Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/polibek!.jpg

Kdo si myslel, že jsem Carlislea a Renée definitivně uklidila do kouta, aby udělali místo Edwardovi a Belle, tak bude možná překvapen.

Jsou zpět a doufám, že v plném lesku. Já je prostě miluju...

 

Užijte si to (já si to dnešní psaní užila moc:-))

ambra

 

Phoenix březen 2008


Naposledy jsem se ohlédl na hořící budovu baletního studia. Plameny se rychle blížily k sousedním domům, ale sirény hasičských aut už rozrážely horký arizonský vzduch. Záchranáře jsme nevolali – Bella už byla mimo bezprostřední ohrožení a uvnitř nebylo koho zachraňovat…

Do nemocnice jsem jel jen já s Edwardem, Rosalie řídila. Ostatní se přesunuli do hotelu vyrobit patřičné důkazy, které by odpovídaly Bellině nehodě. Alice slíbila, že po cestě zavolá Charliemu a Renée. Ze všech sil jsem se snažil potlačit myšlenku na Renéinu reakci na zprávu, kterou za chvíli uslyší. Uběhlo jen něco málo přes měsíc od Belliny nehody na parkovišti u školy. Tehdy se skoro zhroutila. Tušil jsem, že naší verzi toho, co se stalo ve Phoenixu, neuvěří. A pokud přijede – o čemž jsem nepochyboval – do očí jí určitě nedokážu lhát. I kdybych se s ní ale po příjezdu sem nesetkal, zůstane Edward nepřímým viníkem Belliných zranění. On se s ní přeci ten večer pohádal, kvůli němu se narychlo sbalila a sama se vydala zpět do Arizony.

Skoro pět let jsem Renée neviděl, přesto neuběhl jediný den, jediná noc, abych po tom znovu bolestně nezatoužil – ještě jednou ji vidět, ještě jednou slyšet její hlas, ještě jednou se jí dotknout… Teď se mi mé přání splní. Za nejhorších možných okolností. Až uvidí Bellu v tomto zuboženém stavu, tisíckrát prokleje den, kdy mě potkala, kdy jsme se jim připletli do života…

Unikl mi tichý povzdech. Zboku jsem zahlédl, jak Rosalie zaťala čelist. Všichni jsme se na ni zlobili, ale celou dobu vlastně měla pravdu. Lidi v našem světě nemají co dělat… Edward s pološíleným výrazem držel Bellu v náručí. Nespouštěl z ní oči. Dal jsem jí dost morfia na to, aby necítila bolest, přesto se přesně odměřenými pohyby snažil vybalancovat každičkou nerovnost, která způsobila trochu prudší pohyb auta. Měl na sobě jen kalhoty, zbytek oblečení skončil v plamenech. Všechno bylo tak nasáklé její krví, že by to pro Rosalii v uzavřeném prostoru auta bylo nesnesitelné. Bella zůstala jen ve spodním prádle, v autě jsme našli deku a do ní jsme ji zabalili. Její oblečení neslo příliš výrazné známky cizího zásahu…

Vzal jsem Bellu opatrně za zápěstí – zvyky z nemocnice jsem měl příliš zakořeněné. I když jsem jasně slyšel její rozkolísaný tep, ten pohyb a dotek mě uklidnily. Edward se na mě rychle podíval. Nechtěl jsem na to vzpomínat, ale v myšlenkách mi probleskl jeho obraz, jak klečí ve špinavých a zakrvácených džínách nad šachovým stolkem. Zdálo se, že za ty roky ušel pořádný kus cesty. Teď to byl ale znovu ten ztracený kluk vláčený osudem, týraný vlastním svědomím, které se k jeho upíří podstatě vůbec nehodilo…

Znovu ke mně zvedl oči. „Nejsem vláčený osudem… ona je můj osud,“ šeptal horečnatě. „Všechno ode dne, kdy jsem se narodil, kdy jsi mě našel a proměnil, kdy jsi potkal Renée a já ji pak málem…“ Na okamžik křečovitě zavřel oči, tvář mu stáhla další bolestná grimasa. „Všechno směřovalo k tomu, abych byl s ní. Nejdřív jsem si myslel, že je to nějaký další krutý žert toho tvého… jenže ta bolest, ten oheň jsou nic ve srovnání s tím, co dostávám. Carlisle, hrozně se bojím. Bojím se o ni, ale ještě víc se bojím, že hlavní trest mě teprve čeká…“ Znovu k ní sklonil hlavu a opatrně ji políbil na čelo. Téměř nepostřehnutelně se jí zachvěla víčka. Na okamžik jsem viděl tu malou holčičku s dospělýma očima, dlouho němou, dlouho tajemnou… Vlastně se nic nezměnilo. Stejné figurky na šachovnici, jen nás někdo posunul do pozic, z kterých žádná strana nemůže dosáhnout vítězného konce…


xxx


Z cesty na letiště jsem si pamatovala jen útržky. Phil vše zařídil. Po tom prvním telefonátu s Alicí převzal i komunikaci s nimi. Prostě mě jen usadil do letadla a domluvil, že ve Phoenixu mě někdo vyzvedne. Nepokoušela jsem se setřídit myšlenky, které mě v prvních minutách naprosto zahltily. O něco později jsem se ponořila do zvláštního otupělého stavu – pochopila jsem, že jde znovu o nějakou obrannou reakci. Dokázala jsem se soustředit jen na jediné – Bella žije a Alice tvrdila, že bude v pořádku. Navzdory tomu, že je v umělém spánku a má spoustu těžkých zranění… Připadala jsem si jako zaseknutá v čase. Hrůza, která mě ochromovala, nebyla nová – znala jsem ji. Jen si ode mě na chvíli odskočila. Díky Carlisleovi jsem vzpomínku na útočníka s dlouhým nožem dokázala překvapivě dlouho potlačovat. Ale teď to bylo zpátky – znovu jsem stála v malé předsíni, Bella na mě čekala v pokoji v ohrádce a on se chystal poprvé bodnout. A můj mozek zapomněl na pud sebezáchovy. Skandoval jediné slovo: Bella, Bella, Bella.

Letuška na mě několikrát mluvila, ale nesebrala jsem sílu vnímat obsah jejích slov, natož na ně reagovat. Několik minut po přistání mi naprosto zmizelo. Zřejmě mě nějak vystrkali do haly.

A on tam čekal.

Nějaké polozapomenuté instinkty snad zaregistrovaly atomy jeho vůně ve vzduchu a spustily správné reakce. Hlavní plochu haly, kde čekala nebo procházela většina lidí, teď zalévaly šikmé sluneční paprsky. Mé oči tomu prostoru nevěnovaly ani vteřinu. Okamžitě zamířily správným směrem. Stál stranou, ve stínu pojištěném třemi velkými sloupy, a díval se přímo na mě.

Nedokázala jsem rozluštit jeho výraz. Když jsem udělala první krok směrem k němu, celý se napjal, ale vybojoval svůj vnitřní zápas – ať už byl jakýkoliv – a svou krásnou tvář stále ovládal.

Došla jsem k němu – v tom stejném okamžiku ho mé ruce objímaly a mé rty líbaly. Nebyla to formální uvítací pusa, byl to náš polibek ze starých časů. Připadalo mi to tak přirozené a správné, jako bych se z něj mohla napít klidu, lásky a jistoty. Cítila jsem, že na okamžik strnul. A pak mě zavřel k sobě svými silnými pažemi a já si v jeho náručí dovolila krátkou chvíli odvahy a vyslovila stejnou jednoslovnou otázku, jako když jsem se tehdy probrala v nemocnici: „Bella?“

„Bude v pořádku, slibuju, miláčku, slibuju, že ji uhlídám, už se jí nic nestane, nemůžu tě znovu vidět takhle…“ šeptal bolestí zlomeným hlasem a přitom zasypával můj obličej drobnými polibky. Aniž by nějak výrazně povolil naše objetí, přešli jsme ke kovovým dveřím a sjeli výtahem k autu v podzemních garážích. Nepouštěl mě ani při řízení – stále mě k sobě pevně tiskl pravou rukou a každou chvíli mě políbil do vlasů. Z jeho šeptaných vyznání jsem sbírala sílu na to, co mě čeká. Když jsme zastavili u nemocnice, přitáhnul si mě do náruče a s rozhodným výrazem lékaře se mi zahleděl do očí.

„Obvazy, hadičky, jehly a monitory k tomu prostě patří. Ale za pár dnů bude všechno mnohem lepší a jí zůstane jen pár jizev,“ řekl tentokrát pevným hlasem.

„Ona už má pár jizev,“ zasténala jsem. „No, všimnul jsem si, že asi nebude zrovna sportovec.“ Trochu se usmál a já jeho uklidňující vliv skoro vdechovala.

Přesto, když jsem Bellu poprvé uviděla, musel mě podepřít, abych se nesesunula k zemi. Dovolili mi pohladit ji a opatrně obejmout – potřebovala jsem se jí dotýkat, mluvit na ni, i když byla v umělém spánku. Po nějaké době jsem si uvědomila, že pokoj působí nezvykle zabydleně. Polohovatelná koženková pohovka a na ní přehozená deka, židličky, květiny.

„On je tady,“ vydechla jsem a zděšeně se obrátila ke Carlisleovi.

Objal mě kolem ramen: „Miláčku, on ji zachránil. Už podruhé během pár týdnů…“ Snažila jsem se soustředit na význam jeho slov, ale trvalo strašně dlouho, než jsem se úplně zbavila vlny čisté hrůzy, která mě zaplavila při pouhé myšlence na něj. Příliš silně jsem měla zafixováno, že on pro ni znamená nebezpečí. Měsíc byla děsivě krátká doba na to, abych si zvykla, že se Bella zamilovala do bytosti, jejíž nekontrolovatelná žízeň nás s Carlislem kdysi rozdělila…

Nevěděla jsem, kolik času uplynulo. V pokoji se setmělo, sestra rozsvítila jen malou lampu vedle monitorů. Carlisle se ke mně znovu naklonil: „Pojď, vezmu tě na něco k jídlu a ukážu ti tvůj pokoj.“ Vyděšeně jsem se na něj otočila: „Já nikam nepůjdu! Zůstanu u ní, já…“

„Pssst,“ uklidnil mě. „Samozřejmě, ten pokoj je na této chodbě, budeš to mít k Belle jen pár metrů. A musíš se trochu prospat. Edward tě vystřídá.“ Zase ta panika. Byla jsem snadno čitelná, Carlisle se zatvářil nešťastně.

„Renée,“ šeptal důrazně, „Edward se před pár hodinami skoro brodil Bellinou krví. Dokázal jí vyčistit otevřenou ránu, aniž by to pohnulo s jeho sebeovládáním. Po tomhle už mu opravdu můžeš věřit!“ Nevěděla jsem, jestli můžu věřit Edwardovi. Ale věřila jsem Carlisleovi.

Vyšli jsme na chodbu. Stál tam, zoufalství z něj skoro křičelo. Měl skloněnou hlavu, upřeně pozoroval špičky svých bot. Automaticky jsem ucouvla o krok. Pak, jako by se konečně odhodlal, prudce zvednul hlavu a podíval se mi do očí.

„Omlouvám se… za všechno. Za všechno teď a za všechno tehdy. Omlouvám se, že se od ní nedokážu držet dál, ale přísahám, že s její… s její krví to nemá nic společného.“ Neuhnul pohledem, čekal na mou reakci.

„Děkuju, žes ji zachránil, Edwarde.“ Poprvé jsem vyslovila jeho jméno. I já sama vnímala, jak to zní škrobeně a křečovitě. „Děkuju, ale mysli, prosím, na to, že ona je jen křehký člověk. Že jsme dočasní. A že pro mě znamená všechno…“ Hltal každé moje slovo, a pokud předtím vypadal zoufale, teď byl jeho výraz skoro k neunesení. Byl to jen instinkt, náhlý popud, ale udělala jsem tři rychlé kroky k němu a krátce, ale pevně ho objala. Nezareagoval; když jsem od něj odstoupila, jediným důkazem toho, že jsem to opravdu udělala, byl krátký záblesk úlevy v jeho očích.

V jeho bezpochyby definitivně zlatých očích.


xxx


Renée mě znovu dokázala překvapit. Když jsem jí bez nejděsivějších detailů popsal, co se vlastně stalo, vypadala vystresovaně, ale kupodivu… smířeně.

„Kdyby na vás nenarazili při tom vašem baseballu, mohli jít do městečka a někoho tam zabít. Při Bellině smůle by na prvním rohu narazili na její vůni,“ vzdychla. „Ale tamten je pryč, definitivně. A Bella bude v pořádku. Vlastně jste zachránili hrozně moc životů,“ pokusila se o povzbudivý úsměv a nepřestávala Bellu hladit po ruce.

První noc si ani nerozestlala postel, následující den se s Edwardem střídala u Bellina lůžka – stále ještě s ním odmítala být v společně v pokoji – a druhý večer vypadala, že se v nejbližší minutě zhroutí. Dostrkal jsem ji ke dveřím, počkal, až se bezpečně skácí na postel, zhasnul světlo a po sto padesáté slíbil, že se od její dcery nehnu ani na minutu.

Kolem čtvrté ráno jsem se šel projít - sestra přišla vyměnit infuze - na chodbě poblikávala noční světla a všude vládnul nezvyklý klid. Když jsem potřetí procházel kolem dveří Renéina pokoje, uslyšel jsem sprchu. To toho moc nenaspala, pomyslel jsem si nespokojeně. Jenže voda tekla i po půl hodině. Po hodině. Nejistě a nervózně jsem přešlapoval na prahu. Pak jsem přestal bojovat – nebylo s kým, nebylo proč. Seděla schoulená v rohu sprchového koutu a vyčerpaně vzlykala. Zastavil jsem vodu, zabalil ji do velké osušky a uložil do postele. Neměla sílu ani na překvapený výraz. Neptal jsem se na důvod jejího pláče – já sám bych rád plakal za nás oba, kdybych to uměl. Kdyby to mohlo přinést úlevu.

Teď jsem seděl já u ní, držel ji za ruku, líbal konečky jejích prstů a opakoval tisíckrát vyřčené a milionkrát nevyřčené věty o tom, co pro mě znamenala. Co pro mě znamená. Co pro mě bude znamenat na věky. Utišila se a jen mě bez hnutí pozorovala.

„Jak je Belle?“ zeptala se ochraptělým hlasem.

„Všechno v pořádku, zítra ji probudí,“ uklidnil jsem ji.

Zamyšleně se mi dívala do očí. „Carlisle, bude mi šestatřicet. Mám možná pár měsíců, kdy si ještě nebudu připadat úplně stará a ošklivá.“ Zakryla mi ústa, když jsem se nadechoval k tomu, abych ji ujistil o tom, jak je pořád nádherná a žádoucí. Usmála se. „Nelži, ty s tvým zrakem vidíš každičkou drobnou vrásku, co přibyla…“ Nehádal jsem se s ní, byla jako vždy tvrdohlavě přesvědčená o své pravdě. Skousla si ret. Neměla odvahu říct to hlavní, co chtěla.

„Když jsem tě uviděla na letišti… došlo mi, že celou dobu Phila vlastně podvádím. Jsem s ním, ale má hlava, mé srdce je pořád s tebou. Nelhala jsem mu, věděl, že za mou minulostí není žádná tlustá čára, ale doufal, že mě časem přesvědčí, že si mě získá. A já pochopila, že se nikdy nepohnu dál. A že ani nechci. Jenže stárnu. A i když už Edward není nebezpečný a já bych možná mohla žít s vámi, tak na jak dlouho? A jak se potom dokážu s vámi rozloučit?“ I když na tuto otázku nečekala odpověď, odmlčela se. Nedýchal jsem, neměl jsem odvahu nadechnout se, aby mě nová vlna bolesti nerozlomila na dvě části, které už nikdy nesrostou.

Renée se se mnou loučila. Definitivně.

„Vrátím se do Jacksonvillu a slušně se s Philem rozejdu. A pak začnu znovu. Sama. Sama za sebe. Ale teď jsem tady. S tebou. A chci tě. Už jsme se loučili mockrát. Dneska se nechci loučit. Chci se milovat s láskou svého života. Jen milovat – bez lítosti, bez bolesti, bez výčitek. Jen něžně, dlouze, s láskou.“ Dívala se mi do očí a já konečně sebral odvahu a pomalu se zkusil nadechnout.

Podařilo se to. Na pár hodin jsem vyhnal bolest do dusného brzkého arizonského rána, které bylo tam venku. Za zavřeným oknem. S námi v pokoji zůstala jen Renéina vůně. A tu jsem mohl vdechovat bez obav. Nepřetržitě.

Byli jsme šťastni.

Tak strašně, tak strašlivě…

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Kate

26)  Kate (17.11.2013 18:25)

A zase nevím, co si mám myslet. Co bude dál?

miamam

25)  miamam (29.02.2012 15:01)

Ááá, tohle je hořký, bolavý... Jakobys měla nějaký blažený pocit z toho, že otevíráš staré rány (jo, opravdu jsem sem dala lol smajlík ) Zase jsi mě dokonale zblbla, takže nemám tušení, jak tohle dopadne. Ale tak jako tak, doufám, že to nebude takové ouvej, jako konec téhle kapitoly...

Evelyn

24)  Evelyn (24.10.2010 19:36)

Zůstanou spolu, že jo? Měním názory nehezky rychle ( ), ale Phill může zůstat stranou a Renné s Carlislem.
Vím, že mám už jen dvě kapitoly a zdá se mi to strašně málo...

Alaska

23)  Alaska (22.10.2010 12:36)

Mám nutkání vykřiknout "a je to tady". Ale spíše stále sedím s hlavou zaraženou mezi rameny a dodávám "skutečně?".
V každým setkání jsem s hrůzou hledala to slovo naprosto vystihující svůj význam - definitivně. Ale já vím, že tímto ještě nekončíš a že sis pro nás překvapivě ještě připravila pokračování a já jen trnu či nas zdeptáš ještě víc nebo okusíš i trochu z toho happy endu;) .

Mystery

22)  Mystery (18.10.2010 16:44)

ambro, nemusíš se bát, že jsem na PTML zapomněla nebo cokoliv jinýho. Je jsem si prostě uvědomila, že v nejbližší době skončí. Opravdu. Už žádnej další díl, žádný těšení se na další kapitolu a jásání, když vyjde. Nic. Potřebovala jsem se s tím... tak nějak smířit, protože PTML - to se mnou dokáže zamávat. Krásně zamávat!

Úžasnej díl, vážně. Když Renée objala Edwarda, přejel mi mráz po zádech. Vlastně ani nevím proč... Ale po tom všem je to opravdu pěkný gesto.
A k té poslední části s Renée a Carlislem - to se snad ani nemusím vyjadřovat...

Yasmini

21)  Yasmini (17.10.2010 20:36)

Ty mi dáváš kapky. :) Co si stěžuju, co Renéé. Jak to chudák ustojí. Je mi jí strašně líto, ona se s ním vlastně loučila už od začátku. Stálo to za těch pár ukradených momentů štěstí?
Zřejmě ano, jinak by si tuhle cestu nevybrala.

S Y.

ScRiBbLe

20)  ScRiBbLe (16.10.2010 16:57)

Ach jo...:( Je to tak smutné:'-( .

19)  sarinka (14.10.2010 20:09)

proc to maji oba tak teske a pritom krasne a smtne a stastne zaro van ;) :p *p st* *h eart*

18)  sarinka (14.10.2010 20:09)

proc to maji oba tak teske a pritom krasne a smtne a stastne zaro van ;) :p *p st* *h eart*

Silvaren

17)  Silvaren (14.10.2010 12:36)

chjo, proč to ti dva mají vždycky a vlastně už od začátku tak těžké, složité, smutné a beznadějné?:'-( Chtělo by se říct "To je život, tak to chodí," ale kdo to má kruci vydržet? Copak se s tím "jen tak" smíří? Copak se s tím dokáží smířit? Jak to můžou vydržet bez jediné kapičky naděje?!

magorka

16)  magorka (14.10.2010 12:05)

:'-( nestává se to moc často, ale dneska došlo až na krokodýlovské slzy. Ambro, to jsou teda rány do palice...jak to vůbec můžou ustát se zdravou kebulí? Je to nádherný...sledovat emocionální vývoj postav v tvém podání je skvost. Tenhle díl u mně vede Renée a její smíření se s Edwardem....NEJ scéna a ještě

Kamikadze

15)  Kamikadze (14.10.2010 09:45)

am, ty mě jednou normálně umučíš, jako, co ti na tohle mám napsat? proč mu sakra neřekla, aby ji proměnil? proč je Carlisle takoej cíťa a nepromění ji sám? ale jinak

14)  Lejla (13.10.2010 23:30)

Draha Ambro, dokazes si vubec predstavit co se mnou delaji ty tve uzasne vytvory?
Jedine stesti je, ze to ctu v noci a budu to moc stravit, protoze cist to rano, tak nejsem vzchopna cely den nic delat. Jses pro me kouzelnik, ktery ma vzdy nejake eso v klobouku a ja dychtive cekam na dalsi kousek. Trhas me na kusy a me sebeovladani vysi jen na jemnem vlasku a i presto nejsem vzchopna se od tebe odtrhnout. Me ocka se pri kazdem tvem dilku rozsviti a naplni a mnohokrat to ty hraze take neudrzi a ja to zase oplacu, jak decko co ztratilo oblibenou hracku. Chybeji mi slova se poradne vyjadrit, doufam ze to pochopis

Bye

13)  Bye (13.10.2010 21:48)


Ano, ambro, teprve teď jsem pochopila, že baletní studio bylo pro Edwarda teprve tréninkem na to, co přijde.
A zase mám pocit, jako by někdo obrátil filmové plátno naruby a já se najednou dívala na zrcadlově obrácené scény. Jsou stejné, jen snímané očima jiných hrdinů.
Achich, a Renée s Carlislem? Bolí Tě to taky tak, když to píšeš?

Gassie

12)  Gassie (13.10.2010 21:47)

Ježiš, Ambro, užíváš si to mučení čtenářek?
Bylo to naprosto úžasné a dechberoucí.
Smíření Renée s Edwardem.
A závěrečná scéna Renée s Carlislem byla tak smutná a... a... a kousne jí?
Miluju Tvoje povídky.

11)   (13.10.2010 21:44)

:'-( :'-( :'-(
Mne je to tak ľúto:( :( To všetko. Ako sa každý trápi za každého, každý za seba.
Och ako ja neznášam trápenie.
"Nelhala jsem mu, věděl, že za mou minulostí není žádná tlustá čára, ale doufal, že mě časem přesvědčí, že si mě získá." ... to s tým hrubými čiarami za minulosťou mi posledné dni pekne prerastá cez hlavu
"Definitivně." - jedno z "tých" osudových slovíčok.. z tých DEFINITÍVNYCH...
No nezazlieval Renné jej voľbu. Vybrala si to najlepšie čo mohla... Byť ňou, mať prežité to, čo prežila ona, rozhodnem sa rovnako, tým som si istá.
Touto časťou si mi vypitvala hrudník Seriózne- skalpel v ruke, všade strieka krv, keď sa pomedzi rebrá vtisne hlbšie do hrude a prebodne srdce... ten blbý ostrý skalpel
Ja sa naozaj snažím nepripúšťať si tie kapitoly k telu(resp. srdcu), ale ono je to také úžasné, že to proste nejde.

P.S.: Som rada, že Ed s Bellou nenahradili Carlisla a Renné;) Vlastne mi už chýbali... spolu. A skončilo to ako to malo skončiť.

Nádherné.



eMuska

10)  eMuska (13.10.2010 21:09)

oughrfv... ech... taký zvuk som zo seba ešte v živote nevydala... A je to úžasné... Edward sa zmenil, Bella ho zmenila... Tvoje podanie ságy je absolútne dokonalé... Inak som myslela, že Carlislea požiada o premenu... Tak nič, no... Možno sa ešte dočkám...

gucci

9)  gucci (13.10.2010 20:46)


...teď už nám to nemůžeš udělat!!!...nesmíš!!!!Pokud ju nezabije Karoušek tak budu v záloze já ....ambřičko slibuji, že když jim všem dopřeješ HA tak už ho po Tobě nikdy nebudu chtít....fakt...přísahám....no nejmíň tři další povídky...hi hi.....nádherně kouzlíš a díky Tobě jsou chladné dny ohodně příjemnější....DĚKUJI!!!

milica

8)  milica (13.10.2010 20:39)

Není co dodat, nádhera.......

7)  Jana (13.10.2010 20:29)

Ježiš, nemohl by ji už konečně někdo kousnout? a pořádně? nebo nemohla by dnes čistě náhodou :p :p :p otěhotnět a čekat kluka.........ten by ji kousnul sám a byl by klid to si Carlisle nezaslouží, být sám, pořád sám. grrrrrrrrr

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still