Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/polibek!.jpg

Ach jo, nějak to houstne...

Dnes krátká exkurze do hlavy našeho pana Tajemného. Ne, nežije sám. Slabší povahy si připraví něco na uklidnění...

Díky za Vaše písmenka.

ambra

 

 

 

Chicago Vánoce 1992

 

Carlisle


Měl jsem za sebou osmačtyřicetihodinovou službu v nemocnici. Před sebou zbytek věčnosti. Naposledy jsem obešel oddělení. Sestřička v Santově čepici se na mě unaveně usmála.

„Veselé Vánoce, pane doktore.“

„Vám taky, Joanno.“ V jejím případě jsem mohl úsměv bez obav oplatit. V době, kdy jsem nastoupil, byla čerstvě zamilovaná a před pár týdny se vdala. Poznal jsem, že je těhotná dřív, než ona sama. Jiná vůně. Sladší. Lákavější. Dávno jsem se nestyděl za takové myšlenky. Přirozená součást toho, co jsem. Co jsme. Zvířata, která dokážou pojmenovat a popsat své pudy a instinkty. Dravci s mozkem. Jenže něco jiného je snášet to vědomí a něco naprosto jiného je dívat se na obraz toho faktu. Živý obraz. Lišící se jen o něco menším sebeovládáním.

Nic jsem si nenalhával. Edward byl ten důvod, proč jsem nespěchal domů. Když jsme se v tom krásném a tak lidském bytě potkali naposledy, chystal se zase ven. Poznal jsem to, i když mi to nikdy neoznamoval. Dva tři dny před výpravou ztratil sílu předstírat základní projevy lidskosti. Prostě jen nepohnutě stál na libovolném místě v bytě, černé oči upřené do prázdna, ruce zaťaté v pěst. Pak zmizel.

Po návratu se schoval ve svém pokoji, ale po pár hodinách se sebral a více méně kvůli mně dodržoval kdysi zavedená pravidla normální existence. Pohyboval se bez zjevné příčiny. Sprchoval se. Pouštěl si filmy. Přemisťoval figurky na šachovém stolku.

V těch strašných měsících po první lidské krvi, když s tím ještě zkoušel bojovat, jsem ho několikrát zastihl u klavíru. Teď už ale dávno ne. V jednom z našich čím dál vzácnějších rozhovorů se mi přiznal, že i když o svém rozhodnutí nepochybuje, připadá si pošpiněný, a že zákaz hudby je nejtvrdší trest, který si dokázal vymyslet a uložit.

Nejvíc mě ničilo, že přes to všechno vlastně zůstal mnohem lidštější než já. Byl totiž schopen odpuštění.

Odpustil mi, že jsem ho proměnil. Tolik jiných bláznů se rozbilo na motorce a já musel zvolit zrovna jeho.

Odpustil mi, že jsem ho potom zpracoval tak dokonale, že svůj způsob krmení bude navždy považovat za prokletí; i když lidská krev je naší přirozenou potravou a on se jí nehodlá vzdát.

Odpustil mi, že jsem ho z nudy, jen proto, abych na lepším místě užitečněji, ale hlavně zábavněji vyplnil svůj čas, odvezl z jeho milované Aljašky. Z místa bez lidské vůně.

Odpustil mi, že jsem nebral dost vážně, když mi po příjezdu do Chicaga opakoval, že je to tu pro něj příliš těžké.

A především mi odpustil, že jsem ho při naší první chicagské lovecké výpravě do wisconsinských lesů nechal běžet vlastní cestou. Cestou, která ho dovedla k tomu apokalyptickému výjevu.

Později jsem zjistil, že tu dívku pohřešovali čtyři dny. Různá stadia mokvání bodných a řezných ran na jejím těle tomu odpovídala. Tamten si s ní a se svou soupravou nástrojů uprostřed té kýčovitě nádherné louky celé čtyři dny užíval. Postavil si stan se vším komfortem. Protahoval to. Dával jí pít. Krmil ji, dokud ještě měla rty a jazyk. Pak jí tekutiny, výživu a drogy dodával nitrožilně.

Když je Edward našel, kupodivu stále žila, a díky čerstvě aplikované droze byla při vědomí. Dívala se na to, co můj syn provedl jejímu trýzniteli.

Později litoval, že s ním byl hotov tak rychle. Možná by pár minut navíc dokázalo, aby rozum okřikl dost hlasitě stvůru v něm.

Jenže on to tělo odhodil po několika vteřinách.

Pak ji vzal do náruče a bez zaváhání dopil krev, která v ní po čtyřech dnech mučení zbyla.

Hledal jsem ho mnoho hodin. Ležel vedle jejího chladnoucího těla a objímal ji. Vypadal, jako by zkameněl. Když ke mně konečně zvedl zářivě rudé oči, litoval jsem, že upír nemůže zešílet. Že nemůže ze svého dokonalého mozku utéct do rajské zahrady nevědomí. Jeho oči nebyly zmatené. Jen plné bezbřehé bolesti a překvapení.

„Edwarde,“ začal jsem, i když mě nenapadala jediná věc, kterou bych mu měl říct. Další ubohé fráze o tom, že nemusíme být tím, čím jsme?

Ulehčil mi to.

„Tamten už neměl právo existovat.“ Nestál mu ani za naznačení směru, kterým leželo to tělo.

Věděl jsem, že má pravdu. Ale moje přesvědčení to vědomí překřičelo. Ani teď jsem se nedokázal přemoci a přikývnout. Čekal na to. Marně. Marně hledal v mé hlavě náznak pochopení a odpuštění. V té vteřině jsem ho začal ztrácet.

„A ona… Ona voněla tak krásně. Carlisle, nevěděl jsem, že taková vůně vůbec může existovat.“ V jeho hlase se odrážel jen hluboký smutek a odevzdanost; ani stopa výčitky - přitom na ni měl právo.  Já mu měl říct, že takové a dokonce lepší vůně existují.

Teď jsme za mé pokrytectví platili oba.

Promyslel si to dokonale. Dokonce uvěřil vlastní teorii, že nebyla náhoda, když nás osud zavedl do Chicaga, města s obrovským počtem neobjasněných vražd. Role mstitele a zachránce odpovídala jeho věku, jeho povaze a především jeho žízni. A já promarnil další šanci ulehčit jeho svědomí. Znovu stačilo jen přikývnout – ano, Edwarde, vlastně děláš správnou věc. Znovu se nedočkal. A k tomu, samozřejmě, jako nevyžádaný dárek, ta olověná vesta mých myšlenek.

Nejdřív podvědomě, později zcela vědomě, se jim začal vyhýbat. Mně vyhýbat.

A proto se mi dnes znovu nechtělo domů.


Z automatu u vchodu do nemocnice jsem zavolal Alex. Další z nepříjemností daná abstinencí. Přílišné posílení lidské složky se hlásilo o slovo lidskými potřebami. Spousta našich – většinou nomádi, žila po staletí osaměle. A i pro ty, co vytvořili páry, bylo krmení stále daleko nejdůležitější fyzickou záležitostí. Moje kamenné tělo – snad jako podivnou náhražku za tu odpíranou rudou a voňavou rozkoš – žádalo jiné fyzické kontakty mnohem důrazněji.

Nebylo těžké najít dívky, pro které občasná modřina nepředstavovala problém, navíc jsem byl po desetiletích lékařské praxe opravdu opatrný. Měnil jsem je v pravidelných intervalech. Moje zvláštnosti většinou přešly bez povšimnutí či bez komentáře – byly zvyklé na divnější kreatury – problém většinou nastal ve chvíli, kdy jsem zaznamenal vznikající důvěrné pouto z jejich strany.

Alex se zdála dokonalá. Chladná kráska pro bohaté klienty. Nikdy neloudila letmé polibky. Vždy působila trochu vzdáleně. Neptala se mě na nic a o sobě prozradila jen naučené fráze. Fyzicky jsme si naprosto vyhovovali. Těšilo mě, že i s pohledem upřeným do nějakých vzdálených světů a myslí očividně zatoulanou tamtéž, se časem uvolnila natolik, že i její tělo se mnou dosáhlo svého.

V telefonu zněla chladně jako vždy.

„Jistě zlato, stav se, do sedmi mám volno.“ Její okázale luxusní byt jen o pár bloků dál znamenal další výhodu. Občas jsem k ní zaskočil během pauzy přímo z práce a zpět se vracel obrněný proti nepřetržitým atakům ze strany většiny ženské části personálu.

Otevřela mi nahá. Znechucovaly mě laciné hry s nevkusným spodním prádlem – i v tomhle byla perfektní. Šel jsem za ní rovnou do koupelny. Po cestě jen třemi rychlými kroky odbočila do hlavního pokoje ke stereo soupravě a stiskla příslušný knoflík. Prince, Cream. Jistě, úplně se vyhnout klišé zřejmě není tak jednoduché.

Na vteřinu jsem si uvědomil absurdnost té situace. Z vedlejšího bytu zněly z přehrávače sladkobolné hlásky koledníků. Do nich se prolnuly první tóny dráždivého hitu v tomto nádherném doupěti neřesti. Nahá prostitutka, která právě minula obrovský, mírně přezdobený vánoční strom, pod který si ráno nadělí dárky koupené z peněz za sex s upírem.

Nepostřehla můj hořký úsměv nebo jsem si opravdu konečně našel dokonalou profesionálku.

Vše probíhalo jako obvykle. Vlastně lépe. Ano, musel jsem přiznat, je vážně dobrá. Nuda se nekoná. Překvapilo mě, že po hodině nevrhla obvyklý výmluvný pohled na hodiny.

Pousmál jsem se.

„Měl bych jít.“

„Nespěchej,“ přitiskla se ke mně nečekaně pevně.

„Neříkalas, že máš v sedm dalšího klienta?“ Snažil jsem se o neutrální tón, ale známý varovný hlas v mé hlavě už vyslal první upozornění.

„Hm, dneska ne. Zrušila jsem všechny schůzky. Jsou Vánoce, víš?“ Nepochybně zněla vřeleji než jindy.

„Já myslel, že o Vánocích máte nejvíc práce. Spousta osamělých nešťastníků a tak. Vždyť víš.“ Křečovitě jsem se snažil udržet lehký tón.

„Zapomínáš, že jsem extra třída, Carlisle,“ poprvé použila mé jméno a já pochopil, že se vidíme naposledy. „Já si mohu vybírat, s kým chci být, a jestli vůbec ještě chci nějaké klienty vídat.“ Jasná výzva. Zvolil jsem slušný útěk.

„Už musím. Dám si ještě rychlou sprchu, pokud ti to nevadí.“ Vyhnul jsem se jejímu pohledu a před odchodem do koupelny položil svazek bankovek na noční stolek. Tohle musí pochopit. Vždy jsem jí peníze předával tak, že jsem je nenápadně nechal někde ležet. Teď to bylo gesto. Důrazné připomenutí toho, jaký vztah mezi námi je. Obchod a nic jiného.

Z koupelny jsem se vrátil už oblečený. Zbývalo jen sako hozené přes židli a kabát na pohovce v malé vstupní hale.

Pohled na ni mi vyrazil dech. Výrazné líčení zmizelo. Měla na sobě džíny a jednoduché světlé tričko, ve kterém vynikla její olivová pleť a nádherné křivky. Vlasy stáhla do vysoko vyčesaného ohonu. Během pěti minut se změnila v obyčejnou, i když stále velmi krásnou dívku.

Skoro mě zabolelo z toho, co teď muselo přijít.

V pěstěných rukách držela malý balíček a nejistě přešlapovala.

„Mám pro tebe dárek. Vánoce, vzpomínáš?“ Bylo to horší, než jsem se obával. Nejlepší bude to co nejvíce zkrátit.

„Děkuju, Alex.“ Vzal jsem si balíček a dával si při tom pozor, abych se ani trochu nedotknul její kůže. Kůže ženy, s níž jsem právě strávil fantastickou hodinu v posteli. Vteřinu jsem zaváhal a propásnul vhodný okamžik. Natáhla se na špičky a položila mi ruce kolem krku. Něžně, bez vášně, mě políbila. Zkameněl jsem. Ta nulová reakce pro ni musela být ponižující. Spustila ruce a nechala mě beze slova odejít.

V taxíku jsem roztrhl obal krabičky. Vypadla z ní nádherná hedvábná kravata. Bezmyšlenkovitě jsem ji nacpal do náprsní kapsy. S pocitem naprosté prázdnoty jsem se nechal dovézt do nejbližšího nákupního centra. Anonymita davu v takových chvílích pomáhala.

Stále bylo brzy na návrat do opuštěného bytu, který páchl krví a výčitkami svědomí.


xxx


Obchodní dům mé rozpoložení překvapivě ještě zhoršil. Za staletí existence jsem si zvyknul na občasné ataky splínů a smutků – další částka z inkasa za nevraždění.

Tentokrát obvyklé úniky nepomáhaly. A Alex to jen zhoršila. Vánoční výzdoba a pár zoufalců, kteří nechali nákupy na poslední chvíli, mi zrovna nepřidaly. Zahlédl jsem ji, když běžela jednou z širokých chodeb – holčička v kočárku, který před sebou tlačila a který se třásl, jako by se měl rozpadnout, si zakrývala oči. Po pár minutách se vlekla zpět, směrem k východu.

Tiše z ní křičel smutek. Sklonila hlavu, takže jí dlouhé hnědé vlasy s měděnými odlesky, očividně zvlněné jen úžasným zásahem přírody, zakrývaly obličej. Zachytil jsem její vůni s obsahem tisíce složek posbíraných v tomhle krásném a děsivém městě. Určitě nežila v této čtvrti. Velká část těch pachů mi příliš připomněla to, co jsem cítíval z Edwardových šatů po návratu z lovu.

Jenže to všechno překrývalo něco mimořádného. Něco, co mě přinutilo za ní nakonec vyrazit na rozzářenou a poloprázdnou ulici.

Stál jsem za ní a jen si užíval tu vůni. Po chvíli se prohloubila díky slzám, které jsem slyšel téci po její tváři. Aniž bych to důkladněji promyslel, opatrně jsem se k ní zboku přiblížil a tiše si odkašlal.

Zvedla ke mně oči, jejich hloubku a krásu překrýval závoj slz, a překvapeně a trochu vyděšeně se na mě zadívala. Promluvila.

A aniž by o tom měla sebemenší tušení, změnila navždy ubohou věčnost jednoho peklu propadlého tvora.


xxx


Od dveří jejího bytu jsem odcházel pevně přesvědčený, že to nějak půjde. Budu ji vídat. Dám jí každičkou vteřinu svého času, o kterou bude stát.

Edward se vrátil nad ránem. Neslyšel jsem ho. Dopoledne ubíhalo a on stále nevycházel ze svého pokoje. Nevydržel jsem to a šel na něj zaklepat. Nereagoval. Pomalu jsem vešel. Klečel na podlaze u okna, tiskl si k obličeji kus látky a hlasitě vdechoval.

Měl jsem pocit, že se měním v ledový sloup. Poznal jsem svou košili, kterou jsem po návratu odhodil v koupelně. Tu košili, o kterou si Renée ještě před pár hodinami opírala svou tvář, když jsem ji vzal do náruče.

„Edwarde, můžeš toho, prosím, nechat!“ Můj hlas zněl jako žiletky.

Nepromluvil; ozvalo se jen tlumené zavrčení.

„Edwarde, rozhodl jsem se, že se vrátíme na Aljašku.“ Žiletky zmizely. Zůstal jen led.

Během dvou vteřin byl pryč z bytu. Košile, kterou při útěku odhodil, se pomalu snášela na podlahu v předsíni.

„Veselé Vánoce, Edwarde,“ zašeptal jsem k zabouchnutým dveřím.

V následujících dvou měsících jsem se změnil v Renéina osobního strážce. Strážce, kterého už nikdy nesmí spatřit.

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Kate

34)  Kate (17.11.2013 12:27)

Oba dva to mají těžké. Edward i Carlisle. Rychle běžím dál.

ambra

33)  ambra (31.03.2013 14:52)

Jalle

Jalle

32)  Jalle (31.03.2013 14:33)

ambra o5 svojim hrdinom naložila

Pilly

31)  Pilly (12.06.2012 21:07)

Edward to má vo svojom novom živote ťažké :( a Carlisle to má ťažké s ním a ešte aj s Reneé tažko povedať, kto z nich to má najhoršie

miamam

30)  miamam (28.02.2012 11:56)

Ach jo, to je teda komplikace :( Tenhle Carlisle je strašně zajímavý a novopečený Edward je děsivý Nad tou kravatou od štětky jen kroutím hlavou :p Kdyby Renée věděla...

Evelyn

29)  Evelyn (18.10.2010 20:47)


Tak tohle je trochu jiný Carlisle. Je mi ale nějak bližší než ten původní knižní.

magorka

28)  magorka (23.08.2010 12:37)

tak to je teda mazec!!!! eh....kromě slov, došel i dech. Díky za varování v úvodu....sladký je na nervy nejlepší...akorát kdo tu nadrobenou bábovku teď uklidí fakt netušim. Jsem napnutá, letím číst další. Sice jsem to už psala, ale to opravdu musim - JSI GÉNIUS!!!

ambra

27)  ambra (21.08.2010 19:43)

Paike, Ty mi dáváš... Jsem blázen, ale nedokázala jsem těch pár dnů, co se tohle ze mě řine, zapudit myšlenku na to, jestli ta první kapitola byla dost - dost dobrá??? - aby Tě dokázala přivábit na další... Děkuju!!!

Paike

26)  Paike (21.08.2010 16:45)

Bolí to. Nemyslím stejně jako spálená záda, nebo zlomený prst, či zarostlý nehet.
Tohle je ze vnitř. Jsou to upíři. A Alex. A chutěmi zmítaný Edward. A Carlisleova beznaděj. A tvoje psaní.
Tohle všechno a ještě mnohem víc vnitřních záležitostí mě, které jsem tím probudila, mě teď zraňují.
Asi by to nepůsobilo tak, kdyby to nebylo podáno tak pravdivým, živým, až reálně odstrašujícím způsobem.
Bereš mi iluze, ambro. Pomalu je ztrácím, přestože mi s nimi bylo docela dobře. Kdo potřeboval znát Edwarda čichající Reneéinu vůni z košile. Asi nikdo. Ale teď ho znát chci, přes všechnu husí kůži, chci pokračovat dál v jejich příběhu, ať mi to bere milujucího a ochranářského Edwarda, nebo ne.
Je to tvůj vlastní příběh, žádná celosvětově známá sága, tvoje psaní, tohle je tvoje. Nechci, aby ses přehnaně držela osnovy knih.
Ambři, jsem oslněna(?) a okouzlena(!) tímhle příběhem, a už nechci slyšet, že jakási první inspirace pocházela z mých jednorázovek, ty mé se nedají srovnat. Tohle je jiné a moje slabost pro odlišnost znovu nabila na síle.

Lioness

25)  Lioness (19.08.2010 20:30)

Další kapitola, další mělké nádechy a výdechy, jako bych se bála, že ten zvuk může porušit to kouzlo, tu atmosféru. Nebyla hřejivá, jemná, nebyla jako bych si vlezla pod pěřinu, pěkně do teplíčka. Tohle bylo mrazivé, místy surové (berte s ohledem na nedostatek slov vhodných pro popsání hlubokých emocí, které nyní pociťuji), jako chladivý samet. A i když se mám raději léto než zimu, přesto...
Opět, jak to již řekla Alaska, jsi tu provedla malou revoluci. Podívala se na to z jiného úhlu. A otevřela nám tím oči. "Pošpinila jsi" (díky Ti za to) Carlislův zdánlivě bílý štít (jako po použítí Arielu) - ukázala ho lidštějšího, se schopností a skolny k chybám. Důkazem toho je Alex a jí předcházející.
A Edward... Edward... slabý a upírský. Motorkář. Mstitel. Zabiják. Oběť. Jak jen dokážeš to všechno dát do jediné existence?
Co bude s Renée? Co Edward? Bella?

ambra

24)  ambra (18.08.2010 22:19)

Alaska Dopisuju další, u téhle povídky dlouhé čekací lhůty nehrozí, mám to celý v hlavě a musí to ven Dnes v noci, nejpozději ráno

Alaska

23)  Alaska (18.08.2010 19:57)

A je to tady, nedokončený konec pro dnešní den.
Našla jsem v tvých slovech skutečnost, kterou zatím všechny povídky, co jsem četla taktně zamlčovaly nebo přehlížely a to, že Carlisle je skutečně upír. Pošpinila jsi trochu jeho bezchybnou existenci, což ho pro mě dělá mnohem... "přitažlivějšího" (sakra, nemůžu přijít na vhodné slovo, v žádném případě není myšleno pohledem uchvácené ženy, spíše očima zkoumavé a nedůvěřivé čtenářky). Myšlenka, že asketický život dělající z něj bezchybnou a dobrou bytost je pro něj utrpením, je zdánlivě "revoluční" (do háje, zase ta nedostatečná slovní zásoba ). Myslím tím, že není obvyklé, aby Carlisle něco takového cítil nebo si to připustil. Když tak nad tím uvažuju, tak je to vlastně moje chyba, až teď jsem si uvědomila, že on to věděl, jen měl Esme, takže jeho skutky ho neprozradily. Hm,nebudu to tu zahlcovat svými zmatenými myšlenkami, jen podotknu, že jsi mi otevřela oči.
Snad ještě poslední poznámka, je obdivuhodné, jak z nevině vypadjícího románku vždy dokážeš udělat takovy thriller. Myslím, že se neudržím a na příští kapitolu se vrhnu, jakmile se tu ukáže, doufám, že brzo .
P.S.Miluju popisy tvých nespoutaných upírů. Minule Rose a teď jak se zdá Edward...

ambra

22)  ambra (18.08.2010 13:44)

Silvi, jsem děsně ráda, že to zase táhneš se mnou . No na Aljašku chce jet, protože jemu se sice Renée líbí, ale Edwardovi děsně voní .
DeSs: Ech, DĚKUJU!!!
eMuska: Přiznám se, že jsem Tvůj komentář četla asi 20x, ale stejně úplně přesně nevím, co Ti mám na něj odpovědět. Nějak jsem neměla v úmyslu udělat z Carlislea hotentota...

eMuska

21)  eMuska (18.08.2010 00:40)

Ten Edward s košeľou... ehm...
Z Carlislea si spravila riadneho hotentota... Nevadí!!!
Dúfam, že to bude B+E, akcia, napätie, láska...

DeSs

20)  DeSs (17.08.2010 20:05)

Nádhera. Edward očuchávající košili jako pejsek... Nebo úchyl.
Jenže to byla asi jediná chvíle, kdy jsem smála. Jak že ho nesmí nikdy vidět? Doufám, že všechno bude ok a oni budou spolu... I když... chápu jeho důvody, Edward se vážně vyznamenal...:D
Nádhera!

Silvaren

19)  Silvaren (17.08.2010 16:14)

:'-( Co jim to děláš? Jsem úplně zmatená. Proč chce jet Carlisle na Aljašku, když se mu Reneé tak líbí? Proč ji chce jen sledovat, proč se s ní nechce vídat? Moc prosím o další nakouknutí do jeho nádherně popsaných myšlenek. Úplně jsi mě dostala s částí, ve které Edward Carlislovi "odpouští".

ambra

18)  ambra (17.08.2010 12:39)

Tak, nádech, jdu na to.
Tahle povídka se začala psát nějak sama. Naprosto neplánovaně a s vědomím toho, že to bude klubovka tak pro šedesát lidí (kliků?;) ). A teď tohle... Je fakt, že se mi píše hrozně dobře, což mě s ohledem na obsah komentářů nutně vede k myšlence, jestli se mnou není něco v nepořádku . Nicméně asi masochismus frčí, takže se mi tenhle klubík překvapivě rozrostl.:D
milica: Díky moc, netajím se nadšením nad tím, když se mi ozve "jenčtenářka":D - další bude zítra.
Gassie: Děkuju, netušíš, jak moc si vážím Tvého názoru
Hanetko, Ty víš ;) kuju...
nikolienka: Dítě moje, já nechci mít na svědomí Tvé čisté sny! Děkuju
Á, Bajka se na mě domluvila! Hepáčku se jim zachtělo!:D Berunky moje, nahlašte mě někde... Půl noci se melu v posteli a snažím se překroutit už vymyšlený příběh... Přiznávám, v další kapitole jsem si největší krutost odpustila kvůli Vám .
sakruško, je to smutné. Dokonce i autorka má problém to po sobě číst:D Děkuju!
belko: Já se fakt budu snažit, děkuju, vůbec netušíš to štěstí, když Tě tu vidím...
Jarusinka: Tak Tvůj komentář mi, zlatíčko, večer rozhodil srdeční rytmus... DĚKUJU!!!
Lipísku Cipísku, ty za tu čtenářskou zodpovědnost dostaneš metál! Děkuju
Rea: Voní mu, je to Bellina maminka, takže ty vůně nebudou tak odlišné... Děkuju;)
Mystery: Děkuju strašně moc, že ses do toho pustila i za Tvá "neslova" - ani nevíš, jak velkou radost z nich mám... No a Madonna je moje láska veliká (i když poslední tři roky je to slabší) a klučina, co hraje v originál klipu v téhle písničce (bohužel nešel z Y vložit, ale je tam snadno k nalezení) je moje představa o Carlisleovi
henna: jen Děkuju za to mini dílko
dori, klidně tam práskni jen smajla, páč jak vidím Tvůj nick, vyskakuji od stolu a tančím tanec radosti...
Popolko, MĚLA BYCH Tě odhánět od čtení k psaní, ale místo toho se přiblble křením radostí, že se ode mě zase necháváš týrat...
Astrid, děkuju!!!

Astrid

17)  Astrid (17.08.2010 11:33)

Fíha, čo to tu máme? To vyzerá veľmi dobre, dúfam že nás ideš utrýzniť láskou tak, ako v LČP Tie pocity ako to Carlisle popisuje a to čo sa stalo v tom stane... Krásny námet, pre geniálnu spisovateľku.
A Ed+červené oči, to milujem môj krásny upír.
Potešila si ma rovno tromi kapitolami naraz, skrátka mám dnes krásny deň.;) tak neváhej a delej!

Popoles

16)  Popoles (17.08.2010 02:47)

Ach bože...
Tohe je... asi nenaleznu dostatečně silné slovo , které by zvládlo charakteristiku, kterou by ch ráda vtiskla do tohoto komentáře... děsivé, depresivní, absolutní, beznadějné...tak smutné!
Svírá mě u srdce a mám nutkání ukonejšit Carlislea a obejmout Edwarda. Oba mají své soukromé peklo, oba se pokoušejí smířit se s tím, čím jsou...
Bravo Ambro, jsi genius a já smekám

dorianna

15)  dorianna (17.08.2010 02:14)

stydím se za to, že komentuji jen občas a ještě velmi stručně, ale tohle mě nutí napsat víc... Jenže jaksi nemám slov. Podání známého příběhu a najednou je vše jinak, sálá z toho Carlislova bezmoc, kapka zoufalství se ztrácejími se střípky naděje, snaha o pochopení... Edward, no Edward je tady děsivý, uzavřený do sebe. Držím oboum palce,aby se z tohohle marastu vyhrabali.

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse poster - Cullens