Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/polibek!.jpg

Trocha nečekané Vánoční romantiky...

 

Milé čtenářky, děkuji za krásné komentáře u první kapitoly, takový zájem jsem nečekala ani v nejhezčím snu. Pokud mi umožníte si ten sen ještě trochu protáhnout, budu moc ráda.

Vaše ambra

 

Chicago 24. prosince 1992, později večer


Když udělal tři kroky směrem do ulice, aby přivolal taxi, kouzlo pominulo. Jsem naprostý blázen, letělo mi hlavou. Nechám se cizím chlapem odvézt bůhvíkam. Otevřel dveře auta a vracel se, aby mi pomohl s kočárkem. Nadechovala jsem se k výmluvě, jenže pak se na mě znovu tak podíval a já si musela připomenout, že mám zavřít pusu.

Ujeli jsme sotva pár bloků; pořád po North Side s nablýskanými výlohami, restauracemi a výškovými budovami, i když v porovnání s The Loop to působilo skoro útulně. Devon Avenue mi nic neříkala, ale když jsme zpomalili, jak hledal řidič konkrétní adresu, trochu opožděně mi to došlo. Desítky čínských, thajských a vietnamských restaurací, z nichž mnohé měly vyvěšený viditelný nápis VÁNOCE NESLAVÍME. Hm, tak v tom aspoň nebudu sama…

Bella mi seděla na klíně a ve vykulených očích se jí odrážela zářivá výzdoba ulice. Protože Vánoce Nevánoce, Číňan Nečíňan, světýlková mánie posedla celé město. Náš pan Záhadný taky postřehl její zaujetí; všimla jsem si, že zase na chvíli odložil masku laskavé odtažitosti a usmál se na ni tak, až mi z toho podivně poskočilo v hrudi. Zareagovala po svém; pevněji se ke mně přitiskla a trochu se zamračila. Vzdychla jsem opravdu jen tiše, ale on měl stejně potřebu mě uklidnit.

„To nevadí, je lepší, když děti nejsou k cizím lidem příliš důvěřivé.“

„Tak s tím Bella určitě problém mít nebude, s dostatečnou mírou nedůvěřivosti.“ Tentokrát jsem vzdychla nahlas a raději se rychle zadívala ven. Nechtěla jsem v té debatě pokračovat. Buď byl vnímavý nebo měl prostě pocit, že zdvořilostní konverzaci není potřeba rozvíjet za každou cenu, takže po zbytek cesty nepadlo ani slovo.

Ta restaurace, stejně jako můj činžák, nabízela uvnitř přesně to, co slibovala zvenčí. Jenže v tomhle případě to znamenalo luxus, klid, teplo a sbírku neuvěřitelných vůní.

V šatně jsem znejistěla – to, co mi před odchodem z bytu připadalo jako celkem obstojná kombinace, tady působilo lacině a všedně. A ty boty… On měl pod očividně drahým kabátem nádherný světle šedý oblek a košili, jejíž přesnou barvu jsem zkusila zkoumat jen chvilku. Zachytil můj pohled a povzbudivě se usmál. Zrudla jsem okamžitě. A to bych přísahala, že občasné vulgární průpovídky zákazníků v supermarketu mě tohohle prokletí definitivně zbavily.

Dívka v šatně mě přelétla zběžným, až příliš neutrálním pohledem. Naštěstí zřejmě dostala jasné instrukce o tom, že ani mrknutím oka nesmí dát najevo znechucení. Neovládla jsem lehce hysterické uchichtnutí, když jemu začala vnucovat kravatu. Trochu provinile se usmál – asi měl pocit, že mě zrazuje – a vytáhnul z náprsní kapsy vlastní hedvábný zázrak, který si bleskově popaměti uvázal.

Uvádějící číšník disproporci v našem vzhledu neřešil. On – stále jsem to jeho zvláštní jméno nedokázala vyslovit ani v duchu – se s ním chvíli tiše domlouval; číšník nás pak odvedl kolem typické čínské části obsazené skoro do posledního místa – ha, opravdu je dost bláznů, co neřeší Vánoce – k nádherně vyřezávaným dvoukřídlým dveřím. Když je otevřel, málem jsem se rozesmála. Z Číny rovnou do viktoriánské Anglie! Starožitný jídelní stůl, v rohu krb, u něj pár klubovek, pohovka a karetní stolek. Dokonce i dveře, kterými jsme vešli, byly z druhé strany přizpůsobeny té změně. Chvíli jsem na ně zírala – divnější kus zařízení už asi v životě neuvidím.

„Tohle mají skoro všechny asijské restaurace v téhle části města,“ pošeptal mi a naklonil se mimoděk až k mému uchu, „chtějí mít pohodlné místo i pro jednání obchodníků. Smlouvy se přeci jen lépe podepisují na židli u běžného stolu.“ Otočila jsem se k němu dřív, než se narovnal a okamžik dělily naše obličeje jen centimetry. Oslněná. Znovu naprosto oslněná. To nebyla myšlenka. Spíš pocit, jistota, která mě v tu chvíli úplně prostoupila a ovládla.  Bella v mé naruči se nespokojeně zavrtěla a já se konečně odtrhla od jeho očí.

Číšník mezitím zmizel, ale vracel se skoro nemožně rychle s vysokou dětskou židličkou. Odsunul jednu z těžkých židlí u jídelního stolu, a pak chvíli znejistěl – natáhl ruce, jako by mi chtěl vzít Bellu z náruče a sám ji usadit, ale Carlisle – najednou se mi chtělo použít jeho jméno - ho zadržel a sám ji ode mě opatrně vzal. Nebránila se, jen se na okamžik zatvářila jako každé ráno, kdy ji ode mě brala Lisa.

„Neboj, broučku, nikam nejdu. Chvilku si posedíme a odpočineme, ano?“ Uprostřed čela se jí objevila ta její malinkatá ustaraná vráska, ale když jsem se posadila vedle ní, konečně mi uvěřila a dokonce se pousmála.

„Ještě nemluví?“ zeptal se.

„Vlastně ano, ale jen když ona sama uzná za vhodné.“ Zasmála jsem se a cítila, že po dlouhé době to byl skutečně přirozený smích. A poznala to i Bella. Natáhla se pro mou ruku a přiložila si ji na tvář. Zůstaly jsme tak, dokud nám číšník nepodal jídelní lístek. Nakonec jsem výběr stejně nechala na Carlisleovi. On se omluvil, že povečeřel na vánočním večírku s kolegy, a tak, když přinesli první podnos s miskami, nabídl se, že nakrmí Bellu. Vyměnili jsme si místo a já nenápadně pozorovala, jak si s tím poradí. Nenápadnost mi vydržela do okamžiku, kdy začal nevědomky napodobovat dětskou obličejovou gymnastiku. Rozesmála jsem se; když se na mě oba zároveň otočili a v očích měli nechápavý a trochu pohoršený výraz, vyprskla jsem znovu. Rychle jsem hmátla po ubrousku a utírala si ústa.

„V pohodě, vůbec si mě nevšímejte,“ culila jsem se. Znovu se soustředili na jídlo. Já na to, abych znovu nevybuchla.

Využila jsem jeho zaneprázdnění a konečně si ho prohlédla. Bez debat krásný chlap. Pravidelné rysy. Dokonalý profil. Rovný nos a ostře řezané lícní kosti. Krásné rty; v sérii úsměvů, které mi už věnoval, naprosto nepřehlédnutelná skutečnost. Přesně ten typ, z kterého by většina mých spolužaček na střední padala do mdlob. Jenže mě nikdy krasavci nijak zvlášť nebrali. Kdybych před tím obchoďákem neměla slzami značně omezený výhled, spíš by mě to odradilo. Tak čím mě tak uchvátil? Jeho oči, jasně. A nešlo jen o tu neskutečnou barvu lesního medu, která v tlumeném světle vypadala skoro nadpozemsky; to hlavní způsobil ten výraz. Jeho oči mluvily. Mluvily ke mně.

Právě teď bych měla mít v hlavě zmatený vír – směs obav – co je zač a co tímhle sleduje? – a možná nadějí – líbím se mu? Ozve se ještě? Jenže mě se zmocnilo podivné, rozechvělé a naprosto iracionální štěstí. Jako bych seděla na hostině po vlastní svatbě. Trhla jsem sebou. A tahle myšlenka se tu proboha vzala odkud?! Já jsem vdaná. Ještě. Bohužel. A až se té přítěže zbavím, už nikdy tu chybu neudělám. Jedna z mála jistot, se kterou jsem do tohohle nového života vyrážela.

Přesunuli jsme se ke krbu. Belle se brzy začaly klížit oči; opatrně jsme ji uložili na pohovku a Carlisle ji přikryl svým sakem. Shodil ho ze sebe naprosto nečekaně a já zase příliš dlouho uvízla pohledem na košili, která škodolibě zdůrazňovala jeho široká ramena, vypracované paže a ploché břicho. Otočil se ke mně, aby mi přisunul jedno s křesílek a samozřejmě mě znovu přistihl. Horko ve tvářích mě tentokrát nepřimělo vzdát se jeho očí.

Oslněná.

Během celé večeře padlo sotva dvacet vět, přesto jsem ani na okamžik neměla pocit trapného ticha. Usadil mě, přisunul si své křeslo blíž ke mně a usmál se.

„Musíte si myslet, že jsem blázen.“

„A jste?“

„No, popravdě… Běžně se neseznamuji na ulici. Vlastně nikdy se neseznamuji na ulici.“ Vypadal, že se skutečně zamyslel nad svou životní statistikou.

Místo další otázky jsem jen zvedla obočí.

„Nevím, asi za to můžou ty Vánoce. Ani jsem se nezeptal, jestli nespěcháte domů, za manželem…“

„Ne, nespěchám.“ Do háje, moc rychlé!

Usmál se a dolil mi víno. Rubínová tekutina odrážela záblesky z krbu. Silou vůle jsem se pokoušela udržet pohled upřený na tuhle hru světla a vyhnout se tak té v jeho očích. Cítila jsem, že mě pozoruje. Čekal. Vzdala jsem to a po zbytek večera už s ničím a s nikým nebojovala.

Chtěl o mně – o nás – vědět všechno. Zpočátku se pořád omlouval za svou zvědavost, ale později, když mi druhá sklenička dodala odvahu a já bez slz a podivně uvolněně vyprávěla o svém zpackaném životě po boku spolužáka, který mě na třetí schůzce přivedl do jiného stavu, se omlouvat přestal. Byl skvělý posluchač. Zdálo se, že ho skutečně zajímá, co říkám. Nemohla jsem si vzpomenout, kdy naposledy jsem tenhle pocit zažila. Pokud vůbec někdy… Poslední zaujatí posluchači byli mí rodiče, když jsem se s brekem přiznávala, že jsem těhotná. Jenže pak mě vyhodili a jejich zaujetí po narození Belly už mi přišlo falešné. Kamarádky zmizely buď na univerzity, nebo se taky vdaly a měly svých starostí dost.

A Charlie… dvacetiletý kluk, který si vzal do hlavy, že mi musí všechno vynahradit. Že prostě musím být šťastná. A já se mu dva roky marně pokoušela vysvětlit, že některé věci na povel nefungujou. V téhle části moje vyprávění uvízlo na mrtvém bodě. Znovu se omlouval.

„Promiňte, tohle je pro vás moc čerstvé. Chce to čas.“ Vděčně jsem se usmála. Měl pravdu. Zároveň to podivně zabolelo. Vyslovil nahlas to, co jsem věděla. Ještě s tím nejsem srovnaná. Neměla bych začínat nový vztah. Zatoužila jsem změnit téma. Celý večer se mi zdálo, že se vyhýbá řečem o sobě, ale víno mělo kouzelnou moc – cítila jsem se odvážná a krásná a měla jsem chuť trochu koketovat; zředit tu najednou těžkou atmosféru.

„Já už vám vyklopila všechno, o vás nevím nic. To od vás není ani trochu hezké.“ Naklonila jsem hlavu k rameni a zvedla ukazovák jako na zlobivé dítě. Zvážněl a já si chvíli připadala jako idiot. Ne, on opravdu není typ, na který bych měla zkoušet svoje laciné triky. Povzdychl si.

„Žádná záhada. Učím na Loyole a krom toho pracuju taky v tamní nemocnici. Doktor,“ dodal, jako by to musel upřesňovat. Vykulila jsem oči úžasem. Ta Loyola?! V jeho věku?! Vzápětí mi došlo, že tohle byla jedna z jeho zvláštností. V každém jeho gestu, výrazu a slově byla vážnost zralého muže, jenže když se usmál a podíval se mi do očí, seděl naproti mně kluk, odhadem tak třiadvacetiletý. Hm, takže to bude někde mezi, přemýšlela jsem, ale na tváři mi zřejmě uvíznul ten původní úžas, protože se tiše rozesmál – bože, musí být strašně mladý!

„Vidíte? Kvůli tomuhle jsem to chtěl utajit. Teď se tváříte, jako bych byl ctihodný stařec a nikdy mi nenavrhnete tykání.“ Čeká, až mu já navrhnu tykání?!

„V pohodě, budu ráda, když mi budete tykat… Když si budeme tykat…“ Zase jsem rudla. Smál se mi!

„Carlisle, směješ se mi!“ Překvapilo mě, jak snadno to ze mě vypadlo. Snadno a přirozeně.

„Ne, Renée, jen… neurazíš se? Jsi hrozně roztomilá. Máš za sebou těžké časy, ale zdá se mi, že tě to nějak nepošramotilo – promiň, ale pro mě je osvěžující – bože, další hrozné slovo! – vidět někoho, kdo se po tom všem nekácí, nepolyká prášky po hrstech a dokáže se usmívat.“

Díval se na mě a já cítila, jak se mi s každým jeho slovem stahuje hrdlo. Párkrát jsem polkla, než jsem byla schopná odpovědět.

„Jenže já se kácím. Vlastně skoro každý den. A prášky nepolykám, protože z nich mám fóbii. A dneska večer jsem se smála po strašně dlouhé době.“ Páni, mně asi vážně přeskočilo! Poprvé po několika hodinách jsem utekla jeho očím.

„Renée?“ zkusil to opatrně. Nedokázala jsem se pohnout. Protože sebemenší pohyb teď bude znamenat slzy. Změnit se na pár minut v sochu, nechat zmrznout všechno v sobě, to občas pomáhalo. On už mě dnes viděl brečet. Jestli spustím znovu, definitivně si mě zařadí do kategorie hysterka. A to nesnesu.

„Renée, nezlob se. Jsem hlupák. Skoro tě neznám a místo abych ti trochu zvednul náladu, kazím ti večer svými trapnými pokusy o nějaké analýzy.“

Uběhlo pět vteřin. Potřebovala jsem víc času, ale nedal mi ho. Na tváři jsem ucítila lehký dotek.

Nečekaně chladivý, ale neuvěřitelně jemný… Kratinké pohlazení se změnilo v mírný tlak. Otočil mi obličej tak, abych se na něj musela podívat. Pevně jsem stiskla víčka k sobě. Jako malé dítě, když trucuje. Jenže ty pitomé slzy přesně na tohle čekaly. V momentě jsem měla tvář plnou mokrých šňůrek.

Vnímala jsem jeho dech, když se ke mně naklonil. Vteřinku čekal, jako by mi dával na vybranou. Jako bych od první chvíle, co jsem ho uviděla, měla na vybranou.

Jeho rty se mě dotkly na místě, kde před chvílí první slza opustila můj obličej. Postupně, velmi pomalu, je všechny slíbal. Uvědomila jsem si, že mám pootevřená ústa a dýchám nepřirozeně rychle. A pak byl u mě.

On mě nedusil. On mě skutečně líbal.

Nevím, kdy se moje ruce dostaly do jeho vlasů, ale přesně jsem poznala okamžik, kdy mi vzdálenost mezi námi připadala propastná. Vnímal to stejně? Obratně si mě přitáhnul na klín. Moje křeslo se při tom ani nepohnulo. Jednou rukou se mi pod vlasy probojoval ke kůži na krku; palcem při tom lehce zavadil o můj ušní lalůček. Zachvěla jsem se. Okamžitě na to zareagoval a druhou rukou kolem pasu si mě přitáhnul blíž.

Vzrušení. Touha. Bože, já blázen myslela, že jsou to jen kecy z dívčích románků. Musela jsem se pousmát. I když jsem se tomu snažila zabránit, trochu se odtáhnul a s hranou nazlobeností se na mě zamračil:

„Renée, směješ se mi!“ zopakoval mou větu.

„Ne,“ řekla jsem a navzdory svému tvrzení jsem se znovu zasmála. „Směju se svým naprosto nepoužitelným představám o životě.“ Nedala jsem mu čas na to zareagovat. Poprvé v životě se mi líbil fyzický kontakt s mužem. A věděla jsem dvě věci.

Tohle pro mě není dost fyzické.

Je to mnohem víc než fyzické.

 


Do bytu nás dopravil dlouho po půlnoci. Trval na tom, že mě doprovodí až ke dveřím. Spící Bellu pohupoval v náruči a každou chvíli se mě letmo dotýkal.

Celou cestu výtahem jsem se mu přesto nedokázala podívat do očí. Styděla jsem se za to, kdo jsem a kde žiju. Nepozvala jsem ho dál. Rychlý polibek a s úlevou jsem za sebou zaklapla dveře.

Usínala jsem znovu ubrečená.

 


Ráno mě probudilo naléhavé zvonění. Než jsem stihla zaostřit do kukátka, ozvalo se netrpělivě:

„Poslíček, slečno Swanová, teda vlastně Santa!“

Řetízky na dveřích se mi ve spěchu zamotaly, takže když jsem konečně otevřela, Santa schovaný za obrovskou hromadou balíků brblal spoustu nevánočních slov.

Než jsem se dokázala na cokoliv zeptat, vpadnul dovnitř a složil to na první volné místo, které před sebou odhadnul.

„Nashle, slečno,“ kývnul a byl pryč.

Stála jsem nechápavě nad tou záplavou, když se znovu ozval zvonek.

„Ještě Santa!“ tentokrát jsem jen pootevřela. Protáhnul ruku a podal mi malou zlatou obálku.

Renée,

užij si s Bellou krásné Vánoce. Do práce jde za Tebe dva dny záskok. Ty máš přece hroznou angínu. Jsem doktor, věř mi.

Renée, nedokážu to napsat jinak – napadá mě jen to strašně zvláštní slovo. Naprosto jsi mě oslnila. Děkuji za krásný večer.

Carlisle.

 


Vánoce byly úžasné. Po dvou dnech jsem se vrátila do práce.

Už se neozval.

Viděla jsem ho až za dva měsíce. V nemocnici.

V den, který mě navždy bude děsit v každém mém snu.

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Kate

32)  Kate (17.11.2013 12:04)

Ten vzkaz a ten večer... Já moc dobře vím, proč Carlislea miluju! :D Díky, Ambro. Co se stalo? Něco s Bellou?

Pilly

31)  Pilly (12.06.2012 20:47)

čo sa stalo?! takéto konce ma raz zabijú no nič, idem rýchlo dalej

30)   (03.05.2012 19:26)


to se tak nádherně čte :)
po dnešním depkovém dni s migrénou je to krásné čtení s barvou lesního medu
nic lepšího si nemůžu přát ,jak lze jednoduše zachytit Vánoce bez cingrlátek a kýče,a přesto tam vánoční poselství je hmatatelné

miamam

29)  miamam (28.02.2012 11:36)

Co ten konec?!? Taková krásná idyla to byla viktoriánský salónek mě fakt dostal...se vším všudy

ambra

28)  ambra (03.12.2010 21:18)

alex, o mně je známo, že mi stačí Byla jsem tu . Děkuju, jsi zlatíčko;)

27)  alex (03.12.2010 21:01)

nádhera. víš, že k dobrým článkům se píšou komentáře daleko hůř než ke špatným? a proto je i tenhle tak krátký.

Evelyn

26)  Evelyn (18.10.2010 20:03)


Vím, že je to hloupý komentář, ale já nějak nedokážu zformulovat smysluplnou větu...

magorka

25)  magorka (23.08.2010 12:20)

Huh, tak v první části povídky jsi mě přiměla začít slintat nad tím kvantem restaurací, ve kterých určitě vaří fantastické kung pao a pekingskou kachnu a já nevím co ještě za dobroty. Ve druhé části se ti povedlo mně velmi nenápadně přesunout z říše kulinářské poezie do té erotické arghhhhhh no, nějak jsem to ustála. Ale co ten konec??? Jdu se vrhnout na další kapitolu, tak jen ....AMBRO, TYS GÉNIUS!!!!

Paike

24)  Paike (21.08.2010 16:21)

Tak tenhle příběh žije. Aspoň v mé hlavě ano.
Oči v barvě lesního medu, zmínila jsem se někdy, že miluju okamžiky, kdy se zapadající slunce opírá do sklenice medu a já se cítím oslněná létem.
Oslněná. Oslněný.
Carlisle skvěle líbá na první schůzce? Kam se poděla jeho odtažitost a profesionální výraz?
Vykreslila jsi jiného Charlieho, než mám já. Asi to bude tím, že jsem ho měla vždy radši než Renée.
Poslíčkové, tedy santové, je jasné, že je poslal on. Prý je oslněný. Jsou upíři také někdy oslnění?
Je vůbec upír?
Je to neskutečné, neumím říct, jestli neskutečně krásné, nebo zlé, nevěřím totiž, že obyčejný volnočasově píšící člověk napsal tohle. Tohle.
Ambři, nevycházím z údivu tvého umu, je to neotřelé, milé, jiskřící a já jsem se k tomu nějak připoutala.
Díky! (Za skvělý kulinářský zážitek)

Lioness

23)  Lioness (19.08.2010 19:43)

Utekly mi tří kapitoly?! TŘI?! Bože, jsem strašná. Ale alespoň jsem si ukrátila to mučivé čekání.
Tato povídka je úžasná. Myslím, že v ní a v Renée nacházím nejvíc z Tebe samotné. Myslím, že jsi do ní dala nejvíc ze svého vyspělého pohledu na svět a ze své povahy. Nebo ne?
Kapitola byla, jak jinak, úžasná. Renéiny pocity... ta přitažlivost a nově objevená touha, rozpaky, stud, radost. A Carlisle coby dokonalý a tajemný anglický gentleman, který se umí hezky po anglicku vypařit. Plus mlčenlivá vážná Bella. = úžasnost!
Otázky: Kde byl Carlisle? Proč? Objeví se na scéně Esme? Nebo Edward? Nemocnice ve mně vyvolává špatné pocity a představy... Proč tam Renée byla? Co bude dál? Díky bohu, že mám před sebou další dvě kapitoly.

Alaska

22)  Alaska (18.08.2010 19:20)

Pání , Carlisle se nezdá. Fakt mě to vzalo, takže moc dobře si nevybavuju, co jsem vlastně chtěla ... Jo už vím. Regina Spector - zbožňuju ji, skvělá písnička. Mohla bys psát o čemkoliv a já bych četla a poslouchala s připitomnělým a zasněným výrazem, ale i tak Carlisle?! Promiň, trochu ten můj komentář nedává smysl, snad příští bude konstruktivnější... a dneska bohužel poslední:'-( .

DeSs

21)  DeSs (17.08.2010 16:07)

Jo, Carlisle je borec. Krásné Vánoce jim zařídil. A uměl i nakrmit dítě! A hezky líbat...
Ale ty dva měsíce tam - tož! Ale už vím jeho důvody, takže se klidním. Snad skončí spolu...
Bylo to krásné!

Silvaren

20)  Silvaren (17.08.2010 16:00)

To je taková nádhera! Jsem úplně unešená a vznáším se na obláčku Tolik emocí u obyčejné večeře! Jsi úžasná!

Lipi4

19)  Lipi4 (16.08.2010 23:07)

Úžasná a skvělá kapitolka . .... .... Jdu hned přečíst další (kde bude pořádný komentík )

ambra

18)  ambra (15.08.2010 18:09)

Ach jo, jsem doma bez netu! Tak zatím jen upřímné a veliké díky!!!

MaiQa

17)  MaiQa (15.08.2010 15:49)

Nádech... výdech. Já nemám slov. Opravdu ne. Jsem oslněna touto kapitolou. Je nádherný pocit osvobodit se z normálního světa a nechat se pohltit příběhem. Je nádherný pocit osvobodit se od povídek které píši o páru Edward a Bella.

milica

16)  milica (15.08.2010 13:26)

To je náááádhera. Není co dodat, jen rychle pokračuj:) :) :)

Kamikadze

15)  Kamikadze (15.08.2010 12:06)

am, já opravdu nevím, co mám napsat, snad jen to, že je to prostě nádherné

14)  trubka (15.08.2010 09:59)

Konečně nějaká změna a ne pořád Edward. Moc povedené a u některých částí se mi chtělo :'-( . A jak krásně se choval k malé Belle . Takže se za další kapitolu. Do té doby se asi .

Hanetka

13)  Hanetka (14.08.2010 23:59)

Ambro,Ambro, marně hledám slova,
co chválila by tvoje dílo znova, znova, znova.
Já se Renée propadám se mezi řádky
a s Charliem prožívám ty věčné hádky,
a nemám na nájem, a o Bellu se bojím,
a únavou už sotva zpříma stojím,
a přemýšlím, kde vezmu večeři,
když náhle ON mi stojí u dveří.
A moje srdce náhle rytmus mění,
a krev mi v žilách jako víno pění,
a vzpomenu si, že jsem vlastně žena,
a jako Renée stojím náhle... oslněná.

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek