Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/DSC00068.jpg

Rozloučení, poslední slova jak sbohem dát,

smířit se s tím, co nejde odestát.

Zbavit se slz a utrpení

v tomhle posledním rozloučení.

 

Rozloučit, smířit se se vším. Split to poslední přání. Možná ještě trochu návaznost na minulou kapitolu. To vše naleznete dole.

Děkuji vám za přízeň.

Vaše Yasmini

PS: pro pobavení jsem přidala do textu jeden odkaz a proto +15 :P

Kapitola 9 – Rozloučení

 

Dlouho si povídaly. Chvilku Bella a chvilku Anna. Padl na to balíček sušenek a konvice s čajem. Bellu zajímala Alicina rodina. Bell chtěla vědět vše o Josefíně. Byla pro ni záhadou. Jak se ukázalo, ani Anna toho moc víc nevěděla.

Annu na oplátku zajímala neviditelnost.

„Jak to děláš, jak to funguje?“ Dychtivost odkapávala z každého slova.

„Je to jako zatahování žaluzií. Zavřu je a přes okno nevidíš.“ Zasmála se tomu hloupému přirovnání. „Jinak není to přesné. Já vidím vše a slyším vše. Okolí mě nevidí a neslyší.“ Přemýšlela jsem jak jí to vysvětlit. Nikdy jsem nic podobného nedělala.

„Pamatuji si, jak mi mamka vysvětlovala vztah „po svatbě“ mezi mužem a ženou. Povídala o motýlkovi a kytičce. Jak motýlek přiletí a sedne na květ.“ Zvonivě se zasmála. Když si představila jakéhokoli nahého muže s křídly, musela se smát. Ono bohatě stačí, když nazí běhají, natož aby létali. Ale tehdy to cítila jinak.

„Byla jsem rudá na krku a na obličeji mi vyskákaly fleky. Hrozně jsem se styděla. Oči mi těkaly po pokoji a hledaly záchranu. Snažila jsem se tam nebýt. Hlavně jsem chtěla, aby zapomněla, že o tom se mnou začala mluvit. Jako mávnutím kouzelného proutku mamča vstala a šla žehlit. Bylo to moje malé vítězství. Bohužel se druhý den vrátila a začal znovu. Tentokrát o broučcích.“ Na ústech jí stále pohrával úsměv, když si na tu vzpomínku myslela. A chlap s krovkami nic moc. No uznejme, makadlo by bylo lepší, v některých případech.

Anna se uvolněně posadila. „Takže zapomněla, že jste spolu mluvili?“

Upřeně a se zájmem se na ni Bella podívala. „Nikdy jsem neměla možnost se jich zeptat. Na začátku jsem neměla odvahu. Řekli by, že jsem bláznivá.“ Tato myšlenka ji opustila, když přerazila vlastní rukou první strom.

„Zkusíme to?“ Annino nadšení bylo nakažlivé. Bella zmizela.

Anna v klidu dopila čaj, schroustala poslední sušenku a na obličeji se jí objevila stopa po úsměvu. Odešla do kuchyně a umývala z hrnku zbytek její dospělácké rtěnky.

„Tak co?“ Ozvala se Bella za jejími zády. A bylo zase co uklízet. Musí spočítat nádobí, aby ho bylo dost.

Když pohlédla Belle do očí tak jí to došlo.

„Neuvěřitelné.“ Zašeptala. „ Ten motýl a kytka? To nebyl sen že? Opravdu jsme spolu mluvily...“

 

 

Wichita, hřbitov

 

Soumrak padal na krajinu jako jemný černý závoj. Poslední sluneční paprsky se schovaly za mraky a na obloze se rozehrálo krásné barevné červánkové představení. Vítr shazoval poslední podzimní listí jako barevný déšť.

Pomalu procházela uličkami tvořenými náhrobními kameny. Nad její hlavou se klenuly mohutné stromy a ona prostupovala tou barevnou krásou. Jako by ji ani nevnímala. Četla jména na náhrobcích a postupovala do středu starého hřbitova.

Náhodnému pozorovateli by se zdálo, že se náhodně zhroutila před nějakým náhrobkem. Opak byl ale pravdou. Přesně věděla, kde je.

 

Ellen a Tomislav White

manželé, milující rodiče, vděčné děti

 

 

Dívka odhrnula právě spadané listí, které částečně překrývalo vytesaný kámen. Odnikud se vzala malá svíčka a svícínek. Zapálila ji jediným škrtnutím sirky.

„Na vaši památku,“ zašeptala poslední souvislá slova. Mezi jednotlivými vzlyky se dalo rozeznat několik významů. Už jen její výraz říkal, jak je milovala. Rodiče. Zhroucené tělo se pod návalem pláče třáslo. Nemohla unést, jak všichni kolem ní odcházeli do nebe. Musejí být v nebi!

Se zmizením posledních slunečních paprsků ji objal pár ledových rukou. Jako odnikud se objevila hnědovlasá upírka. Jen vířící listí určovalo směr, odkud přišla.

Jako by na tento okamžik Anna čekala, stulila se do náručí. Bella byla jako socha. Po pár okamžicích, kdy největší slzavý výbuch odezněl, ji jemně pohladila po zádech. A do Anniných vlasů zašeptala, „můžeme tu být, jak dlouho chceš.“

Seděly na místě několik hodin. S nastupující nocí se k nim vkrádal chlad a mlha. Anna se roztřásla zimou, slzy už dávno došly. Naposledy rukou pohladila kámen.

“Můžeme jít.“ Broukla do noci.

Bylo to symbolické poslední rozloučení. Poslední slza, kterou chtěla/měla uronit. Byl to poslední polibek před spaním. Poslední stisk dceřiny ruky, když ji otec předává ženichovy před oltářem. Bylo to konečné jak cesta lososa pod hrází přehrady. Neměl tam chudák přechod.

Bylo to splnění posledního přání.

 

Pár mil od Austinu, Texas, pár dní po té

 

Podzimní listí tu ještě nestačilo dostat tu správnou barvu. Stále všude převládala zelená. Tedy pokud tam zrovna nějaké stromy byly.

Nebyla tu desítky let, přesto poznávala každičký detail. Stromy vyrostly o pár metrů, některé tu nebyly a jiné byly pokáceny. Jak šel čas stavení, vlastně její stavení chátralo. Nejspíš jej dostal nějaký vzdálený příbuzný, který se o něj nestaral. Střecha propadlá dovnitř. Stěny byly povážlivě nakloněné. Ve stájích nepřítomnost toho familiérního zvuku života. Žádné odfukování, ržání ani exkrementy na cestě.

Anna jela s ní. Sledovala vše zpovzdálí. Nechtěla ji rušit. Z dálky vypadaly obě velmi klidně. Jako turistky na výletě, co chtějí jen prozkoumat nenadálé vytržení z krajiny. Rychlá srdeční frekvence a strnulý Bellin výraz byly důkazy o opaku.

„Nechoď dovnitř prosím, já tam jen nakouknu.“ Řekla Bella nepřítomně Anně. Ta chtěla něco namítnout, ale než stačila cokoli říci, Bella zmizela v ruinách budovy.

Vstupní dveře byly vyvráceny, stačilo se jen protáhnout dovnitř. Na tomhle místě ještě střecha zůstala. Vůně domova byla pryč, nahradil ji vlhký pach plísně a zatuchliny. Přitom se tu větralo dost.

Procházela více méně zničenými pokoji. Fotky v rámečcích na bývalém krbu zmizeli v tratolišti minulosti. Teď tu zbyla jen hromada kamenů dobývajících se do pokoje a střepy. V jejich okolí byly i cucky bývalých fotek.

Co jsem čekala, že tu vše zůstalo, jak bylo, když jsem odcházela?

Procházela jeden pokoj za druhým, vzpomínala na jejich majitele. Ještě stále ji tíha vzpomínek neskolila. Přišlo jí, jako by se vše událo včera. Jako by to mohla všechno změnit. Dnes by se jim postavila. Věděla jistě, jak by to dopadlo. Pro ni by to spíš nedopadlo.

Zhroutila se do špíny u nohou. Myslela, že se to stane dřív, ale že vás praští trám do hlavy, to opravdu neovlivníte. Kdyby mohla cítit fyzickou bolest, právě by jí drnčelo v rozpůlené hlavě. Sebrala se ze země se spoustou neslušných slov.

Jako poslední zbýval její pokoj. Svatební dary zmizely. Nejspíš se někomu hodily. Vlastně nebyly její, ona se nevdala.

Potřebovala peníze. Šperky se budou prodávat vždy. Říkal jí to otec. A měl pravdu. Vylámala prkna z podlahy a zvedla poklop. Nikdo mimo rodinu to nevěděl. A ta byla v pánu. Okovanou truhlu vzala do jedné ruky a bez ohlédnutí odešla.

Pomalu přišla k Anně, která jí pozorovala.

„Děkuji, že jsi počkala.“ Zašeptala jí do vlasů, když ji objala.

„Není zač. Půjdeme se podívat k hrobům?“ Zeptala se tiše, asi měla hřbitovů po krk.

„Nevím, kde jsou.“ Němě zvedla ruku a ukázala na protější stranu. Bella si jich nevšimla.

Vyšly směrem k soukromému hřbitovu. Náhrobní kameny s vytesanými jmény. Kdyby nevěděla, koho v nápisech hledat, nenašla by je. Mech, voda, vítr. Uhladili vše téměř dokonale.

Teprve teď jí to došlo. Schoulila se do klubíčka. Vzlykala suchým pláčem. Byly tu několik desítek let, přesto udělaly tu závěrečnou tečku až dnes. Za jejím životem. Jemně ji pohladila horká ruka. Znovu a znovu. Ty pohyby ji postupně uklidňovaly. Dokonale ji probral, až třas Anniných rukou. Hodně se ochladilo. I když třas nebyl způsoben pouze zimou. Anna nevěřícně zírala na jediný náhrobek. Když Bela našla objekt jejího, zájmu otřásla se také.

 

Isabella Marie Swan

milovaná dcera

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Anna43474

7)  Anna43474 (10.09.2011 16:11)

Smutná tečka za minulostí :( Ne, smutná je slabé slovo :'-(

TKSATVO

Yasmini

6)  Yasmini (02.11.2010 23:15)

Tak Ambřičko, na titulce je to asi omylem. Já nikam nepsala, je to poslední kapitola. Ale asi to z toho nějak vyplynulo. Ten název atd...
Děkuji za komentář
Y.

ambra

5)  ambra (02.11.2010 21:29)

Nemůžu dýchat... Ty ses mě rozhodla rozemlít na prášek... A ještě ke všemu to viselo na titulce a já trnula, že to je poslední kapitola, ale z komentářů mi došlo, že ne - OBROVSKÁ ÚLEVA!!! Chci je vidět doma!!! Opakuju se - skvostné!!!

Yasmini

4)  Yasmini (29.10.2010 15:43)

Děkuji Milic. Ten vztah má být asi sourozenecký nebo matka s dcerou. Tak asi.
Těš se mám na ně cosi připraveno :)
Píši ...
S Y

milica

3)  milica (29.10.2010 14:31)

Krásná kapitolka, je hezké jak Bella s Annou jsou jak sestry:) :) těším se na další

Yasmini

2)  Yasmini (29.10.2010 08:56)

Děkuji Evelyn. Chtěla jsem už od začátku, aby ta vlastnost byla taková. Není to originální myšlenka (vykradla jsem Pratchetovu Zuzanku), ale co už že je to FF :):).
S Y

Evelyn

1)  Evelyn (29.10.2010 06:41)

Nádherná kapitola... A Bellina schopnost je snad ještě lepší než mnou původně navrhovaná neviditelnost. Ten pocit, že mluvíš a nikdo tě vůbec neposlouhá, zná asi každý z nás. Udělat z toho "dar" je skvělý nápad.
Těším se na pokračování

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek