Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/polibek!.jpg

Otázky.

Chce ale někdo opravdu odpovědi?

Tři měsíce už uběhly...

 

 

 

Chicago červen 1993

 


Město jako by mi chtělo dokázat, že všechny ty průvodce pro turisty nelžou a že umí být zelené. Ne šedivě zimně zelené jako ve dnech, kdy na pár hodin zmizely zbytky špinavého sněhu a odhalily neopadavé jehličnany v parcích, ale zelené tak, až to člověka nutí přivřít oči a nadechnout se v marné naději, že ta čerstvost musí vyhrát v nerovném souboji se smogem.

Měla jsem za sebou první týden přípravného kurzu na Chicagské univerzitě a přes Midway Plaisance jsem se pěšky vracela domů.

Myslel na všechno. Do školy to budu mít jen pár set metrů přes ten velký krásný park; až mi do denního rozvrhu od září přibude i práce na částečný úvazek ve školce na Loyole, dostanu se tam bez přesedání nadzemkou. V  garážích u sousedního novějšího domu na mě sice čekalo i moje první auto, zatím jsem se ale odvážila vyjet po městě jen několikrát, vždy s ním na sedadle spolujezdce.

Bizarní věžičky univerzitních budov zůstávaly za mnou, stále jsem ale nemohla zahnat myšlenky na právě uplynulý týden. Na všechno nové a úžasné, na profesory, pro které jsem se nějakým zázrakem stala rovnocenným partnerem v debatě, na nádherné posluchárny, na spolužáky, kteří se mi všichni zdáli neuvěřitelně milí a ochotní. Na nejochotnějšího a nejmilejšího z nich. Na Roberta. První den se posadil vedle mě, okamžitě se s úsměvem představil a nenechal se odradit mou počáteční odtažitostí. Na konci toho týdne zázraků se mnou trávil každou přestávku i polední pauzu, nosil mi kávu a vždy ráno ještě teplý croissant.

Po dvou dnech jsem o něm věděla všechno podstatné. Že už pár let pracuje jako asistent pro postižené děti v pěstounských rodinách a teď si potřebuje doplnit kvalifikaci, že je z bohaté rodiny, kde ho všichni kvůli jeho nutkavé potřebě pomáhat považují za blázna, že rád čte a miluje staré italské a francouzské filmy, že se před pár měsíci bezbolestně rozešel s přítelkyní, která odjela na studijní stáž do Evropy. Taky to, že k jeho příjemně zastřenému hlasu patří nádherný a skoro trvalý úsměv, že pod trochu přerostlými tmavými vlasy zbytečně schovává jiskřivé oči stejného odstínu a že zřejmě těch pár společně strávených dnů stačilo na to, aby zatoužil strávit jich se mnou mnohem víc. To posledně zmíněné jsem ještě před chvílí jen tušila, dokud mě dnes těsně před mým obvyklým úprkem domů na schodech před hlavní univerzitní budovou nevzal najednou velmi něžně za ruku a nepozval mě na večeři.

Během dvou vteřin, než jsem ho odmítla, mi všechno zapadlo do sebe. Pochopila jsem, že někdo jako on měl být tím, koho v Chicagu potkám, postupně poznám, pak se s ním sblížím a konečně začnu žít život podle svých představ. To bych ale o loňských Vánocích nesměla dostat ten zvláštní dar. Nádherný a bolavý dar. Setkání, které navždy změnilo mou původní představu o tom, co člověk může od života čekat a co nakonec může dostat.

Robert se mi líbil. Strašně moc. Klidně bych to přiznala nejen sobě, ale i Carlisleovi. Protože ta propast mezi oním strašně moc a mezi tím vším, co zahrnoval můj vztah k mé skutečné lásce, ta propast stále zůstávala bezedná. Nikdo ji nikdy nemohl přeskočit.

Stála jsem uprostřed parku a s přivřenýma očima zkoušela dnes už poněkolikáté hluboký nádech, který by mi přinesl tu očím slibovanou zelenou vůni a zároveň klid mému uhánějícímu srdci. Znovu bláznilo, a to jsem si na něj jen vzpomněla.

Můj rozum stále nedokázal obsáhnout ani zlomek z toho, co se mi v posledních měsících dělo. Proč mě na to matka, knížky, filmy, kamarádky, sny – kdokoliv, cokoliv – nikdy nepřipravily? Bezbřehá láska a vybuchující a sílící fyzická přitažlivost se nesčítaly – navzdory matematice se pouhým prolnutím násobily a umocňovaly, jakoby mě jejich hrozící nekonečné množství mělo co nevidět úplně pohltit a změnit mou existenci jen v pouhý důkaz, že něco takového skutečně je možné…

Trávil s námi každý večer a všechny volné víkendy. Nikdy nezůstával do rána. Odcházel v noci, až jsem usnula. Často jsem ale jen pár minut po jeho zmizení procitla a ta černá noční prázdnota na mě dolehla takovou silou, že jsem hodiny vzlykala do polštáře a rouhala se všemu svému štěstí jedinou šílenou myšlenkou – kdybych ho nepotkala, vyhnula bych se té bolesti, až mě jednou opustí definitivně.

Po té noci, kdy ošetřovatelka odešla dřív a on mě poprvé převazoval a omýval, jsme z toho mlčky udělali pravidlo. Paní Lewisová zůstávala jen ty večery, kdy měl službu v nemocnici. V těch zbylých převzal starost o mě on. Už jsem si nezakrývala obličej. Bez dechu jsem sledovala, jak s neobyčejnou něhou odstraňuje z mého zjizveného těla včerejší obvaz, jak se soustředěným, a přece fascinovaným výrazem namáčí houbu a dotýká se mě s ní tak lehce, že to téměř necítím. Oči jsem přivírala až ve chvíli, kdy mě osušil, otřel si ruce a s ručníkem odložil i roli ošetřovatele a lékaře. Ve zlomku vteřiny se pak proměnil v nejúžasnějšího milence. Milence, který se se mnou nemiloval – ne úplně - a ani mi z neznámého důvodu nechtěl dovolit, abych mu všechny jeho něžnosti i doteky daleko za hranicí pouhé něhy oplácela.

V prvních týdnech po návratu z nemocnice jsem si myslela, že je za tím jeho strach o mě. Neudržela jsem se na nohách a bolesti ustupovaly jen neochotně a pomalu. Jenže dny pádily a my stále dodržovali hranici nastavenou ten první večer.

I když ne úplně. Jeho ruce a ústa mě postupně naučily všechno o mém těle. Objevily na něm místa, o jejichž existenci jsem sice věděla, ale vnímala ji jen jako podružnou informaci. On to změnil navždy. Všechna ta najednou kouzelná zákoutí mi nejen ukázal – spojil je s prožitky, o nichž jsem neměla tušení, nevěděla jsem, že jsou vůbec možné, a kdybych věděla, nedokázala bych si představit, že jsou určeny i pro mě. Že je moje nedokonalé tělo nosí někde hluboko schované a zamčené a že se najde někdo, kdo bude mít dost něhy a trpělivosti, aby těch devadesát devět zámků odemknul, zlomil a vypáčil a dostal se až k samotnému středu té utajené bytosti ve mně.

Dny se poskládaly v týdny a mé spokojené fyzické já víc a víc bolavě toužilo po pevnějším objetí a úplném naplnění lásky, kterou jsem cítila a chtěla mu ji dát celou, bez pocitu, že si stále hlídám nějaká hloupá zadní vrátka.

Jenže on to nechtěl. Nechtěl . Nebo možná chtěl, ale každou noc, kdy jsme byli spolu, to končilo stejně. Něžnými polibky, které po výbuchu mého těla přešly v sotva postřehnutelné doteky, pomalu chladil a uklidňoval každý kousek mé rozpálené kůže, až se postupně dostal zpět k mé tváři, k mým rtům. Šeptaná vyznání nahradila vzdechy, ale zároveň nekompromisně držel mé ruce ve svých, jako by se vyhýbal těsnějšímu objetí. Každý můj pokus přimknout se k němu těsněji skončil dřív, než začal, každá moje neobratná snaha svléknout mu alespoň košili byla obrácena ve vtip, kterým se snažil rozptýlit příliš těžkou atmosféru v ložnici.

Mé pochyby a strachy tak dostaly dost prostoru, aby pevně zakořenily, rozrůstaly se a postupně utlačily to nejhezčí, čím mi zatím stihnul zaplnit hlavu a srdce.

Působil tak zvláštně a tajemně, že obyčejné podezření - je ženatý a s paničkou z bohatého předměstí si pořídil i dva roztomilé caparty – mi připadalo naprosto absurdní. Navíc bych přísahala, že v jeho očích prostě nedokážu najít náznak lži nebo podvodu. Přesto to tam někde bylo – neodcházel jen tak, někam, odcházel k někomu. Samozřejmě ten pocit velmi sílil s tím, jak se vyhýbal zmínce o možné návštěvě u něj doma. Mou jedinou narážku, která ze mě vypadla jen díky sklence Martini na oslavu skvělých výsledků při mých posledních testech v nemocnici, odbyl tím, že jeho mládenecký byt je mrňavý, neútulný – vlastně tam jen přespávám – a naprosto nevhodný k čemukoliv. Skoro jsem bláznila. Myšlenka na šílenou manželku pana Rochestera zavřenou kdesi v pokoji na půdě mě otravovala svou neodbytností jako tříska pod nehtem.

A tohle nebylo jediné trápení. Zdálo se mi, že se štítí jíst jídlo, které jsem připravila. Historku o rychlé večeři v bistru u nemocnice či o různých alergiích na všemožné potraviny jsem vyslechla vždy jen jednou. Stejně jako u možné – nemožné návštěvy u něj doma jsem nesebrala odvahu na něj dotírat.

Spousta jiných maličkostí, které samostatně nic neznamenaly, dohromady ale hrozily, že mě zavalí…

Zatím jsem vzdorovala. Nejsem žádná Jana Eyrová. Neplánuju přinášet oběti na oltář lásky. Pokud je tu cokoliv, co by mě od něj mělo odtrhnout, budu s tím bojovat. Cokoliv, kromě jeho samotného… Proto jsem raději zbaběle mlčela a užívala si každou minutu, kdy byl u mě, mluvil se mnou, díval se mi do očí, líbal mě, hladil mě a dával mi ten opojný pocit, že beze mě nemůže a nechce žít. Zbaběle jsem mlčela a svými strachy se nechala užírat, až když za ním tiše klaply dveře mého bytu, ve kterém jsem si i po třech měsících připadala jako divný host…

Stála jsem v tom parku pěkně dlouho. Slunce se pohnulo – cítila jsem, jak se mi opřelo do zavřených víček. Prudce jsem otevřela oči a schválně se jím nechala oslepit. Vzdáleně to připomínalo pocit, když jsem se dívala na něj.

Nebylo to rozhodnutí, jen bláznivý nápad…

Otočila jsem se na patě tak rychle, až v deštěm změklém trávníku zůstal důlek. Taxík jsem chytila okamžitě. Tentokrát jsem v nákupním centru nebloudila tak dlouho. Když přede mě starší tělnatá prodavačka s naprosto neprofesionálním šibalským úsměvem rozložila obsah tří lesklých krabic, zrudla jsem až po kořínky vlasů. Bez rozmýšlení jsem ukázala na fialovou záplavu krajek a saténu.

„Tuhle,“ vypadlo ze mě tiše.

Po příjezdu domů mě čekal vzkaz od chůvy.

Renée,

Dlouho jste nešla, takže jsme vyrazily na hřiště bez vás. Budeme doma kolem šesté.

W.

Jindy bych byla naštvaná, že jsem propásla podvečerní procházku s Bellou. Dnes jsem uvítala, že mám hodinu jen pro sebe. Než se napustila vana – konečně jsem se mohla koupat – opatrně jsem si vyzkoušela tu nádheru. Souprava francouzského prádla – kalhotky s kratinkou nohavičkou a košilka, pod prsy stažená saténovou stužkou, od níž se rozšiřovala do áčka a po celé délce předního dílu prostřižená – představovala přesně součást toho světa, o němž jsem donedávna neměla tušení. Už jsem ale nechtěl být jen divák, nečinný pozorovatel.

Vklouzla jsem do horké vody a užívala si klid, který mi na chvíli přineslo moje čerstvé rozhodnutí. Když jsem po dvaceti minutách znovu stála před zrcadlem v té nádheře a zkoušela něco udělat se svými nemožnými vlasy, způsobil mi zvonek málem kolaps. Rychle jsem zvedla domovní telefon.

„Ano, Paule?“ S naším vrátným jsem mluvívala jen naživo, rád si poklábosil. Carlisle ale chodil bez zvonění, takže jsem teď nervózně přešlapovala a čekala, co z něj vypadne.

„Je tu nějaká úřednice ze sociálky. Má takovej papír… Můžu ji pustit?“ Srdce se mi znovu bolestivě zadrhlo. Tři měsíce. Ultimátum. Charlie.

„Jasně, Paule, to je v pohodě. A díky,“ vymáčkla jsem ze sebe ztěžka.

Zvonek u bytu se ozval neuvěřitelně rychle. Vzdala jsem snahu se převléknout a jen si víc utáhla lehký hedvábný župan. S povzdechem mi došlo, že jsem tím ještě víc zkrátila jeho miniaturní délku.

Ta žena vypadala připravená na vše. Džíny, které snesou nějakou tu špinavou židli, pohodlné boty k přelézání zarýglovaných branek, pohled, který má zastrašit dřív, než se někdo pokusí zastrašit ji.

Nesnažily jsme se o zvláštní zdvořilosti. Dostala, co chtěla. Kopii mého studentského průkazu, mé pracovní smlouvy a potvrzení o mém aktuálním zdravotním stavu. Bez zájmu si vyslechla, kde je právě Bella.

Nejvíc času věnovala zkoumání mého oblečení a dekretu k bytu.

„Slečno Swanová, víte, kolik stojí ten byt?“ Stále ještě zněla nezaujatě a znuděně.

„Jistě, jak bych mohla nevědět,“ zkusila jsem napodobit její tón.

„Nebudu se ptát, z čeho to platíte teď, ale vážně si myslíte, že to z platu učitelky ve školce utáhnete?“ Do hlasu se jí vloudila ostrá jízlivost.

Cítila jsem, že znovu rudnu. Vzteky. Hanbou.

„Myslíte si, že skončím s Bellou někde na ulici?“ Nenáviděla jsem slzy, které tady neměly co dělat a přece je musela slyšet i ona.

„Ne, toho se vážně nebojím. Jen bych nerada řešila podezření, že některé zvyky z ulice si nosíte jako druhou práci domů.“ Znovu sjela pohledem župan a moje holé nohy.

„Máte v popisu práce urážet rodiče dětí, o jejichž blaho by vám mělo jít?“ Můj hlas nabíral na hysterii.

„Mám v popisu práce dohlížet na to, aby ty děti rostly v dostatečně mravním prostředí.“ Odsekávala slova jako kousky ledu.

„Za mravní výchovu své dcery vám naprosto ručím. Není to moc dlouho, co jsem nastavila vlastní tělo, abych ji uchránila před důsledky života v tomhle nemravném městě. Kde byl ten den nějakej posranej úředník ze sociálky? Kde je ten chlap, co mi to udělal? Proč nikdo neřešil mravnost jeho výchovy?“ Neuvědomila jsem si, že nad ní stojím a že křičím. Poslední slova jsem už jen sípala.

Ani nemrkla. Opravdu byla připravená na všechno. Zřejmě už zažila dost těch, kteří při křiku neochraptěli.

„Je mi líto, co se vám stalo. Jenže moje práce je dohlídnout na Bellu. Brzy se uvidíme.“ Klidně se zvedla a bez pozdravu odešla.

Když se vrátila chůva s Bellou, ještě jsem nedokázala fungovat. Nemusela jsem nic vysvětlovat. Wendy byla zvyklá na ledacos. Nakoukla na mě do ložnice a jen mi potichu oznámila, že Bella usíná a že se uvidíme zase v pondělí.

Carlisle dorazil o hodinu později. Našel mě apatickou, s očima tak opuchlýma, že jsem na něj skoro neviděla.

„Proboha, Renée, miláčku, co se stalo!“ V hlase měl stejné zděšení, jako tehdy v nemocnici.

Ještě minutu před jeho příchodem jsem myslela, že už mi nezbyla jediná slza, ale ten slaný příval se okamžitě vzchopil a znovu mě přemohl.

„Byla tady úřednice ze sociálky,“ dokázala jsem ze sebe dostat mezi vzlyky. Objímal mě a já ucítila, že se mu ramena znovu napjala.

„Myslí si, že se nechávám vydržovat jako… jako prostitutka…“ Zdálo se mi, že ty slzy snad nemají konce. Pevně mě objal. Pevněji než kdy dřív a pomalu mě kolébal. Trvalo to nekonečně dlouho, ale nakonec slzy opravdu došly. Přemohla mě únava. Postupně mě nechával sklouznout ve své náruči tak, že jsem nakonec opírala tvář o jeho hruď.

Chladnou.

Tichou.

To ticho mě podivně uklidňovalo a moje ztěžklá víčka už nechtěla vzdorovat spánku.

Poslední jasná myšlenka mě ale dokonale probrala.

To ticho by mě nemělo uklidňovat.

To by měl obstarat velmi pravidelný zvuk. Lidský zvuk.

Odtáhla jsem se od něj tak prudce, že to překvapilo nás oba.

Jenže překvapený výraz na mé tváři rychle vystřídalo zděšení.

A v jeho očích jsem viděla, že pochopil.

„Už to nemůžu odkládat, musíme si promluvit,“ řekl odevzdaně.

A moje srdce se na krátký okamžik zdálo stejně mrtvé jako to jeho.

 

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Kate

28)  Kate (17.11.2013 14:26)

Aj, muselo to jednou přijít. Jsem zvědavá, jak Carlisle všechno vysvětlí. Pracovnice ze socialky mě vážně naštvala.

miamam

27)  miamam (28.02.2012 13:51)

Sociální pracovnice mě zvedla ze židle Ufff. No nic, spousta otázek a jsem zvědavá na Carlisleovy odpovědi... Je jasný, že to bude minimálně tak úžasné čtení jako dosud. Chjo, ale bojim bojim

Evelyn

26)  Evelyn (21.10.2010 20:22)

Sociální úřednice... no, naprosto reálná, bohužel.
Ale ten konec! Ambro, právě se mi osvědčila moje metoda - čtu, až bude hotovo

magorka

25)  magorka (16.09.2010 08:34)

mrcha sociálková, jedna vopelichaná! Kdyby nebylo jí, tak by C. určitě našel přijatelnější způsob jak Renée říct, že není tak uplně "pan dokonalý". Čůza jedna fialová.... Ambro super díl...sice špačkuju a zapomínám na slušné vychování, ale to je jasný důkaz, že "se čteš" naprosto dokonale

DenyFish

24)  DenyFish (07.09.2010 15:12)

uch. Tak tuhle novou kapču jsem původně přehlídla. o to víc sem si jí teď vychutnala... Nenechávej to skončit špatně . Nemůžeš. Tahle René si to absolutně nezaslouží:( .. Je to tááák krásný... Kolik chceš za šťastný konec ???

Alaska

23)  Alaska (06.09.2010 21:57)

Vzpomínáš, jak jsem nadávno někde psala, že jedna z mých vlastností je zapomínání... (nechci se nijak obhajovat, ale zapomněla jsem dokonce jít na vlastní zkoušku, na kterou jsem se týden učila).
Ale dost vymlouvání, trochu si za to můžeš i sama. To bys totiž nesměla psát takhle. V tvých rukách jsou slova zbraně hromadného ničení všech bytostí, které jsou schopny číst a citu. Zkrátka někdy nejsem po takovém ataku schopná psát komentář.
Už několik kapitolek se klepu, kdy René podtrhneš ty vratké pilíře krásné budoucnosti, kterými se nás snažíš uchlácholit, aby její pád a zároveň i můj jakožto čtenáře byl o to hlubší a nečekanější. Tuším, že ta sociální pracovnice vše odstartovala, ale nevěřím, že tobě se to bude zdát jako dostatečné trápení. Regulérně se bojím příští kapitoly, ale zároveň s naprostou jistotou vím, že ji otevřu, jakmile se zde objeví a dobrovolně si nechám drásat své srdce, jako bych byla sama René.

Lioness

22)  Lioness (05.09.2010 20:27)


Konec komentáře. Co když nedostatečně váženými slovy zničím to, co jsi tu vytvořila? Co mi pobíhá v hlavě? Ne, na to je to příliš úžasné a živé. Příliš skutečné. Pár slov tomu neublíží...
Robert. Dokonalost. Jak Tě vůbec mohlo napadnout ho vytvořit? Ať to bylo cokoliv (vnuknutí, či spíš Tvůj úžasný spisovatelký um):
Renée coby sice bláznivě zamilovaná žena, ale stále přece jen matka a k tomu trochu zhrzená a nenaplněná milenka... Tolik vrstev! Tolik krásy.
Tu ženskou ze sociálky bych příště raději potkala v džínech. Osud je ale osud. Jak z téhle kaše Renée vybředne? Co takhle svatba s Carlislem? Co takhle růžovoučký konec? Prosím! Asi pláču na špatném hrobě, že? (Ano, jsem morbidní.)
Carlisle a jeho "malé" tajemství. Co na něj jeho milovaná řekne? Jak to vezme? Bude bojovat proti všemu kromě něho... Je to jeho součástí. Zároveň to není on. Neopustí ho a pokud to dokáže... To by mohla způsobit snad jen Bella.
A pořád vím, strachy se klepeme, že NĚCO přijde, protože tohle není pohádka. Co? Kdy? Ještě ne! Nikdy!...

Silvaren

21)  Silvaren (05.09.2010 08:41)

ach...
Páni, Ambro, zase mi běhá mráz po zádech. Ten popis atmosféry na začátku. A Renéeiny pocity - vyjádřit tolik lásky a vášně tak jemně, s takovým citem...
Nevím proč, ale jsem ráda za Roberta, i když samozřejmě fandím Renée s Carlislem. Myslím, že to jejímu příběhu dodává na opravdovosti.
Úplně jsi mě dostala bláznivou ženou pana Rochestera - tu knížku prostě naprosto zbožňuju.
Je to naprosto dokonalé, něžné a přitom vášnivě, bláznivě zamilované a přece by o síle jejich lásky nikdo nepochyboval, k neuvěření osudové a přece opravdové.

nikolienka

20)  nikolienka (04.09.2010 20:04)

anó nech jej to povie šak takéto veci nemóže robiť normálne nech jej to povie a nech sa nebojí ona
no ja sa teším na ďalšiu že jak sa to vyvinie

Paike

19)  Paike (04.09.2010 19:01)

Často se při čtení nad čímkoli zastavím a říkám si, že tahle část se mi nelíbí, že bych jí nahradila jinou, možná méně podstatnou, ale dotvářející děj. Jenže při čtení tohoto příběhu nemám nutkání, měnit rozhodnutí spisovatelky. Jen tiše čtu a nemám tu odvahu vůbec něco říct.
Už na začátku jsem říkala, že tenhle příběh žije, bude, přežije mě. A já se teď nebojím svá slova potvrdit, viděla jsem, jak Reneé stála sama uprostřed parku a vdechovala vůni lesa. Viděla jsem, jak se baví s (velmi sympatickým) Robertem. Zírala jsem, jak pochybovala ta sociální pracovnice.
Miluju knihy, které vidím před sebou, které si umím představit. Ta tvá je jedna z nich. Stále je mi trochu líto, že ji nemohu večer odložit na stolek vedle postele a za den ji nechat provonět pomerančovým čajem a heřmánkem.

Astrid

18)  Astrid (04.09.2010 18:33)

Spísať čosi ako dotyk, čosi ako láska a pri tom to čosi, môže byť fyzický zhmotnemé aj tu predo mnou? Tak píšeš, presne tak. Tvoj dokonalý štýl písania, má taký sugestívny účinok, že ty nemusíš hľadať situáciu a šperkovať ju, ona si ťa nájde sama a vyjde na papier kompaktne dokonala a príťažlivá, že je to celé neuveriteľné. nechápem ako to dokážeš, čarovať slovami. Chcela by som byť milovaná ako tvoja hrdinka. Krasne, dokonalé, no asi nemam slov, čo?
A samozrejme poklona spisovateľke.

Iwka

17)  Iwka (04.09.2010 18:01)

Upřímně, nevím co říct. Byla jsem rozčílená ze sociální pracovnice, Carlislea jsem chápala, Robert mě zaujal... A stejně jako pokaždé jsi mě překvapila, svým ojedinělým způsobem psaním, jako bys ty sama vážně byla Reneé s tajnou identitou (-na tom něco bude ...) a popisovala svůj skutečný příběh...
Díky za ten zážitek

Elizabeth

16)  Elizabeth (04.09.2010 14:07)

Tohle je opravdu jedinečný způsob psaní, je to neuvěřitelné. Krása!

Karolka

15)  Karolka (04.09.2010 13:23)

Krása. Jako van Gogh, jedna čárka vedle druhé, až je z toho dokonalý obraz. Ti kluci upíří by si mezi sebou už měli říct, že srdce je může prozradit. No jo, když ony je ty hřející přítelkyně nejspíš vždycky připraví o schopnost uvažovat s chladnou hlavou... Tak doufám, že to už přizná všechno.
A Robert se mi strašně líbí

Carlie

14)  Carlie (04.09.2010 13:11)

Wow, pěkná kapitolka B) Hezky to té sociální pracovnici nandala, jen co je pravda ;-) , i když příště by to chtělo vhodnější obleček, když přijde na sociální šetření :D Jestlipak outfit ocenil aspoň Carlisle Nijak to nekomentuje, ale má určitě oči všude, upírci stíhají všechno, víme, víme ;-)
Ten závěr kapitoly je perfektně napsaný, pomalu, polehoučku a bum, drámo je na světě :-)

eMuska

13)  eMuska (04.09.2010 12:42)

On - jej - to - ide - povedať!!! Ach, som zvedavá, ako bude reagovať. J to nádherná kapitola, už sa teším na ďalšiu.

Lipi4

12)  Lipi4 (04.09.2010 12:00)

Krásná kapitolka .. ...blbá úřednice a úžasný Carlisle, který to konečně snad všechno vysvětlí

Hanetka

11)  Hanetka (04.09.2010 10:53)

Můj život nemá šanci plynout jako dosud,
už zas mě dohání můj neúprosný osud.
A tajemství, co v pozadí mé lásky vždycky stálo,
se moje srdce bláhové odhalit vlastně bálo.
Co čeká mě za pravdou dlouhou ukrývanou?
Co skrývá se za touhou tvrdě přemáhanou?
Můj strach teď najednou má dvě odlišné stránky,
ve snaze zbavit se jich mnu si marně spánky,
mám přijít o jediné, pro co toužím žít?
Mám se dát o dceru i lásku připravit?

Nerissa

10)  Nerissa (04.09.2010 08:59)

Já to tušila... Dřív nebo později se zase musí něco pokazit. Tentokrát sociálka a zaseté pochybnosti ohledně Carlisle. Snad to ten rozhovor trochu vyjasní.
Co ti na to ještě říct? Zase se budu opakovat a napíšu to, co ostatní. Je to úžasné.

9)  katyka (04.09.2010 08:31)

ach jo... v súvislosti s Tvojimi poviedkami strácam schopnosť formulovať súvislé vety. Vždy Ti chcem nechať komentár, ale jediné, čo mi napadá, sú nejaké neartikulované zvuky Takže v podstate len zopakujem, čo Ti tu pravidelne píšu ostatní - je to úžasné! V Tvojich poviedkach je taký podtón osudovosti a niekedy aj v tých najšťastnejších chvíľach trochu beznádeje. A to je na tom práve to krásne, lebo to je proste život vs. "nadpozemská" láska. Takto by sa to celé odohrávalo, keby všetci neboli iba literárne postavy. A ešte nádherne a s citom napísané, takže sa človek dokáže vžiť a precítiť všetky postavy... úžasné!

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still