Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/DSC00068.jpg

Smrt je vykoupení.

Smrt je bolest a utrpení.

Smrt je všude s námi.

Smrt není co jsme si přáli.

 

Velmi pozitivně laděná povídka.  Ostatně jako vždy. Ironii jsem nechala odpočívat, asi nebyla ve formě. :)

Děkuji všem za podporu a komenty i těm co jen přijdou, nakouknou, přečtou  a odejdou.

Vaše Yasmini

Kapitola 7 - Závěť


Bella:


Ráno přišlo plíživě a neslyšně. Hlavně velice rychle. Znáte momenty, kdy hodina zabere celé odpoledne a čas vyměřený s milence je jak lusknutí prsty. Ta noc trvala vteřinu a já stále netušila, co bude, až se probudí.

Z nedostatku činnosti jsem postavila konvici na plotnu a nechala vodu přijít k varu. S počtem bublinek nabíralo mé pochodování po pokoji na intenzitě. Z kruhů se stali osmičky, přece jí do koberce nevychodím díru hned první den.

Dech v pokoji změnil rytmus, rychlé nádechy a výdechy, přidušený výkřik. V pokoji s ní nikdo nebyl, to jen noční můry našly cestu pod dveřmi pokoje. Rytmus dechu se uklidnil do jazzové frekvence a baráčkem se prodraly zvuky probouzejícího se člověka. Protažení ještě v posteli, když se vám napnou všechny svaly a zároveň zadržujete dech, prudce vydechnete. Vrznutí pér v matraci a spěšné hledání oblečení, které jste si večer, jak si přesně pamatujete, poskládali na křeslo u postele. Proto je naprosto logické, že jej najdete schumtané pod postelí. Zatracení skřítci.


Lehce našlapovala na jednotlivé schody, co práce jí dalo vyhnout se těm co vrzaly. Nenápadně se naklonila, aby hlavou viděla do kuchyně.

„Dobré ráno,“ ozval se můj hlas za jejími zády. Prudkou reakci jsem čekala, kdybych ji nechytila, sjela by po zadku až k úpatí schodiště. Místností se ozval zvonivý smích. Ulevilo se mi, čekala jsem podvědomě křik.

„Nečekala jsi, že tu zůstanu?“ promluvila jsem, když jsme scházely ze schodů.

„Chtěla jsem, abys tu byla, asi jsem se i bála, že tu nebudeš.“ Zatřásla hlavou, jako by chtěla vyhnat všetečnou myšlenku z hlavy. „S takovou bláznivkou jako jsem já.“

„My upíři se jen tak nelekneme.“ Zelená barva jejího obličeje mi napověděla, kolik toho o mně neví.

„Sedni si, ať se ti nezatočí hlava.“ Začala jsem rutině připravovat černý čaj. Osladila jsem ho medem a dala ho před ní. Cukr je na šok dobrý, tak jsem doufala, že si to pamatuji správně. Nakrojila jsem chleba a namazala ho nějakou pomazánkou, co byla v lednici. Snídani jsem jí položila před nos.

„Ty si nic nedáš?“ ozvala se v Anně najednou hostitelka. Pak si uvědomila, co řekla. Pokud byla zelená předtím, v tomto okamžiku mohla hrát Rákosníčka. Jen vlasů měla o poznání víc.

Usmála jsem se, což nebyla vhodná volba uklidnění. „Nechci tě posnídat a ani nikoho jiného.“ Zatím, což už jsem dodala jen v duchu. Nakrmit se někdy budu muset.

Zakousla se do chleba a pomalu žvýkala sousto za soustem. Když došel chleba a nebylo, co dělat s rukama konečně se osmělila.

„Mohla bych tě o něco poprosit?“ Nesměle položenou otázku, doplňovalo nervózní bubnování pravé ruky o stůl. Poznávala jsem reklamu na Bonduelle. „Dnes se bude předčítat závěť mé babičky. Chci tam mít někoho...“ Místnost naplnilo tíživé ticho. Jako bych ji mohla někdy odmítnout. Nevěděla to.

„Pokud můžu být někým. Ráda půjdu.“ Se sluncem jsem si nedělala hlavu. Ve výhledu na mapu předpovědi počasí mi tentokrát překážela Mráčková, tak bylo jasné, že i kdyby předpovídala třicítku a parno, obloha bude zatažená a bude pršet.

„Ještě mi nebylo osmnáct, a žádné příbuzné nemám.“ kuňkla a po tváři se jí skutálela slza jako hrách.

„Nebreč, tím se nic nevyřeší. Uvidíme, co napsala tvoje babička do závěti.“ Tím, že jsem použila množné číslo, jako bych ji adoptovala. Upřela na mě rozšířené zelené oči.

„Budeš moje teta Muriel.“ Zašeptala to jako největší tajemství. „Babička vždycky říkala, že jí její sestra pomohla, když se cítila nejhůř. A že pomůže i mě.“ Ze zmateného vzlykání a posmrkávání jsme se dozvěděla, že je mrtvá přibližně dvacet let. Babičce pomáhala pravidelně. Ty duchové si nedají pokoj...


Půjčila jsem si sluneční brýle a nějaké oblečení od Anny. Potřebovaly jsme udělat správný dojem na notáře. Přeci jenom jsme naprosto netušily, co v závěti bude. Já ve velkých slunečních brýlích a šátkem přes hlavu vypadala jak z šedesátých let.

Anna se oblékla dospěle, i když jí bylo šestnáct. Chtěla vypadat starší, nejspíš musela vyrůst z dětských střevíčků už dávno. Smrt poslední příbuzné byla jen poslední kapkou v moři slz.


Stará budova na nás dýchla chladem. Vstupovaly jsme po širokém schodišti do auly s recepcí. Za pultem seděla přehnaně namalované barbie v perfektně padnoucím obleku. Dlouhými nehty cvakal do klávesnice. V odrazu skříně za ní jsem viděla, že paří miny. Zase vybouchla. Hru profesionálně shodila na lištu a nasadila americký úsměv.

„Mohu vám pomoci.“ z hlasu jsem slyšela ten med. Pohled křičel, co to přišlo za socky.

„Slečna Whiteová tu má jednání s panem doktorem Diabolem. Jedná se o dědické řízení.“ Nasadila dostatečně povýšený a strohý tón. Nemám ráda, když někdo jiné zařadí do škatulky podle oblečení. Někteří vrazi nosí značkové oblečení, vím to, posvačila jsem je.

Slečna naučeně zmáčkla tlačítko intercomu, divila jsem se, že po tomto výkonu se nehet nezlomil. Byly modré do špiček s vyobrazením motýlů. Určitě byly pravé, asi jako její prsa.

„Pane doktore je tu slečna Whiteová.“ Odmlčela se, „s doprovodem.“ Letmý pošklebek mi neunikl. Prostě jsme si nesedly.

„Prosím, pojďte za mnou.“

Otevřela mohutné dubové dveře, pasoval by do nich zámecký starodávný klíč. Ona jen zatlačila na kliku a vpustila nás dál. Anna neměla daleko k pláči, jemně jsem ji objala kolem ramen a vešly jsme dovnitř.

V tmavé místnosti seděl za stolem prošedivělý pán. Měl na sobě dobře padnoucí černý oblek. Pan notář vypadal tak, jak jsem si ho představovala. Havran co mu prošedivěla pérka. Ten co sedí na bitevním poli po bitvě na hlavě vojáka a klove do něj. Takový malý mrchožrout těžící z cizí smrti.

„Dobrý den.“ Zaskřehotal a mile se usmál. Potřásl Anně rukou a tvářil se zúčastněně jako by někdo umřel jemu.

Anna něco téměř neslyšně odpověděla, snažila se nepropuknout v pláč. Přesto si jedna slza prodrala cestu ven.

„Dobrý den. Pokud by vám to nevadilo, ráda bych byla přítomna čtení závěti. Jedná se mi o Annu, nerada bych, aby to musela absolvovat sama.“ Snažila jsem se znít rozhodně, přímě a asertivně.

„Samozřejmě slečno...“ Neukončená věta měla na konci otazník. A z jeho pohledu jsem pochopila, že jsem zněla spíš nasertivně.

„Isebella Swan.“ Po vyslovení mého jména rázně přikývl hlavou.

„Jistě, jistě.“ Po letmém nahlédnutí do papírů před sebou pokračoval dál.

„Anno, vaše babička Josefina White vám odkázala veškerý svůj majetek. Byla byste i její jediná dědička ze zákona, ale paní Josefína chtěla vázat dědictví na podmínky. Což z právního hlediska musela udělat smluvní cestou.“ Odmlčel se, aby na nás padl opar těch nabubřelých slov. Té havraní důležitosti.

„Tímto jste se stala vlastníkem dvou nemovitostí. První je na Hiram street č. 5 zde ve městě a druhá je v městečku Forks v okrese Clallam ve státě Washington. Dědictví je vázáno na podmínku, že nemovitost, zde ve Wichitě, prodáte a odstěhujete se do Forks. K vysvětlení kroku vaší babičky jsem pro Vás obdržel dopis pro případ mortis causae.“ Nafoukanost pána bublala do nebes, aby nám neprasknul.

Anna vytřeštěně hleděla na notáře. Pomalu jí prostupoval klid. Přestala se otřásat potlačovanými vzlyky. Jen tiše seděla a poslouchala další a další slova plynoucí z doktorových úst. Připadalo mi to jako počáteční šok, podala jsem jí vodu připravenou na stole. Trochu se napila.

„Paní Whiteová určila v závěti vašeho poručníka. Respektive poručnici, abychom byli gender. Jedná se o zde přítomnou Isabell Muriel Swan. V tomto bodě byla paní Whiteová velice striktní. Pro vás byl zanechán také dopis...“ Zbytek doktorova monologu se ztrácel v šumění moře. Nevím, kde se kolem mě vzalo, ale nic jiného jsem nebyla schopna vnímat. Ten hukot přílivu a odlivu, narážení vln do skály, v mých jinak neomylných a tak citlivých uších. Nic jsem nevnímala, kdybych mohla, hlava by mne bolela jako střep. Zase v tak krátkém čase bych pozvala na návštěvu Jamese, Jacka i s Danielem.

Anna mi připadala ponořená do vlastního oceánu. Seděly jsme nepřítomně a nechaly kolem sebe plout ta cizí slova.

Doktor Diabolo zavřel desky. Tím zvukem a pohybem se mi vrátil sluch. Jako nárazová vlna narazil na pobřeží a já se zpátky vtělila do role člověka. Anna už také začala vnímat.

„Jeden originál závěti budu mít u sebe já, archivují se po sjednanou dobu. A druhý originál je váš slečno Swanová, jako Aniny poručnice.“ Podal mi desky s dopisy a originálem poslední vůle Josefiny White, trochu se mu třásly. Vlastně se třásl celý, pot mu pokrýval čelo. Zkoumavě jsem se na něj podívala. Naše pohledy se střetly a třas se prohloubil. Těmi vzletnými slovy se snažil zakrýt nervozitu.

Já se netřásla jen proto, že vše lidské je našemu druhu tolik cizí. Bych to musela trénovat asi i před zrcadlem.

Obě obálky byly nadepsané drobným pečlivým písmem. Možná trochu roztřeseným. Zaklapla jsem desky a pomalu vstala.

I přes nervozitu nás pan doktor Diabolo doprovodil ke dveřím. Pevným stiskem se rozloučil a my se obě vydaly k domovu.

Anna byla cestou potichu. A já si povídala s vnitřním mořem. Nakonec to nevydržela a vyřkla, co nás obě pálilo na jazyku. „Odkud tě babička znala?“

Němě jsem pokrčila rameny.



Povídky od Yasmini

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Anna43474

3)  Anna43474 (09.09.2011 23:29)

Odkud, tak odkud???
Takže žádný Edward nebude??? :(
TKSATVO

Yasmini

2)  Yasmini (28.10.2010 18:57)

Milá Ambro.
Děkuju za tvůj komentář. Opravdu je to vztah matky a dcery. Chtěla jsem pro ni dítě, když mít už jiné nemůže.
No ano u recepční jsem se vyloženě bavila. Někdy se holt musím odreagovat z práce :):)
Děkuji s Y

ambra

1)  ambra (27.10.2010 15:06)

Yasminko, nejdřív jsem trochu frfňala, že "musím" číst znovu minulou kapitolu, ale nakonec jsem si ji skvěle užila (opět) a paradoxně jsem Ti byla vděčná, že jsi tuhle přidala tak pozdě a já měla důvod se k minulé vrátit.:D
Ovšem to, cos nám naservírovala v této... . Ty ses zřejmě rozhodla nám na začátku neukázat všechno, co v Tobě je... Jsem regulérně uchvácená. Naprosto. A absence ironie??? Bože, a co ta úžasná etuda s recepční??? :D
Znovu ta záplava originálních příměrů - skoro jimi plýtváš!!!
No a o ději nemluvě - ještě před chvílí jsem Tě chtěla "obvinit" z dokonalých a velmi lehoulinkých lesbických náznaků, ale zdá se, že jsem viděla něco, co jsem neměla(;) ). JO!!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still