěná televize, nebo byly slyšet zvuky z venku. Dnes nic. Znervózňovalo mě to.

Vrzavě jsem se odšoupla židlí od stolu a šla zapnout rádio. Bylo mi tak nějak jedno, co bude hrát, hlavně, že tu nebude takové drtivé ticho.

Rychle jsem dojedla a talíř jen opláchla pod tekoucí vodou. Ještě mokrou rukou jsem rádio zase vypla, a pak se rozmrzele podívala kolem. Většinou mi stačil jeden jediný pohled a už jsem přesně věděla, co budu dělat. Vždy bylo potřeba něco uklidit, otřít nebo vyčistit. Ale teď nic.

Celý týden, kdy jsme s Charliem svědomitě uklízeli, byl znát. Jindy pociťovaná radost z toho, že nemusím nic dělat, se nedostavila. Zamračila jsem se na srovnaný pokoj, který se div neblýskal. Alespoň utěrku, kterou jsem si právě utírala ruce, jsem jen tak pohodila na stůl. Hned byla kuchyně o něco útulnější. Víc naše.

Jen můj pokoj pořád působil dojmem častého využívání. Oblečení přehozené přes opěradlo židle, neustlaná postel a navíc nevyvětraný vzduch. Přelezla jsem přes postel, protože jsem ji nechtěla obcházet a otevřela okno. Do tváře mě uhodil ledový větřík. Vůbec mi nepřišlo, že by byla venku taková zima, tady bylo krásně teplo.

Seběhla jsem se podívat do sklepa, jak jsou na tom kamna. S potěšením jsem zjistila, že praskají ve švech. Hned jsem Edwarda milovala zase o něco víc.

Když jsem si pak spokojeně lehala do vyvětraného pokoje, připadala jsem si zvláštně. Byl to takový divný intuitivní pocit, který jsem nikdy neměla. Uvnitř mě svíral. Radši jsem se zase posadila a zadívala se z okna. Vítr cloumal se stromy přímo před domem a ohýbal je, jako by nic nevážily.

Nezaujatě jsem tu podívanou pozorovala. Mokrem ztěžklé listy se však pod větrnou silou ze země nezvedly.

A pak jsem nad sebou uslyšela šramot.

První, co mě napadlo, bylo: Krysa! Ani nevím proč. Přičemž instinkt číslo jedna velel najít Charlieho zbraň a okamžitě tomu hlodavci ukončit trápení, druhý hned nato říkal, že ji určitě nenajdu. Popadla jsem koště, co bylo opřené na chodbě, a pomalým krokem lovce se vydala ke schodišti. Na kraji dveří se pohupovala pavučina bez majitele, smetla jsem ji koštětem. Když deratizace, tak se vším všudy.

Opatrně jsem sáhla za roh a rozsvítila si. I tak tu ale bylo světlo dost mizerné. Pomalu jsem stoupala po chatrných schodech, které i pod mou sotva patrnou váhou sténaly. Pevně jsem v rukou svírala rukojeť své primitivní zbraně. Tady nahoře byla mnohem větší zima, od pusy mi trochu odcházela pára. Překvapeně jsem nad tím zvedla obočí. Tady bych se rozhodně zavřít nechtěla. Ani s dvěma páry ponožek, které jsem měla právě na sobě.

Sehla jsem se pod jedním z trámů a odhodlaně se plížila dál. Sama jsem se divila, že jsem vylezla až sem a nepočkala na Charlieho. Jestli to bude vážně krysa, stejně s největší pravděpodobností s křikem uteču. Prostě hrdinka Bella.

Za mnou se ozval znovu ten šramot. Rychle jsem se otočila a zamžourala do rohu, odkud se podle mě zvuk ozval. Šla jsem blíž, srdce jsem měla až někde v krku. Znovu se to ozvalo. Připravila jsem se a naklonila hlavu blíž.

Úlevně jsem vydechla. Byl to jen kousek trámu zavlíknutý do igelitu, který průvan rozhoupal. Odtrhla jsem ho a bylo po rámusu. Rozhlídla jsem se kolem, ale nikde nebylo nic, co by mě mohlo znovu strašit. Radši jsem se dala na odchod, tohle místo mě docela děsilo. Těžko říct proč.

Když jsem se vrátila do svého pokoje, čekalo mě nemilé překvapení v podobě zimy. Zavřela jsem okno a potichu si nadávala, že jsem to neudělala dřív. Nechtělo se mi chodit zpátky dolů, i když vidina tepla byla víc než lákavá. Raději jsem si zalezla pod ještě neustlanou peřinu a až po krk se zachumlala. I když ještě nebyla vyhřátá, bylo pod ní o něco příjemněji.

Natáhla jsem se k malému nočnímu stolku a čapla po rozečtené knize. Jane Austenová mě nikdy nepřestane bavit. Přečetla jsem sotva pár stran a kolem sebe jsem znovu začala pociťovat teplo, vlastně mi bylo trochu horko. Vykopala jsem jednu nohu zpod peřiny a nechala ji vystrčenou venku.

Nevím, co přesně to způsobilo, jestli teplo nebo únava, ale během několika minut jsem usnula.

Nezdál se mi žádný sen, jen mi chvíli připadalo, že slyším zase ty podivné zvuky z půdy, ale tentokrát byly o něco tišší a určitě blíž. Mám pocit, že jsem se jen zavrtěla a spala dál.

Probudil mě až studený dotek na rameni. Otevřela jsem oči a zírala do dvou zlatých vyděšených, trochu tmavších než obvykle. Než jsem se stačila pořádně rozkoukat, Alice už mě tahala z postele. Nic jsem nechápala. Byla jsem zmatená. Stála jsem tam jen tak v teplákách a Alice jako rozmazaná šmouha lítala kolem mě. Nepromluvila.

Začínala jsem se bát. Ten pohled, jakým se na mě dívala… Vůbec se mi to nelíbilo.

„Alice?“ zachraptěla jsem. Můj hlas byl ještě unavený od spánku. „Co se děje?!“ Nezastavila se. Až teď jsem si všimla, že lítá od jedné skříně ke druhé a jednotlivé kousky oblečení dává do otevřené tašky. Zamračila jsem se.

„Alice!“ křičela jsem ve snaze upoutat její pozornost. Najednou stála nade mnou a já zase seděla na matraci postele. Ruce měla na mých ramenou a hypnotizovala mě očima. Skoro jsem zapomněla dýchat.

Čekala jsem, že mi něco vysvětlí, ale najednou se zatvářila rozčíleně a stejně tak i zněla. „Nemůžeš zvednout telefon?“ štěkla a střelila pohledem po mobilu na nočním stolku. Musela jsem mít vypnuté zvonění, protože by mě vyzvánění určitě probudilo. Zatvářila jsem se dotčeně, nebyla to moje chyba. To Alice nejspíš trošku usměrnilo, protože už se netvářila tak naštvaně.

„Co se děje?“ kuňkla jsem. Najednou mi bylo do breku. Vyděšeně jsem ji sledovala a nevěděla, co si mám myslet.

„Všechno bude v pořádku,“ řekla tiše. „Teple se obleč, jedeme k nám.“ Vzala tašku a zmizela dolů. Zůstala jsem sedět jako opařená. „Bello!“ připomněla se mi. Vstala jsem a šla za ní, nohy šly spíš samy, já nevěděla, co přesně dělám. Byla jsem na to příliš vystrašená.

Poslušně jsem si oblékla kabát, nasadila si čepici a do ruky vzala smotanou šálu. Přidržela mi dveře a zamkla je za námi. Klíč schovala pod parapet. Mihla se kolem mě a už házela mou tašku, jako by vážila sotva kilo, do kufru nastartovaného auta. Tohle se mi musí jen zdát. Zamrkala jsem. Ne, tohle se mi nezdálo.

„Bello, pospěš si!“ popoháněla mě, když už seděla za volantem. Doběhla jsem k autu a nastoupila. Alice sešlápla plyn a plnou rychlostí vystřelila z místa, sotva jsem si zapla bezpečnostní pás. Tohle mě vážně děsilo. Se mnou jezdila vždycky pomalu a opatrně. Věděla, že nemám ráda, když jezdí rychle. Stejně tak i Edward.

„Alice…“ Můj hlas byl prosycen naléhavou prosbou. „Stalo se něco?“

Ztrápeně se na mě podívala, aniž by se kola na vozovce byť jen o píď vychýlila. Všechno uvnitř mě se sevřelo.

„Něco se pokazilo, Bello…“

 

Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

13)  anonym (17.07.2013 17:07)

Tohle je vážně bomba! Píšeš to úžasně, ale mohlo by být pokráčko?

Jalle

12)  Jalle (03.04.2013 19:22)

krása

11)  ropushka (13.11.2012 12:47)

bude pokračování? :)

10)   (22.03.2012 16:11)

Ajji co to je ? bfu*
miluju snění a snové představy a tu spoustu motýlků ....

kde jsou ale další písmenka a hlavně celá kapitola
to už jako nic nebude, nebo jsi na ně zapoměla :D
prosím , přidej

9)   (06.08.2010 19:10)

Přečetl jsem obě kapitoly a než jsem došel ke konci usmíval jsem se,jaká je to šťastná povídka... a teď?Bylo to jako kdyby jsem dostal dýku přímo do srdce divím se že ještě tluče. Když je něco podle Alice špatně,asi to bude hodně zlé,ale taky vím že Alice má sklony k přehánění,ale určitě by Bellu takhle neděsila jen tak.No doufám že se to zlepší...

Alicullen

8)  Alicullen (03.08.2010 20:53)

Kdy přidáš další kapitolu????????????????Rychle!!!!!!!!!Čekájm Já to nepřežiju poslední dobou mi každý ukazuje že jsem asi trochu

terezka666

7)  terezka666 (28.07.2010 16:38)

Cooooooooooo se pokazilo!!!!!!!!!!!!!!!No tak.To není fér.Proč to tak dlouho trvá?????

Alicullen

6)  Alicullen (23.07.2010 14:43)

Páni.co se asi stalo?A komu?Jsem napnutá jak struna od bráchovy kytary:D :D

Ewik

5)  Ewik (22.07.2010 14:27)

Krásný začátek
Konec je strašný, co se mohlo pokazit?

Tleskám a těším se na další díl

ambra

4)  ambra (22.07.2010 12:58)

Tak jako... Po tom Prologu jsem věděla, že se NĚCO po... kazí, ale dnes to zase začalo tak krááááááááááásně!!!!
A pak už se mi jen svíral žaludek - ta atmosféra příliš tichého domu - strach za dne je horší než v noci!!!
Šramot na půdě - houby krysa!
No a Alice - už je to tady... ach jo, bojim bojim:(

Alaska

3)  Alaska (21.07.2010 23:12)

Představa Belly jak zabíjí krysu a ještě k tomu pistolí je více než děsivá. s její šikovností by to nejspíš nepřežil některý ze sousedů. Jinak hudba naprosto dokanalá, taková tajemná, jako název povídky a koneckonců i konec. Těším se na další, protože fakt netuším, co by se mohlo dít.

Nebraska

2)  Nebraska (21.07.2010 22:59)

Hyk?! Jak jako?
Já byla napnutá celou dobu (teda, na začátku jsem byla napnutá z úplně jiných důvodů, že ) a na tý půdě jsem se fakt bála! A pak na ni někdo sáhl a já byla podělaná až za ušima! ale možná by bylo lepší, kdyby tam byl nějakej zlejšek a Alice ho teď cupovala na kousky - protože tohle je HROZNEJ konec a nemám tě ráda!!!
Ale dobrá... Já si počkám - a nebudu tě mít ráda ještě víc, viď? Jestli někomu něco provedeš!
Ale jinak tě mám samozřejmě ráda

Ree

1)  Ree (21.07.2010 20:24)

A já si říkala, k čemu potřebuješ popis mého pokoje. Jsem ráda, že nejsem jediná, u které to vypadá, jako bych z něj ani nevylezla A ta její deratizace byla taky úžasná Jenom mi teď vrtá hlavou, co se stalo :( Tak šup, další!!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek