Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/polibek!.jpg

Podcenila jsem svou chuť užít si trochu víc Edwarda. Takže to se mnou ještě chvíli vydržte (no, hlavně s ním:-)).

Dnes nás chvilku povede Renée.

Potom nás Edward vezme na louku. A nebude tam sám...

 

Díky za přízeň.

ambra


 

Phoenix a Forks únor - březen 2008

 


Telefon zazvonil, když jsem se ráno – jako vždy s pár minutami zpoždění – chystala konečně vyběhnout z domu. Charlieho hlas ke mně doléhal také podivně opožděně.

„Bella se připletla k  nehodě…“

Později jsem pochopila, že to jen moje tělo nastartovalo nějaké záhadné obranné mechanismy.

„Charlie…“ Můj hlas byl tak slabý, že mě nemohl slyšet.

„Renée, neboj se, stalo se to na školním parkovišti a nějaký spolužák jí prý pomohl, vypadá to, že není vážně zraněná. Možná pár škrábanců a modřin. Doktor mě uklidňoval, čekáme už jen na snímky, pokud to bude dobrý, dokonce ji hned pustí.“

Pár škrábanců. Pár kapek krve…

„Charlie,“ donutila jsem se ze sebe dostat hlasitěji, „okamžitě běž za ní! Okamžitě! Nespouštěj ji z očí! Ať mi zavolá hned! Prosím!“ Uvědomila jsem si, že klečím vedle vchodových dveří. Nohy mě zradily.

„Renée neblázni, jak znám Bellu i tak bude trojčit, že jsem ti volal. Pokud tě uslyší takhle vyvádět, tejden se mnou nepromluví.“

„Jdi za ní, Charlie! Prosím!“ Bože, prosím, ať tam nikde není ten… „Jdi už!“

„No vždyť už běžím. Jo a, Renée…“ To krátké zaváhání vytáhlo mou tepovou frekvenci na neměřitelnou úroveň. „Možná tě bude zajímat, že ji vošetřuje doktor Cullen.“ Bylo to, jako by někdo prudce a nečekaně vstoupil do dráhy mému sprintujícímu srdci. Ta srážka byla tvrdá a bolestivá. Ale ve stejné vteřině přišla úleva: Carlisle je u ní…

Když se po čtvrt hodině konečně na displeji znovu objevilo Charlieho číslo, už jsem necítila kolena. Přesto jsem se pořád nedokázala pohnout.

„Bello, holčičko, jsi to ty? Jsi v pořádku? Máš nějaké zranění, nějaké otevřené zranění? Ošetřili ti to pořádně? Ovázali? Přijedeš domů? Prosím, přijeď hned domů! Vykašli se tam na to, byl to pitomý nápad, přijeď, hned…“ Nedokázala jsem přestat blábolit. Ocitla jsem se na pokraji hysterie.

„Mami!“ Poznala jsem ten tón. Když jsem párkrát beznadějně zabloudila a ona mi přes telefon dávala instrukce… Věděla, že mě musí nejdřív uklidnit.

„Jsem úplně v pořádku a uškrtím Char… tátu za to, že ti to vůbec volal.“ Věřila jsem jí. Kdyby měla nějaké zranění a on tam byl někde poblíž… Bylo by už po všem, došlo mi a to poznání provázela bolestivá křeč. Musí se vrátit, okamžitě!

„Bello,“ chystala jsem se to na ni znovu vychrlit, ale nenechala mě domluvit.

„Mami, byla to jen malá obyčejná nehoda, za náledí nikdo nemůže a jeden… jeden kluk mě asi zachránil… Budu na sebe opatrná. Slibuju! Nemůžu domů, ty tam nejsi, vzpomínáš?“ Poznala jsem, že se usmála.

„Kluk?“ opakovala jsem bezmyšlenkovitě. Jak ji mohl zachránit? Změnil dráhu nějakého auta? Zalehl Bellu a nastavil vlastní tělo? Naprosto nepatřičně jsem se uchichtla. Jenže to už bych o tom věděla, kdyby byl někdo jiný zraněný…

„Jo, spolužák, Edward… Edward Cullen.“

Znovu ta zpomalená reakce. Takhle asi vypadá šokový stav…

„Bello, prosím tě, moc tě prosím, vrať se domů…“

Slyšela jsem to. Slyšela jsem to, když vyslovila jeho jméno. Je chycená. Omámená. Je naprosto oslněná.

Po dalších deseti minutách mých zbytečných proseb jsme se rozloučily.

A já jí nemůžu říct Bello, drž se od něj dál. I když ti dneska zachránil život podruhé, netouží po ničem víc, než tě zabít…

Schoulila jsem se na zemi do klubíčka a pokoušela se aspoň trochu uklidnit. Měla jsem číslo na Carlislea, ale byla jsem si skoro jistá, že s ním nedokážu mluvit.

Dala jsem se trochu dohromady, vyškrábala se konečně na ochablé nohy a dopotácela se do ložnice k počítači.

Renée,

píšu hned z nemocnice. Bella je v pořádku a slibuju, že bude! Edward se k té nehodě dostal náhodou, riskoval prozrazení celé rodiny, jen aby ji zachránil. Prosím, věř mi… Jen to teď bude těžké – Bella se dožaduje vysvětlení jeho rychlosti. Obávám se, že to Edward vyřeší tak, že s ní přestane komunikovat. Bude ho mít za hulváta, ale chceme naprosto respektovat Tvé přání. Bella se o nás nedozví.

Objímám Tě. Líbám – pokud ještě smím…

Carlisle

Dokázala jsem napsat jediné slovo.

Děkuji.

 


xxx

 


Tehdy v Chicagu, když jsem se k ní podruhé dostal příliš blízko a bez Carlisleova zásahu bych ji zabil, jsem myslel, že prožívám nejhorší týdny ve svém životě. Ve svém nataženém, divném a osamělém životě.

Zase jsem se spletl. Ten měsíc po nehodě, kdy jsem se Belle dokázal vyhýbat, byl strašlivý. Lepkavé vzduchoprázdno – žádné ohraničení, žádný cíl, žádný smysl.

Nakonec jsem byl zbaběle vděčný Mikovi a své žárlivosti – díky nim jsem už dál nedokázal mlčet a organizovat každou sekundu v její blízkosti tak, abych se na ni nepodíval, abych na ni nepromluvil.

V noci předtím, než jsem jí nabídnul, že ji do Seattlu, kam se údajně chystala, odvezu, za mnou přišla Alice. Nervózně jsem přehraboval cédéčka – k mé náladě se nic nehodilo.

Uklidni se, vidím to, ty už jsi rozhodnutý. Čínská poezie konečně zmizela z její hlavy.

„Louka?“ vydechl jsem překvapeně.

Bude slunečno, i kdybys opravdu chtěl do Seattlu, tak by to byl problém. Jenže ty nechceš. Toužíš s ní být sám…

Svezl jsem se na pohovku. „Alice, víš dobře, že s ní nesmím být sám…“

Protočila panenky.

Tys už někdy něco dostal zadarmo? Já vím jen jedno, Edwarde, bez ohledu na obrázky, co se občas mihnou v mé choré hlavě, je úžasné nebýt sám, mít někoho… Nevím, jestli to tak mají lidi, nemám to s čím srovnat, ale bez Jaspera jsem to nebyla já. Ne jako nějaká chudinka nesamostatná neúplná. Jen… On je jako moje dokonalé zrcadlo – díky němu vidím kdo jsem, co jsem. Nenech si tu šanci utéct. A pokud je na tom ona stejně – a Jasper tvrdí, že ano – nemáš právo rozhodnout i za ni.

„Alice, nemáš zdání, jak moc toužím po její krvi…“ Jen při tom slově jsem měl ústa plná jedu.

Obličej i myšlenky jí naplnil hluboký soucit.

Říkala jsem to – nic nemáme zadarmo…

Pak stačilo pár dnů a všechno bylo jinak.

Určování krevních skupin – držel jsem ji v náručí…

Výlet do La Push – mluvila s Jacobem.

Slunce a vězení s ním spojené – mohl jsem ji jen potají sledovat.

Port Angeles – moje zaváhání ji málem stálo život.

Cesta z Port Angeles - věděla to.

A přesto se nebála. Chtěla být se mnou.

Porušil jsem slib, který jsem dal Carlisleovi.

Který on dal Renée.

Přiznal jsem Belle, co jsem. A ani jsem si nemohl nalhávat, že doufám, že ji to odradí. Z Carlisleových vzpomínek jsem znal do nejmenšího detailu reakci Belliny mámy na Carlisleovo přiznání. Chvíli váhala, a pak se mu vrhla kolem krku. Jako by ji naopak vědomí, že spolu mají jen určený čas, přimělo, že se k němu ještě víc přimkla. On za to teď draze platil. Ta bolest s ním byla pořád. Jasper před ním podvědomě utíkal. A ani na minutu si nikdo z nás nemyslel, že by se to někdy mohlo zlepšit.

Toužím po stejném osudu? Budu žebrat o několik let, které mi Bella bude ochotná dát, a pak za ně platit po zbytek věčnosti? Není to příliš vysoká cena? Tahle otázka už byla jen řečnická – věděl jsem, že za jediný den s ní dám cokoliv.

To sobotní ráno seběhla hrozně rychle ze schodů. Její srdce dunělo skoro hlasitěji, než její spěšné kroky. Neotevřela okamžitě. Snažila se aspoň trochu uklidnit svůj zblázněný dech.

Pak vzala za kliku. Stála přede mnou. Ne za den – za tenhle okamžik dám všechno.

Nejistě se usmála, přesto mi připadala dokonale šťastná. Po cestě vážila každé slovo, uvolnila se, jen když se pokoušela ze mě vytáhnout, kam jedeme. Litoval jsem, že cesta lesem není delší – zakopávala, padala a já se jí díky tomu na krátké okamžiky mohl dotýkat. Moje ruce mi nikdy nepřipadaly tak silné – teď dokázaly pouhým letmým dotykem zrychlit její srdce…

Věděla téměř vše, ale když jsem mezi stromy zahlédl volné prostranství, ochromila mě hrůza. Čeká ji poslední zkouška – jako statečnou dívku z pohádky, která musí přeprat devět příšer, než vysvobodí svého milého. Až mě uvidí na slunci, takového, jaký opravdu jsem – zářící děsivý kámen – možná si teprve dokonale uvědomí, co si pustila do života. Ne, neuteče se zděšeným výkřikem. Jen se štítivě odtáhne…

Když jsem k ní na louce pod přímými paprsky slunce konečně zvednul pohled, zdálo se mi, že se jí ta záře odráží v očích. Jenže pak přidala okouzlený úsměv. To světlo nepocházelo z mé kamenné kůže  - v jejích očích zářila láska.

Bolestně jsem zatoužil udělat ty dva kroky k ní a vzít ji do náruče. Ale netroufal jsem si. Nevěřil jsem si. Jako by to vycítila – pomalu se posadila na místě, kde stála. Nepřestávala se mi dívat do očí. Napodobil jsem ji, ale po chvíli jsem se položil do vlhké trávy. Vnímat teplo, které vyzařovalo z jarní, probouzející se půdy, mi vzdáleně připomínalo pocit, o kterém jsem zatím jen snil – ale jednou možná poznám, jaké to je absorbovat teplo z jejího těla.

Ani já neopustil její oči a ona se jako zhypnotizovaná přisunula blíž ke mně. Zadržel jsem dech. Tahle koncentrace její spalující vůně mě ochromila. Ale pak natáhla ruku a lehce se dotkla mého zápěstí. Zavřel jsem oči a bez obav se nadechl.

„Nevadí ti to?“ zašeptala. Marně jsem hledal slova, kterými bych jí popsal svůj stav.

„Nedokážeš si představit, jaký je to pocit,“ přiznal jsem popravdě. Přejela mi dlaní až k rameni. Nemohl jsem být v nebi – nato jsem si až příliš intenzivně uvědomoval svoje tělo. Zvedla mou ruku a otáčela jí – se zaujetím malého dítěte sledovala, jak se mění zářící spektrum podle toho, jak ji naklonila.

Vyhledával jsem tichá místa, místa bez lidí, místa, jako byla tato louka. Miloval jsem ticho bez vířících cizích myšlenek. Teď jsem zoufale postrádal možnost vidět ty její.

„Pověz mi, na co myslíš,“ odhodlal jsem se konečně. Zvedla ke mně oči, ve kterých zůstala ta nevinná důvěřivost.

„Co kdybychom jednou začali u tebe?“ usmála se. „Já jsem pro tebe rarita, ale pro nás obyčejné je normální, že neslyšíme cizí myšlenky.“

„Fajn, ale já se zeptal první,“ zkusil jsem to ještě. Nadechla se a sklonila hlavu. Zahlédl jsem, že se začervenala.

„Nemůžu uvěřit, že jsi skutečný. A nemůžu pochopit, že jsi tady se mnou.“

Znovu mě sevřela úzkost. Rychle jsem se zvednul do polosedu, opřel se o loket a volnou rukou ji opatrně pohladil po tváři.

„Taky to nemůžu pochopit… že mám takové štěstí,“ vydechl jsem. Mé dokonalé smysly vnímaly, že přivřela oči, že se zhluboka nadechla, že se ke mně naklonila. Užíval jsem si ten opojný okamžik o vteřinu déle, než bylo správné. Najednou její dokonalá aura na okrajích zrudla. Všechny moje myšlenky zastínila rudá clona. Jen jediná zůstala jasná – ta, která mě bezchybně navigovala k ideálnímu místu na jejím obnaženém hrdle. Nabízela se mi. Stačilo se jen trochu víc předklonit…

Z transu jsem se probral až dvacet metrů od ní. Nechápal jsem, jak jsem se ocitl ve stínu pod prvním borovicemi na okraji lesa. Tamta myšlenka mě neopustila. Tep na tom místě jsem vnímal stejně dobře, jako když jsem byl jen centimetry od ní. Jen čistý vzduch dovolil, že jsem zaregistroval i něco dalšího.

Její oči. A bolest v nich.

Nechala klesnout ruce, které ještě před okamžikem vztahovala ke mně. To gesto mě málem zabilo.

„Odpusť,“ zašeptala.

„Bello, lásko, ty odpusť mně,“ řekl jsem tak potichu, že to nemohla slyšet. „Dej mi chvilku,“ zavolal jsem dost hlasitě pro její lidský sluch. Nechápal jsem, kde beru odvahu vrátit se k ní. Bylo to ale silnější než já. Napadlo mě, že pokud se znovu přestanu ovládat, raději si vyrvu paže, než bych od ní ještě jednou utekl a opět ji ranil.

Čas vedle ní běžel příliš rychle. Lapal jsem každé její slovo, vychutnával každý úsměv a víc a víc toužil jen jednou, jedinkrát se dotknout jejích rtů. Jako by mi to našeptával ďábel – toužit po místě, kde je kůže tak tenká, tak prokrvená… Při té myšlence jsem čekal nový příval jedu ve svých ústech. Překvapil jsem sám sebe. Možná je ten oheň dost velká splátka na dluh, který udělám tím polibkem…

Na louce jsem se ještě neodvážil. Když mi ale o chvíli později – bledá, zmožená nevolností po ukázce mého běhu lesem – ležela u auta v náručí, podlehl jsem té překvapivé odvaze.

Byl tam oheň. Stravující. Drásající.

Byl tam jed. Hořký. Leptající.

Ale nad tím vším byla ona. Ona. Můj smysl. Můj osud.

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

eMuska

6)  eMuska (12.10.2010 17:56)

No tak na toto ti poviem len... Aaaach! Napadlo ma akurát slovo laudo (áno, sedím nad učebnicou latinčiny ), čo znamená chváliť. Ale ja neviem, či smiem. Neviem, či obyčajný človek ako ja smie vztiahnuť čo i len slovo na Teba. Je to dokonalé. Všetko. Poviedka. Kapitola. Každé jedno slovo. A ja len v nemom úžasne sledujem, ako sa dej mihá okolo mňa. Ako postavy žijú vlastný život s vlastnými chybami... Absolútne dokonalé...

Karolka

5)  Karolka (12.10.2010 17:46)

Miláčkuuuuuuuuu!!! Jsem velmi velmi velmi nevděčný čtenář. Jakmile už jde o Edwarda a Bellu, nervózně sykám u vět typu: "Holčičko, vrať se hned domů."
Ta louka, to všechno, bylo neskutečně nádherný! Díky tobě víme, co tomu předcházelo a ono to neskutečně geniálně zapadá! (Ale všimla sis něčeho? Já sama za sebe jo! Půjdeš do Belly? Teda jako do její hlavy? Mně by to hrozně zajímalo. Vím, že nějaká Mayerová se o to pokoušela, ale to je mi putna. Já to chci od tebe!)
V kontrastu s tím kouzlem, co prožívá Bella (která - nemůžu si pomoct - má cit poznat, co je důležité a co nepočká), mě o to víc mrzí, jak se Renée zasekla v přesvědčení, že už jí nic nečeká. (Moje pravá nohy při čtení reflexivně vykopávala...).
Strašně se mi líbilo, jak jsi popsala tu její hysterii a hrůzu. Byla úplně uvěřitelná a pochopitelná. Vlastně - úplně všechno je naprosto uvěřitelné. Úžasné!
(A je to nepopsatelná radost dočíst a nemuset si jít pro zažívací sodu kvůli smutkem zkroucenému žaludku )

Gassie

4)  Gassie (12.10.2010 16:54)

Ambro, každé slovíčko si vychutnávám a užívám.
Scéna na louce patří mezi mé nejoblíbenější z prvního dílu. Ta tvoje měla něco málo navíc. Něco, čím to bylo ještě mnohem lepší. Možná za to mohl Edwardův pohled.
Děkuji, že jsi ještě neskončila.
Je zajímavé sledovat to, když Edward ví, co vztah s člověkem stál Carlisla.

DenyFish

3)  DenyFish (12.10.2010 16:50)

Ty jsi užasná. ááááááá!!!! ááááách! se tu roztejkám po kanceláři. úžasný. jéééé! áááách! uch. - tolik k duchaplnéhmu vyjádření

Lipi4

2)  Lipi4 (12.10.2010 16:48)

Ambro , nevím co dodat jen krásna, nádhera

1)  eElis (12.10.2010 16:21)

Ambro, ani nevíš, jak mě potěšilo, že se objevila další kapitolka. Myslela jsem, že tou minulou jsi to ukončila. Kapitolka byla jako vždy naprosto fenomenální. To jak si vystihla ten polibek z Edwardova pohledu, bylo tak dokonalé. Jen mě opravdu mrzí Carlisle, který chudák zůstal sám.:( :( ale přesto prostě dokonalé, po každá Tvá kapitolka mi vyrazila dech a já nenecházela ta správná slova, jak ocenit tu její krásu.

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek