Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/polibek!.jpg

Konečně vplujeme do klidnějších vod.

Jen nezapomeňte, že zdání často klame...

 

Chicago, březen 1993

 

 

Moje okouzlení skutečností, že vidím Carlislea, trvalo sotva okamžik. Ten nejdůležitější instinkt zase zapracoval a překryl všechno ostatní. Navzdory nepříjemné bolesti – obličejové svaly se bránily nezvyklému pohybu po dlouhé intubaci – jsem dokázala zašeptat tu nejdůležitější otázku:

„Bella?“ Carlisle nestihl odpovědět. Charlie ho hrubě odstrčil a vmáčknul se na jeho místo. Neohrabaně mě vzal za ruku. Moje dlaň zůstala v jeho velkém, teplém a vždycky trochu zpoceném sevření ochablá.

„Je v pořádku, Renée, hlídá ji chůva, kterou jsem našel , bydlím s ní kousek odsud v moc pěkným hotelu. Prý to všecko kryje tvoje pojistka, jsem z toho v šoku, nenapadlo mě, že se dá pojistit i na tohle.“ Mluvil strašně rychle. Cítila jsem, jak mě pouhá jeho přítomnost zbavuje té trochy síly, kterou jsem si šetřila na důležitější věci než řeči o pojištění. A já přeci navíc žádné pojištění nemám… Oči se mi znovu samovolně zavřely. Konečně zmlknul.

Lisa si významně a naštvaně odkašlala.

„Jak dlouho… Nezůstala tam sama dlouho?“ Můj hlas zněl stále podivně ochraptěle. Ztratila jsem motivaci zvednout víčka.

„Nějakej anonym volal. Ten hajzl nechal otevřený dveře. Počkej, až ho najdou… No prostě někdo tě zahlídnul otevřenýma dveřma ležet v předsíni. A nemohlo to být dlouho, to bys… No prostě… Ztratilas hodně krve. Mohlo to být nejvejš pár minut po tom… Útoku…“ Když znervózněl – nejčastěji se to stávalo ve chvílích, kdy jsem chtěla mluvit o svých pocitech – začal mluvit nespisovně. Jinak se – coby veřejná instituce – snažil mluvit korektně. Nevím, kde to slovo vzal. Ale vlastně se do něj vešla celá osobnost zástupce forkského šerifa.

Lisa mluvila nespisovně pořád. A nepamatovala jsem si, že by někdy znervózněla. I teď působil její hlas klidně. I když stále trochu naštvaně v reakci na Charlieho narážky.

„Zlato, vobden se za ní stavuju. Vážně vypadá dobře. Je trochu smutná, to víš, stejská se jí, ale jestli ji za tebou brzo pustí, určitě se rychle srovná.“ Slyšela jsem ji hodně blízko. Stačilo jen lehce pootevřít oči, abych její kulatou tmavě hnědou tvář viděla nakloněnou u svého ucha. Co se mi to vlastně snaží říct? Bella je strašně smutná. A já k ní nemůžu.

Rozrušilo mě to. Najednou jsem cítila celé své tělo, nejen unavené oči a rozbolavělá ústa. Každá buňka se dožadovala mé pozornosti. Jako by fyzická bolest chtěla přebít tu, kterou mi několika větami nechtěně způsobila Lisa.

Někdo v místnosti zasténal…

Po téhle epizodě už mi informace odměřovali jako hořký sirup. Z každé kapky jsem se otřásla, ale pořád se to zdálo lepší, než si naplnit ústa najednou celou odměrkou a nechat tou pachutí zamořit každičký chuťový pohárek.

Znovu mě ujišťovali, že Bella je v pořádku.

Potom mě zorientovali v čase. Ten den, kdy jsem se probrala, nebyl ten den. Strávila jsem dva týdny v umělém spánku.

A moje tělo. Velmi pozvolně dávkované údaje.

Osm bodných ran.

Dvě z nich mířily na plíce a srdce, ale moje žebra splnila svůj účel a posloužila jako štít.

Další dvě těsně minuly játra a slezinu.

Tři jen hladce projely svalstvem.

Ta nejhlubší zavinila, že jsem přišla o ledvinu.

Uklidnili mě, že žádné jiné následky nehrozí a druhá ledvina je zdravá, takže při troše štěstí s ní prožiju dlouhý a bezproblémový život. Jakoby funkční ledvina znamenala vstupenku ke šťastným zítřkům.

Stále jsem dostávala spoustu léků proti bolesti i sedativ a mé vnímání času bylo podivně trhané a zmatené. Často jsem usnula uprostřed věty, myšlenky nebo některého z prvních opatrných pohybů.

Charlie za mnou chodil denně, vždy navečer, samozřejmě ve stejném čase. Jeho smysl pro přesnost nemohlo ohrozit vůbec nic. Nerozhodně přešlapoval u dveří, pak si konečně přitáhnul židli a neobratně mi vyprávěl, jak se celý den s Bellou měli.

Objevoval možnosti velkoměsta a s pomocí té nové chůvy pro malou vymýšlel program, který by ji zabavil a zároveň unavil dost na to, aby večer v hotelovém pokoji vydržela sedět a čekat na mě sotva pár minut. Tenhle její nový rituál mi popsal dost neochotně. Jenže já trvala na objasnění toho, jakým způsobem Bella dává najevo stesk. Děsila mě představa, že se ještě víc uzavře do sebe. Tahle verze mě vlastně uklidnila, i když to skoro jistě byla jen část skutečnosti.

Charlie dorazil do města druhý den po tom. Nejdřív, musel všechno zařídit. Zase ta hořká pachuť na jazyku. Představila jsem si tu scénu – volají mu - pane, vaši ženu někdo pobodal, je v kritickém stavu. A Charlie urovná papíry na svém stole, vypíše pečlivě žádost o udělení mimořádné dovolené, uklidí dům, vyndá prádlo ze sušičky – Renée, když to tam necháš muchlat půl dne, nedá se to skoro poskládat! - zkontroluje uzavření vody a plynu a nakonec odnese klíče k sousedům – můžete mi, prosím vás, zalít kytky? Nesnášela jsem se za to, že ho nesnáším. Ale celou dobu, co prkenně seděl sotva metr ode mě – za ruku už mě znovu nevzal - a snažil se komunikovat, mě svírala hrůza z toho, kdy to na mě vybalí, kdy začne řešit vzniklou situaci. Zatím se tomu vyhýbal, a i když napětí v místnosti bylo dusivé, vychutnávala jsem si poslední chvíle klidu před bouří.

Nezbývalo mi jich mnoho.

Třetí den po probuzení jsem se cítila hůř, do mého těla kapaly vyšší dávky léků a já usínala vždy po pár minutách. Nemocniční spánek skutečně léčil – otupující mlha beze snů, beze strachu, bez touhy. Proto mě ty hlasy překvapily. Zněly tlumeně, jako z velké dálky, a mně až za strašně dlouho došlo, že se mě obsah těch slov nějak týká.

„Charlie, to nemyslíte vážně, že ne?“ Opravdu ten hlas, který mi pokaždé zastavil srdce svou krásou, může znít tak hrozivě?

„Musím se vrátit do práce, Renée bude dobrá, a přece tady malou nenechám!“ Poznala jsem tu umanutost, se kterou jsem nikdy nedokázala hnout.

„Vážně jí chcete oznámit, že i s Bellou odjíždíte?“ Hrozba už se dala skoro nahmatat.

„Co je vám, kruci, do toho, že se chci postarat o svou dceru! Celou dobu se mi vyhýbáte! Všim jsem si moc dobře toho vašeho výrazu. To všem pacientům tykáte a hladíte je po ruce?“ Znovu – kluk, který se chce hádat.

„Do toho vám nic není. Jediné, na čem záleží, je zlepšení jejího a vlastně i Bellina stavu. Když malou teď odvezete, Renée to nezvládne. Nemůžu vám v tom zabránit právně ani jinak, proto vás prosím. Opravdu prosím. Nedělejte to.“ Hrozba zmizela. Zůstala naléhavost.

„A kdo se podle vás o Bellu postará? Nedovolím, aby šla do nějaký pěstounský rodiny. Postaráte se snad vy?“ Výsměch a vítězství v jeho hlase mě zabolely i přes tlumící stěnu léků.

„Ano, Charlie, postarám se.“ Váhání, rozhodnutí a slib. To všechno se vešlo do těch pár slov.

Spánek mě znovu úplně pohltil.


xxx


Další den se Charlie přišel rozloučit a poprvé přivedl Bellu. Od chvíle, kdy vešli do pokoje, nespustila ze mě oči. Odmítala se posadit; prostě jen stála u postele, jednou rukou mi mačkala palec na pravačce, druhou položila na mou tvář a vzájemně jsme se mlčky hypnotizovaly. Charlie se na své židli začal ošívat a nenápadně pokukoval po hodinách na okenním parapetu.

„Spěcháš, Charlie?“ Můj hlas byl naprosto bezbarvý. Podívala jsem se na něj úplně stejně, jako jsem zněla – bez náznaku emoce. Bella mě dál svírala, jen si položila hlavičku ke mně na polštář. Volnou rukou jsem ji začala vískat ve vlasech.

„No, ani ne. Letí mi to za tři hodiny, ale znáš mě, rád bych tam byl s rezervou.“

„Znám tě, Charlie. Vezmeš mi Bellu?“ Ten hraný klid mě stál strašně moc sil.

„Vždyť víš, že zůstává tady,“ ohradil se skoro uraženě.

„Jo, Charlie, teď. Nechceš mě rozrušovat. Ale co za měsíc? A za rok?“ Hlas mě zradil a lehce se zachvěl. Ucítila jsem, jak Bella pod mou dlaní ztuhla.

Charlie se neklidně ohlédl ke dveřím. Skoro šeptal.

„Máš tři měsíce, Renée, tři měsíce na to, abys dala svůj život do pořádku. Pořád doufám, že dostaneš rozum a vrátíš se. Co už by tě mělo probrat, když ne tohle!“ máchnul významně rukou k mému ovázanému tělu.

„Mysli taky jednou na někoho jinýho než na sebe. Jsi děsnej sobec, Renée, děsnej! Představ si, že by našel Bellu! Napadlo tě, co všechno se mohlo stát?“ Hlas se mu třásl. Charlie nepostrádal fantazii. Evidentně ho celou dobu mučily stejné představy, jako mě. Prudké a bolestivé vydechnutí mi připomnělo, že jsem zapomněla dýchat. Na chvíli jsem pevně zavřela oči a jen se soustředila. Nádech výdech. Nádech výdech.

„Musím jít, Renée. Tři měsíce, nezapomeň.“

„Počkej, Charlie,“ našla jsem jeho oči. Ty krásné hnědé oči, které dřív tolik hřály. Kupodivu v nich nebyla zloba. Znovu jen ten poražený smutek.

„Omlouvám se, nemáš zdání, jak moc mě to mrzí.“

„Nemusíš se omlouvat, nemohlas za to. To je prostě tím městem. Tou čtvrtí. Doma by se ti něco takového nemohlo stát.“ Jako obvykle – nic nepochopil.

„Charlie, já se ti neomlouvám za to, kde žiju, a za to, co se mi stalo. Omlouvám se, že tě nedokážu milovat jako dřív, že s tebou nedokážu žít pod jednou střechou, za to, že mě dusíš, za to, že jsem ti odvedla Bellu.“ Neslyšel to ode mě poprvé. Jen to najednou znělo jinak. Definitivněji.

Neodpověděl. Odvrátil pohled a zastavil se znovu na hodinách. Vypadal nepřítomně. Pomalu vstal ze židle. V tu chvíli jako kdyby zestárnul, unavený a shrbený.

„Musím jít,“ pronesl bezvýrazně. Najednou udělal tři rychlé kroky, sklonil se nad postelí a jedním pohybem zahrnul do svého objetí mě i Bellu. Cítila jsem jeho horký dech na krku, když zašeptal:

„Renée, hrozně vás miluju, prosím tě, proboha tě prosím, vraťte se domů…“ Rychle mě políbil na tvář, Bellu do vlásků. Pak byl pryč.


xxx


Uběhlo sotva deset minut. Bella už nestála vedle mojí postele. Ležela u mě a tiše si užívala mou přítomnost. Náš dech se vyladil do jednoduché souhry. Znovu se mě zmocňovala únava, ale bála jsem se usnout, aby malá z úzkého lůžka nespadla.

„Renée?“ Vůbec jsem ho neslyšela přijít. Skláněl se nade mnou. Tak blízko… Ty dny po mém probuzení se několikrát mihnul v mém pokoji, ale jen tehdy, když tam byl i někdo další. Bella dál klidně oddechovala, zdálo se, že usnula nebo k tomu nemá daleko. Můj dech se teď od jejího klidného prudce odpojil a chytil se toho Carlisleova - zrychleného. Najednou se zdál ještě o kousek blíž. Ale stále ne dost… Trvalo to nekonečně dlouho, a přece příliš krátce. Bella se lehce zavrtěla a vzdychla.

„Vezmu ji spát do své pracovny,“ zašeptal. „Nechal jsem tam přivézt postýlku. Později večer ještě přijdu.“

Opatrně ji vzal do náruče. Dveře za nimi zaklaply tak tiše, že ten zvuk nenarušil sen, do kterého jsem se právě propadala. Můj první sen po několika týdnech. Barevný. Krásný. A velmi živý.


xxx


Ten večer už jsem se neprobrala. Ráno ležel na stolku složený kousek papíru s krátkým vzkazem:


Dobré ráno, Renée,

doufám, že je Ti lépe. Máme dnes s Bellou nabitý program, tak nás omluv, dorazíme až odpoledne.

C.


Třásla jsem se zvědavostí a nedočkavostí. A taky se mi stýskalo. Po obou. A opravdu jsem se cítila líp, protože najednou se z mého doteď trochu ospalého podvědomí začaly na ostré světlo dostávat zvláštní otázky.

Jak to, že ležím na loyolské klinice? Spádová pohotovost pro Woodlawn je přeci v Městské chicagské…

Má s tím něco společného Carlisle? Zařídil můj převoz? Ale jak se dozvěděl, že se mnou něco je? Rozhodl se zrovna v tu dobu, kdy se mi to stalo, že mě vyhledá? Trochu velká shoda náhod…

Jak to teď bude dál? Pokud tamten rozhovor mezi ním a Charliem nebyl jen součástí mého blouznění, uvažuje o tom, že by se nějak stal součástí našeho života?

A ta nejdůležitější – je v tom jen soucit nebo něco víc?

Když se konečně objevili mezi dveřmi – Carlisle se  svazkem zářivých balónků, Bella skoro celá schovaná za velkou kytkou – nebyla jsem ani o kousek blíž některé z možných variant řešení té velké záhady. Nic konkrétního a reálného a hmatatelného, co by mi pomohlo přiklonit se k něčemu.

Jen moje srdce – neblázni, Renée, jsou to jen hormony! – nadávala jsem sama sobě – jen moje srdce strašně neodbytně hlasovalo pro variantu Nejsi mu úplně lhostejná.

Neprozradil mi ani slovo o tom, co celý den dělali. Přesto se pokoj poprvé po několika dnech napětí naplnil něčím úplně novým. Obklopilo mě to a skoro zahltilo. Vůně čerstvých kytek to jen zdůraznila. Hlavní roli v tom pocitu hrála Bellina rozzářená tvář. Její očividná spokojenost. Podobnou zář jsem znovu zahlédla v jeho očích. Připomněla mi ten večer, kdy se mnou oheň v krbu hrál tu zvláštní šarádu a já uvěřila, že takové oči jsem nikdy dřív neviděla. Že jsem potkala někoho naprosto výjimečného.

Vlastně to až příliš připomínalo naše první setkání. On a Bella se už sice najedli venku, ale já měla před sebou první pokus o normální jídlo – řídkou rýžovou kaši – po skoro třech týdnech. Sestra s hrkáním vtlačila přes práh jídelní vozík – když uviděla doktora Cullena v civilu, s malou holčičkou na klíně a mou dlaní v té jeho, vypadala, že na chvíli ztratila rovnováhu.

„Dobrý večer, promiňte, pane doktore, já… nevěděla jsem… nechtěla jsem rušit…“

„To je v pořádku, Donno, mám tady jen takovou mimořádnou vizitu.“ Mluvil k ní, ale ani na vteřinu se pohledem neodtrhnul od mých očí, ani o milimetr nepovolil spojení našich rukou.

Donna zajistila vozík malou brzdou a beze slova vyklopýtala ven z pokoje. Carlisle opatrně posadil Bellu do pohodlného křesla v rohu místnosti, obložil ji několika plyšovými zvířátky, která vyčaroval z jedné z papírových tašek a vrátil se ke mně. Zmáčkl tlačítko na boku postele a počkal, až se horní část s tichým bzučením zvedne do polohy pohodlného polosedu. Přesto mi uklouzlo tiché zasyknutí. Nezaváhal a rychle upravil dávkování léku z infuze. Nezapomněl na záznam do karty, která visela na spodním čele lůžka. A už byl zase u mě. Nevěřila jsem tomu, co se právě chystal udělat. Opatrně mi pod bradu rozprostřel plátěný ubrousek, do jedné ruky vzal misku, do druhé lžíci a opravdu se snažil nesmát.

„No to snad…“ Nenechal mě dokončit můj protest.

„Ještě tě můžu zvednout do úplného sedu. Pak se možná zvládneš najíst sama. Jenže tě to bude bolet tak, že ti budu muset přidat léky. Takže skoro okamžitě usneš a to hladová. Tím o další den prodloužíš připojení na umělou výživu a svůj pobyt tady.“ Zalapala jsem po dechu. Zářivě se usmál.

„Ještě nějaká námitka?“ On opravdu mrknul?!

Jen jsem němě zavrtěla hlavou a poslušně, přesně jako Bella ten večer před skoro třemi měsíci, jsem otvírala pusu a polykala jednu lžičku té nedobroty za druhou.

Léky, jídlo a únava mě přemohly mnohem dřív, než bych si bývala přála. Bella usnula stočená v křesle; znovu ji opatrně zvednul a naklonil ke mně, abych ji mohla pohladit a políbit ručičku, která jí bezvládně visela podél těla.

„Neboj se, dnes už bude spát ve svém pokoji,“ zašeptal. Když uviděl mé hrůzou rozšířené oči, rychle se opravil: „Ne v tamtom bytě, už má nový pokoj. A ty taky, samozřejmě. Doufám, že se ti tam bude líbit.“ Usmál se a po kratinkém zaváhání se sklonil a políbil mě na čelo.

Víčka mi znovu spadla dřív, než za nimi klaply dveře.


xxx


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3

sakraprace

4)  sakraprace (24.08.2010 19:53)

Charlie je vážně sobec. Vůbec není schopen se vcítit a ani pochopit, že není vítaný. Alespoň ne tak jak by si to on představoval. Vždyť nechá Bellu v podstatě cizímu člověku. Je to spíš smutné :(
A Carlisle tak to je poklad. Je úžasný. Jak se stará i o Bellu.
Ale co Edward? Kde je? Lepší se? Kde jsou další písmenka a ostavce?

Gassie

3)  Gassie (24.08.2010 19:48)

Ambro, to bylo nádherné večerní pohlazení.
Ve chvílích, kdy Charlie vyhrožoval, že Bellu odvede, jsem měla chuť mu něco od plic říct, ale na druhou stranu, on za to svým způsobem nemůže. Je to jen nešťastný chlap, kterého opustila žena.
Ke Carlislovi nemám slov. On je prostě dokonalý. Udělá pro ni všechno, aby byla šťastná.
A co Edward? Kde je? Co dělá?

PS: Neodpustím si drobný postřeh, ale trošku mi nesedí ty roky na začátku každé kapitoly. Začínala jsi říjen 1992 a teď tam je březen 1992

Carlie

2)  Carlie (24.08.2010 19:39)

pěkné pokráčko :-) Carlisle je prostě formát

Hanetka

1)  Hanetka (24.08.2010 19:37)

A kde je Edward? Chybí mi Edward! Chci Edwardaaaaaa!
Jinak jako vždy, krása. Charlieho je mi skoro líto - nemůže za to, že se nezamiloval do spřízněné duše. Některé povahy holt nejsou kompatibilní. Ale Carlisle... to je jiná třída.
A te´d to vypadá tak poklidně... čímpak nás zase sejmeš příště?

«   1 2 3

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Zatmění