Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/polibek!.jpg

New Moon - co dodat?

A taky další kousek Midnight Sun by ambra

Abyste se v tom tentokrát úplně nezamotali, přidala jsem výjimečně i jména těch, co právě "hrají" svůj part.

 

Děkuji všem, co se mnou vytrvali.


 

Forks září 2008


Renée


Na letišti v Port Angeles mě vyzvednul Charlieho zástupce Mark. Cestou jsme toho moc nenamluvili, to, že má Charlie volno, aby mohl být s Bellou, jsem věděla, a na nějaké zdvořilostní řeči jsem neměla náladu.

Kromě svíravé starosti o svou dceru jsem byla plná hořké zlosti. Zlobila jsem se na Charlieho – zavolal mi až čtyři dny potom, co ji našli v lese, celé ty čtyři dny nekomunikovala, nejedla a vodu do ní dostával násilím. A zlobila jsem se na . Ublížili mojí holčičce.

Po telefonátu s Charliem jsem si okamžitě zabukovala letenku do Seattlu, zařídila si volno z práce a v prvním návalu vzteku napsala Carlisleovi rozhořčený mail, ve kterém jsem ho víc než důrazně žádala o vysvětlení. Odepsal okamžitě – zřejmě na mou reakci čekal a jen se divil, že jsem se ozvala až pátý den po jejich odjezdu z Forks. Přiznal, že při oslavě Belliných narozenin došlo k nějakému incidentu a že si Edward vzal do hlavy, že nechá Bellu prožít normální lidský život. Hořce jsem se pousmála. Já se po rozchodu s Carlislem snažila o normální život deset let – teď už jsem chápala, že marně a zbytečně. Vyděsila mě předposlední věta jeho mailu: Renée, obávám se, že se Edward rozhodl pojistit si své rozhodnutí jediným možným způsobem – jsem přesvědčený, že se Belle pokusil namluvit, že už ji nemiluje…

To, že jsem zapomněla dýchat, mi došlo až ve chvíli, kdy se mi před očima roztančila oranžová kola. Já se celé ty roky udržela při životě jen díky myšlence na to, že nás s Carlislem rozdělily nepřekonatelné okolnosti, ale že - ať je kde je – mě stále miluje, stále na mě myslí, stále mu na mně záleží. Kdyby se mi pokusil namluvit, že je opravdu konec, že to byl z jeho strany vlastně omyl… Ne, ani vědomí zodpovědnosti za Bellu by mi zřejmě nepomohlo zachovat si zdravý rozum. A ona je teď v téhle šílené situaci a nemá vůbec nic, čeho by se mohla pokusit zachytit…

Vyřiď Edwardovi, ať se mi vážně pečlivě vyhýbá. Jestli ho ještě někdy uvidím, roztrhám ho na kousky, stihla jsem odepsat, než před domem zatroubil taxík.

V letadle jsem se pokusila o rozumný přístup zodpovědné matky. Do jisté míry jsem Edwarda chápala a vlastně projevil víc rozumu, než kdysi my s Carlislem dohromady. Cítila jsem výčitky – možná, že náš příklad slepé uličky, do které se vztah upíra s člověkem musí zákonitě dostat, přispěl k jeho rozhodnutí. Sbírala jsem argumenty jeden za druhým. A když jsme projížděli kolem prvního forkského domu, podařilo se mi přesvědčit samu sebe, že je to pro Bellinu budoucnost opravdu možná nejlepší řešení. Tenhle pitomý nápad jsem ale pustila z hlavy v okamžiku, kdy jsem ji uviděla ležet schoulenou pod smuchlanými dekami v jejím pokoji. Spala. Vypadala strašně a i ze spánku sebou podivně trhala a nepřetržitě tiše sténala.

„Tohle je aspoň nějaký zvuk,“ šeptal Charlie nešťastně. „Když je vzhůru, ani nehlesne a jen vytřeštěně zírá do zdi.“

„Byl u ní doktor?“ Slyšela jsem se, jak vyděšeně zním.

„Jo, ale od včerejška jsem ho k ní nepustil, snaží se o psychiatrický kecy a fakt nechci, aby mě přinutil ji poslat někam… někam do nemocnice.“ Tvář se mu zkřivila v bolestné grimase. „Nikdy by mi to neodpustila,“ pokusil se o vysvětlení. Chápala jsem ho, ale bylo mi jasné, že takhle ji tu nemůžeme nechat.

„Zavolej doktora, Bella musí nutně dostat nějakou umělou výživu a sedativa, jinak nevydrží cestu. Já jdu balit pár jejích věcí. Letenky zabukujem podle toho, jak rychle nabere trochu síly. Doufám, že je ti jasné, že si ji beru k sobě.“ Uvědomila jsem si, že jsem přešla z šepotu do rozčileného polohlasu. Charliemu se očividně ulevilo.

„Vlastně jsem doufal, že to tak dopadne, víš, já se jí nechci zbavovat, ale v těchhle situacích je možná matka pro dceru lepší parťák… a taky myslím, že by měla na nějakou dobu odjet z Forks.“ Charlie mě napodobil a přestal šeptat. Pak odešel zavolat doktorovi, já zatím otevřela skříň a prádelník a zpod postele vytáhla malou cestovní tašku. Ještě jsem si pamatovala, které kusy oblečení byly Belliny nejoblíbenější, takže jsem doufala, že to bude rychlé. Taška byla zpola plná, když jsem si uvědomila, že se něco změnilo. Žádné sténání. V pokoji bylo mrtvolné ticho. Otočila jsem se k ní a leknutím skoro vykřikla. Bella strnule seděla a zírala na mě nepříčetnýma očima.

„Bello, holčičko…“ Nestihla jsem dopovědět. V tu chvíli jako by se k ní přes nějakou mlhu dostalo, co tu dělám a co to dělám. Jediným pohybem odhodila přikrývky, vrávoravě přiskočila k tašce a začala z ní vyhazovat všechno, co jsem tam zatím stihla naskládat.

„Nesahej na moje věci,“ sípala přitom, „kdo ti dovolil sahat na moje věci! Já nikam nejdu, zabiju se, jestli mě donutíte odjet!“ Vzduchem létalo její spodní prádlo, ona stála uprostřed té spouště, nahrbená, jako by na mě chtěla skočit, prudce oddechovala a v očích jí zůstával ten šílený výraz.

„Bello, miláčku…“ natáhla jsem k ní ruce, ale ona se v tu chvíli sesunula k zemi. Zůstala při vědomí, jen ji prostě neunesly nohy. Přiskočila jsem k ní, klekla si a položila si její hlavu do klína. „Charlie!“ zakřičela jsem přes slzy, které se mi chystaly zablokovat hlasivky.

„Bello, tohle mi nedělej, je to jen pitomý kluk, pitomec, který netuší, jak jsi úžasná… Přece mi kvůli němu neumřeš, Bello, podívej se na mě,“ prosila jsem ji. Jenže ona zřejmě našla ten svůj bod na zdi a zírala přesně tak, jak to popsal Charlie. Ten bral právě schody po třech, a když rozrazil dveře, Bella se v mé náruči napjala.

„Nikam nejedu,“ zašeptala ještě, a pak se konečně rozplakala.


xxx


 

Edward


Nechal jsem ji tam stát a tryskem se vracel, abych stihl připravit do kuchyně vzkaz pro Charlieho. Vzkaz, ve kterém jsem dokonale napodobil její písmo. Banální sdělení, že se šla projít do lesa. Chtěl jsem si všemi možnými způsoby pojistit, že bude v pořádku. Mé instinkty mě překvapily. Fungovaly tak dokonale, že jsem se stromům i v té rychlosti vyhýbal prakticky poslepu. Oči mi byly k ničemu. Výhled mi úplně zakryla její tvář. Její něžná tvář, do které jsem svými slovy vyryl hrůzu, bolest, zděšení a pochopení… To poslední mě mučilo nejvíc. Ona si myslela, že to pochopila. Uvěřila tomu, že ji nemiluji. Že jsem jí celou dobu lhal.

Ocitl jsem se na kraji lesa. Prudce jsem se zastavil a na chvíli klesl na kolena. Ano, Bože, toto je ten správný trest pro mě. Stačily tři minuty mých žvástů a ona okamžitě uvěřila, že jsem bezcitná zrůda… Ale nebylo to marné, nebylo! Ona má teď naději a já z její naděje budu žít navěky…


xxx


 

Březen 2009


Renée


Po pár měsících, kdy jsme si kvůli starosti o naše děti začali znovu pravidelně psát, mě vztek definitivně přešel. Edward opustil rodinu, toulal se bezcílně po světě a podle Carlislea (a já jsem neměla důvod mu nevěřit) jeho utrpení nijak nepolevovalo – spíš naopak. Bella se dokonale naučila svou roli fungující studentky, ale i když do jejího života vstoupil Jacob Black a Charlie se k němu upínal v naději, že on jí dokáže Edwarda nahradit, mě neobelhala. Všechny její maily, všechny telefonáty – byl to jen stín dívky, kterou bývala. Trápilo mě, že jí nemůžu přiznat pravdu. Že jí nemůžu říct – Bello, já vím, kdo jsou, užij si svůj krátký lidský život, ty dokonalé nesmrtelné bytosti jsou jen andělé, kteří nás navštíví, a pak prostě musí zmizet z naší ubohé lidské reality. Možná by ji to neutěšilo – ani mě to neutěšilo. Jen jsem doufala, že se díky tomuhle faktu jednou se vším smířím.

Když mi Charlie toho březnového večera zavolal a rozzuřeně se mě ptal, jestli mám ještě kontakt na tamtoho, musela jsem se rychle opřít o zeď. Podvědomě mi naskočila vzpomínka na Bellinu sebevražednou výhrůžku. Charlie zněl, že si chce s Edwardem vyřídit něco aktuálního.

„Můžeš mi, prosím, říct, co se stalo?“ vysoukala jsem ze sebe.

„Bella odjela! Utekla!“ vyštěknul. „Objevila se tu ta mrňavá Cullenová, slíbila, že naposledy, a já se vrátím domů a obě jsou pryč! Ani Jacobovi neřekly, kam mají namířeno!“ Musela jsem si odtáhnout sluchátko dál od ucha. Takhle jsem Charlieho ještě neslyšela křičet. Paradoxně mě zalila obrovská úleva.

„Zjistím, co se dá,“ slíbila jsem mu a rychle se s ním rozloučila.


xxx


Carlisle


Celé ty roky jsem se snažil být k Renée v mezích možností upřímný. Teď jsem poprvé zaváhal. Co jí mám říct? Alice si myslela, že je Bella mrtvá, Rosalie neváhala, řekla to Edwardovi, ten se jel nechat popravit do Volterry a moje dcera a tvoje jediná dcera se právě vydaly na sebevražednou misi, aby mu v tom zabránily?

Můj bezchybný analytický mozek se mi pokoušel podstrčit nějaká zásadní sdělení o tom, jak malá je pravděpodobnost, že se z Itálie vrátí. Možná nejděsivější byl prostý a zřejmý fakt – vrátí se všichni nebo nikdo. Buď se vrátí a já donutím Edwarda, aby jednou provždy zahodil to své pitomé odhodlání a nenechal si utéct lásku své existence – tak, jako jsem to udělal já, nebo všichni tři zahynou a tím zcela určitě zničí i nás - všechny zbývající.

Zaklapl jsem počítač a vypnul telefon. Alice řekla, že zítřejší poledne rozhodne. Do té doby vydržím nereagovat na Renéiny prosby. Možná bude zuřit, ale možná pak bude zoufale toužit po chvílích blažené nevědomosti.


xxx

 

O tři dny později, Forks


Edward


Charlie konečně vypnul televizi, ještě jednou nakouknul na Bellu a přesunul se do své ložnice. Po pěti minutách získalo jeho chrápání obvyklou sílu i pravidelnost. Stokrát opakovanými skoky jsem se dostal k oknu a potichu vklouzl dovnitř. Podle jejího dechu a klidného tlukotu srdce jsem rozeznal, že pořád ještě spí hluboce a že ji neprobudím, pokud se položím vedle ní a obejmu ji.

Můj odhad byl správný – jen lehce vzdychla a pokračovala v dohánění toho, co zmeškala po cestě z Itálie.

Kolem jedné hodiny v noci se začala trochu vrtět a mně došlo, že po čtrnácti hodinách spánku se možná na chvíli probere.

Lehce jsem jí přejel rukou přes čelo – nechtěl jsem, aby se vyděsila, až otevře oči a uvidí mě jen pár centimetrů od sebe. Znovu mě sevřela ta sobecká bolest – děsil jsem se toho, až mě tu uvidí a pošle pryč… V letadle se mě neustále dotýkala, ale zároveň byla zvláštně odtažitá. Vycítil jsem, že nechce o ničem mluvit a to znamenalo jediné – zřejmě už není o čem mluvit, je to pro ni uzavřená kapitola.

Stiskla k sobě pevněji stále ještě zavřená víčka, a pak konečně otevřela oči. Její „ach“ znělo víc překvapeně než vyděšeně, přesto jsem postřehl i bolest. Rychle si pěstmi zakryla oči. Čekal jsem, až se na mě znovu podívá.

„Vylekal jsem tě?“ zeptal jsem se tiše a snažil se potlačit úzkost, která mě svírala jako ocelové obruče.

Mlčky na mě zírala a v očích se jí vystřídalo asi tisíc pocitů – překvapení, zděšení, úleva, zmatek, bolest, zvědavost. To vše ale kupodivu pořád zastiňovala láska. Po chvíli zamrkala, jako by se chtěla ujistit, že je skutečně vzhůru a když na mě znovu zaostřila pohled, čišela z něj jen nefalšovaná hrůza.

„No tohle, do prkýnka!“ zachraptěla.

„Co se děje, Bello?“ Musel jsem se zeptat, i když jsem znovu zatrnul – teď to přijde, teď mě odstrčí…

Zamračila se: „Jsem mrtvá, že jo?“ zasténala. „Vážně jsem se utopila. Sakra, sakra, sakra! Tohle Charlieho zabije.“ Nějak jsem se ztratil v jejím uvažování. Možná je pořád ještě v zajetí snu? Není úplně vzhůru?

„Nejsi mrtvá,“ ujistil jsem ji.

„Tak proč se neprobouzím?“ zvedla tázavě obočí.

„Ty jsi vzhůru, Bello,“ řekl jsem, i když jsem o tom sám pořád ještě pochyboval.

Zavrtěla hlavou: „Jasně, jasně. To chceš, abych si myslela. A až se opravdu probudím, bude to mnohem horší. Jestli se probudím, což se nestane, protože jsem mrtvá. To je hrozné. Chudák Charlie. A Renée a Jake…“ brebentila, pak jí došel dech, odmlčela se a mně došlo, že je vzhůru. Takový monolog by v polospánku nezvládla.

„Chápu, že by sis mě mohla splést s noční můrou,“ neovládnul jsem hořký úsměv. „Ale nedovedu si představit, čím ses tak provinila, abys skončila v pekle. Spáchala jsi hodně vražd, zatímco jsem byl pryč?“

Ušklíbla se. „Zjevně ne. Kdybych byla v pekle, nebyl bys tu se mnou.“ Musel jsem si povzdechnout. Pořád trvala na svých iluzích o mně. Po tom všem…

Vypadala, že se pomalu smiřuje s tím, že je opravdu vzhůru a opravdu živá. Zatěkala pohledem k pootevřenému oknu, a když se znovu obrátila ke mně, její tváře získaly ten nádherný odstín čerstvých růží.

„Takže se to všechno doopravdy stalo?“

Dobrá otázka. Navzdory mým dokonalým smyslům, které mě nikdy neklamaly, jsem o tom skoro pochyboval. Že jsem dokázal opustit toto nádherné, křehké, milující stvoření a riskoval jeho život pro svůj dobrý pocit. Chtěl jsem vyměnit svědomí za srdce a málem jsem přišel o obojí… Málem jsem přišel o ni. Trvalo ještě několik hodin, než jsem ji přesvědčil o tom, že ji skutečně miluji a nikdy jsem nepřestal. Zvláštní – přesvědčit ji o opaku trvalo sotva tři minuty…

V posledních zbytcích té magické noci se staly ještě dvě důležité věci – Bella nechala mou rodinu hlasovat o své přeměně.

A já jsem ji požádal o ruku.

 

 

---

 

 

 

Děkuji za Vaše komentáře, pokud se příště nezblázním a vejdu se do pěti tisíc slov, tak už tomuhle trápení bude definitivně konec:-).

 

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

eMuska

7)  eMuska (15.10.2010 21:40)

Ja asi zamriem! Zo všetkých kníh je moja najobľúbenejšia scéna presviedčanie, či Bell ešte spí a ty to tu máš! Táto kapitola mi prišla neskutočne pochuti, neviem, ako iank by som to mohla opísať. Pôsobilo to na mňa nežne a nabilo ma to dávkou energie... Si úžasná...

6)   (15.10.2010 21:40)


Úžasné. New moon... Tú knihu milujem, ale zároveň sa jej vyhýbam zubami nechtami(teda tým smutným častiam)
Milujem čítať dokolečka kapitolu s názvom Pravda
Isteže tiež by som bola ochotná zaplatiť za dopísanie MS tvojím štýlom
Super kapitola. Je to také zvláštne vedieť, že Renné v podstate prežila to, čo Bella. A pritom prežila čosi úplne iné. Vlastne je to vcelku desivé...
Edwardov pohľad...
A toto zakončenie
A okrem toho, ešte nechcem definitívny koniec, ešte nie, neber mi túto poviedku tak skoro, prosím
Silný zážitok pre moje zmysly. Nemám viac čo dodať, ostatné slová by boli zbytočné.




eElis

5)  eElis (15.10.2010 19:53)

Jako vždy dokonalá kapitolka. No, doufám, že si to zase rozmyslíš a tohle nebyla předposlední kapitolka, protože Tvoje povídka je naprosto dokonalá, fenomenální, úžasná a já nevím, co ještě. Já vím, že se opakuji, ale netuším, jak pochválit něco, tak moc dokonalého jako je každá kapitolka.

Karolka

4)  Karolka (15.10.2010 19:39)

Přemýšlím, jestli by mi v bance dali úvěr... Přemýšlím (pokud mi ho dají), jestli bys byla ochotná skončit s prací a nechat se ode mě najmout. Přemýšlím (pokud by ses nechala), jestli bys byla ochotná sedět dnem i nocí u počítače a dopsat MS... Jsem si naprosto jistá, že by bylo geniální.
Nedokážu ani říct, jak strašně moc se mi to líbilo. A ty přímé citace mi téměř vehnaly slzy do očí. Prožila jsem to znovu, ale přesto nově. Mnohem živěji...

Hanetka

3)  Hanetka (15.10.2010 19:20)

Kam v noci dopadá světlo všech hvězd,
tam, kde se scházejí dvě ze sta cest,
stála tam dívka, štíhlá jak laň,
stála tam mlčky a svírala dlaň.

Mě srdce netlouklo, mrtvý jsem byl,
jen pocit jediný v duši mi zbyl,
jen láska k ní mě nechala žít,
tou cestou za ní jsem musel teď jít.

Má lásko jediná, snad se mi zdáš?
Ukaž mi, co v ruce své schováváš!
A pak mi podala, co měla v dlaních -
mé srdce tlukoucí leželo na nich...

sakraprace

2)  sakraprace (15.10.2010 18:53)

Je to jak puzzle. Každý jednotlivý dílek má své místo a zapadá do něj s milimetrovou přesností. Zase tu sedím celá uáchaná a rozkokošená a nesmírně se těšící na další kapitolu. Krása.

RepliKate

1)  RepliKate (15.10.2010 18:37)

Milá Ambro,
všechno do sebe krásně zapadá. Stále mě udivuje, že se mi ta skutečnost, že Renée ví, líbí víc, než jak to bylo v knize.
Moc hezky jsi vystihla to srovnání Renée a Carlisla oproti Belle a Edwardovi. Člověk a upír. Jak velkou šanci má taková láska?
Edwardovy myšlenky - skvělé. Jak se zamýšlel nad tím, že mu Bella tak lehce uvěřila...
Výborné je tohle: "Trvalo ještě několik hodin, než jsem ji přesvědčil o tom, že ji skutečně miluji a nikdy jsem nepřestal. Zvláštní – přesvědčit ji o opaku trvalo sotva tři minuty…"
Co mě ale zarazilo... přesné věty z NM. Ty, jako výborná autorka, jsi mohla použít svoje věty a ne kopírovat ty z knihy. Promiň, že to tak píšu, rozhovor Belly a Edwarda se sem přesně hodil, ale nemuselo to být v přesném znění... Chápu, že jsi to pojala jako MS, ale i tak...
Definitivně konec - to jako, že by už příště mohla být poslední kapča? Ne, ještě to nemůže skončit...

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek