Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/polibek!.jpg

Otázky.

Chce ale někdo opravdu odpovědi?

Tři měsíce už uběhly...

 

 

 

Chicago červen 1993

 


Město jako by mi chtělo dokázat, že všechny ty průvodce pro turisty nelžou a že umí být zelené. Ne šedivě zimně zelené jako ve dnech, kdy na pár hodin zmizely zbytky špinavého sněhu a odhalily neopadavé jehličnany v parcích, ale zelené tak, až to člověka nutí přivřít oči a nadechnout se v marné naději, že ta čerstvost musí vyhrát v nerovném souboji se smogem.

Měla jsem za sebou první týden přípravného kurzu na Chicagské univerzitě a přes Midway Plaisance jsem se pěšky vracela domů.

Myslel na všechno. Do školy to budu mít jen pár set metrů přes ten velký krásný park; až mi do denního rozvrhu od září přibude i práce na částečný úvazek ve školce na Loyole, dostanu se tam bez přesedání nadzemkou. V  garážích u sousedního novějšího domu na mě sice čekalo i moje první auto, zatím jsem se ale odvážila vyjet po městě jen několikrát, vždy s ním na sedadle spolujezdce.

Bizarní věžičky univerzitních budov zůstávaly za mnou, stále jsem ale nemohla zahnat myšlenky na právě uplynulý týden. Na všechno nové a úžasné, na profesory, pro které jsem se nějakým zázrakem stala rovnocenným partnerem v debatě, na nádherné posluchárny, na spolužáky, kteří se mi všichni zdáli neuvěřitelně milí a ochotní. Na nejochotnějšího a nejmilejšího z nich. Na Roberta. První den se posadil vedle mě, okamžitě se s úsměvem představil a nenechal se odradit mou počáteční odtažitostí. Na konci toho týdne zázraků se mnou trávil každou přestávku i polední pauzu, nosil mi kávu a vždy ráno ještě teplý croissant.

Po dvou dnech jsem o něm věděla všechno podstatné. Že už pár let pracuje jako asistent pro postižené děti v pěstounských rodinách a teď si potřebuje doplnit kvalifikaci, že je z bohaté rodiny, kde ho všichni kvůli jeho nutkavé potřebě pomáhat považují za blázna, že rád čte a miluje staré italské a francouzské filmy, že se před pár měsíci bezbolestně rozešel s přítelkyní, která odjela na studijní stáž do Evropy. Taky to, že k jeho příjemně zastřenému hlasu patří nádherný a skoro trvalý úsměv, že pod trochu přerostlými tmavými vlasy zbytečně schovává jiskřivé oči stejného odstínu a že zřejmě těch pár společně strávených dnů stačilo na to, aby zatoužil strávit jich se mnou mnohem víc. To posledně zmíněné jsem ještě před chvílí jen tušila, dokud mě dnes těsně před mým obvyklým úprkem domů na schodech před hlavní univerzitní budovou nevzal najednou velmi něžně za ruku a nepozval mě na večeři.

Během dvou vteřin, než jsem ho odmítla, mi všechno zapadlo do sebe. Pochopila jsem, že někdo jako on měl být tím, koho v Chicagu potkám, postupně poznám, pak se s ním sblížím a konečně začnu žít život podle svých představ. To bych ale o loňských Vánocích nesměla dostat ten zvláštní dar. Nádherný a bolavý dar. Setkání, které navždy změnilo mou původní představu o tom, co člověk může od života čekat a co nakonec může dostat.

Robert se mi líbil. Strašně moc. Klidně bych to přiznala nejen sobě, ale i Carlisleovi. Protože ta propast mezi oním strašně moc a mezi tím vším, co zahrnoval můj vztah k mé skutečné lásce, ta propast stále zůstávala bezedná. Nikdo ji nikdy nemohl přeskočit.

Stála jsem uprostřed parku a s přivřenýma očima zkoušela dnes už poněkolikáté hluboký nádech, který by mi přinesl tu očím slibovanou zelenou vůni a zároveň klid mému uhánějícímu srdci. Znovu bláznilo, a to jsem si na něj jen vzpomněla.

Můj rozum stále nedokázal obsáhnout ani zlomek z toho, co se mi v posledních měsících dělo. Proč mě na to matka, knížky, filmy, kamarádky, sny – kdokoliv, cokoliv – nikdy nepřipravily? Bezbřehá láska a vybuchující a sílící fyzická přitažlivost se nesčítaly – navzdory matematice se pouhým prolnutím násobily a umocňovaly, jakoby mě jejich hrozící nekonečné množství mělo co nevidět úplně pohltit a změnit mou existenci jen v pouhý důkaz, že něco takového skutečně je možné…

Trávil s námi každý večer a všechny volné víkendy. Nikdy nezůstával do rána. Odcházel v noci, až jsem usnula. Často jsem ale jen pár minut po jeho zmizení procitla a ta černá noční prázdnota na mě dolehla takovou silou, že jsem hodiny vzlykala do polštáře a rouhala se všemu svému štěstí jedinou šílenou myšlenkou – kdybych ho nepotkala, vyhnula bych se té bolesti, až mě jednou opustí definitivně.

Po té noci, kdy ošetřovatelka odešla dřív a on mě poprvé převazoval a omýval, jsme z toho mlčky udělali pravidlo. Paní Lewisová zůstávala jen ty večery, kdy měl službu v nemocnici. V těch zbylých převzal starost o mě on. Už jsem si nezakrývala obličej. Bez dechu jsem sledovala, jak s neobyčejnou něhou odstraňuje z mého zjizveného těla včerejší obvaz, jak se soustředěným, a přece fascinovaným výrazem namáčí houbu a dotýká se mě s ní tak lehce, že to téměř necítím. Oči jsem přivírala až ve chvíli, kdy mě osušil, otřel si ruce a s ručníkem odložil i roli ošetřovatele a lékaře. Ve zlomku vteřiny se pak proměnil v nejúžasnějšího milence. Milence, který se se mnou nemiloval – ne úplně - a ani mi z neznámého důvodu nechtěl dovolit, abych mu všechny jeho něžnosti i doteky daleko za hranicí pouhé něhy oplácela.

V prvních týdnech po návratu z nemocnice jsem si myslela, že je za tím jeho strach o mě. Neudržela jsem se na nohách a bolesti ustupovaly jen neochotně a pomalu. Jenže dny pádily a my stále dodržovali hranici nastavenou ten první večer.

I když ne úplně. Jeho ruce a ústa mě postupně naučily všechno o mém těle. Objevily na něm místa, o jejichž existenci jsem sice věděla, ale vnímala ji jen jako podružnou informaci. On to změnil navždy. Všechna ta najednou kouzelná zákoutí mi nejen ukázal – spojil je s prožitky, o nichž jsem neměla tušení, nevěděla jsem, že jsou vůbec možné, a kdybych věděla, nedokázala bych si představit, že jsou určeny i pro mě. Že je moje nedokonalé tělo nosí někde hluboko schované a zamčené a že se najde někdo, kdo bude mít dost něhy a trpělivosti, aby těch devadesát devět zámků odemknul, zlomil a vypáčil a dostal se až k samotnému středu té utajené bytosti ve mně.

Dny se poskládaly v týdny a mé spokojené fyzické já víc a víc bolavě toužilo po pevnějším objetí a úplném naplnění lásky, kterou jsem cítila a chtěla mu ji dát celou, bez pocitu, že si stále hlídám nějaká hloupá zadní vrátka.

Jenže on to nechtěl. Nechtěl . Nebo možná chtěl, ale každou noc, kdy jsme byli spolu, to končilo stejně. Něžnými polibky, které po výbuchu mého těla přešly v sotva postřehnutelné doteky, pomalu chladil a uklidňoval každý kousek mé rozpálené kůže, až se postupně dostal zpět k mé tváři, k mým rtům. Šeptaná vyznání nahradila vzdechy, ale zároveň nekompromisně držel mé ruce ve svých, jako by se vyhýbal těsnějšímu objetí. Každý můj pokus přimknout se k němu těsněji skončil dřív, než začal, každá moje neobratná snaha svléknout mu alespoň košili byla obrácena ve vtip, kterým se snažil rozptýlit příliš těžkou atmosféru v ložnici.

Mé pochyby a strachy tak dostaly dost prostoru, aby pevně zakořenily, rozrůstaly se a postupně utlačily to nejhezčí, čím mi zatím stihnul zaplnit hlavu a srdce.

Působil tak zvláštně a tajemně, že obyčejné podezření - je ženatý a s paničkou z bohatého předměstí si pořídil i dva roztomilé caparty – mi připadalo naprosto absurdní. Navíc bych přísahala, že v jeho očích prostě nedokážu najít náznak lži nebo podvodu. Přesto to tam někde bylo – neodcházel jen tak, někam, odcházel k někomu. Samozřejmě ten pocit velmi sílil s tím, jak se vyhýbal zmínce o možné návštěvě u něj doma. Mou jedinou narážku, která ze mě vypadla jen díky sklence Martini na oslavu skvělých výsledků při mých posledních testech v nemocnici, odbyl tím, že jeho mládenecký byt je mrňavý, neútulný – vlastně tam jen přespávám – a naprosto nevhodný k čemukoliv. Skoro jsem bláznila. Myšlenka na šílenou manželku pana Rochestera zavřenou kdesi v pokoji na půdě mě otravovala svou neodbytností jako tříska pod nehtem.

A tohle nebylo jediné trápení. Zdálo se mi, že se štítí jíst jídlo, které jsem připravila. Historku o rychlé večeři v bistru u nemocnice či o různých alergiích na všemožné potraviny jsem vyslechla vždy jen jednou. Stejně jako u možné – nemožné návštěvy u něj doma jsem nesebrala odvahu na něj dotírat.

Spousta jiných maličkostí, které samostatně nic neznamenaly, dohromady ale hrozily, že mě zavalí…

Zatím jsem vzdorovala. Nejsem žádná Jana Eyrová. Neplánuju přinášet oběti na oltář lásky. Pokud je tu cokoliv, co by mě od něj mělo odtrhnout, budu s tím bojovat. Cokoliv, kromě jeho samotného… Proto jsem raději zbaběle mlčela a užívala si každou minutu, kdy byl u mě, mluvil se mnou, díval se mi do očí, líbal mě, hladil mě a dával mi ten opojný pocit, že beze mě nemůže a nechce žít. Zbaběle jsem mlčela a svými strachy se nechala užírat, až když za ním tiše klaply dveře mého bytu, ve kterém jsem si i po třech měsících připadala jako divný host…

Stála jsem v tom parku pěkně dlouho. Slunce se pohnulo – cítila jsem, jak se mi opřelo do zavřených víček. Prudce jsem otevřela oči a schválně se jím nechala oslepit. Vzdáleně to připomínalo pocit, když jsem se dívala na něj.

Nebylo to rozhodnutí, jen bláznivý nápad…

Otočila jsem se na patě tak rychle, až v deštěm změklém trávníku zůstal důlek. Taxík jsem chytila okamžitě. Tentokrát jsem v nákupním centru nebloudila tak dlouho. Když přede mě starší tělnatá prodavačka s naprosto neprofesionálním šibalským úsměvem rozložila obsah tří lesklých krabic, zrudla jsem až po kořínky vlasů. Bez rozmýšlení jsem ukázala na fialovou záplavu krajek a saténu.

„Tuhle,“ vypadlo ze mě tiše.

Po příjezdu domů mě čekal vzkaz od chůvy.

Renée,

Dlouho jste nešla, takže jsme vyrazily na hřiště bez vás. Budeme doma kolem šesté.

W.

Jindy bych byla naštvaná, že jsem propásla podvečerní procházku s Bellou. Dnes jsem uvítala, že mám hodinu jen pro sebe. Než se napustila vana – konečně jsem se mohla koupat – opatrně jsem si vyzkoušela tu nádheru. Souprava francouzského prádla – kalhotky s kratinkou nohavičkou a košilka, pod prsy stažená saténovou stužkou, od níž se rozšiřovala do áčka a po celé délce předního dílu prostřižená – představovala přesně součást toho světa, o němž jsem donedávna neměla tušení. Už jsem ale nechtěl být jen divák, nečinný pozorovatel.

Vklouzla jsem do horké vody a užívala si klid, který mi na chvíli přineslo moje čerstvé rozhodnutí. Když jsem po dvaceti minutách znovu stála před zrcadlem v té nádheře a zkoušela něco udělat se svými nemožnými vlasy, způsobil mi zvonek málem kolaps. Rychle jsem zvedla domovní telefon.

„Ano, Paule?“ S naším vrátným jsem mluvívala jen naživo, rád si poklábosil. Carlisle ale chodil bez zvonění, takže jsem teď nervózně přešlapovala a čekala, co z něj vypadne.

„Je tu nějaká úřednice ze sociálky. Má takovej papír… Můžu ji pustit?“ Srdce se mi znovu bolestivě zadrhlo. Tři měsíce. Ultimátum. Charlie.

„Jasně, Paule, to je v pohodě. A díky,“ vymáčkla jsem ze sebe ztěžka.

Zvonek u bytu se ozval neuvěřitelně rychle. Vzdala jsem snahu se převléknout a jen si víc utáhla lehký hedvábný župan. S povzdechem mi došlo, že jsem tím ještě víc zkrátila jeho miniaturní délku.

Ta žena vypadala připravená na vše. Džíny, které snesou nějakou tu špinavou židli, pohodlné boty k přelézání zarýglovaných branek, pohled, který má zastrašit dřív, než se někdo pokusí zastrašit ji.

Nesnažily jsme se o zvláštní zdvořilosti. Dostala, co chtěla. Kopii mého studentského průkazu, mé pracovní smlouvy a potvrzení o mém aktuálním zdravotním stavu. Bez zájmu si vyslechla, kde je právě Bella.

Nejvíc času věnovala zkoumání mého oblečení a dekretu k bytu.

„Slečno Swanová, víte, kolik stojí ten byt?“ Stále ještě zněla nezaujatě a znuděně.

„Jistě, jak bych mohla nevědět,“ zkusila jsem napodobit její tón.

„Nebudu se ptát, z čeho to platíte teď, ale vážně si myslíte, že to z platu učitelky ve školce utáhnete?“ Do hlasu se jí vloudila ostrá jízlivost.

Cítila jsem, že znovu rudnu. Vzteky. Hanbou.

„Myslíte si, že skončím s Bellou někde na ulici?“ Nenáviděla jsem slzy, které tady neměly co dělat a přece je musela slyšet i ona.

„Ne, toho se vážně nebojím. Jen bych nerada řešila podezření, že některé zvyky z ulice si nosíte jako druhou práci domů.“ Znovu sjela pohledem župan a moje holé nohy.

„Máte v popisu práce urážet rodiče dětí, o jejichž blaho by vám mělo jít?“ Můj hlas nabíral na hysterii.

„Mám v popisu práce dohlížet na to, aby ty děti rostly v dostatečně mravním prostředí.“ Odsekávala slova jako kousky ledu.

„Za mravní výchovu své dcery vám naprosto ručím. Není to moc dlouho, co jsem nastavila vlastní tělo, abych ji uchránila před důsledky života v tomhle nemravném městě. Kde byl ten den nějakej posranej úředník ze sociálky? Kde je ten chlap, co mi to udělal? Proč nikdo neřešil mravnost jeho výchovy?“ Neuvědomila jsem si, že nad ní stojím a že křičím. Poslední slova jsem už jen sípala.

Ani nemrkla. Opravdu byla připravená na všechno. Zřejmě už zažila dost těch, kteří při křiku neochraptěli.

„Je mi líto, co se vám stalo. Jenže moje práce je dohlídnout na Bellu. Brzy se uvidíme.“ Klidně se zvedla a bez pozdravu odešla.

Když se vrátila chůva s Bellou, ještě jsem nedokázala fungovat. Nemusela jsem nic vysvětlovat. Wendy byla zvyklá na ledacos. Nakoukla na mě do ložnice a jen mi potichu oznámila, že Bella usíná a že se uvidíme zase v pondělí.

Carlisle dorazil o hodinu později. Našel mě apatickou, s očima tak opuchlýma, že jsem na něj skoro neviděla.

„Proboha, Renée, miláčku, co se stalo!“ V hlase měl stejné zděšení, jako tehdy v nemocnici.

Ještě minutu před jeho příchodem jsem myslela, že už mi nezbyla jediná slza, ale ten slaný příval se okamžitě vzchopil a znovu mě přemohl.

„Byla tady úřednice ze sociálky,“ dokázala jsem ze sebe dostat mezi vzlyky. Objímal mě a já ucítila, že se mu ramena znovu napjala.

„Myslí si, že se nechávám vydržovat jako… jako prostitutka…“ Zdálo se mi, že ty slzy snad nemají konce. Pevně mě objal. Pevněji než kdy dřív a pomalu mě kolébal. Trvalo to nekonečně dlouho, ale nakonec slzy opravdu došly. Přemohla mě únava. Postupně mě nechával sklouznout ve své náruči tak, že jsem nakonec opírala tvář o jeho hruď.

Chladnou.

Tichou.

To ticho mě podivně uklidňovalo a moje ztěžklá víčka už nechtěla vzdorovat spánku.

Poslední jasná myšlenka mě ale dokonale probrala.

To ticho by mě nemělo uklidňovat.

To by měl obstarat velmi pravidelný zvuk. Lidský zvuk.

Odtáhla jsem se od něj tak prudce, že to překvapilo nás oba.

Jenže překvapený výraz na mé tváři rychle vystřídalo zděšení.

A v jeho očích jsem viděla, že pochopil.

„Už to nemůžu odkládat, musíme si promluvit,“ řekl odevzdaně.

A moje srdce se na krátký okamžik zdálo stejně mrtvé jako to jeho.

 

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

sakraprace

8)  sakraprace (04.09.2010 07:18)

Konec?!!! Jak konec??? Teď??? Taková nádherná kapitola a ty ji takto ukončíš??? Doufám, že Carlisle neodejde!!! Doufám, že to nějak vyřeší, že to Reneé skousne!!!! A k tomu ta sociálka. Já se tu vznáším na měkkoučkým nadýchaným oblačku a paní ze sociálky mě z něj brutálně skopla.

Mystery

7)  Mystery (03.09.2010 23:56)

Páni, ambro! Moje srdce se zdá teď zdá taky mrtvý... A najednou jako by pracovalo za deset statných chlapů!
Tak jo... Přiznám se ti. Zase a znovu jsi mě naprosto semlela příběhem Renée a Carlislea, který je tak jiný, tak zvláštně "těžký", ale neskutečně krásný...
ambro, tyjo, já z toho mám normálně husí kůži!
A to dokážou jen tři autorky z tohoto webu. Ty, Bye a Karolka.
Máš mě v hrsti...
Klaním se ti!

Bye

6)  Bye (03.09.2010 23:48)

Už zase jsi mě donutila něco fyzicky cítit s Renée. Minule to byl ten stud při koupání. Tentokrát ta šílená nejistota odmítané ženy. V prázdné posteli, kde měl být s ní - po tom všem!!! proboha ambro, po tom všem!!! ...psst, už mlčím...
A pak jsi Renée dovedla k logickému kroku. Bylo by to hop nebo trop, ale jen s normálním chlapem, to chudák Renée nevěděla. Říkala jsem si- to nezabere...
Jenže Tys mě svedla na falešnou stopu. Protože pak tam vlezla ta baba ze sociálky (víš, co? úplně se mi vybavila scénka z Kolji! proti nim je fakt člověk takhle malej), a já ve zlý předtuše začala zoufale brzdit - kopyta se mi zaryla do hlíny, na zadek jsem si sedla, nic platný!!!
Ať si ta ženská nedomýšlí nic o jejím oblečení, ať si to pak nechá vymluvit! Najednou je z odmítané ženy vydržovanou prostitutkou! To je čirý zoufalství!!! Chtěla bych vidět do Carlislovy hlavy, když mu to řekla.
Moje srdce se po tý jeho poslední větě taky zdá mrtvý. Jak si jako představuješ, že teď budu existovat do další kapitoly, ve který mě nepochybně rozložíš na elementární částice. Ať tak, nebo tak.

gucci

5)  gucci (03.09.2010 23:40)

...jsem unešená!!!!nemám slov....dokonale vystihuješ jakékoliv pocity ať pozitvní či projevy zoufalství....René to fakt nemá lehký ...já se tak bojím, že se něco pokazí...že néééééé?!?!?!..... ..jsi fakt šikulka!!!

4)  Leni (03.09.2010 23:28)

Skvělý díl. Jsem teď zvědavá, jak to Carlisle vysvětlí a hlavně, jak to René vezme. Nezdá se být odolná, jako Bella. A co je s Edwardem?:p

3)   (03.09.2010 23:27)


Nie, nie, nie, nie!!! Povedz, že neodíde, prosím, nech neodíde!
Môj Mozog Magorický vo výbornej spolupráci so slečnou Fantáziou Šialenou už vytvára kadejaké katastrofické scenáre...

Zo začiatku sa mi to zdalo TAKÉ pozitívne...ale po pár riadkoch...ach... trpkosť ako vyšitá.
Tá sociálna pracovníčka... Tá má teda nápady...
Lenže ten koniec ma vydesil... Čo teraz čo teraz čo teraz, čo sa bude, pre bohaživého, diať teraz?!?!?!?!?!?! Čo jej povie? Čo urobí ON? A čo urobí ONA????? Čo bude ďalej?

Ten koniec ma tak odrovnal, že na dlhší koment sa asi nezmôžem.

Ale vieš čo? Vieš čo sa mi páčilo úplne najviac? A pričom som sa cítila najviac zvláštne? Že nevieš? Či áno? Vieš čo, tak ja ti to poviem...

Přesto to tam někde bylo – neodcházel jen tak, někam, odcházel k někomu. Samozřejmě ten pocit velmi sílil s tím, jak se vyhýbal zmínce o možné návštěvě u něj doma.

Totoooooo!!!!!!!! Úplne úžasné! Možno to je len tým, že som v poslednej dobe dosť sfanatizovaná na Eda, takže možno je to tou zmienkou... no v každom prípade, som si istá, že sa mi to neskutočne páčilo. Totálne nefalšovane úžasné a originálne, ako vždy.
Vieš ako veľmi som sa potešila, keď som zbadala, že pribudla nová kapitolka? Som si istá, že to ti hovoriť nemusím.;)

Som rada, že som si to prečítala ešte dnes. Nič lepšie na dobrú noc si momentálne neviem predstaviť.
Krása, úplná nádhera.
Och ale ja už som mala spať, takže už len...




Jo a prosííííím si ďalšiu kapitoluuuu A potom ďalšiuu a ďalšiu a ďalšiu... no čo ti budem hovoriť
A skoro by som zabudla- pekná pesnička.:)

Gassie

2)  Gassie (03.09.2010 23:19)

Ambro, to byla nádhera. Je mi jasné, že už se opakuju, ale nemůžu jinak. To je prostě úžasné Něžné, jemné, romantické.
Ta ženská ze sociálky se mi nelíbí. To vypadá ještě na problémy.
Popis jejich společného života (jestli se to tak dá nazývat) mě dostal. Jak mám jít po tomhle spát?
Jsem zvědavá, co jí Carlisle řekne. Jak jí to všechno vysvětlí a co jí vysvětlí. Taky mě moc zajímá, jak to Renée vezme. Bude tak silná, jako Bella?
A co dělá Edward?
Vím, že to je nesouvislé a skáču od jednoho k druhému. Omlouvám se V tuto hodinu se na víc nezmůžu
Těším se na další díl

DeSs

1)  DeSs (03.09.2010 23:00)

Jak jsi to mohla takhle ukončit?! Já se tak těšila, hledám po té mezeře další odstavec a on nikde...
To, jak ho René vnímá, že ji nevezme k sobě, s tím jídlem... Popravdě, nikdy by mě to nenapadlo a ty jsi vážně skvělá, že myslíš i na takové detaily a popisuješ je. Připadá mi to jako skutečnost...
Budu se hodně, fakt hodně, těšit na další díl. Protože tenhle konec je děsněj. V tak důležitém okamžiku to utnout...

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek